LIH - kapitola 8

Kapitola 8 – Rudý drak

Můj smratphone, co jsem měl v kapse, byl od rána zticha.

Bože, tvé milované dítě se probralo, víš?

Prosím, nezůstávej zticha. Řekni mu něco.



„...Nech mě to udělat.”

Mé paže, v které jsem držel sekyru, se dotkla velká ruka.

Než jsem vzhlédl, hrdina už měl v ruce malou sekyrku. A teď vypadala ještě menší.

„Ach, moc děkuju.”

Tohle bylo podruhé, co hrdina převzal mou práci. Když jsem vysvětloval, co za úkoly bylo třeba každý den udělat, byl naprosto zticha. Ale teď mě tento pohledný muž neustále okrádal o práci.

Jaké překvapení. Když si pomyslím, že člověk, kterého oslavovali jako hrdinu, bude ochotný dělat tak manuální práci.

Ale na tváři měl něco napsáno, ten samý výraz, co měl, když předtím ze studně pumpoval vodu. Výraz, co jasně říkal: „Už to nedokážu déle sledovat.”

Jak skvělé. Zatraceně.

Od samého začátku mi tohle štípání dřeva moc nešlo. Neboť než jsem přišel na tento svět, nikdy jsem v ruce sekyru nedržel. Jelikož mi chyběly schopnosti, potřeboval jsem půl dne, než jsem to dokončil. Ale pod veškerým tím stresem a strachem by mi to trvalo dva dny.

Z tohoto důvodu jsem byl hrdinovi velmi vděčný a upřímně se mi ulevilo.

Trápila mě jenom jedna věc. Moje PT.

Jak jsem naslouchal uklidňujícímu rytmu jeho máchání sekyrou, potají jsem se podíval na smartphone. Moje PT se neaktualizovalo od chvíle, co přišel úkol Sdílení lože.

Jinými slovy i když hrdina napumpoval vodu, nezískal jsem žádné PT. Dle mých odhadů se ani štípání dřeva nebude počítat.

Chápal jsem proč. Člověk, co nepracoval, nedostane zaplaceno.

Jelikož jsem nevěděl, kolik bude most stát, později bych to měl pečlivěji promyslet.

Jak jsem sbíral dřevo, přikývl jsem. V další chvíli se mi do zorného pole dostal obraz hrdiny, co ustal ve štípání dřeva.

„Jsi dob— zvyklý na sekyru, že?” řekl jsem a přinutil jsem se k úsměvu. Kdybych řekl, že byl dobrý v práci se sekyrou, pravděpodobně by to znělo divně.

Ale hrdina zakroutil hlavou. „Ne, tohle je poprvé, co něco štípu.”

...Cože?

„Jen jsem na takové věci zvyklý. A cíl se ani nehýbe, takže je snadné na to přijít,” řekl hrdina a plynulým pohybem máchal sekyrou. Jako kdyby dělal akrobatiku... Jak jsem to sledoval, akorát mi bylo trapně. Neptejme se na to, co myslel tím pohyblivým cílem...

Otočil se na mě a zeptal se: „Ty vypadáš, že na to nejsi zvyklý.”

„Nikdy dřív jsem vlastně dříví neštípal, takže...”

„Co dokážeš použít? Co třeba luk?”

Po jeho slovech se mi rozšířily oči a zakroutil jsem hlavou. V této chvíli jsem cítil, že jsme každý mluvili o něčem jiném.

Hrdina mě jemně vzal za ruku. Palcem mi promačkal prsty a dlaň. Jak nakrčil čelo, zachmuřil se.

„Jak ses až do teď chránil?”

„Haha... asi jsem měl jenom štěstí.”

Chápal jsem, na co narážel, ale mohl jsem se akorát zasmát, když se na to ptal tak vážně.

Tento člověk vážně pocházel z jiného světa než já. Ruku, kterou mě držel za ruku, měl větší a mnohem pevnější.

Teď bylo na čase sklidit brambory.

Nechal jsem štípání dřeva na hrdinovi a zamířil jsem na pole.

Přesně jak jsem se obával. Zhruba 40% rostlin uschlo. Když jsem to víc prozkoumal, z hlíny vykukovaly brambory, co byly stále nezralé. Babička říkávala, že v takovém případě se nedaly jíst.

Ale jen na zkoušku jsem dvě rostliny vykopal. Každá měla šest brambor, ale všechny byly malé.

Ačkoli jsem si nemyslel, že to byla špatná úroda, ani jsem nemohl říct, že by to byl velký úspěch. Později si to zapišme do poznámek jako výsledek nedbalosti...

Než jsem začal ve vší vážnosti sklízet zbytek brambor, koupil jsem si novou lopatu, kolečko a slamák.

