PK - kapitola 20

Kapitola 20

„Jiangu, kde je?” Hüi ve své panice prakticky křičel. Jel mezi zraněnými a mrtvými, hledal známý pohled, co by jej dovedl k Lan'xiu.

„Mírně, Hüi. Přísahám, že ji Ning a kapitán Wen udrželi v bezpečí vzadu. A ty máš vojáky, kterým se musíš věnovat, ať už jsou zranění nebo mrtví. Sloužili ti věrně.”

„Máš pravdu a udělal bych to, ale musím vědět, jestli je Lan'xiu naživu!”

Jiang popadl generála za paži. „Nezneucti ji tímto projevem emocí. I kdyby zemřela, bůh zatrať, uctíš ji stejně jako ostatní, kdo padli ve tvých službách.”

Hüi se zhluboka nadechl a snažil se uklidnit. „Děláš dobře, že mě plísníš. Už postavili polní nemocnice? A co vězni?”

„Vězni čekají na tvou kontrolu. Nemocnice jsou vzadu. Potřebuju tvou pomoc s přesunem některých zraněných,” řekl Jiang s vědomím, že generál teď ze všeho nejvíc potřeboval úkol, co by odnesl jeho mysl od starostí. „Přemýšlím, co se stalo s Wu Minem a jeho jednotkami? Přísahal bych, že ten záblesk od štítu byl signál hlídce na kopci.”

„Možná udělal to, co Lan'xiu předpokládala, vylákal Dajiho, aby zaujal stanovisko, a pak ho zanechal jeho osudu, když viděl velikost našich sil.”

„Kde je Daji?”

„Držíme ho odděleně od vězňů,” řekl Jiang. „Nejdřív se postarejme o vlastní a nepříteli se věnujme naposledy, jak přísluší jeho zradě.”

„Velmi dobře.” Hüi Wei se snažil očesat své vzrůstající obavy a důvěřovat bohům, že Lan'xiu nedošla žádné újmy. Když se sehnul, aby pomohl zraněnému muži na nosítka, utrpení, kterým trpěli jeho muži, mu rozptýlilo mysl od osobních strachů. Obrátil k nim svou pozornost s vědomím, že úsměv a slovo pochvaly zmírní jejich bolest, dokud je lékař nebude moct ošetřit.

Celý zbytek dne pracoval, rozdával vodu, volal lékaře k vážně zraněnému muži, mluvil se svými muži, zatímco vzadu v mysli přemýšlel, proč neslyšel nic od Lan'xiu, Ninga nebo kapitána Wena? Mohli v konfliktu všichni zahynout? A pokud ano, byla to pro něj příliš velká oběť, než aby ji mohl snést. Viděl, že ho Jiang sleduje, a dával si pozor, aby ovládal svou tvář, aby nezradila nic z jeho emocí. Ale každým vláknem své bytosti se toužil vrhnout ke svému koni a jít hledat svou lásku.

Slunce se klonilo nízko k údolí a barvilo ho zlatem, když jeho oči konečně zachytily malou skupinu ozbrojených mužů scházejících z hor. Hüi ztuhl, napínal zrak, jak zíral do zlatého oparu, a přál si, aby to byla Lan'xiu a její stráž.

„Tam je!” vykřikl Jiang. „Je naživu!”

Úleva v jeho hlase přiměla Hüie rozhodnout, že Jiangovi odpustí, že ho nutil splnit své povinnosti. Jiang se o ni evidentně bál stejně jako on, ale dostatečně se ovládal, aby prvně a předně zachoval Hüiovu čest a důstojnost. Hüi poprvé pomyslel na Zheng Guofanga, Jiangova partnera a jeho vlastního velitele, co se strachoval o Jiangovo bezpečí doma v Yanu. Předsevzal si, že Jianga pošle zpět před zbytkem jednotek.

Sledoval, jak ta malá skupina jela k němu, a počítal pořád dokola. Jeden chyběl. Určitě to nemohla být Lan'xiu? Ne, rozpoznal její štíhlou siluetu, jak zpříma jela v sedle, těsně doprovázenou menší postavou Ninga. Když se skupina dostala na rovinu pláně, rozptýlili se a on spatřil, že počítal špatně. Lan'xiu se k němu vracela, celá a v bezpečí, s celou stráží, co ji úspěšně ubránila – před čím?

