Kapitola 15 – Zdokonalení (5)
Wei WuXian byl člověk schopný najít si pro sebe zábavu, zvláště nadaný v oblasti hledání radosti mezi nudnými okolnostmi. Jelikož tu nebylo nic, s čím by si mohl hrát, mohl si akorát hrát s Lan WangJim. Zavolal: „Bratře WangJi.”
Lan WangJi zůstal bez pohybu.
Wei WuXian: „WangJi.”
Vypadal, jako kdyby nic neslyšel.
Wei WuXian: „Lan WangJi.”
Wei WuXian: „Lan Zhane!”
Lan WangJi konečně přestal psát a vzhlédl k němu s chladným pohledem. Wei WuXian se posunul vzad, zvedl ruce, jako kdyby se bránil. „Takhle se na mě nedívej. Oslovil jsem tě jménem jen proto, že jsi neodpovídal, když jsem ti říkal WangJi. Pokud tě to rozčílilo, taky mi můžeš říct jménem.”
Lan WangJi promluvil: „Dej nohy dolů.”
Wei WuXianův posed byl nesmírně nevhodný, nakláněl se a nohy měl zvednuté. Když Wei WuXian viděl, že konečně Lan WangJi škádlil tak moc, že začal mluvit, tiše se pro sebe uchechtl, jako kdyby konečně viděl, že se oblaka roztrhala a objevil se měsíc. Poslechl Lan WangJiho slova, složil nohy pod sebe, ale horní půlka jeho těla se neznatelně nakláněla blíž a přitiskl paže na stůl. Pořád to byl nepřijatelný posed. Vážným tónem se zeptal: „Lan Zhane. Dovol mi se na něco zeptat. Vážně... mě tolik nenávidíš?”
Lan WangJi sklopil zrak, řasy mu vrhaly světlý stín na tváře jako nefrity. Wei WuXian honem dodal: „Hej, nebuď takový, zase mě takhle ignorovat jen po pár slovech. Chci přiznat svou chybu a omluvit se ti. Podívej se na mě.”
Po odmlce znovu promluvil: „Nechceš se na mě podívat? Tak dobře. Prostě začnu mluvit. Během té noci to byla moje chyba. Neměl jsem lézt na zeď, neměl jsem pít alkohol a neměl jsem s tebou bojovat. Ale přísahám! Nevyprovokoval jsem tě naschvál – vážně jsem se na ta sektovní pravidla nepodíval. Sektovní pravidla v sektě Jiang se všechna předávají ústně; žádná nejsou zapsaná. Jinak bych to rozhodně neudělal.” Rozhodně bych před tebou nevypil celý džbánek Císařova úsměvu. Schoval bych ho a donesl si ho na pokoj, potají bych ho pil každý den a dělil se o něj se všemi, až bychom všichni měli dost.
Wei WuXian pokračoval: „A buďme rozumní – kdo zaútočil jako první? To ty. Kdybys na mě nezaútočil, mohli jsme si to pěkně vyříkat a všechno vyjasnit. Ale když mě někdo praští, musím ho praštit na oplátku. Tohle není celé moje chyba. Lan Zhane, posloucháš? Podívej se na mě. Mladý pane Lane?” Luskl prsty. „Druhý bratře Lane, proč mi neprokážeš laskavost a nepodíváš se na mě?”
Lan WangJi ani nezvedl oči. „Opiš to ještě jednou navíc.”
Wei WuXian okamžitě povadl. „Nebuď takový. Je to moje chyba, dobrá?”
Lan WangJi nemilosrdně odhalil jeho lež. „Necítíš se vůbec provinile.”
Wei WuXian promluvil, jako kdyby neměl žádnou důstojnost: „Promiň, promiň, promiň, promiň, promiň, promiň, promiň. Můžu to zopakovat, kolikrát jen budeš chtít. Můžu to dokonce říct na kolenou.”
Lan WangJi odložil štětec. Wei WuXian si myslel, že už to nemohl dál snést a že ho konečně chtěl zmlátit. Zrovna když chtěl nasadit potrhlý škleb, zjistil, že měl horní a dolní ret zdánlivě přilepený k sobě, takže se nemohl smát.
