GDC - kapitola 72 (1)

Kapitola 72 – Zbrklost (1)

Kapří věž.

Lan XiChen a Lan WangJi se bok po boku procházeli podél nekonečných vln Jisker mezi Sněhem.

Lan XiChen protočil zápěstím a otřel se o jednu sněhově bílou květinu, jejíž okvětní plátky byly v plném květu. Ten pohyb byl tak něžný, že z květiny nespadla ani kapka rosy. Promluvil: „WangJi, trápí tě něco? Proč jsi tak napjatý?”

Bylo samozřejmé, že v očích ostatních by se to „napětí” pravděpodobně nijak nelišilo od Lan WangJiho obvyklého výrazu.

Lan WangJi potřásl hlavou a stáhl obočí. Za pár chvilek odpověděl tichým hlasem: „Bratře, chci si někoho přivést do Oblačných Zákoutí.”

Lan XiChena to překvapilo. „Přivést si někoho do Oblačných Zákoutí?”

Lan WangJi přikývl, tvářil se zadumaně. Po odmlce pokračoval: „Vzít ho tam... a někam ho schovat.”

Lan XiChenovi se okamžitě rozšířily oči.

Poté, co jejich matka zemřela, se tento jeho bratr postupně stahoval víc a víc do sebe. Kromě nočních lovů se celý den zavíral u sebe v pokoji a četl, meditoval, trénoval kaligrafii, hrál na citeru a zlepšoval svou kultivaci. Nikdy moc s nikým nemluvil, kromě něj, jeho staršího bratra. A přesto bylo toto poprvé, kdy mu ze rtů splynula taková slova.

Lan XiChen: „Někam ho skrýt?”

Lan WangJi se mírně zamračil. A znovu začal mluvit: „Ale není ochotný.”

Najednou se před nimi ozvalo chřestění. A někdo vyplivl: „Je tohle cesta, po které může chodit někdo jako ty? Kdo tě tu nechal potulovat!”

Odpověděl mladý hlas: „Omlouvám se. Já...”

Jak to Lan XiChen a Lan WangJi zaslechli, vzhlédli oba zároveň. Vedle nástěnných reliéfů stáli dva muži. Ten, co zrovna někomu vyhuboval, byl Jin ZiXun a za zády ho následovalo pár sluhů a kultivátorů. Ten, kterému huboval, byl mladý muž v bílém oděvu. Když ten muž spatřil Lan XiChena a Lan WangJiho, okamžitě zbledl v tváři. Dokonce ani nedokázal pokračovat v tom, co chtěl říct. Jak Jin ZiXun udržoval svou arogantní přetvářku, Jin GuangYao tak akorát přišel tomu muži na pomoc.

Přišel k muži v bílém oděvu. „Cesty Kapří Věže jsou celkem spletité. Mladý pane Su, není tvá chyba, že ses ztratil. Můžeš jít se mnou.”

Když Jin ZiXun viděl, že se objevil, odfrkl si a prošel kolem nich. Ale muž v bílém oděvu váhal. „Ty mě znáš?”

Jin GuangYao se usmál. „Samozřejmě. Proč bych tě neznal? Copak jsme se už jednou nesetkali? Mladý pán Su, Su MinShan, celkem dobře šermuješ. Od toho lovu na Fénixové hoře jsem přemýšlel, že by byla škoda, kdyby takový mladý talent nepřišel do naší sekty. Ale nakonec sem přece jenom přišel. Byl jsem radostí bez sebe. Tudy, prosím?”

Nespočet kultivátorů hledalo podporu tím, že přišli do sekty Jin z Lanlingu jako Su She. Myslel si, že ho nepozná mnoho lidí. Nikdy nečekal, že by si na něj Jin GuangYao tak jasně vzpomínal a zašel dokonce tak daleko, že ho pochválil jen po jednom spěšném setkání. Okamžitě se zdálo, že se Su Shemu víc ulevilo. Přestal se dívat na bratry Lany a následoval Jin GuangYaa pryč. Děsil se, že se mu budou vysmívat nebo si na něj ukazovat.

