Kapitola 11 – Zdokonalení (1)
Sídlo sekty Lan se nacházelo na vzdálené hoře vně města Gusu.
Bílé stěny a černé střechy budov, co se rozkládaly v pitoreskní zahradě podél pavilonu na břehu, neustále ovíjela mlha, jako kdyby to byl oceán mraků nesmrtelné říše. Za úsvitu svítily první paprsky ranního slunce mlhavými mračny oparu, co se táhly široko daleko a co dokonale doplňovaly jeho jméno – Oblačná zákoutí.
Na takovém poklidném místě by bylo lidské nitro jako stojatá voda. Ve vzduchu byla slyšet vibrovat jen ozvěna zvonice. Ačkoli se to nedalo srovnávat s posvátným chrámem, chladné hory stále působily osamoceným dojmem Zenu.
Ale tu atmosféru najednou roztříštilo dlouhé zakvílení, kvůli kterému učedníkům, co trénovali nebo prováděli svou ranní četbu, přeběhl mráz po zádech. Nemohli si pomoct a podívali se směrem k hlavnímu vchodu, odkud ten zvuk přišel.
Wei WuXian brečel před vchodem, tiskl se ke svému oslu.
Lan JingYi promluvil: „Přestaň brečet! Sám jsi řekl, že se ti HanGuang-Jun líbí, tak kvůli čemu kvílíš, když tě teď vzal zpět?”
Wei WuXian protáhl obličej.
Po té noci na hoře Dafan už neměl příležitost Wen Ninga povolat. Ani neměl příležitost zjistit, proč byl Wen Ning v bezvědomí nebo proč se znovu objevil na tomto světě. Protože ho Lan WangJi odtáhl.
Ve svém raném mládí musel na tři měsíce přijet studovat do sekty Lan spolu s učedníky z jiných klanů, takže osobně zakusil jednotvárnou, nudnou atmosféru v sektě Lan v Gusu. Vlastně se při pomyšlení na zhruba tři tisíce sektovních pravidel vytesaných do Stěny disciplíny třásl. Jak ho vlekli nahoru, znovu prošel kolem té skalnaté stěny a viděl, že tam vyryli dalších tisíc nových. Teď to bylo více než čtyři tisíce. Čtyři tisíce!
Lan JingYi promluvil: „No tak, no tak! Přestaň povykovat. V Oblačných zákoutích je hluk zakázaný.”
Hlučel přesně proto, že nechtěl vejít do Oblačných zákoutí!
Pokud by ho vtáhli dovnitř, bylo by pro něj nesmírně obtížné se zase dostat ven. Tehdy když sem přijel studovat, dostali všichni učedníci nefritový štítek jako propustku. Jenom s tímto štítkem člověk mohl volně vcházet a odcházet, jinak by nemohl projít ochrannou bariérou kolem Oblačných zákoutí. Po deseti letech se bezpečnost mohla akorát zpřísnit a ne zmírnit.
Lan WangJi bez hnutí stál před vchodem, byl k jeho manýrům naprosto hluchý a lhostejně tu scénu sledoval. Když se Wei WuXianův hlas tak nějak ztišil, promluvil: „Nech ho brečet. Až se unaví, vtáhni ho dovnitř.”
Wei WuXian objal osla a brečel ještě hlasitěji, hlavou mlátil o osla.
Jaké neštěstí! Myslel si, že po šlehnutí Zidianem budou veškeré jeho pochybnosti pryč. V té chvíli byl sám se sebou spokojený a nenuceně Lan WangJimu adresoval pár odpudivých komentářů spolu s několika škádlivými slovy. A přesto kdo mohl vědět, že se Lan WangJi nebude držet rutiny, které se držel dřív? Bylo možné, že po tolika letech se úroveň jeho kultivace zvýšila, ale přitom teď byl tolerantnější?
Wei WuXian promluvil: „Přitahují mě muži, ale obávám se, že když je v tvojí sektě tolik nádherných mladých mužů, nebudu se moct ovládnout.”
Lan SiZhui se mu snažil domluvit: „Mladý pane Mo, HanGuang-Jun tě sem vzal pro vlastní dobro. Kdybys nešel s námi, vůdce sekty Jiang by nebyl ochotný to nechat být. Během let bylo nespočet lidí, které chytil a odvedl na Lotosové molo, a žádný z těch lidí se nikdy nevrátil.”
