GDC - kapitola 10

Kapitola 10 – Arogance (5)

Wen Ning měl hlavu mírně skloněnou a paže svěšené, jako kdyby byl loutka čekající na povely svého pána.

Tvář měl bledou a delikátní a dala se považovat za melancholicky pohlednou. Ale v očích neměl žádné zorničky, jenom plochou rovinu bělma a spoustu černých pokřivených linií, co mu z krku šplhaly po tváři, takže se ta melancholie proměnila na strašlivé chmury. Spodní lem a rukávy jeho róby byly prodrané a potrhané, takže byla vidět zápěstí, co měla stejný popelavý odstín jako jeho tvář. Jak na kotnících, tak zápěstích měl černé okovy se řetězy. To řinčení bylo kvůli tomu, jak ty železné řetězy táhl po zemi. Když se přestal pohybovat, všechno zase utichlo.

Nebylo těžké odhadnout, proč byli všichni kultivátoři k smrti vyděšení. Wei WuXian nebyl o nic klidnější než kterýkoli z nich. Ta bouře v jeho nitru vlastně už vyrazila až k vršku hlavy.

Nebylo to tak, že Wen Ning by neměl být tady, ale že Wen Ning by vůbec neměl být na tomto světě. Ještě před obléháním kopce Luanzang ho proměnili na prach.

Když Jin Ling zaslechl, jak ostatní vyslovují Wen Ningovo jméno, nemohl si pomoct a namířil čepel, co původně mířila na duše pohlcující bohyni, jiným směrem. Když duše pohlcující bohyně viděla, že ho něco rozptýlilo, s radostí natáhla paži a zvedla ho.

Jak Wei WuXian viděl, jak se její otevřená ústa přibližují k Jin Lingovi, neměl čas na překvapení. Znovu pozvedl dřevěnou flétnu. Ruce se mu trochu třásly, takže i noty, co hrál, se chvěly. Kromě toho tu flétnu vyrobil jen zhruba, takže zvuky, co vydávala, se daly popsat jako hrubé a nepříjemné na poslech. Po dvou tónech se Wen Ning dal do pohybu.

V mžiku se už přesunul před duše pohlcující bohyni. Wen Ning použil hranu dlaně a uštědřil jí úder. Bohyni křuplo v krku a ačkoli se její tělo nepohnulo, hlava se jí kvůli té síle zkroutila kolem dokola. Tváří se dívala dozadu, ale dál se usmívala. Wen Ning jí uštědřil další úder rukou a tento jí čistě odtrhl pravou ruku, v které držela Jin Linga.

Sklonila hlavu, aby se podívala na zápěstí, co se ostře zlomilo. Místo aby otočila hlavu správným směrem, otočila celým svým tělem, takže svou tváří a zády čelila Wen Ningovi. Wei WuXian se neodvažoval odpočívat. Zhluboka se nadechl a rozkázal Wen Ningovi bojovat. Ale zanedlouho ho něco šokovalo ještě víc.

Mrtvoly nízkého řádu nebyly schopné samy myslet a potřebovaly jeho rozkazy, co by je vedly. Naopak mocné zuřivé mrtvoly obvykle šílely nebo byly v bezvědomí. A přesto byl Wen Ningův stav jiný – stvořil ho Wei WuXian, což znamenalo, že se dal snadno nazývat nejsilnější zuřivou mrtvolou na nynějším světě. Byl jediný schopný myšlení. Byl stejný jako člověk až na to, že se nebál zranění, ohně, chladu, jedu a čehokoli, čeho se žijící lidé báli.

Ale v té chvíli Wen Ning jasně nebyl při vědomí!

Byl šokovaný a zároveň měl své pochyby, zatímco z davu zaznělo pár poplašených výkřiků. Wen Ning využil všech svých údů, aby duše pohlcující bohyni zajistil na zemi. Sebral balvan, co ležel stranou a byl vyšší než člověk, a zvedl ho nad bohyni. Velkou silou ji jím začal mlátit. Každý úder zněl jako hrom a takhle v tom pokračoval, dokud nebylo kamenné tělo bohyně na kousky!

Mezi těmi bílými kousky kamení rozesetých na zemi se koulela koule velikosti kuličky na cvrnkání a sálal z ní kruh sněhového světla. Bylo to jádro, co se utvořilo v duše pohlcující bohyni, když pohltila duše zhruba deseti žijících lidí. Kdyby se toho obezřetně chopili, někteří lidé, jejichž duše byla pozřena nedávno, se mohli vrátit k životu. Ale v té chvíli se nikdo nesnažil tu kouli zvednout. Čepele, co byly namířené na duše pohlcující bohyni, změnily směr.

