GDC - kapitola 76

Kapitola 76 – Soumrak (1)

Uvnitř největšího Pavilonu pokladů ve městě Lanling.

Na dobře rozestavěných policích pokladů spočívalo nespočet duchovních nefritů a zbraní vysoké kvality. V uličkách si vybíralo mnoho kultivátorů, porovnávali cenu a výrobce každého kousku. Ti, co měli volnou chvíli, si přišli popovídat.

Jeden z nich se zeptal: „Vrchní kultivátor? Zdá se, že se kvůli tomu už nějakou chvíli dohadují. Už se dobrali závěru?”

„O čem se při tom dohadují? Nemůžeme být hromada volného písku, navždy skupina bez vůdce, ne? Stanovit kultivátora, co dohlíží na všechny sekty— Nevidím na tom nic špatného.”

„Není to tak dobré, ne? Co když se objeví další sekta Wen z Qishanu...”

„Jak by to mohlo být to samé? Vrchního kultivátora volí všechny sekty. Je to jiné, je to jiné.”

„Ha, říká se, že to je volba, ale v duchu to všichni ví. Za každé situace spolu soutěží pořád jen pár stejných lidí, ne? Je tu pro ostatní vůbec místo?”

„ChiFeng-Zun je celkem proti, ne? Tolikrát se snažil Jin GuangShana zastavit, ať už narážkami nebo jinak. Podle mého bude ještě dlouho trvat, než se doberou výsledku.”

„A postavení Vrchního kultivátora může zaujmout jen jeden člověk. Pokud to vážně projde, předpokládám, že se budou dalších pár let dohadovat, kdo přesně by se toho měl chopit.”

„Stejně to je starost těch, co sedí na vrcholu. Nás se to netýká. Nevýznamní lidé jako my nad tím nemohou mít kontrolu, ani kdybychom chtěli.”

Někdo najednou změnil téma: „Zúčastnil jste se někdo ceremonie na dostavění Knihovnického pavilonu v Oblačných Zákoutích? No, já šel. Stál jsem tam a díval jsem se a bylo to přesně to samé jako předtím. Vskutku složité provedení.”

„Jo, velmi obtížné. Bylo to tak obrovské kultivační sídlo, nadpozemská říše stará stovky let— jak ji mohli za tak krátkou dobu znovu postavit?”

„Když už jsme u toho, za poslední dny bylo mnoho radostných událostí, že?”

„To myslíš oslavu sedmého dne Jin ZiXuanova syna? Byla tam celá hromada barevných věcí a tomu děcku se nic z toho nelíbilo. Brečel tak moc, že skoro odvanul střechu Síně půvabu. Legrační je, že se tak moc hihňá, kdykoli vidí Suihuu jeho táty. Jeho rodiče byli tak šťastní. Všichni řekli, že až vyroste, bude z něj úžasný šermíř.”

Nedaleko od nich stál člověk v bílém. V ruce držel nefritový přívěšek se střapcem a bedlivě si ho prohlížel. Když to zaslechl, usmál se.

Ozval se hlas ženské kultivátorky: „Paní Jin má takové štěstí... Ve svém minulém životě se určitě musela zříct nesmrtelnosti, že v tomto životě získala takové štěstí.”

Její společnice odpověděla: „Vypadá to, že je pravda, že nezáleží na tom, v čem jsi dobrá. Hlavně stačí, když máš dobré zázemí. Jasně je průměrná...”

Člověk v bílém se mírně zamračil. Naštěstí ten tak nějak kyselý komentář rychle přehlušil hlasitější hlas: „Sekta Jin z Lanlingu si vážně zaslouží svou pověst. Dokonce i dítěti, co se narodilo teprve před pár dny, se dostane tak velkého představení.”

„Zapomínáš, kdo jsou rodiče toho dítěte? Vážně by to mohli odbýt? Nebylo to jenom o tom, že to manžel mladé paní Jin odmítal odbýt. Kdyby to představení bylo jen o maličko menší, její tchyně a její mladší bratr— který z těch dvou by to dopustil? Ta oslava prvního měsíce za pár dní může být akorát ještě víc extravagantní.”

„Když už jsme u toho, slyšeli jste, jak se povídá, že na tuto oslavu prvního měsíce... pozvali i někoho konkrétního?”

„Koho?”

„Wei WuXiana!”

Na Pavilon pokladů najednou padlo chvilkové ticho.

Někdo vykřikl: „Vážně... Myslel jsem, že to se jenom povídá. Vážně ho pozvali?!”

„Ano! Potvrdilo se to za posledních pár dní. Wei WuXian dorazí.”

Někdo další vyjádřil svůj šok: „Co si sekta Jin z Lanlingu myslí, že dělá? Copak zapomněli na to, kolik nevinných lidí Wei WuXian zabil na Cestě Qingqi?”

„Kdo by se odvážil jít na Jin Lingovu oslavu prvního měsíce, když pozvali takového člověka? Já každopádně za žádnou cenu nepůjdu.”

