LIH - kapitola 7

Kapitola 7 – Procitnutí (den 4)

Před očima se mi míhaly různé obrazy. Nebyl jsem si jistý, jestli byly skutečné nebo jestli to byly jen střípky mé představivosti.

Ach, pořád jsem ještě musel sklidit brambory.

V záblesku paniky jsem otevřel oči. Podle toho, jak jasné bylo světlo, co dovnitř pronikalo oknem, by mělo být brzy ráno.

Správně, správně. Musel jsem sklidit své brambory. Ale jelikož jsem se o ně nedokázal dobře postarat, pravděpodobně bych ze sklizně neměl moc čekat.

Otočil jsem pohled na pohledného chlápka, co spal vedle mě.

Včera v noci jsem měl podivný sen.

Sen, kdy hrdina už vedle mě nespal. Vybavil jsem si, jak skutečné mi přišlo to přetrvávající teplo prázdného místa. Ale v minulosti nezáleželo na tom, jak moc jsem mu otíral tělo, spal jako dřevo. Nebylo možné, aby byl vzhůru, že?

Možná mi včera v noci akorát bylo tak špatně, že jsem začal mít halucinace.

Měl jsem pocit, jako kdybych začal mít popletenou mysl, mezi rty mi uniklo mírné uchechtnutí.

„Dobré ráno, hrdino.”

Ty zlaté řasy se mírně zachvěly.

...Och?

Pak hrdina otevřel oči, nasadil vážný výraz. Několikrát zamrkal.

Příliš mě to šokovalo, až jsem zapomněl dýchat.

Ještě nikdy jsem neviděl takovou barvu očí. Byl to jasný, nepříjemně sladký odstín fialové. Jeho oči se pomalu pohnuly, jako kdyby si prohlížel to, co bylo před ním. A já jsem pocítil, jak mi z jeho pohledu přeběhl mráz po zádech.

Hrdina přikývl. „Ránko.”

To byl ale příjemný hlas. Mírně vyšší hlas, co zněl sladce a co se hodil k barvě jeho očí. Kdyby tímto hlasem šeptal sladká slůvka, jeho cíl by se do něj rozhodně zamiloval natotata. To se samozřejmě omezovalo jen na dívky.

Odpusť mi, že jsem zrovna teď byl vedle tebe já.

Ale vypadal jinak, než co jsem čekal. Na tváři neměl žádný úsměv. Hele, jak na mě zíral, dokonce měl i mezi obočím vrásky...

Najednou mi před očima problýskla má pochmurná budoucnost.

„...Uch, vážně se omlouvám! Prosím, odpusť mi!”

„Teplota ti už klesla, hm?”

Jak jsem se ošíval s hlavou skloněnou, slyšel jsem nad sebou jeho konejšivý hlas. Dotkl se mého čela. Nevěděl jsem, kdy se pohnul.

Teplota klesla? Takže tím myslel, že mi dlaní zkontroluje teplotu? To od něj bylo laskavé. Zrovna teď jsem si myslel, že mě uškrtí...

Pak si mě hrdina jednou rukou přitáhl blíž, ten pohyb byl lehký a bez síly.

Jeho síla mě ohromila, ale bylo trochu nevhodné, kde se mě dotkl. Momentálně si mě přitahoval blíž za zadnici.

Chvěl jsem se, jako kdybych se neměl dožít zítřka, a podařilo se mi ze sebe vymáčknout: „Hrdino, můžu tě o něco požádat?”

Hrdina si mě prohlížel, působil pochybovačně. Zdálo se, že pohledný muž vypadal chrabře bez ohledu na to, jak se tvářil.

„Prostě mi říkej Sig.”

„Ach, dobře. Já jsem Minoru.”

Oba dva jsme mírně kývli. Počkat, teď nebyl čas na představování.

„Sigu, prosím, oblékni si něco.”

A opravdu, až do teď byl hrdina v tom, v čem se narodil. A já jsem na něm momentálně napůl seděl.

„Díval jsem se, ale nemohl jsem nic najít.”

Dokázal jsem si představit, jak hrdina bloumal po domě nahý. To byl ale nepříjemný obrázek.

Okamžitě jsem v okně směny vyhledal jeho oděv.

