Jablko Pokušení: GDC - kapitola 75 (2)

Po cestě zpět na horu si Wei WuXian konečně uvědomil, že to on slíbil, že Lan WangJiho pozve na jídlo, a přesto se ti dva nakonec rozloučili v ne tak uvolněné atmosféře. Nebylo třeba zmiňovat, že také zapomněl za to jídlo zaplatit.

Wei WuXian si pomyslel: 'No, Lan Zhan je stejně tak bohatý. Není to takový problém, že za mě ještě jednou zaplatil. Když už jsme u toho, pořád měl u sebe peníze, ne? Nemohl všechno utratit jen na pár hraček pro děti. Kdyby přišlo na nejhorší, akorát ho pozvu příště... Jak by mohlo být příště?'

Když teď o tom přemýšlel, z různých důvodů se s Lan WangJim vždycky rozcházel ve špatném. Možná se k sobě jako přátelé vážně nehodili.

Ale nebylo to tak, že by v budoucnu měli další šance zkusit být přáteli.

Wen Yuan se ho jednou rukou držel a v druhé držel dřevěný meč. Na hlavě měl motýla upleteného z trávy. „Bratře Xiane, přijde sem zase bratr Bohatý?”

Wei WuXian vybuchl: „Kdo je bratr Bohatý?”

Wen Yuan ve vší vážnosti odpověděl: „Ten bohatý bratr je bratr Bohatý.”

Wei WuXian: „A co já?”

Jak se dalo čekat, Wen Yuan odpověděl: „Ty jsi bratr Xian. Bratr Chudý.”

Wei WuXian po něm střelil pohledem a vzal mu motýla. „Co, to ho máš rád jen proto, že má peníze?”

Wen Yuan se postavil na špičky, aby si toho motýla vzal zpět. „Vrať mi to... koupil to mě!”

Wei WuXian vážně musel být absurdní. Bavilo ho i jen škádlit dítě, a tak si toho motýla dal na vlastní hlavu. „Nedám. Dokonce jsi mu řekl tati. Jak říkáš mě? Vždycky mi říkáš akorát bratře, o celou generaci méně než on!”

Wen Yuan nadskočil. „Neřekl jsem mu tati!”

Wei WuXian: „Slyšel jsem to. Nezajímá mě to, chci být někdo hodnostně vyšší než bratři a tátové. Jak bys mi měl říkat?”

Wen Yuan trucoval. „Ale... Ale já ti nechci říkat mami... To je tak divné...”

Wei WuXian znovu vybuchl: „Kdo ti řekl, abys mi říkal mami? Člověk s vyšší hodností než bratr a táta je děda— to jsi nevěděl ani tohle? To ho vážně máš tak rád? To jsi měl říct dřív. Kdybys to řekl, už dřív bych ho požádal, aby tě vzal s sebou. Jeho sekta je bohatá, ale velmi děsivá. Vzal by tě zpět, zavřel tě tam a nechal tě celý den opisovat texty. Už se bojíš?!”

Wen Yuan okamžitě zakroutil hlavou a zašeptal: „...Nepůjdu... pořád chci babičku.”

Wei WuXian na něj tlačil: „Chceš babičku, ale ne mě?”

Wen Yuan se mu chtěl zavděčit: „Chci. Chci i tebe, bratře Xiane.” Skládal a natahoval prsty a počítal jednoho po druhém. „A taky chci bratra Bohatého, sestru A-Qing, bratra A-Ninga, čtvrtého strýčka, šestého strýčka...”

Wei WuXian mu hodil motýla zpět na hlavu. „To stačí, to stačí. Všichni ti lidé mě úplně utopí.”

Wen Yuan si toho motýla z trávy honem dal zpět do kapsy, děsil se, že by mu ho Wei WuXian znovu sebral. Znovu se zeptal: „Přijde znovu bratr Bohatý nebo ne?”

Wei WuXian se dál usmíval.

Odpověděl až za chvíli: „Pravděpodobně se už nevrátí.”

Wen Yuan se zklamaně zeptal: „Proč?”

Wei WuXian: „Žádné proč. Na tomto světě má každý své vlastní povinnosti, kráčí po vlastní cestě. Ve své vlastní sektě má dost práce, tak jak by mohl mít dost volného času poletovat kolem ostatních?”

