GDC - kapitola 77

Kapitola 77 – Soumrak (2)

V minulosti se ho ptali akorát druzí, co mají dělat. Ale teď se ptal on ostatních, co má dělat. A nikdo mu nedokázal dát odpověď.

Wei WuXian po straně krku najednou ucítil nepatrnou bolest, jako kdyby ho někdo bodl ostrou jehlou. Cítil, jak mu strnulo celé tělo. Jelikož se kvůli momentální roztržitosti neměl na pozoru, co se stalo, si uvědomil až po pár sekundách. Bezděky se už zhroutil na kamenný podstavec. Nejprve ještě dokázal zvednout paži, ale brzy mu i paže spadla na podstavec. Už se nemohl hýbat.

Wen Qing s rudýma očima pomalu stáhla svou pravou ruku. „...Je mi to líto.”

Se svou rychlostí by neměla být schopná uspět v útoku na Wei WuXiana, ale Wei WuXian se vůbec neměl na pozoru. Wei WuXian při té bolesti cítil, jak se mu mysl také trochu zklidnila. Přeskočil mu ohryzek a pak otevřel pusu: „Co to děláš?”

Wen Qing a Wen Ning se po sobě podívali. Jak před ním stáli, oba dva zároveň mu předvedli vážné pozdravení.

Jak to Wei WuXian viděl, vzedmula se v něm nervozita a špatná předtucha. „Co hodláte dělat? Co to jen děláte?”

Wen Qing: „Když ses probral, zrovna jsme o tom diskutovali. A myslím, že jsme došli k závěru.”

Wei WuXian: „O čem jste diskutovali? Přestaň mluvit nesmysly. Vytáhni tu jehličku— nech mě jít!”

Wen Ning pomalu vstal ze země. Hlavu měl stále svěšenou. „Moje sestra a já jsme dospěli k závěru, že půjdeme do Kapří Věže a vzdáme se.”

„Vzdáte se?” Wei WuXiana to šokovalo. „Jak to chcete provést? Omluvit se? Vzdát se?”

Wen Qing si promnula oči, její výraz působil klidně. „Ano, více méně. Během těch dnů, co jsi byl mimo, sekta Jin z Lanlingu poslala lidi, aby Pohřebnímu pahorku předali pár slov.”

Wei WuXian: „Pár slov ohledně čeho? Nemluv takhle útržkovitě. Řekni to naráz! Vysvětli to až do konce!”

Wen Qing: „Sekta Jin z Lanlingu chtěla, abys jim dal odpověď. A tou odpovědí by bylo vydat jim dva vůdce zbývajících členů sekty Wen. Obzvláště Zádušního generála.”

„...” Wei WuXian: „Varuju vás. Hned ze mě tu jehličku vytáhněte.”

Wen Qing pokračovala: „Vůdci zbývajících členů sekty Wen— to jsme my. Podle toho, co řekli, pokud nás jim vydáš, i tento incident se bude dočasně považovat za ukončený. Takže můžeš ještě pár dní zůstat v posteli. Účinky té jehličky vyprchají za tři dny. Už jsem o tom mluvila se Čtvrtým strýčkem. Dá na tebe pozor a kdyby během těch tří dnů došlo ke krizi, pustí tě ven.”

Wei WuXian zuřil: „Můžeš k sakru zmlknout! V téhle situaci už je to beztak pandemonium! Vy dva mi můžete přestat přidělávat problémy. Vzdát se, to určitě. Řekl jsem vám, abyste se vzdali? Vytáhni tu jehlu!”

Wen Qing a Wen Ning tam stáli bez pohybu, s pažemi ochablými. Zachovávali ticho. Wei WuXian neměl v těle žádnou sílu. Jeho zápolení bylo marné a ani ho nikdo neposlouchal. A najednou se zdálo, že ani v nitru neměl žádnou sílu.

Nemohl ani křičet, ani se pohnout a jenom chraptěl: „Proč jdete na Kapří Věž? To jsem nebyl já, kdo ho proklel Stovkou Děr...”

Wen Qing: „Ale oni se rozhodli, že jsi to byl ty.”