Jiang promluvil pobaveným hlasem: „No tak, jdi k ní. Pro dnešek jsi toho udělal dost. Ujisti se, že je v bezpečí. A zjisti, co se stalo s Wu Minem!” Poslední slova zakřičel, neboť Hüi už našel svého koně a cválal přes pláň.

Když Hüi spatřil Lan'xiu, hrozilo, že se mu srdce probije hrudí. Na tváři měla krev, ale když ho spatřila, usmála se.

Kapitán Wen a Ning jeli blízko u sebe a zbytek stráže uzavíral zadní voj. Bylo vidět pár provizorních obvazů, ale muži byli všichni živí a vypadali, že jsou na sebe celkem hrdí.

„Princezno Lan'xiu!” Hüi nemohl říct víc, lapal po dechu. Podle výrazu na její tváři – se stalo něco důležitého. „Kde jsi byla?” vyhrkl, byl si vědom, že zněl jako podrážděné dítě.

„Strážila jsem záď,” řekla Lan'xiu. „Jeli jsme vzhůru do hor. Z planin vyslali signál. Čekala jsem na to a záblesk v odpověď mi řekl, který průsmyk si bratr vybral, aby tě přepadl.”

„Wu Min je tam nahoře?” zeptal se Hüi udiveně. „Nic jsem neslyšel a měli jsme muže na hlídce.”

„Byli jsme dost vysoko na to, že bys to neslyšel,” vysvětlila Lan. „Wu Min je pořád tam nahoře, ale je mrtvý.”

„Ty—tys ho zabila?”

„Já ne. To Ning.”

Hüi obrátil svůj udivený pohled na eunucha, co vskutku vypadal, že je na sebe hrdý, a nadmul hruď, neboť se setkal s Wu Minem, mužem, co byl alespoň o hlavu vyšší než Lan'xiu a dvakrát tak rozložitější, a přemohl jej.

„Děkuji ti, Ningu, že jsi udržel Lan'xiu naživu.”

„Poděkuj jí,” prohlásil Ning. „Sama se udržela naživu. Ačkoli to já jsem ji vytrénoval.”

„Je to vskutku princezna válečnice,” prohlásil kapitán Wen, v očích mu zářila hrdost. „Byl to ten nejskvostnější boj, generále! Měl jste Ninga vidět, jak Wu Mina přemohl! Byl to náš dobrý den. Mnoho jednotek Liaopeh je mrtvých a nepřítel je na ústupu.”

„Hle ji, moje princezna válečnice,” řekl Hüi tiše, v jeho úsměvu hrdost a tajemství.

Lan'xiu se vesele zasmála. „Mám tu muže, co potřebují ošetřit zranění, můj pane. A pak mi musíš říct, co se stalo při tvé části bitvy.”




Vojáci stáli v noci jako obvykle na stráži, ačkoli obě povýšené provincie byly vskutku a dobře poraženy. Nemocnice poskytovaly úlevu zraněným a mrtví byli pohřbení s plnou ctí a jejich majetek shromážděný, aby se předal jejich rodinám.

Hüi Wei promluvil ke svým jednotkám, poděkoval jim za statečné bojování a ujistil je o odměně za vítězství. Nikdy svým jednotkám nedovolil drancovat a plenit, ale bude vymáhán tribut a takhle dostanou svůj díl pokladu.

Muži mimo službu vychutnávali jídlo a volně mezi nimi tekl alkohol, rozžali ohně a povídali si kolem nich historky a nejenom historku o jejich vlastní princezně válečnici, co vyrazila setkat se s jednotkami Liaopeh a přemohla je a zachránila tak je a generála před potupou porážky – nebo přinejmenším před většími ztrátami, protože Hüi Weiovi muži nikdy nemohli uvěřit, že by je někdo předčil. Přinejmenším ne když je vedl generál.

Ning zařídil, že členové princezniny stráže rozšířili historku o konfrontaci v horách, příhodně prošívanou, aby si získali přijetí a obdiv jednotek. Už ji považovali za krásnou a teď věděli, že je i statečná.

Kapitán Wen měl svou zraněnou paži ovázanou samotnou princeznou a celou dobu jí říkal, že její stráž se jí zapřísáhla životem a že budou hrdí poslechnout v jakékoli bitvě její rozkazy. Pak ji Ning samozřejmě odlehčil a dal jí na srozuměnou, že může v bezpečí ponechat jeho milence v jeho péči.

Generál Hüi Wei a Princezna válečnice pak spolu stále v brnění, ačkoli Lan'xiu měla příležitost smýt si z tváře krev, šli do nemocnice chválit a utěšit zraněné.

