PK - kapitola 16

Kapitola 16

Lan'xiu se protáhla s očima pevně zavřenýma. Věděla, že byla ve své posteli a sama, ale něco jí na tom nepřišlo správného. Položila si ruku na břicho. Cítila se velmi prázdně, ale nepřála si jíst. Žebra a břišní svaly ji bolely, hrdlo ji bolelo a ústa měla suchá. Cítila se slabě a, což bylo ještě horší, nervózně, aniž by věděla proč.

Také si potřebovala příšerně ulevit.

Šestý smysl pro nebezpečí ji přiměl nejprve rozhlédnout se po pokoji s přivřenýma očima, než aby je otevírala. Kvůli zachrápání se tiše zachichotala, ale přestala, protože ji příliš bolela žebra. Poznala to zachrápání; to byl Ning. Otevřela oči a usmála se, když ho spatřila schouleného na sedátku v okně. Nebylo pochyb o tom, že jí později vyhubuje, že ho nevzbudila, aby jí pomohl do koupelny, ale odmítala si přiznat, že by možná potřebovala pomoc.

Kvůli matné vzpomínce na to, jak jí bylo intenzivně špatně a jak jí Ning zpíval, měla podezření, že s ní byl vzhůru celou noc. Udělal dost, aby jí sloužil, na tohle nepotřebovala jeho pomoc.

Když si Lan'xiu ulevila, podívala se do zrcadla a zalapala po dechu kvůli svému ohavnému vzezření. Na její bílé tváři se ošklivě vyjímaly temné kruhy pod očima jako hořící uhlí. Kromě toho měla na jedné tváři hluboký otisk od polštáře. Když si omyla tvář a osušila se, stáhla si pramínky vlasů kolem tváře, co se uvolnily z jejího copu, zatímco spala.

Ale od bosých nohou na kamenné podlaze ji záblo a nechtěla v koupelně prodlévat. Zmateně si vybavovala, že tu včera v noci byla ubohá, ale odstrčila tu vzpomínku pryč. Nebyla připravená se s nimi vypořádat a nezdálo se, že by měla nějaké očividné zranění kromě celkové bolavosti. Rozhodla se jít zpět do postele.

Jen se stěží usadila, když se ozvalo klepnutí na dveře. Okamžitě se v posteli posadila vzpřímeně, srdce jí poplašeně bušilo. Ninga to také vytrhlo z hlubokého spánku a byl v mžiku na nohou. Oba dva zůstávali zticha, vyčkávali.

Jak sledovali, klika se otočila a mírně zarachotila, ale nikdo nevešel. Ning rukou naznačil, že dveře zamkl, a zvedl klíč. Lan'xiu přikývla.

Venku znělo tiché ševelení a šepot a oni čekali, až ten vetřelec, ať už to byl kdokoli, odejde. Pak se ozvalo druhé, hlasitější zaklepání.

„To jsi ty, Jio?” zavolal Ning.

„To jsem já, doktor Mu, dvorní doktor,” odpověděl mužský hlas. „Správce Qiang Hüi Wei mě poslal, abych dal princezně Lan'xiu nějaký lék.”

Dva páry vyděšených očí se setkaly. Ning pokrčil rameny a Lan'xiu seděla napjatě, přikrývku si svírala k hrudi.

„Hüi Wei má starosti a rozkázal mi, abych se na princeznu podíval na vlastní oči a nahlásil mu, že se jí daří dobře.”

„Otevři dveře,” řekla Lan'xiu Ningovi.

„Z tohohle nemám dobrý pocit,” řekl Ning. „Řekl jsem—”

„Otevři je. Pokud je to trik, budeme připravení.”




Ning se odmlčel a pak šel ke dveřím. Když je otevřel, do místnosti vešel malý muž s doktorským kloboukem a hluboce se uklonil. Zůstal hned na kraji dveří a zvědavě se na Lan'xiu díval. Natáhl k Ningovi malou skleněnou lahvičku. „Lék pro princeznu. Nedotknu se vás bez vašeho svolení, princezno. Mým jediným úkolem je ujistit se, že je vám dobře.”

„Děkuji za váš zájem, doktore Mu. Jak vidíte, je mi celkem dobře,” řekla Lan'xiu.

„Ale hrdlo tě bolí, co?” řekla druhá manželka Ci'an, jak se protlačila do místnosti kolem doktora. Vlasy měla stažené dozadu v jediném copu a měla prostý kabátec, mužské kalhoty a klobouk jako doktor. V pravé ruce držela krátký meč a šibalsky se šklebila. „Udělalo se ti zle po vínu? Škoda, že jsi nesešla se stejnou permanentní kocovinou jako ta hloupá malá Alute.”

„Musíš být šílená,” vydechla Lan'xiu. „Nemůžeš doufat, že mě sem přijdeš zavraždit a že ti to projde.”

