GDC - kapitola 73

Kapitola 73 – Zbrklost (2)

Té noci zaplavila kultivační svět extrémní krize.

O půlnoci sedělo ve Zlatém pavilonu v Kapří věži přes padesát vůdců sekt ze sekt různých velikostí. Jin GuangShan seděl na místě v čele. Jin ZiXuan byl pryč, zatímco Jin ZiXun neměl dost zkušeností, takže po jeho boku stál jenom Jin GuangYao. V přední řadě seděli vůdci sekt a slavní kultivátoři jako Nie MingJue, Jiang Cheng, Lan XiChen a Lan WangJi. Všichni se tvářili vážně. V další řadě seděli vůdci sekty menší důležitosti.

Zdálo se, jako kdyby čelili působivému nepříteli, čas od času si šeptali věci jako: „Věděl jsem to.”

„Dřív nebo později by to tak dopadlo.”

„Uvidíme, jak mají v úmyslu se s tímhle vypořádat.”

Jiang Cheng byl středem veškerých pohledů. Seděl vpředu a tvář měl zachmuřenou. Spolu s ostatními poslouchal, jak Jin GuangYao vysvětloval situaci s uctivým výrazem a mírným tónem.

„...Byli zraněni čtyři dozorčí. Uniklo zhruba padesát zbývajících členů sekty Wen. Poté, co je Wei WuXian odvedl na Pohřební pahorek, povolal stovky zběsilých mrtvol, aby hlídkovaly na úpatí hory. Naši lidé se stále nedokážou dostat dál.”

Když domluvil, na Zlatý pavilon padlo ticho.

Jiang Cheng promluvil až po chvíli. „Co udělal, je vskutku trochu moc. Vůdče sekty Jine, omlouvám se ti místo něj. Pokud existuje nějaký způsob, jak této situaci napomoci, prosím, řekni mi. Rozhodně tě odškodním, jak jen budu moci.”

Ale Jin GuangShan nechtěl jeho omluvu nebo odškodnění. „Vůdče sekty Jiangu, sekta Jin z Lanlingu nejprve pro tvé dobro neměla v úmyslu nic říct. Ale někteří ti dozorčí nebyli ze sekty Jin. Bylo mezi nimi i pár z jiných sekt. Kvůli tomu to je...”

Jiang Cheng měl stažené obočí. Promnul si žílu, co mu tepala na spánku, a beze zvuku se zhluboka nadechl. „...Omlouvám se všem vůdcům sekt. Obávám se, že nevíte, že ten wenský kultivátor, kterého chtěl Wei WuXian zachránit, se jmenoval Wen Ning. Jemu a jeho sestře Wen Qing jsme zavázáni za to, co se stalo během Tažení proti Slunci.”

Nie MingJue: „Jste jim zavázáni? Nebyla to sekta Wen z Qishanu, co způsobila vyhlazení sekty Jiang z Yunmengu?”

Během těchto pár let Jiang Cheng trval na tom, že bude každý den pracovat až do noci. Toho dne se zrovna rozhodl, že si půjde odpočinout dříve, ale kvůli té hřmící novině musel přes noc přispěchat na Kapří věž. Od začátku pod svou únavou potlačoval trochu toho hněvu. Při své přirozené soupeřivosti byl už celkem podrážděný, že se musel ostatním omluvit. Když slyšel, jak se Nie MingJue znovu zmínil o tom incidentu jeho sekty, vyrašila v něm nenávist.

Ta nenávist směřovala nejen na všechny, co byli zde v této místnosti usazení, ale také na Wei WuXiana.

Lan XiChen za chvilku zareagoval: „Párkrát jsem o Wen Qing slyšel. Nevzpomínám si, že by se účastnila nějakého zločinu během Tažení proti Slunci.”

Nie MingJue: „Ale ani je nikdy nezarazila.”

Lan XiChen: „Wen Qing byla jednou z lidí, kterým Wen RuoHan věřil nejvíce. Jak by je mohla zastavit?”

Nie MingJue chladně promluvil: „Pokud na chaos, co sekta Wen působila, zareagovala jenom mlčením, je to to samé jako lhostejnost. Neměla by být tak rozčarovaná a doufat, že bychom se k ní mohli chovat s respektem, když sekta Wen páchala zlo. A když jsme sektu Wen vyhladili, aby nebyla ochotná utrpět následky.”

Lan XiChen věděl, že Nie MingJueovi se každý wenský pes protivil víc než cokoli jiného. A to kvůli tomu, co se stalo jeho otci. A navíc on sám neměl žádnou toleranci vůči zlu. Lan XiChen nic dalšího neřekl.

Jeden z vůdců sekt promluvil: „Co vůdce sekty Nie řekl, je celkem pravdivé. Kromě toho Wen Qing byla jedním z lidí, kterým Wen RuoHan věřil nejvíce. To mi říkáš, že se toho nikdy neúčastnila? No, tomu tedy nevěřím. Je tu nějaký wenský pes, co na rukou nemá jedinou kapku krve? Možná že jsme na to akorát ještě nepřišli!”