V Síni půvabu seděli Lan XiChen a Lan WangJi vedle sebe. Nebylo vhodné, aby v síni pokračovali v předešlé diskuzi. Lan WangJi se vrátil ke svému normálnímu ledu a mrazu. Sekta Lan z Gusu byla známá svou abstinencí alkoholu. Dle Jin GuangYaových instrukcí na stolek těch dvou nepoložili žádné šálky na alkohol. Byl tam jenom čajový šálek a pár čerstvých, elegantních chodů. Ani nikdo nepředstoupil a nenabídl jim přípitek, takže všude byl klid.

Jen co se ale rozprostřel tento klid, bohužel k nim najednou přišel muž v róbě s Jiskrami mezi sněhem. V každé ruce měl šálek s alkoholem. „Vůdče sekty Lan, HanGuang-June, přípitek pro vás pro oba!”

Toto byl Jin ZiXun, co už nějakou dobu každému připíjel. Jin GuangYao věděl, že ani Lan XiChen, ani Lan WangJi neměli rádi alkohol, a tak k nim přispěchal. „ZiXune, ZeWu-Jun a HanGuang-Jun vyrostli oba v Oblačných Zákoutích. Na jejich kamenné stěně je více než tři tisíce pravidel. Co kdybys je místo pití...”

Jin ZiXun si Jin GuangYaa změřil s nechutí. Myslel si, že jeho zázemí bylo přízemní, a byla mu hanba, že byl členem stejného klanu jako on. Přerušil ho: „Sekty Jin a Lan byly vždycky jako jedna rodina. Všichni jsme stejní. Mí dva bratři Lanové, pokud toto nevypijete, budete na mě shlížet!”

Pár jeho následovníků stranou ho pochválilo: „Jak smělý tah!”

„Takhle by se měl chovat vážený kultivátor!”

Jin GuangYao se dál usmíval, ačkoli si sám pro sebe povzdechl a mnul si spánky. Lan XiChen se postavil a chtěl tu nabídku zdvořile odmítnout. Jin ZiXun se k němu otočil a dál ho obtěžoval. „Nic neříkej. Vůdče sekty Lan, naše dvě sekty si nejsou cizí. Nejednej se mnou, jako bys jednal s cizím! Jen mi řekni jedno – napiješ se nebo ne?”

Jin GuangYaovi začalo cukat v koutcích úsměvu. Letmo se podíval po Lan XiChenovi, v očích se mu zračila omluva. Snažil se vlídně promluvit: „Poté se budou vracet na svých mečích. Alkohol by pravděpodobně ovlivnil...”

Jin ZiXun to nebral na zřetel. „Není to tak, že se opijí jen po pár šálcích. Dokonce i kdybych vypil osm velkých misek, stejně bych dokázal odletět!”

Všude kolem nich se ozvala vlna jásotu. Lan WangJi stále seděl, chladně zíral na šálek alkoholu, co mu Jin ZiXun vnutil do zorného pole. Vypadal, jako že užuž promluví, když si ten šálek alkoholu najednou někdo vzal.

Lan WangJi se překvapeně zarazil, nakrčené čelo se mu okamžitě vyhladilo. Vzhlédl.

Jako první spatřil černé róby. U pasu mu visela flétna a z konce se míhal střapec v barvě krve. Ten člověk sem přišel s rukama za zády. A teď zvedl hlavu, vypil veškerý alkohol a ukázal prázdné dno Jin ZiXunovi. „Vypil jsem to za něj. Už jsi spokojený?”

V očích i ve slovech se mu zračil smích. Pohledné rysy podtrhávaly jeho štíhlou postavu.

Lan XiChen: „Mladý pane Weii.”

Někdo tlumeným hlasem vykřikl: „Kdy přišel?!”

Wei WuXian položil šálek. Jednou rukou si upravil klopu. „Před chviličkou.”

Před chviličkou? Ale před chviličkou ho v místnosti jasně nikdo neohlásil, ani nemluvě o nějakém pozdravu. Ačkoli to bylo překvapivé, byla pravda, že si nikdo v Síni půvabu nevšiml, kdy se mu podařilo proklouznout dovnitř. Dav si nemohl pomoct a při pouhém pomyšlení na moc jeho schopností se zachvěl znechucením.

Jin GuangYao zareagoval rychle, stále byl vřele nadšený. „Ani jsem si nebyl vědom, že jsi dorazil na Kapří Věž, mladý pane Weii. Nedostatek uvítání je moje chyba. Chceš se posadit? Ach, správně— máš pozvánku?”

