PK - kapitola 18

Kapitola 18

Nebyla schopná jíst. Její lucerna zůstala tmavá, stejně jako lucerny všech ostatních na náměstí, ale pocit tlumeného očekávání jí bránil ve čtení knihy nebo jiné činnosti, které by se věnovala.

Když na schodech zaslechla ozvěnu Ningových kroků, otočila hlavu ke dveřím.

„Můj pán generál a pán Jiang si s tebou přejí mluvit,” řekl Ning. „V přízemí v přijímacím salónku.”

Lan'xiu pobledla, přemýšlela, jaká záležitost byla tak vážná, aby vyžadovala formalitu setkání v přijímacím salónku. Sama tam nikdy nepobývala, přišel jí příliš tmavý a pochmurný. Její pěkná žlutá ložnice jí byla mnohem příjemnější, ale Hüi Wei měl možná pocit, že když jí teď bylo dobře, nebylo řádné, aby Jianga přijímala v ložnici.

Zkontrolovala si líčení a vzala si vějíř a pak sešla do přízemí s Ningem v patách. Když vstoupila do přijímacího salónku, poklekla a předvedla před Hüi Weiem řádnou prostraci a pak znovu vstala na kolena a hluboce se poklonila Jiangovi. „Zdravím, pánové. Mohu vám nabídnout čaj?”

„Můžeš vstát a posadit se—s námi,” řekl Hüi, jako kdyby se jen stěží zadržel, aby Lan'xiu řekl, aby se posadila vedle něj. Zdálo se, že byl očarovaný, že ji znovu viděl. „Vždycky zapomínám, jak jsi nádherná—” Hüi se zarazil a podíval se na Jianga, jenž se zdál velmi zaneprázdněný pečlivým prohlížením výšivky na svém rukávu.

Lan měla oči skromně sklopené a usadila se na samém okraji židle, vějíř držela tak, aby svou tvář zakrývala před Jiangovým pohledem. Nikdy ve svém domě nehostila žádného jiného muže než Hüi Weie a nebyla si jistá, co tato návštěva věštila a jak by se měla chovat navzdory tomu, že ji Jiang viděl v její nejhorší chvilce. Zdálo se, že ji věštecké vidění opustilo, jen co ji přinutili přijet do této cizí země, ale teď pociťovala známé vnitřní cukání. Nevěděla, co to znamenalo, ale rozčilení z jejího rozjasněné vnitřní vize se jen těžko skrývala, jak celá rozechvělá čekala, až se dozví, co jí muži chtěli říct.

Začal Jiang, pečlivě volil svá slova. „Určitě jste slyšela, že Druhá manželka Ci'an započala svou cestu do posmrtného světa, kde ji bohové bezpochyby pomohou najít odměnu za její skutky a prohřešky v tomto životě.”

Lan beze slova přikývla.

„Její otec Daji, co žije v Henanu, nebyl potěšen, když mu posel donesl zprávu o její smrti. Nevěří, že se Ci'an zabila sama. Byl to on, kdo sjednal tento politický sňatek, a kvůli její smrti se teď cítí vyvázán z podmínek smíru.”

Vylekaná Lan'xiu vykřikla: „Henan?”

„Přesně,” řekl Jiang, zdálo se, že ho potěšilo její rychlé pochopení. „Provincie, co hraničí s provincií vašeho bratra.”

„Lan'xiu, co si myslíš, že tvůj bratr Wu Min udělá?” Hüi se naklonil dopředu a upřeně se díval na princeznu.

Pustila vějíř do klína. „Wu Min se bude snažit Dajiho přesvědčit, že jeho zášť vůči tobě je oprávněný důvod jít do války. Můj bratr Dajimu slíbí, že ho podpoří, a jakmile Daji vyšle své jednotky, Wu Min bude čekat, až bude příliš pozdě, aby se Daji stáhl. Může Dajimu pomoct, jak slíbil, ale taky nemusí, jak se mu zrovna zamane.”

„Takže souhlasíš s naším odhadem,” řekl Hüi Wei a usadil se vzad. Bylo jasné, že přemýšlel víc o možnostech tohoto blížícího se nebezpečí než o ní.

„Provincie Henan má mírné kopce a pláně,” řekl Jiang.