Jiang je čekal u ohně, kolem nějž se shromáždilo pár velitelů a vojáků, aby uvařili prosté jídlo.

Lan'xiu byla nejprve zticha, poslouchala historky o tom, co se stalo na bojišti. Byla ráda, že to propásla, byla si jistá, že kvůli některým těm rizikům, co Hüi Wei podstoupil, by úlekem zemřela.

Jiang a Hüi Wei se nakonec samozřejmě dožadovali, aby si vyslechli, co se stalo v horách.

Lan'xiu byla ráda, že mohla vychválit svého přítele Ninga. „Kdyby nebylo jeho, Wu Min by byl stále naživu, protože já bych ho nikdy nedokázala zabít.”

„Je vskutku mrtvý?” zeptal se Jiang zahloubaně.

„Je. Pokud si na vlastní oči přeješ vidět důkaz, můžeme tě tam zítra zavést,” řekla Lan.

„Proč by jeho vojáci prostě neodnesli jeho tělo?” dožadoval se Jiang.

„Udělal z krutosti sport a zábavu,” řekla Lan prostě. „Jakmile jeho vojáci zjistili, že je mrtvý, neměli žádnou motivaci pokračovat v jeho boji.”

„Myslel jsem si, že jsi navršila těla tak vysoko, že byl průsmyk neprostupný?” zeptal se Hüi, oči se mu třpytily.

„To ano,” řekla Lan a ukázaly se jí dolíčky. „Ale je to velmi malý průsmyk. A snadno je to odradilo.”

„Takže Ning přehání?” zasmál se Jiang.

„Možná trochu. Byla to krátká bitva, ale mnoho mužů se zbytečně vzdalo života, než si uvědomili, že po Wu Minově smrti to nemá smysl.” Lan'xiu vypadala vážně. „Teď jsem doopravdy volná, díky tobě, můj pane. Dokud Wu Min žil, dlužila jsem své matce pomstu za její smrt.”

Jiang se zhluboka nadechl. „Přeješ si vrátit se do Liaopeh, vládnout místo svého bratra? Máš trůn, po právu rodu.”

„Samozřejmě že ne. Tedy, pokud si to můj pán nepřeje.” Lan'xiu se nervózně podívala po Hüiovi, děsila se, že by ji od sebe mohl odeslat.

„Tvůj pán si přeje, aby jeho princezna válečnice zůstala po jeho boku,” odpověděl Hüi. „Liaopeh si bude muset vystačit se správcem na trůně, co se mi bude zodpovídat.”




Jak se diskuze protahovala, Lan'xiu zívla a odebrala se do stanu, co vztyčili pro generála. Bez Ningovy pomoci trochu zápolila, než se osvobodila z brnění. Pak se chvěla, jak se omývala v lavoru. Spěchala, neboť voda byla studená a ona si nepřála, aby ji někdo viděl nahou.

S jejími vlasy se nedalo nic dělat, a tak je nechala v copu, ale oblékla si jeden ze svých pěkných cheongsamů a čekala na Hüie, až za ní přijde.

Když se klopa stanu zvedla, seděla v záplavě zlatého světla z olejové lampy a čekala na něj s úsměvem.

„Moje nádherná princezno válečnice, dneska jsem na tebe hrdý, ale už to nikdy znovu nedělej! Ta představa, jak jedeš do hor, aniž bys někomu řekla—”

„Ning a kapitán Wen byli se mnou a také stráž, co jsi mi poskytl.” Lan'xiu Hüiovi dovolila, aby ji vytáhl na nohy a obkroužil ji pažemi, vděčně se opřela o jeho sílu.

„A oba dva se chvástají tvou odvahou a zručností s lukem,” řekl Hüi. „Kdybys chtěla, objal bych tě před svými muži a lidmi jako muže. Mohla by ses oblékat jako muž a jet do bitvy po mém boku. Mí muži by tě následovali, to dneska dokázali.”

„Ale já nechci. Znovu s tebou pojedu do bitvy, ale pojedu oblečená tak, jak preferuji,” řekla Lan'xiu se smíchem. „Ráda se takhle oblékám. Miluju, že mě miluješ za každou cenu, ale takhle mě to činí šťastnou.”

„Co jiného můžu udělat, abych tě učinil šťastnou?” zavrčel Hüi a vklouzl rukou pod Lanovu róbu.

„Vezmi si mě, můj pane,” odpověděl Lan trochu bez dechu.