Ani Wei WuXian nechodil kolem horké kaše a šel rovnou k věci. „Ne, díky. Nemám.” Mírně kývl k Jin ZiXunovi: „Mladý pane Jine, na slovíčko, prosím?”

Jin ZiXun: „Pokud mi chceš něco říct, přijď mi to říct, až skončí banket.”

Ve skutečnosti nechtěl s Wei WuXianem vůbec mluvit. I Wei WuXian to viděl. „Jak dlouho budu muset čekat?”

Jin ZiXun: „Pravděpodobně šest až osm hodin. Nebo možná deset až dvanáct. Nebo do zítřka.”

Wei WuXian: „Obávám se, že tak dlouho čekat nemůžu.”

Jin ZiXun měl arogantní hlas. „I když nemůžeš, budeš muset.”

Jin GuangYao: „Mladý pane Weii, kvůli čemu ZiXuna potřebuješ? Je to naléhavá záležitost?”

Wei WuXian: „Vskutku naléhavá. Nesnese to odkladu.”

Jin ZiXun se otočil na Lan XiChena a pozvedl druhý šálek. „Vůdče sekty Lane, tady, tady. Ještě jsi nevypil tento šálek!”

Když Wei WuXian viděl, že naschvál zdržoval, po tváři mu přeletěl temný stín. Přimhouřil oči, koutky úst se mu vytočily vzhůru. „Fajn. Tak to řeknu přímo tady. Mladý pane Jine, slyšel jsi o člověku jménem Wen Ning?”

Jin ZiXun: „Wen Ning? Neslyšel.”

Wei WuXian: „Určitě si na něj vzpomínáš. Když jsi minulý měsíc vyjel na noční lov do oblasti Ganquan, pronásledoval jsi osmikřídlého netopýřího krále na shromaždiště nebo spíš zajatecký tábor zbytků sekty Wen a přivedl sis skupinu učedníků sekty Wen. Je to ten, co tu skupinu vedl.”

Po Tažení proti Slunci byla sekta Wen z Qishanu zničena. O území, na kterém se rozkládala, se podělily ostatní sekty. Oblast Ganquan byla přidělena sektě Jin z Lanlingu. Co se týkalo zbytků sekty Wen, shlukli je do malého koutku Qishanu. Nebyla to ani tisícina území, co kdysi vlastnili. Byli tam namačkaní a zápolili, aby přežili.

Jin ZiXun: „Nepamatuju si, a to znamená, že si to nepamatuju. Nemám tolik volného času, abych si obzvláště pamatoval jméno wenského psa.”

Wei WuXian: „Fajn. Nevadí mi vysvětlit to do větších podrobností. Nedokázal jsi toho netopýřího krále chytit a náhodou jsi narazil na pár učedníků ze sekty Wen, co tam prošetřovali to samé. A tak jsi jim pohrozil, aby si vzali prapory na nalákání duchů a byli tvou návnadou. Toho se neodvážili. Pak předstoupil jeden člověk a snažil se s tebou dohodnout. To je ten Wen Ning, o kterém mluvím. Po nějaké chvíli se tomu netopýřímu králi podařilo prchnout. Ty jsi wenské kultivátory zmlátil, silou jsi je odvlekl a ta skupina zmizela. Musím zmiňovat další podrobnosti? Ještě se nevrátili. Nevím, koho jiného na celém světě bych se na to mohl zeptat než tebe.”

Jin ZiXun: „Wei WuXiane, co tím myslíš? Přišel jsi kvůli němu? To se nezastáváš wenského psa, že ne?”

Wei WuXian nasadil široký úsměv. „Od kdy je to tvoje věc, jestli se ho zastávám nebo jestli mu useknu hlavu? Prostě mi ho vydej!”

Při té poslední větě mu ten široký úsměv zmizel z tváře. I tón mu ochladl. Bylo jasné, že přišel o svou trpělivost. Mnoho lidí v Síni půvabu se zachvělo strachem. I Jin ZiXun cítil, jak ho mrazilo v zátylku. A přesto se v něm brzy vzedmul hněv. Zakřičel: „Wei WuXiane, jsi až příliš smělý! Copak tě sekta Jin z Lanlingu dneska pozvala? A ty ses odvážil sem vběhnout, jak se ti zlíbí. Vážně si myslíš, že jsi neporazitelný, že nikdo nemá odvahu se ti postavit? To chceš převrátit samotná Nebesa?”

