LIH - kapitola 3

Kapitola 3 – Tragický hrdina

Než jsem dorazil do rozpadlého domu, padla už noc. Naštěstí na tomto světě byly měsíc a hvězdy. I když tu nebylo žádné umělé osvětlení, jen záře měsíce stačila na to, abych viděl na cestu.

Ale to neplatilo o interiéru. Jak jsem se bál tmy, nedokázal jsem se uvnitř pohnout ani o krok.

„H-hele, mohl bys mi aspoň poskytnout vybavení? Pokud by to šlo, solárně napájené.”

Jelikož jsem mluvil k bohu, nebudu se zdráhat pokládat dodatečné žádosti.

Záda jsem měl opocená a srdce mi tlouklo jako splašené. Vážně jsem nedokázal vystát tmu. Prozatím jsem se mohl spolehnout jen na světlo ze svého smartphonu.

Ačkoli jsem byl vděčný, že mi baterka v telefonu neklesla, jeho funkce byly teď celkem omezené. Doufal jsem, že se to obnoví, jakmile se odtud dostanu.

„Pokud nevidíš, prostě jdi spát. Pokud vážně potřebuješ světlo, za rozumnou cenu si můžeš koupit lampu.”

Bůh mé otázky naprosto ignoroval. Ach, asi se rozbrečím...

Zavřel jsem chat a otevřel jsem směnný obchod.

Lampa stála 250 PT. Když jsem do košíku přidal požadované množství, rychle jsem se přesunul k oknu o potvrzení platby.

O jednu platbu později mi zůstalo 9.750 PT. Žádné daně.

Ve skutečném světě přeprava doveze zboží na adresu. Ale tento proces tady neexistoval.

Místo toho tu bylo dostupné ještě něco praktičtějšího.

„U vchodu je doručovací schránka. Zkus ji otevřít. Pokud ses při objednávání zmýlil, můžeš objednávku dokonce zrušit, než tu schránku otevřeš.”

„Tohle je ono? Je překvapivě malá...”

Jelikož jsem stál přímo u dveří do domu, trvalo mi jenom chvilku tu schránku najít. Vypadalo to jako chladící box, na délku to mělo zhruba jeden metr.

Vzpomněl jsem si na seznam předmětů, co byly ve směnném obchodě dostupné. Jak se při této velikosti dovnitř vejdou větší předměty jako stoly nebo pohovky? I nástroje k zahradničení jako motyky se tam jen stěží vejdou.

Okamžitě od Boha přišla zpráva.

„Otevření schránky znamená jenom to, že souhlasíš s objednávkou a ne že tvé zboží bude nezbytně uvnitř. Takže větší předměty můžeš bez problému přijmout.”

To znamenalo, že pokud bych si objednal pohovku a otevřel doručovací schránku, že se ta pohovka automaticky objeví na předem určeném místě.

Otevřel jsem víko. Uvnitř byla lampa a dost oleje na sedm dní, to druhé byla služba pro nového zákazníka.

Jinými slovy jsem musel olej kupovat zvlášť, co? To byl ale krutý svět...

Ta lampa vypadala tak nějak staromódně, ale snadno se zapalovala. Jakmile byl olej uvnitř, stačilo se jí jenom dotknout a vyskočil plamen. Jak praktické.

Překvapilo mě, že jakmile jsem ji zapnul, jasně to osvětlilo celou místnost. Jediná lampa by neměla mít takový dosah. Když jsem se na to zeptal Boha, řekl, že při vytváření světa nedával moc pozor, takže je jasné, že bude docházet k nemožným a nelogickým věcem jako toto... Omlouvám se, v půlce jeho vysvětlování jsem přestal mít zájem.

„Nejdřív chci stůl a židli.”

Když už jsem nebyl vystresovaný z tmy, hned naráz si objednám nezbytné věci.

Procházel jsem směnným obchodem, abych našel dřevěný stůl a jednu dřevěnou židli. Na obrazovce smratphonu se mi zobrazil půdorys každé místnosti. Jen jsem ten nábytek musel přetáhnout na místo, kde jsem ho chtěl mít, a pak zmáčknout OK. Jak Bůh řekl, jakmile jsem otevřel doručovací schránku, stůl a židle se zmaterializovaly na místě, které jsem jim přidělil.