Lan JingYi promluvil: „To je pravda. Viděl jsi metody vůdce sekty Jianga, ne? Jsou celkem kruté...” Tady se odmlčel, jak si vzpomněl na pravidlo, které uvádělo, že bylo zakázané „mluvit za cizími zády”, a potají se podíval na Lan WangJiho. Když viděl, že HanGuang-Jun nejevil žádný náznak, že by mu chtěl vyčinit, dodalo mu to odvahy pokračovat v mumlání: „To všechno kvůli tomu nezdravému trendu, s kterým začal Patriarcha YiLingu. Tolik lidí jej napodobuje a kultivuje tou bláhovou metodou. Když je vůdce sekty Jiang vůči každému tak podezíravý, je vůbec možné, aby všechny pochytal? Jen se podívej na sebe a svoje umění v hraní na flétnu... He.”
To „he” vypovídalo víc, než co mohla popsat jakákoli jiná věta. Wei WuXian měl pocit, že bylo vážně třeba, aby se obhájil: „No, vlastně mi možná neuvěříš, ale obvykle hraju na flétnu celkem dobře...”
Než to dořekl, prošlo dveřmi pár kultivátorů v bílém oděvu.
Každý z nich měl na sobě uniformu sekty Lan sestávající ze splývavých prostých rób bílých jako sníh. Muž, co stál vpředu, byl vysoký a štíhlý. U pasu mu vedle meče viselo xiao z bílého nefritu. Když je Lan WangJi spatřil, mírně sklonil hlavu na znamení úcty a ten člověk udělal to samé. Pak se podíval na Wei WuXiana a usmál se. „WangJi domů nikdy nevodí hosty. Kdo to je?” (Pozn.: xiao = čínská příčná flétna).
Jak ten člověk stál před Lan WangJim, bylo to, jako kdyby byl jeho odraz v zrcadle. Ale Lan WangJi měl oči nesmírně světlé barvy, jako kdyby to byly zabarvené křišťály, zatímco oči tohoto člověka měly vlídnější, tmavší odstín.
Tohle byl Lan Huan, vůdce sekty Lan z Gusu – ZeWu-Jun, Lan XiChen. (Pozn.: Lan Huan = rodné jméno, Lan XiChen = běžné jméno, ZeWu-Jun = přezdívka).
Na každém místě vyrůstal stejný typ lidí. Sekta Lan z Gusu byla vždycky známá vychováváním mnoha pohledných mužů, zvláště dva nefrity nynější generace klanu. Ačkoli to nebyla dvojčata, byli si navzájem nesmírně podobní, kvůli čemuž bylo obtížné říct, který z nich byl lepší. A přesto ačkoli bylo jejich vzezření podobné, jejich povahy nebyly. Lan XiChen byl vlídný a přívětivý, zatímco Lan WangJi byl přehnaně odtažitý a přísný, každého si udržoval od těla a byl pravý opak přátelskosti. A právě kvůli tomuto byl Lan XiChen na žebříčku nejpohlednějších mladých pánů kultivačního světa na prvním místě a Lan WangJi na druhém.
Lan XiChen se prokázal být hoden vůdcem sekty. I když viděl, jak Wei WuXian objímá svého oslíka, nevypadal, že by ho to nějak ovlivnilo. Wei WuXian pustil svého osla se zářivým úsměvem na tváři a přišel k němu. Sekta Lan z Gusu kladla velký důraz na pořadí seniority. Pokud bude před Lan XiChenem plácat nesmysly, rozhodně ho z Oblačných zákoutí vyženou. Ale zrovna když se připravil ukázat své schopnosti, Lan WangJi se na něj podíval. Rty se mu okamžitě zapečetily.
Lan WangJi se otočil a pokračoval ve své zdvořilé konverzaci s Lan XiChenem. „Bratře, znovu jdeš navštívit LianFang-Zuna?”
Lan XiChen přikývl. „Na jednání ohledně příští Diskuzní konference ve Věži Jinlin.”
Wei WuXian nemohl otevřít pusu, a tak kysele odkráčel zpět ke svému oslovi.
LianFang-Zun byl nynější vůdce sekty Jin z Lanlingu – Jin GuangYao, jediný nemanželský syn, kterého Jin GuangShan uznal. Byl Jin Lingovým nejmladším strýcem, jelikož byl nevlastním bratrem jak Jin Lingova otce Jin ZiXuana, tak Mo XuanYua. Ale ačkoli byli oba nemanželští synové, byli naprosto odlišní. Zatímco Mo XuanYu spal ve vesnici Mo na zemi a jedl zbytky, Jin GuangYao seděl na nejvyšším místě kultivačního světa, svolával větry a přivolával déšť. Pokud chtěl mluvit s Lan XiChenem nebo zahájit Diskuzní konferenci, mohl tak učinit, kdykoli se mu zachtělo. Na druhou stranu nebylo divu, že spolu vůdcové sekt Lan a Jin tak dobře vycházeli – vždyť to byli zapřísáhlí bratři.
Lan XiChen promluvil: „Strýc prozkoumal to, co jsi přinesl z vesnice Mo.”