Po tomhle se mu mnoho lidí z davu potají vysmívalo: 'Ani nejsi dostatečně kvalifikovaný, aby tě pozvali, a teď tě trápí jestli půjdeš nebo ne?'

Člověk v bílém pozvedl obočí. Když si vybral, vyšel z Pavilonu pokladů.

Za pár kroků vstoupil do malé uličky. Tam se objevila postava v černém oděvu. „Mladý pane, už jsi nakoupil?”

Wei WuXian mu hodil delikátní truhličku ze santálového dřeva, co měl v ruce. Wen Ning ji chytil a otevřel ji a spatřil střapec, na kterém visel kousek nefritu. Ten nefrit byl průsvitný. A v něm plynulo jemné světlo, jako by byl živý.

Rozzářil se: „To je tak pěkné!”

Wei WuXian: „Ta pěkná maličkost nebyla vůbec levná. Po koupi nového oděvu jsem si s penězi tvé sestry skoro nevystačil. Stejně mi nezbyla jediná mince. Prostě si počkám na hubování, až se vrátíme.”

Wen Ning si pospíšil: „Ne, ne. Mladý pane, koupil jsi dárek pro dítě slečny Jiang. Sestra ti nevyhubuje.”

Wei WuXian: „Pamatuj si, co jsi řekl. Až mi bude hubovat, nezapomeň mi trochu pomoct.”

Wen Ning přikývl a pak dodal: „Mladému panu Jin Lingovi se tento dárek bude určitě hodně líbit.”

Ale Wei WuXian odpověděl: „Není to tak, že tohle by byl dárek, co mu dávám. Je to jen malý šperk. Ty věci v Pavilonu pokladů— co je na nich dobrého kromě vzhledu?”

Wen Ning se překvapeně odmlčel: „Mladý pane, jaký dárek jsi potom připravil?”

Wei WuXian: „Smrtelníci nemohou pochopit vůli Nebes.”

Wen Ning: „Och.”

Vážně se přestal vyptávat. Ale když to v sobě Wei WuXian chvíli dusil, už to nemohl vydržet. „Wen Ningu, neměl by ses dál s největší zvědavostí a vytrvalostí vyptávat? Jak ses mohl vážně přestat ptát jen po jednom och? Copak nechceš vědět, co to je za dárek???”

Wen Ning na něj prázdně zíral. Konečně si to uvědomil: „...Chci! Mladý pane! Co jsi připravil za dárek?”

Wei WuXian z rukávu konečně vytáhl malou dřevěnou krabičku. Zatřásl s ní před Wen Ningem a usmál se. Wen Ning si ji vzal a otevřel ji a pak vykřikl: „To je ale úchvatný zvonek!”

To „úchvatné” nebylo míněno na komplikovanost výroby, ačkoli čistota stříbra zvonku a ten pozoruhodně živý devítilistý lotos vyrytý do těla zvonku by se téměř dal považovat za vrchol dokonalosti řemesla. Ale Wen Ning vykřikl kvůli množství moci, co se v takovém malém zvonku nacházelo.

Wen Ning: „Mladý pane, tohle je to, co jsi za poslední zhruba měsíc vyráběl, když ses celé dny zavíral do Jeskyně?”

Wei WuXian: „Správně. Dokud bude mít tento můj synovec tento zvonek u sebe, žádné stvoření, co má jen trochu příliš nízkou úroveň, nemůže ani pomyslet na to, že by se k němu přiblížilo. Nedotýkej se toho. Kdyby ses toho dotkl, pravděpodobně tě to také na nějakou dobu ovlivní.”

Wen Ning přikývl. „To cítím.”

Wei WuXian vzal přívěšek se střapcem a přivázal ho ke stříbrnému zvonku. Když se ty dvě věci daly takhle k sobě, nesmírně to lahodilo oku. Byl s tím celkem spokojený.

Wen Ning: „Ale jelikož se budeš účastnit oslavy prvního měsíce mladého pana Jin Linga, musíš to v sobě držet, až spatříš manžela slečny Jiang. Nehádej se s ním...”

Wei WuXian mávl rukou. „Tímhle se nemusíš trápit. Vím, co mám dělat a co ne. Za to, že mě Jin ZiXuan pozval, ho celý rok nebudu pomlouvat.”

Wen Ning se rozpačitě poškrábal na hlavě. „Když posledně mladý pan Jin řekl lidem, aby ti předali pozvání na úpatí Pohřebního pahorku, myslel jsem si, že to musí být past. A pak to náhodou bylo nedorozumění. Vážně to vůči němu bylo nefér. Předtím jsem to nepoznal, ale mladý pán Jin je ve skutečnosti také hodný člověk...”

V poledne ti dva na své cestě kráčeli po silnici Qiongqi.