Přece jenom nebyli na stejné cestě.

Wen Yuan odpověděl s „och”, ať už to pochopil nebo ne. Zdálo se, že ho to celkem sklíčilo.

Wei WuXian se ho chopil a dal si ho pod paži. Zabručel: „...Koho zajímá přelidněná, široká cesta? Já po tom mostku z jednoho prkna půjdu celou noc... Celou! ...Celou noc?”

Jak to vyslovil, uvědomil si, že mu to vůbec nepřišlo jako noc.

Vždycky na horu kráčel v temnotě, ale dneska večer to bylo jiné, když se vracel.

Oblast kolem malých chatrčí byla umetená do čista. Dokonce i hodně plevele bylo pryč. V lese po straně bylo rozvěšených pár rudých luceren. Všechny byly vyrobené ručně. Viseli na větvích a i když měly prostý kulatý tvar, sálalo z nich teplé světlo, co ozařovalo černočerný les.

V této době už těch zhruba padesát lidí obvykle dávno dojedlo a byli u sebe v chatrčích se zhašenými světly. Ale dneska se všichni shromáždili v největší chatrči. Ta chatrč sestávala z osmi dřevěných sloupů, co drželo střechu, takže se tam všichni vešli. Budova vedle byla „kuchyně”, a tak se z této chatrče stala jídelna.

Wei WuXianovi to přišlo celkem divné. S Wen Yuanem pod paží přišel blíž. „Proč jsou dneska všichni tady? Nespíte? Se všemi těmi lucernami je tady tak jasno.”

Wen Qing vyšla z kuchyně stranou, v ruce měla talíř. „Pověsili jsme je pro tebe. Zítra uděláme pár dalších a rozvěsíme je po horské stezce. Pokud budeš pořád spěchat ve tmě, dřív nebo později uklouzneš a zlomíš si nohy.”

Wei WuXian: „I kdybych si něco zlomil, mám tu tebe, ne?”

Wen Qing: „Nechtěla bych dělat víc práce. Není to tak, že by mi za to někdo platil. Pokud si něco zlomíš, nestěžuj si, že budu s jejich narovnáním otálet.”

Wei WuXian se zachvěl a odplížil se. Když přišel do chatrče, všichni mu udělali místo. Uvnitř byly tři stoly a na každém bylo sedm nebo osm talířů s jídlem, z kterého stoupala pára.

Wei WuXian: „Co, nikdo ještě nejedl?”

Wen Qing: „Ne. Čekali jsme na tebe.”

Wei WuXian: „Proč jste na mě čekali? Najedl jsem se venku.”

Co udělal, si uvědomil, až když to řekl. Jak si myslel, Wen Qing práskla talířem do stolu. Rudé papričky v jídle všechny naráz poskočily. Supěla: „Takže proto jsi nic nepřinesl. Všechny peníze jsi projedl v restauraci? Mám jenom pár mincí a všechny jsem je dala tobě. A teď se na sebe podívej, jak jsi je prošustroval!”

Wei WuXian: „Ne! To ne...”

V této chvíli z kuchyně vyšla i babička Wen, v jedné ruce roztřeseně držela hůl a v druhé talíř. Wen Yuan se vykroutil Wei WuXianovi z pod paže a přiběhl k ní: „Babi!”

Wen Qing se otočila a zabručela: „Řekla jsem ti, abys to nechala tak. Nemusíš pomáhat. Jen si jdi sednout. Je tam příliš mnoho dýmu. Nohy máš zesláblé a ruce se ti třesou. Pokud spadneš, už nám nezůstane moc talířů. Není snadné přinést veškerý ten porcelán sem na horu...”

Ostatní kultivátoři sekty Wen rozložili hůlky a nalili čaj, nejpřednější místo nechali Wei WuXianovi. S tímhle Wei WuXianovi přišlo téměř obtížné to přijmout.

Nebylo to tak, že by v minulosti nedokázal říct, jak se ho většina zdejších lidí ze sekty Wen tak nějak děsila.