„Moje provincie Liaopeh je hornatá s nebezpečnými skalami a útesy,” řekla Lan'xiu. „Bylo by pro Wu Mina výhodné, kdyby si mohl vybrat terén k bitvě. Pošle Dajiho na planinu, co stojí před našimi nejvyššími vrcholky; je tam dokonalé místo na překvapivý útok. Když budou vaše jednotky zaneprázdněné bojem s Dajim, Wu Min by mohl mašírovat se svými muži vám do zad a překvapit vás.”

Z nějakého důvodu Jiang nevypadal překvapeně, že princezna chápala vojenské strategie. „Takže si musíme zvolit místo, kde budeme stát a bojovat.”

„Nebo možná zvolit útok na Dajiho než jen čekat na jeho potěšení,” řekl Hüi Wei.

„Nebo nakráčet do jejich pasti jen proto, abychom ji obrátili proti nim,” řekla Lan'xiu.

Hüiovi zářily oči vzrušením, že Lan'xiu přemýšlela jako on. „Moji špehové přinesou informace o jejich pohybech. Pokud budeme přemýšlet jako lišáci, možná bychom mohli rozdělit síly a zaútočit ve dvou směrech.”

„To bude záležet na tom, s čím ty dvě úplatné krysy přijdou,” řekl Jiang obezřetně.

„Děkuju, Lan'xiu,” řekl Hüi Wei, vstal a vzal jí za ruku, aby jí na ni vtiskl polibek. „Za tuhle informaci jsme vděční. Musíme odejít, neboť toho musíme hodně naplánovat.”

„Jdeš do války, můj pane?” zeptala se Lan'xiu.

„Jelikož jsme to s tebou projednali a tolik jsme ti řekli, ano, půjdeme chránit naše hranice,” řekl Hüi. „Bylo nevyhnutelné, že to s těmi dvěma muži dojde takhle daleko. Můžeme stejně dobře převzít iniciativu.”

„Tak půjdu s tebou,” oznámila Lan'xiu a složila ruce v klíně.

Hüi byl dvěma kroky u ní, popadl ji za paži, aby ji zvedl ze židle, a zatřásl s ní. „Nepůjdeš s námi! Nemůžeš jet do války! Nemůžeš bojovat!”

„Ano, může,” řekl Ning. „A kromě toho kapitán Wen a jeho muži jsou jí vázáni přísahou cti. Ochrání ji.”

Oba muži zapomněli, že tam byl, a Jiang zdusil smích. Tolik pro utajení, ale Ning se přinejmenším prokázal mnohem diskrétnější než většina eunuchů.

Hüi neartikulovaně zabručel, nejprve zahlížel na Ninga a pak na svého přítele, co se snažil udržet vážnou tvář. Nakonec se otočil zpět na Lan'xiu a pochmurně zamumlal: „Nemůžu o tebe v bitvě přijít. Ne po tom, co jsem o tebe málem přišel kvůli té ďábelské Ci'an.”

„Nepřijdeš o mě, můj pane,” řekla Lan'xiu. Usmála se, jistá svou prozíravostí přinejmenším v této věci. „Pomůžu ti k vítězství. Nebudu v žádném nebezpečí, když budeš se mnou, abys mě chránil.”

„Nebudu moct na tebe dávat pozor,” vysvětlil Hüi. „Co když—”

„Co když ti špehové přinesou špatné informace? Já ty hory znám. Znám tamní tajné stezky. A copak jsi kromě toho neřekl, že nepovedeš výpad? Zůstaneš vzadu a budeš řídit jednotky,” řekla Lan. „Budu s tebou vzadu celkem v bezpečí.”

Hüi uvolnil své sevření dost na to, aby se Lan znovu dotkla nohama podlahy. Podíval se nejprve na Ninga a pak na Jianga. „Na Ningův názor se ani nezeptám. Je princeznou tak posedlý, že řekne cokoli, aby jí sehnal, cokoli chce, ale ty, Jiangu, tohle musíš vidět jako šílenství.”

„Nic takového nevidím,” řekl Jiang. „Princezna má celkem pravdu. Bude na bojišti nesmírnou pomocí. A proti Ci'an si nevedla tak špatně, i když byla zraněná.”

„Všichni jste šílení,” řekl Hüi znechuceně. Se zaťatými zuby tiše řekl: „Lan'xiu, nemůžu tě znovu vidět zraněnou. Co kdyby tě vzali jako zajatce?”