Po rekonstrukci to už bylo dlouho, co silnici Qiongqi přejmenovali. Wei WuXian ani nevěděl, jak se teď jmenovala. Zdálo se, že ani ostatní si to nepamatovali, a tak se jí většinu času stále říkalo silnice Qiongqi. Nejprve si ani jeden nevšiml ničeho divného. Ale když se dostali doprostřed údolí, Wei WuXian začal mít pocit, že na tom bylo něco špatně.

Nemělo by tu být tak málo kolemjdoucích.

Wei WuXian: „Děje se tu něco?”

Wen Ning zakroužil svým bělmem. Za chvilku se mu zase ukázaly zornice. „Ne. Je tu takové ticho.”

Wei WuXian: „Vážně je tu trochu moc ticho.”

Nedokázal zachytit ani jediný náznak nelidských zvuků, co vždycky slyšel.

Wei WuXiana to okamžitě poplašilo a zašeptal: „Pojďme!”

Jen co se otočil, Wen Ning zvedl ruku, aby něco chytil.

Byl to opeřený šíp, co mířil přímo doprostřed Wei WuXianovi hrudi!

Wei WuXian prudce vzhlédl. Na obou stranách údolí se z nespočtu skrýší vynořilo mnoho lidí. Bylo jich přes tři sta. Většina na sobě měla róby s Jiskrami na Sněhu, ačkoli někteří na sobě měli i jiné stejnokroje. Všichni měli na zádech luky a u pasu meče, odění v brnění a naprosto ostražití. Jako obranu měli hory a ostatní lidi, a tak všechny hroty mečů a šípů mířily na něj. Ten opeřený šíp, co na Wei WuXiana přiletěl jako první, vystřelil ten, co ten dav vedl. Ten muž měl velkou postavu a ztmavlou kůži. Ty jeho pohledné rysy mu přišly tak nějak povědomé.

Wei WuXian: „Kdo jsi?”

Ten muž chtěl poté, co vystřelil šíp, původně říct pár slov. Ale po takové otázce na to hned zapomněl a soptil: „Ty si troufáš se mě ptát, kdo jsem? Jsem Jin ZiXun!”

Wei WuXian si okamžitě vzpomněl. Toto byl Jin ZiXuanův bratranec. Už ho předtím párkrát viděl.

Už dlouho klesal na duchu. Na začátku byl radostí bez sebe, že se šel účastnit oslavy prvního měsíce Jiang YanLina syna. Ale zrovna teď se všechna ta radost rozptýlila a padl na ni stín. Ale stejně o tom odmítal příliš přemýšlet, nebyl ochotný hádat, proč ho tu ti lidé přepadli.

Jin ZiXun zvedl hlas: „Wei WuXiane, varuju tě— okamžitě zruš tu zlou kletbu, co jsi na mě uvrhl, a já můžu předstírat, že se nic nestalo, a nechám to tak.”

Wei WuXian se překvapeně odmlčel. I když věděl, že si to druhá strana vyloží jako popření, stejně to musel objasnit. „Jakou kletbu?”

Jak se dalo čekat, Jin ZiXun si myslel, že se na to ptal, i když o tom věděl. „Pořád předstíráš, že nic nevíš?” Strhl si klopu stranou a zařval: „Fajn, nechám tě se podívat, co za zlou kletbu to přesně je!”

Jin ZiXun měl hruď zcela pokrytou dírami všech velikostí!

Menší díry měly velikost sezamového semínka, zatímco ty větší byly stejně velké jako sójové boby. Měl je rovnoměrně rozeseté po těle, až z toho vstávaly vlasy na hlavě.

Wei WuXian mu věnoval jen jeden pohled. „Sto Děr?”

Ji ZiXun: „Správně! Vskutku Sto Děr!”

„Sto Děr” byla kletba nejvyšší brutality.

Když Wei WuXian v minulosti zkoumal Knihovnický pavilon v sektě Lan z Gusu, kdy tam měl opisovat texty, jednou objevil starodávnou knihu. V části, která pojednávala o tomto druhu kletby, byla k textu přidaná ilustrace. Ten člověk na stránce byl celkem klidný, jako kdyby necítil žádnou bolest, ale na těle už měl mnoho děr velikosti mince.

Oběť kletby nejprve nic necítila. Nanejvýš by si myslela, že se jí trochu rozšířily póry. Ale brzy nato se díry zvětšily na velikost sezamových semínek. Čím déle to pokračovalo, tím větší a tím víc těch děr bylo. Pokračovalo to až do chvíle, kdy měla oběť celé tělo pokryté dírami všech velikostí. Bylo to skoro jako groteskní lidský cedník. Kromě toho když už byl povrch kůže pokrytý dírami, kletba se začala šířit do vnitřních orgánů. Buď se to mohlo projevit jako neutuchající bolest břicha nebo uhnívaly veškeré orgány!

Jelikož se Jin ZiXun stal obětí kletby, co byla tak odpudivá a zároveň bylo tak těžké ji odstranit, Wei WuXian s ním na okamžik téměř soucítil. Ale i když s ním soucítil, stejně si myslel, že Jin ZiXunovi pravděpodobně nepracoval mozek správně. „Prokleli tě Stovkou Děr, ale proč jsi přišel stát v cestě mě? Co to se mnou má co dělat?”

