PK - kapitola 17

Kapitola 17

Když se Lan'xiu znovu probudil, Hüi byl pryč a v místnosti byl Ning. Ospale se protáhl v posteli a zeptal se Ninga: „Kvůli čemu vypadáš tak urputně potěšeně?”

„Když za tebou přišel můj pán, šel jsem ven prošetřovat. Je to, jak jsem si myslel. Ci'an nespáchala sebevraždu.”

Lan'xiu se posadil, držel si paže kolem břicha a najednou se cítil na zvracení, jako kdyby se ten jed vrátil. „Co se ve skutečnosti stalo?”

„Vojáci ji vzali nahoru na věž a kvůli jejímu postavení jí nabídli právo se sama zabít. Smála se a odmítla. Pak ji hodili z věže na kameny dole,” řekl Ning spokojeně.

Lan'xiu zaúpěl. Ning k němu přišel a ovinul kolem něj paže.

„Netruchli kvůli jejímu skonu, Lan'xiu. Ta žena byla zlá. Ci'an radši vojáky přinutila, aby ji popravili, aby se cítili provinile z její smrti.” Ning pevně objal Lan'xiu. „Zabila by, kdyby mohla. Zabila Alute a možná ty tři nemluvňata u sebe v domě. Kdybych tam byl, rozbil bych jí lebku a sám bych ji hodil do bran podsvětí.”

„Ach, Ningu. Zdá se, že kamkoli jdu, následuje mě tragédie a neštěstí. Možná bych odtud měla odejít a Hüiův život se vrátí do rovnováhy.”

Ning s ním zatřásl. „Nebuď hloupá. Za tohle vinu neneseš. Tvoje krása možná podnítila její žárlivost a nenávist, ale Ci'an by vraždila, ať už bys sem přišla nebo ne. Kromě toho jsi sem nepřišla z vlastní vůle a ani jsi neměla v úmyslu vzbuzovat závist.” Pustil Lan'xiu a uložil ho zpět do polštářů. „Kdybys teď odešla, Hüi by tě následoval a přivedl zpět, takže je příliš pozdě, abys dělala něco tak hloupého. Chce, abys byla v pořádku, aby mohl znovu slyšet vrzání tvé postele.”

„To jsi poslouchal u dveří?” dožadoval se Lan se zamračením.

„Vůbec ne, to byl řečnický obrat,” řekl Ning a díval se přitom z okna. „Ten hloupý doktor Mu je také mrtvý.”

„Neříkej mi, že taky spadl z věže,” řekl Lan s náznakem hrůzy v hlase.

„Ne, setli mu hlavu. Jeho zločiny byly příliš velké, aby to generál přehlédl. Nejenom že Ci'an zásobil jedem, co použila, měli spolu i aféru,” oznámil Ning. „Povídá se, že Ci'anin syn je jeho. Ten chlapec je rozhodně padavka, kterého nemohl zplodit silný muž jako generál.”

„Ci'an? S tím zvláštním malým mužem?” Lan'xiu potřásla hlavou. „Jak jsi na tohle všechno přišel?”

Ning se trochu začervenal a zvedl se, aby si začal hrát se závěsy. „Zeptal jsem se kapitána Wena. Velí domácím strážím.”

„Skrýval jsi přede mnou romanci?” škádlil ho Lan.

„Byl velmi užitečný,” řekl Ning povýšeně. „To on nám přišel na pomoc, když na tebe Ci'an zaútočila.” Pak se zašklebil a ubral ze své namyšlenosti. „Možná to je romance.”

Lan'xiu se smál a smál. „Koho by to napadlo? Můj bratr mě zradil a poslal mě na jistou smrt a oba jsme našli lásku. Je to směšný svět.”

„Je to osud,” řekl Ning vážně. „Teď musíš spát. A zkus si nedělat starosti. Generál si jich dělá dost na nás tři.”

„Dělá si starosti kvůli mně?” zeptal se Lan, oči zakryté řasami, ale jeho tvář delikátně růžová.

„Ne, je závislý na hraní dámy a potřebuje nového partnera,” zavrčel Ning. „Jdi spát.”

Zakryl ho přikrývkou a založil ji Lan'xiu kolem ramen a zhasil lucernu.




Dalšího dne Lan'xiu vstal z postele. Sice roztřeseně, ale podařilo se mu bez pomoci dojít do koupelny, kde se podíval do zrcadla a v hrůze vyjekl.