Jeden kultivátor zakřičel z plných plic: „Obkličte ho!”

Někteří lidé váhavě odpověděli, ale většina lidí váhala a pomalu kráčela vzad. Kultivátor znovu zakřičel: „Bratři kultivátoři, musíme mu zabránit v útěku. Tohle je Wen Ning, kterému čelíme!”

Ta slova dav přesvědčila. Co byl pouhý duše pohlcující netvor v porovnání se Zádušním generálem? Ačkoli nebylo známo, proč se objevil, bylo jasné, že dokonce ani zabití tisíce duše pohlcujících duchů se nevyrovná polapení jednoho Wen Ninga. Tohle byl přece jenom ten nejposlušnější šílený pes Patriarchy YiLingu, co lidi bez hlesu kousal. Pokud ho polapí, určitě by se v kultivačním světě proslavili a rychle dosáhli úspěchu! Jejich původním cílem v účasti na nočním lovu na hoře Dafan bylo bojovat o skřítky, zvířata a zlé duchy, aby si navýšili zkušenosti. Se vším tím křikem bylo jisté, že to některé lidi zaujalo. A přesto starší kultivátoři, co na vlastní oči viděli, jak byl Wen Ning divoký, když se do toho pustil, byli stále obezřetní v dalším počínání. A tak ten člověk znovu zakřičel: „Čeho se děsíte? Přece to není tak, že by tu zrovna teď byl Patriarcha YiLingu.”

Po dalším uvážení jim ta slova dávala smysl. Čeho se tu měli bát? Jeho pán už byl na kusy!

Po těchto poznámkám se okruh mečů, co Wen Ninga obkružoval, najednou zmenšil. Wen Ning mávl paží a černé železné řetězy ztěžka prolétly kolem, udeřily do mečů, takže se vyklonily trochu stranou. Hned poté udělal krok vpřed a popadl za krk člověka, co mu byl nejblíž. S lehkým potáhnutím ho zvedl ze země. Když Wei WuXian viděl situaci, věděl, že tóny flétny byly příliš uspěchané a náhlé, takže se v něm rozvinula krvežíznivost. Aby to Wei WuXian potlačil, zklidnil své pocity a jistě zahrál jinou melodii.

Ta melodie mu na mysl vytanula přirozeně. Byla uvolněná a poklidná, v kontrastu s tou podivnou a pronikavou předtím. Jak Wen Ning zaslechl ten zvuk, ztuhl a pomalu se otočil směrem, kterým ta melodie přicházela. Wei WuXian stál na tom samém místě a zíral do těch očí bez zorniček.

Po chvilce Wen Ning uvolnil ruku a hodil kultivátora na zem. Spustil paže a pomalým tempem kráčel k Wei WuXianovi.

Hlavu měl skloněnou a táhl za sebou spoustu železných řetězů, dokonce se zdálo, jako kdyby byl sklíčený. Wei WuXian hrál na flétnu a přitom ustupoval, naváděl ho, aby jej následoval. Chvilku takhle kráčeli a přesunuli se do lesa, když Wei WuXian najednou zachytil mrazivou vůni santálového dřeva.

Hned poté zády do někoho narazil. Po náhlé bolesti na zápěstí ta flétnová melodie ustala. Wei WuXian si pomyslel „ale ne” a otočil se. Jeho pohled se střetl s očima Lan WangJiho. Měl je tak světlé, že se jevily fyzicky chladné.

Situace nevypadala slibně. Lan WangJi ho na vlastní oči viděl ovládat mrtvoly flétnou.

Lan WangJi jednou rukou vytrvale držel Wei WuXiana. Wen Ning v klidu stál zhruba dvě zhang od nich. Pomalu se rozhlížel kolem, jako kdyby hledal tu flétnovou melodii, co najednou zmizela. Z dálky lesa se šířilo světlo pochodní a zvuk lidských hlasů. Wei WuXian rychle přemýšlel a okamžitě se rozhodl – a co, když už ho to LanWangJi viděl dělat? Byly desítky tisíc lidí, co uměli hrát na flétnu, a počet lidí, co napodobovali metodu Patriarchy YiLinga na ovládání mrtvol, by mohl vytvořit vlastní sektu. Za žádnou cenu se nepřizná!