Tvář se mu rychle změnila. Zkoušel mluvit: „Hmph? Mmhm mmhm mmhm!”
Lan WangJi zavřel oči a zlehka vydechl.
Když otevřel oči, znovu se vrátil jeho poklidný výraz. Znovu zvedl štětec, jako kdyby se nic nestalo. Wei WuXian si už byl dávno vědom toho nenáviděného umlčujícího kouzla ze sekty Lan a odmítal tomu věřit. A přesto po veškerém možném úsilí, kdy si koutky úst poškrábal doruda, stejně nedokázal za žádnou cenu otevřít pusu. A tak si vzal kus papíru, vzletně ho popsal a hodil ho naproti. Lan WangJi se po něm podíval. „Patetické,” odpověděl, zmačkal ho do kuličky a odhodil ho.
Wei WuXian byl tak naštvaný, že se válel po rohoži, pak vstal a napsal další papír a vrazil ho před Lan WangJiho. A ten ho znovu zmačkal a odhodil.
To umlčující kouzlo se zlomilo, teprve když dokončil svoje opisování. Když druhého dne přišel do Knihovnického pavilonu, všechny zmačkané papíry, co byly všude rozházené, byly pryč.
Wei WuXian vždycky zapomněl na bolest již vyléčené rány. Ačkoli prvního dne velmi trpěl kvůli umlčujícímu kouzlu, po pár chvilkách už měl zase nutkání začít povídat. Po pár zbrklých slovech ho zase umlčel. Nedokázal otevřít pusu, a tak načmáral na papír a ten strčil před Lan WangJiho, co ho zmačkal a hodil na zem. To samé se stalo třetího dne.
Pokaždé ho umlčel. Ale posledního dne, kdy musel „čelit zdi a rozmýšlet” si Lan WangJi všiml, že se Wei WuXian zdál tak nějak jiný.
Během svého pobytu v Gusu nechával svůj meč, kde se mu zachtělo, a nikdy ho nikdo neviděl, že by ho měl řádně u sebe. A přesto si ho dneska vzal a nahlas jím udeřil do stolu. Dokonce zašel tak daleko, že začal beze slova psát, což se nápadně lišilo od jeho obvyklého chování, kdy Lan WangJiho vytrvale obtěžoval všemi možnými způsoby. Byl tak poslušný, až to bylo divné.
Lan WangJi neměl důvod jej umlčet, tak se po něm ještě párkrát podíval, jako kdyby nevěděl, že Wei WuXian byl konečně ochotný se chovat slušně. Jak čekal, po krátkém sezení Wei WuXian opakoval své minulé chování a předložil Lan WangJimu list papíru, aby se podíval.
Lan WangJi si původně myslel, že to zase bude směska neuspokojivých frází, ale když se náhodou podíval, překvapilo ho, když zjistil, že to je kresba člověka, co seděl vzpřímeně a četl u okna. Na tváři měl živě realistický výraz. Byl to on sám.
Když Wei WuXian viděl, že projednou neodvrátil zrak, rty se mu vytočily do úsměvu, pozvedl obočí a mrkl. Nebylo třeba žádných slov, neboť význam bylo jasně vidět – Vypadá to jako ty? Je to dobré?
Lan WangJi pomalu promluvil: „Máš času nazbyt, a přesto místo opisování textu čmáráš. Podle mě nikdy nenastane den, kdy tě zprostí tohoto trestu.”
Wei WuXian foukal na inkoust, co ještě nezaschl, a nonšalantně promluvil: „S opisováním jsem už skončil, takže zítra nepřijdu!”
Zdálo se, že se Lan WangJiho štíhlé prsty zarazily, než obrátily další zažloutlý list. Překvapivě Wei WuXiana neumlčel. Jelikož z něj Wei WuXian nevyprovokoval žádnou reakci, zlehka k němu hodil kresbu. „Je tvoje.”
Hodil kresbu na rohož, ale Lan WangJi neměl v úmyslu ji zvednout. Během těchto dnů končily takto všechny papíry, které Wei WuXian popsal svými kletbami, přemlouváním, omluvami, doprošováním a jinými škrábanicemi. Wei WuXian na to byl zvyklý a nevadilo mu to. Najednou dodal: „Zapomněl jsem. Musím přidat ještě něco.”