„Ningu, věřím, že mě Hüi musí trochu milovat, pokud se na tuhle tvář díval s láskou! Proč jsi mě nenechal se vykoupat?”

„Teď se nebudeš koupat. Pomůžu ti se umýt. Nesmíš ty stehy namočit,” pokáral Ning.

„Prosím tě, abys mi umyl vlasy. A vyčesal je do sucha. Myslím, že v nich mám krev,” řekl Lan odporně, jak si prohmatával ztuhlý cop, kde se mu uvolnily kadeře.

„Uvidíme,” řekl Ning pochmurně.

Oheň pod vanou už rozpálili dřív a pěkně tam žhnuly uhlíky. Nad vodou se vznášel delikátní prstýnek páry, zatímco podpíral Lan'xiu, aby se dostal do vany, co byla jenom z poloviny plná.

Lan si vzdychl úlevou, když se ponořil do mělké vody.

Za hodinu oblečený v slušivé róbě tmavě modré barvy, s vlasy zapletenými a nakupenými jehlicemi do vlasů, s očima obkrouženýma černými linkami a se rty obtaženými růží seděl Lan'xiu na židli u okna a díval se na modrou oblohu. Kvůli letícímu ptáku si povzdechl radostí i lítostí, že mohl viděl jenom holé větve a doškové střechy domácnosti.

Když Hüi Wei přišel do místnosti v doprovodu Jianga, vzhlédl a usmál se.

„Princezno,” řekl Jiang. „Přišel jsem se podívat na vaše zranění a vyměnit obvazy. Nenamočila jste je, že?”

„Ning byl velmi opatrný,” odpověděl Lan'xiu. Oči měl upřené na Hüiově tváři a srdce mu plesalo, když tam četl vypsanou lásku a zájem, ale řekl jenom: „Vypadáš unaveně, můj pane.”

Hüi se konejšivě usmál a posadil se vedle něj, vzal Lana za ruku, jako kdyby nedokázal snést být v jeho blízkosti a nedotknout se ho. „Měl jsem hodně práce.”

Lan'xiu sebou mírně cukl, když Jiang sundal z rány obvazy.

„Hojí se to pěkně,” řekl Jiang. „Jen to znovu ovážu s nějakými léčivými bylinami.” Zaobíral se svým úkolem a předstíral, že si nevšiml těch oduševnělých pohledů a něžných dotyků mezi těma dvěma.




„Proč se nedokážeš zklidnit?” dožadoval se Ning. „Přečti si knížku. Neměla bys pochodovat po svém pokoji.”

„Jsem naprosto v pořádku,” vykřikla Lan a dál pokračovala ve neklidném pochodování po místnosti. „Chováš se ke mně, jako kdybych byla nějaká křehká porcelánová váza, a celý týden jsi mě nenechal vyjít z této místnosti!”

Ning k ní přišel blíž a popadl ji za okraj její róby, přitáhl ji blíž, aby mohl mluvit tiše. „Nejsi naprosto v pořádku, vím, že tě ta paže pořád pobolívá, a nejíš dost, aby to ptáčka udrželo naživu.”

„Jsem v dostatečném stavu, abych se prošla po náměstí,” řekla Lan.

„A taky bys to udělala, kdybych ti neschoval všechny boty.”

„Tím myslíš neukradl. Chci je zpět,” pohrozila Lan.

„Všichni věří, že jsi příliš slabá na to, abys vůbec vylezla z postele. Navíc možná si vzpomeneš, že se zotavuješ z potratu, hmm? Truchlíš. Teď hraj svou roli a budeš mít svou odměnu.”

„Moje boty?”

„Lepší než to. Sedni si.” Ning ukázal na židli u okna. „Nebo tě přinutím jít zpět do postele.”

„Dobře, ty tyrane!” Lan se z jeho sevření vykroutila a nevrle se zeptala: „Co teď přede mnou tajíš?”

„Generál má v plánu vzít tě na prohlídku k doktorovi.” Když na princeznině tváři zpozoroval panický pohled, honem ji utěšil. „Vezme tě za specialistou mimo městské hradby, protože tvé zdraví je tak nejisté. Budete pryč tři dny.”

Lan si uvědomila, co se Ning snažil diskrétně sdělit a tvář se jí rozzářila vzrušením. „Proč jsi mi o tom neřekl?”