Jakmile se zmínili o minulých krutostech sekty Wen, v davu to vřelo, vzdouvalo se to a tlachalo. Jin GuangShan chtěl promluvit, ale jak tohle viděl, nepotěšilo ho to.

Jin GuangYao si všiml, že se výraz v jeho tváři změnil, a hned zvedl hlas: „Prosím, všichni se uklidněte. Toto není to hlavní, o čem tu dneska diskutujeme.” Jak promluvil, dal sluhům znamení, aby přinesli vychlazené plátky ovoce, aby odvrátil pozornost všech. Nakonec se mu podařilo Zlatý pavilon ztišit.

Jin GuangShan využil této příležitosti a promluvil: „Vůdče sekty Jiangu, tohle měla být záležitost tvé sekty. Nebylo by vhodné, abych se do toho vřítil. Ale když je teď situace takováhle, budu tě muset ohledně Wei Yinga varovat.”

Jiang Cheng: „Vůdče sekty Jine, jen do toho.”

Jin GuangShan: „Vůdče sekty Jiangu, Wei Ying je tvoje pravá ruka. Hodně si ho ceníš. My všichni to víme. Ale na druhou stranu je těžké říct, jestli tě vlastně respektuje nebo ne. Já jsem byl každopádně vůdcem sekty mnoho let a nikdy jsem neviděl, aby si sluha z nějaké sekty troufl být tak arogantní, tak hrdý. Slyšel jsi, co se povídá venku? O tom, jak vítězství sekty Jiang z Yunmengu během Tažení proti Slunci byla všechno jen díky samotnému Wei WuXianovi— takový nesmysl!”

Jak to Jiang Cheng zaslechl, tvář už měl celkem potemnělou.

Jin GuangShan potřásl hlavou. „Na tak důležité události jako Květinový banket se odvážil ztropit scénu přímo před tebou a odejít, jak se mu zachtělo. Dokonce se odvážil říct něco takového, že 'se o vůdce sekty Jiang WanYina vůbec nezajímá'! Všichni, co tam byli, to slyšeli na vlastní uši...”

Najednou promluvil lhostejný hlas: „Ne.”

Jin GuangShan byl uprostřed svých smyšlenek. Jak to zaslechl, překvapeně se odmlčel a spolu s davem se otočil, aby se podíval, kdo to byl.

Lan WangJi seděl s rovnými zády a mluvil tónem absolutního poklidu: „Neslyšel jsem, že by to Wei Ying řekl. Ani jsem ho neslyšel vyjádřit nejmenší neúctu vůči vůdci sekty Jiangovi.”

Když byl Lan WangJi venku, mluvil jen vzácně. Dokonce i při debatách ohledně kultivačních technik během Diskuzních konferencí odpovídal, jen když se ho ostatní na něco ptali nebo když ho vyzývali. S nejvyšší stručností a bez pochybení překonal sáhodlouhé argumenty ostatních. Kromě toho téměř nikdy nepromluvil. A tak když Jin GuangShana přerušil, Jin GuangShan zakusil mnohem větší šok než podrážděnost. Ale jeho smyšlenky byly přece jenom odhaleny před tolika lidmi. Bylo mu trochu trapně.

Dobré na tom bylo, že zanedlouho poté, co na něj padly rozpaky, Jin GuangYao přispěchal, aby to zachránil. Vykřikl: „Vážně? Toho dne mladý pán Wei vtrhl do Kapří věže s takovou silou. Řekl toho příliš mnoho a každý ten výrok byl větší šok než předchozí. Možná že řekl pár věcí, co byly v tom smyslu. Ani já si to nepamatuju.”

Jeho paměť mohla být stejně dobrá jako Lan WangJiho, ne-li lepší. Jakmile to Nie MingJue zaslechl, věděl, že Jin GuangShan lhal naschvál. Mírně se zamračil.

Jin GuangShan se znovu chopil slova. „To je pravda. Každopádně se vždycky choval arogantně.”

Vůdce jedné sekty dodal: „Upřímně řečeno jsem tohle chtěl říct už dávno. Ačkoli Wei WuXian během Tažení proti Slunci udělal pár věcí, je mnoho kultivátorů bez příslušnosti, co toho udělali víc. Nikdy jsem neviděl člověka, co by byl tak nadutý. Omluvte mou otevřenost, ale je to syn sluhy. Jak by syn sluhy mohl být tak arogantní?”

Jelikož nadnesl to spojení „syn sluhy”, přirozeně tu byli tací, co si to spojili se „synem prostitutky”, co tu stál. Jin GuangYao si těch nepřívětivých pohledů jasně všiml. A přesto jeho úsměv zůstal stále dokonalý a vůbec nezakolísal. Dav šel s proudem a vyjádřil své stížnosti.