Doktor Mu se na Ci'an díval trochu nervózně, ale zdržoval se za ní, pořád svíral tu skleněnou lahvičku, co si Ning nevzal.

„Tvoje služebnictvo řekne, že do tvého domu přišli dva doktoři. Najdou tě mrtvou se svým poslušným eunuchem. Není pochyb o tom, že obscénní mysli lidí si představí nějakou mileneckou hádku, kdy jste se navzájem zabili. Možná tě naaranžujeme. Nahou, s nohama roztaženýma a krvavýma.” Ci'an si olízla rty a zasmála se.

„Paní Ci'an, to nemůžete myslet vážně. Tohle nemůžete udělat!” řekl doktor nervózně.

„Ticho, ty hloupý malý červe. Oslovuj mě jako druhou manželku! Alespoň prozatím, dokud se nestanu První manželkou,” odsekla Ci'an. Přišla k posteli a pozvedla svůj krátký meč. „Tohle si užiju. Ať Hüi Wei trpí, až přijde o tvou malou vzácnou kundičku. Tvoje smrt je za to uspokojení malá cena.”

„Ningu!” vykřikla Lan'xiu. „Můj meč!”

Ci'an zvedla svůj vlastní meč nad hlavu a sekla jím dolů, divoce jím máchla.

Zatímco Lan'xiu vyskočila z postele a zvedla paži, aby tu ránu zablokovala s vědomím, že se jí ta čepel zakousne do masa, Ning se hnal do svého pokoje, kde byly ukryté zbraně.

Ning přiběhl zpět, svíral dva meče a jeden hodil Lan'xiu, co jej chytila levou rukou. Otočila se na Ci'an, její cop vířil kolem, její tvář s litým úsměvem. „A teď budeme bojovat, Ci'an.”

„Na smrt!” zavrčela Ci'an. Pozvedla svůj meč a znovu vyrazila.




Ning hodil doktora zpět na zeď, meč mu držel u hrdla. Vytáhl ho z místnosti a křičel z plných plic: „Jio! Jio, ty nemožná samice! Jio, pojď sem!”

Nechtěl nic víc, než Ci'an zavraždit a položit její mrtvé tělo Lan'xiu k nohám jako obětinu, ale věděl, že princezna by mu nikdy neodpustila, kdyby jí nedovolil bojovat. Musel nechat na ní, aby se ubránila.

Hluk v místnosti ho nijak neutěšoval, ale alespoň se zdálo, že to doktora tak šokovalo, že se podvolil, neboť se nijak nevzpíral.

Když se Jia konečně objevila v chodbě dole, Ning po ní plivl pár rozkazů a vybraných slovíček a sunul se zpět do místnosti, doktora vlekl s sebou.

Lan'xiuin rukáv byl rudý krví, ale její intenzivní oči žhnuly radostí z bitvy a soustředěním, co ji Ning učil. Věděl, že si byla vědoma, že tu byl, ale nikdy neudělala tu chybu, že by odvrátila pohled od Ci'an.

Bylo jasné, že Ci'an vzpružovala nenávist a ne trénink, neboť byla ve špatné kondici a chyběla jí disciplína. Svým krátkým mečem divoce máchala, jako kdyby v princezně vycítila slabost, a spoléhala se spíš na hrubou sílu než obratnost.

Ale Lan'xiu ji odrážela chytře, používala techniky, o kterých Ci'an nevěděla, takže je nemohla rozpoznat nebo proti nim bojovat. Lan věděla, že jí její nedávná nemoc a krev odkapávající ze zranění na paži sníží vytrvalost, a tak neútočila. Nejprve Ci'an dovolila, aby se oddala jednomu z jejích divokých máchnutích, a pak ho vykryla, nechala její čepel neškodně svézt po své vlastní. Vyhnula se Ci'an a pak se otočila, aby jí zase čelila.

„Nenávidím tě!” řekla Ci'an se zaťatými zuby. Vrhla se kupředu, mířila na zraněnou paži.

„To už mi došlo.” Lan'xiu z toho útoku znovu vyklouzla a Ci'an zavrávorala, jak ztratila rovnováhu, když její meč prosekl jen prázdný vzduch. Lan'xiu pozvedla svou delší čepel a řízla Ci'an na tváři a ušním lalůčku, než zase odtančila z jejího dosahu.

„Ty mrcho! Zjizvila jsi mě!” Ci'an upustila svůj meč a zvedla ruku k tváři. Nevěřícně zírala na krev.

„To není jediná jizva, co si poneseš na moji památku,” řekla Lan'xiu pohrdavě. Kopla Ci'anin meč blíž k ní. „Zvedni ho! Slíbilas, že mě zabiješ, vzpomínáš?”