Wei WuXian se ze všech sil snažit vymyslet, jak se s tím vypořádat. Najednou ho něco napadlo. „Tak najděte člověka, co tu kletbu skutečně vrhl! Jin ZiXun rozhodně zašel za odborníky na kletby. Nejběžnější způsob, jak se s těmito kletbami vypořádat, je odrazit je zpět, nechat účinky odrazit zpět na toho, kdo kletbu vrhl. I kdyby se nedala odrazit veškerá moc, odrazí to velkou část. Můžeme hledat člověka, co má na sobě stejné značky kletby!”

Wen Qing: „To nemá smysl.”

Wei WuXian: „Proč ne?”

Wen Qing: „Existuje tolik lidí— kde bychom je hledali? Na každé ulici v každém městě postavit kontroly a všechny přimět, aby si sundali oděv, a my je mohli zkontrolovat?”

Wei WuXian namítal: „Proč ne?”

Wen Qing: „Kdo by byl ochotný kvůli tobě ty kontroly zřídit? A jak dlouho máš v úmyslu pátrat? Možná bychom je po osmi nebo deseti letech našli, ale byli by ti lidé ochotní čekat?”

Wei WuXian: „Ale na mě nejsou žádné známky odražené kletby!”

Wen Qing: „Ptali se tě na to během toho incidentu?”

Wei WuXian: „Ne.”

Wen Qing: „Správně. Nezeptali se tě. Přímo se připravili tě zabít. Už to chápeš? Nepotřebují žádný důkaz. A ani nepotřebují, abys našel pravdu. Vůbec nezáleží na tom, jestli na těle máš nebo nemáš známky po kletbě. Jsi Patriarcha Yilingu, Král Démonické cesty. Specializuješ se na temné kletby, takže by ani nebylo nic divného, kdybys ty známky na sobě neměl. A kromě toho jsi to nemusel udělat sám. Mohli jsi přimět svoje otroky wenské psy, aby to pro tebe udělali. Za každou cenu jsi to byl ty. Nebudeš schopen to popřít.”

Wei WuXian zaklel.

Wen Qing v tichosti čekala, až přestane s klením. „A tak vidíš? Nemá to smysl. V nynější situaci už není důležité, kdo je ten, kdo tu kletbu Sto Děr vrhl. Důležité je, že stovky lidí na Cestě Qiongqi a Jin ZiXuan... že je opravdu zabil A-Ning.”

Wei WuXian: „...Ale, ale...”

Ale co? Ani on sám nevěděl, co dalšího říct po tom „ale”. Nedokázal vymyslet důvod, co by jí dal. Výmluvu, co použít.

Promluvil: „...Ale i tak bych tam měl jít já. To já jsem rozkázal mrtvolám, aby zabily lidi. Proč by tam šel místo vraha nůž?”

Wen Qing: „Není to takhle lepší?”

Wei WuXian: „Lepší jak?!”

Wen Qing měla klidný hlas. „Wei Yingu, oba to víme. Wen Ning je nůž, nůž, co je děsí. Ale také to je nůž, co používají jako výmluvu, aby na tebe útočili. Pokud půjdeme my, bez nože už nebudou mít svou výmluvu. Celá tahle věc možná konečně skončí.”

Wei WuXian na ni v šoku zíral. Najednou ze sebe vydal nesmyslný řev.

Konečně pochopil, proč byl Jiang Cheng vůči jistým věcem vždycky tak nesmírně naštvaný. Proč vždycky říkal, že měl komplex hrdiny. Proč to vždycky vypadalo, že by ho rád zmlátil. Sledovat, jak ostatní na svá bedra za každou cenu berou zodpovědnost. Jak trvají na tom, že ponesou všechny negativní následky. A nebýt je vůbec schopen zastavit— ten pocit byl nanejvýš ohavný!

Wei WuXian: „Chápete to vy dva nebo ne? Když se vydáte Kapří Věži— co se vám dvěma stane, obzvláště co se stane s Wen Ningem? Copak svého bratra nemiluješ ze všech nejvíc?”