Po těchto slovech zvedl papír a vzal si štětec a dodal pár tahů. Podíval se na kresbu, pak na skutečného člověka a padl k zemi smíchem. Lan WangJi odložil knihu a spatřil, že Wei WuXian přimaloval květinu jemu na spánek.
Zdálo se, že mu zacukaly koutky. Wei WuXian se zvedl a promluvil jako první: „'Patetické', že? Prostě vím, že řekneš patetické. Nemůžeš říct něco jiného? Nebo k tomu přidat další slovo?”
Lan WangJi chladně odpověděl: „Nesmírně patetické.”
Wei WuXian jednou tleskl. „Vážně jsi k tomu přidal další slovo. Děkuju!”
Lan WangJi odvrátil zrak, vzal do ruky knihu, co položil na stůl, a znovu ji otevřel. Věnoval jí jenom jeden pohled, než ji odhodil pryč, jako kdyby se spálil.
Původně četl buddhistický text, ale když se podíval na otevřenou stránku, rozprostřely se před ním nahé, propletené postavy, nesnesitelné jeho očím. Knihu, co četl, mu nahradil pornografickou knihou, jejíž obálka byla zamaskovaná jako buddhistický text.
Dokonce i člověk bez mozku by odhadl, kdo to udělal. Muselo se to stát, když někdo využil nastálé příležitosti, kdy obrátil pozornost ke kresbě. Ani nemluvě o tom, že se to Wei WuXian nesnažil zakrýt, plácal do stolu a hystericky se smál. „Hahahahahahahahahaha!”
Jak Lan WangJi odhodil knihu na zem, zdálo se, jako kdyby utíkal před hady nebo štíry. Za méně než sekundu odskočil do zadního koutku Knihovnického pavilonu. V hněvu zařval: „Wei Yingu—!”
Wei WuXian se od smíchu skoro odkoulel pod stůl, s obtížemi zvedl ruku. „Tady! Tady jsem!”
Lan WangJi svižně vytasil meč Bichen. Od chvíle, co se setkali, jej Wei WuXian nikdy neviděl tak rozrušeného. Honem popadl vlastní meč. Vytáhl meč tak, aby byla třetina čepele odhalená, a připomněl Lan WangJimu: „Chování! Druhý pane Lane! Dávej si pozor na chování! Dneska jsem si taky přinesl svůj meč. Pokud začneme bojovat, bude Knihovnický pavilon v pořádku?” Věděl, že to Lan WangJiho zahanbí až k hněvu, takže si s sebou necharakteristicky nesl meč na sebeobranu, aby ho náhodou neubodal k smrti.
Wei WuXian okamžitě povadl. „Nebuď takový. Je to moje chyba, dobrá?”
Lan WangJi nemilosrdně odhalil jeho lež. „Necítíš se vůbec provinile.”
Wei WuXian promluvil, jako kdyby neměl žádnou důstojnost: „Promiň, promiň, promiň, promiň, promiň, promiň, promiň. Můžu to zopakovat, kolikrát jen budeš chtít. Můžu to dokonce říct na kolenou.”
Lan WangJi odložil štětec. Wei WuXian si myslel, že už to nemohl dál snést a že ho konečně chtěl zmlátit. Zrovna když chtěl nasadit potrhlý škleb, zjistil, že měl horní a dolní ret zdánlivě přilepený k sobě, takže se nemohl smát.
Tvář se mu rychle změnila. Zkoušel mluvit: „Hmph? Mmhm mmhm mmhm!”
Lan WangJi zavřel oči a zlehka vydechl.
Když otevřel oči, znovu se vrátil jeho poklidný výraz. Znovu zvedl štětec, jako kdyby se nic nestalo. Wei WuXian si už byl dávno vědom toho nenáviděného umlčujícího kouzla ze sekty Lan a odmítal tomu věřit. A přesto po veškerém možném úsilí, kdy si koutky úst poškrábal doruda, stejně nedokázal za žádnou cenu otevřít pusu. A tak si vzal kus papíru, vzletně ho popsal a hodil ho naproti. Lan WangJi se po něm podíval. „Patetické,” odpověděl, zmačkal ho do kuličky a odhodil ho.