Ci'an skočila po meči a kroužila kolem Lan'xiu, tentokrát trochu obezřetněji. Hledala snadnou slabinu, stále bez pochopení vlastní obtíže boje proti dobře trénované šermířce levačce.

Ning ovinul paži kolem doktorova hrdla, jeho tělo držel přitisknuté proti svému. Byl připravený ho zardousit, kdyby pocítil, že se pohnul. Bylo vzrušující sledovat Lan'xiuino počínání v jejím prvním skutečném boji a nechtěl o nic přijít, i když se o ni bál. Kdyby doktor zjančil a odpelášil, byl by nucen ho chytit, takže Ning udržoval pevný chmat.



Lan'xiu cítila, že měla zrychlený dech, ale navzdory tomu na rtech udržovala pohrdlivý úsměv. Věděla, že to Ci'an vydráždí a udělá chybu. Teď to byla její jediná výhoda, když byla od nemoci slabá. Kvůli tupému tepání v paži si byla vědoma, že pořád ztrácela krev. Bude muset převzít kontrolu a tento boj ukončit, neboť si nemohla dovolit bojovat dlouho.

Ci'an frustrovaně zavřískala, pozvedla meč a vyrazila k Lan'xiu. „Budeš mít jizvu jako já, aby mu to připomínalo mě, až se podívá na tvé mrtvé tělo!”

Lan'xiu se odtáhla od Ci'aniny čepele a předstírala, že je příliš slabá tu ránu odrazit. Ci'an vítězoslavně vykřikla a snažila se vypáčit meč z Lan'xiuiny ruky. To byl pohyb, na který Lan'xiu čekala. Využila stejný trik, jaký Hüi Wei úspěšně použil na ni, když se poprvé setkali, a využila Ci'aninu sílu proti ní, aby jí vyrazila meč z ruky.

Zmařená a frustrovaná, Ci'an vyrazila proti Lan'xiu s rukama předpaženýma, jako kdyby ji chtěla uškrtit. Lan'xiu se vymrštila vzduchem v saltu, vyhnula se Ci'aninu sevření a dopadla za ni. Jak se Druhá manželka otočila tváří k ní, Lan'xiu máchla svou čepelí po Ci'anině druhé tváři a do strany a odsekla jí ušní lalůček i s náušnicí.

„Tolik k tvému vkusu v náušnicích.”

Ci'an zaječela bolestí a sevřela si krvácející ucho. „Za tohle tě zabiju!”

„To už jsi řekla, ale nezdá se, že bys nějak pokročila,” řekla Lan'xiu. Teď ji stálo více úsilí skrýt svou bolest, ale šance vyzrát nad Ci'an byla příliš opojná, než aby tomu vzdorovala. „Pokud to chceš znovu zkusit, tvůj meč dopadl támhle.”

Ci'an se neobtěžovala s mečem a namířila na Lan'xiu vysoký kop z otočky. Lan'xiu se odtáhla a nechala nohu proplout vedle své hlavy. Když setrvačnost vlastního pohybu Ci'an přinutila se otočit, Lan ji kopla do zadnice a srazila ji na podlahu na všechny čtyři.

„Tak, teď jsi své zbrani mnohem blíž. Zvedni ji,” rozkázala Lan, zněla úplně jako princezna.

Ci'an zasténala, jako kdyby zakoušela příliš velké bolesti, ale pak skočila pro svůj meč a vrátila se s divokým mácháním. Lan'xiu vykryla její amatérské pokusy a čekala na další chybu. Lan'xiu vycítila, že Ci'an zoufale natahovala vzduch, a tak použila sérii krátkých bodnutí, aby Ci'an opakovaně škrábla do tváře, krku a rukou. Vytvářela dlouhé, krvavé škrábance, aby ji rozlítila. Ci'an upustila meč a začala ječet, neefektivně plácala do té neústupné čepele holýma rukama.

Lan'xiu ji dohnala do koupelny a řekla: „Počkej tam. Preferovala bych, abys mi nekrvila na koberec.”

Na schodech zněl hlomoz kroků a Dr. Mu se nakonec pokusil uniknout z Ningova sevření. „Myslím, že tady počkáš se mnou,” řekl mu Ning sametovým hlasem a zesílil své sevření.

Ci'an teď vzlykala, s hrůzou si prohlížela zranění v zrcadle a snažila se zastavit krvácení.

Lan'xiu držela svůj meč připravený, ale paže se jí chvěla a doufala, že se Ci'an nepokusí o další útok.

„Lan'xiu, moje lásko!”

A pak byl Hüi za ní, paži ji ovinul kolem pasu, aby ji udržel vzpřímenou, jako kdyby vycítil, že by zranilo její pýchu, kdyby Ci'an viděla, že se zhroutila.

Když Ci'an zaslechla Hüi Weiův hlas, otočila se. Rukama si zakrývala tvář. „Potřebuju doktora! Nedívej se na mě, Hüii. Tvoje hloupá princeznička zničila mou krásu!”

