PK - kapitola 19

Kapitola 19

„Vypadám jako chlapec,” řekl Lan'xiu nespokojeným hlasem.

„Dobře. Takhle neupoutáš žádnou nechtěnou pozornost,” odpověděl Ning. „Bitvy jsou plné chlapců.”

„Líbí se mi to,” škádlil Hüi z místa, kde seděl a pozoroval je. „Vypadáš velmi báječně.”

Bylo fantastické, jak pohledně Lan vypadal ve svém koženém brnění a tmavých kalhotách. U opasku mu visel meč a na rukách měl rukavice. Vlasy měl na zádech zapletené do dlouhého copu a na stole měl položenou bronzovou helmu.

„Je to divný pocit,” řekl Lan. Na Ningovo naléhání měl také pánské spodní prádlo a velmi mu chybělo hedvábí jeho korzetu.

„Takhle oblečená se vmísíš mezi jednotky,” řekl Hüi pevně. „A to bude tvoje výhoda. Pochybuješ snad, že pokud Wu Min přijde do boje a spatří tě na bojišti oděnou jako ženu, že vynaloží veškerou svou energii, aby tě zničil?”

„Máš pravdu,” řekl Lan. „Až tuhle bitvu vyhrajeme, obleču se do pěkných šatů.”

„A já—” odmlčel se Hüi a podíval se na Ninga.

„Je z ní servu, já vím.”

„Ningu! Kdy se naučíš držet jazyk za zuby!”

„Nikdy!” zasmál se Ning. „To je to, co si na mě ceníš. Nechám vás čtvrt hodiny o samotě, ale pak musíme vyrazit.” Vyběhl z místnosti a zavřel za sebou dveře.

Lan se otočil na Hüie se smutkem v očích. „Proč musí lidé bojovat? Proč nemohou obejmout krásu naší země a žít prostým životem v míru?”

Hüi vstal a přišel k němu, vzal ho do náručí k cudnému objetí. „Lidé takhle nejsou stvořeni. Mají usilovat a soupeřit.”

„Ale na smrt?”

„Řekni mi, má lásko, kdyby tu byl tvůj bratr, nechala bys ho dělat, co zlého by si možná přál?”

„Bojovala bych s ním na smrt, než abych mu dovolila popustit tu jeho krutost a zlo!” vycedil Lan mezi sevřenými zuby.

„Jako to dělají všichni lidé, když jsou v koncích, ať už je to dobré nebo špatné.” Hüi zesílil své sevření a pak Lana pustil a odstoupil od něj. „Máš něžnou duši. Možná by bylo lepší, kdybych ti zakázal mě doprovázet.”

„Ráda bych viděla, jak se o to pokusíš, můj pane.” Lan se narovnal a hrdinně se usmál. „Do války, můj pane, a vítězství pro nás pro oba.”




Pro Lan'xiu bylo otázkou cti jet celou cestu na svém koni místo cestování na jednom ze zásobovacích vozů. Někdy měl pocit, že Hüi zapomněl, co doopravdy byl, s veškerými svými obavami o jeho údajnou delikátnost. A jezdil jako všichni ostatní muži. Byl rád, když viděl tu samou klisnu, na které jel, když navštívili letní palác. A zdálo se, že i ona si na něj pamatovala a lísala se mu k prstům.

Po prvních podivných pocitech ze svého nového brnění a mužského oděvu si na to Lan rychle zvykl. Hüi Wei byl jako generál velmi zaneprázdněný řízením operací, přijímáním hlášení od zvědů a dohledem nad jejich postupem, a proto nebyl vždy po Lanově boku. Ačkoli když kolona na noc zastavila, snažili se spát na zemi blízko sebe.

Na rozdíl od některých generálů, jejichž smysl blahosklonnosti vyžadoval grandiózní stany a mnoho služebnictva, Hüi Wei žil jako jeho vojáci. Rychlost považoval za podstatu vítězství. Nemohl se obtěžovat, aby ho tížila vnější paráda hodnosti.