„Na začátku vůdce sekty Jin požádal Wei Yinga o Tygří pečeť, měl na srdci jen dobré úmysly, bál se, že by ji nedokázal kontrolovat a že by to vedlo k pohromě. Ale Wei Ying změřil jeho úmysly dle vlastního metru. To si myslel, že všichni prahnou po jeho pokladu? Takový vtip. Co se pokladů týče, existuje nějaká sekta, co nemá pár pokladů?”

„Věděl jsem, že se nakonec něco stane, když bude dál kráčet po té zádušní cestě— a podívejte! Jeho vražedné úmysly se už ukázaly. Nevybíravě zabíjí lidi z naší strany jen kvůli pár wenským psům...”

Najednou se do toho vložil ostražitý hlas: „Není to nevybíravé zabíjení, že?”

Zdálo se, že Lan WangJi vstoupil do zenové říše, kde mu to blokovalo veškeré jeho smysly. Ale když zaslechl toto, pohnul se a podíval se tím směrem. Ten člověk, co promluvil, byla mladá žena se světlou pletí, co stále vedle vůdce jedné sekty. Její nemístný komentář se okamžitě stal terčem ostatních kultivátorů nedaleko. „Co tím myslíš?”

Zdálo se, že to tu ženu poděsilo. Byla teď ještě obezřetnější. „Ne... nic víc jsem tím nemyslela. Takové popudlivosti není třeba. Jen mám pocit, že to spojení 'nevybíravé zabíjení' se k tomu vážně nehodí.”

Někdo další vyplivl: „Jak se to k tomu nehodí? Wei WuXian nevybíravě zabíjel už od Tažení proti Slunci. Můžeš to vyvrátit?”

Ta žena se velmi snažila namítat: „Tažení proti Slunci je bojiště. Znamenalo by to, že na bojišti každý zabíjí nevybíravě? Zvažme to, jak to je. Vážně si nemyslím, že je správné říct, že zabíjel nevybíravě. Přece jenom k tomu měl důvod. Pokud dozorčí s vězni vážně špatně zacházeli a zabili Wen Ninga, už by se tomu nedalo říkat nevybíravé zabíjení, ale spíš pomsta...”

Jeden z nich zuřil: „Jsi téměř směšná! Neříkej mi, že si myslíš, že byl v právu, že naše lidi zabil! Neříkej mi, že ho hodláš pochválit, že to byl počin spravedlnosti!”

Další z nich se vysmíval: „Stále nevíme, jestli to ti dozorčí vážně udělali nebo ne. Není to tak, že by to někdo viděl na vlastní oči.”

„Správně. Všichni dozorčí, co přežili, řekli, že se k vězňům rozhodně nechovali špatně. Wen Ning zemřel, protože sám omylem spadl z útesu. Dokonce se vynasnažili přinést jeho tělo a pohřbít ho, a přesto se jim dostalo takové pomsty. Jaké zklamání!”

Žena řekla: „Ostatní dozorčí se děsí, že budou zodpovědní za týrání vězňů a zabíjení lidí. Samozřejmě že budou trvat na tom, že spadl sám...”

Najednou se někdo ušklíbl. „Můžeš se přestat dohadovat. Nechceme slyšet komentáře člověka, co má jiné motivy.”

Ženě zčervenala tvář. Zvedla hlas: „Vysvětli to. Co tím myslíš, že mám jiné motivy?”

Ten člověk odpověděl: „Není třeba, abych něco říkal. Hluboko v nitru to víš a my také. Zamilovala ses do něj tehdy v jeskyni Xuanwua jen proto, že s tebou flirtoval? Pořád se kvůli němu dohaduješ, děláš z černé bílou bez ohledu na to, jak je to iracionální. Ha, ženy budou vždycky ženami.”

Ten incident, kdy Wei WuXian v jeskyni Xuanwua zachránil dámu v nesnázích, byl jednou opravdu námětem řečí. A tak si mnoho lidí okamžitě uvědomilo, že tato mladá žena byla „MianMian”.

Někdo okamžitě zamumlal: „Takže proto. To vysvětluje, proč je tak zoufalá, aby promluvila ve Wei WuXianův prospěch...”

MianMian soptila: „Iracionální? Dělat z černé bílou? Jen zvažuju, jak to je. Co to má co dělat s tím, že jsem žena? Nedokážeš se mnou mluvit racionálně, a tak na mě útočíš z jiných úhlů?”

Někdo se poškleboval: „Tsk, tsk, tsk. Jen se podívej, jak se snažíš působit nevinně. Dokonce i v nitru tě to vyvedlo z míry— jak bys to mohla zvažovat, jak to je?”

„Přestaňte s ní mrhat čas. Jak může být někdo jako ona z naší sekty? A dokonce si našla cestu do Zlatého pavilonu. Je mi trapně, jen vedle ní stojím.”