Když Wei WuXian zaslechl spojení „vesnice Mo”, začal automaticky dávat pozor. Nečekaně ucítil, jak se mu rty uvolnily. Lan XiChen ho zprostil jeho ticha a promluvil na Lan WangJiho: „Není tak časté, abys sem někoho přivedl v tak dobré náladě. Musíš se ke svému hostu chovat slušně a ne takhle.”
V dobré náladě? Wei WuXian se pozorně podíval na Lan WangJiho tvář.
Jak dokázal říct, že byl v dobré náladě?!
Poté, co Lan WangJi sledoval Lan XiChena odejít, promluvil: „Odtáhněte ho dovnitř.”
A pak Wei WuXiana opravdu vtáhli na místo, na které přísahal, že už nikdy nevkročí.
V minulosti do sekty Lan přišli na návštěvu jen uznávaní kultivátoři a ještě nikdy nikdo neviděl hosta jako on. Všichni juniorové se kolem něj srotili, zaujal je tento zvrat v událostech. Kdyby sektovní pravidla nebyla tak přísná, rozhodně by po jejich cestě byly slyšet výbuchy smíchu. Lan JingYi se zeptal: „HanGuang-June, kam ho mám odtáhnout?”
Lan WangJi odpověděl: „Do jingshi.”
„...Jingshi?!”
Wei WuXian nevěděl, co se děje. Ostatní na sebe navzájem zírali a báli se vydat nejmenší hlásek.
Byla to HanGuang-Junova ložnice a studovna, do které ještě nikdy nikoho nepozval...
Nábytek v jingshi byl nesmírně zjednodušený a nebyl tam žádný zbytečný předmět. Na paravanu byla malba plujících mraků, co se vznášely a přeměňovaly v těch vytříbených tazích štětce. Vodorovně před paravanem stál stolek na citeru. Na trojnožce na vonné tyčinky v koutu stál vydutý podstavec na vonné tyčinky z bílého nefritu a sálal z něj jemný, vytrvalý dým, co celou místnost plnil mrazivou vůní santálového dřeva.
Lan WangJi šel za svým strýcem, aby prodiskutoval vážné záležitosti, zatímco Wei WuXiana strčil dovnitř. Jen co Lan WangJi odešel, Wei WuXian šel také ven. Procházel se po Oblačných zákoutích a zjistil, že je to přesně, jak čekal. I kdyby vylezl na bílé zdi vysoké pár zhang, bez nefritového štítku by ho bariéra okamžitě odrazila a hned by to přilákalo pozornost nedaleké hlídky.
Wei WuXian se mohl akorát vrátit zpět do jingshi.
Vážně se nikdy ničím netrápil, ať už narazil na cokoli. Kráčel po jingshi s rukama založenýma vzad a pevně věřil, že dříve nebo později najde řešení. Osvěžující vůně santálového dřeva byla chladná a jasná. Ačkoli to nebyla sentimentální vůně, svým způsobem člověka tahala za srdce. Jelikož neměl nic na práci, začal nahodile přemýšlet. Lan Zhan náhodou voněl takhle. Pravděpodobně mu ta vůně prosytila oblečení, když tu trénoval hraní na citeru nebo když tu meditoval.
Po těchto myšlenkách si nemohl pomoct a přesunul se blíž ke stojánku na vonné tyčinky v rohu. Po tomhle přesunutí si uvědomil, že jedno prkno pod nohama bylo významně jiné než ostatní. Wei WuXian se sehnul a začal na prkna ze zvědavosti ťukat. Ve svém minulém životě vykopal spoustu děr, odkryl spoustu hrobů a našel v zemi spoustu děr. Po pár chvilkách vytáhl jedno prkno.
Najít v Lan WangJiho pokoji tajné místo stačilo dost na to, aby to Wei WuXiana překvapilo. Ale když spatřil, co tam bylo ukryté, překvapilo ho to ještě víc.
Když odkryl jedno prkno, vzduch prosytilo lahodné aroma, které nebylo ve vůni santálového dřeva znatelné. V malém čtvercovém sklípku bylo narovnaných sedm nebo osm černých džbánků.
No ano, Lan WangJi se změnil – dokonce začal skrývat alkohol!
Oblačná zákoutí alkohol zakazovala. Kvůli tomu při jejich prvním setkání došlo k malému rozporu. Lan WangJi nakonec rozlil džbánek „Císařova úsměvu”, co si přinesl z města Gusu.
Když se Wei WuXian vrátil z Gusu do Yunmengu, už nikdy neměl šanci se napít Císařova úsměvu, který exkluzivně vyráběli odborníci z Gusu. Myslel na to celý svůj život, vždycky si říkal, aby se sem vrátil a znovu ochutnal, pokud kdy dostane příležitost. Ale ta příležitost nikdy nepřišla. A zde nebylo skryté nic než alkohol – ani nepotřeboval džbánek otvírat a ochutnávat a jen podle vůně věděl, že to je Císařův úsměv. Nikdy by ho nenapadlo, že v pokoji člověka tak zásadového a střídmého jako Lan WangJi najde sklípek na skrývání alkoholu. Karma se při této reinkarnaci vážně překonala.