Ale Lan nebyl nikdy sám. Zaprvé Ning mu zůstal na blízku, jako celý Lanův život, a dohlížel na to, aby nemohl nic udělat bez dozoru. Ale teď kolem Lana v kroužku jela i jeho osobní stráž. Nebylo to nijak očividné, ale nedovolili ostatním vojákům se přiblížit na méně než dvacet stop. Kvůli tomu se cítil trochu bezpečněji. Navzdory svému tréninku si byl Lan vědom, že neměl žádné zkušenosti ze skutečné války. Jeho nejvroucnějším přáním bylo, aby svým počínáním v bitvě neznemožnil sebe, Ninga nebo ze všeho nejhůř Hüi Weie. Vzýval své bohy a znamení, aby mu dali odvahu čelit smrti statečně, kdyby to bylo jeho osudem.

Lan v tichosti naslouchala, jak Hüi rozebíral plány a mapy se svými generály. Brzy mu začalo být jasné, že Hüi Wei lhal, buď jí nebo sobě, ohledně řízení vojska zezadu. Možná aby jí rozmluvil, aby ho doprovázela. Lan'xiu pochybovala, že Hüi by se mohl zříct té výzvy a rozechvění z bitvy, i za cenu svého vlastního života. Jiang tu byl také, odmítal zůstat doma v tomto kritickém momentu a nechal otěže vlády v rukách člověka, kterému věřil nade vše, svého partnera Zheng Guaofanga. Mezi nimi se Lan cítila pokorně uctivě nad jejich schopností plánovat setkání s různými možnostmi a strategizovat tak, aby je obrátili ke své výhodě.

Ale byla tu část, kvůli které tu byl, aby hrál. Jedině on mohl zabránit tomu, co mu znamení vyjevila. Obezřetně se pokusil s Hüi Weiem promluvit o svých vizích.

„Musíš se držet na planinách,” řekl Lan. „Pokud se vypravíš do kopců, je snadné se ztratit.”

„Nikdy jsem se neztratil,” chvástal se Hüi. „Jak bych mohl ztratit cestu se sluncem a hvězdami, co mě vedou? Nikdy jsem nepříteli nedovolil proklouznout a sedět v pohodlí, zatímco mě z vrcholu zesměšňoval.”

„Počasí v Liaopeh—”

„—je stejné jako počasí kdekoli jinde,” řekl Hůui pevně. „Nebuď tak bázlivá, má lásko. Nepřijdu k žádné úhoně.”

Lan pozdě té noci ležel ve svých přikrývkách, dlouho poté, co šel Hüi Wei spát. Přál si, aby se mohl přitáhnout blíž a získat trochu tepla, když by se nechal držet v Hüiově náručí, ale nemohl takhle kompromitovat generálovu pověst. Nechtěl vytvářet zkazky, že si generál vzal za milence mladého vojáka.

Cítil, jak se pod ním zem pohybovala, a nejdřív si myslel, že se mu možná začíná točit hlava, ale pak se Jiang a Hüi posadili a poslouchali. „Jdou,” řekl Hüi. A pak byl pryč, běžel pro svého koně.

Jiang vstal a řekl Ningovi: „Dojdi pro koně. Pravděpodobně do úsvitu nezaútočí, ale lepší být na koni než na zemi.”

Lan už byl na nohách, roloval přikrývky, zatímco Ning šel pro jejich koně. Čtyři z jeho stráže zůstali s ním, dokud mu nepřivedli koně. Sluhové sesbírali přikrývky a ostatní předměty, co měly být naloženy na vůz, zatímco Lan seděl obkročmo na koni a stáhl se z hlavní cesty, aby válečným vozům umožnil projet kolem.

Kapitán Wen vypadal stejně klidně jako vždycky, ale jeho kůň byl neklidný, jako kdyby se na něj přeneslo něco ze vzrušení muže.

„Kapitáne Wene,” řekl Lan. „Poslouchej mě. Vím, jaké jsou tvoje rozkazy od generála, ale v bitvě budeš poslouchat mě. Ty kopce támhle—” Lan ukázal na temné hory, viditelné jenom v noci kvůli mlze držící se v průsmycích. „Ty kopce vedou do hor Liaopeh, mé domoviny. Ning a já jsme prošli každý kousek té země a dobře ji známe. Pokud vyrazíme, drž se poblíž.”

„Ano, moje—pane!” řekl kapitán Wen, ačkoli se mu čelo nakrčilo mírným zamračením. Podíval se na Ninga, co na něj rozhodně kývl.