Mnoho těch, co proti ní mluvilo, bylo ze stejné sekty jako ona. MianMian to tak rozzuřilo, že jí zrudly oči. Zadržovala slzy a za okamžik vykřikla: „Fajn! Vaše hlasy jsou hlasitější! Fajn! Vy jste tady ti racionální!”

Zaťala zuby a silou si sundala róbu s erbem, co měla na sobě, a s hlasitým bouchnutím jí hodila na stůl. Dokonce i vůdci sekt v předních řadách, co této straně nevěnovali pozornost, se otočili, aby se podívali, co se stalo. Lidi vedle ní to vskutku překvapilo. To, co provedla, znamenalo, že „odcházela ze sekty”?

MianMian nic neřekla, otočila se a odešla.

Za chvilku se někdo zasmál. „Pokud jsi tak schopná a jednou jsi ji sundala, už si ji znovu neoblékej!”

„Kdo si myslí, že je... odcházet, jak se jí zlíbí? Komu na tom záleží? Co tím chce dokázat?”

Brzy s tím někdo souhlasil: „Ženy budou vždycky ženy. Skončí, jen co jim řeknete pár drsných slov. Rozhodně se za pár dní sama vrátí.”

„O tom není pochyb. Přece jenom se jí konečně podařilo postoupit z dcery sluhy na učednici, haha...”

Lan WangJi ignoroval ty výtržné hlasy za sebou, také vstal a odešel. Když Lan XiChen za pár sekund pochopil, co se stalo, a když slyšel, jak moc se směr jejich diskuze zhoršil, promluvil: „Už je pryč. Uklidněme se.”

Když teď promluvil ZeWu-Jun, lidé mu samozřejmě museli dopřát trochu důstojnosti. Jeden po druhém začali lidé ve Zlatém pavilonu znovu zatracovat Wei WuXiana a wenské psy. Všichni mluvili s vášnivou nenávistí a nechali ve vzduchu vířit svou nezvratnou averzi.

Jin GuangShan využil té atmosféry a obrátil se na Jiang Chenga. „Už nějakou dobu plánoval, že půjde na Pohřební pahorek, co? Při jeho schopnostech by přece jenom nebylo příliš těžké založit si vlastní sektu. A tak tohle využil jako šanci, aby ze sekty Jiang odešel, a má v úmyslu si na jasném horizontu dělat, co se mu zlíbí. S takovou pílí jsi sektu Jiang z Yunmengu opět obnovil. Od začátku měl v sobě pár kontroverzních rysů, a přesto se nijak neomezuje a dělá ti problémy. Vůbec mu na tobě nezáleží.”

Jiang Cheng předstíral, že si stál za svým. „Tak to pravděpodobně není. Wei WuXian byl takový už od mládí. Dokonce ani můj otec s ním nic nezmohl.”

Jin GuangShan: „Dokonce ani bratr FengMian s ním nic nezmohl, hm?” Párkrát se uchechtl. „FengMian mu akorát stranil.”

Jak Jiang Cheng zaslechl to „stranil”, zacukaly mu svaly v koutcích úst.

Jin GuangShan pokračoval: „Vůdče sekty Jiangu, nejsi jako tvůj otec. Od znovuzavedení sekty Jiang uběhlo jen pár let, je to přesně ta doba, kdy bys měl ukázat svou moc. A on ani neví, jak se vyhnout podezření. Co si noví učedníci sekty Jiang pomyslí, když ho spatří? Neříkej mi, že dopustíš, aby ho viděli jako svůj vzor a aby na tebe shlíželi?”

Mluvil jednu větu za druhou, kul železo, dokud bylo stále žhavé.

Jiang Cheng pomalu promluvil: „Vůdče sekty Jine, to stačí. Půjdu na Pohřební pahorek a vyřídím to.”

Jin GuangShana to uspokojilo a promluvil upřímným tónem: „To je ale elán. Vůdče sekty Jiangu, existují některé věci a někteří lidé, co bys neměl tolerovat.”

Když shromáždění skončilo, vůdcové všech sekt měli pocit, že dostali strašlivé téma ke konverzaci. Za rychlé chůze veškerou svou mocí diskutovali a jejich vášnivá nenávist stále jasně žhnula.

Za mořem Jisker na Sněhu se sešlo Uctívané trio.

Lan XiChen promluvil: „Bratře, pilně jsi dřel.”

Jin GuangYao se široce usmál. „Nebyla to taková dřina. Dřít musel stůl vůdce sekty Jianga. Pár jeho částí sevřel tak silně, že se rozdrolily. Vypadá to, že ho to vážně nahněvalo.”

Nie MingJue přišel k nim: „Samé chytré řeči – vskutku dřina.”