Pro hubeného muže jako já by práce na slunci byla velmi nezdravá. Důkazem toho bylo, jak se mi včera udělalo zle.

Když jsem si všechno připravil, vrátil jsem se ke kopání. Po chvíli se na poli ukázal hrdina, co skončil se štípáním.

V ruce měl láhev s vodou, byla to láhev typu termosky. Držel v ruce láhev s vodou. Rychlost jeho adaptace mě udivovala. Nebyl to ani den, co se probudil!

Beze slova mi tu láhev předal. S úsměvem jsem ji přijal, poděkoval jsem mu a bez zábran se napil. Voda byla studená. Zdálo se, že chutnala lépe než voda, co jsem koupil.

Hrdina z kolečka sebral bramboru a oprášil z ní hlínu.

„Tohle je brambora? Ale přijde mi pořád trochu malá...”

„Ach, nepodařilo se mi je vypěstovat.”

Najednou mi bylo trapně, tváře mi zrudly horkem. Ta malá brambora se v hrdinově velké ruce zdála ještě ubožejší. Jak trapné.

A přesto se hrdina mým chybám nevysmál. Jenom s vážným výrazem přikývl. Když už jsme byli u toho, ještě jsem ho neviděl se zasmát.

„Střecha pořád potřebuje opravit. Co s tím budeš dělat?”

„...Hned po tomhle se do toho pustím!” řekl jsem. Zvedl jsem hlavu a spatřil, že se svýma fialovýma očima díval přímo na mě.

„Měl bys mít spoustu práce se sklizní, ne? Pokud dovolíš, spravím ji já.”

Na okamžik jsem neměl slov. To byl možná důvod, proč za mnou přišel na pole. Aby mi nabídl pomoc. Ale tohle jsem po něm nemohl chtít. Bylo by v pořádku, kdyby chtěl akorát štípat dřevo a pumpovat bodu, ale spravit střechu bylo...

„...Díky za pomoc. Takže to nechám na tobě.” Tohle bylo zlé. Tváře mi hořely. A nepřestávalo to.

Sklonil jsem hlavu, snažil jsem se skrýt svou tvář. Hrdina přikývl akorát s „rozumím”. A pak odešel z pole.

Jak jsem tam stál, v duchu jsem sám se sebou bojoval. Říkáte, že jsem měl příliš slabou motivaci? To se naprosto mýlíte. Hrdina byl prostě až příliš pohledný. Také jsem měl pocit, že podle toho, jak štípal dřevo jako boss, mohl odvést lepší práci než já.

Až sklidím brambory, přidám se k němu. Zabodl jsem lopatu do země.

„He? Proč se to zaseklo?”

Lopata se vlastně ani nehnula. Původně když jsem do toho vložil svou váhu, bych měl být schopen tu hlínu zvednout. To se lopata o něco zachytila?

Po pár dalších pokusech jsem vzdal půdu zvednout a místo toho jsem se rozhodl lopatu vytáhnout. Ale ani to jsem nedokázal.

„Počkat, co se to tady... děje?!”

Když jsem vynaložil většinu své síly, pocítil jsem, jak se lopata pohnula. A tak jsem do toho dal ještě víc síly.

V další chvíli lopata vyklouzla.

Padl jsem na zadek a jak se hlína rozprskla do výšky, otočil jsem hlavu, abych si chránil oči.

Plesk.

Nespadla na mě jenom hlína.

Na kolenech mi leželo něco těžkého. Jakmile jsem otevřel oči, zaječel jsem.

„...Minoru.”

Cítil jsem, jak se mi k čelu přitisklo něco chladného. Rozletěly se mi oči.

Přede mnou byla pohledná tvář. Za těmi blonďatými loknami, co zářily stejně jako slunce, se táhla modrá obloha.

Jak jsem omráčeně přemýšlel, proč mě nesl v náručí, hodil mi do tváře kbelík studené vody.

„Studené!”

„Vypadá to, že ses vzpamatoval. To se mi ulevilo. Předtím jsem slyšel jekot, co se stalo?” zeptal se hrdina, zatímco mi nešikovaně otíral tvář. Mezitím se mi postupně vrátily vzpomínky.

Jekot... Správně, sklízel jsem brambory a nedokázal jsem vytáhnout lopatu... A pak, z hlíny, ta věc—

„...A-ach, zrovna teď... tam něco bylo!”

„Uklidni se.”

Vyplašeně jsem vyskočil a rozhlížel se po okolních polích. Ale ta věc, co jsem předtím viděl, zmizela.

Cítil jsem, jak mě někdo hladil po zádech. Přirozeně to byl hrdina. S tím jsem se vzpamatoval.