„Budu se snažit nenechat nikoho z nás zabít,” řekl Lan se suchým úsměvem. „Děkuji ti za tvou loajálnost.” Postavil se ve třmenech a uklonil se svým strážím. „Budu se snažit vás uctít stejnou odvahou, jakou máte vy.”

Stráž v pozdravu pozvedla své kopí skoro jako jeden. To Lana dojalo víc než nejhlasitější křik a utěšilo jej, že věděl, že mu budou krýt záda. Otočil koně, aby následoval ve stopách, co po sobě nechaly válečné vozy. Násadu kopí měl příjemně v ruce.

„Myslíš si, že přijde?” zeptal se Ning tiše.

„Vím, že ano,” řekl Lan. „Nebude mít podezření, že jsem tady, takže nebudu jeho cíl. Ale Wu Min zná kopce stejně jako já. Má nějakou lest, jak Hüi Weie udržovat čelem k západu. Hory odtud vypadají neschůdně a nedokázala jsem přesvědčit Hüie, že přes ně existují cesty. Velmi dobře, Hüi může čelit západu. My budeme strážit východ.”

„Tvoje matka byla velmi moudrá žena,” okomentoval to Ning.

Lan si skousl ret, jak to dělal vždycky, když mu připomněl jeho nádhernou matku, co zemřela příliš brzy. „Ano. Dala mi tebe. Teď ti děkuji, Ningu, pokud jsem to ještě dřív neudělala. Nejenom za tvou věrnost a lásku, ale také že jsi mě vytrénoval, jako ještě žádná princezna kdy nebyla. Bez tebe—”

„Ach ano, beze mě bys byla jen obyčejná princezna, co sedí doma a lomí rukama,” řekl Ning s úsměvem. „Bylo mi ctí mít tak dobrého studenta.”

Lan natáhl svou volnou ruku k Ningovi a poplácal ho po rameni. „Poděkuji ti znovu později, až budeme prosti tohoto nepořádku, ale prozatím zmlkni.”

Ning tak učinil, ale kvůli té hrdosti, co mu zářila v očích, jak jel po boku své princezny, byl Lan velmi šťastný, že oba byli naživu, aby spatřili tento den, kdy Lan'xiu jela volně jako princezna válečnice, kterou měla být.

Lan'xiu viděl, že Hüi se držel vzadu na vršku srázu, odkud mohl přehlížet bitvu, alespoň prozatím. Neměl pochyb o tom, že pokud to bude nezbytné, Hüi se vrhne do boje, aby obrátil plány. Pěšáci, kavalérie a vozy se hrnuli z hřebene a před prvním světlem úsvitu byli u Dajiho sil. Slunce jim stoupalo za zády, Dajiho to překvapilo a přinutilo jej to zahájit bitvu.

Lan viděl, že Hüi neposlal celou svou sílu dopředu, ale vyslal dostatek mužů, aby Dajiho nalákal do pasti svého výběru. Ale stejně byl Lan'xiu nervózní. On a Ning se čím dál častěji obraceli na východ. Mlha se z hor nezvedla, neboť během brzkého jara často prodlévala. Slunce ještě nebylo dostatečně silné, aby mlhu rozehnalo, a hory se tyčily, pochmurně zahalené do šedi.

Zvuky bitvy byly hrozivé a Lan nedokázal z hor zachytit žádný varovný hluk. Otočil se zpět, aby se podíval na bitvu dole, a najednou na poli zahlédl záblesk něčeho kovového. Popadl Ninga za paži. „Viděl jsi to?”

„Signalizují o pomoc, Lan'xiu,” souhlasil Ning pochmurně.

Oba dva se otočili a zírali do horských průsmyků, ale mlha byla příliš hustá na to, aby spatřili nějaký signál. Nebo to si Lan'xiu myslela. Zničehonic zachytil mdlý záblesk světla.

„Tam. Musíme jít,” zamumlal Lan. „Kapitáne Wene, řekni svým mužům, aby jeli potichu a aby měli kopí připravená. Žádný zbytečný hluk. Napodobujte Ninga a mě.”

„Co děláte, vaše výsosti?” zeptal se Wen naléhavě.