Lan'xiu pobledla, ale nepodvolila se. „To není v tvém osudu, můj pane. Vidím svou cestu jasně a je zcela nezbytné, abych tě doprovázela.”

„Umíte věštit?” zeptal se Jiang.

„Ne sama pro sebe,” řekla Lan'xiu. „Pro ostatní možná. Moje bohyně mě opustila, když jsem sem poprvé přišla, ale teď znovu cítím její přítomnost. Vítězství není v žádném případě zajištěné, ale dá se dosáhnout.”

„Nechám sem přinést víno, abys mohla vykonat nezbytné obětiny,” řekl Hüi Wei. „Teprve pak se já rozhodnu, jestli pojedeš, ne ty.” Bez dalšího slova vykráčel z místnosti a jen co se Jiang princezně omluvil, pospíšil za ním.

„Zdá se rozrušený,” okomentoval Ning.

„Radši bys mi měl najít nějaké brnění, co mi padne,” řekla Lan'xiu.

„Pojedeme?” Ning si nadšeně zamnul ruce.

„Ty krvežíznivý skřítku. Ano, pojedeme,” zasmála se Lan'xiu.

„Ještě ses ani nezeptala na znamení.”

„Nepotřebuju vrhat kosti, cítím to v těch svých,” řekla Lan'xiu. „V tomto konfliktu mám svou roli. Jedno vím: pokud Hüi Weie nedoprovodím, nevrátí se.”

„Nemáš v úmyslu se pro něj obětovat, že ne?” zeptal se Ning poplašeně.

„Dneska v noci vykonám věštbu a pak uvidíme, ale řekni mi, Ningu, když ho tak miluju, k čemu dobrému by mi byl život bez něj?”




Lan na Hüie čekala, když se té noci vrátil, aniž by rozsvítil její lucernu.

„Vědělas, že nedokážu zůstat stranou,” řekl Hüi, když viděl, že byl pořád vzhůru.

„Doufala jsem, že to nedokážeš,” řekl Lan a natáhl ruku ke svému milenci.

Hüi ho vzal do náručí, držel ho u sebe a vdechoval jeho vůni. „Tento týden byl peklo, zůstávat od tebe s vědomím, že na mě čekáš,” zašeptal Hüi do Lanovy kůže. „Nemohl jsem riskovat tvoje bezpečí s Dajiho posly tady ve městě, zatímco všechno sledovali těma svýma prohnanýma očima. Tolik jsem tě chtěl.”

„Chyběl jsi mi.”

„Nedokážu žít bez tebe na blízku. Hodlám tě vzít do paláce, abychom byli vždycky blízko,” řekl Hüi.

„Co Meiju a ostatní?” zeptal se Lan, srdce mu bušilo. Zoufale chtěl s Hüiem žít, ale ostatní tu byly první.

„Nikdy jsem nevěděl, co to je láska, dokud jsem nepotkal tebe,” zašeptal Hüi. „Teď to chápu – ale bez ohledu na to, jakou bolest jim způsobím, nemůžu si pomoct. Musím tě mít vždycky vedle sebe.”

„Takže mě vezmeš s sebou do boje?”

„Chápej, jako Ning ti nesnáším odepřít cokoli, po čem toužíš, ale pomyšlení na tvé vzácné tělo zraněné, zkrvavené, zlomené na bojišti – nedokážu si ani představit, jak bych takovou hrůzu přežil. Už tak bylo dost hrozné tě vidět tam stát s životní krví kapající na podlahu a třesoucí se jako list před tou ďábelskou Ci'an—” zarazil se Hüi a znovu zabořil tvář do Lanova krku.

Lan zvedl ruku a pohladil Hüie po jeho hrubých loknách. „Věř mi, můj pane, nechci zemřít a opustit tě. Přeji si, abychom se nikdy neodloučili. Ale dnes večer jsem obdržela znamení a pokud s tebou půjdu, neutrpím žádné újmy. Nebylo mi to vyjasněno, ale v tomto konfliktu mám tvým jménem nějakou úlohu.”

„Daji a Wu Min mají své vlastní špehy. Musí vědět o zmatku, co zachvátil tuto domácnost,” řekl Hüi. „Pokud to ví, možná potom také ví, že jsi mi dražší než kterákoli jiná z mých manželek. Budeš jejich cílem.”

„Ne pokud se převleču za muže,” řekl Lan.

