LIH - kapitola 9

Kapitola 9 – Úsměv

Rudohnědou střechu zalévalo světlo ze zapadajícího slunce a pod různými úhly se bíle třpytila.

Moje včerejší rozhodnutí umýt okna se ukázalo být správné. Díky té nádherně spravené střeše se už dům nejevil tak zchátrale.

Ačkoli jsem při opravě střechy trochu pomohl, většinu práce odvedl hrdina. Nainstaloval střešní tašky jen za pomoci ilustrovaných instrukcí. Úžasné.

V budoucnu bych měl natřít okapy u dveří.

„Jak malé,” zamumlal hrdina, jak se díval po trojúhelníkové střeše. Pohled nakonec obrátil na okolní krajinu. Plevel na polích se svíjel v něžném tanci podle větru.

„To proto, že tento dům je pro dva lidi.”

I kdybychom mohli mít větší dům, bylo by těžké jej později spravovat. Bůh mi předtím řekl, že v této miniaturní zahrádce budou žít jenom dva lidé. Jinými slovy, tento dům měl dokonalou velikost pro dva lidi. A navíc ten „druhý” by měla být žena a ne „muž” jako já.

Když hrdina zaslechl moje slova, otočil se na mě.

Když jsme stáli takhle vedle sebe, musel jsem trochu zaklonit hlavu, abych mu viděl do očí. Neměl jsem ani 170 cm, ale od pohledu jsem měl pocit, že on musel mít přes 190 cm. Nebylo divu, že mě předtím tak snadno nesl jako dítě.

„Když jsem to tu trochu prošel, myslím, že tu nejsou žádná divoká zvířata,” řekl hrdina, jak s vážným výrazem štípal dřevo.

Když jsem si vybavil všechno, co se stalo, od mého prvního dne zkoumání až do dneška, byl jsem přesvědčený, že má pravdu. I když jsem nějaká divoká zvířata viděl, nanejvýš to byli malí ptáci.

Samozřejmě tu stále byla ta mocná žížala, jejíž existence si nijak nezadala se zvířetem.

„Když tu nejsou žádná jiná stvoření, je to trochu osamělé, co? Správně, co kdybychom chovali kuřata? Také bychom mohli mít každé ráno vejce.”

Chovat dobytek byl dobrý nápad. Mohli jsme získat suroviny k jídlu a zvířata mohla jíst plevel a trávu na pastvě. A navíc jsem už nebyl sám. Tohle byla ta nejlepší chvíle udělat první krok k chování krávy.

Jak jsem s úsměvem vzhlédl k hrdinovi, oplatil mi můj upřený pohled nevinným výrazem. Potom mu oči zjihly.

„Je pravda, že by bylo pěkné, kdybychom měli čerstvá vejce.”

...He? To se zrovna usmál?

Možná to byla jenom iluze od slunce. Jak jsem se na hrdinu znovu rychle podíval, jeho oči se vrátily k své obvyklé ostrosti.

Usmál se na mě... Copak ta moje odpověď nedávala smysl, nehodilo se to k tomu, co chtěl říct? Když se zmínil o divokých zvířatech, myslel tím divočáky nebo medvědy?

Jééé, jak trapné. Samozřejmě že se smál, když jsem mu řekl, aby choval kuřata, aby mu nebylo smutno.

„N-nejsou tu žádná divoká zvířata, co by na nás zaútočila, takže si myslím, že chovat kuřata bude snadné,” dodal jsem ke svému předešlému výroku s rudou tváří. Nezdálo se, že by to hrdinu překvapilo, a jenom se usmál.

Kvůli jeho úsměvu se jeho ostré oči vlídně přimhouřily. Jak jsem tam stál, z toho pohledu celý omámený, hravě mi sklonil slamák víc do čela, takže jsem se zapotácel.

Co to zrovna teď bylo? To mě škádlil?

Jak jsem vkročil do domu, zachytil jsem zvuk oznámení na smartphonu. Zdálo se, že se vypočítaly náklady na opravu střechy a přebytek se teď vrátil.