„Zařizuji, aby se generál Qiang Hüi Wei a jeho muži dožili radovánek ze svého vítězství,” řekl Lan.




Kapitán Wen rychle rozkázal svým mužům, aby jeli potichu a aby ztlumili vrzání a cinkání svých zbraní. Jako dobrý velitel jel za Lan'xiu a Ningem, nechtěl riskovat svou jednotku tam, kde se neodvažoval sám jet.

Ačkoli Ninga poznal ve fyzickém smyslu, ještě toho o jeho milenci bylo spoustu, co mu zůstávalo záhadou. Jeho tělo nebylo ani jako ženské, ani jako mužské, ale fascinující kombinace obou se silnými svaly a hladkou pletí. O Ningově minulosti nebo o tom, jak ho ořezali, nic nevěděl, ale neměl ponětí, že to rozhodnutí stát se eunuchem pro něj nebylo ani snadné, ani dobrovolné. A princezna; možná že v Liaopeh se princeznám dostávalo jiného tréninku, než který znal on, ale to, jak zacházeli se svými zbraněmi, v něm probudilo nový respekt.

Princezně bylo s kopím v ruce jasně příjemně a viděl ji čelit Druhé manželce s mečem zrudlým Ci'aninou krví. Ale Ning! Nemohl být pouhým sluhou v ložnici! Jasně musel být válečníkem prvního řádu. Dokonce i Lan'xiu se stáhla a nechala ho vést.

Zvuky bitvy za ním se zdály vzdálené a stále se mu vracely v cizích, rozeklaných tvarech rudých skal kolem nich. Ning a Lan'xiu vedli malou skupinu cestami, kde by Wen nečekal, že by mohl projít jeden muž, hlouběji do úzkých, kroutících se zdí. Nad nimi se tyčily skály a zaclonily jim denní světlo. Sem tam se vynořili do otevřené oblasti, kde se mlha stále válela nízko v strašidelných úponcích jako duchové.

A Ning je stále vedl dál po vinoucí se cestě, co vedla výš na vrcholy. Wen se nervózně otočil ve svém sedle, dával pozor na cestu za nimi a pokukoval do tlumeného světla, aby snad na ně nespadla nějaká hlídka umístěná nad nimi.

Ning konečně zvedl ruku a Lan'xiu zastavila koně. Otočila se, aby v tichosti dala signál Wenovi, naznačovala, aby své muže rozmístil po obou stranách úzkého vchodu. Byl nejistý, ale nebyla spokojená, dokud všichni jeho muži nebyli skrytí z dohledu a dokud nepobídli své koně do úzkých proláklin v rozeklaných stěnách.

On se postavil na místo, odkud měl jasný výhled. Pokud by se princezně něco stalo, bylo by jeho povinností donést tuto novinu zpět generálovi, přičemž poté by se zabil na znamení omluvy a kajícnosti. Jelikož preferoval žít, rozhodl se, že musel dávat pozor na cokoli, co by se přihodilo, aby byl připravený ji bránit.

Princezna a Ning seděli na svých koních, ani jeden nemluvil a ani se na sebe nedívali. Ta ostražitost v jejich tělech se zdánlivě přesunula na jejich zvířata, neboť také stála bez hnutí. Ticho nekazilo dokonce ani odfrknutí nebo neobezřetný pohyb.

V úzké mezeře se najednou objevil muž, co měl na sobě brnění Liaopeh, a Wena zachvátilo podezření. Co vlastně věděl o Ningovi nebo princezně? Obdivoval, že trvala na tom, že nezůstane doma, ale kvůli tomuto tajnému setkání byl naštvaný a nervózní ze strachu, že generála zradila. A přesto ho něco přimělo čekat a podívat se, co se stane.

Mladý muž z Liaopeh byl šokovaný, takže potáhl otěžemi, a jeho kůň couvl a zaržál. Znovu spěšně nabyl kontrolu nad svým zvířetem a zíral na dva muže, co mu blokovali cestu. Beze slova se otočil a zmizel zpět, odkud přišel.

A přesto Ning a princezna nic neudělali, nepohnuli ani svalem, nepromluvili jediného slova. Wenovi se zdálo, jako kdyby si navzájem dokázali číst myšlenky, a přemýšlel, jestli tomu vojáku z Liaopeh dali nějaké znamení, co nedokázal vnímat.