Wen Qing: „Ať se s ním stane cokoli, bude to to, co si zasloužil.”

Ne. Wen Ning si to vůbec nezasloužil. To on si to zasloužil.

Wen Qing: „Stejně jsme měli být už dávno mrtví. Tohle údobí pro nás bylo nesmírné štěstí.”

Wen Ning přikývl.

Vždycky byl takový, přikyvoval na cokoli, co ostatní řekli. Souhlasil a nikdy nenamítal. Wei WuXianovi se to jeho přikývnutí a ta jeho poddajnost ještě nikdy víc neprotivily.

Wen Qing si dřepla k posteli. Dívala se mu do tváře a najednou se natáhla a pinkla ho prstem do čela.

Do toho pinknutí vložila celkem dost síly. Wei WuXian se kvůli té bolesti zamračil. Jak to Wen Qing viděla, zdálo se, že byla v mnohem lepší náladě. „Řekla jsem, co jsem musela, vysvětlila jsem to a rozloučila se. Takže sbohem.”

Wei WuXian: „Ne...”

Wen Qing ho přerušila: „Nikdy dřív jsem ti vlastně nic takového neřekla. Ale pokud jde o dnešek, vážně bych měla pár věcí říct. Po tomhle už vážně nebudu mít šanci je říct.”

Wei WuXian zašeptal: „...Zmlkni... Pusť mě...”

Wen Qing: „Promiň. A děkuju.”

Wei WuXian tam ležel celé tři dny.

Wen Qinginy propočty byly vskutku správné. Tři dny. Ani o chvíli dřív, ani o chvíli později. Byl se schopen pohnout, jen co uplynuly tři dny.

Nejprve prsty, pak údy, krkem... Když ta téměř zmrzlá krev v něm začala znovu plynout, Wei WuXian vyskočil do schodů a hnal se ven z Jeskyně vraždění démonů.

Zdálo se, že ani lidé ze sekty Wen za tyto tři dny oka nezamhouřili. V tichosti seděli ve velké chatrči kolem stolů. Wei WuXian jim nevěnoval jediný pohled. Sprintoval co možná nejrychleji, řítil se z Pohřebního pahorku dolů.

Když se dostal z hory dolů, stál uprostřed křoví a lapal po dechu. Dlouho byl v předklonu s rukama zapřenýma o kolena, než se znovu napřímil. A přesto při pohledu na divoké traviny, co pokrývaly mnoho horských stezek, nevěděl, kam jít.

Pohřební pahorek— odtamtud zrovna sešel.

Lotosové Molo— přes rok se tam nevrátil.

Kapří Věž? Už uplynuly tři dny. Kdyby tam šel teď, bylo pravděpodobné, že po Wen Qing zůstala jenom mrtvola a po Wen Ningovi popel.

Bezvýrazně tam stál. Najednou měl pocit, že pro něj na světě nebylo místo. Navzdory tomu, jak velký ten svět byl. Ani nevěděl, co dělat.

Najednou mu z hloubi nitra vytanula strašlivá myšlenka. Za ty tři dny tu myšlenku popíral pořád dokola, ale neustále se vynořovala. Nedokázal se jí zbavit.

Wen Qing a Wen Ning odešli sami. Možná že někde hluboko v nitru byl rád. Kvůli tomuto nebude muset stát lapený mezi dvěma možnostmi. Oni už zvolili za něj a vypořádali se s těmi těžkostmi.

Wei WuXian zvedl ruku a pleskl se do tváře. Tichým hlasem si vyhuboval: „O čem to přemýšlíš?!”

Tvář ho štípala. Konečně dokázal tu strašlivou myšlenku potlačit. Místo ní si pomyslel, že za každou cenu musel získat alespoň popel sourozenců Wen.

A tak nakonec stejně běžel směrem ke Kapří Věži.

Pokud Wei WuXian chtěl, nebylo pro něj těžké se tam proplížit. Na Kapří Věži bylo velmi ticho. Překvapivě tam nebylo nic z těch obrněných linií obrany, jak si představoval. Pátral všude a nenašel nic, co by mu přišlo podezřelé.