Jak při té záležitosti Wei WuXian zavýskal, vypil už jeden džbánek. Měl vysokou toleranci k alkoholu a pití miloval. Když došel k závěru, že mu Lan WangJi stále dluží džbánek Císařova úsměvu a že bylo na čase, aby si to vybral i s úroky, vypil další džbánek. Když zrovna začínal být mírně opilý, najednou ho něco napadlo. Jak těžké bylo získat nefritový štítek? V Oblačných zákoutích byl kultivátorům k dispozici studený pramen se spoustou zázračných účinků. Říkalo se, že dokázal uklidnit lidské nitro, vyčistit mysl, uhasit plamen a tak dále. Až půjde do tohoto studeného pramene, musel si sundat oblečení. A když už bude mít sundané oblečení, nebude mít kam si dát štítek. Jedině že by ho držel v ústech, což bylo rozhodně vyloučeno.
Wei WuXian tleskl a dopil poslední doušek ve džbánku. Když to tu prohledal, zjistil, že nemá kam jej vyhodit, a tak prázdné džbánky naplnil čistou vodou, znovu je zavřel víčkem, nacpal je do sklípku a přikryl dřevěným prknem. Když měl tohle hotovo, vydal se pátrat po nefritovém štítku.
Ačkoli byla Oblačná zákoutí před Tažením proti Slunci vypáleny, znovu celou oblast postavili naprosto stejně. Wei WuXian po paměti kráčel po klikatých cestičkách a brzy našel studený pramen nacházející se na tichém a odlehlém místě.
Učedník, co měl studený pramen hlídat, byl celkem daleko. Kultivátorky byly v jiné části Oblačných zákoutí a nechodily sem k tomuto prameni. Nikdo v sektě Lan stejně nebyl tak drzý, aby chodil ke studenému prameni dívat se, jak se ostatní koupou. A proto nebyla bezpečnost nijak přísná a bylo nesmírně snadné se jí vyhnout. Takže Wei WuXian se mohl jít snadno zostudit. A náhodou byl na bílých skalách za překříženými rákosovými trávami bílý oděv, což znamenalo, že už byl někdo ve vodě.
Ten bílý oděv byl nesmírně pečlivě poskládaný, člověku by při tom skoro vstaly všechny vlasy na hlavě. Vypadalo to jako sněhově bílé tofu – dokonce i čelenka byla hladce složená. Jak Wei WuXian sáhl dovnitř, aby oděv prohledal kvůli nefritovému štítku, skoro se zdráhal to pomačkat. Potom překročil rákosové traviny a pohled mu padl k prameni a najednou se zastavil.
Voda ve studeném prameni byla mrazivá. Na rozdíl od horkého pramene tu nebyla žádná pára, co by člověku halila pohled, takže bylo jasně vidět na horní půlku těla člověka ve vodě, co k němu stál zády.
Ten člověk ve vodě byl celkem vysoký. Pokožku měl světlou a vlasy černé, mokré a stažené na jednu stranu. Linie, co mu rýsovaly pas a záda, byly hladké a elegantní, a přesto z nich sálala síla. Prostě řečeno to byl krasavec.
Ale Wei WuXian rozhodně nebyl omráčený a neschopen odvrátit pohled kvůli tomu, že by se díval na koupajícího se krasavce. Ať už byl sebenádhernější, nepřitahoval by ho žádný muž. Opravdu, nemohl odvrátit pohled kvůli tomu, co měl ten člověk na zádech.
Byly tam tucty křižujících se jizev.
Byly to jizvy od kázeňského biče. V různých sektách byl druh kázeňského biče na trestání učedníků sekty, co významně pochybili. Po tom mučení jizvy nikdy nezmizely. Ačkoli Wei WuXian nikdy nedostal ránu kázeňským bičem, Jiang Cheng ano. Dokonce ani po veškerém svém zoufalém snažení nedokázal ten nelibý otisk zesvětlit. A proto nebylo možné, aby si Wei WuXian takové jizvy špatně pamatoval.
Obvykle stačil jeden nebo dva údery kázeňským bičem, aby to pro člověka byl dostatečný trest, aby si to pamatoval na celý život a nikdy už neudělal stejnou chybu. Na zádech tohoto člověka bylo přinejmenším třicet jizev. Jaký netvorný zločin spáchal, aby ho tak moc bičovali? A pokud to byl vážně netvorný zločin, proč ho nezabili?