Wen chtěl užuž předjet kupředu a dožadovat se vysvětlení, když ho upoutaly zvuky za mezerou. Jak čekal, na malé prostranství vjel starší muž. Podle jeho brnění se zdálo, že to byl přinejmenším generál z Liaopeh, a jeho krutá, hranatá tvář svítila pobavením.

„Princezno Lan'xiu, přišla jsi mi ukázat cestu ke svému novému majiteli. Jak velmi laskavé,” řekl muž s nesmírnou sebedůvěrou. „A tvůj malý patolízal pořád jede po tvém boku. Nedokážu vymyslet, co si tvůj generál myslí, že ti dovolil pobíhat kolem bez řetězu. Musí být v hlavě měkčí, než jsem předpokládal.”

„Přišla jsem ti ukázat cestu k tvému novému pánu v podsvětí,” řekla Lan'xiu.

Její hlas Wena polekal. Zdál se hlubší a byl plný pohrdáním a znechucením.

„Velmi zábavné. Sladká malá dívka zvedající svůj meč v souboji se skutečným mužem,” posmíval se neznámý generál. „Pokud se někdo dnes vydá do podsvětí, budeš to ty!” Se zavrčením vytasil svůj dlouhý meč. „Tohle si vychutnám. A až ti dám, co si zasloužíš, useknu té tvé malé kryse hlavu a vyšlu ho, aby ti došel do pekla pro pantoflíčky. To je všechno, k čemu se hodí.”

Za generálem se objevili dva vojáci a vyrazili k Lan'xiu. Než mohl Wen vykřiknout rozkaz, princezna hodila své kopí, probodla jednoho muže skrz hrdlo. Padl, svíral si hrdlo a bublal, a svíjel se v prachu, dokud nezemřel. Jeho kůň vyrazil průchodem na druhé straně prostranství. Druhý voják váhal dost dlouho na to, aby Lan'xiu uzmula kopí od Ninga. Wen si všiml, že se zdála být obeznámená se slabými místy brnění Liaopeh, neboť bodla muže do podpaží. Otočil svého koně a ustoupil zpět do temnoty za mezerou.

Generál z Liaopeh se během té rozmíšky nepohnul, tenké rty se mu kroutily v sarkastickém úsměvu. „Myslíš, že na mě zapůsobíš tím malým počinem? Pche! Byli to pouzí vojáci, nicky. Jejich osudem je pro mě zemřít. O jednoho víc nebo méně na výsledku nic nezmění.”

„Alespoň budeš mít strážce, co tě bude doprovázet ve smrti, bratře,” vyplivla na něj Lan'xiu. „Pokud si ještě po smrti budeš moct nárokovat jejich loajalitu.”

„Zapomněla jsi, moje nejdražší sestro,” řekl Wu Min, „že tvoje truchlící matka mi četla znamení. Nemůžeš mě zabít. Pokud věříš jejím věštbám, moje smrt nemůže být způsobena mužem nebo ženou. Můžeš po mě bodat celý den tím svým mečem na hraní, ale nakonec tvou krev proliju do prachu a při své vítězné jízdě pošlapu tvé zlomené tělo.”

„Pamatuji si to,” řekla Lan'xiu. „Také řekla, že i když tě nikdy nemohu zabít, budu příčinou tvé smrti. Nevinila bych tě z toho, že jsi mě poslal pryč. Možná bych udělala to samé. Ale nemusel jsi zabíjet mou matku.”

„Staré zprávy, sestro. Její kosti jsou už dlouho prachem ve větru. Stejně jako by byly tvoje, kdyby se události držely mého pánu. Ale brzy to napravím.”

„Nemusíš se bát ruky muže či ženy, ale vždycky mi přišlo zábavné, že se nebojíš například koní. Mohla bych vylekat tvého koně a on tě pak shodí na ty skaliska a zlomí ti páteř. Mohla by to být dlouhá, pomalá smrt.” Lan'xiu se usmála.

Wu Min nervózně shlédl na svého koně. „Můj kůň je příliš dobře vycvičený a ty mu neublížíš. Nikdy jsi nemohla ublížit zvířeti.”