Všichni slyšeli o jeho nemilosrdné pověsti, co získal během Tažení proti Slunci. Ty nejkrutější způsoby, jak si vyventilovat hněv, o kterých mluvilo tolik lidí. Na vlastní oči viděli, jak mrtvolami zabíjel ostatní. Prvních pár dní se babičce Wen roztřásly nohy, kdykoli ho spatřila. I Wen Yuan se vždycky skryl za ní. Začali se s ním sbližovat, až když uplynulo trochu času.

A teď na něj zíralo přes padesát párů očí. Ačkoli se v těch pohledech stále nacházel strach, byl to strach, co pocházel z úcty, a spolu s tím také ostražitost a trochu lichocení. Ale ještě víc to byla stejná vděčnost a laskavost, co v očích měli sourozenci Wen.

Wen Qing tiše řekla: „Posledních pár dní jsi hodně pracoval.”

Wei WuXian: „Ty... Najednou ke mně mluvíš tak pěkně. Tak nějak mě to děsí?”

Zdálo se, že Wen Qing zakřupalo v kloubech prstů. Wei WuXian okamžitě zmlkl.

A přesto Wen Qing tiše pokračovala: „...Po pravdě řečeno s tebou všichni chtěli jednou povečeřet, aby ti mohli poděkovat. Ale ty jsi vždycky skákal nahoru a dolů, pobíhal kolem nebo ses zavřel v Jeskyni a zůstával tam celé dny a nenechal ses nikým rušit. Nechtěli tě zdržovat od práce a otravovat tě. Mysleli si, že se nerad stýkáš s ostatními a že s nimi nechceš mluvit, a tak jim bylo příliš trapně na tebe promluvit. A-Ning se dneska probral a čtvrtý strýček řekl, že dneska spolu za každou cenu musíme povečeřet... I když ses venku tam moc najedl, že máš co nevidět zemřít, pojď se k nám posadit. Nevadí, ani když nebudeš jíst. Jen se posaď a můžeme si povídat a napít se.”

Wei WuXian se překvapením zarazil. Dokonce i oči se mu rozzářily. „Napít se? Tady nahoře je víno?”

Pár starších členů sekty Wen jeho směrem trochu nervózně pokukovalo. Jak tohle zaslechli, jeden z nich okamžitě odpověděl: „Jo, jo. Je tu víno, je tu víno.” Zvedl pár zapečetěných lahví, co stály u stolu, a předal mu je. „Ovocné víno, vyrobené z lesních bobulí, co rostou tady na hoře. Je to celkem bohaté!”

Wen Ning dřepěl u stolu. „Čtvrtý strýček také rád pije. Ví, jak alkohol vyrobit, a dneska ho vyrobil obzvláště pro tebe. Zkoušel to mnoho dní.”

Jelikož mluvil po jednotlivých slovech, díky té pomalé řeči už nekoktal. Čtvrtý strýček se rozpačitě usmál a stále na Wei WuXiana nervózně zíral.

Wei WuXian: „Vážně? Tak to musím ochutnat!”

Posadil se ke stolu. Čtvrtý strýček honem otevřel zátku na lahvi a oběma rukama mu ji podal.

Wei WuXian si přičichl. „Vážně to je bohaté!”

I ostatní se spolu s ním posadili. Když slyšeli jeho chválu, rozzářili se, jako kdyby se jim dostalo toho největšího komplimentu a začali jíst.

Bylo to poprvé, co Wei WuXian nedokázal říct, jak víno chutnalo.

Přemýšlel: 'Kráčet po ní celou noc... he?'

Vážně vůbec nebyla taková tma.

Najednou měl pocit, jako kdyby mu to osvěžilo celé tělo.

Těch padesát lidí se mačkalo u tří stolů. Hůlkami se natahovali sem a tam. Wen Yuan, co seděl babičce na klíně, jí ukázal své nové poklady. Ukazoval jí boj se dvěma malými dřevěnými meči. Ta stará paní se smála tak široce, že měla svá bezzubá ústa široce otevřená. Wei WuXian a ten strýček s plamennou vášní mluvili o víně, co kdy pili. Nakonec se oba shodli, že nepopiratelným vítězem byl Císařův Úsměv z Gusu. Wen Qing obcházel stoly a naléval víno seniorům a pár jejich podřízeným. Jen po pár kolečkách byla lahev prázdná.