Wei WuXian se usmál. „Přirovnáváš se k Nebesům? Odpusť mi má slova, ale to máš celkem hroší kůži, co?”

Ačkoli Jin ZiXun už v duchu začal o sektě Jin z Lanlingu smýšlet jako o nových Nebesích, také věděl, že se ve svých slovech příliš unáhlil. Mírně se uzarděl. Zrovna když chtěl užuž namítnout, Jin GuangShan, co seděl na místě úplně vpředu, promluvil.

Jeho hlas se zdál laskavý: „Stejně to není nic moc důležitého. Vy mladí, proč ztrácíte trpělivost kvůli něčemu takovému? Ale mladý pane Weii, dovol mi být fér. Vtrhnout sem, když sekta Jin z Lanlingu pořádá soukromý banket je vskutku nevhodné.”

Nedalo se říct, že by Jin GuangShanovi nevadilo to, co se stalo na Fénixové hoře. To byl také důvod, proč se jenom usmíval, když se Jin ZiXun dohadoval s Wei WuXianem, ale nezarazil je. A proč promluvil, až když byl Jin ZiXun v nevýhodě.

Wei WuXian přikývl. „Vůdče sekty Jine, neměl jsem v úmyslu narušovat váš soukromý banket. Omlouvám se. Ale stále není jasné, kde se nacházejí lidé, které mladý pán Jin odvedl. Stačí se jen chviličku zpozdit a může být příliš pozdě. Jedna ta skupina mě jednou kdysi zachránila. Rozhodně nebudu jen tak sedět a sledovat to. Prosím, nemějte pocit, že na vás tlačím. Později vám to vynahradím.”

Jin GuangShan: „Ať je to cokoli, musí to ještě chvilku počkat. Pojď, pojď, můžeš si nejdřív sednout. Promluvme si o tom beze spěchu.”

Jin GuangYao už beze zvuku připravil další místo.

Wei WuXian: „Děkuji, vůdče sekty Jin, ale nezůstanu dlouho. Ta záležitost se nedá odložit. Prosím, ať se to vyřeší co možná nejdříve.”

Jin GuangShan: „Není třeba spěchat. Když to všechno uvážíme, opravdu je mezi námi pár věci, které se ještě nevyjasnily. Věci, které se nedají odložit. Když jsi teď tu, co kdybychom využili té příležitosti a vypořádali se s tím?”

Wei WuXian pozvedl obočí. „Vypořádat se s čím?”

Jin GuangShan: „Mladý pane Weii, už jsme to nadnesli několikrát. Nezapomněl jsi, že ne? ...Během Tažení proti Slunci jsi jednou použil jistý předmět.”

Wei WuXian: „Ach. O tom ses vskutku už zmínil. Tygří pečeť?”

Jin GuangShan: „Povídá se, že Styžská tygří pečeť byla odlitá z železa meče, co jsi získal v jeskyni Xuanwua masakru. Tehdy jsi ji jednou použil na bojišti. Její moc byla strašlivá a její zbytková síla dokonce ovlivnila i pár našich vlastních kultivátorů...”

Wei WuXian ho přerušil: „Prosím, jdi k věci.”

Jin GuangShan: „Tohle je ono. V té bitvě kromě sekty Wen došla i naše strana velkých ztrát. Podle mého názoru je celkem těžké takovou zbraň kontrolovat. Aby byla v rukou jediného člověka je možná...”

Než vůbec dokončil, Wei WuXian se začal smát.

Po chvilce smíchu pokračoval: „Vůdče sekty Jine, zeptám se tě na něco jiného. Myslíš si, že sekta Jin z Lanlingu má právo nahradit sektu Wen jen proto, že je teď pryč?”

Na Síň půvabu padlo ticho.

Wei WuXian dodal: „Všechno se musí dát tobě? Všichni tě musí poslouchat? Když se dívám, jak sekta Jin z Lanlingu jedná, skoro jsem si myslel, že to je znovu říše sekty Wen z Qishanu.”