Jako duch se potloukal paláci na Kapří Věži. Když narazil na lidi, skryl se; a když tam nikdo nebyl, šel dál. Ani on nevěděl, po čem pátral, nebo ani jak po tom pátrat. Ale když se k němu donesl křik nemluvněte, najednou ztuhl uprostřed kroku. Hlas v jeho nitru nabádal jeho tělo, aby šlo ke zdroji toho zvuku.

Ten křik se nesl z velkého paláce bez světel.

Wei WuXian se beze zvuku proplížil k hlavním dveřím. Podíval se dovnitř skrz delikátní rytiny na dřevěných oknech.

V síni spočívala černá rakev. Před tou rakví klečely dvě ženy v bílém.

Ta žena nalevo měla o něco menší postavu. Byla to postava, co by si nikdy nespletl. Během dětství ho tato osoba mnoho, mnohokrát nesla.

Byla to Jiang YanLi.

Jiang YanLi klečela na futonu a prázdně zírala na rakev tak černou, že se zdálo, že zářila. Nemluvně měla v náručí, pořád tiše plakalo.

Žena napravo zašeptala: „...A-Li, už tu neseď. Jdi si odpočinout.”

Jiang YanLi zakroutila hlavou. Paní Jin si povzdechla.

Byla to žena, co měla podobnou povahu jako její nejlepší přítelkyně, paní Yu. Byla nesmírně průbojná, hlas měla vždycky intenzivní. A přesto těch pár slov, co zrovna vyřkla, znělo tak tiše a ochraptěle. Zdálo se, jako kdyby drasticky zestárla.

Paní Jin si trvala na svém. „Já tu zůstanu. Už bys tu neměla déle sedět. Nezvládneš to.”

Jiang YanLi tiše promluvila: „Matko, jsem v pořádku. Ráda bych tu ještě chvíli poseděla.”

Za chvilku se paní Jin pomalu postavila. „Pokud v tom budeš dál pokračovat, nezvládneš to. Donesu ti něco k jídlu.”

Pravděpodobně tu i ona seděla dlouho. Nohy měla strnulé a zatímco vstávala, tělo se jí mírně kolébalo, ale rychle se ustálila. Otočila se. Vskutku to byly ty tak nějak zatvrzelé rysy.

Ve Wei WuXianových vzpomínkách byla paní Jin vždycky energická a odhodlaná. Vždycky se tvářila arogantně a obklopoval ji zlatý lesk. Mládí si zachovávala celkem dobře a zdála se celkem mladá, pravděpodobně by jí hádali na dvacet. Ale zrovna teď byla před Wei WuXianem žena ve středním věku v bílém oděvu, spánky měla ojíněné. Nepoužila žádnou kosmetiku. A v té popelavé tváři měla popraskané rty.

Když se přiblížila a užuž chtěla vyjít ze síně, Wei WuXian okamžitě vyrazil. S lehkým odrazem nohou vyskočil na střechu síně právě ve chvíli, kdy paní Jin vyšla ven. Zavřela za sebou dveře. S chladným výrazem se zhluboka nadechla a pohnula svaly v tváři, jako kdyby chtěla znovu nasadit svůj obvyklý vznosný výraz.

Ale než vůbec skončila s nádechem, oči jí zrudly. Předtím před Jiang YanLi nikdy nedala najevo ani náznak žalu. Ale jen co vyšla ven, koutky rtů jí okamžitě klesly. Rysy v tváři se jí rozpadly a ona se začala chvět.

Bylo to podruhé, co Wei WuXian viděl na ženské tváři tak nevzhledný, a přesto zoufalý výraz.

Vážně už takový výraz nechtěl znovu vidět.

Wei WuXian bezděky zaťal pěsti, ale v kloubech mu zvučně křuplo. Jak to paní Jin zaslechla, otočila pohled nahoru. „Kdo je tam?!”

Jen co vzhlédla, spatřila Wei WuXiana, co se skrýval za jednou střešní ozdobou. Paní Jin měla dobrý zrak. Spatřila ty rysy, co se utápěly v temnotě, a tvář se jí okamžitě zkroutila. Pronikavým hlasem zaječela: „Všichni sem! Sem! Wei Ying— je tu! Proplížil se na Kapří Věž!”