Wei WuXian: „Proč už je to pryč? Vůbec jsem neměl moc.”

Wen Qing: „Ještě tu je pár dalších lahví. Můžeme je schovat na později. Pro dnešek to můžeme ukončit.”

Wei WuXian: „Jak to? Říká se, že se dobré jméno po smrti nemůže srovnávat s dobrým alkoholem zaživa. Přestaň mluvit. Plnou sklínku, prosím.”

Wen Qing uznala, že dneska byla zvláštní příležitost, a tak mu ji nalila. „Žádné příště nebude. Vážně si myslím, že bys měl přestat pít. Piješ až příliš.”

Wei WuXian: „Přece tady nejsme v Oblačných Zákoutích; proč bych měl přestat pít?”

Když se zmínil o Oblačných Zákoutích, Wen Qing se letmo podívala po Wei WuXianovi. Zeptala se ho, jako kdyby ji to nezajímalo: „Zapomněla jsem se zeptat. Nikdy jsi na Pohřební pahorek nikoho nepřivedl. Co to dneska bylo?”

Wei WuXian: „To myslíš Lan Zhana? Potkal jsem ho po cestě.”

Wei Qing: „Potkal jsi ho? Jak ses s ním setkal? Zase jsi na něj narazil?”

Wei WuXian: „Správně.”

Wen Qing: „Taková náhoda. Vzpomínám si, že jste na sebe jednou narazili i v Yunmengu.”

Wei WuXian: „Na tom není nic zvláštního. Yunmengem a Yilingem projíždí hodně kultivátorů z cizích sekt.”

Wen Qing: „Dneska jsem slyšela, že mu říkáš přímo jeho rodným jménem. Jsi celkem smělý, co?”

Wei WuXian: „Taky mi říká přímo mým rodným jménem, ne? To nic není. Zvykli jsme si na to, když jsme byli mladí. Ani jednoho nás to nezajímá.”

Wen Qing: „Vážně? Copak vy dva nemáte špatný vztah? Slyšela jsem, že jste jako led a oheň, že bojujete při každém setkání.”

Wei WuXian: „Zkazkám nevěř. Náš vztah byl v minulosti vážně špatný. Během Tažení proti Slunci jsme se vážně párkrát pohádali kvůli svým špatným náladám. Ale poté to nebylo tak špatné, jak se povídá. Je to průměr.”

Wen Qing nic dalšího neřekla.

Jídlo na talířích rychle zmizelo. Někdo zaklepal na misku a zakřičel: „A-Ningu, připrav nám pár dalších chodů, prosím!”

„Uvař toho hodně. Dej to do lavoru!”

„Kde bychom našli lavor, kam bychom dali jídlo? Lavory jsou na mytí obličeje!”

Wen Ning nepotřeboval jíst, a tak čekal u chatrče. Když to slyšel, po chvilce rozmýšlení odpověděl: „Ach, dobře.”

Když Wei WuXian viděl, že měl šanci ukázat své schopnosti, pospíšil si: „Počkat. Udělám to! Udělám to, udělám to!”

Wen Qing mu nevěřila. „Umíš vařit?”

Wei WuXian pozvedl obočí. „Samozřejmě. Dokážu být hostitelka i manželka. Nechte to na mě. Jen počkejte.”

Všichni zatleskali na znamení svého očekávání. Ale když Wei WuXian s úchvatným úšklebkem položil na stůl dva chody, Wen Qing se na to jen letmo podívala a řekla: „Od teď se drž od kuchyně co možná nejdál.”

Wei WuXian namítal: „Jen ochutnej. Nemůžeš soudit podle vzhledu. Až to ochutnáš, zachutná ti to. Tak to má chutnat.”

Wen Qing: „Jaké zachutná! Copak nevidíš, jak moc A-Yuan brečí, když ochutnal? Škoda jídla. Nechte hůlky na stole. Není třeba mu dopřát důstojnosti!”