„Teprve se o tom rozhodlo.” Ning ztichl a hloubavě se na ni podíval. „Musí nás doprovázet zvláštní stráž. Pán Jiang zůstane tady, aby vládl místo Hüi Weie.”

„A ty si přeješ, abych požádala, aby nás doprovázel jistý kapitán?”

Ning přikývl.

„Přirozeně si jakýkoli takový nesmysl můžeš vyklepat z hlavy—”

„Lan'xiu!” namítal Ning.

„Kuš, Ningu, ty hloupý skřítku.” Lan se na něj usmála. „Jenom tě škádlím. Jsem si jistá, že kapitána Wena potěší, že půjde s námi.”

„Hüi Wei za tebou dneska večer přijde, aby tě informoval o naší cestě, tak se chovej překvapeně,” nařídil jí Ning. „A pak požádej o kapitána Wena.”

„Kdo je tady sluha a kdo paní?” dožadovala se Lan'xiu.

„Pokud se musíš ptát...” Ning se na ni zašklebil a šel pro cestovní kufr.




Jakmile byli za městskými hradbami, Hüi Wei se usmál, když spatřil Lan'xiuino potěšení. Zdálo se, že v kočáru seděl vzpřímeněji a nakláněl se z okna, jako by mu i samotný vzduch voněl jinak.

Ode dne, kdy ho Lan'xiu vyděsil, když odhalil, jak se cítí uvězněně, Hüi hluboce přemýšlel, jaké by to bylo, aby každý jeho pohyb byl zkoumán a ovládán rozmary druhého. Lan mu otevřel oči v tom, jaký život vedly jeho manželky, a musel uznat, že na Lanově místě by měl také pocit, jako kdyby byl v nějakém vězení.

Byl to Jiang, kdo pro Lan'xiu zosnoval tento výlet. Nejdřív si Hüi Wei myslel, že se jeho přítel zbláznil, když navrhl, aby vzal Lana k doktorovi, ale když mu vysvětlil celý plán, zdál se mu geniální. Hüi by to nepřiznal dokonce ani Jiangovi, ale když šlo o Lan'xiu, zdálo se, že nedokázal přemýšlet, takže by tohle sám nikdy nevymyslel.

A přesto to byl teď on, kdo sklízel výhody. Jiang zůstal ve městě místo Hüie a nebyl tu, aby byl svědkem té radosti na Lanově tváři, zatímco se koukal na otevřená pole a domy vesnic, co obkružovaly město.

Pro Hüie byl Lan ten nejvytříbenější pohled, co kdy viděl. Jeho nádhernou tvář rámovala kožešina a Ning, kterému byla dána volná ruka u krejčích, pro něj objednal na míru šitý kožený kabátek, nové jezdecké boty a silnou vlněnou sukni s rozparkem, který zakrývala vyšívaná vsadka visící od opasku vpředu a vzadu. Hnědé a karamelové tóny se hodily k Lan'xiuině odstínu, obzvláště ten vínový šál, co měl kolem krku, neboť trval na tom, že bude mít okno kočáru otevřené.

Ning se neustále hrdě díval na své vlastní nové boty. Když Lan dostal své nové oblečení, trval na tom, že i Ning si má pořídit boty. A jak je měl eunuch na sobě, cítil se znovu jako mistr meče.

Domky řídly a nakonec byly vidět jen míle prázdných pastvin a nachové hory v dálce. Kapitán Wen vyslal své muže jet v dálce a střežit je ze všech stran, takže Hüi měl pocit, že je bezpečné a zastavil karavanu.

Lan'xiu se na něj tázavě podívala, jak jel ke kočáru na svém skvostném černém hřebci. „Proč tady stavíme, můj pane?”

„Myslel jsem si, že bys zbytek cesty ráda jela—” Hüi ustal v řeči, neboť se Lanovi tvář rozzářila neuvěřitelnou radostí.

Lan'xiu téměř vypadl z kočáru, jak spěchal, aby si otevřel dveře. Ning sestoupil po něm mnohem klidněji, ale s o nic menším vzrušením, když sledoval, jak se blížil kapitán Wen, co vedl dva osedlané koně, jednoho celkem menšího než druhého.

Hüi Wei se široce usmíval nad Lan'xiuiným nadšením, zatímco sesedl a předal otěže Ningovi. „Dovol mi tě vysadit do sedla.”