Jin ZiXun se podíval na vlastní hruď, jako kdyby se to i jemu samotnému hnusilo. Znovu si urovnal klopy. „Kdo jiný by na mě vrhl tak brutální věc než zločinec, co je zvyklý používat pokřivené prostředky jako ty?”

Wei WuXian si pomyslel, že takových lidí, co by to udělali, bylo vskutku mnoho. Možná to bylo tak, že si Jin ZiXun vlastně myslel, že byl u ostatních oblíbený?

Ale nechtěl to říct nahlas a vyprovokovat Jin YiXuna, aby tím situaci ještě nezhoršil. „Jin ZiXune, nepoužívám tak záludné triky. Pokud chci někoho zabít, dal bych každému najevo, že tento člověk zemřel mou rukou. A kdybych vážně chtěl, abys zemřel, byl bys na tom tisíckrát hůř než teď.”

Jin ZiXun: „Vždycky jsi byl celkem arogantní, ne? A teď nemáš dost odvahy přiznat, co jsi provedl?”

Wei WuXian: „Já jsem to neudělal; proč bych se k tomu měl přiznávat?”

Jin ZiXunovi v očích problýskla vražednost. „Zdvořilost před násilím— pokud nevyužiješ této šance a neobrátíš, ani já ti to nenechám tak snadno projít!”

Wei WuXian se zarazil v půli kroku. „Ach, vážně?”

Vážně bylo celkem jasné, co myslel tím „nenechám tak snadno projít”.

Existovaly dva způsoby, jak kletbu Sto Děr zvrátit. Kromě toho, že jste přiměli tvůrce kletby utít svou vlastní kultivaci a kletbu zrušit, existovala ta nejabsolutnější metoda:

Zabít člověka, co tu kletbu vrhl!

Wei WuXian s opovržením promluvil: „Nenecháš mi to tak snadno projít? Ty? Jen s těmi pár stovkami lidí, co máš?”

Jin ZiXun mávl paží. Všichni učedníci založili šípy do tětiv a zamířili na Wei WuXiana a Wen Ninga, co byli na dně údolí. I Wei WuXian si pozvedl Chenqing ke rtům. Ticho údolí protrhl pronikavý tón flétny.

Ale za chvilku nedošlo k žádné odezvě.

Jin ZiXun: „Už dávno jsme celou oblast vyčistili, čekali jsme, až přijdeš. Bez ohledu na to, jak moc budeš hrát, nezískáš žádné pomocníky. Tohle je pohřebiště, co jsme připravili přímo pro tebe!”

Wei WuXian se chladně zasmál. „Říkáte si o vlastní smrt!”

Jak domluvil, Wen Ning zvedl ruku a přetrhl rudou nit, na které mu kolem krku visel amulet.

Jak se ta nit přetrhla, tělo mu zakolísalo a svaly na tváři se mu začaly kroutit. Od krku ke tvářím se mu plížily značky, co připomínaly černé trhliny. Najednou zvedl hlavu a vydal ze sebe dlouhý, nelidský řev!

Mezi těmi třemi stovkami lidí, co se účastnili tohoto přepadení, bylo mnoho kultivátorů, co byli zběhlí v nočních lovech. Ještě nikdo z nich se nesetkal se zběsilou mrtvolou, co ze sebe dokázala vydat tak strašlivý hluk. Všichni cítili, jak se jim roztřásla kolena. I Jin ZiXun cítil, jak ho mrazilo v zátylku. Zvedl paži a rozkázal: „Pal!”

K zemi se snesly šípy!

Wen Ning holýma rukama rozlomil balvan a zvedl ho vysoko do vzduchu a zablokoval co možná nejvíc šípů. Když ta sprška šípů ustala, ze stěn seskočila zhruba stovka kultivátorů a vyrazili k těm dvěma, co tam stáli. Wei WuXian o pár kroků ustoupil. Úkrokem stranou se vyhnul pokoutnému útoku čepelí meče.

Zatímco se Wen Ning zaobíral tou stovkou lidí, Jin ZiXun využil této příležitosti k útoku. Když viděl, že Wei WuXian s sebou neměl meč a že si nesl akorát flétnu, co byla dočasně k ničemu, zasmál se. „Tohle je cena, co zaplatíš za svou aroganci. Uvidíme, jak budeš bez meče vzdorovat.”

Švihnutím ruky Wei WuXian vyslal řadu amuletů, co planuly zelenými plameny. Jak se srazily s odleskem Jin ZiXunova meče, zmírnily jej. Při takovém útoku hned poté, co se zasmál, se Jin ZiXun okamžitě soustředil na boj. Ti dva už bojovali nějakou dobu, když Wei WuXianovi najednou něco vyletělo z rukávu. Pohled mu ztuhl, když si uvědomil, co se stalo.