„Tvůj rozkaz je mým velkým potěšením, má princezno válečnice.”

Kvůli těm výkřikům a stenům, co té noci vycházely z generálova stanu, se jeho vojáci smáli s oplzlým veselím, ale to neodpovídalo jejich utajené hrdosti, že jejich vůdce našel štěstí s tak odvážnou princeznou válečnicí, co mu odpřísáhla věrnost.




A tak generál Hüi Wei, služebník císaře a ochránce severní hranice a provincií Yan, Qui, Henan a Liaopeh, vládl na svém trůnu dlouho a moudře. Každý den svého života jej doprovázela jeho nádherná princezna válečnice, Lan'xiu; společně bojovali v mnoha bitvách a potlačili mnoho rebelií, aby ochránili své hranice. Lan'xiu vedla jednotky v mnoha vojenských taženích a generál Hüi Wei v ní měl velkou důvěru. Ačkoli jejich spojení nebylo nikdy plodné kvůli žalostnému zranění, co jí způsobila zrádná konkubína Ci'an, žili spolu dlouho a šťastně.

Pán Jiang a jeho partner Zheng Guofang byli častými hosty Hüi Weie a Lan'xiu a bojovali pod jejich velením. Lan'xiu zavedla v harému reformy, dle kterých byly brány otevřené a zbývajícím manželkám bylo dovoleno jít nakupovat nebo na čaj v doprovodu svých stráží. Šestá manželka Bai byla zproštěna svého postavení konkubíny a povídalo se, že jí Lan'xiu našla manžela, co přijal její dva syny, co adoptovala. Časem měli Bai a její manžel vlastní syny a žili šťastně ve své vlastní provincii.

Konkubíny Fen a Huan žily po zbytek svých dní spolu v jednom domě a bylo zaznamenáno, že ani jedné z nich se nijak moc nestýskalo po Hüi Weiově přítomnosti. Jejich lucerny už se nikdy znovu nerozsvítily.

S Meiju to bylo jinak. Její lucerna se věrně rozsvěcovala jednou týdně, kdy za ní Hüi Wei chodil, a co se dělo za jejich zavřenými dveřmi nikdo nevěděl. Ale bylo vidět, že si Lan'xiu a Meiju udržovaly velké přátelství, a První manželka byla často v paláci se svými dětmi. Lan'xiu je milovala, ačkoli si trvala na tom, že se mají věnovat vzdělávání, neboť řekla, že pokud vyrostou k vládě jako Hüi Wei, budou potřebovat znalosti světa.

Často bylo slyšet, jak Meiju říkávala, že Lan'xiu je jejich matkou stejně jako ona. Nevyhnutelně zestárla a když zemřela, doporučila děti do péče Lan'xiu, co je strážila pečlivě a s láskou. Postupně jak dospívali, každý ze čtyř synů dostal zodpovědnost vládnout jedné z provincií, kterým vládl jejich otec. Dvěma dcerám bylo dovoleno mluvit do výběru svých manželů a často se svými dětmi navštěvovaly palác svého otce. Po předepsané době smutku za Meiju se Hüi Wei oženil s Lan'xiu v malém, soukromém obřadu a udělal z ní svou První manželku.

Když Hüi Wei nakonec ve vysokém věku zemřel, Lan'xiu jej nepřežila o více než týden. Legenda pravila, že zemřela žalem, tak moc se jí po něm stýskalo. Byli pohřbeni ve stejné hrobce v obklopení jídla, brnění a mečů. Letitý eunuch Ning nikomu nedovolil, aby jeho drahocennou princeznu připravil na cestu do nebes, a bylo slyšet, jak řekl svému milenci Wenovi, že ve svém příštím životě jim nebylo třeba pokladů – že měli za poklad jeden druhého a to bylo všechno, co potřebovali.

A tak skončil příběh o Lan'xiu, velké Princezně válečnici ze severu, a o jejím pánu generálu Hüi Weiovi, co byli navždy ovinutí láskou, co trvala celý život až za smrt.
---------------------------------------------------------

~ A je tu konec ٩(^‿^)۶ ~

~ Od západních počinů si teď dám na chviličku pokoj (uvidíme, jak dlouho mi to vydrží) a vrhnu se s plnou vervou na Mo Dao Zu Shi neboli Velmistra démonického umění a Manželku legendárního pána. ABO je samozřejmě stále ve hře. S TS se čeká na nové kapitolky. ~

<Předchozí>...<Následující>