GDC - kapitola 3

Kapitola 3 – Agrese (1)

Wei WuXian si chtěl omýt tvář, aby se podíval na tvář vlastníka tohoto těla po smrti, ale v místnosti nebyla žádná voda. Ani na pití, ani na mytí.

Jediná nádoba podobná lavoru byla pravděpodobně, jak předpokládal, k účelu toalety a ne očisty.

Strčil do dveří, ale byly zabezpečené západkou, pravděpodobně aby mu zabránili toulat se po venku.

Nic z toho ho nepřimělo cítit radost z reinkarnace!

Došlo mu, že si mohl stejně dobře sednout do lotosového sedu a zvyknout si na svůj nový domov. Čas plynul a den minul. Když otevřel oči, mezi dveřmi a okny dovnitř pronikalo sluneční světlo. Ačkoli se dokázal postavit a chodit, pořád cítil závratě.

Wei WuXian byl zmatený. Mo XuanYu měl dostatečně nevýznamnou duchovní moc, aby jej mohl ignorovat, takže by neměl být důvod, proč by nedokázal řádně kontrolovat toto tělo. Proč to nefungovalo?

Pak mu zakručelo v žaludku a on si uvědomil, že se tohle vůbec nevztahovalo k jeho duchovní síle. Vlastně to bylo proto, že toto tělo nepraktikovalo inedii a bylo hladové. Pokud se neprobere odpadky a nenajde něco k jídlu, možná se z něj stane první zlovolný duch, co po příchodu zemře hlady.

Wei WuXian zvedl nohu a zrovna chtěl rozkopnout dveře, když najednou zaslechl příchozí kroky. Někdo zabušil na dveře a zabručel: „Jídlo!”

Nicméně dveře nejevily žádné známky, že by se měly otevřít. Wei WuXian sklonil hlavu a spatřil u dolního okraje miniaturní dvířka, co se otevřely. Před nimi byl malý tác s miskami.

Sluha venku znovu zakřičel: „Hej! Na co čekáš? Až dojíš, dej misku ven!”

Ta dvířka byla o něco menší než dvířka pro psy, kterými by se mohli protáhnout – člověk se jimi neprotáhl, ale miska se dala snadno vzít dovnitř. Byla to dvě jídla a jedna porce rýže, co vypadala celkem nepříjemně.

Wei WuXian si hrál s hůlkami, co byly zapíchnuté do rýže, a cítil se trochu hořce.

Patriarcha YiLingu se zrovna vrátil do světa smrtelníků, ale jako prvního se mu dostalo kopnutí a vyhubování, ani nemluvě o zbytcích, co mu servírovali jako jídlo na uvítanou. Kde byla krev a krveprolití? Nemilosrdné zabíjení? Naprostá destrukce? Kdo by mu uvěřil? Byl jako tygr na rovině, drak v mělčině, fénix bez peří. Přišel o svou výhodu a znevažovali jej lidé slabší než on.

Pak ten sluha venku znovu promluvil, tentokrát se smíchem: „A-Ding! Pojď sem!”

Z dálky odpověděl sladký hlas dívky: „A-Tongu, zase donášíš jídlo tomu uvnitř?”

A-Tong nespokojeně mlaskl: „Proč bych jinak chodil na tento neblahý dvůr?”

A-Dinžin hlas zněl blíž, jako kdyby byla před dveřmi: „Donášíš jenom jedno jídlo denně a nikoho nezajímá, jestli jsi lenivý. Tohle je tak zbytečný úkol, a přesto si myslíš, že je to neblahé. Podívej se na mě. Mám tolik práce, že se nemůžu jít ani ven pobavit.”

A-Tong si stěžoval: „Donášet mu jídlo není moje jediná práce! Jak se poslední dobou můžeš opovážit jít ven? Když je venku tolik chodících mrtvol, všichni se zamykají u sebe doma.”

Wei WuXian si dřepl u dveří a při jídle poslouchal.