V té chvíli se ten člověk ve vodě otočil. Pod klíční kostí a nedaleko srdce měl jasnou spáleninu. Když Wei WuXian spatřil tu spáleninu, zakusil ten nejvyšší možný šok.
--------------------------------------------
~ Hoříte zvědavostí? ~
Hlavní stránka
Postavy a pojmy
Wei WuXian protáhl obličej.
Po té noci na hoře Dafan už neměl příležitost Wen Ninga povolat. Ani neměl příležitost zjistit, proč byl Wen Ning v bezvědomí nebo proč se znovu objevil na tomto světě. Protože ho Lan WangJi odtáhl.
Ve svém raném mládí musel na tři měsíce přijet studovat do sekty Lan spolu s učedníky z jiných klanů, takže osobně zakusil jednotvárnou, nudnou atmosféru v sektě Lan v Gusu. Vlastně se při pomyšlení na zhruba tři tisíce sektovních pravidel vytesaných do Stěny disciplíny třásl. Jak ho vlekli nahoru, znovu prošel kolem té skalnaté stěny a viděl, že tam vyryli dalších tisíc nových. Teď to bylo více než čtyři tisíce. Čtyři tisíce!
Lan JingYi promluvil: „No tak, no tak! Přestaň povykovat. V Oblačných zákoutích je hluk zakázaný.”
Hlučel přesně proto, že nechtěl vejít do Oblačných zákoutí!
Pokud by ho vtáhli dovnitř, bylo by pro něj nesmírně obtížné se zase dostat ven. Tehdy když sem přijel studovat, dostali všichni učedníci nefritový štítek jako propustku. Jenom s tímto štítkem člověk mohl volně vcházet a odcházet, jinak by nemohl projít ochrannou bariérou kolem Oblačných zákoutí. Po deseti letech se bezpečnost mohla akorát zpřísnit a ne zmírnit.
Lan WangJi bez hnutí stál před vchodem, byl k jeho manýrům naprosto hluchý a lhostejně tu scénu sledoval. Když se Wei WuXianův hlas tak nějak ztišil, promluvil: „Nech ho brečet. Až se unaví, vtáhni ho dovnitř.”
Wei WuXian objal osla a brečel ještě hlasitěji, hlavou mlátil o osla.
Jaké neštěstí! Myslel si, že po šlehnutí Zidianem budou veškeré jeho pochybnosti pryč. V té chvíli byl sám se sebou spokojený a nenuceně Lan WangJimu adresoval pár odpudivých komentářů spolu s několika škádlivými slovy. A přesto kdo mohl vědět, že se Lan WangJi nebude držet rutiny, které se držel dřív? Bylo možné, že po tolika letech se úroveň jeho kultivace zvýšila, ale přitom teď byl tolerantnější?
Wei WuXian promluvil: „Přitahují mě muži, ale obávám se, že když je v tvojí sektě tolik nádherných mladých mužů, nebudu se moct ovládnout.”
Lan SiZhui se mu snažil domluvit: „Mladý pane Mo, HanGuang-Jun tě sem vzal pro vlastní dobro. Kdybys nešel s námi, vůdce sekty Jiang by nebyl ochotný to nechat být. Během let bylo nespočet lidí, které chytil a odvedl na Lotosové molo, a žádný z těch lidí se nikdy nevrátil.”
Lan JingYi promluvil: „To je pravda. Viděl jsi metody vůdce sekty Jianga, ne? Jsou celkem kruté...” Tady se odmlčel, jak si vzpomněl na pravidlo, které uvádělo, že bylo zakázané „mluvit za cizími zády”, a potají se podíval na Lan WangJiho. Když viděl, že HanGuang-Jun nejevil žádný náznak, že by mu chtěl vyčinit, dodalo mu to odvahy pokračovat v mumlání: „To všechno kvůli tomu nezdravému trendu, s kterým začal Patriarcha YiLingu. Tolik lidí jej napodobuje a kultivuje tou bláhovou metodou. Když je vůdce sekty Jiang vůči každému tak podezíravý, je vůbec možné, aby všechny pochytal? Jen se podívej na sebe a svoje umění v hraní na flétnu... He.”
To „he” vypovídalo víc, než co mohla popsat jakákoli jiná věta. Wei WuXian měl pocit, že bylo vážně třeba, aby se obhájil: „No, vlastně mi možná neuvěříš, ale obvykle hraju na flétnu celkem dobře...”
Než to dořekl, prošlo dveřmi pár kultivátorů v bílém oděvu.
Každý z nich měl na sobě uniformu sekty Lan sestávající ze splývavých prostých rób bílých jako sníh. Muž, co stál vpředu, byl vysoký a štíhlý. U pasu mu vedle meče viselo xiao z bílého nefritu. Když je Lan WangJi spatřil, mírně sklonil hlavu na znamení úcty a ten člověk udělal to samé. Pak se podíval na Wei WuXiana a usmál se. „WangJi domů nikdy nevodí hosty. Kdo to je?” (Pozn.: xiao = čínská příčná flétna).