…

Za méně než tři dny se téměř všichni kultivátoři dozvěděli strašlivou novinu: Wei WuXian, co zběhl ze sekty Jiang a zabydlel se v Yilingu, vytvořil zběsilou mrtvolu zatím nejvyššího řádu. Byla nesrovnatelně rychlá, silná, nebojácná a krutá. Kromě toho měla zachovalé vědomí a byla schopná vyhrát každý noční lov!

Všichni byli v šoku: už nebude žádný mír! Wei WuXian ty zběsilé mrtvoly rozhodně vyrobí ve velkém v touze založit svou vlastní sektu a soupeřit v kultivačním světě! A i mnoho mladé krve této generace se rozhodně nechá nalákat jeho zlou, prospěchářskou cestou a postupně za ním přijdou. Spravedlivá cesta kultivace bude mít pochmurnou budoucnost— čekaly je temné časy!

Ale poté, co se Wei WuXianovi podařilo vytvořit tuto mrtvolu, ve skutečnosti zjistil, že největší výhodou bylo to, že teď měl pracanta, co dokázal snést veškeré těžkosti při přepravě zboží na horu. Dříve mohl přesunout nanejvýš jen jednu truhlu naráz, ale teď mohl Wen Ning sám táhnout celý vůz truhel i s Wei WuXianem, co z nudy míhal nohama.

Ale nikdo tomu nevěřil. Když se na pár nočních lovech dostal do středu pozornosti, opravdu za ním přišlo celkem dost lidí a doufali, že je „patriarcha” přijme a že se stanou jedním z jeho učedníků. Hory, co bývaly tak opuštěné, teď najednou byly plné lidí. Žádná zběsilá mrtvola, co Wei WuXian postavil na hlídku na úpatí hor, sama o sobě nezaútočila. Nanejvýš člověka odhodily a řvaly, co jim hrdlo ráčilo. Nikdo nedošel zranění, a tak se pod Pohřebním pahorkem shromažďovalo víc a víc lidí.

Když jednou Wei WuXian spatřil dlouhý prapor, co hlásal „ať žije nejvyšší Pán zla Patriarcha Yilingu”, vyprskl z úst lok ovocného vína. Už to vážně nedokázal snést. Sešel z hory, s potěšením přijal veškeré dary na počest „jeho ctěného nejmoudřejšího mudrce” a od té doby začal používat jinou horskou stezku.

Jednoho dne nakupoval v Yilingu se svým pracantem, když se v uličce před ním najednou mihla známá postava. Wei WuXianovi ztuhl pohled. Beze zvuku tu postavu následoval. A v závěsu za ní ti dva dorazili na malý dvůr. Jakmile vstoupili dovnitř, dveře na dvůr se zavřely.

Ozval se chladný hlas: „Vypadni.”

Za nimi stál Jiang Cheng. To on zavřel dveře. A ta slova byla míněna na Wen Ninga.

Jiang Cheng byl člověk, co choval hlubokou zášť. Byl prosycený nenávistí, co choval vůči sektě Wen z Qishanu. Celou tu dobu, co jim Wen Qing a Wen Ning pomáhali, byl v bezvědomí, takže se necítil stejně jako Wei WuXian. A kvůli tomu Wen Ningovi nikdy neprojevil úctu. A když posledně bojovali, neměl ani žádné smilování. Když Wen Ning viděl, že to byl on, okamžitě sklopil pohled a šel ven.

Na dvoře stála žena v černém plášti a s bambusovým kloboukem s mušelínovým závojem, co visel po stranách. Wei WuXian cítil, jak se mu stáhlo hrdlo. „...Kultivační sestro.”

Když ta žena zaslechla kroky, sundala si klobouk. Také si sundala plášť. Pod pláštěm měla šarlatovou svatební róbu.

Jiang YanLi měla na sobě vkusné róby a tváře měla zkrášlené tvářenkou, takže to její tváři dodávalo trochu barvy. Wei WuXian popošel o pár kroků blíž k ní. „Kultivační sestři... ty?”

Jiang Cheng: „Co? Myslíš si, že si bere tebe?”

Wei WuXian: „Zmlkni.”

Jiang YanLi roztáhla paže, aby se mu ukázala. Tváře jí mírně zčervenaly. „A-Xiane, já... brzy se budu vdávat. Přišla jsem se ti ukázat...”