Jak to Jin GuangShan zaslechl, jeho hranatá tvář se zbarvila odstínem rozpačitého hněvu. Po Tažení proti Slunci začali lidé víc a víc kritizovat Wei WuXiana za to, že kultivoval zádušní cestu, i když to předtím sekty tajily. Zmínil se teď o Styžské tygří pečeti, protože měl v úmyslu Wei WuXianovi pohrozit. Připomenout mu, že proti němu stále něco měli, že ho ostatní stále sledovali, a tak by neměl být tak smělý, aby se snažil dostat nad sektu Jin z Lanlingu. Nikdo nečekal, že Wei WuXianova slova budou tak přísně přímá. Ačkoli v sobě už dlouho choval pomyšlení, že by nastoupil na místo sekty Wen, ještě nikdy se nikdy neodvážil to nadnést tak beze strachu. A zajít tak daleko, že se mu vysmíval.

Jeden kultivační host po jeho pravici zakřičel: „Wei WuXiane! Dávej si pozor na jazyk!”

Wei WuXian: „Řekl jsem něco špatného? Nutit živé lidi, aby byli návnadou, a mlátit je, kdykoli odmítli poslechnout— liší se to nějak od toho, co dělala sekta Wen z Qishanu?”

Vstal další kultivační host. „Samozřejmě že to je jiné. Wenští psi se dopustili veškerého možného zla. Že se dobrali takového konce, je jen jejich karma. Akorát jsme se pomstili zub za zub, nechali jsme je okusit plodů, co sami zaseli. Co je na tom špatného?”

Wei WuXian: „Mstěte se těm, co vás pokousali. Wen Ningova odnož na svých rukou nemá moc krve. Neříkejte mi, že jsou pro vás vinni jen proto, že jsou Wenové.”

Promluvil další člověk: „Mladý pane Weii, nemají na svých rukou moc krve jen proto, že to říkáš? To jsou jen tvá zaujatá slova. Kde je důkaz?”

Wei WuXian: „Ty si myslíš, že zabili nevinné— copak i tohle nejsou zaujatá slova? Neměl bys být první, kdo ukáže důkaz? Proč bys místo toho chtěl důkaz po mě?”

Ten člověk potřásl hlavou, po celé tváři měl napsáno „tento muž odmítá uznat moje důvody”. Pak se ušklíbl někdo další: „Když tehdy sekta Wen vraždila naše lidi, bylo to tisíckrát krutější než tohle! Nechovali se k nám spravedlivě a s morálkou, tak proč bychom se my k nim měli chovat jinak?”

Wei WuXian se široce usmál. „Och. Wenští psi se dopustili všeho možného zla, takže se může zabít každý, kdo má příjmení Wen? Tak to není, že? Mnoho klanů, co přeběhlo od sekty Wen, jsou teď celkem za vodou, že? Copak v této síni není pár vůdců sekt z klanů, co bývaly pod křídly sekty Wen?”

Jelikož vůdci sekty spatřili, že je poznal, hned se jim změnil výraz.

Wei WuXian pokračoval: „Jelikož každý s příjmením Wen se dá použít k vybití hněvu, jak se komu zlíbí, ať už jsou nevinní nebo ne, znamená to, že je v pořádku, pokud je teď tady všechny zabiju?”

Než vůbec domluvil, položil ruku na pas, kde visel Chenqing. Okamžitě to bylo, jako kdyby v myslích všech přítomných podnítil nějakou vzpomínku. Jako kdyby se vrátili na bojiště, kde se temnota stala nebem a mrtvoly horami. Lidé v davu okamžitě vstali.

Lan WangJi ztišil hlas: „Wei Yingu!”

Jin GuangYao stál Wei WuXianovi nejblíže, ale zachovával klid. Promluvil vlídným hlasem: „Mladý pane Weii, prosím, nepřeháněj to. Pořád jsme naklonění diskuzi.”

I Jin GuangShan se postavil, na tváři měl směsici šoku, hněvu, strachu a nenávisti. „Wei WuXiane! Jen proto... že tu není vůdce sekty Jiang, neznamená, že můžeš být tak zbrklý!”

Wei WuXian měl přísný hlas: „Myslíš si, že kdyby tady byl, že bych nebyl zbrklý? Pokud bych chtěl někoho zabít, kdo by mě mohl zastavit a kdo by si mě troufl zastavit?!”

Lan WangJi promluvil, jedno slovo po druhém: „Wei Yingu, polož Chenqing.”

Wei WuXian se na něj podíval. V tom páru očí, co byly klidné jako sklo, spatřil svůj vlastní ohavný odraz. Otočil se a zakřičel: „Jin ZiXune!”