Sehnul se a Lan položil koleno do jeho nabídnutých rukou, zlehka vyskočil do sedla a poprvé pochopil, proč ho Ning navlékl do sukně s rozparkem. Kaštanová klisna byla čerstvá, neboť ji celou cestu vedli bez jezdce, nervózně přešlapovala a hravě poskakovala, jako kdyby se ji snažila vyhodit ze sedla. Lan'xiu koně snadno ovládla, zůstala s ní při každém pohybu.

„Děkuju, můj pane! Je nádherná.” Lan se natáhl, aby ji pohladil po lesklém krku. „Ten poník je pro Ninga?”

Hüi si vzal zpět otěže a nasedl na svého hřebce. „Myslel jsem si, že Ning raději zůstane po tvém boku, než aby jel v kočáře.”

„To bych radši.” Ning si od kapitána Wena vzal otěže a vyšvihl se do sedla.

Lan'xiu zlehka kopla klisnu do žeber a začali cválat. Ning ho bez chvíle zaváhání následoval. Klisna přešla do trysku a princezna se v sedle naklonila kupředu, pohybovala se, jako kdyby byla jedním se zvířetem.

„Princezna je ale úžasný jezdec!” prohlásil Wen.

„Je, že?” řekl Hüi hrdě. Pak si uvědomil, že se od něj hnala pryč a pleskl otěžemi koně po zadku. Z poplašeným nadskočením hřebec vyrazil svým dlouhým krokem, snadno zkrátil vzdálenost mezi ním a princeznou.

Kapitán Wen si vzpomněl na své povinnosti a řítil se za nimi, jeho muži mu byli v patách.

Hüi dovolil Lan'xiu prohnat svou klisnu téměř míli, než přijel k ní a položil jí ruku na otěže. „Zvolna, lásko. Byla jsi nemocná, vzpomínáš?”

Lan'xiu s růžovými tvářemi a zářícíma očima se na svého milence zasmála. „Nikdy jsem se necítila víc naživu, můj pane. To bylo skvostné!”

Ning jel za nimi, kopal do svého tvrdohlavého zvířete, co byl spokojený se loudat klusem. „To je ale odporné zvíře! Lan'xiu! Neměla by ses hnát jako divoška! Nezapomeň, že jsi princezna!”

Lan'xiuin úsměv vyprchal. „Zapomněla jsem na vojáky a kapitána Wena. Možná jsem před nimi neměla tak odbíhat?”

„Myslím, že je na čase, abys měla vlastní stráž,” řekl Hüi Wei s úsměvem. „Kapitán Wen ty muže pečlivě vybral a doprovázeli nás s vědomím, že ti odpřísáhnou službu.”

„Službu mě?” Lan'xiu se zdála jak potěšená, tak zmatená. „Ale proč?”

Ning na ni podrážděně protočil očima, ale Hüi mu nedovolil nic říct.

„Nebudu riskovat, že o tebe znovu přijdu. Kdybys měla svou vlastní stráž, Ci'an by se nikdy nepropletichařila až k tobě do pokoje a nepozvedla by proti tobě meč.”

„Nebyla taková bojovnice,” řekl Lan.

„Byla jsi nemocná! V žádném stavu k boji,” řekl Ning ostře.

Kapitán Wen a jeho muži přijeli ke skupině právě včas, aby utišili, co vypadalo jako Ningova dlouhá tiráda, a seděli na svých zvířatech v pozoru.

„Je čas,” řekl Hüi Wei Wenovi.

Kapitán Wen upřel oči na Lan'xiu. „Princezno Lan'xiu, je ctí mě i mého praporu, tobě a na tobě závislých odpřísáhnout věčnou věrnost. Jsme ochotní za tebe bojovat a zemřít, abys byla v bezpečí. Prosím, přijmi tento slib a přísahu naší služby.”

Dojatá Lan'xiu se podívala na Hüie, co souhlasně kývl. „Kapitáne Wene, je mi ctí přijmout tvou přísahu. Tvou věrnost oplatím svou, neboť můj život je teď v tvých rukách.”

„Pozor!” vykřikl Ning. „To znamená, že pokud ti kapitán Wen rozkáže uhnout z cesty, skočíš! A nevrhej se do potíží, co by tvé muže ohrozily, až tě z nich budou tahat. A—”

„To stačí, Ningu,” řekla Lan důstojně, ačkoli na něj zahlížela. „Děkuji, kapitáne Wene. Prosím, řekni mi jména svých mužů.”