Wei WuXian byl tak naštvaný, že se válel po rohoži, pak vstal a napsal další papír a vrazil ho před Lan WangJiho. A ten ho znovu zmačkal a odhodil.
To umlčující kouzlo se zlomilo, teprve když dokončil svoje opisování. Když druhého dne přišel do Knihovnického pavilonu, všechny zmačkané papíry, co byly všude rozházené, byly pryč.
Wei WuXian vždycky zapomněl na bolest již vyléčené rány. Ačkoli prvního dne velmi trpěl kvůli umlčujícímu kouzlu, po pár chvilkách už měl zase nutkání začít povídat. Po pár zbrklých slovech ho zase umlčel. Nedokázal otevřít pusu, a tak načmáral na papír a ten strčil před Lan WangJiho, co ho zmačkal a hodil na zem. To samé se stalo třetího dne.
Pokaždé ho umlčel. Ale posledního dne, kdy musel „čelit zdi a rozmýšlet” si Lan WangJi všiml, že se Wei WuXian zdál tak nějak jiný.
Během svého pobytu v Gusu nechával svůj meč, kde se mu zachtělo, a nikdy ho nikdo neviděl, že by ho měl řádně u sebe. A přesto si ho dneska vzal a nahlas jím udeřil do stolu. Dokonce zašel tak daleko, že začal beze slova psát, což se nápadně lišilo od jeho obvyklého chování, kdy Lan WangJiho vytrvale obtěžoval všemi možnými způsoby. Byl tak poslušný, až to bylo divné.
Lan WangJi neměl důvod jej umlčet, tak se po něm ještě párkrát podíval, jako kdyby nevěděl, že Wei WuXian byl konečně ochotný se chovat slušně. Jak čekal, po krátkém sezení Wei WuXian opakoval své minulé chování a předložil Lan WangJimu list papíru, aby se podíval.
Lan WangJi si původně myslel, že to zase bude směska neuspokojivých frází, ale když se náhodou podíval, překvapilo ho, když zjistil, že to je kresba člověka, co seděl vzpřímeně a četl u okna. Na tváři měl živě realistický výraz. Byl to on sám.
Když Wei WuXian viděl, že projednou neodvrátil zrak, rty se mu vytočily do úsměvu, pozvedl obočí a mrkl. Nebylo třeba žádných slov, neboť význam bylo jasně vidět – Vypadá to jako ty? Je to dobré?
Lan WangJi pomalu promluvil: „Máš času nazbyt, a přesto místo opisování textu čmáráš. Podle mě nikdy nenastane den, kdy tě zprostí tohoto trestu.”
Wei WuXian foukal na inkoust, co ještě nezaschl, a nonšalantně promluvil: „S opisováním jsem už skončil, takže zítra nepřijdu!”
Zdálo se, že se Lan WangJiho štíhlé prsty zarazily, než obrátily další zažloutlý list. Překvapivě Wei WuXiana neumlčel. Jelikož z něj Wei WuXian nevyprovokoval žádnou reakci, zlehka k němu hodil kresbu. „Je tvoje.”
Hodil kresbu na rohož, ale Lan WangJi neměl v úmyslu ji zvednout. Během těchto dnů končily takto všechny papíry, které Wei WuXian popsal svými kletbami, přemlouváním, omluvami, doprošováním a jinými škrábanicemi. Wei WuXian na to byl zvyklý a nevadilo mu to. Najednou dodal: „Zapomněl jsem. Musím přidat ještě něco.”
Po těchto slovech zvedl papír a vzal si štětec a dodal pár tahů. Podíval se na kresbu, pak na skutečného člověka a padl k zemi smíchem. Lan WangJi odložil knihu a spatřil, že Wei WuXian přimaloval květinu jemu na spánek.
Zdálo se, že mu zacukaly koutky. Wei WuXian se zvedl a promluvil jako první: „'Patetické', že? Prostě vím, že řekneš patetické. Nemůžeš říct něco jiného? Nebo k tomu přidat další slovo?”