Jak ten člověk stál před Lan WangJim, bylo to, jako kdyby byl jeho odraz v zrcadle. Ale Lan WangJi měl oči nesmírně světlé barvy, jako kdyby to byly zabarvené křišťály, zatímco oči tohoto člověka měly vlídnější, tmavší odstín.
Tohle byl Lan Huan, vůdce sekty Lan z Gusu – ZeWu-Jun, Lan XiChen. (Pozn.: Lan Huan = rodné jméno, Lan XiChen = běžné jméno, ZeWu-Jun = přezdívka).
Na každém místě vyrůstal stejný typ lidí. Sekta Lan z Gusu byla vždycky známá vychováváním mnoha pohledných mužů, zvláště dva nefrity nynější generace klanu. Ačkoli to nebyla dvojčata, byli si navzájem nesmírně podobní, kvůli čemuž bylo obtížné říct, který z nich byl lepší. A přesto ačkoli bylo jejich vzezření podobné, jejich povahy nebyly. Lan XiChen byl vlídný a přívětivý, zatímco Lan WangJi byl přehnaně odtažitý a přísný, každého si udržoval od těla a byl pravý opak přátelskosti. A právě kvůli tomuto byl Lan XiChen na žebříčku nejpohlednějších mladých pánů kultivačního světa na prvním místě a Lan WangJi na druhém.
Lan XiChen se prokázal být hoden vůdcem sekty. I když viděl, jak Wei WuXian objímá svého oslíka, nevypadal, že by ho to nějak ovlivnilo. Wei WuXian pustil svého osla se zářivým úsměvem na tváři a přišel k němu. Sekta Lan z Gusu kladla velký důraz na pořadí seniority. Pokud bude před Lan XiChenem plácat nesmysly, rozhodně ho z Oblačných zákoutí vyženou. Ale zrovna když se připravil ukázat své schopnosti, Lan WangJi se na něj podíval. Rty se mu okamžitě zapečetily.
Lan WangJi se otočil a pokračoval ve své zdvořilé konverzaci s Lan XiChenem. „Bratře, znovu jdeš navštívit LianFang-Zuna?”
Lan XiChen přikývl. „Na jednání ohledně příští Diskuzní konference ve Věži Jinlin.”
Wei WuXian nemohl otevřít pusu, a tak kysele odkráčel zpět ke svému oslovi.
LianFang-Zun byl nynější vůdce sekty Jin z Lanlingu – Jin GuangYao, jediný nemanželský syn, kterého Jin GuangShan uznal. Byl Jin Lingovým nejmladším strýcem, jelikož byl nevlastním bratrem jak Jin Lingova otce Jin ZiXuana, tak Mo XuanYua. Ale ačkoli byli oba nemanželští synové, byli naprosto odlišní. Zatímco Mo XuanYu spal ve vesnici Mo na zemi a jedl zbytky, Jin GuangYao seděl na nejvyšším místě kultivačního světa, svolával větry a přivolával déšť. Pokud chtěl mluvit s Lan XiChenem nebo zahájit Diskuzní konferenci, mohl tak učinit, kdykoli se mu zachtělo. Na druhou stranu nebylo divu, že spolu vůdcové sekt Lan a Jin tak dobře vycházeli – vždyť to byli zapřísáhlí bratři.
Lan XiChen promluvil: „Strýc prozkoumal to, co jsi přinesl z vesnice Mo.”
Když Wei WuXian zaslechl spojení „vesnice Mo”, začal automaticky dávat pozor. Nečekaně ucítil, jak se mu rty uvolnily. Lan XiChen ho zprostil jeho ticha a promluvil na Lan WangJiho: „Není tak časté, abys sem někoho přivedl v tak dobré náladě. Musíš se ke svému hostu chovat slušně a ne takhle.”
V dobré náladě? Wei WuXian se pozorně podíval na Lan WangJiho tvář.
Jak dokázal říct, že byl v dobré náladě?!
Poté, co Lan WangJi sledoval Lan XiChena odejít, promluvil: „Odtáhněte ho dovnitř.”
A pak Wei WuXiana opravdu vtáhli na místo, na které přísahal, že už nikdy nevkročí.
V minulosti do sekty Lan přišli na návštěvu jen uznávaní kultivátoři a ještě nikdy nikdo neviděl hosta jako on. Všichni juniorové se kolem něj srotili, zaujal je tento zvrat v událostech. Kdyby sektovní pravidla nebyla tak přísná, rozhodně by po jejich cestě byly slyšet výbuchy smíchu. Lan JingYi se zeptal: „HanGuang-June, kam ho mám odtáhnout?”