„Už nikdy se na tvou tvář nepodívám,” řekl Hüi Wei krutě. „Odveď ji, Jiangu.”

„A odveď i tohle smetí,” řekl Ning a postrčil doktora kupředu.

Doktor padl na kolena, ruce sepjaté a žadonil. „Nezabíjejte mě, ó milostiví místodržící. Druhá manželka mě očarovala, abych jí pomohl. To její prostopášná strašlivá krása mě ovlivnila—”

„A takhle,” řekl Jiang, „se pravděpodobně i ten jed dostal do vína.”

Na schodech zněl rachot nohou v botách a do místnosti vešel kapitán Wen, vojákům, co jej doprovázeli, rozkázal, aby zůstali na stráži venku.

„Shu Ningu, jsi v pořádku?” zeptal se kapitán Wen naléhavě.

„Je mi celkem dobře, děkuji.” Ning přikývl, nespouštěl oči z doktora.

„Odveďte je do žaláře. Vsaďte je do řetězů,” rozkázal Hüi kapitánovi Wenovi. „Jdi prosím s nimi a dohlédni na to,” dodal ke svému příteli.

„Zrovna teď nemohu,” řekl Jiang. „Možná by mě mohl zastoupit Ning? Možná si pro změnu užije být ve vedení. Kapitáne Wene, převezmeš vězně?”

„Ano, pane.” Kapitán Wen se uklonil a kývl na Ninga. „Doprovodíš nás, Ningu?”

„Tak tedy ano,” řekl Ning s lesknoucíma očima. „Rád se ujistím, že je Ci'an bezpečně uvězněná tam, kde se k princezně znovu ani nepřiblíží.”

Hüi netrpělivě čekal, až kapitán Wen a Ning doprovodili vězně k vojákům vně místnosti, než řekl zvědavé Jie, co se zdržovala u dveří: „To bude vše, děkuji. Můžeš se vrátit do kuchyně.”

Jia se zdráhavě stáhla a Jiang zavřel dveře. „Lan'xiu potřebuje sešít paži a není tu žádný lékař, kterého k ní můžeme zavolat.”

„Jsem v pořádku,” řekla Lan'xiu mdle. Jakmile byla Ci'an z dohledu, paže jí padla podél boku a meč upustila k nohám. Vděčně ochabla proti Hüi Weiovu tělu.




Hüi Wei ho vzal a držel jeho drobné tělo v náručí, zíral na vyčerpanou tvář své lásky. „Jak se sem dostala? Co se stalo?”

„Později, Hüi,” řekl Jiang. „Donesu trochu vína. Možná jí bude příjemnější, když bude opilá, až jí budu sešívat. A pak ji nenecháme o samotě, dokud se neuzdraví.”

Když Hüi Wei položil Lan'xiu na postel a nakupil za něj polštáře, trochu zasténal. Pak Hüi roztrhl rukáv, aby se podíval na ránu. „Jak se jí povedlo tě tak ošklivě seknout?”

„To je další róba, co mi dlužíš, můj pane,” řekl Lan'xiu mdle.

Hüi se uchechtl. „A s radostí ti ji zaplatím, ale řekni mi, co se stalo. Jak Ning vůbec pustil Ci'an dovnitř?”

„Doktor promluvil přes dveře a řekl, že jsi ho poslal. Trval na tom, že mě musí prohlédnout. Ci'an vešla po něm přestrojená jako doktor. Zaútočila a já to vykryla paží, zatímco mi Ning šel pro meč,” řekl Lan'xiu. Zavřel oči. „Jsem unavená.”

Hüi Wei si uvědomil, že se usmívá. Nebyla to prostá úleva, že zjistil, že Lan'xiu není vážně zraněná; byla to hrdost na jeho nečekaného milence. „Moje princezna bojovnice,” zašeptal.

Lan'xiu se rozletěly oči dokořán a dožadoval se: „Jak jsi mi to řekl?”

„Moje princezna bojovnice,” zopakoval Hüi. „Co jsem řekl?”

„To jsou přesná slova mého osudu,” zašeptal Lan'xiu. „Věštci to řekli mé matce při porodu. Proto mě pojmenovala Lan'xiu a oblékla mě do sukní. A mě nikdy nenapadlo, že se to vyplní.”

„A teď jsi tady,” řekl Hüi Wei.

„Vězeň,” řekl Lan'xiu se smutným úsměvem. „Ale alespoň jsem našla tebe.”

„Vážně se cítíš jako vězeň?” zeptal se Hüi, zraněn. „Máš mé srdce. To nestačí?”

„Snažím se,” řekl Lan'xiu rozvráceně. „Není to tak, že bych tě nemilovala, miluji tě. Ale toužím vidět oblohu, dýchat čerstvý vzduch. Ach, hnát se tryskem na koni! Chybí mi to, být volná přijít a odejít, jak se mi zlíbí.”