Lan WangJi chladně odpověděl: „Nesmírně patetické.”
Wei WuXian jednou tleskl. „Vážně jsi k tomu přidal další slovo. Děkuju!”
Lan WangJi odvrátil zrak, vzal do ruky knihu, co položil na stůl, a znovu ji otevřel. Věnoval jí jenom jeden pohled, než ji odhodil pryč, jako kdyby se spálil.
Původně četl buddhistický text, ale když se podíval na otevřenou stránku, rozprostřely se před ním nahé, propletené postavy, nesnesitelné jeho očím. Knihu, co četl, mu nahradil pornografickou knihou, jejíž obálka byla zamaskovaná jako buddhistický text.
Dokonce i člověk bez mozku by odhadl, kdo to udělal. Muselo se to stát, když někdo využil nastálé příležitosti, kdy obrátil pozornost ke kresbě. Ani nemluvě o tom, že se to Wei WuXian nesnažil zakrýt, plácal do stolu a hystericky se smál. „Hahahahahahahahahaha!”
Jak Lan WangJi odhodil knihu na zem, zdálo se, jako kdyby utíkal před hady nebo štíry. Za méně než sekundu odskočil do zadního koutku Knihovnického pavilonu. V hněvu zařval: „Wei Yingu—!”
Wei WuXian se od smíchu skoro odkoulel pod stůl, s obtížemi zvedl ruku. „Tady! Tady jsem!”
Lan WangJi svižně vytasil meč Bichen. Od chvíle, co se setkali, jej Wei WuXian nikdy neviděl tak rozrušeného. Honem popadl vlastní meč. Vytáhl meč tak, aby byla třetina čepele odhalená, a připomněl Lan WangJimu: „Chování! Druhý pane Lane! Dávej si pozor na chování! Dneska jsem si taky přinesl svůj meč. Pokud začneme bojovat, bude Knihovnický pavilon v pořádku?” Věděl, že to Lan WangJiho zahanbí až k hněvu, takže si s sebou necharakteristicky nesl meč na sebeobranu, aby ho náhodou neubodal k smrti.
Lan WangJi namířil čepel na něj. Skoro bylo vidět, jak z jeho světle zbarvených očí šlehaly plameny. „Co jsi to za člověka?!”
Wei WuXian odpověděl: „Co bych mohl být za člověka? Muž!”
Lan WangJi vyplivl: „Nevíš, co je hanba!”
Wei WuXian: „Musím se kvůli tomuhle cítit zahanbeně? Neříkej mi, že jsi ještě nikdy předtím neviděl něco takového. To ti nevěřím.”
Lan WangJiho slabinou bylo, že nevěděl, jak se hádat. Po chvilce, kdy to v sobě tiše zadržoval, ukázal svým mečem na Wei WuXiana. Promluvil s mrazivou tváří: „Ty, jdi ven. Už jsme bojovali.”
Wei WuXian několikrát zakroutil hlavou, předstíral povolnost. „Ne, ne. Copak to nevíš, Mladý pane Lane? Bojovat bez svolení je v Oblačných zákoutích zakázané.” Pokročil k tomu, aby zvedl knihu, co Lan WangJi odhodil, ale Lan WangJi dorazil až k němu a vytrhl mu ji z ruky. Wei WuXian rychle odhadl, že to hodlá použít jako důkaz a nahlásit to. Naschvál promluvil: „Proč mi to bereš? Myslel jsem si, že to nechceš číst. A teď chceš? Vlastně i když si to chceš přečíst, nemusíme kvůli tomu bojovat. Stejně jsem to půjčil exkluzivně pro tebe. Když jsi teď viděl moje porno, jsi můj kamarád. Můžeme si dál vyměňovat názory a...”
Lan WangJimu zbělala celá tvář. Promluvil trhaně po slovech. „Já. To. Číst. Nebudu.”