Lan WangJi odpověděl: „Do jingshi.”
„...Jingshi?!”
Wei WuXian nevěděl, co se děje. Ostatní na sebe navzájem zírali a báli se vydat nejmenší hlásek.
Byla to HanGuang-Junova ložnice a studovna, do které ještě nikdy nikoho nepozval...
Nábytek v jingshi byl nesmírně zjednodušený a nebyl tam žádný zbytečný předmět. Na paravanu byla malba plujících mraků, co se vznášely a přeměňovaly v těch vytříbených tazích štětce. Vodorovně před paravanem stál stolek na citeru. Na trojnožce na vonné tyčinky v koutu stál vydutý podstavec na vonné tyčinky z bílého nefritu a sálal z něj jemný, vytrvalý dým, co celou místnost plnil mrazivou vůní santálového dřeva.
Lan WangJi šel za svým strýcem, aby prodiskutoval vážné záležitosti, zatímco Wei WuXiana strčil dovnitř. Jen co Lan WangJi odešel, Wei WuXian šel také ven. Procházel se po Oblačných zákoutích a zjistil, že je to přesně, jak čekal. I kdyby vylezl na bílé zdi vysoké pár zhang, bez nefritového štítku by ho bariéra okamžitě odrazila a hned by to přilákalo pozornost nedaleké hlídky.
Wei WuXian se mohl akorát vrátit zpět do jingshi.
Vážně se nikdy ničím netrápil, ať už narazil na cokoli. Kráčel po jingshi s rukama založenýma vzad a pevně věřil, že dříve nebo později najde řešení. Osvěžující vůně santálového dřeva byla chladná a jasná. Ačkoli to nebyla sentimentální vůně, svým způsobem člověka tahala za srdce. Jelikož neměl nic na práci, začal nahodile přemýšlet. Lan Zhan náhodou voněl takhle. Pravděpodobně mu ta vůně prosytila oblečení, když tu trénoval hraní na citeru nebo když tu meditoval.
Po těchto myšlenkách si nemohl pomoct a přesunul se blíž ke stojánku na vonné tyčinky v rohu. Po tomhle přesunutí si uvědomil, že jedno prkno pod nohama bylo významně jiné než ostatní. Wei WuXian se sehnul a začal na prkna ze zvědavosti ťukat. Ve svém minulém životě vykopal spoustu děr, odkryl spoustu hrobů a našel v zemi spoustu děr. Po pár chvilkách vytáhl jedno prkno.
Najít v Lan WangJiho pokoji tajné místo stačilo dost na to, aby to Wei WuXiana překvapilo. Ale když spatřil, co tam bylo ukryté, překvapilo ho to ještě víc.
Když odkryl jedno prkno, vzduch prosytilo lahodné aroma, které nebylo ve vůni santálového dřeva znatelné. V malém čtvercovém sklípku bylo narovnaných sedm nebo osm černých džbánků.
No ano, Lan WangJi se změnil – dokonce začal skrývat alkohol!
Oblačná zákoutí alkohol zakazovala. Kvůli tomu při jejich prvním setkání došlo k malému rozporu. Lan WangJi nakonec rozlil džbánek „Císařova úsměvu”, co si přinesl z města Gusu.
Když se Wei WuXian vrátil z Gusu do Yunmengu, už nikdy neměl šanci se napít Císařova úsměvu, který exkluzivně vyráběli odborníci z Gusu. Myslel na to celý svůj život, vždycky si říkal, aby se sem vrátil a znovu ochutnal, pokud kdy dostane příležitost. Ale ta příležitost nikdy nepřišla. A zde nebylo skryté nic než alkohol – ani nepotřeboval džbánek otvírat a ochutnávat a jen podle vůně věděl, že to je Císařův úsměv. Nikdy by ho nenapadlo, že v pokoji člověka tak zásadového a střídmého jako Lan WangJi najde sklípek na skrývání alkoholu. Karma se při této reinkarnaci vážně překonala.
Jak při té záležitosti Wei WuXian zavýskal, vypil už jeden džbánek. Měl vysokou toleranci k alkoholu a pití miloval. Když došel k závěru, že mu Lan WangJi stále dluží džbánek Císařova úsměvu a že bylo na čase, aby si to vybral i s úroky, vypil další džbánek. Když zrovna začínal být mírně opilý, najednou ho něco napadlo. Jak těžké bylo získat nefritový štítek? V Oblačných zákoutích byl kultivátorům k dispozici studený pramen se spoustou zázračných účinků. Říkalo se, že dokázal uklidnit lidské nitro, vyčistit mysl, uhasit plamen a tak dále. Až půjde do tohoto studeného pramene, musel si sundat oblečení. A když už bude mít sundané oblečení, nebude mít kam si dát štítek. Jedině že by ho držel v ústech, což bylo rozhodně vyloučeno.