Jak to Lan XiChen zaslechl, usmál se, ale nic neřekl. Jin GuangYao věděl, že mu Nie MingJue dá lekci, kdykoli si najde šanci. Celkem bezradný se snažil změnit téma: „Hm, bratře, kde je WangJi? Předtím jsem ho viděl odejít.”

Lan XiChen pokynul dopředu. Jin GuangYao a Nie MingJue se otočili, aby se podívali. Uprostřed moře Jisker na Sněhu stál Lan WangJi a ta žena, co ve Zlatém pavilonu odešla ze své sekty. Stáli tváří k sobě. Žena měla stále uslzené oči, zatímco Lan WangJi se tvářil vážně. Zdálo se, že spolu hovořili.

O chvilku později se jí Lan WangJi mírně uklonil v pozdravu.

To pozdravení v sobě neslo vážnost a úctu. Žena mu vrátila ještě vážnější pozdrav. A pak se vydala z Kapří věže dolů, ve svém pavučinkovém plášti bez erbu.

Nie MingJue: „Ta žena má mnohem větší odvahu než většina její sekty.”

Jin GuangYao se vesele usmál. „To je pravda.”

Za dva dny si Jiang Cheng vzal s sebou zhruba třicet učedníků a vyrazil do Yilingu.

Pod Pohřebním pahorkem před strženými zdmi se vážně potloukaly stovky zběsilých mrtvol. Jiang Cheng postoupil kupředu. Vůbec nic neudělaly. Ale když se přiblížili učedníci za Jiang Chengem, začaly tiše vrčet jako varování. Jiang Cheng řekl učedníkům, aby počkali dole na úpatí. Sám šel na horu, kráčel temným lesem. Po dlouhé chůzi před sebou konečně zaslechl lidské hlasy.

Vedle horské stezky bylo pár kulatých pařezů, jeden velký jako stůl a pár menších jako židle. Na dvou pařezech tam seděl Wei WuXian a žena v rudém oděvu. Nedaleko zrýval zem muž, co působil upřímně a prostě.

Wei WuXian třásl nohou. „Co brambory?”

Tón té ženy byl odhodlaný: „Ředkve. Ředkve se snadno pěstují. A tak často neodumírají. O brambory se musíš starat.”

Wei WuXian: „Ředkve jsou nechutné.”

Jiang Cheng si odfrkl.

Wei WuXian a Wen Qing se konečně otočili. Nepřekvapilo je, když ho spatřili. Wei WuXian vstal. Když přešel k němu, nic neřekl a dál s rukama za zády kráčel nahoru do kopce. Ani Jiang Cheng se nevyptával, prostě ho následoval.

Brzy poté se vedle cesty objevila skupina mužů, co se zaobírali kostrou ze dřeva. Všechno to pravděpodobně byli kultivátoři ze sekty Wen. A přesto si sundali své róby se sluncem a plameny a oblékli si oděv z hrubé látky. V rukách měli kladiva a pily, na ramenou dřevo a slámu. Stoupali nahoru a dolů, pracovali vně i venku; vůbec se nelišili od obyčejných rolníků a lovců. Když spatřili Jiang Chenga, podle jeho oděvu a meče věděli, že byl vůdce nějaké význačné sekty. Všichni ustali v tom, co dělali, jako kdyby stále pociťovali strach. Dívali se k nim s váháním a ani se neodvažovali vydechnout.

Wei WuXian mávl rukou. „Jen pokračujte.”

Jakmile promluvil, všichni lidi se vrátili ke své práci, ulevilo se jim.

Jiang Cheng se zeptal: „Co to dělají?”

Wei WuXian: „To jsi nepoznal? Staví domy.”

Jiang Cheng: „Staví domy? Tak co dělali ti, co jsme po cestě nahoru viděli rýt zem? Neříkej mi, že vážně hodláš začít se zemědělstvím.”

Wei WuXian: „Copak jsi všechno neslyšel? Budeme rolníci.”

Jiang Cheng: „Budeš rolník na hoře mrtvol? Budou ty věci, co tu vyrostou, jedlé?”

Wei WuXian: „Věř mi. Když mají lidi vážně hlad, sní cokoli.”

Jiang Cheng: „Vážně máš v úmyslu se tady na dlouho zabydlet? Můžou lidé žít na takovém zatraceném místě?”

Wei WuXian: „Žil jsem tu tři měsíce.”

Po chvilce ticha se Jiang Cheng zeptal: „Nevrátíš se na Lotosové Molo?”

Wei WuXian odpověděl uvolněným tónem: „Yunmeng a Yiling jsou blízko. Proplížím se zpět, kdykoli se mi zachce.”

Jiang Cheng si odfrkl: „Dál sni.”

Jak chtěl zrovna znovu promluvit, ucítil na noze něco těžkého. Shlédl. Nevěděl kdy, ale připlížilo se k němu a objalo mu nohu asi jedno nebo dvouroční dítě. Zvedlo svou baculatou bradu a vzhlédlo na něj svýma temnýma, kulatýma očima.