Hüi ho pustil a chvíli na sebe zírali, než se nad tou ironií rozesmál. „Doneslo se mi, že Ning má napilno se sháněním tvého brnění. Řekni mu, aby přestal. Sám to zařídím. Pošlu pro tebe ráno a budeš mít brnění na míru. Nedopustím, aby moje princezna bojovnice jela do války v otrhaném, vypůjčeném oděvu.”

„Jak vzrušující! Vždycky jsem chtěla brnění,” řekl Lan. Natáhl ruce, aby se dotkl Hüiovy tváře, hladil jej po nich. „Ale ne tolik, kolik jsem chtěla tebe.”

„Stýskalo se mi po tobě, Lan'xiu,” řekl Hüi v hrdelním zavrčení. Zvedl útlého mladého muže a s ním v náručí šel do postele, kde společně padli na matraci. Rám postele hlasitě zasténal a Lan'xiu se zachichotal.

„A ta tam je moje pověst,” řekl.

„Jedinou pověst, co potřebuješ, je, aby všichni věděli, jak moc tě miluju a jak moc tě chci,” řekl Hüi.

Sklonil hlavu, aby si Lanovy rty vzal v hlubokém, zkoumajícím polibku.




Srdce jí bušilo, když zaklepala na dveře První manželky. Ning se s ní dohadoval, že to oběma, jí i První manželce, způsobí bolest, pokud Lan'xiu vykoná tuto povinnou návštěvu. Ale ona nemohla odejít, aniž by nejprve Meiju nepoděkovala za její laskavost.

V domácnosti se hodně změnilo. Meiju se teď už musela doslechnout, že princezna Lan'xiu, konkubína prvního řádu, byla vzata k životu v paláci. Hüi Wei s největší pravděpodobností prokázal První manželce laskavost a sám jí o tom řekl. Lan'xiu se obrnila, že bude čelit hněvu a nenávisti. Věděla, jak by se na Meijuině místě cítila.

Když služebná přišla ke dveřím, překvapením se jí rozšířily oči, když na schodech spatřila stát Lan'xiu, samotnou a bez pozvání. Ale dovolila princezně vejít dovnitř, zatímco ji šla ohlásit Meiju.

K Lanině překvapení se služebná vrátila a řekla: „Prosím, následujte mě, princezno.”

Zavedla ji do malé místnosti na druhém patře, kde seděla Meiju a zírala z okna oděná v bílé róbě smutku. Její prázdné ruce spočívaly na opěrkách.

Lan'xiu se uctivě a hluboce uklonila. „První manželko, přišla jsem ti poděkovat za tvou laskavost.”

Meiju na Lan'xiu obrátila svou nesmiřitelnou tvář, oči tvrdé a suché. „A takhle mi mou laskavost oplácíš? Ukradla jsi mi srdce mého manžela?”

Lan'xiu zkroušeně stála v tichosti. V reakci na tuto zničující agónii nemohla nic říct; nemohla se nijak bránit. Věděla, jak by se cítila, kdyby jí někdo vzal Hüie.

Meiju prostě seděla a čekala na odpověď, co nikdy nepřišla, rukama svírala vyřezávané opěrky své židle. „Když jsem tě poprvé spatřila, věděla jsem, že jsi příliš nádherná, aby ti pouhý muž odolal, ale nemyslela jsem si, že by tě Hüi vyzvedl a mě vytlačil. Hrála jsi své karty velmi dobře, že jsi předstírala, že jsi tak skromná a sladká.”

Lan sebou trhla a tvář se jí pohybovala emocemi. „Omlouvám se, První manželko. Ne—”

„Ticho!” Meijuin hlas byl nevlídný jako tříštící se sklo. „Nezajímá mě poslouchat tvé výmluvy a omluvy.”

„Možná jsem neměla chodit.” Lan'xiu chvíli čekala, ale Meijuina tvář se nijak neobměkčila. Otočila se k odchodu. „Prosím, věř mi, První manželko, nepřišla jsem sem s úmyslem působit ti bolest.” Šla ke dveřím a otevřela je.

„Princezno Lan'xiu! Počkej!”

Lan'xiu ztuhla a pak se otočila tváří k Meiju, neschopná skrýt to utrpení na své tváři.

„Já—musím se ti omluvit,” řekla Meiju ztuhle. „Bohové mi uštědřili krutý úder, ale to mi nedává důvod trestat tě svou hořkostí. Neudělala jsi nic špatného.”