Vypadalo to, že vesnice Mo už nějakou dobu nebyla pokojná. Chodící mrtvoly, jak jejich název napovídal, byli mrtví lidé, co se mohli pohybovat, byl to druh upravené mrtvoly nízkého řádu. Pokud zesnulý člověk nechoval silnou zášť, obvykle měli prázdné oči a byli pomalí. Nebyli příliš nebezpeční, ale stačilo to na vystrašení průměrného člověka. Zvlášť jejich zápach, co v člověku vyvolával nutkání zvracet.

Ale pro Wei WuXiana to byly ty nejposlušnější loutky. Když zaslechl, jak se o nich zmínili, dokonce pocítil známost.

Zdálo se, že se A-Tong šklíbil. „Pokud chceš jít ven, budeš mě muset vzít s sebou, abych tě mohl ochránit...”

A-Ding odpověděla: „Ty? Ochránit mě? Přestaň se chvástat. Jsi si jistý, že ty věci dokážeš porazit?”

A-Tong hořce řekl: „Pokud je nedokážu porazit, nedokáží to ani ostatní.”

A-Ding se zasmála. „Jak víš, že je ostatní nedokáží porazit? Já ti něco řeknu – dneska do vesnice Mo přišli nějací kultivátoři. Slyšela jsem, že jsou z velmi slavného klanu! Paní s nimi mluví v hlavním sále a všichni ve vesnici přihlížejí. Copak ten hluk neslyšíš? Nemám čas tady s tebou zahálet; potom mi možná dají víc práce.”

Wei WuXian pozorně poslouchal. A opravdu, z východu slyšel mdlý rušný hluk lidí. Chvíli přemýšlel, vstal a rozkopl dveře. S křupnutím se rozbily.

V té chvíli spolu služebná A-Ding a sluha A-Tong flirtovali a když se dveře najednou rozletěly, zaječeli. Wei WuXian odhodil svou misku a vyšel ven. Trhl sebou kvůli záři slunce. Dal si ruku k čelu a za okamžik zavřel oči. Zrovna teď A-Tong zaječel ještě hlasitěji než A-Dong, ale když se pořádně podíval a zjistil, že to je Mo XuanYu, člověk, kterého mohl každý ponižovat, kuráž se mu vrátila. Došlo mu, že před A-Ding pravděpodobně přišel o svou důstojnost, a chtěl to odčinit. A tak k němu přiskočil a mával rukama, jako kdyby se blížil k psovi. „Kšá! Kšá! Jdi pryč! Proč jsi vyšel ven?”

A-Tong se k němu choval ještě hůř než k žebrákovi nebo k mouše. Veškeré služebnictvo rodiny Mo se k Mo XuanYuovi většinou chovalo takhle, protože nikdy neodporoval. Wei WuXian A-Tonga zlehka kopl, srazil ho na zem a zasmál se. „Jak se pouhý poslíček opovažuje takhle ponižovat ostatní.”

S tím zamířil k tomu rozruchu na východě. Ve Východní síni a kolem ní se tlačilo celkem dost lidí. Zrovna když Wei WuXian vstoupil na dvůr, nějaká žena promluvila o trochu hlasitějším hlasem než ostatní: „Člen mladší generace naší rodiny býval také kultivátor...”

To musela být paní Mo, zatímco se znovu snažila navázat nějaké pouto s rodinou kultivátorů. Wei WuXian nečekal, až domluví, a rychle proběhl davem do síně a zazubil se. „Už jdu, už jdu. Tady jsem!”

V síni seděla dáma ve středním věku s dobře udržovaným zdravím a v extravagantním oděvu. To byla paní Mo. Její manžel seděl níž než ona a naproti nim sedělo pár náctiletých chlapců v bílé róbě. Kvůli tomu zanedbanému podivínovi, co se zrovna objevil z davu, všechno ztichlo. Ale Wei WuXian bez hanby promluvil, jako kdyby si té nehybné atmosféry vůbec nevšiml: „Kdo mě to předtím volal? To jenom já jsem býval kultivátor!”

Na tváři měl příliš mnoho pudru a jak se usmál, opadával z něj. Mladší kultivátor se užuž rozesmál a bylo slyšet „pffft”. Zase v tváři zvážněl, když se na něj podíval další chlapec, zdánlivě velitel celé družiny, a věnoval mu nesouhlasný pohled.