Wei WuXian seskočil ze střechy. Najednou zaslechl spěšné kroky. Někdo se hnal z paláce. Mohl akorát utíkat.

V této chvíli se neodvažoval se na Jiang YanLi podívat. Neodvažoval se spatřit jediný výraz, neodvažoval se vydat jediné slůvko!

Poté, co Wei WuXian prchl z Kapří Věže a odešel z města Lanling, znovu pozbyl orientaci. Zastřeně, s myslí zamlženou se potuloval kolem. Ani jednou se nezastavil. Nevěděl, kolika městy prošel, když najednou spatřil skupinu lidí, co se tlačila kolem městské brány. Vedli rozpálenou, vášnivou diskuzi.

Wei WuXian měl v úmyslu ty lidi ignorovat, ale jak prošel kolem, náhodou zaslechl slova „Zádušní generál”. Okamžitě se na místě zastavil a soustředil se na konverzaci.

„Zádušní generál je vážně nelítostný... Řekl, že sem přišel, aby se vzdal, ale pak najednou obrátil. Znovu vraždil, tentokrát na Kapří Věži.”

„Dobře, že jsem tam ten den nešel!”

„Byl to pes, co vycvičil Wei WuXian. Není divu, že kousne každého, co mu stojí v cestě.”

„Ale Wei Ying ho neměl vytvořit, pokud ho nedokáže ovládat. Vytvořil šíleného pa a nedal mu obojek. Dřív nebo později ho stihne deviace qi. Podle toho, co se teď děje, pochybuju, že je ten den daleko.”

Wei WuXian v tichosti poslouchal. Ve svalech na tváři a v prstech mu mírně cukalo.

„Jaké neštěstí pro sektu Jin z Lanlingu.”

„Ještě horší to bylo pro sektu Lan z Gusu! Půlka z těch zhruba třiceti lidí byla z jejich sekty. Jasně tam přišli jen proto, aby situaci zklidnili.”

„Dobře, že Zádušního generála konečně spálili. Jinak bych měl noční můru jen z toho pomyšlení, že se tu něco takového potlouká kolem a může čas od času vybuchnout.”

Někdo vyplivl: „Takhle by měli skončit všichni wenští psi!”

„Zádušního generála spálili skoro na škvarek. Tentokrát by Wei WuXian měl vědět, co se děje, co? Slyšel jsem, že vůdci mnoha sekt, co se chystají na Přísažnou konferenci, už promluvili. Ohromné!”

Čím déle to Wei WuXian poslouchal, tím chladněji se tvářil.

Měl to pochopit už dávno. Bez ohledu na to, co udělal, z úst těch lidí by nevzešlo jediné dobré slovo. Když vyhrál, ostatní se báli; když prohrál, ostatní jásali.

Stejně kultivoval pokroucenou cestu, tak co přesně ta léta vytrvalosti znamenala? K čemu to přesně bylo?

Ale čím měl oči chladnější, tím jasněji planul ten zuřivý oheň v jeho srdci.

Jeden z té skupiny se nadouval radostí, jako kdyby k tomu nějak velmi přispěl. „Jo, ohromné! Bude v pohodě, když se od teď akorát poslušně schoulí na tu svou zatracenou horu. Pokud se znovu odváží ukázat se venku? Ha, jakmile bude venku, já...”

„Ty co?”

Lidé, co tak zapáleně konverzovali, se všichni naráz zarazili. Všichni se otočili.

Spatřili, že za nimi stál bledý mladík v černé róbě, pod očima měl dva tmavé kruhy a hlas měl chladný. „Pokud se odváží ukázat, co uděláš?”

Ti s bystrým pohledem spatřili, že mladíkovi u pasu visela flétna s jasně rudým střapcem. Okamžitě sebou trhli a vykřikl: „Chenqing, to je Chenqing!”

Patriarcha Yilingu, Wei WuXian se vážně ukázal!