Lan stála s hlavou skloněnou, nevěděla, co má dělat. „Jsi nanejvýš dobrotivá, První manželko.”

„Můj – Hüi Wei mě informoval, že jsi neměla na výběr, když tě sem poslali. Že tvůj bratr čekal, že budeš odmítnuta nebo zabita.” Meiju potřásla hlavou, jako kdyby stále nedokázala pochopit, proč by to tak mělo být, ale to bylo jen pramálo důležité. „Když jsme se setkaly, věděla jsem, že jsi byla v sevření strachu. Dokázala jsem říct, že jsi byla nevinná, že jsi neměla žádné umění, co by zotročilo Hüiovu mysl a srdce.”

„Vážená První manželko, pokud je něco, co bych mohla udělat—”

„Já vím.” Meiju zvedla ruku. „Pojď, Lan'xiu, sedni si vedle mě. A říkej mi Meiju.”

Lan'xiu znepokojeně přešla místnost a obezřetně se posadila na okraji židle. Nedokázala vymyslet nic, co by řekla a co by zmírnilo bolest ženy, jejíž srdce bylo přímo zraněno kvůli ní, i když to nebyla její chyba.

Meiju zírala ven přes doškové střechy. „Věděla jsem, že tě bude milovat. Myslela jsem, že jsem se na to připravila, ale není jak očekávat hloubku té bolesti... Myslela jsem si, že se vždycky vrátí ke mně... byli jsme takoví přátelé...”

„Vrátí se k vám,” řekla Lan, její hlas tichý, jak při tom pomyšlení skrývala vlastní bolest.

„Samozřejmě že ano. Hüi Wei je až příliš laskavý, aby ignoroval matku svých dětí.” Meiju si v úleku položila ruku na ústa a otočila se na Lan'xiu. „Omlouvám se, zapomněla jsem. Ten zvláštní lékař řekl, že už Hüi Weiovi nikdy nebudeš moct porodit dítě po tom, co ti Ci'an provedla. Je mi to líto.”

Lan si na okamžik zakryla oči. Meijuin soucit byl téměř víc, než co mohla snést. „Nikdy mu nedám syna,” souhlasila.

Meiju se naklonila dopředu a propletla svoje prsty s jejími. „Pak víš, jak jsem zarmoucená, neboť znám tvou bolest.”

Lan se na okamžik cítila hluboce zahanbeně a provinile, že tuto ženu tak oklamala v tom, kdo byla, ale pak se jí kvůli lítosti, že vskutku nemohla počít děti svého milence, rozechvěly rty. „Alespoň má vaše děti. Dala jste mu mnoho skvělých synů a dcer.”

„Alespoň mám toto. Jsi štědrá, že to říkáš.” Meiju se přes slzy usmála. „Vždycky budu mít tu čest.” Naklonila se kupředu, aby zapátrala v Lan'xiuiných očích. „Skutečně ho miluješ?”

Lan opustily všechny velkolepé myšlenky, jak svou lásku přirovnat. „Ano,” bylo všechno, co řekla, ale Meiju to uspokojilo.

„Člověk nemůže muže nutit milovat tam, kde není jeho srdce,” zamumlala Meiju. „Alespoň jsem ho mnoho let měla pro sebe.” Znovu se podívala na Lan'xiu. „Odpusť mi, že jsem si na tobě vylila svou sklíčenost. Není to tvoje chyba.”

„Věřte mi, Meiju, nikdy jsem vám nechtěla způsobit bolest—”

„Já vím, kuš, má drahá.” Meiju poplácala Lan'xiu po ruce a znovu se opřela o svou židli. „Přijdeš se na mě a na děti sem tam podívat?”

„To bych ráda,” řekla Lan upřímně. „Kromě své matky a Ninga jste první člověk, co ke mně byl kdy laskavý.”

Meiju se lítostivě zasmála. „Dneska ne tak laskavá. Ale troufám si říct, že si na to časem zvyknu. Člověk si dokáže zvyknout na cokoli, dokonce i na srdce zlomené na tisíce kousků.”




Když se Lan'xiu vrátila ze své návštěvy od Meiju, měla pocit, že nechtěla nic víc, než se uložit do své postele a celé dny spát, ale na náměstí domácnosti už neměla postel a stejně to nebylo chování hodné princezny.