Lan'xiu jela vedle Wena a nechala se představit svému novému doprovodu a každému kývla, všechny okamžitě zotročila svým úsměvem, pokud už tak neudělala její jízda na koni. Ačkoli si toho vůbec nebyla vědoma.

Pak přijela zpět na své místo vedle Hüi Weie, co poděkoval Wenovi a zeptal se jí: „Pojedeme?”

„Hüi,” řekl Lan, když byli z doslechu stráží. „Kam jedeme a proč potřebuju stráž?”

„Jedeme do mého letního paláce,” řekl Hüi. „Jiang rozšířil zkazku, že tě beru ke specialistovi, co by ti prohlédl zranění, co ti způsobila Ci'an.”

„Specialista na mou paži?”

„Ten specialista nás informuje, že už nikdy nebudeš schopna počít děti.”

„To jsem ti mohla říct já,” řekl Lan tichým hlasem. „Nenechám se potrhat doktorem.”

„Žádný doktor není, Lan,” řekl Hüi. „Chci tě celou pro sebe. Budeme tam tři dny, ačkoli není léto a pravděpodobně tam bude celkem zima.”

Chvíli jela zticha. „Děkuju, Hüi. Ale co kapitán Wen a jeho muži? Určitě budou vědět – uvědomí si, že žádný doktor nepřišel.”

„Symbol prohnanosti vládce tkví v tom, že je schopen poměřit loajalitu svých následovníků,” řekl Hüi. „Dokonce i na mém dvoře jsou lidé, co si mi přejí ublížit, ale někdy je lepší si je udržovat blízko než je odstrčit. Podcenil jsem Ci'an a už nemám v úmyslu znovu riskovat tvé bezpečí. Ti muži odpřísáhli věrnost tobě. Ochrání tě bez ohledu na to, kdo ti přijde ublížit.”

Lan'xiu rychle zamrkala a zírala na nachové hory v dálce. „Jak si můžeš být tak jistý?”

„Nemusel jsem se spoléhat zcela na svůj vlastní úsudek.” Hüi se zasmál a trhl hlavou k Ningovi, co zápolil s tím, aby svého liknavého koně popohnal k nějaké té rychlosti. „Ning vybral ty muže s kapitánem Wenem. Pokud tě kdokoli z nich zradí, Ning zařídí, že skončí na bodci.”

Lan'xiu pořád vypadala ustaraně, ale nepromluvila.

„Lan, moje lásko, všichni mocní muži mají tajemství. Muži, co složí přísahu, odpřísáhli nejenom zachovat tvůj život, ale také udržet tvá tajemství netknutá. Teď jsi v bezpečí.”

„Děkuju, Hüi,” řekla Lan'xiu. Pak se zasmála. „Doufám, že Ningovi najdeme nějakého jiného koně. Nepoděkuje ti, že jsi ho dal na takového slimáka.”

Hüi se zasmál s ní. „Nevěděl jsem, jestli umí jezdit, a tak jsem mu objednal klidné zvíře. Ale na cestu domů bude mít jiné.” Jeho úsměv začal být škádlivý. „Pamatoval jsem si, jak dobře si jela na mě, takže jsem ti neváhal vybrat temperamentního koně.”

Lanovi při té vzpomínce a rozpacích zrůžověly tváře.




Tři dny, co strávili v letním paláci, byli jak pro Lan'xiu, tak pro Hüi Weie jako nebe. Téměř každou chvilku trávili spolu, dovolovali Ningovi bez otázek vyklouznout, neboť si nepřáli jeho neustálou společnost.

Šli na vyjížďky do hor a přišli zpět ohřát se u ohně, jen málo je zajímalo co a kdy jedli. Každou noc trávili ve stejné posteli, navzájem ovinutí pažemi. Hüi Lan'xiu pomiloval, kdykoli mezi nimi zajiskřila touha. Rád kráčel vedle něj, hladil ho po dlouhých vlasech, líbal jej, až byl bez dechu, a pak si ho vzal, tvrdě nebo něžně, jak měl zrovna náladu.

Pokud si Lan'xiu všiml jisté hvězdnatosti v očích svého přítele, pak Ninga neškádlil tím, že by se nějak zvlášť vyptával, jestli toho důvodem byl kapitán Wen. Doufal, že si touto mírností získá sílu k tomu, aby zastavil Ningovu tázavou pozornost ohledně jeho vlastního počínání.