Na tomto světě opravy fungovaly systémem „náklady na materiál”. Když jsem včera začal pracovat na střeše, systém mi naúčtoval 6.000 PT jen za začátek oprav. Kdykoli jsem nahradil část střechy, systém odečetl náklad za materiál z té rezervy 6.000 PT. Cokoli zbylo, se mi vrátilo zpět.

Když jsem přijal oznámení o dokončení opravy střechy, pořád jsem musel sklidit brambory.

[Bonus: 4.500 / Vylepšený vzhled]

Bylo to méně, než jsem čekal. Jak jsem si myslel, odměna závisela na tom, kolik práce jsem já osobně odvedl.

Poslední dobou mě získávání PT stresovalo.

I když jsme hrdina a já žili spolu, neznamenalo to, že jsme sdíleli peněženku. PT, co vydělal hrdina, patřila jenom jemu.

A navíc vydělávání PT bylo také omezené. Pod kategorii prostředí spadalo mnoho úkolů jako oprava střechy. Ale většina těchto úkolů byla fyzická práce, což se dokonale hodila k hrdinovi.

Pokud od teď nebudu pilně pracovat a nebudu řádně vykonávat úkoly, nebudu moct nasbírat dost PT, abych se vrátil domů.

Vydělávání PT nebylo to jediné, s čím jsem musel „zápolit” poté, co jsem začal bydlet s hrdinou.

„Proč to nefunguje?”

Nevěděl jsem, co se děje, a měl jsem na sobě akorát ručník ovinutý kolem pasu.

Po dlouhé směně venku jsem šel rovnou do koupelny, abych se před večeří umyl. Ale bez ohledu na to, jak moc jsem točil kohoutkem, ze sprchy netekla žádná voda. Byla rozbitá?

Snažil jsem se kontaktovat Boha, ale nedal mi žádnou definitivní odpověď. Takhle to bylo celý den.

Co se vlastně stalo? Mělo to spojitost s tím, že se hrdina probral?

Jak se mi mezi rty prodralo frustrované zasténání, hrdina vešel do koupelny, aby mě zkontroloval. Ukázal na sprchu a zeptal se mě, jestli ji chci použít. A já jsem na to uboze kývl.

Jakmile odpověděl „rozumím”, najednou ze sprchy vytryskla teplá voda a oba nás promočila. Rychle jsem Siga vyhnal z koupelny.

Pak jsem tam v šoku stál, zatímco se kolem mě ovíjela hustá pára.

„...Tohle je voda ze studny?”

Hrdina pumpoval vodu ze studně a štípal dřevo.

To znamenalo, že jsem bez jeho svolení nemohl ani jedno použít. Tak to bylo.

To by také vysvětlovalo, co se stalo dneska ráno. Požádal mě o svolení použít vodu a dřevo, co bylo použito na převaření dané vody, protože tehdy ty předměty stále spadaly pod mojí vykonanou práci.

Ale od teď nejenom voda, ale všechno, co bylo plodem hrdinovy práce, patřilo jemu.

T-tak otravné...

Vypnul jsem sprchu a s povzdechem jsem se oblékl.

Všechny denní potřeby, dokonce i ty v koupelně, byly věci, co jsem koupil. Dneska ráno jsem hrdinovi řekl, aby to „použil, jak se mu zlíbilo”. A proto teď neměl problém je používat.

Bylo běžnou zdvořilostí ptát se člověka na svolení, než si něco vypůjčil.

Ale být přísně omezený systémem vlastnictví, něco takového mi v nitru rozdmýchávalo komplikované pocity.

Jak jsem si sušil vlasy, chtěl jsem složit hlavu do dlaní.

Bože, oddělit naše účty bylo stále pochopitelné, ale alespoň mi dovol používat vodu, jak se mi zachce! 

--------------------------------------------


~ No nevím, skoro mi to přijde, jako kdyby se už pod povrchem nějaké ty pocity vařily, ale co já vím? V mé představivosti je Sig hrdina s kamennou tváří... ~


Hlavní stránka

<Předchozí>...<Následující>