Náklady na pitnou vodu se mi automaticky strhnou z účtu. Prozatím jsem vybral limit 200 PT.

Poté jsem si koupil polévku miso a onigiri. Bylo to překvapivě slušné.

Byl jsem rád. S tímhle nezemřu hlady.

„Předměty dostupné ke směně jsou ovlivněné uživatelem. Proto se dají koupit věci jako... polévka miso. Zajímavé.”

Vypadalo to, že Bůh byl zvědavý na tu polévku miso. Aha, takže moje přítomnost na tomto světě všechno ovlivnila... Nebylo divu, že mi ten dům a pole venku přišlo nostalgické.

Jen tak mimochodem, ta absurdní a nelogická kvalita věcí, o které se Bůh dřív zmínil, se vztahovala i na příjem energie. Bylo to jasné jen od pohledu na zobrazený text předmětů.

[Onigiri: fyzická obnova (střední) / Trvanlivost 3 dny]

[Polévka miso: obnova energie (malá) / Trvanlivost 3 dny]

Chápal jsem, co se mi tím snažilo říct, ale vůbec se mi to nelíbilo...

Bůh řekl, že cokoli na seznamu směny můžu vyrobit, pokud budu mít materiál. To mi ušetří spoustu PT. A stejně jako u používání studny i za vaření, které se vztahovalo k mému levelu prostředí, získám PT.

Vaření, co? Uuch... Stačilo se mi podívat na stavové okno a měl jsem špatný pocit. Přemýšlel jsem, jestli bylo možné si zvýšit level vaření. Přece jenom jsem prozatím mohl udělat jen něco jednoduchého.

Kdybych věděl, že se ocitnu v této situaci, trénoval bych vaření mnohem vážněji.

Z koupené nádoby na vodu jsem si nalil šálek vody.

Jedna židle a jeden šálek. S polévkou miso přišly jedny hůlky a jedna miska a s onigiri jeden talíř. Jen s jedním kusem od nábytku, náčiní a podobně jsem měl pocit, že jsem bydlel sám.

Ale nebylo možné, abych zapomněl, že v tomto domě byl další člověk.

„Hele, Bože, kdo je ten člověk na posteli?”

Ten muž, co spal ve vedlejší místnosti, se mnou nějakou dobu pravděpodobně bude žít. Takže by byl problém, kdybych o něm nic nevěděl. Co to je za člověka a proč tu spal? Ani nemluvě o tom, že spal nahý. Chtěl jsem se zeptat na tolik věcí.

Odmlka a pak Bůh napsal: „Jmenuje se Sig. Pochází ze světa, co je jiný než tvůj, a uctívají ho tam jako hrdinu.”

„Hrdina...”

Pak mi Bůh poslal nějaké další informace. Hrdinovo tělo rozhodně vypadalo jako odlité z oceli. Při tom jeho vzhledu jsem si nemohl pomoct a věřil jsem, že to je hrdina.

Vypadalo to, že Bůh kromě této miniaturní zahrádky dohlížel na jiné světy. Včetně světa toho blonďatého muže Siga.

Tam spolu o absolutní dominanci bojovaly dvě mocné rasy, byl to krvavý střet, co trval generace. A Sig byl jediný člověk, kterému se to podařilo zastavit.

Byl mocný a kromě toho si svým vzácným charisma podmanil srdce všech. A přesto taková povaha nakonec vedla k tomu, že obětoval vlastní život, aby tu válku ukončil.

Aha. Takže to byl vskutku člověk, co si zasloužil být nazýván hrdinou... Počkat. Přečetl jsem to správně?

„T-ten člověk... je mrtvý?”

S bledou tváří jsem se trochu vzdálil od dveří do jeho pokoje.

Ach můj bože. Nebylo divu, že se neprobudil, když jsem tam vtrhl!

A pak mi Bůh poslal odpověď: „Uklidni se. Stačí se ho jen dotknout a uvidíš, že je naživu. Dech i tep má normální.”