Pak kopl ostruhami koni hluboko do slabin, svou divokou silou ho zkrvil a vyrazil proti Lan'xiu s mečem zvednutým, aby jí probodl hrdlo. Ona pozvedla svou vlastní čepel a uhnula koněm stranou, vykryla jeho bodnutí a zakřičela jako polnice: „Nedokáže tě zabít ani muž, ani žena, Wu Mine! Ať nám všem eunuch ukáže, kdo je lepší muž a válečník!”

Wu Min se omráčeně otočil k Ningovi a znovu pozvedl svůj meč. Wen pobídl svého koně kupředu, ale zastavil se, když po něm Lan'xiu křikla rozkaz.

Ning se po Wenovi nikdy ani nepodíval, jeho soustředění bylo tak naprosté. Wu Min měl každou výhodu, ve velikosti, výšce a větším dosahu. Jeho kůň byl vyšší a silnější, a přesto z jednoho koňského hřbetu Ning dokázal, že je mistrem šermu. Každé Wu Minovo bodnutí i seknutí odborně vykryl a kontroval.

Wen zadržoval dech, připravený vyrazit kupředu, aby svého milence zachránil, ale postupně se zapomněl bát. Ještě nikdy neviděl takový boj! Ning brilantně odrážel většího muže vzad zručnou obratností a lepší strategií. Znal víc triků, než Wen kdy viděl!

Wu Min byl zvyklý na snadný život, kdy musel jenom rozkazovat, takže byl znavený a paže mu klesala. Tvář měl zkroucenou v zoufalé změti a jak horečnatě máchal svým mečem proti Ningovi, měl vyceněné zuby. Doufal, že ho trumfne hrubou silou. Z pod helmy se mu po tváři valil pot a on rychle mrkal, aby zbavil očí toho pálení.

Ning nevyužil těchto momentů. S pohrdavým úsměvem nad Wu Minovou slabostí čekal, než znovu zaútočil, ale jak sekal po generálově odhalené kůži a bodal do jeho brnění mezi koženými pláty, zas a znovu ho ranil do krve.

„Co ode mě chceš?” zařval Wu Min nakonec, jeho těžká paže zpomalila, jak marně sekl vzduchem.

„Něco, co mi nemůžeš vrátit!” zakřičel Ning svým pozměněným hlasem. „Nemůžeš mi vrátit koule, takže dneska si vezmu ty tvoje!”

„Ne!” zařval Wu Min. „Nejdřív zabiju tebe a pak ten nepřirozený potěr ďábla, kterému sloužíš!”

„To můžeš zkusit,” odpověděl Ning, na rtech se mu skrýval malý úsměv.

Wu Min proti němu vyrazil a Ning stál na místě, držel svého koně utaženými otěžemi. Wu Min byl tak blízko, že Wen chtěl vykřiknout a rozkázat Ningovi, aby uhnul z cesty!

Ale Ning ho znovu překvapil. Přesně v tom posledním možném momentu, když Wu Minův meč vyrazil k jeho hrudi, se Ning skrčil nízko a dovolil čepeli, aby mu prošla nad ramenem a odřela mu brnění. Ale svou čepelí zasáhl Wu Mina pod paží a vnořila se mu hluboko do boku.

Z Wu Minova hrdla vyrazilo pisklavé zahučení bolesti, ale podařilo se mu udržet svůj meč, i když měl potíže jej zvednout. „Za tím průsmykem čeká na můj signál pět tisíc mužů,” zachroptěl. „Dokonce i teď mi jedou na pomoc. Jsem jenom zraněný, ale tebe zabijí a já budu mít to potěšení přihlížet!”

„Žádný obvaz nezastaví prýštění živé krve z té rány,” řekla Lan'xiu nejchladnějším hlasem, který od ní kdy Wen slyšel. „Křehnou ti prsty? Oči se ti zamlžují temnotou? Umíráš, můj bratře, a duch mé matky čeká na to, aby tě obvinil ze zločinů, co jsi v tomto životě spáchal. Má smrt ti nepřinese žádnou útěchu, neboť zemřeš dlouho předtím než já.”