Byl to dárek, co připravil pro Jin Linga. Jelikož mu na tom až moc záleželo a děsil se, že by to omylem rozbil, a zároveň ho chtěl čas od času vytáhnout a obdivovat ho, uložil si ho jen tak mělce do rukávu. Ale během toho nynějšího boje mu to omylem vyklouzlo a letělo to k Jin ZiXunovi. Jin ZiXun si myslel, že to bylo něco jako skrytá zbraň nebo nějaký nejasný jed. Hodlal se tomu vyhnout, ale pak spatřil, jak se Wei WuXianovi změnil výraz v tváři. Změnil názor a hned to chytil. Byla to delikátní malá dřevěná krabička, co na sobě měla vyrytou řádku malých znaků— Jin Lingovo jméno a datum narození. Jin ZiXun se překvapením odmlčel, než mu došlo, co to je, a pak se nahlas zasmál.

Wei WuXianovi potemněla tvář a promluvil jedno slovo po druhém: „Vrať mi to.”

Jin ZiXun pozvedl dřevěnou krabičku a vysmíval se mu: „Dárek pro A-Linga?”

Wen Ning nestál tak daleko od nich. Sám se vyrovnal více než stovce vojáků a bojoval uprostřed chaosu.

Jin ZiXun: „Vážně sis nemyslel, že se můžeš účastnit oslavy A-Lingova prvního měsíce, že ne?”

Kvůli té větě se Wei WuXianovi mírně roztřásly ruce.

V této chvíli někdo zakřičel: „Přestaňte!”

Do údolí zlehka seskočila postava oděná v bílém a vrhla se mezi Wei WuXiana a Jin ZiXuna. Když Jin ZiXun spatřil, kdo to přišel, vykřikl: „ZiXuane? Co tu děláš?!”

Jin ZiXuan položil ruku na jílec svého meče, zuřil: „Proč si myslíš, že tu jsem?!”

Jin ZiXun: „Kde je A-Yao?”

Jin GuangYao byl pomocník, co měl být tady s ním a pomáhat mu. Ještě loni Jin GuangYaoem opovrhoval. Když se teď ale jejich vztah zlepšil, začal ho oslovovat důvěrněji.

Jin ZiXuan: „Zadržel jsem ho v Kapří věži. Spatřil jsem, že vypadal podivně a odhalil jsem ho. Kdyby ne, vy dva byste prostě v tomhle dál pokračovali? Proč jsi mi vůbec neřekl, že tě prokleli Stovkou Děr a proč jsi místo toho přišel sem udělat tohle?!”

Že byl Jin ZiXun prokletý Stovkou Děr, byla vskutku záležitost, o které se nedalo mluvit. Ze všeho nejdřív měl pěkný vzhled a také dobrou fyzičku. Vždycky si o sobě myslel, že je pohledný, a nedokázal snést, aby ostatní věděl, že byl pod vlivem tak nevzhledné, odpudivé kletby. A zadruhé, že byl prokletý znamenalo, že jeho úroveň kultivace nebyla dostatečně vysoká, neboť jeho duchovní energie byla příliš slabá, aby tu kletbu ustála. Kvůli tomu bylo ještě více nepraktické to vysvětlovat ostatním. A tak o té kletbě řekl akorát Jin GuangShanovi a prosil ho, aby mu našel lékaře a odborníky na kletby. A přesto ani jeden nedokázal nic udělat.

Náhodou se stalo, že se zanedlouho měla pořádat oslava Jin Lingova prvního měsíce, na kterou Jin ZiXuan vlastně pozval Wei WuXiana. Jin GuangShanovi se tento nápad od začátku příliš nelíbil, a tak navrhl, aby Jin ZiXun využil této příležitosti a po cestě na banket Wei WuXiana zabil. Takhle by se ani nedostal na Kapří Věž.

Wei WuXian byl Jiang YanLin mladší kultivační bratr a ti dva se měli celkem rádi. Jin ZiXuan své ženě říkal všechno, i triviální záležitosti. Pár lidí se bálo, že by ten plán mohl prozradit a Wei WuXian by tedy potom nepřišel. A tak to před Jin ZiXuanem zatajili. To bylo vskutku trochu nefér.

Když Jin ZiXun viděl, že už všechno odhalil, nemohl si pomoct a cítil se trochu provinile. Ale jeho život byl každopádně ze všeho nejdůležitější. „ZiXuane, prozatím to před švagrovou utaj. Až se zbavím těch věcí na těle, předložím vám dvěma formální omluvu!”

Když Wei WuXian posledně viděl Jin ZiXuana, stále se kolem něj vznášela mladistvá pýcha. Ale zdálo se, že když teď byl ženatý, působil mnohem vyspěleji. Ačkoli mu potemněla tvář, hlas měl vyrovnaný: „Pořád je možné to zvrátit. Všichni prozatím přestaňte.”

Jin ZiXun byl naštvaný a také netrpělivý. „Co se tady dá zvrátit, když už je to v tomhle stavu? Copak jsi neviděl ty věci, co mám na sobě?!”