Jin GuangShan si pospíšil. „ZiXune!”

Wei WuXian: „Přestaňte s těmi nesmysly. Jsem si jistý, že každý ví, že má trpělivost je omezená. Kde je? Jelikož jsem s tebou promarnil tolik času, dám ti tři sekundy. Tři!”

Jin ZiXun chtěl vzdorovat, ale když viděl Jin GuangShanovu tvář, cítil, jak se mu chvělo srdce.

Wei WuXian zase začal: „Dva!”

Jin ZiXun nakonec zakřičel: „...Fajn! Fajn! Je to jen pár wenských psů. Pokud je chceš, vezmi si je. Už tě tady nebudu balamutit! Jdi si je sám najít na Cestě Qiongqi!”

Wei WuXian se chladně zasmál. „Kdybys to tak řekl dřív.”

Přišel jako vítr a odešel jako vítr. Když jeho silueta konečně zmizela, ta bouře nad hlavami lidi se konečně rozehnala. Většina těch, co se v Síni půvabu postavila, se zase posadila.

Téměř všechny už obléval studený pot. Naopak Jin GuangShan, co s prázdnou tváří stál na svém místě, konečně ztratil nervy a rozkopl stůl před sebou. Všechny zlaté misky a stříbrné talíře se skutálely ze schodů.

Když Jin GuangYao viděl jeho rozrušení, chtěl situaci zmírnit, a tak začal: „Ot—”

Než mohl domluvit, Jin GuangShan už odešel. Jin ZiXun měl také pocit, že když se poddal, přede všemi přišel o svou důstojnost. Z toho hněvu a nenávisti chtěl také odejít.

Jin GuangYao na něj honem zavolal: „ZiXune!”

Jin ZiXun byl na vrcholu svého hněvu. Bez přemýšlení mrštil šálkem s odmítnutým alkoholem přímo na Jin GuangYaovu hruď. Na Jiskrách mezi sněhem, co mu vášnivě kvetly na bílých róbách, se okamžitě objevil flek od alkoholu. Bylo to více než trapné, ale kvůli tomu chaosu, co zavládl v Síni půvabu, si toho velkého přečinu vlastně nikdo moc nevšímal.

Lan XiChen byl jediný, kdo vykřikl: „Bratře!”

Jin GuangYao: „Jsem v pořádku, jsem v pořádku. Bratře, usaď se, prosím.”

Bylo nevhodné, aby Lan XiChen nějak komentoval Jin ZiXuna, a tak vytáhl sněhově bílý kapesník a podal mu ho. „Jdi si odpočinout a převléknout se.”

Jin GuangYao si ten kapesník vzal, otřel se a přinutil se k úsměvu. „Nemůžu odejít, ne?”

Byl jediný, kdo tu zůstal, co by tu šlamastyku mohl vyřešit. Jak by mohl odejít ze scény? Uklidnil dav teatrálním řečněním. Přitom byl naprosto vyčerpaný. „Mladý pán Wei byl vážně příliš impulzivní. Jak mohl před tolika sektami takhle mluvit?”

Lan WangJi chladně řekl: „Mýlil se?”

Jin GuangYao se téměř neznatelně odmlčel. Okamžitě se zasmál. „Haha. Ano, má pravdu. Ale právě proto, že má pravdu, to před nimi nemůže říkat, že?”

Zdálo se, že Lan XiChen byl hluboce zamyšlený. „Srdce mladého pana Weie se vážně změnilo.”

Když to Lan WangJi slyšel, ve světlých očích pod staženým obočím mu problýskla bolest. 

--------------------------------------------


~ Jen taková malá poznámka ke konverzaci bratří Lanů. Lan WangJi sice o té osobě, co chce přivést do Oblačných Zákoutích, jako o něm, ale Lan XiChen to automaticky bere jako ženu, protože tahle dvě zájmena znějí téměř stejně a dají se snadno zaměnit. ~

~Jin ZiXun je pěkný hlupák a ten konec, co na něj čeká, si zaslouží... Ona téměř celá sekta Jin stojí za prd. ~

~ O víkendu jsme měli tak úžasnou bouřku, že se jí naprosto podařilo zničit náš internet. Proto se aktualizace objevila až teď... Dobré na tom je, že druhá část přijde o to dřív! ~



Hlavní stránka
Postavy a pojmy

<Předchozí>...<Následující>