Rozhodně ignoroval tu ruku, co jej svírala, a zvedl paži, aby pokračoval v hraní. Tentokrát bylo tempo rychlejší, jako kdyby ho nabádal nebo káral. Dech neměl vyrovnaný a každý tón na konci zakolísal, takže zněl pronikavě a ostře. Lan WangJi najednou pevněji stiskl, skoro mu tím zlomil zápěstí. Wei WuXianovi kvůli bolesti povolily prsty a dřevěná flétna spadla na zem.

Naštěstí byly jeho rozkazy dost jasné. Wen Ning rychle ustoupil, beze zvuku zmizel v temném a pochmurném lese. Wei WuXian se bál, že Lan WangJi bude Wen Ninga pronásledovat, takže ho radši sám popadl. Ale překvapivé bylo, že se Lan WangJi na Wen Ninga ani jednou nepodíval. Celou dobu zíral na Wei WuXiana. Ti dva stáli tváří v tvář, drželi se navzájem za paže a zírali na sebe.

Zároveň s tím dorazil Jiang Cheng.

Zachovával trpělivost a čekal v Buddhově Noze na výsledky, ale než dopil jeden šálek čaje, z hory spěšně přiběhl učedník a řekl mu, jak mocná a krutá ta věc na hoře Dafan byla. Jak to slyšel, srdce mu poskočilo a on zase odspěchal do hor. Zakřičel: „A-Lingu!”

Jin Ling před chvilkou skoro přišel o duši, ale teď byl v pořádku a řádně stál nohama na zemi. „Strýčku!”

Když Jiang Cheng viděl, že je Jin Ling v bezpečí, konečně se uklidnil. Hned poté mu naštvaně vyhuboval: „Copak sis s sebou nepřinesl signální světlici? Copak nevíš, že ji máš použít, když narazíš na něco takového? Kvůli čemu předstíráš, že jsi silný? Polez sem!”

Jin Ling byl také nahněvaný, že nepolapil duše pohlcující bohyni. „Nebyl jsi to ty, kdo mi řekl, že to musím chytit? A že pokud to nechytím, nemám za tebou chodit?”

Jiang Cheng chtěl toho rozmazleného fracka praštit tak tvrdě, že by se vrátil matce zpět do dělohy. Ale vážně to sám řekl a neměl by dokazovat, že to není pravda. Mohl se akorát otočit na kultivátory, co leželi zhroucení na zemi, a satiricky promluvit: „Co to pro všechno na světě může být, že vás to tak důstojně zmlátilo?”

Mezi těmi kultvátory, co na sobě měli různě barevné oblečení, byla skupina převlečených učedníků ze sekty Jiang z Yunmengu, kterým Jiang Cheng rozkázal, aby potají pomáhali Jin Lingovi, pokud by tu výzvu nedokázal překonat. Byl celkem zodpovědný starší, když zacházel takhle daleko. Jeden kultivátor se pořád nedostal z šoku. „Vůdče, vůdče sekty, je to... Je to Wen Ning...”

Jiang Cheng si myslel, že ho přeslechl. „Co jsi řekl?”

Ten člověk odpověděl: „Wen Ning je zpět!”

V mžiku Jiang Chengovi po tváři přeletěl šok, znechucení, hněv a nevíra.

Po dlouhé chvíli konečně zahořkle promluvil: „Tu věc jsme dávno přede všemi rozmělnili na prach, tak jak se mohla vrátit?”

Učedník promluvil: „Vážně to je Wen Ning! Není možné, abych se zmýlil! Viděl jsem ho na vlastní oči!” Najednou ukázal stranou. „...To on ho povolal!”

Wei WuXian byl pořád na mrtvém bodu s Lan WangJim. V mžiku se stali středem pozornosti. Jiang Cheng svůj bleskový pohled také přesunul na místo, kde stáli.

Po chvilce se koutky Jiang Chengových rtů vyklenuly v pokrouceném úsměvu. Levou rukou si zase začal bezděky hladit prsten. Tiše promluvil: „...Ale, ale. Takže ses vrátil?”

Pustil svou levou ruku a z ní se rozvinul dlouhý bič.