„Držíme tě tady pro vlastní ochranu,” snažil se Hüi vysvětlit. „Je to zvyk—”

„Dokonce i u princezny bojovnice?” Lan'xiu se posadil a odstrčil mu ruce pryč. „Vyzkoušej mě v bitvě. Mohla bych jít s tebou. Mohla bych—”

„Lan'xiu, byla by to moje smrt, kdybych tě ztratil v bitvě,” řekl Hüi. „A dokonce ani já už nebojuju na přední linii. Preferuji dosáhnout mír jinými prostředky. A pokud to nelze, je mým úkolem řídit mocné síly vojáků než se osobně vrhnout do boje. Ale vidím, že jsi jiná než mé ostatní manželky...” odmlčel se rozpačitě.

Jejich oči se setkaly a oba se začali smát.

„Nevýrazně ano,” podařilo se Lan'xiu říct mezi chichotáním.

„Nečekal jsem během své nepřítomnosti veselí. Co jsi našel, že už je opilá?” řekl Jiang, když se vrátil do komnaty.

„Nic,” řekl Hüi, neodvrátil přitom pohled od Lan'xiu. „Lépe ji poznávám.”

Od první chvíle, co Hüi viděl Lan'xiu, intuitivně věděl, že domácnost není místo pro ni. Ačkoli to přiznával jen nerad. Nebyla to prostě jeho krása; měl vzácný plamen, co mu dával ducha, ale také mu umožnil roztavit Hüiovy potřeby. Hodili se k sobě a kdykoli musel být Hüi pryč, trpěl.

Jiang se usmíval, jako kdyby měl pochopení pro jejich veselí, zatímco nalil sklenici a podal ji Lanovi. „Tohle vypij a buď tak veselá, jak jen chceš. Pomůže ti to snést bolest.”

Lan zaváhal. Možná to byl zvyk z jeho celoživotní obezřetnosti, ale Hüi jej ujistil. „Neodejdeme od tebe. Neboj se.”

„Bojím se, že mi to rozváže jazyk,” přiznal se Lan'xiu. „Nikdy jsem moc vína nepila.” Zašklebil se, jak usrkával likéru, a než byla sklínka z půlky prázdná, začal se hihňat. „Jak jste to udělali, že se komnata takhle točí?”

„Myslím, že měla dost,” řekl Jiang.

Hüi vzal sklínku z Lanových chvějících se prstů. „Polož se, má lásko. Budu tě držet za ruku, zatímco Jiang napraví tu škodu.”

Aby Jiang Lana rozptýlil, zeptal se: „Princezno, proč jsi Ci'an prostě nezabila, když jsi mohla? Měla jsi ji odzbrojenou a uvězněnou.”

„I když ty dokážeš zapomenout, kdo jsem, já to nikdy nedokážu,” řekl Lan, svá slova mumlal. „Nebyl by to čestný skutek, zabít ženu.”

„Ale kuš, nerozrušuj se,” řekl Hüi. „Nehýbej se a pak se můžeš vyspat.”

Lan'xiu poslušně sklouzl na polštáře. Alkohol mu umožnil vystát tu bolest beze zvuku, i když se kousl do rtu, když mu Jiang sešíval šrám na paži. Pak Jiang ránu ovázal a poplácal ho po rameni. „Dobře se vyspi, Princezno bojovnice,” řekl, než odešel z místnosti.




Hüi vklouzl za Lan'xiu, opřel se o polštáře, aby mohl svého milence držet v náručí.

Lan'xiu vyčerpaně řekla: „Slyšel jsi? Nazval mě Princeznou bojovnicí.”

„A tak jí budeš, Lan'xiu, moje princezna bojovnice.” Hüi cítil, jak se Lan hlavou přitulil k jeho hrudi, a sklonil tvář, aby se dotkl jeho vlasů.

Dokonce i když byla rozcuchaná a krvavá z boje, nikdy mu nepřišla nádhernější. Možná to potřeboval, princeznu bojovnici, co byla princem jeho srdce v přestrojení. Tak nějak to dávalo podivný smysl.

Hüiovi ztěžkla víčka. Byla to dlouhá noc, kdy musel uspořádat tu šokující škodu, co Ci'an napáchala. A pořád musel rozhodnout o jejím osudu. Protože nechtěl Lan'xiu ohrozit tím, že by usnul s nezamčenými dveřmi, přinutil se zůstat vzhůru, dokud se Ning nevrátí. I když mu bylo proti srsti třást se za zamčenými dveřmi, dokonce i generál potřeboval někdy spát.

Když se Ning vrátil s trochou hrdosti v chůzi, Hüi rozkázal: „Zamkni dveře, Ningu. Potřebuju si odpočinout.” Už neměl energii něco vysvětlovat, ale nezdálo se, že by to Ningovi vadilo.