Jak jsem procházel seznamem, podařilo se mi najít něco, co se nazývalo „Hrdinova sada”. Bůh si teď ze mě určitě utahoval, že jo? Bez váhání jsem to koupil a předal oděv hrdinovi. Jak jsem ho sledoval se oblékat, pomyslel jsem si, že byl možná na takový oděv zvyklý za života.

Co měl momentálně na sobě on a co já, se lišilo jako noc a den. Hedvábná halena bez nejmenšího náznaku prachu v kombinaci s koženými kalhotami. Tmavě rudé skoro černé vysoké boty s výraznými podpatky.

Ale bylo to lepší než být nahý.

„Celou dobu... jsem cítil tvou přítomnost.”

Rozšířily se mi oči. Hrdina seděl na posteli, prsty něžně přejížděl po místě, kde jsem spal.

V té chvíli jsem měl pocit, že mám tělo chladné a vlhké.

Samozřejmě že ano! Měl cítit těch dvacet tisíc PT, co jsem okamžitě získal za svou „přítomnost”. Všechno, co jsem s ním prováděl, udržme v tajnosti.

„Omlouvám se. V domě není žádné jiné místo na spaní... A taky včera v noci... Ehm, způsobil jsem ti potíže. Za tohle ti moc děkuju,” řekl jsem a zvedl jsem vlhký ručník. Nedostalo se mi žádné odpovědi, ale to možná znamenalo, že mou odpověď přijal.

Co jsem včera v noci viděl, nebyl sen. Ačkoli mé vzpomínky nebyly jasné, alespoň jsem si byl jistý, že tehdy věděl, že mám horečku.

Zvedl jsem hlavu. Chvíli jsme na sebe beze slova zírali. Ale on pak okamžitě odvrátil zrak.

Bylo mnoho věcí, o kterých bych si s ním měl promluvit, ale nedokázal jsem najít hlas.

Už jsem znal rozdíl v naší síle a tělech. V obou těchto kategoriích byl jasně na mnohem vyšší úrovni. Pročpak mi to nevytanulo na mysli, když spal?

Jak jsem si prohlížel tohoto člověka před sebou, trochu jsem se bál.

Počet židlí kolem jídelního stolu se teď o jednu zvýšil. Ta nová bylo posezení pro hrdinu.

„Prosím, řekni mi, pokud potřebuješ ještě něco dalšího. Okamžitě ti to připravím.”

Posolil jsem sendvič se šunkou a vejcem, co byl na talíři. Na stole byl také sendvič s rajčaty, sýrem a majonézou a taky džbánky s pomerančovým džusem a vodou a bramborovým salátem, co jsem udělal včera.

Stejně jako včera jsem snídani objednal na donášku.

Jak jsem zavolal na hrdinu, co zvědavým pohledem studoval džbánek s kávou, zvedl hlavu a otočil se na mě.

„Můžu tohle sníst?”

Přikývl jsem. Samozřejmě že mohl.

Tohle vlastně nebylo poprvé, co jsme měli takovou konverzaci. Jak jsem odešel z pokoje do koupelny, hrdina mě bez nejmenšího zaváhání následoval. Jelikož bylo třeba, abych vysvětlil, jak na tomto světě fungovala voda, nebránil jsem mu v tom. Zabil jsem tím dvě mouchy jednou ranou. Stačilo se jen podívat na jeho vzezření a bylo jasné, že nebyl obeznámený se splachovacím záchodem nebo obecně s vodoinstalací.

Tehdy se neustále ptal, jestli může použít každý předmět v koupelně. Jako kdyby měl pocit, že potřeboval mé svolení.

Jen tak mimochodem, zdálo se, že hrdina jen po krátkém vysvětlení chápal japonskou tradici a kulturu. Co jiného od hrdiny čekat.

„Nemusíš se mě na nic ptát. Všechno v tomto domě a na poli venku patří tobě. Prosím, využij toho, jak chceš.” Naplnil jsem naše sklínky vodou. Nasadil jsem úsměv, abych na něj působil co možná nejpřátelštěji.

„Všechno tady patří mě...”

Svýma fialovýma očima přejížděl po předmětech na stole, v úzkém obýváku, venku za oknem a nakonec se vrátil k mé tváři.