Stála na schodech domu a přemýšlela, kam má jít a co má dělat. Naštěstí ji přišel uvítat Ning. Rty jí zacukaly, jak se jí servilně uklonil, věděla, že to znamenalo, že byli pozorováni.

„Princezno Lan'xiu, pokud mě doprovodíte.”

Přikývla a následovala Ninga, uvědomila si, že se kolem nich srocovali vojáci. Byla by z toho nervózní, kdyby je nerozpoznala jako členy své stráže. Věnovala jim téměř neznatelné kývnutí na znamení, že je zaznamenala, a kráčela s Ningem k velké železné bráně, kde v pozoru stál kapitán Wen.

„Otevřete bránu pro princeznu!” vykřikl hrdě.

Dva strážní v domácnosti sundali závoru a odemkli bránu a princezna Lan'xiu se vracela po stopách, co udělal ten první den jako vězeň za těmito zdmi. Až na to, že tentokrát kráčela jako žena řádu a významu, obklopená vlastní stráží.

Kapitán Wen vedl skupinu ke stejným dveřím, kterými Lan'xiu odešla z paláce, k nevýznamným postranním dvířkům než k dvoukřídlým velkolepým dveřím vpředu rezervovaným pro státní hosty. Lan'xiu za to byla ráda. Většinu svého života se snažila žít tak, aby neupoutávala pozornost, a když se teď cítila nejistá budoucností, nebyl čas na to, aby kurážně nakráčela předními dveřmi.

Jakmile byli uvnitř, kapitán Wen krátce promluvil s Ningem, co ukázal na schodiště.

„Následujte mě, princezno,” řekl Ning.

Lan'xiu, vědoma si mužů, co je neopustili, vystoupala po schodech a následovala Ninga chodbou, co se stáčela k zadní části budovy. Počítala dveře, co minuli, aby sama nebyla úplně ztracená. Ale kvůli tomu, jak jí stráž zůstala na blízku, začala uvažovat, jestli kdy bude kráčet sama. Pak se jí vrátil smysl pro humor; jako ženě a princezně jí nikdy nebylo dovoleno zůstat naprosto sama, s výjimkou své ložnice. Rozdílem bylo, že byla na Ninga zvyklá a že znal její tajemství.

Ning se zastavil před vysokými dveřmi a otevřel je. Hluboce se uklonil, přičemž Lan'xiu pochopila, že chtěl, aby šla dovnitř.

Jakmile byla uvnitř, okamžitě se zasmála a potěšeně se usmála. „Ningu, to jsi udělal ty?”

Ning jí úsměv oplatil. „To byl nápad mého pána generála, ale já dohlédl na to, že jeho úmysl bude vykonán řádně.”

Hüi Wei a Ning sem nechali donést nábytek z ložnice ze sedmého domu na náměstí a nainstalovat do této mnohem větší místnosti. Žluté závěsy, co Lan tak moc miloval, visely v okně a stál tam také šatník a postel z růžového dřeva.

V místnosti bylo také pár dalších židlí a také další stůl, na kterém stála skřínka z nefritu a stříbra, kde Lan našel své šperky. V nohách postele stála ta samá lavice a Lan přešel místnost, aby se na ni posadil, a pomyslel na to, jak ho na ní Hüi Wei pomiloval.

„Podívej, Lan'xiu.” Ning otevřel dveře šatníku a odhalil tak mnoho pěkných nových šatů, co tam visely.

Jen se usmála. V tuhle chvíli ji mnohem víc vzrušovala myšlenka na její nové brnění, ale byla dojatá, že navzdory tomu, že ji Hüi za celý minulý týden nenavštívil, pořád ji měl na mysli.

„Tudy se jde do koupelny a za ní—” Ning zahýbal obočím a věnoval jí spěšně utajený škleb, jako kdyby si teprve teď vzpomněl na přítomnost kapitána Wena. „—najdeš ložnici mého pána generála. Pokud by sis s ním přála, ehm, mluvit.”

Lan na svého sluhu zírala s výrazem, co sliboval pozdější odplatu, ale jenom řekla: „Děkuju, Ningu.”

Kapitán Wen se uklonil a řekl: „Princezno, dva z mých mužů budou stát venku na chodbě, ve vzdálenosti, kdy nebudou moct poslouchat. Ale pokud je budete potřebovat, můžete na ně zavolat. Můžu pro vás ještě něco udělat?”