Wei WuXian tleskl a dopil poslední doušek ve džbánku. Když to tu prohledal, zjistil, že nemá kam jej vyhodit, a tak prázdné džbánky naplnil čistou vodou, znovu je zavřel víčkem, nacpal je do sklípku a přikryl dřevěným prknem. Když měl tohle hotovo, vydal se pátrat po nefritovém štítku.
Ačkoli byla Oblačná zákoutí před Tažením proti Slunci vypáleny, znovu celou oblast postavili naprosto stejně. Wei WuXian po paměti kráčel po klikatých cestičkách a brzy našel studený pramen nacházející se na tichém a odlehlém místě.
Učedník, co měl studený pramen hlídat, byl celkem daleko. Kultivátorky byly v jiné části Oblačných zákoutí a nechodily sem k tomuto prameni. Nikdo v sektě Lan stejně nebyl tak drzý, aby chodil ke studenému prameni dívat se, jak se ostatní koupou. A proto nebyla bezpečnost nijak přísná a bylo nesmírně snadné se jí vyhnout. Takže Wei WuXian se mohl jít snadno zostudit. A náhodou byl na bílých skalách za překříženými rákosovými trávami bílý oděv, což znamenalo, že už byl někdo ve vodě.
Ten bílý oděv byl nesmírně pečlivě poskládaný, člověku by při tom skoro vstaly všechny vlasy na hlavě. Vypadalo to jako sněhově bílé tofu – dokonce i čelenka byla hladce složená. Jak Wei WuXian sáhl dovnitř, aby oděv prohledal kvůli nefritovému štítku, skoro se zdráhal to pomačkat. Potom překročil rákosové traviny a pohled mu padl k prameni a najednou se zastavil.
Voda ve studeném prameni byla mrazivá. Na rozdíl od horkého pramene tu nebyla žádná pára, co by člověku halila pohled, takže bylo jasně vidět na horní půlku těla člověka ve vodě, co k němu stál zády.
Ten člověk ve vodě byl celkem vysoký. Pokožku měl světlou a vlasy černé, mokré a stažené na jednu stranu. Linie, co mu rýsovaly pas a záda, byly hladké a elegantní, a přesto z nich sálala síla. Prostě řečeno to byl krasavec.
Ale Wei WuXian rozhodně nebyl omráčený a neschopen odvrátit pohled kvůli tomu, že by se díval na koupajícího se krasavce. Ať už byl sebenádhernější, nepřitahoval by ho žádný muž. Opravdu, nemohl odvrátit pohled kvůli tomu, co měl ten člověk na zádech.
Byly tam tucty křižujících se jizev.
Byly to jizvy od kázeňského biče. V různých sektách byl druh kázeňského biče na trestání učedníků sekty, co významně pochybili. Po tom mučení jizvy nikdy nezmizely. Ačkoli Wei WuXian nikdy nedostal ránu kázeňským bičem, Jiang Cheng ano. Dokonce ani po veškerém svém zoufalém snažení nedokázal ten nelibý otisk zesvětlit. A proto nebylo možné, aby si Wei WuXian takové jizvy špatně pamatoval.
Obvykle stačil jeden nebo dva údery kázeňským bičem, aby to pro člověka byl dostatečný trest, aby si to pamatoval na celý život a nikdy už neudělal stejnou chybu. Na zádech tohoto člověka bylo přinejmenším třicet jizev. Jaký netvorný zločin spáchal, aby ho tak moc bičovali? A pokud to byl vážně netvorný zločin, proč ho nezabili?
V té chvíli se ten člověk ve vodě otočil. Pod klíční kostí a nedaleko srdce měl jasnou spáleninu. Když Wei WuXian spatřil tu spáleninu, zakusil ten nejvyšší možný šok.
--------------------------------------------
~ Hoříte zvědavostí? ~
Hlavní stránka
Postavy a pojmy
jo rozhodně hořím zvědavosti , možná víc než samotný Wei , děkuji
OdpovědětVymazatI když vím, co tam je... Jo, hořím zvědavostí! Děkuji :D
OdpovědětVymazatHoci viem o koho ide, stále sa teším na tú konverzáciu, čo ešte len príde ❤️.
OdpovědětVymazatJá nic nevím!😱 A tak se strašně těším na další kapitolu. Moc děkuji.🤩👍🤩
OdpovědětVymazatSuper překlad!
OdpovědětVymazatJen mi trochu vrtá hlavou jestliže je Lan XiChen na 1. místě mezi nejpohlednějšími kultivátory, na 2. Lan WangJi, na 4. Wei WuXian a na 5. Jiang Cheng, kdo je na 3.?
Jin ZiXuan ^_^
VymazatAha! To dává smysl! Díky :)
Vymazat