Wei WuXian pokračoval v překrucování faktů: „Když to nebudeš číst, proč jsi mi to vzal? Tajně si to necháš? To nemůžeš. Od někoho jsem si to půjčil, takže až si to přečteš, musím to vrátit... Hej, hej, hej, nechoď sem. Jsi moc blízko; jsem nervózní. Pěkně si promluvme. Nehodláš to předat, že ne? Předat komu? Starému... Tvému strýci? Druhý mladý pane Lane, myslíš si, že to můžeš ukázat starším? Rozhodně si bude myslet, že jsi to už četl. S tak průhlednou tváří jako máš ty se budeš tak stydět, že z toho umřeš...”
Lan WangJi vyslal do své pravé ruky duchovní energii a knihu to rozcupovalo na tisíce milionů kousků, co se rozletěly k zemi. Když Wei WuXian viděl, že Lan WangJiho úspěšně vyprovokoval, až důkaz zničil, konečně se mu ulevilo a promluvil s hranou lítostí: „Taková škoda!” Pak vzal kousek papíru, co mu spadl do vlasů, a zvedl ho, aby ho ukázal soptícímu Lan WangJimu s bledou tváří. „Lan Zhane, všechno na tobě je skvělé až na to, že rád všechno a všude rozhazuješ. Řekni mi, kolik zmačkaných papírů jsi za posledních pár dní hodil na zem? Dneska už nejsi spokojený ani s házením zmačkaných papírů a místo toho jsi papír roztrhal. Ty jsi to roztrhal, tak si to taky ty ukliď. Nepomůžu ti.” Samozřejmě stejně nikdy nepomohl.
Lan WangJi se znovu a znovu snažil ho vystát, ale už to nedokázal. Zahřměl: „Ztrať se!”
Wei WuXian promluvil: „Ale, ale, podívej se na sebe, Lan Zhane. Všichni říkají, že jsi vytříbený kavalír, jasná perla na světě, co se nese s nesrovnatelnou dvorností, takže se zdá, že to je odsud posud. Copak jsi nevěděl, že je v Oblačných zákoutích zakázáno hlučet? A ty jsi mi vlastně řekl, abych se 'ztratil'. Je tohle poprvé, co jsi na někoho použil tuhle frázi...” Lan WangJi vytasil meč a šel po něm. Wei WuXian honem vyskočil na parapet. „Ztrať se, že? Ztrácet se je moje nejlepší schopnost. Není třeba, abys mě vyprovázel!”
Seskočil z Knihovnického pavilonu a zatímco se smál jako maniak, vběhl do lesa. Tam na něj už čekala skupina lidí. Nie HuaiSang se zeptal: „Jak to šlo? Přečetl to? Jaký byl?”
Wei WuXian odpověděl: „Jaký byl? Ha! Copak jste neslyšeli ten jeho hlasitý výkřik?”
Nie HuaiSang kypěl obdivem. „Slyšel jsem to – řekl ti, aby ses ztratil! Bratře Weii, to bylo poprvé, co jsem Lan WangJiho slyšel někomu říct, aby se ztratil! Jak jsi to udělal?”
Wei WuXianovi se po celé tváři zračila spokojenost. „Dobře že jsem mu pomohl dosáhnout jeho 'poprvé'. Všichni jste to viděli, ne? Ta sebekontrola a etiketa, kvůli které Druhého mladého pana Lana tak chválí, byla proti mně slabá a zbytečná.”
Jiang Cheng mu s pochmurným výrazem vyhuboval: „Na co jsi tak hrdý?! Kde je na tomhle důvod k hrdosti?! Myslíš si, že je úžasné, že ti někdo řekl, aby ses ztratil? Přinášíš naší sektě takovou hanbu!”
Wei WuXian promluvil: „Vážně jsem se mu chtěl omluvit, ale on mi nikdy nevěnoval pozornost. Tolik dnů mě umlčel, tak co je špatného na tom, že jsem si z něj trochu vystřelil? S dobrým úmyslem jsem mu předložil knihu. Bratře HuaiSangu, co se stalo s tvým ceněným pornem byla vážně škoda. Ani jsem to nedočetl; bylo to tak dobré! Lan Zhan rozhodně nechápe řádné vztahy. Dal jsem mu to, a on byl přesto nespokojený. Té jeho tváře je taková škoda.”
Nie HuaiSang vyhrkl: „Vůbec to není škoda! Můžeš jich mít, kolik chceš.”