Ten bič byl nesmírně útlý. Jak jeho jméno napovídalo, byl to pletenec fialového blesku, co prskal, jako kdyby ho zrovna stáhli z oblohy plné bouřkových mračen. Jednu jeho stranu držel ve svém sevření. Jak jím máchl, zdálo se, jako kdyby vypustil rychlé seknutí blesky!

Než se Wei WuXian pohnul, Lan WangJi už dal svou citeru před sebe. S jistým pohybem to bylo, jako kdyby kámen vytvořil na vodě tisíce vlnek. Zvuk citery vytvořil ve vzduchu nespočet zavlnění a srazil se se Zidianem. Zidian vyprchal a zvuk citery narůstal.

Jiang Chengovo zvážení, že „by s ním neměl zbrkle bojovat” a „že by neměl popudit klan Lan”, bylo, jako kdyby mu ho sežrali psi. Noční oblohu nad lesem na hoře Dafan někdy zachvátilo fialové světlo a jindy byla jasná jako ve dne; někdy byl slyšet ohlušující řev hromu a někdy vlny tónů citery. Zbytek kultivátorů rychle ustoupil do bezpečné vzdálenosti od té scény, stáli stranou a přihlíželi. Byli vyděšení k smrti a zároveň zírali v posvátné úctě. Člověk měl přece jenom jen vzácně příležitost sledovat přímý boj dvou slavných kultivátorů z prominentních rodin, kvůli čemuž všichni doufali, že ten boj bude násilnější a intenzivnější. Mezi těmi myšlenkami bylo i pár nevyslovených nadějí, že vztah mezi klanem Lan a klanem Jiang opadne a vytvoří tak zajímavý scénář. Naopak Wei WuXian čekal na svou šanci a najednou odsprintoval.

Dav to nesmírně překvapilo. Ještě ho ten bič nezasáhl jenom proto, že Lan WangJi stál před ním jako bariéra. Aby takhle utekl, bylo to samé, jako kdyby hledal vlastní smrt!

A opravdu, jako kdyby měl Jiang Cheng oči i vzadu, spatřil, že se dostal mimo Lan WangJiho ochranu, a byl odhodlaný se té šance chopit. Se zkresleným zapraskáním Zidian sekl podobně jako jedovatý drak a přesně dopadl do středu jeho zad!

Wei WuXiana ten útok bičem skoro odhodil stranou. Kdyby nebylo osla, co se mu postavil do cesty, narazil by přímo do stromu. Ale po té ráně jak Lan WangJi, tak Jiang Cheng přestali bojovat a vyhlíželi celkem omráčeně.

Wei WuXian si masíroval bedra a s pomocí osla se vyškrábal na nohy. Schoval se za ním a naštvaně zaječel: „Jak úchvatné! Když jste z mocného klanu, vážně můžete dělat, co chcete, co? Dokonce můžete i zmlátit, koho chcete! Tsk, tsk, tsk!”

Lan WangJi: „...”

Jiang Cheng: „...”

Byl jak šokovaný, tak rozzuřený. „Co se to děje?”

Zidian měl jednu jedinečnou moc, a to pokud udeřil do někoho, co posedl tělo někoho jiného, jejich duše a fyzická forma se okamžitě oddělila. Bez výjimky to duši člověka vybičovalo z těla. A přesto se Wei WuXian po té ráně stále řádně pohyboval a pobíhal. Jediným vysvětlením bylo, že toto tělo neposedl.

Wei WuXian si pomyslel: Zidian mi samozřejmě nemohl vybičovat duši. Já jsem ničí tělo neposedl, místo toho mi ho násilím vnutili!

Na Jiang Chengově tváři byl vidět zmatek, jak se napřáhl k dalšímu úderu. Ale Lan JingYi najednou zakřičel: „Vůdče sekty Jiangu, tohle by mělo stačit, ne? Byl to Zidian!”

U magické zbraně tak vysoké úrovně jako Zidian bylo absolutně nemožné, aby první rána selhala a druhá uspěla. Pokud nic nevytáhl, pak se nic nevytáhne; pokud to nebylo posednutí těla, pak to nebude posednutí těla. Kvůli tomu výkřiku Jiang Cheng, co si ze všeho nejvíc zakládal na zachovávání pověsti, nebyl schopen udělat nic dalšího.

Ale pokud to nebyl Wei WuXian, kdo jiný by mohl povolat a ovládat Wen Ninga?

I když o tom Jiang Cheng popřemýšlel několikrát, stále to nedokázal přijmout. Ukázal na Wei WuXiana a zamračil se. „Kdo k čertu jsi?”