Ech, bylo v pořádku, abych se ho jen tak dotkl? Nebyl to hrdina, co zachránil svět? A taky byl nahý, víš?

„Tento chlapec si kvůli své výjimečné schopnosti musel vybrat obtížnou cestu. A vůbec toho nelituje. Ale nemyslíš si, že by bylo až příliš ubohé, aby tak úžasné dítě zemřelo jako panic?”

V šoku jsem tu zprávu přečetl znovu pro případ, že mě šálil zrak.

To se Bůh přepsal? Ne, zdálo se, že to slovo „panic” použil v kontextu správně.

„Bože...?”

„Tuhle miniaturní zahrádku jsem vytvořil pro něj. Bylo v plánu, aby se vzbudil s dívkou stočenou po boku, co by se na něj s úsměvem dívala. Zanedlouho by se do sebe ti dva zamilovali, což by vedlo k ztrátě jeho panictví. A pak by byli v obklopení mnoha dětí a žili šťastně až navěky.”

„Bože...”

„Ale došlo k něčemu nevysvětlitelnému a naléhavému. Zatímco jsem pro něj hledal vhodnou partnerku, do mé miniaturní zahrádky se zatoulal neznámý 'muž'! Snažil jsem se ho rychle vykázat, ale už bylo příliš pozdě. Ten muž prostě jen tak otevřel hlavní dveře...”

„Bože, je mi to vážně líto. Zítra budu dřít jako kůň, abych si koupil ten most a odešel odtud co možná nejdřív! Ale cokoli víc než to...”

V prostraci jsem udeřil čelem do ploché obrazovky smartphonu.

Bůh pak řekl, že se tento svět dal do „pohybu”. A pokud to byla pravda, pak se tato miniaturní zahrádka měla aktivovat, jen co dorazí „nádherná dívka”.

S pocitem hrůzy v žaludku jsem zkontroloval obrazovku smartphonu, objevila se nová zpráva.

„Jelikož už to takhle dopadlo, Minoru, musíš tuhle miniaturní zahrádku zkrášlit. Můj první plán je zničený, ale pořád máme spoustu času. Dokud nepostavíš most, budu pečlivě pátrat po 'nevěstě' pro tohoto chlapce.”

Jo, věděl jsem to. Bůh byl zaujatý jako vždycky.

Nesměl jsem brečet. To já jsem sem vnikl bez dovolení. A navíc jsem akorát musel postavit most a mohl jsem se vrátit domů.

A nejenom to, všechno mi přišlo jako součást nějaké hry. Bylo to zajímavé. To, že jsem z plení dostal peníze jako ve hře, bylo už tak podivné.

„Do té doby se o něj prosím postarej, Minoru.”

„I když řekneš, abych se o něj 'postaral'... Co, mám mu dát vodu nebo ho obléct nebo tak něco?” Doufám, že ta moje ledabylá slova Boha ovlivní, aby toho chlápka chtěl vidět oblečeného.

Byl tu někdo, kdo se na něj musel dívat, konkrétně moje maličkost. A kvůli jeho stavu nahoty mi bylo nepříjemně.

„Takovou péči nepotřebuje, stejně to bylo jeho přání být nahý... Já tě žádám jenom o to, abys mu byl co možná nejvíc na blízku.”

Mezi rty mi utekl povzdech. „Rozumím.”

Bylo překvapivé, že nepotřeboval jíst nebo pít, ale abych výměnou za to musel u něj zůstat co možná nejblíž...

Tohle bylo komplikované. Ale už jsem měl od zítřka v plánu dřít. Dřív jsem si toho nebyl vědom, ale možná jsem byl ten typ, co se snadno poddal osamění.

Od teď občas uvidíš mou tvář, tak mi prosím odpusť, hrdino.

Ale pořád nechápu to, co jsi předtím řekl, Bože. Co si myslel tím, že bylo jeho přání být nahý?

Autorova poznámka: „V noci je naprosto nahý.”
--------------------------------------------


~ Jelikož na nějaké @ musí být dva, tak se nic moc nestane, dokud se Sig nevzbudí. Aspoň už víme, jak se jmenuje! ~



Hlavní stránka

<Předchozí>...<Následující>