Wei WuXian cítil v očích teplo.

Ten den, kdy se Jiang YanLi provdá, tam nebude, takže neuvidí, jak jeho milovaná sestra bude vypadat ve svatebních šatech. A tak se Jiang Cheng a Jiang YanLi vykradli do Yilingu a zavedli ho do dvora, aby viděl, jak bude jeho sestra vypadat ve svatební den.

Za chvilku se Wei WuXian konečně usmál. „Já vím! Slyšel jsem...”

Jiang Cheng: „Od koho jsi to slyšel?”

Wei WuXian: „To není tvoje věc.”

Jiang YanLi plaše promluvila: „Ale... jsem tady jediná. Neuvidíš ženicha.”

Wei WuXian předstíral, že mu na tom nesešlo. „Přece jen to není tak, že bych se chtěl dívat na nějakého ženicha.”

Párkrát Jiang YanLi obešel a pochválil ji: „Vypadá to pěkně!”

Jiang Cheng: „Sestři, říkal jsem ti to. Vážně vypadáš pěkně.”

Jiang YanLi vždycky znala svůj limit. Upřímně odpověděla: „Když to říkáte vy dva, tak se to nepočítá. Nemůžu to brát vážně.”

Jiang Cheng si povzdechl: „Nevěříš mě a nevěříš ani jemu. Je to tak, že tomu uvěříš, až když to řekne jistý někdo?”

Jak to Jiang YanLi zaslechla, tvář jí ještě víc zčervenala až k jejím sněhově bílým uším. Dokonce ani růž její tvářenky to nemohla zakrýt. Rychle změnila téma: „A-Xiane... Vyber zdvořilostní jméno.”

Wei WuXian: „Jaké zdvořilostní jméno?”

Jiang Cheng: „Zdvořilostní jméno pro mého nenarozeného synovce.”

Svatba se ještě ani nekonala a oni už dávali zdvořilostní jméno jejich budoucímu synovci. Ale Wei WuXianovi na tom nepřišlo nic divné. A vůbec nedal najevo žádnou skromnost, po chvilce rozmýšlení řekl: „Dobře. Další generace sekty Jin z Lanlingu má jméno Ru. Co takhle Jin RuLan?”

Jiang YanLi: „To je skvělé!”

Jiang Cheng: „Ne. Zní to jako Jin RuLan, kdy Lan je to Lan ze sekty Lan. Proč byl měl být potomek sekty Jin z Lanlingu a Jiang z Yunmengu jako někdo ze sekty Lan?”

Wei WuXian: „Na sektě Lan přece jenom není nic špatného, ne? Květina Lan je kavalír všech květin; sekta Lan jsou kavalíři lidí. Dobré jméno.”

Jiang Cheng: „To není to, co jsi dřív říkal.”

Wei WuXian: „To já tady vymýšlím jméno a ne ty. Proč jsi tak vybíravý?”

Jiang YanLi si pospíšila: „To stačí. Víš, jaký je A-Cheng. To on přišel s nápadem, abys to zdvořilostní jméno vymyslel ty. Oba dva můžete přestat bláznit. Pro oba jsem přinesla polévku. Počkejte chvilku.”

Šla do domu pro džbán. Wei WuXian a Jiang Cheng se po sobě podívali. Za chvilku Jiang YanLi vyšla a dala oběma misku. Pak šla znovu dovnitř a přinesla třetí misku, přišla ke dveřím a otočila se na Wen Ninga. „Promiň. Zůstaly mi jenom malé misky. Můžeš si vzít tuhle.”

Wen Ning původně strážil dveře s pohledem sklopeným k zemi. Jak tohle viděl, tak ho to potěšilo, že začal zase koktat: „Ach... J-je i pro mě?”

Jiang Cheng nebyl spokojený. „Proč taky dostane?”

Jiang YanLi: „Stejně jsem toho přinesla tolik. Každý, kdo ji vidí, dostane.”

Wen Ning váhavě odpověděl: „Děkuju, slečno Jiang... Děkuju.”