Zdálo se, jako kdyby si chtěl znovu nadzvednout halenu a ukázat hruď plnou děr.

Jin ZiXuan ho rychle zastavil: „To není třeba! Už jsem o tom slyšel od Jin GuangYaa!”

Jin ZiXun: „Jelikož jsi o tom už slyšel, měl bys vědět, že nemůžu čekat. Neříkej mi, že se zřekneš života svého bratra pro dobro mladšího kultivačního bratra své ženy?!”

Jin ZiXuan: „Jasně víš, že takový nejsem! Ani nemusí být nutně tím, kdo tě proklel Stovkou Děr. Proč jsi tak zbrklý? To já jsem Wei WuXiana pozval na oslavu Jin Lingova prvního měsíce. Pokud ty jednáš takhle, do jakého světla mě to potom staví? A co potom moje žena?”

Jin ZiXun zvedl hlas: „Bude nejlepší, když se nebude účastnit! Kdo si Wei WuXian myslí, že je— zaslouží si účastnit se banketu naší sekty? Kdokoli se ho dotkne, akorát mu zůstane skvrna černoty! ZiXuane, když jsi ho zval, nebál ses, že ty, tvoje žena a A-Ling také nabydete skvrnu, co už za celý život neodstraníte?!”

Jin ZiXuan zakřičel: „Hned zmlkni!”

Jin ZiXuna to hluboce rozlítilo a sevřel zuby. Tu dřevěnou krabičku se zvonkem a nefritovým střapcem, co svíral, to okamžitě rozdrtilo na prach!

Wei WuXian vlastníma očima sledoval, jak se ten předmět rozpadl na kusy. Zorničky se mu svižně stáhly a on se vrhl po Jin ZiXunovi. Ale Jin ZiXuan ještě nevěděl, co bylo v té krabičce. Zvedl ruku a vykryl ten útok. Zakřičel: „Wei WuXiane! To ti to ještě nestačilo?!”

Wei WuXianovi se prudce zvedala a klesala hruď. Jin ZiXuan a Jin ZiXun byli bratranci, co se navzájem dobře znali od dětství. V tuto chvíli, kdy mezi nimi bylo téměř dvacet let, pro něj vskutku bylo těžké bránit cizího člověka. A po pravdě řečeno Wei WuXiana jako člověka neměl rád.

Zklidnil se a promluvil: „Nejdřív řekni Wen Ningovi, aby přestal. Nenech ho pokračovat v tom běsnění, ať situace není ještě horší, než už je.”

Wei WuXian měl hlas ochraptělý: „...Proč nepřiměješ nejdřív přestat je?”

Z jejich okolí se ozýval neutuchající křik a řev.

Jin ZiXuan zuřil: „Proč jsi v takovou chvíli stále tak tvrdohlavý? Až se všichni uklidní, můžeš jít se mnou na Kapří Věž to vysvětlit a zodpovědět pár otázek. Až se to všechno vyjasní a pokud jsi to ty neudělal, samozřejmě že budeš v pořádku!”

Wei WuXian: „Říct mu, aby přestal? Jakmile teď Wen Ningovi řeknu, aby přestal, šípy mi poletí rovnou do srdce a ani nezemřu s celistvou mrtvolou! A myslíš si, že to můžu na Kapří Věži vysvětlit?”

Jin ZiXuan: „Nevystřelí!”

Wei WuXian se zasmál. „Nevystřelí? Jak to můžeš zajistit? Jin ZiXuane, mám otázku— když jsi mě prvně pozval, vážně jsi nevěděl o tom jejich plánu mě zabít?!”

Jin ZiXuan se na sekundu odmlčel, než se rozzuřil: „Ty! Wei WuXiane, ty... tos zešílel?!”

Wei WuXian v sobě potlačoval planoucí plamen nenávisti. Hlas měl chladný: „Jin ZiXuane, hned uhni. Nedotknu se tě, ale ani mě nebudeš provokovat.”

Když Jin ZiXuan viděl, že se stále odmítal podvolit, najednou se vrhl kupředu, jako kdyby se ho snažil utlačit. „Proč pro jednou nemůžeš ustoupit?! A-Li pořád...”

Zrovna když se natáhl k Wei WuXianovi, zaslechl podivný, těžký zvuk.

Ten zvuk byl téměř až příliš blízko. Jin ZiXuan se překvapeně zarazil. Shlédl a konečně spatřil ruku, co mu probodla hruď.

Aniž by si toho někdo všiml, už se k nim přidal Wen Ning. Půlku své bezvýrazné tváře měl postříkanou pár spalujícími, nápadnými kapkami krve.

Jin ZiXuanovi se pohnuly rty. Výraz měl tak nějak prázdný. A přesto se mu stejně podařilo pokračovat ve větě, co nemohl dokončit:

„...na tebe pořád čeká na Kapří Věži a těší se, že se zúčastníš oslavy A-Lingova prvního měsíce...”