Ano, ano. Zdvořilosti není třeba. S dalším úsměvem jsem přikývl.

„Aha,” řekl hrdina. „Rozumím.”

Jeho slova mě dojala a nakonec jsem ještě párkrát přikývl.

Jeho blonďaté vlasy byly za ranního světla oslňující a jeho sněhově bílá pokožka potetovaná bledými jizvami zářila. Byl to svěží, živý lesk, co bych si nepředstavoval na člověku, co byl až do včerejška v kómatu.

Bůh mi řekl, že tento člověk už jednou zemřel.

Vzpomínal si na to? Co si myslel o té nynější situaci? Vážně mě to zajímalo, ale nevyjádřil jsem svou zvědavost nahlas.

Přece jen z tohoto místa nakonec odejdu. Radši bych se s ním neměl sbližovat.

„Doufám, že mi věnuješ chvilku svého času a bedlivě mě vyslechneš.”

Jelikož si hrdina nebyl vědom toho, že v budoucnu odejdu...

Položil jsem svůj šálek kávy na stůl, narovnal jsem se a pokoušel jsem se zklidnit své tlukoucí srdce. Upíral na mě pohled. Trhl jsem sebou. Ale nakonec jsem dokázal sebrat odvahu a promluvit. „Jsem Minoru. Požádali mě, abych se tady o tebe staral... Mojí prací je uklidit dům a spravovat pole venku, abychom byli připravení, až dorazí někdo další.”

Nebyla to lež, ale radši bych pár věcí vypustil, aby to bylo snazší.

I kdybych tu situaci upřímně vysvětlil, nevěděl jsem, jak by se k tomu hrdina postavil. A navíc bylo třeba, abych mu řekl, proč jsem musel „pracovat”, abych vydělal PT.

Naštěstí hrdina přikývl, aniž by měl vůči mé historce nějaké pochyby.

Nejdřív jsem si myslel, že byl zticha, protože jsem mu přišel podezřelý. Ale teď se zdálo, že byl tichý od přírody. Ani já jsem nebyl moc společenský. A tak jsem preferoval spíš tohle, než aby byl hrdina zmatený a pálil na mě stovky otázek.

Od začátku byl velmi klidný. Ani teď se mě nezeptal na něco takového jako „kdo tě požádal, aby ses o mě staral?” Možná věci zvažoval z mého úhlu pohledu. Jak nečekané.

Takže bych mu prostě měl říct o „Bohu”?

Ne, to ne. Tento muž bylo člověk, kterého nazývali hrdinou. Možná bych ho takovými malými detaily rozrušil. V žádném případě jsem nechtěl podnítit jeho podezření a vykopat si vlastní hrob.

„Ach, musím napumpovat vodu.”

Stalo se tolik věcí, takže jsem na to zapomněl. Jedním svižným pohybem jsem zaklonil hlavu a vypil kávu. Zvedl jsem se na nohy.

Hrdina mě následoval.

„Napumpovat vodu?”

„Ach, ano. Každý den ji pumpuji ze studny.”

Jak jsem přemýšlel, jak vysvětlit ty podivné mechanismy, dorazil jsem na místo za domem. Před námi stála studna.

Nebylo to jen o pumpování vody. Pokud dneska nenaštípu dřevo, nebudu moct nijak brzy použít teplou vodu. A i střecha byla zrovna uprostřed oprav a pole bylo netknuté.

I když se hrdina konečně probral, nic se nezměnilo na tom, co bylo třeba udělat. Musel jsem nasbírat PT, spravit dům, postarat se o pole...

Přece jenom jsem musel tuto miniaturní zahrádku opustit co možná nejdřív.
--------------------------------------------


~ A jelikož venku dneska lije jako z konve, tady je další kapitola domácího hrdiny. Konečně vzhůru a na nohách. ~

~ „Nemusíš se mě na nic ptát. Všechno v tomto domě a na poli venku patří tobě. Prosím, využij toho, jak chceš.” --> Hrdina si v duchu pomyslí: Všechno v tomto domě a na poli je moje, takže i ty...? ~


Hlavní stránka

<Předchozí>...<Následující>