Nakonec k té konverzaci přidal slůvko všetečný přihlížející. Odkašlal si: „Vůdče sekty Jiangu, možná jste těm věcem nevěnoval pozornost, takže o tom nevíte. Mo XuanYu byl ze sekty Jin z Lanlingu, totiž... Ehm, býval vnějším učedníkem sekty Jin. Ale protože měl nízkou duchovní moc a moc pilně nestudoval a také kvůli tomu... Obtěžoval svého vrstevníka, a tak ho ze sekty Jin z Lanlingu vykázali. Také jsem slyšel, že se pomátl? Podle mě byl pravděpodobně zahořklý, že nedokázal kultivovat správnou metodou, a tak se pustil špatnou cestou. Možná to není tak... že by jeho tělo posedl Patriarcha YiLingu.”

Jiang Cheng se zeptal: „Tomu? Co jako?”

„Totiž... Jako tamto...”

Někdo si nemohl pomoct a okomentoval to: „Slabost pro ustřižený rukáv!” (Pozn.: Dle legendy jeden císař nechtěl po ránu budit svého milence, a tak si ustřihl rukáv, na kterém spal. Jinými slovy eufemismus pro homosexuála).

Jiang Chengovi zatěkalo v obočí. Jeho pohled, kterým zíral na Wei WuXiana, se zdál ještě zhnusenější než předtím. Ohledně této záležitosti bylo více komentářů, ale nikdo se je před Jiang Chengem neodvažoval říct.

Ačkoli byl Patriarcha YiLingu Wei WuXian nechvalně známý, lidé museli uznat, že než zradil sektu Jiang z Yunmengu, byl znám jako pohledný mladý muž a ušlechtilý kultivátor znalý v šesti uměních (Pozn.: Šest umění tradičně zahrnovalo rituály, hudbu, lukostřelbu, jezdectví, kaligrafii a matematiku). Mezi všemi mladými pány ve světě kultivace se řadil jako čtvrtý a popisovali jej jako živého a veselého. Naopak nevrlý vůdce sekty Jiang byl na pátém místě, takže jej Wei WuXian překonal. Proto většina lidí nebyla tak troufalá, aby se o tom zmínila. Wei Ying byl lehkovážný a rozpustilý člověk, co se rád zaplétal s pěknými děvčaty. Nikdo nevěděl, kolik kultivátorek obtěžoval svými kouzly, ale ještě nikdo neslyšel, že by ho přitahovali muži. I kdyby chtěl ukrást něčí tělo a vykonat pomstu... dle Wei Yingova vkusu by si rozhodně nevybral pošetilého homosexuála, co jel na oslu, přitom jedl ovoce a měl tvář namalovanou tak, že připomínal oběšeného ducha!

Někdo další zamumlal: „Ať se na to dívám, jak chci, není to on... Na tu flétnu hrál taky strašně... Tohle je rozhodně případ slepé imitace, když uvážím, jak to znělo podřadně.”

Během Tažení proti Slunci Patriarcha YiLingu stál na bojišti a celou noc hrál na svou flétnu, ovládal zádušní vojáky, jako kdyby byli živá armáda. Zničil veškeré překážky – ať už před ním stál člověk nebo bůh, porazil jej. Zvuk jeho flétny byl, jako kdyby na ni hrál nesmrtelný. Naprosto se to nedalo srovnávat s tím strašlivým kvílením, co vyluzoval opuštěný syn klanu Jin. Bez ohledu na to, jak strašný měl Wei WuXian charakter, byla příliš velká urážka ho s ním takhle srovnávat.

Wei WuXian se cítil tak nějak dotčeně. ...Proč si nezkusíte po zhruba deseti letech bez cvičení zahrát pár not na mizernou flétnu vyrobenou pár seknutími a říznutími? Pokud by to znělo příjemně, pokleknu před vámi!

Před chvilkou si byl Jiang Cheng jistý, že tento člověk byl Wei WuXian, a veškerá krev v něm začala vřít. A přesto mu teď Zidian říkal, že to nebyl on. Zidian by ho rozhodně neoklamal nebo by se nezmýlil, takže se rychle uklidnil a pomyslel si: tohle nic neznamená. Nejdřív bych si měl najít výmluvu, proč ho vzít zpět s sebou a pak použít veškeré možné metody, abych z něj dostal informace. Je nemožné, aby nic nepřiznal nebo aby se neprozradil. Takové věci jsem v minulosti stejně udělal. Když to promyslel, udělal gesto. Učedníci pochopili jeho úmysly a přišli k němu.