Bylo to celkem pěkné, roztomilé dítě. Jiang Cheng v sobě bohužel neměl žádnou lásku. Otočil se na Wei WuXiana: „Odkud se vzalo to děcko? Dostaň ho ode mě.”

Wei WuXian se sehnul, zvedl dítě a posadil si ho na paži. „Co myslíš tím dostaň ho ode mě? To neumíš řádně mluvit? A-Yuane, proč každému, s kým se potkáš, objímáš nohu? Ruce pryč! Ani se mě nedotýkej na tváři. Kde máš babičku?”

Zapotácela se k nim stará žena s prořídlými bílými vlasy, co v ruce držela dřevěnou hůl k chůzi. Když spatřila Jiang Chenga, také si uvědomila, že to byla důležitá osoba. Zdálo se, že byla trochu vyděšená, jak byla ohnutá, ohnula se ještě víc.

Wei WuXian postavil dítě jménem A-Yuan jí k nohám. „Jdi si hrát stranou.”

Stará žena vzala svého vnuka za ruku a s kulháním odešla. To malé dítě za chůze zakopávalo, jak se na ně ohlíželo.

Jiang Cheng se mu vysmíval: „Ti vůdcové sekt si mysleli, že jsi shromáždil zbylé síly a korunoval ses králem pahorku. Takže to jsou jenom staří, slabí, ženy a děti.”

Wei WuXian se široce usmál a také si ze sebe dělal srandu.

Jiang Cheng pokračoval: „Kde je Wen Ning?”

Wei WuXian: „Proč se na něj ptáš?”

Jiang Cheng chladně odpověděl: „Za poslední dny se mě na něj zeptalo nespočet lidí, ale koho jsem se mohl zeptat? Přišlo mi, že jsem mohl akorát přijít a zeptat se tebe.”

Wei WuXian ukázal dopředu. Ti dva kráčeli bok po boku. Jak spatřili velký vchod do jeskyně, vyvalil se k nim mrazivý závan vzduchu. Když vstoupili, chvíli kráčeli rovně, než Jiang Cheng do něčeho kopl nohou. Shlédl a našel půlku kompasu.

Wei WuXian ho rychle zastavil. „Nekopej do toho. Tenhle jsem ještě nedokončil. Je to užitečné.”

Zrovna když ho zvedl, Jiang Cheng šlápl na něco jiného. Byl to zmuchlaný prapor.

Wei WuXian ho znovu zarazil. „Netrhej to! Tohle je také užitečné. Už je to skoro hotové.”

Jiang Cheng: „To ty jsi to tady poházel po zemi. Kdyby to někdo rozbil, nebyla by to jeho chyba.”

Wei WuXian: „Žiju tu sám, tak co že pár věcí poházím po zemi?”

Kráčeli ještě hlouběji do jeskyně. Podél celé cesty byly amulety, co byly přilepené na zeď nebo pohozené na zem, zmačkané do kuliček nebo roztrhané na kousky. Zdálo se, jako by tu někdo ztratil rozum a poddal se záchvatu vzteku. A kromě toho čím byli hlouběji, tím tu byl větší nepořádek.

Jiang Cheng měl pocit, jako kdyby se dusil. „Jen by ses odvážil takhle zaneřádit Lotosové Molo a mohl by ses dívat, jak bych všechny ty věci spálil!”

Jak vstoupili do hlavního sálu jeskyně, na zemi tam ležel člověk. Od hlavy až k patě byl pokrytý talismany. Zvenku bylo vidět jen bělmo očí. To byl Wen Ning.

Jiang Cheng se po něm podíval. „Bydlíš tady? Kde spíš?”

Wei WuXian odhodil ty věci, co zrovna sebral, do koutu. Odpověděl tím, že ukázal na zmuchlanou hromadu přikrývek v dalším koutě. „S tímhle můžu spát kdekoli.”

Jiang Cheng už s ním nechtěl mluvit o takových věcech. Blahosklonně shlédl a prozkoumal Wen Ninga, co tam nehybně ležel. „Co se mu stalo?”

Wei WuXian: „Je trochu moc zběsilý. Obávám se, že něco udělá, a tak jsem ho zapečetil, aby se momentálně nemohl hýbat.”

Jiang Cheng: „Copak nebyl stydlivý kokta, když byl naživu? Jak to, že je po smrti zběsilý?”

Jeho tón se vůbec nedal označit jako přátelský.

Wei WuXian se po něm letmo podíval. „Wen Ning byl opravdu celkem bázlivý člověk. Ale přesně kvůli tomu veškeré své pocity skryl ve svém nitru. Nenávist, hněv, strach, nervozita, bolest— držel to v sobě příliš dlouho, a proto po smrti vybuchl. Nedokážeš si ani představit, jak mocní jsou. Je to to samé, jako když člověk s mírnější povahou přijde o klid. Čím je klidnější, o to je děsivější, když nakonec vybuchne. Čím víc byl takový, tím zuřivější bude po smrti.”