„Ne, tak to nemůže být!” zaječel Wu Min. „Zabiju tě!” Prsty se mu otevřely a meč mu spadl na zem. Oči měl prázdné, jak zíral kolem sebe. „Mlha! Mlha smrti!”

„Přišli si pro tebe, bratře. Přeji ti příjemnou cestu, neboť na její konci zaplatíš za veškeré utrpení, co jsi v tomto životě způsobil.” Lan'xiu pokročila koněm kupředu, zírala do tváře svého bratra.

Ten se divoce rozhlížel kolem, ale smrt mu do tváře otiskla svůj nárok a on byl kvůli ztrátě krve bílý. Lan'xiu natáhla ruku a strčila ho z koně.

Ning v mžiku sesedl a stál vedle padlého muže. „Démoni přišli nárokovat si tvou duši a tělo, ale půjdeš do pekla bez kousků masa, co si nárokuji jako svou splátku. Zaplatíš za své pobavení na můj účet. Na tohle jsem dlouho čekal.”

Wen sebou trhl, ale přinutil se sledovat, jak Ning vytasil dýku a prořezal se Wu Minovými kalhoty a odťal mu varlata od těla. Wu Min hučel bolestí, ale hlas teď měl měkčí, skoro vzlykal, jak ho síla opustila.

Ning odhodil oddělená varlata tak daleko na skály, jak jen mohl, a řekl: „Ať si je káňata dají k večeři. To je všechno, na co jsou dobrá.”

„Proč bys tohle dělala, Lan'xiu, má drahá sestro? Proč mě tak nenávidíš?”

Lan'xiu a Ning v tichosti stáli a sledovali, jak se Wu Minova krev srážela v prachu kolem něj a jak černala, když se její tok zpomalil a ustal. Když jeho tělo ochablo laxností smrti, Ning na něj plivl a Wen si pomyslel, že možná nikdy nepochopí hloubku jeho nenávisti. Lan'xiu sesedla a popadla bratra za boty, odtáhla jeho tělo na okraj prostranství. Vzhlédla na Wena.

„Tady zaujmeme stanovisko. Wu Min možná přivedl pět tisíc mužů, ale tou mezerou mohou projít jen po dvou a po třech. Musíme je tady zastavit pro bezpečí generála a jeho sil, tvých krajanů. Ať tví muži mají připravené luky.”

„Pět tisíc—ano, vaše výsosti.” Kapitán Wen polkl, měl pocit, jako kdyby se ocitl v nějakém zlém snu. Zapískal a jeho muži se vynořili ze svých skrýší, jejich šokované tváře mu ukazovaly, že byli stejně otřesení tím, co se událo.

Lan'xiu byla znovu na svém koni a měla luk v rukách. „Vojáci mé stráže, je nás pár a nepřátel je mnoho. Můj pán Hüi Wei je dole v tom údolí, bojuje, aby ubránil naši zem a naši čest. Pokud se jeho síly rozdělí, aby čelil mužům Liaopeh, možná nevyjdeme jako vítězové. Tady zaujmeme naše stanovisko a přinutíme nepřátele vyjít ze své díry.”

Ukázala na mezeru. „Za tím průsmykem možná čeká pět tisíc, ale dnes dvacet zastaví pět tisíc. Síly Liaopeh kolem nás nesmí promašírovat a překvapit generála zezadu. Jste se mnou?”

„Ano,” řekl kapitán Wen. „Budeme stát a bojovat po vašem boku.”

Lan'xiu se usmála úsměvem, ve kterém se mísila odvaha, dobrodružství a pobavení. „Děkuji vám za vaši službu a vaši přísahu. Pokud zemřete, zemřu s vámi.”

„Nezemřeme,” řekl Ning pevně. „Budeme bojovat.”

Lan'xiu se po něm podívala s obdivným leskem v očích. „Ningu, byl jsi skvostný!”

„Děkuju, Lan'xiu. A teď bychom možná měli radši bojovat.”

Otočila se čelem k prvním vojákům, co vyrazili z mezery.
---------------------------------------------------------

~ Tak ošklivých předzvěstí a děkování před smrtí bylo v této kapitole hodně. Ještě to má potenciál proměnit celý příběh na tragédii. Příště poslední kapitola! ~

<Předchozí>...<Následující>