Ning šel zamknout dveře. Hüi už dokázal akorát zůstat vzhůru dost dlouho na to, aby slyšel cvaknutí zámku. Myslel si, že skrz tu mlhu spánku, co se kolem něj uzavírala, slyšel Ninga hrdě zamumlat: „Ning, strážce Správního generála Yan a Qui a jeho choti princezny Zhen Lan'xiu. To jsem já. To mi připomíná, že mi pan Jiang dluží pět set taelů. Tu sázku si budu muset určitě vybrat.”



Lan'xiu si rozespale uvědomil, že se nad ním Hüi Wei skláněl, a cítil, jak ho po tváři jemně hladí prsty. Hüi se sehnul, aby ho políbil. „Ať je v bezpečí, Ningu,” slyšel ho říkat a pak byl pryč.

Lan'xiu pokojně prospal celý den, několikrát se vzbudil, aby se napil vody, ale moc toho neřekl. Ning mu sdělil, co Hüi řekl, a usmál se.

Vzbudil se, když obloha tmavla a Ning rozsvěcoval lampy. Cítil se trochu vyčerpaný, v paži mu tepalo, ale vlastně ho nebolela.

„Myslíš si, že bys snědla trochu polévky, Lan'xiu?” zeptal se Ning, když si všiml, že byl vzhůru.

Lan se zapřel o polštáře, aby se zvednul, a Ning si pospíšil ku pomoci a nápomocně je nakupil kolem něj.

„Přestaň, Ningu,” zasmála se Lan'xiu. „Nepotřebuju dvacet polštářů, abych se posadila.”

„Generál mě nabádal, abych se o tebe postaral,” řekl Ning.

„Jako kdybys to neudělal, i kdyby ti to neřekl.” Lan se na Ninga s láskou podívala. „Dones mi polévku a přestaň povykovat. Bude mi celkem dobře.”

„Velmi dobře. Nesnaž se přecházet po místnosti, zatímco budu pryč,” pokáral ji Ning. Odspěchal do kuchyně a rychle se vrátil se zakrytou miskou na podnosu. „A sněz to všechno!”

„Netýrej mě,” řekla Lan'xiu popuzeně. Ale ve skutečnosti snědl skoro celou misku. Necítil se hladový, když Ning navrhl, aby něco snědl, ale polévka chutnala dobře a byla teplá a on si ji vychutnal.

Ning zvedl podnos, aby ho vrátil do kuchyně, když se ozvalo zaklepání na dveře.

Lan'xiu se na posteli posadila zpříma, na tváři poplašený výraz. „Můj meč!” sykl.

„Tentokrát ne,” řekl Ning pochmurně. „Pět minut se neudržíš na nohou.” Spěšně položil tác a vytasil svůj vlastní meč. Potichu se přikradl ke dveřím a trhnutím je otevřel.




Lan'xiu se úlevou smála. „Pátá manželko Bai. Jak je od tebe laskavé, že jsi za mnou přišla.”

Ning se na tu mladou ženu podezíravě díval, jak vstoupila do místnosti.

Bai natáhla ruce, jako kdyby tančila. „Chtěl bys mě prohledat, jestli nemám zbraň?”

Ning se uzarděl a vykoktal: „To bych chtěl, ale nebylo by to řádné.”

„Mohla bych se ti vysvléknout,” nabídla Bai.

Lan si zakryla ústa a zachichotala se. „Nemyslím si, že to bude nutné. Nepokoušej ji, Ningu. Možná by to udělala.”

„Mám ráda, když mě lidé pokoušejí,” řekla Bai a nestydatě se na Ninga šklebila.

„Budu vám oběma dělat společnost,” oznámil Ning a sedl si na židli vedle Lanovy postele, oči měl upřené Bai do tváře.

„Po tom, co Ci'an provedla, nemůžu říct, že tě nějak viním.” Bai si přitáhla druhou židli a posadila se vedle Ninga. „Bála jsem se o tebe, Lan'xiu, ale vypadáš dobře. Jenom trochu unaveně.”

„Znovu mi bude dobře, ale bylo od tebe laskavé se o mě starat.”

„Domácností se valí zkazky,” řekla Bai a tvář jí projednou zvážněla. „Nejdřív jsme se doslechly o smrti ubohé Alute a Meiju onemocněla kvůli vzlykání. Huan šla k Fen do domu a vyhnala všechny služebné ven a pak se zabednily uvnitř. A pak přišla zpráva, že i ty jsi churavá.” Bai zmlkla a diskrétně se podívala dolů, neboť nemohla přímo zmínit potrat. „Meiju mi řekla, že náš manžel byl téměř šílený strachem o tebe.”