Jiang Cheng: „Copak jsi vždycky neříkal, že čím zběsilejší, tím lepší? Čím je energie zášti těžší, tím větší je nenávist a tím silnější moc.”

Wei WuXian: „Správně. Ale nechci z Wen Ninga udělat takovou mrtvolu.”

Jiang Cheng: „Tak co z něj chceš udělat?”

Wei WuXian: „Chci probudit jeho vědomí.”

Jiang Cheng se ušklíbl. „Zase sníš, co? Probudit jeho vědomí? Jaký by pak byl rozdíl mezi takovou zběsilou mrtvolou a lidskou bytostí? Pokud se ti to vážně povede, podle mého názoru nikdo nebude mít zapotřebí být člověk a kultivovat. Mohli by prostě přijít za tebou a požádat tě, abys z nich udělal zběsilou mrtvolu.”

Wei WuXian se zasmál. „To je pravda. Také jsem si uvědomil, že to je zatraceně moc těžké. Ale už jsem se tím před jeho sestrou párkrát vychloubal. A teď všichni věří, že to dokážu. Budu muset uspět. Pokud ne, co budu dělat se svou důstojností...”

Než mohl domluvit, Jiang Cheng vytasil Sandu a šel Wen Ningovi rovnou po krku. Zdálo se, jako kdyby mu chtěl jedinou ranou odseknout hlavu. Wei WuXian zareagoval rychleji než většina. Udeřil ho do paže, aby odklonil směr jeho meče, a zakřičel: „Co to děláš?!”

Jeho slova se ozývala Jeskyní démonického zabíjení, neustále vibrovala. Jiang Cheng odmítal svůj meč zatasit. Jeho hlas byl drsný. „Co dělám? Rád bych se tě zeptal, co děláš ty. Wei WuXiane, posledních pár dní jsi byl celkem nadutý, co?!”

Wei WuXian už dávno předtím, než Jiang Cheng přišel na Pohřební pahorek, věděl, že rozhodně nepřišel, aby si s ním pěkně a v poklidu popovídal. Během jejich cesty nahoru jim srdce spojovala nit, co byla napjatá k prasknutí. A jak si povídali, jako kdyby se nic nestalo, a tak dlouho to potlačovali, jako kdyby byli oba v pohodě, ta nit konečně praskla.

Wei WuXian: „Myslíš si, že bych byl tak nadutý, kdyby mě Wen Qing a ostatní nenutili a já měl nějakou jinou možnost?”

Jiang Cheng: „Neměl jsi jinou možnost, protože tě nutili? No, tak to tedy nemám jinou možnost, protože mě k tomu nutíš! Před pár dny mě na Kapří věži obklíčilo nespočet sekt a nutily mě tohle vysvětlit. A tak jsem mohl akorát přijít sem!”

Wei WuXian: „Vysvětlit? Už jsme vyrovnaní. Dozorčí umlátili Wen Ninga k smrti; z Wen Ninga se stala mrtvola a zabil je. Zub za zub, život za život— to je celé.”

Jiang Cheng: „To je celé? Jak by mohlo?! Nevíš, kolik očí tě teď sleduje? Kolik jich sleduje tvou Pečeť? Pokud budou mít v rukou tuto příležitost, nebudeš v právu, ani kdybys byl!”

Wei WuXian: „Už jsi to řekl. Nebyl bych v právu, ani kdybych to právo měl. Co jiného můžu dělat kromě toho, že se uvězním tady?”

Jiang Cheng: „Co jiného? Samozřejmě že můžeš něco udělat.”

Špičkou Sandu ukázal na Wen Ninga, co ležel na zemi. „Jediný způsob, jak to odčinit, je skončit to, než k tomu budou mít šanci oni!”

Wei WuXian: „Skončit co?”

Jiang Cheng: „Ty hned teď spálíš tuhle mrtvolu a vrátíš jim veškeré tyhle zbytky sekty Wen. To je jediný způsob, jak to celé nechat odumřít!” Jak mluvil, znovu pozvedl meč a připravoval se k útoku.

Ale Wei WuXian mu sevřel zápěstí. „To žertuješ?! Pokud jim vrátíme Wen Qing a ostatní, nečeká je nic než smrt!”

Jiang Cheng: „Pochybuju, že je jim vůbec vrátíš všechny. Proč tě zajímá, jaký konec je čeká? Tak to bude smrt— co to má s tebou co dělat?!”

Wei WuXian konečně ztratil klid. „Jiang Chengu! Co... O čem si myslíš, že mluvíš?! Odvolej to— nenuť mě ti dát výprask! Nezapomeň. Kdo nám pomohl spálit těla strýčka Jianga a paní Yu? Kdo nám vrátil popel, co je zrovna teď na Lotosovém Molu? A kdo nás vzal k sobě, když nás Wen Chao pronásledoval?!”