Wei WuXian se otočil po hlase a prohlédl si je. Myslel si, že služebnictvo bylo neznalé a přehánělo, ale překvapilo ho, když viděl, že to vážně byli učedníci „slavného klanu”.

Chlapci na sobě měli róby s lehoučkými rukávy a opasky, vypadali pěkně a bezpochyby to bylo cukrátko pro oči. Od pohledu na jejich uniformu bylo jasné, že byli z klanu Lan z Gusu. Také to musela být mladší generace pokrevných příbuzných rodiny Lan, neboť všichni měli na čele na prst širokou stužku s vyšitým motivem oblaků.

Mottem klanu Lan z Gusu bylo „spravedlnost”. Stužka na čele znamenala, aby „se chovali slušně” a motiv oblaků byl oficiální motiv rodiny Lan, který ostatní kultivátoři, co pocházeli z jiných rodin, neměli právo nosit. Wei WuXiana rozbolely zuby, kdykoli spatřil někoho z klanu Lan. Ve svém minulém životě o jejich klanových uniformách přemýšlel jako o „smutečních šatech”, a proto si je nikdy nemohl splést.

Paní Mo tohoto svého synovce už nějakou dobu neviděla a ze svého úleku se vzpamatovala až po dlouhé chvíli, když si uvědomila, kdo ten přehnaně nalíčený člověk je. Byla rozzuřená, ale nechtěla přijít o klid a rozčilovat se, a tak tiše řekla svému manželovi: „Kdo ho pustil ven? Ať ho zase odvedou!”

Její manžel se svižně usmál, aby ji uklidnil, a přešel k němu s protivným pohledem, připravený ho odtud odtáhnout. Ale Wei WuXian najednou padl na zem a svými údy se pevně tiskl k podlaze. Nikdo ho nedokázal zvednout, i když na pomoc zavolali další sluhy. Jak se tvář paní Mo čím dál tím víc zachmuřovala, její manžel se také potil. Pokáral ho: „...Ty... Zatracený blázne! Pokud se hned nevrátíš, počkej, jak tě potrestám!”

Ačkoli všichni ve vesnici Mo věděli, že v rodině Mo byl mladý pán, co měl o kolečko míň, Mo XuanYu se už v té tmavé místnosti skrýval několik let, vyděšený vyjít ven. Když lidé viděli, že jeho tvář a počínání se podobalo netvorům, začali si mezi sebou šeptat a těšili se na dobrou podívanou. Wei WuXian promluvil: "Pokud chcete, můžu se vrátit.” Ukázal na Mo ZiYuana. „Ale řekněte mu, aby mi nejdřív vrátil všechno, co mi ukradl.”

Mo ZiYuan nečekal, že ten bláznivý budižkničemu měl i po tom včerejším trestu odvahu tady dělat problémy. Zbledl v tváři: „To je nesmysl! Kdy jsem ti co ukradl? Bylo, bylo by mi třeba ti něco krást?”

Wei WuXian řekl: „Jo, jo. Neukradl jsi to, vykradl jsi mě!”

Paní Mo ještě nic neřekla, ale Mo ZiYuan byl rozzuřený a zvedl nohu, aby do něj kopl. Ale chlapec v bílé róbě, co s sebou měl meč, mírně pohnul prstem a Mo ZiYuanovi podklouzla noha a spadl na zem, zatímco se Wei WuXiana akorát mírně otřel nohou. Ale ten se i tak koulel po zemi, jako kdyby do něj vážně kopl. A rozevřel si přední díl róby, aby ukázal otisk nohy, co mu Mo ZiYuan uštědřil včera.

Ostatní si pomysleli, že Mo XuanYu se evidentně nemohl kopnout sám. Když se uvážilo, že Mo ZiYuan byl vždycky nerozumný a arogantní, kdo jiný to mohl udělat? Rodina Mo byla ke svému vlastnímu pokrevnímu příbuznému příliš nemilosrdná. Bylo jasně vidět, že když se poprvé vrátil, nebyl takhle šílený. A tak se to muselo zhoršit kvůli lidem z této rodiny. Nicméně všechno bylo v pořádku, pokud měli nějakou dobrou podívanou. Tohle bylo mnohem zajímavější než kultivátoři!