Wei WuXian honem skočil za Lan WangJiho i s oslem a zatímco si tiskl ruku na hruď, vykřikl: „Ach! Co mi hodláte provést?”

Lan WangJi se po něm podíval, strpěl jeho nesmírně nezdvořilé, hlučné a přehnané chování.

Když Jiang Cheng viděl, že neměl jak k němu přijít, promluvil: „Druhý mladý pane Lane, to mi to naschvál stěžujete?”

Všichni ze světa kultivace věděli, že se mladý vůdce klanu Jiang téměř bláznivě měl na pozoru před Wei WuXianem. Radši by chytil špatného člověka, než aby pustil jakoukoli možnost. A odvedl do sekty Jiang z Yunmengu každého, o kterém se mu zdálo, že měl duši Wei WuXiana, a podrobil jej přísnému mučení. Pokud si chtěl někoho odvést, člověk, co by se mu postavil, by jistě přišel o půl života.

Lan SiZhui promluvil: „Vůdče sekty Jiangu. Důkaz je jasný – Tělo Mo Xuana nebylo posedlé. A proč potom v tom případě chcete obtěžovat nedůležitého člověka jako je on?”

Jiang Cheng chladně odpověděl: „Tak proč Druhý mladý pán Lan zachází tak daleko, aby ochránil nedůležitého člověka jako on?”

Wei WuXian ze sebe zčistajasna vydal pár zvuků potlačovaného smíchu.

Promluvil: „Vůdče sekty Jiangu, ehmm, velmi by mě trápilo, kdybyste mě takhle dál obtěžoval.”

Jiang Chengovi znovu zacukalo v obočí. Jeho instinkty mu říkaly, že tenhle člověk rozhodně neřekne nic, co by ho potěšilo.

Wei WuXian promluvil: „Děkuji, že jste tak natěšený. Ale vaše myšlenky jsou celkem mimo. I když mě přitahují muži, nemám rád prostě každého muže, o to méně následuji každého, kdo na mě jen mávne. Například se nezajímám o takové jako vy.”

Wei WuXian se naschvál snažil jej znechutit. Jiang Cheng vždycky nesnášel, když v porovnání s ostatními prohrál, ať už se jednalo o jakékoli zbytečné srovnání. Pokud někdo řekl, že nebyl tak dobrý jako někdo jiný, naštval se a nemyslel na nic jiného, dokud nad tím člověkem nevyhrál. Jak se dalo čekat, Jiang Chengova tvář potemněla. „Ach, vážně? Můžu se tedy zeptat, o jaký typ se zajímáš?”

Wei WuXian odpověděl: „Jaký typ? No, velmi mě přitahují takoví lidé jako HanGuang-Jun.”

Lan WangJi nemohl tolerovat takový lehkomyslný a pošetilý žert. Pokud ho to znechutí, rozhodně mezi nimi udělá čáru a bude si udržovat odstup. Znechutit dva lidi naráz – bylo jako zabít dvě mouchy jednou ranou!

Ale jak to Lan WangJi zaslechl, otočil se na něj.

Tvář měl bezvýraznou: „Pamatuj na to.”

Wei WuXian: „Hmm?”

Lan WangJi se obrátil zpět a promluvil způsobným, a přesto rezolutním tónem: „Vezmu tohoto člověka zpět do sekty Lan.”

Wei WuXian: „...”

Wei WuXian: „...He?”
--------------------------------------------

~ Haha! Nakonec se všechny Wei WuXianovy žertíky obrátí proti němu. ~

~ Pokud si to dobře pamatuju, tohle by mělo být zhruba anime, epizoda 2. ~

~ RÁDA BYCH POPROSILA VŠECHNY ČTENÁŘE, ABY NEDÁVALI MŮJ PŘEKLAD NA JINÉ STRÁNKY (wattpad, jiné blogy apod.). A POKUD UŽ K TOMU MAJÍ NĚJAKÝ DŮVOD, ABY ALESPOŇ UVEDLI, KDE K TOMU PŘIŠLI... Docela mě mrzí na to náhodou narazit a zjistit, že to dotyčný vydává za svůj počin. ~ 

Hlavní stránka
Postavy a pojmy

<Předchozí>...<Následující>