Jiang Cheng: „To já ti chci tady dát zatracený výprask! Ano, předtím nám pomohli, ale proč pro všechno nechápeš, že zrovna teď jsou zbytky sekty Wen cílem kritiky! Bez ohledu na to, kdo to je, pokud má příjmení Wen, spáchal ten nejhnusnější zločin! A lidé, co Weny chrání, riskují, že je všichni zatratí! Všichni lidé nenávidí wenské psy tak moc, že čím hůř zemřou, tím lépe. Kdokoli je ochrání, je proti celému světu. Nikdo se jich nezastane a nikdo se nezastane ani tebe!”

Wei WuXian: „Nepotřebuju, aby se mě někdo zastal.”

Jiang Cheng vybuchl: „Kvůli čemu jsi tak tvrdohlavý? Pokud to nedokážeš, tak uhni— já to udělám!”

Wei WuXian ho sevřel ještě pevněji, prsty měl tuhé jako železo. „Jiang WanYine!”

Jiang Cheng: „Wei WuXiane! Copak to nechápeš? Když stojíš na jejich straně, jsi podivný génius, zázračný hrdina, síla rebelie, květina, co sama kvete. Ale jakmile se tvůj hlas liší od toho jejich, ztratil jsi rozum, ignoroval jsi moralitu a vydal ses po zvrácené cestě. Myslíš si, že vůči všem těm odsouzením můžeš být imunní, když zůstaneš mimo svět a budeš si dělat, co chceš? K takovému precedensu ještě nikdy nedošlo!”

Wei WuXian zakřičel: „Pokud nebyl žádný precedens, tak jím budu já!”

Ti dva s meči vytasenými na sebe chvíli zírali. Ani jeden nebyl ochotný udělat jediný krok vzad.

Za chvilku Jiang Cheng promluvil: „Wei WuXiane, to sis pořád neuvědomil, jaká je nynější situace? Vážně je třeba, abych to řekl nahlas? Pokud budeš trvat na tom, že je budeš chránit, už tě nebudu moci chránit.”

Wei WuXian: „Není třeba, abys mě chránil. Prostě mě nech.”

Jiang Chengovi se zkroutila tvář.

Wei WuXian: „Prostě to nech. Řekni světu, že jsem zběhl. Od teď nebude záležet na tom, co Wei WuXian udělá, se sektou Jiang z Yunmengu to nebude mít co dělat.”

Jiang Cheng: „...To všechno kvůli sektě Wen...? Wei WuXiane, to máš komplex zachránce? To bys zemřel, kdyby ses za někoho nepostavil a nepodnítil potíže?”

Wei WuXian zůstal zticha. Po chvilce odpověděl: „Proto bychom teď měli zpřetrhat pouta. Pro případ, že by něco z toho, co udělám, v budoucnu ovlivnilo sektu Jiang z Yunmengu.”

Nebo jinak by se vážně nemohl zaručit, co by v budoucnu udělal.

„...” Jiang Cheng zamumlal: „Moje mamka řekla, že naší sektě děláš akorát problémy. Je to vskutku tak.” Chladně se zasmál a mluvil sám pro sebe: „Pokoušet se o nemožné? Fajn. Chápeš motto sekty Jiang z Yunmengu. Lépe než já. Lépe než kdokoli z nás.”

Zatasil Sandu. Meč se s břinknutím vrátil do pochvy. Jiang Cheng promluvil lhostejným tónem: „Tak uspořádejme duel.”

Za tři dny vůdce sekty Jiang, Jiang Cheng, uspořádal duel s Wei WuXianem.

Celkem dost v Yilingu bojovali. Vyjednávání selhala. Obě strany se uchýlily k násilí.

Pod Wei WuXianovým velením zběsilá mrtvola Wen Ning jednou udeřila Jiang Chenga a zlomila mu paži. Jiang Cheng jednou bodl Wei WuXiana. Obě strany utrpěly ztráty. Oba vyplivli plnou pusu krve a odešli, zatímco se navzájem proklínali. Konečně spolu skončili.

Po tom boji Jiang Cheng řekl vnějšímu světu, že Wei WuXian zběhl ze sekty a byl nepřítelem celého kultivačního světa. Sekta Jiang z Yunmengu ho už vykázala. Od té chvíle mezi nimi nezůstala žádná pouta— udělali mezi sebou jasnou čáru. A od té doby bez ohledu na to, co udělal, nikdo neměl co do činění se sektou Jiang z Yunmengu! 

--------------------------------------------


~ A potom jaký zrádce a zběhlík, všechno to bylo akorát domluvené divadlo, aby přesvědčili svět, že s tím sekta Jiang nemá co dělat... ~

Hlavní stránka
Postavy a pojmy

<Předchozí>...<Následující>