Předtím ho paní Mo ignorovala, neboť se neobtěžovala dohadovat s nemocným člověkem. Rozkázala ostatním, aby ho vyvedli. Ale teď to věděla – Mo XuanYu rozhodně přišel připravený. Hlavu měl naprosto jasnou a naschvál je znemožnil. Cítila jak šok, tak nenávist. „Udělal jsi takovou velkou scénu naschvál, že?”

Wei WuXian bezvýrazně odpověděl: „Ukradl mi moje věci a já jsem si je přišel vzít nazpět. To se také počítá jako dělat velkou scénu?”

Pod tolika páry přihlížejících očích ho paní Mo nemohla ani uhodit, ani ho vyhodit. Hluboko v ní vyvěral hněv a ona mohla akorát přinutit ty dvě strany ke kompromisu. „Krádež? Vykrádání? Pokud byste se mě zeptali, je to trochu nezdvořilé. Všichni jsme jedna rodina a on se na to chtěl jenom podívat. A-Yuan je tvůj mladší bratr, tak co je špatného na tom, že si vzal pár tvých věcí? Jako jeho starší bratr by ses neměl zdráhat mu půjčit jednu nebo dvě hračky, ne? Přece to není tak, že ti je nevrátí.”

Chlapci z klanu Lan na sebe oněměle zírali. Tihle mladí chlapci vyrostli v kultivačním klanu a byli vystavení jen a jen nádheře. Pravděpodobně ještě nikdy neviděli takovou frašku nebo dokonce ani neslyšeli o takové logice. Wei WuXian se v duchu hystericky smál a natáhl ruku: „Tak mi to vrať.”

Pro Mo ZiYuana bylo samozřejmě nemožné něco vrátit, neboť všechno buď vyhodil nebo rozebral. A i kdyby byl schopný to vrátit, jeho pýcha by mu to nedovolila. Tvář mu znachověla hněvem a zakřičel: „...Mami!” Jeho pohled zuřil, vážně mu dovolíš se ke mně takhle chovat?

Paní Mo na něj zahlížela a naznačovala mu, aby celou situaci nezhoršoval.

Ale Wei WuXian promluvil znovu: „Nejenom že neměl krást moje věci, ale neměl je krást uprostřed noci. Všichni ví, že jsem na muže. I když se on nestyděl, já jsem věděl, jak nepůsobit podezřele.”

Paní Mo zalapala po dechu a zakřičela: „O čem to mluvíš před vesničany? Jaká nestydatost— A-Yuan je tvůj bratranec!”

Co se týkalo divokého chování, Wei WuXian byl rozhodně mistr. Když chtěl v minulosti začít jančit, musel mít na paměti své postavení, ale teď byl stejně blázen, což znamenalo, že mohl dělat, cokoli se mu zachtělo a jakkoli se mu zachtělo. Zatáhl krk mezi ramena a vzdorovitě se dohadoval: „I když věděl, že jsem jeho bratranec, rozhodl se se mi nevyhýbat, takže kdo je tady nestydatější? Tvoje pověst mě nezajímá, ale nekaž mi moji nevinnost! Pořád si chci najít dobrého muže!”

Mo ZiYuan ze sebe vydal hlasitý výkřik a začal po něm máchat židlí. Jakmile Wei WuXian viděl, že se jeho hněv konečně vymkl kontrole, přetočil se a vyskočil a vyhýbal se tomu, aby židle udeřila jenom do země a přitom se roztříštila. Dav lidí ve Východní síni měl původně škodolibou radost z této ostudy rodiny Mo, ale když se začalo bojovat, všichni prchli. Wei WuXian vyrazil ke skupině chlapců z klanu Lan, co na tu scénu všichni zírali, a ječel: „Všichni to viděli? Viděli? Ten zloděj taky někoho mlátí! Jak bezcitné!”

Mo ZiYuan ho pronásledoval a užuž ho udeřil, když ho velitel chlapců spěšně zastavil: „Prosím, uklidněte se. Slova jsou mocnější než zbraně.”

Paní Mo viděla, že ten chlapec naschvál chrání toho pomatence, a přinutila se k ostražitému úsměvu. „Tohle je syn mé mladší sestry. Není zase tak bystrý; všichni ve vesnici Mo ví, že je pomatenec a že často mluví o podivných věcech, co se nesmí brát vážně. Pane kultivátore, prosím...”