„Viděl jsi žížalu?”

„To nebylo něco tak roztomilého!”

Jen jsem si na to vzpomněl a chvěl jsem se. Zatímco se to tvarem podobalo žížale, tělo to mělo tlusté jako moje stehno. Ani nemluvě o tom, že to bylo dlouhé zhruba metr, možná ještě víc.

Jak jsem gesty rukou popisoval to stvoření, co jsem viděl, hrdina akorát vypadal pochybovačně a zmateně nakrčil čelo.

„Není to žížala?”

„...Ech?”

Hrdina se zvedl na nohy, zatímco mě stále nesl, a s lopatou v ruce prohledával okolí.

Pak zabodl lopatou do hlíny a jednou rukou vytáhl hlínu.

Jakmile lopatu zvedl, viděl jsem, že na ní něco zvedl. Gigantická žížala v narudlém odstínu hnědé, co se nepříjemně svíjela a kroutila a obrátila hlavu k nám— Eeeiiiiiiiyaaaaaaaa!

„Tohle je to, co jsi předtím viděl?”

„Jo!! T-to stačí! Už mi to je jasné, tak to odhoď!”

Přitiskl jsem se k hrdinovi co možná nejblíž, abych se od té žížaly dostal. Chtěl jsem utéct, ale jelikož mě hrdina objímal v náručí jako dítě, byl jsem tam zaseklý.

Nikdy bych se nemohl splést. Nebylo pochyb o tom, že toto stvoření bylo to, co jsem předtím viděl.

Hrdina zlehka zatřásl lopatou, takže žížala spadla na zem. Litě se svíjela a zavrtala se zpět do hlíny.

„Nemusíš být tak vyděšený. Není to stvoření, co by útočilo na lidi. Spíš je to divoké zvíře, co obdělává pole. Ačkoli je tohle pole ještě malé, to, co ho obdělává, by měla být tahle žížala, ne?” řekl hrdina. Volnou rukou mě poplácal po vlasech a zbavil mě tak trochu té hlíny, co mi spadla do vlasů.

Počkat. Měl jsem pocit, že jsem zaslechl slovo, u kterého jsem potřeboval objasnění.

„...Malé? To znamená, že existují ještě větší?”

„Chceš je vidět?”

„To není třeba!” řekl jsem pevně a přejížděl jsem pohledem oblast, zatímco jsem se hrdinovi tiskl k ramenům. „Nechci je vidět, tak s tím přestaň!”

Pokud ta věc předtím byla malá, pak dospělí by měly být... jen jsem na to pomyslel a zamrazilo mě.

Hrdina se mému žalostnému vzezření nevysmál. Vlastně se narovnal a držel mě ještě pevněji. Správně, pořád mě nesl jako dítě. Musel jsem brzy slézt.

„Promiň, že jsem udělal takový rozruch. Už jsem v pořádku, takže budu stát na vlastních nohách...”

S tím jsem slezl z hrdiny, kterého jsem bral jako malý strom, a nohama jsem se dotkl země.

Ještě trapnější bylo, jak jsem se nedokázal přimět od něho odstoupit ani na krok. Jakmile jsem si vzpomněl na mocnou postavu té žížaly, nohy mi nevyhnutelně ztuhly.

Co teď mám dělat? Pořád jsem musel sklidit ještě přes půlku brambor...

Jako kdyby hrdina už nedokázal sledovat, jak jsem tu smutně chodil, něžně řekl: „Co kdybych ti pomohl?”

Přikývl jsem se slzami v očích.

„Ehm... Ta žížala nekouše, že ne?”

„Nebude to bolet, ani kdyby tě kousla.”

Jak hrdina sbíral brambory na hromadu vedle mě, vysvětlil, že tento druh žížal měl měkké zuby.

Takže přece jenom kousala? To se mi nelíbilo...

Ale jelikož to bylo stvoření, co pomáhalo s obděláváním půdy, neměl bych se ho děsit, protože v budoucnu budu pole hojně využívat. Správně, dám jí jméno. Co takhle Rudá Rosé? Kdykoli se pak napiju vína, vzpomenu si na statečné vzezření té ženy...

Ten den jsem hrdinovi, co mi pomáhal se sklizní brambor, dal stejný slaměný klobouk, jako jsem měl já.

Autorova poznámka:

Rudý drak – běžně chovaná žížala. Délka jeho těla je zhruba od 1 do 4 metrů. Ochranné božstvo rolníků. 

--------------------------------------------


~ Žížala jako rudý drak, hm? Ale potkat metr dlouhou žížalu, co je tlustá jako stehno... no, tak taky s jekotem prchnu na nejbližší strom. ~


Hlavní stránka

<Předchozí>...<Následující>