Bylo tak rozkošné mít Hüie jenom pro sebe, že v den, kdy měli vyrazit zpět, na Lan'xiu padla melancholie. Po svobodě divokých jízd v horách a důvěrnosti společného večeření a smíchu, spaní nahý v jeho náručí, milovat se, kdykoli jim přišlo; Lan se nedokázal těšit na návrat ke svému starému životu uvězněného v harému.

Aby se vůči té možnosti obrnil, Lan se od Hüie trochu odtáhl. Když bylo zavazadlo sbalené a naložené na střechu kočáru, Lan se naposledy vyšvihl do sedla s vědomím, že než přijedou do nejbližší vesnice, bude muset sesednout a zaujmout místo v kočáru jako řádně vychovaná dáma generálovy domácnosti.

Hüi jel tiše vedle něj a s každou mílí, co byla za nimi, Lan cítil, že vzdálenost mezi nimi rostla. Vybral jsem si svůj život a nyní musím obejmout důsledky své volby. Už nikdy nebudeme mít takovou důvěrnost, ale alespoň budu mít tyto tři dny. Lan si vzpomněl, jak Meiju řekla, že ji Hüi bral na výlety, a to jej o toto okradlo navzdory zvláštní magii, kterou to prosytil.

Když se otočil, aby se letmo podíval na Hüie, tvář jeho milence byla stažená do pochmurných linií, a Lan nedokázal pochopit, jaká emoce pod tím výrazem spočívala.

Nakonec kapitán Wen zvedl ruku a karavana se zastavila. Ning sesedl ze svého druhého, mnohem živějšího koně a otevřel princezně dvířka od kočáru.

Lan'xiu sesedla z koně a cítila se jako vězeň, kterého po krátkém útěku vedou zpět do jeho žalářní cely. Poplácal klisnu po krku, zašeptal jí sladká slůvka na rozloučenou, přemýšlel, jestli ji kdy ještě uvidí. Pak se otočil, vyrovnal ramena a připravil se nastoupit do kočáru.

Obklopil jej vír pláště a vtáhlo ho to do Hüiova pevného objetí, slyšel v uchu zastřený hlas svého milence, přerušovaný emocemi. „Nemůžu žít bez každodenního pohledu na tvou rozkošnou tvář, moje Lan'xiu. Je to šílenství být ti tak blízko, a přesto nebýt schopen tě vidět. Pokud budu muset, nechám tvou lucernu rozsvítit každý den.”

Místo aby Lan brečel před svými vojáky, zasmál se radostí a zlomeným srdcem, chtěl svého milence utěšit. „To nesmíš, Hüii, máš jiné manželky—”

„To mě nezajímá. Musím tě vidět. Musím tě mít—” Hüi ho sevřel tak pevně, že Lanovi došel dech a lapal po něm.

Hlavou mu uháněly bláznivé myšlenky a Lan chtěl Hüiovi připomenout Meijuinu oddanost, ale po této konejšivé demonstraci byl až moc šťastný. „Vždycky budeš v mé ložnici vítán, ať už lucernu zapálíš nebo ne. Ach, Hüii! Už teď se mi po tobě stýská! Nedokážu snést, že mě necháš jít.”

„Vždycky tě chci držet blízko svého srdce,” prohlásil Hüi. Naklonil Lanovu tvář vzhůru a políbil ho přímo na rty, nebral na zřetel muže, co je sledovali. „Najdu způsob, moje lásko. Po tomhle se nesmíme rozdělit. Nedokázal bych to snést.” Zdráhavě Lana propustil a ustoupil.

Lan'xiu se rozhlédl kolem a zjistil, že Ning a kapitán Wen zírali jeden na druhého, zatímco většina mužů řádně čelila od nich, na stráži před náhlým zjevem nepřátel, ačkoli se zdálo, že pár z nich celkem rychle mrkalo. Položil Hüiovi ruku na tvář a roztřeseně se zasmál. „Člověk by si myslel, že se loučíme na roční odluku, když po návratu budeme žít jen pár metrů od sebe.”

Hüi ho vzal za ruku a políbil ho do dlaně. „Máš pravdu. Chováme se směšně. Do kočáru s tebou. Dohlédnu, že tě v bezpečí dopraví do domu, než—” zarazil se a pomohl Lan'xiu do kočáru.