Než větu vůbec dokončila, Wei WuXian vystrčil hlavu zpoza chlapcových zad a zahlížel. „Kdo řekl, že by se moje slova neměla brát vážně? Příště si zkus mi zase něco ukrást. Ukradni jednou a já ti odseknu jednu ruku!”

Mo ZiYuana původně držel jeho otec, ale jakmile tohle zaslechl, ocitl se znovu na pokraji výbuchu hněvu. Wei WuXian rychle vyskočil ven a chlapec okamžitě zatarasil vchod a vážným tónem změnil téma: „Takže si na noc vypůjčíme Západní dvůr. Prosím, nezapomeňte na to, o čem jsem mluvil— po setmění zavřete všechna okna, nevycházejte ven nebo hůře nechoďte k tomu dvoru.”

Paní Mo se třásla hněvem. „Ano, ano, prosím...”

Mo ZiYuanovi to přišlo k neuvěření: „Mami! Ten blázen mě urazil před tolika lidmi a to je celé? Dřív jsi mi to řekla; řekla jsi mi, že je jenom...”

Paní Mo rozkázala: „Buď zticha. Nemůžeš počkat, až se vrátíme?”

Mo ZiYuan nikdy nebyl v takové nevýhodě a také ho nikdo takhle neznemožnil, kárání jeho matky celou situaci ještě zhoršilo. Byl plný nenávisti a pomyslel si: tenhle pomatenec dneska pojde!

Když Wei WuXian dokončil ten svůj výlev, vyšel ze dveří domu rodiny Mo a prošel se po vesnici Mo. Ačkoli překvapil nespočet lidí, ve skutečnosti si užíval každou sekundu a konečně si uvědomil, jaké potěšení přináší být pomatencem. Dokonce začal uznávat i to líčení, co připomínalo oběšeného ducha. Skoro nebyl ochotný si ho smýt. Upravil si vlasy a podíval se na zápěstí. Nezdálo se, že by se ty sečné rány hojily, což znamenalo, že zakázaná technika pravděpodobně neuzná mírnou pomstu jako toto.

Vážně bude muset vyhladit rodinu Mo?

Upřímně řečeno by to nebyl příliš obtížný úkol.

Wei WuXian prošel zpět na Západní dvůr rodiny Mo. Na vršku střech a zdí stáli učedníci klanu Lan a o něčem s vážnou tváří diskutovali.

Ačkoli klan Lan z Gusu při jeho obléhání přispěl velkou měrou, v té době se tito juniorové pořád ještě nenarodili nebo byli pořád malí. Neměl by na ně směřovat svou nenávist, a tak se Wei WuXian rozhodl prodlévat kolem a pozorovat, co hodlají dělat. Po chvilce měl pocit, jako kdyby bylo něco špatně.

Proč mu ty třepotající černé prapory na vršku střech a zdí přišly tak povědomé?

Tento typ praporů se nazýval „Prapor lákající duchy”. Pokud by se připevnil na žijícího člověka, přilákalo by to všechny duchy, ukřivděné duše, pohybující se mrtvoly nebo zlé bytosti z jisté oblasti, aby zaútočili jen na toho člověka. Jelikož by se ten člověk, co nesl prapor, proměnil na žijící terč, také se mu říkalo Terčový prapor. Také se dal pověsit na dům, ale v tom domě museli být žijící lidé. Pak by se dosah toho útoku rozšířil na všechny uvnitř domu. Protože oblast, v které byl prapor umístěný, vždycky obklopovala zlovolná energie, říkalo se mu také „Prapor černého větru”. Vytvořit formaci praporů na Západním dvoře a nikomu nedovolit se k ní přiblížit, muselo znamenat, že sem chtěli navést všechny Chodící mrtvoly a polapit je naráz.

Co se týkalo toho, proč mu ty prapory přišly povědomé... Jak se mu mohly nezdát povědomé? Tvůrce Praporů lákající duchy nebyl nikdo jiný než Patriarcha YiLingu!

Zdálo se, že i když ho svět kultivace navenek nenáviděl, pořád používali vynálezy, co vymyslel.