Jiang Cheng se ušklíbl: „Vážně jsi urazil jak Lan WangJiho, tak Lan QiRena. Jen si zítra počkej na svou smrt! Nikdo tvé tělo nepohřbí.”
Wei WuXian zamával rukama a položil Jiang Chengovi paži kolem ramen. „Koho to zajímá, hlavně že jsem ho poškádlil jako první. Už jsi mé tělo pohřbil tolikrát, tak co je špatného na tom to udělat ještě jednou?”
Jiang Cheng na to zareagoval kopnutím. „Kšá, kšá, kšá! Až příště uděláš něco takového, neříkej mi to! A ani po mě nechtěj, abych se díval!”
--------------------------------------------
~ Není divu, že Lan WangJi tak bouchl, to byl prvotřídní tah, jak někoho naštvat. WuXian je prostě mistr. ~
Hlavní stránka
Postavy a pojmy
Wei WuXian odpověděl: „Co bych mohl být za člověka? Muž!”
Lan WangJi vyplivl: „Nevíš, co je hanba!”
Wei WuXian: „Musím se kvůli tomuhle cítit zahanbeně? Neříkej mi, že jsi ještě nikdy předtím neviděl něco takového. To ti nevěřím.”
Lan WangJiho slabinou bylo, že nevěděl, jak se hádat. Po chvilce, kdy to v sobě tiše zadržoval, ukázal svým mečem na Wei WuXiana. Promluvil s mrazivou tváří: „Ty, jdi ven. Už jsme bojovali.”
Wei WuXian několikrát zakroutil hlavou, předstíral povolnost. „Ne, ne. Copak to nevíš, Mladý pane Lane? Bojovat bez svolení je v Oblačných zákoutích zakázané.” Pokročil k tomu, aby zvedl knihu, co Lan WangJi odhodil, ale Lan WangJi dorazil až k němu a vytrhl mu ji z ruky. Wei WuXian rychle odhadl, že to hodlá použít jako důkaz a nahlásit to. Naschvál promluvil: „Proč mi to bereš? Myslel jsem si, že to nechceš číst. A teď chceš? Vlastně i když si to chceš přečíst, nemusíme kvůli tomu bojovat. Stejně jsem to půjčil exkluzivně pro tebe. Když jsi teď viděl moje porno, jsi můj kamarád. Můžeme si dál vyměňovat názory a...”
Lan WangJimu zbělala celá tvář. Promluvil trhaně po slovech. „Já. To. Číst. Nebudu.”
Wei WuXian pokračoval v překrucování faktů: „Když to nebudeš číst, proč jsi mi to vzal? Tajně si to necháš? To nemůžeš. Od někoho jsem si to půjčil, takže až si to přečteš, musím to vrátit... Hej, hej, hej, nechoď sem. Jsi moc blízko; jsem nervózní. Pěkně si promluvme. Nehodláš to předat, že ne? Předat komu? Starému... Tvému strýci? Druhý mladý pane Lane, myslíš si, že to můžeš ukázat starším? Rozhodně si bude myslet, že jsi to už četl. S tak průhlednou tváří jako máš ty se budeš tak stydět, že z toho umřeš...”
Lan WangJi vyslal do své pravé ruky duchovní energii a knihu to rozcupovalo na tisíce milionů kousků, co se rozletěly k zemi. Když Wei WuXian viděl, že Lan WangJiho úspěšně vyprovokoval, až důkaz zničil, konečně se mu ulevilo a promluvil s hranou lítostí: „Taková škoda!” Pak vzal kousek papíru, co mu spadl do vlasů, a zvedl ho, aby ho ukázal soptícímu Lan WangJimu s bledou tváří. „Lan Zhane, všechno na tobě je skvělé až na to, že rád všechno a všude rozhazuješ. Řekni mi, kolik zmačkaných papírů jsi za posledních pár dní hodil na zem? Dneska už nejsi spokojený ani s házením zmačkaných papírů a místo toho jsi papír roztrhal. Ty jsi to roztrhal, tak si to taky ty ukliď. Nepomůžu ti.” Samozřejmě stejně nikdy nepomohl.