Lan'xiu vstala a usmála se na něj. Polekalo ji a dojalo ji, když spatřila, jak potěšený se zdál, že mluvila přímo s ním. „Kapitáne Wene, děkuji. Udělal jsi hodně, abys mě udržel v bezpečí a pohodlí, a já ti za tu loajalitu děkuji.”

„Je mi ctí, vaše výsosti.” Kapitán Wen se znovu uklonil.

„Pokud si mě vážně přeješ potěšit...”

„Ano!” ujistil ji.

„Vezmi někam tohoto mého sluhu a pocti ho dobrým jídlem, spoustou pití a historkou o tvých bojových dovednostech.”

Kapitán Wen se nejistě podíval na Lan'xiu a Ninga, ale pak se mu na tvář vplížil úsměv. „Pane Shu Ningu, nechcete mě doprovodit?”

„Kam?” zeptal se Ning.

„Záleží na tom?” dožadovala se Lan'xiu. „Jdi! Zasloužíš si oddech od mého hlídání a já tady v paláci s dvěma vojáky před dveřmi nedojdu žádné újmy.”

Nakonec se Ning na kapitána Wena usmál. „Děkuju, Lan'xiu.”

Ačkoli měl na sobě jiné šaty, jelikož šel za Meiju mnohem zasmušileji oděn v úctě k ní; zaujal na lavici stejnou pózu, jako když ten den čekal na Hüi Weie v sedmém domě. Nohy měl položené přímo na podlaze, nohy a kolena u sebe. Záda měl rovná a ruce položil na kolena.

Vzpomněl si na tu chvíli, kdy na této lavici čekal na Hüie, a cítil, jak mu dlaně začaly tepat očekáváním. Penis mu nabýval a tlačil proti hedvábí jeho spodních kalhot. Cítil, jak tekutina z vršku promočila látku. Pohnul rameny, aby ucítil, jak se mu těžká výšivka korzetu otřela o bradavky. I tento pocit se Lanovi líbil, dodávalo to k tomu očekávání, kdy čekal na Hüie.

Dech se mu krátil a srdce mu bušilo, když slyšela klapnutí dveří, co se otevřely. Lan vzhlédl, neuvědomil si, že měl na tváři výraz radostného očekávání.




Hüiovi ten pohled na Lan'xiu, jak na něj čekal, připomněl začátek jejich lásky a doufal, že se ten nával emocí nikdy nezmění.

Kdysi Hüi Weie vzrušovalo být pánem takové krásky; teď to byla láska, kvůli které mu bilo srdce, a strach z toho, co mělo přijít. Rozhodně odstrčil tu hrůznou myšlenku, co riskoval, když Lan'xiu dovolil následovat jej do války; věděl, že jeho mladý milenec preferoval nebezpečí čelit s odvážným smíchem.

Zastavil se, aby se napil té radosti a lásky na té nádherné tváři. „Líbí se ti komnata?”

„Je nádherná, Hüi. Děkuju, že na mě myslíš.”

„Kdy na tebe nemyslím?” Hüi pak přišel k Lanovi a posadil se na lavici vedle něj. „Obávám se, že máme málo času užít si vzájemné blízkosti, než budeme muset odjet.”

„Ale alespoň máme dnešní noc.”

Hüi zvedl ruku, aby Lana pohladil po tváři, přejel po jeho hladkém hrdle a propracovával se vrstvami hedvábí, aby našel bradavku, a jemně přes ni přejel, aby cítil, jak to maso pod konečky jeho prstů ztuhlo. Rád sledoval, jak svaly v Lanově hrdle pracují, jak mu víčka zastínila oči a jak se mu rozevřely rty, aby popadl dech. „Máme dnešní noc a budeme mít mnoho dalších nocí, má lásko.”

„Když mě sem přivedli jako konkubínu, nikdy jsem si nemyslela, že by se mi tohle mohlo stát,” řekl Lan tiše a prohnul se do Hüiova dotyku.

Hüi ruku stáhl a vstal, vzal Lana do náručí a hluboce jej políbil. „Poslední konkubína. Nikdy další nepřijmu, neboť všechno, co potřebuju, držím tady ve svém náručí, princezno mého srdce.”

Donesl Lana do postele a jemně ho položil na matraci a klesl vedle něj, aby si jeho rty vzal v něžném polibku.
---------------------------------------------------------

~ A zbývají poslední dvě kapitoly... ~

<Předchozí>...<Následující>