Lan'xiu štípaly v očích slzy a rychle zamrkala, aby je zahnala. Nikdy by nebylo dobré nechat Bai spatřit tento nezvyklý výjev emocí. „Byla jsem tak smutná, když jsem se doslechla o Alutině smrti. Neudělala nic, čím by si tohle zasloužila.” Lan si stáhla rukáv, aby zakryla obvaz, ale bylo příliš pozdě na to, aby si toho Bai nevšimla.

Ale Bai to necharakteristicky nekomentovala. „Přišla jsem se podívat, že se uzdravuješ, ale také jsem přinesla jiné smutné zprávy.” Podívala se na Ninga, jako kdyby se ptala na jeho svolení pro případ, že by to princeznu rozrušilo.

Ning kývl.

„Prosím, řekni mi to,” prosila Lan'xiu. „Doufám, že První manželce Meiju je dobře. A jejím dětem!”

„Všichni jsou v pořádku,” řekla Bai konejšivě. „Tohle je tragická zpráva, ale možná to je také důkaz, že bohové vzali spravedlnost do vlastních rukou. Ci'an se zabila.”

„Dobře!” vybuchl Ning. „Ušetřila vojákům potíže!”

„Kuš, Ningu. Kdo ví, jaký démon trýznil její duši a způsobil, že se chovala, jak se chovala,” řekla Lan. „Jak provedla tento strašlivý skutek?”

„Vylezla na strážní věž a vrhla se na dláždění dole,” řekla Bai. Zakryla si tvář rukama.

Lan'xiu viděla, jak moc to Bai ovlivnilo, a nahnula se dopředu a dotkla se její ruky. „Chudinko Bai. Doufám, že jsi to neviděla.”

„Slyšela jsem ji ječet, jak padala,” řekla Bai ztrápeným hlasem. „A ulice byla jasně rudá, dokud vojáci její krev nesmyli.” Sundala ruce z tváře a zoufalýma očima se podívala na Lan'xiu. „Bylo to strašné.”

„Je mi líto, že jsi to musela vidět,” řekla Lan'xiu a vzala Bai za ruku.

„To není to nejhorší. Když vojáci prohledali její dům, našli malého chlapce. Syna, co řekl, že Ci'an je jeho matka. Držela ho v temné místnosti a nikdo ani nevěděl, že existoval!” vykřikla Bai. Řekla s lítostí: „Je tak malý a bledý. Meiju ho vzala k sobě do domu a stará se o něj.”

„To je strašné! Jak se opovážila se takhle chovat k dítěti!” vykřikla Lan'xiu. „Ale proč? Proč by před Hüi Weiem skrývala syna?”

„Tenhle chlapec se rozhodně narodil poté, co už Hüi za Ci'an nepřišel. Věděl by, že ten chlapec není jeho. Někteří si myslí, že nás chtěla všechny zabít, i Hüi Weie, a pak svého syna dosadit na jeho trůn,” řekla Bai.

„Ci'an své nepřátelství vůči Meiju neskrývala, ale nemohla být tak šílená, aby zabila i děti!” vykřikla Lan bolestně.

„Nebuď si tak jistá. Byla netvor.” Bai polkla a její tvář se zkroutila hrůzou. „Na půdě našli také kostry tří nemluvňat holčiček nacpaných v truhlách.”

Po zhrozeném tichu Lan řekla: „Nedokážu si představit, co ji dohnalo k takovému šílenství.”

„Vždycky byla hladová po moci,” řekla Bai. „Než jsi přišla a než Alute porodila svého syna, Ci'an chtěla nahradit jenom Meiju. Člověk si v domácnosti může zvýšit řád i jinými způsoby než smrtí. Ty jsi to udělala.”

„Já?” zeptala se Lan udiveně. „Jak to?”

„Teď jsi konkubína prvního řádu, hned po První manželce Meiju,” řekla Bai. „Nikdo ti to neřekl?”

„Spala jsem,” řekla Lan jako ve snu. „Ningu?”

„Byl jsem tady s tebou. Nic takového jsem neslyšel,” odpověděl Ning.

„Aby náš manžel něco takového udělal, musí k tobě cítit velké city,” řekla Bai. „Ještě nikdy předtím řád manželky nezměnil.”

„Já— nevím, co říct,” řekla Lan omámeným tónem. „Ale ty! Myslela jsem si, že jsi jedna z jeho oblíbených.”

Bai se prudce zarděla. „Musíš slíbit, že to nikdy neprozradíš.”

Lan'xiu přikývla a Bai se otočila na Ninga. „A ty.”

„Nepromluvím o tom. Mohl bych si zacpat uši,” nabídl Ning.

„Kdybys nebyl eunuch, pravděpodobně bych tě o to požádala, ale chápu, že musíš Lan'xiu ochránit, kdybych se najednou zbláznila a napadla ji.”