Lan mu to dovolil, ačkoli jeho pomoc nepotřeboval, jen aby ucítil Hüiovo poslední přetrvávající pohlazení, zatímco stoupal po schůdcích. Ning vylezl za ním a zavřel dveře. Lan spustil okýnko, i když v mrazivém vzduchu viděl svůj dech. Začalo sněžit, bílé vločky vířily uvnitř kočáru. Ale dokonce ani Ning si na chlad nestěžoval, jak měl Lan oči upřené na vzpřímenou postavu generála, co jel trochu napřed.




Po těch emocích, co Hüi projevil, když se u kočáru loučili, Lan doufala, že se její lucerna rozsvítí každou noc, ale celý týden zůstala temná a ona od něj nic neslyšela. Bylo jen chladnou útěchou, že za celou dobu zůstaly všechny lucerny na domácím náměstí temné.

Ning po návratu od fiktivního doktora povolil Lan'xiu vrátit se k jejím procházkám po venku, ale v parku uprostřed náměstí byli sami navzdory tomu, že zima ustoupila a všude byly známky jara.

Ptačí zpěv a drobné pupeny na ovocných stromech nedokázaly Lan'xiu vykouzlit na rtech úsměv. Zdálo se jí, že navzdory tomu, co Hüi řekl, na ni naprosto zapomněl.

To samé evidentně platilo o ostatních manželkách. Ning shromáždil drby, o které přišli, zatímco byli pryč, a donesl jí noviny.

„Fen a Huan teď žijí společně v třetím domě,” začal.

„Umožnila Huan sloužícím se vrátit nebo všechny domácí práce dělají samy?” zeptala se Lan, ačkoli ji to vážně nezajímalo.

„Služebnictvo je zpět,” řekl Ning. „A Bai vzala Alutina a Ci'anina syna k sobě do domu, protože řekla, že Meiju je příliš zaneprázdněná péčí o vlastní děti.”

„Jsem si jistá, že ji chlapci musí milovat,” řekla Lan mdlým hlasem. Věděla, že by alespoň Bai měla oplatit zdvořilostní návštěvu, zvlášť když uvážila, že ji Bai přišla navštívit, když byla nemocná, ale nechtěla svůj smutek přenést na Pátou manželku.

„Evidentně. A Meiju byla indisponovaná,” pokračoval Ning. „Od doby, co jsme odjeli, se nepořádal žádný večírek pro manželky.”

„Měla bych jí poslat pozdrav,” řekla Lan nepozorně. „Doufám, že se jí vede dobře.”

„Nechal jsem jí tvým jménem poslat košík pomerančů,” řekl Ning.

„Děkuju, Ningu. To od tebe bylo pozorné,” řekla Lan provinile. „A co s tvým kapitánem Wenem?”

„Dokonce i teď nás sleduje, aby zajistil tvé bezpečí. Vzpomínáš na jeho přísahu?” řekl Ning. „Upřímně, Lan'xiu, od té doby, co jsme se vrátili, chodíš jako ve snách. Co to s tebou je?”

Lan'xiu váhala. Mohla se Ningovi vůbec svěřit, když ji Hüiova nepřítomnost tak moc ranila na srdci? Poté, co jí řekl, že nedokáže snést nevidět její tvář, se prostě vypařil. „Já jsem... přemýšlela,” řekla Lan nakonec.

„Přemýšlela!” odfrkl si Ning. Vedl ji zpět do sedmého domu a otevřel dveře, položil jí ruku na záda a tlačil ji do schodů až do ložnice, aniž by zastavil a sundal jí plášť. Zavřel za nimi dveře. „Předpokládám, že zatímco jsi přemýšlela, nenapadlo tě, že je možná generál zaneprázdněný jinými věcmi?”

Měla na špičce jazyka „jako jinou konkubínou?”, ale něco na tom potlačovaném vzrušení znatelném na Ningově tváři ji zarazilo. „Co víš? Ty malý trole, vysyp to!” Srdce jí bušilo, jak jí mysl přehrávala různá nebezpečí hrozící jejímu milovanému.

„Ach, takže jsi pořád naživu,” řekl Ning a spokojeně se usmál.

„To byl trik, jak mě probrat?”

„Ne, nebyl. Ale nevím, co se děje. Jenom vím, že se něco děje.”

Lan'xiu zaťala pěsti a přecházela po pokoji sem a tam. „Něco je špatně. Cítím to.”
---------------------------------------------------------

~ Pomalu se blížíme do velkého finále. ~

<Předchozí>...<Následující>