Učedník stojící na střeše viděl, jak se tady potuluje, a promluvil: „Prosím, vraťte se. Sem by neměl chodit člověk jako vy.”

Ačkoli ho vyháněli, bylo to z laskavosti a učedníkův tón se také lišil od služebnictva v rodině Mo. Wei WuXian ho zastihl nepřipraveného, rychle vyskočil a popadl jeden prapor.

Učedníka to vyděsilo a seskočil na zem, aby jej pronásledoval. „Nehýbejte se. Tohle byste neměl brát.”

Wei WuXian při útěku ječel, s rozcuchanými vlasy a s údy, kterými máchal, vypadal jako opravdový pomatenec. „Nevrátím to, nevrátím to! Tuhle věc chci! Chci to!”

Učedník ho po pár krocích chytil a popadl ho za paži. „Pokud to nevrátíš, tak tě uhodím!”

Wei WuXian držel prapor, nebyl ochotný se ho pustit. Když velitel chlapců, co vytvářel formaci praporů, zaslechl to pozdvižení, zlehka seskočil ze střechy. „JingYi, přestaň s tím. Nevyváděj kvůli tomu a prostě ten prapor vezmi.”

Lan JingYi promluvil: „SiZhui, já ho ve skutečnosti neuhodil! Podívej se na něj, jak tu bortí formaci praporů!”

Během té přetahované už Wei WuXian zkontroloval Prapor lákající duchy, co měl v ruce. Motivy byly nakreslené správně a zaříkávadla byla kompletní. Nebyly tam žádné chyby, takže se při jejich použití nic nepokazí. Ale člověku, co ten prapor nakreslil, chyběly zkušenosti, takže to upoutá jen zlé bytosti a chodící mrtvoly z okruhu pěti li. Ale to by mělo stačit. Na tak malém místě jako vesnice Mo by neměla být žádná zlovolná stvoření.

Lan SiZhui se na něj usmál. „Mladý pane Mo, připozdívá se a my brzy začneme s chytáním chodících mrtvol. V noci to bude nebezpečné, takže bude nejlepší, když se vrátíte k sobě do pokoje.”

Wei WuXian si ho prohlédl. Byl slušný a uhlazený, s důstojným vzezřením a mírně se usmíval. Wei WuXian ho v tichosti schválil. Formace praporů byla utvořena organizovaně a jeho chování bylo také zdvořilé, takže to z něj činilo učedníka s ohromujícím potenciálem. Nevěděl, kdo v tak konzervativním klanu jako Lan vychoval tohoto juniora.

Lan SiZhui znovu promluvil: „Tento prapor...” Než dokončil, Wei WuXian hodil Prapor lákající duchy na zem a odfrkl si. „Je to jenom prapor, tak co je na tom tak velkého? Já umím malovat mnohem lépe!”

Jakmile ten prapor odhodil, odsprintoval. Chlapci, co stáli na střeše a sledovali ten povyk, kvůli smíchu skoro spadli, když ta absurdní slova uslyšeli. Lan JingYi se také nahněvaně uchechtl a zvedl Prapor lákající duchy. „To je ale maniak!”

Wei WuXian se dál toulal po okolí, nic nedělal a nakonec se přesunul zpět na malý dvůr, co patřil Mo XuanYuovi.

Ignoroval rozbitou západku a nepořádek na zemi, vybral si relativně čisté místo a znovu se posadil v lotosovém sedu.

Ale než nastal nový den, z meditace ho vytrhl nějaký hluk z venku.

Rychle se přiblížilo několik chaotických kročejů doprovázených výkřiky a jekotem. Wei WuXian slyšel, že opakovali pár frází: „...Vrazte dovnitř a vytáhněte ho ven!” „Uvědomte úředníky!” „Co myslíš tím uvědomte úředníky? Umlaťte ho!”

Otevřel oči, jen aby spatřil, že pár sluhů už vešlo dovnitř.

Celý dvůr hořel plameny. Někdo vykřikl: „Odtáhněte toho šíleného vraha do Hlavní síně a ať za to zaplatí svým životem!”
--------------------------------------------

Hlavní stránka
Postavy a pojmy

<Předchozí>...<Následující>