„Nedostala by ses k ní dost blízko na to, aby ses o to pokusila,” řekl Ning nelítostně, ruku na meči.

„Nemusíš nám to říkat, pokud si to skutečně nepřeješ,” řekla Lan.

Zdálo se, že škádlení Ninga dalo Bai šanci se uklidnit. „V domácnosti není vše tak, jak vypadá. Od té doby, co jsi přišla, s žádnou z nás Hüi Wei neulehl. Alute už vlastně čekala dítě, když přišla mezi tyto zdi. Její syn není jeho. Plakala celé dny, než sebrala odvahu, aby to Hüi Weiovi řekla, ale byl k ní velmi laskavý. Bylo jí dovoleno žít a v poklidu dítě porodit, ačkoli její dítě není zmíněné v nástupnictví. Hüi Wei je laskavý muž.”

Lan'xiu se motala hlava. „Ale... když se vaše lucerny rozsvítily... co jste—” zarazila se, jak si uvědomila, že její dotazování je hrubé.

„Poté, co jsi přišla, se mnou Hüi Wei už nikdy nešel nahoru. Hráli jsme dámu,” přiznala Bai. „Nikdy neudělal... co jsem řekla na sešlosti, když jsme se poprvé setkaly. Je to laskavý muž. Někdy mi předčítal. Je... velmi hodný.”

„Ty ho nemiluješ?” vyhrkla Lan'xiu.

„Nemiluji. Nepřidá mi to na cti, když to přiznám, když je to tak dobrý muž,” řekla Bai a svěsila hlavu. „Je pro mě moc starý.”

„Není starý!” vykřikla Lan'xiu intenzivně a pak se zarazila.

„Ty ho miluješ,” řekla Bai s potěšeným, nepatrným kývnutím. „Myslela jsem si, že ano.” Když Lan'xiu začala mluvit, zvedla ruku. „Skrýváš to dobře, to se neboj. Pochybuji, že tohle Ci'an vyburcovalo k tomu zbrklému jednání.”

„Tak jak jsi to věděla?”

„Kdykoli někdo vysloví jeho jméno, oči ti září jako hvězdy. Jednou jsi nesklopila zrak dost rychle a já to viděla.” Bai se naklonila dopředu, aby se na oplátku dotkla Lan'xiuiny ruky. „Jsem za tebe šťastná.”

„Ale ty. Jak tu můžeš zůstat nemilovná a... bez plnění úlohy, kterou jsi sem přišla—”

„Než jsem sem přišla, milovala jsem jiného,” řekla Bai tiše. „Sním o tom, že budu volná, abych se k němu mohla vrátit. Ačkoli vím, že se to nestane.”

„Řekla jsi to Hüi Weiovi?”

„Nemohla jsem! Nemohla jsem ho tak urazit,” řekla Bai. „Můj otec je v mé provincii vysoce postavený úředník. Existují důvody, proč mě vybrali, abych sem přišla jako konkubína. Nemohla jsem urazit Hüi Weie nebo svého otce svými vlastními osobními tužbami.”

Lan'xiu se krátce střetla s Ningovým pohledem. „Možná se tvůj sen ještě naplní.”

„Možná,” řekla Bai smutně. „Ale jestli se naplní nebo ne, musela jsem přijít a na vlastní oči se podívat, že jsi naživu a v pořádku. Od chvíle, co jsme se potkaly, jsem měla pocit, že jsme kamarádky.”

„To jsme,” řekla Lan'xiu a oči se jí plnily slzami, co tentokrát neskrývala. Natáhla se, vzala Bai za ruku a stiskla ji. „Jsme přítelkyně.”

„To jsem ráda. Líbila ses mi hned při prvním setkání,” řekla Bai a věnovala jí svůj obvyklý nakažlivý smích. „Přátelé navždy!”




Když Bai odešla, Lan'xiu si potřebovala znovu zdřímnout. Všechno, co Bai řekla, z jeho světa vzalo nově vystavené základy a vytrhlo je.

Když se vzbudil, bylo to pro pocit silných paží, co jej držely v bezpečí. Přitulil se tváří k Hüiovu rameni a tiše si povzdechl.

„Moje Lan'xiu,” řekl Hüi na oplátku.

Něco v jeho hlase ho přinutilo otevřít oči. „Copak, Hüi?”

„Nic. Když nejsem s tebou, bojím se, že se něco—” Hüi se kousl do rtu. „Přišel jsem se podívat, jestli jsi v bezpečí. Děkuji bohům, že tě pořád můžu držet v náručí.”

„Já taky,” řekl Lan a znovu si položil hlavu na Hüiovo široké rameno.
---------------------------------------------------------

~ Tenhle Ci'anin konec je tak... tak... uspokojivý! Později se ještě dozvíme nějaké podrobnosti. ~

<Předchozí>...<Následující>