Vzal tu malou, plnou misku do rukou a bylo mu příliš trapně, aby řádně poděkoval. Ale nemohl ji sníst. Byla škoda mu dávat polévku. Mrtví lidé nejedli. Ale Jiang YanLi si všimla jeho rozpaků. Na pár věcí se ho zeptala a pak si s ním venku začala povídat. Wei WuXian a Jiang Cheng stáli na dvoře.

Jiang Cheng pozvedl svou misku: „Na Patriarchu Yilingu.”

Jak to Wei WuXian zaslechl, vzpomněl si na ten hrdě povívající prapor. Na mysli měl akorát těch sedm zlatých slov „Ať žije nejvyšší Pán zla Patriarcha Yilingu.” „Zmlkni!”

Když Jiang Cheng usrkl polévky, promluvil: „Jak je na tom to zranění od posledně?”

Wei WuXian: „Už dávno se zahojilo.”

Jiang Cheng: „Hm.” Po odmlce pokračoval: „Za kolik dní?”

Wei WuXian: „Méně než sedm. Už dřív jsem ti to řekl. Pro Wen Qing to nebylo nic těžkého. Ale vážně jsi mě k čertu bodl.”

Jiang Cheng snědl kousek lotosového kořenu. „To ty jsi mi jako první rozdrtil ruku. Tobě se to zahojilo za sedm dní, zatímco já jsem musel mít paži pověšenou celý měsíc.”

Wei WuXian se zašklebil: „Jak by to lidem mohlo přijít realistické, kdyby to nebylo dostatečně tvrdé? Stejně to byla tvoje levá ruka. Nebránilo ti to v psaní. Aby se rána ke kosti zahojila, potřebuje sto dní. Nebylo by přehnané, kdybys měl ruku v pásce tři měsíce.”

Zvenku k nim dolehly Wen Ningovy koktavé odpovědi. Po chvilce ticha se Jiang Cheng zeptal: „Od teď budeš žít takhle? Máš nějaké plány?”

Wei WuXian: „Momentálně ne. Nikdo se neodváží jít z hory. A když sejdu z hory já, ani nikdo z lidí se mi neodváží nic udělat. Bude to v pořádku, dokud já sám nepodnítím nějaké problémy.”

„Ty sám?” Jiang Cheng si odfrkl. „Wei WuXiane, věříš, že když sám nepodnítíš problémy, že si tě problémy samy nenajdou? Často je nemožné někoho zachránit, ale existuje více jak tisíce způsobů, jak někomu ublížit.”

Wei WuXian za jídla odpověděl: „Silný muž dokáže schopnostmi porazit deset. Nezajímá mě, že mají tisíce způsobů. Zabiju každého, kdo přijde.”

Jiang Cheng promluvil vyrovnaným hlasem: „Nikdy neposloucháš, co si myslím. Jednoho dne pochopíš, že to já jsem měl pravdu.”

Jedním lokem dopil zbytek polévky a vstal. „Jů. Zapůsobilo to na mě. Potlesk pro Patriarchu Yilingu.”

Wei WuXian vyplivl kost: „Už jsi skončil?”

Než se rozešli, Jiang Cheng promluvil: „Nevyprovodíme tě. Nebylo by dobře, kdyby nás někdo viděl.”

Wei WuXian přikývl. Chápal, že pro sourozence Jiangovi nebylo lehké sem přijít. Kdyby je viděl někdo jiný, všechno to, co pro veřejnost zahráli, by bylo k ničemu. Promluvil: „My půjdeme napřed.”

Když vyšli z uličky, Wei WuXian stále kráčel vpředu a Wen Ning ho stále v tichosti následoval. Najednou se Wei WuXian otočil. „Proč pořád držíš tu polévku?”

„Hm?” Wen Ning zdráhavě odpověděl: „Vezmu ji zpět... já ji sníst nemůžu, ale můžu ji dát někomu jinému...”

„...” Wei WuXian: „Tvoje volba. Dávej pozor, abys ji nerozlil.”

Otočil se a věděl, že bude trvat dlouho, než se znovu setká s lidmi, co zná.

Ale... copak teď také nebyl na cestě setkat se s lidmi, co znal?

--------------------------------------------

~ Haha, nějak jsem zapomněla, že je víkend... nebo lépe řečeno, že už skončil... ~