V mžiku se kolem Wei WuXiana utvořil velký kruh. Lidé prchali všude možně. Jak Wei WuXian vyloudil pronikavé zahvízdání, lidé najednou cítili, jak jim poklesla těla. Všichni se zhroutili na zem. Jak se roztřeseně otočili, uvědomili si, že všichni včetně nich měli na zádech různé temné, krvavé duchy!

Wei WuXian trpělivě kráčel mezi tím roztroušeným, znehybněným davem. Za chůze mluvil: „Hm, co se děje? Copak jste nebyli celkem schopní kultivátoři, když jste mluvili za mými zády? Jak to, že když jsem teď před vámi, nedokážete nic jiného než ležet na zemi?”

Přišel k člověku, co mluvil nejpříkřeji, a se smíchem mu nohou stoupl na obličej. „Mluv. Proč už nemluvíš? Pane Hrdino, co jen mi to provedeš?!”

Kvůli té síle se tomu muži zlomil nos, krvácel a nekontrolovatelně ječel. Z vršku městské brány to sledovalo mnoho kultivátorů. Chtěli pomoct, ale neodvažovali se k té scéně přiblížit.

Jeden z nich z dálky zakřičel: „Wei... Wei Yingu! Pokud jsi vážně tak silný, proč nejdeš vyhledat vůdce těch sekt, co se účastní Přísažné konference? Co bys mohl dokázat, když si zasedneš na nás kultivátory nízkého řádu, co nemají žádnou moc, jak boj opětovat?”

Wei WuXian ze sebe vydal další krátký hvizd. Ten kultivátor, co to zakřičel, cítil, jako by ho ruka najednou stáhla dolů. Spadl z městské brány, zlomil si obě nohy a začal ječet.

Mezi vším tím vzlykáním se Wei WuXianův výraz vůbec nezměnil. „Kultivátoři nízkého řádu? Musím vás tolerovat jen proto, že jste kultivátoři nízkého řádu? Pokud si troufáte říct něco takového, musíte si troufnout čelit následkům. Pokud jste věděli, že jste nevýznamní šupáci stejně špinaví jako mravenci, jak to, že jste nevěděli, že máte přemýšlet, než promluvíte?!”

Všichni byli bledí jako stěna, nevydali ze sebe ani hlásku. Za chvilku když už Wei WuXian neslyšel ani hlásku nějakého hovoru, spokojeně pokračoval: „Ano, to je duch.”

Jak domluvil, znovu vykopl a tomu člověku, co ze všech nejvíc šířil ty vymyšlené historky, vyrazil půlku zubů!

Všude po zemi se rozprskla krev. Jak tomu všichni přihlíželi, zachvěli se. A ten dotyčný už od bolesti omdlel. Wei WuXian shlédl a přitiskl nohu k zemi, zanechal po sobě pár krvavých stop.

Chvíli přemýšlel, než znovu promluvil. Hlas měl prostý emocí. „Ale vy šupáci jste měli v jednom pravdu. Vážně nemá moc smysl mrhat s vámi čas. Chtěli jste, abych vyhledal ty větší sekty? Fajn. Tak já hned jdu, abych si s nimi vyjasnil pár věcí.”

Vzhlédl a spatřil na městské bráně přilepené velké ohlášení. Dav se předtím bavil kolem něj.

Úplně nahoře toho oznámení byla slova „Přísažná konference”. V obsahu se psalo, že čtyři vůdčí sekty— sekta Jin z Lanlingu, sekta Nie z Qinghe, sekta Jiang z Yunmengu a sekta Lan z Gusu— rozptýlí popel zbytků sekty Wen z Qishanu na troskách jejich opuštěného sídla— Města bez Noci. Zároveň s tím přísahali, že se navždy postaví Patriarchovi Yilingu, co obsadil Pohřební pahorek.

Přísažná konference ve Městě bez Noci?
--------------------------------------------


~ Už by to chtělo nějaké zlepšení, ale přinejmenším ještě další kapitola bude v tomhle duchu... A pak už se snad konečně vrátíme do současnosti. ~


Hlavní stránka
Postavy a pojmy

<Předchozí>...<Následující>