Ta samá prázdnota se skvěla i na Wei WuXianově tváři. Za tu krátkou chvíli si Wei WuXian ještě neuvědomil, co se stalo.

Co se to dělo?

Proč se jen za pár sekund událo tohle?

Ne.

To nemohla být pravda.

Někde se muselo něco pokazit.

Wen Ning vytáhl rukou, kterou probodl Jin ZiXuanovu hruď, a zanechal po sobě zející díru.

Jin ZiXuanovi zacukalo v tváři bolestí, jako kdyby měl pocit, že ta rána nebyla nic velkého, jako kdyby se stále mohl postavit. A přesto mu nohy nakonec vypověděly službu a on padl koleny na zem.

Všude kolem nich se ozýval jekot strachu.

„Ten... Zádušní generál zešílel!”

„Zabil, zabil ho. Wei WuXian rozkázal Zádušnímu generálovi, aby zabil Jin ZiXuana!”

Jin ZiXun ječel: „Střílejte! Na co čekáte?! Vypusťte šípy!”

Ale jak se otočil, s nelidskou tajností se k němu přiblížila černá silueta. Cítil, jak se mu stáhlo hrdlo, když se mu kolem krku sevřela velká, bledá ruka lemovaná modrými žílami.

„Aaaaaa...!!!”

Wei WuXian bezmocně stál na místě a nehýbal se.

Ne.

Tak to nebylo.

Jasně Wen Ninga řádně kontroloval.

I když aktivoval Wen Ningův mód běsnění, pořád by měl být schopen ho ovládat.

Jasně ho byl vždycky schopen dokonale ovládat.

Vůbec nechtěl Jin ZiXuana zabít.

Nikdy neměl v úmyslu Jin ZiXuana zabít!

Bylo to jen v ten okamžik. Nevěděl proč, ale najednou to nedokázal ovládnout... Najednou přišel o kontrolu!

Jin ZiXuanovo tělo už nakonec nedokázalo zůstat ve vzpřímené poloze a naklonilo se kupředu. S plesknutím se zhroutil na zem.

Po celý svůj život byl arogantní a sebestředný, důležitost kladl na svůj vzhled a chování. Tak moc měl rád čistotu, až to přecházelo téměř do mysofobie. Ale zrovna teď půlkou tváře dopadl na zem, padl do hlíny tím nejméně důstojným stylem. Skvrny od krve na jeho tváři a rumělková značka mezi jeho obočím měly stejnou barvu.

Wei WuXian zíral na světlo, co mu pomalu vyprchávalo z očí, mysl měl v naprostém zmatku. Všechno kolem něj se proměnilo na oceán krve a jekotu, ale on už nic neslyšel.

To jediné, co slyšel, byl hlas ve svém nitru, co se ho pořád dokola vyptával:

Copak jsi neřekl, že víš, co bys měl dělat a co ne?

Copak jsi neřekl, že to dokážeš ovládat?

Copak jsi neřekl, že přece nemůže nastat problém, že se přece nikdy nemůže nic stát?!!

Wei WuXian měl hlavu jako vymetenou. Nevěděl, kolik času uplynulo, když se mu oči konečně zase prudce rozevřely.

Co spatřil, byl temný strop Jeskyně vraždění démonů.

Uvnitř byli jak Wen Qing, tak Wen Ning.

Wen Ningovi se do bělma očí zase vrátily zorničky. Už byl mimo své běsnění, vypadalo to, že tichým hlasem mluvil s Wen Qing. Když spatřil, že Wei WuXian otevřel oči, v tichosti poklekl na zem. Naopak Wen Qing se svýma rudýma očima nic neřekla.

Wei WuXian se posadil.

Po chvilce ticha mu v nitru najednou zavířily vlny nenávisti.

Stoupl Wen Ningovi na hruď a skopl ho na zem.

Wen Qing sebou trhla. Sevřela ruce, ale stále měla oči sklopené k zemi a ústa zavřená.

Wei WuXian zařval: „Koho jsi to zabil? Víš, koho jsi to zabil?!”

V této chvíli dovnitř vběhl Wen Yuan s motýlem z trávy na hlavě. Rozzářil se. „Bratře Xiane...”

Původně chtěl Wei WuXianovi ukázat motýla, co nabarvil novými barvami. Ale když přišel dovnitř, spatřil Wei WuXiana, co byl jako démon, a Wen Ninga schouleného na zemi. Okamžitě ho to tak moc šokovalo, že oněměl. Wei WuXian se prudce otočil. Ještě zcela neovládl své emoce, oči měl téměř strašlivé. Wen Yuan byl tak vyděšený, že trhl celým svým tělem. Ten motýl mu z hlavy spadl na zem. Hned začal brečet. Pospíšil si k nim nahrbený Čtvrtý strýček a odnesl ho pryč.