Lan WangJi se znovu a znovu snažil ho vystát, ale už to nedokázal. Zahřměl: „Ztrať se!”
Wei WuXian promluvil: „Ale, ale, podívej se na sebe, Lan Zhane. Všichni říkají, že jsi vytříbený kavalír, jasná perla na světě, co se nese s nesrovnatelnou dvorností, takže se zdá, že to je odsud posud. Copak jsi nevěděl, že je v Oblačných zákoutích zakázáno hlučet? A ty jsi mi vlastně řekl, abych se 'ztratil'. Je tohle poprvé, co jsi na někoho použil tuhle frázi...” Lan WangJi vytasil meč a šel po něm. Wei WuXian honem vyskočil na parapet. „Ztrať se, že? Ztrácet se je moje nejlepší schopnost. Není třeba, abys mě vyprovázel!”
Seskočil z Knihovnického pavilonu a zatímco se smál jako maniak, vběhl do lesa. Tam na něj už čekala skupina lidí. Nie HuaiSang se zeptal: „Jak to šlo? Přečetl to? Jaký byl?”
Wei WuXian odpověděl: „Jaký byl? Ha! Copak jste neslyšeli ten jeho hlasitý výkřik?”
Nie HuaiSang kypěl obdivem. „Slyšel jsem to – řekl ti, aby ses ztratil! Bratře Weii, to bylo poprvé, co jsem Lan WangJiho slyšel někomu říct, aby se ztratil! Jak jsi to udělal?”
Wei WuXianovi se po celé tváři zračila spokojenost. „Dobře že jsem mu pomohl dosáhnout jeho 'poprvé'. Všichni jste to viděli, ne? Ta sebekontrola a etiketa, kvůli které Druhého mladého pana Lana tak chválí, byla proti mně slabá a zbytečná.”
Jiang Cheng mu s pochmurným výrazem vyhuboval: „Na co jsi tak hrdý?! Kde je na tomhle důvod k hrdosti?! Myslíš si, že je úžasné, že ti někdo řekl, aby ses ztratil? Přinášíš naší sektě takovou hanbu!”
Wei WuXian promluvil: „Vážně jsem se mu chtěl omluvit, ale on mi nikdy nevěnoval pozornost. Tolik dnů mě umlčel, tak co je špatného na tom, že jsem si z něj trochu vystřelil? S dobrým úmyslem jsem mu předložil knihu. Bratře HuaiSangu, co se stalo s tvým ceněným pornem byla vážně škoda. Ani jsem to nedočetl; bylo to tak dobré! Lan Zhan rozhodně nechápe řádné vztahy. Dal jsem mu to, a on byl přesto nespokojený. Té jeho tváře je taková škoda.”
Nie HuaiSang vyhrkl: „Vůbec to není škoda! Můžeš jich mít, kolik chceš.”
Jiang Cheng se ušklíbl: „Vážně jsi urazil jak Lan WangJiho, tak Lan QiRena. Jen si zítra počkej na svou smrt! Nikdo tvé tělo nepohřbí.”
Wei WuXian zamával rukama a položil Jiang Chengovi paži kolem ramen. „Koho to zajímá, hlavně že jsem ho poškádlil jako první. Už jsi mé tělo pohřbil tolikrát, tak co je špatného na tom to udělat ještě jednou?”
Jiang Cheng na to zareagoval kopnutím. „Kšá, kšá, kšá! Až příště uděláš něco takového, neříkej mi to! A ani po mě nechtěj, abych se díval!”
--------------------------------------------
~ Není divu, že Lan WangJi tak bouchl, to byl prvotřídní tah, jak někoho naštvat. WuXian je prostě mistr. ~
Hlavní stránka
Postavy a pojmy
Jedna z úžasný scén. Lan Zhan se vážně tak snadno rozčílí, že ho provokovat Wei Ying prostě musí. Děkuju za překlad.
OdpovědětVymazatje dokonalý malý ďábel, jak se Lan na něj mohl zlobit? děkuji skvělé
OdpovědětVymazatJo jo, učňovská létam, puberťáci se nezapřou :D
OdpovědětVymazatMoc děkuji.🥰
OdpovědětVymazat