Poté, co Wen Ninga skopli na zem, znovu se vydrápal nahoru a řádně poklekl. Nic neřekl. Wei WuXian ho popadl za límec, zvedl ho a zakřičel: „Mohl jsi zabít kohokoli— proč jsi musel zabít Jin ZiXuana?!”

Wen Qing to stranou sledovala. Zdálo se, jako kdyby chtěl přiběhnout a ochránit svého bratra, ale nutila se k nečinnosti. Po tvářích se jí řinuly slzy žalu a strachu.

Wei WuXian: „Když je teď mrtvý, co má teď kultivační sestra dělat? Co má dělat její syn?! Co mám dělat já?! Co já?!”

Jeho křik se rozléhal jeskyní a šířil se ven. Wen Yuan brečel ještě víc.

Jak Wei WuXianovi k uším z dálky dolehl dětský pláč a jak spatřil vyděšené sourozence, co vůbec nevěděli, co mají dělat, cítil, jak se mu srdce potopilo do ještě větší temnoty. Zeptal se sám sebe: 'Proč jen jsem se celé ty roky zavíral na Pohřebním pahorku? Proč si musím vším tímhle projít? Proč jsem si na začátku zvolil kráčet touto cestou? Proč jsem ze sebe udělal tohle? Jako co mě ostatní vidí? Co jen jsem z toho získal? Zešílel jsem? Zešílel jsem? Zešílel jsem?!'

Jen kdyby si na začátku nezvolil tuto cestu.

Najednou Wen Ning zašeptal: „...Já... omlouvám se.”

Toto byla mrtvola, bezvýrazná, s očima, co nemohly cítit teplo a co nemohly ronit slzy. Ale přesně v tomto okamžiku se na tváří této mrtvoly skvěla opravdová bolest.

Opakoval: „Omlouvám se... B-byla to moje chyba... Omlouvám se...”

Jak Wei WuXian poslouchal, jak se pořád dokola omlouval a koktal při tom, najednou se cítil nesmírně absurdně.

Vůbec to nebyla Wen Ningova chyba.

Byla to jeho vlastní chyba.

Když Wen Ning běsnil, nebyl nic víc než zbraň. A tu zbraň vytvořil on. A také poslouchal jeho rozkazy.

V té chvíli při všem tom napětí a vražednosti a ještě k tomu, jak Wei WuXian před Wen Ningem nikdy neváhal dát najevo své nepřátelství vůči Jin ZiXuanovi... Když byl Wen Ning v bezvědomí a Jin ZiXuan na Wei WuXiana zaútočil, rozpoznal ho jako „nepřítele” a bez rozmyslu vykonal rozkaz „vyhladit”.

To on byl ten, co nedokázal ovládat takovou zbraň. To on byl ten, co začal až příliš věřit svým vlastním schopnostem. To on ignoroval všechna neblahá znamení, ke kterým až do teď došlo, a věřil, že dokáže potlačit jakoukoli ztrátu kontroly.

Wen Ning byl zbraň, ale stala se z něj zbraň z jeho vlastní vůle?

Mohl by být takový bojácný, koktavý člověk šťastný, že na Wei WuXianův rozkaz zabíjel všechny ty lidi?

Tehdy od Jinag YanLi dostal misku polévky s lotosovým kořenem. Nesl ji celou cestu až na Pohřební pahorek, nedopustil, aby se rozlila jediná kapka. Ačkoli ji on sám nemohl sníst, spokojeně sledoval, jak ji snědl někdo jiný. A dokonce se zeptal, jak chutnala, jako kdyby se snažil si to v duchu představit. Mohl se vůbec cítit nějak v pořádku, když vlastníma rukama zabil Jiang YanLina manžela?

Nejenom že všechny chyby přijal jako své vlastní, ale také se mu omlouval.

Wei WuXian svíral Wen Ninga za límec a díval se do jeho bledé, neživé tváře. Před očima mu najednou vytanula Jin ZiXuanova zašpiněná tvář, pokrytá hlínou a krví. Byly stejně bledé, stejně neživé.

Také si vzpomněl na Jiang YanLi, co překonala mnoho těžkostí a konečně se provdala za člověka, co milovala. Vzpomněl si na syna Jin ZiXuana a Jiang YanLi, A-Linga, dítě, co své zdvořilostní jméno dostalo od něj. Pořád byl tak malý. Jen sedm dní poté, co se narodil, se uměl smát, kdykoli spatřil meč svého otce. Oba jeho rodiče byli radostí bez sebe. Oslava jeho prvního měsíce byla jen za pár dní.

Jak o tom Wei WuXian přemýšlel pořád dokola, najednou mu vytryskly slzy.

Hlas se mu utápěl v hluboké bezmoci: „...Může mi někdo říct... co mám teď dělat?”
--------------------------------------------


~ Brečím... Jin ZiXuan byl sice arogantní trubka (kdo taky v mládí nebyl, že?), ale tohle si nezasloužil... Nikdo z nich si to nezasloužil...   ~

Hlavní stránka
Postavy a pojmy

<Předchozí>...<Následující>