GDC - kapitola 2

Kapitola 2 – Reinkarnace

Wei WuXianovi se dostalo kopnutí, jen co otevřel oči.

Vedle ucha mu zahřměl hlas: „Přestaň si hrát na mrtvého!”

To kopnutí jej hodilo dozadu, hlavou do země. Bojoval s nutkáním zvracet a v mysli se mu zformovala myšlenka – to je celkem dost odvahy, kopnout mě, Patriarchu.

Po pár letech to bylo poprvé, co slyšel lidský hlas, a přitom to byl tak hlasitý a plamenný výkřik. Hlava se mu motala a v uších mu zvonila ozvěna toho hlasu. „Na čím pozemku si myslíš, že bydlíš? Čí rýži jíš? Čí peníze utrácíš? Co je špatného na tom, že jsem si vzal pár tvých věcí? Všechno, co máš, by stejně mělo být moje!”

Kromě tohoto adolescentního, jako by kachního hlasu se ozývalo také cinkání z prohrabávaných truhlic a rozbíjených předmětů. Jeho zrak se postupně projasňoval.

V zorném poli se mu objevil matně osvětlený strop, následovaný člověkem se svažujícím se obočím a churavou postavou, co ho ostřeloval slinami: „Jak se opovažuješ to říct otci a matce? Vážně sis myslel, že ti bude někdo v tomhle domě naslouchat? Ty sis vlastně myslel, že se tě bojím!”

Pár chlápků, co vypadali jako sluhové, přešli k němu. „Mladý pane, všechno je rozmlácené!”

Mladý pán se zeptal: „Jak jste to dokončili tak rychle?”

Sluha odpověděl: „V téhle chajdě toho stejně moc není.”

Zdálo se, že to mladého pána celkem potěšilo, a silně šťouchl Wei WuXiana do nosu. „Odvážil ses na mě žalovat a teď se na sebe podívej, jak si tady na zemi hraješ na mrtvého! A kvůli komu? Jako kdyby někdo chtěl ty hromady harampádí! Když jsem teď všechno rozmlátil, uvidíme, jak na mě budeš v budoucnu žalovat! To jsi na sebe hrdý, že jsi pár let studoval kultivaci? No, jaký to je pocit, když tě vykopli domů jako divokýho psa?”

Wei WuXian si znaveně pomyslel: vůbec nepředstírám, že jsem mrtvý, protože jsem pár let vlastně mrtvý byl.

Kdo to je?

Kde to jsem?

Kdy jsem udělal něco tak nemorálního jako ukradnout něčí tělo?

Mladý pán vypustil dostatek hněvu tím, že si kopl do onoho člověka a zničil celý dům, a odkráčel se svými dvěma sluhy. Dveře za sebou zabouchl. Zakřičel svoje rozkazy: „Pozorně ho hlídejte. Nenechte ho tenhle měsíc vyjít ven nebo ze sebe zase udělá blázna!”

Jak skupina odešla, na místnost padlo ticho. Wei WuXiana napadlo, že by vstal.

Ale jeho údům se nepovedlo nést sama sebe, takže se znovu položil. Otočil se na bok a zmámeně zíral na to podivné prostředí a hromady bordelu na zemi.

Po straně leželo bronzové zrcátko, jak ho pravděpodobně hodili na zem. Wei WuXian ho popadl a podíval se do něj, jen aby spatřil děsivě bledou tvář s dvěma asymetrickými nánosy červeně na obou tvářích. Přidejte k tomu krvavě rudý jazyk a vypadal by jako oběšený duch. Odhodil zrcátko stranou a otřel si tvář, zjistil, že měl ruku pokrytou bílým práškem.

Naštěstí se tohle tělo takhle nenarodilo – byla to jen záliba jeho vlastníka. Byl to bezpochyby muž, a přesto byl nalíčený (ani nemluvě o tom, že špatně nalíčený). Ugh, jak nesnesitelné!

Jak ho ten šok omráčil, vrátila se mu trocha energie a on se konečně posadil. Pod sebou si všiml kruhové formace.

Ta formace byla šarlatová a pokřivená, vypadalo to, že byla nakreslená od ruky a s použitím krve jako média, co byla pořád vlhká a vydávala silný pach. Formace byla plná zaříkadel zkřivených čmáranicemi zaříkadel, které jeho tělo tak nějak rozmázlo, ale stejně to působilo strašlivě.

Wei WuXian byl přece jenom znám jako Nejvyšší vůdce a Velmistr démonické kultivace, takže byl nanejvýš zvyklý na ohavně vyhlížející formace jako tato.

Vlastně to dopadlo tak, že neuzmul tělo jiného – nabídli mu ho.

Byla to dávná, zakázaná technika. V porovnání s formací to spíše připomínalo kletbu. Tvůrce této formace se zranil tím, že si pořezal tělo, a nakreslil formaci a napsal zaříkadla vlastní krví. Nakonec se posadil do středu formace. Pak může povolat nesmírně zlovolného ghoula a požádat ho, aby splnil jeho přání. Cenou za toto bylo nabídnout vlastní tělo zlému duchovi a jeho vlastní duše se vrátí zpět na zem.

Tohle byla zakázaná technika, která byla pravým opakem uzmutí cizího těla – nabídnutí vlastního těla.

Kvůli závažným obětím bylo jen pár lidí dost odvážných, aby to použili. Přece jenom jen stěží byla nějaká přání, kvůli kterým by žijící člověk ochotně obětoval všechno, co měl. Po tisíce let historie zaznamenala jen tři nebo čtyři takové příklady. Bez výjimky byla přání těch tří nebo čtyř lidí stejná – pomsta.

Wei WuXian tohle odmítal přijmout.

Proč by ho řadili do kategorie „extrémně zlovolných ghoulů”?

Ačkoli jeho pověst nebyla valná a zemřel strašlivým způsobem, ani nestrašil žijící a ani neprahl po odplatě. Mohl by přísahat, že nikdo nemohl najít tak neškodného potulného ducha jako on.

Obtížnou částí bylo to, že jakmile zlý duch převzal tělo tvůrce formace, úmluva byla automaticky uzavřena. Zlý duch musí splnit jeho přání nebo jinak se ta kletba obrátí proti němu. Duch, co má tělo v držení, bude naprosto vyhlazen a už se nikdy znovu nezrodí!

Wei WuXian zvedl ruce a bez překvapení zjistil, že obě jeho zápěstí křižovalo mnoho ran. Pokračoval tím, že si sundal opasek. Hruď a břicho pod černým oděvem bylo pokryté něčím, co se zdálo jako řezné rány způsobené ostrým nástrojem. Ačkoli se krvácení zastavilo, Wei WuXian věděl, že toto nebyla normální zranění. Pokud by nesplnil přání majitele tohoto těla, ta zranění se nebudou moct zahojit. Časem se zhorší a pokud překročí časový limit, jak jeho duši, tak toto tělo to roztrhá na kusy.

Wei WuXian si několikrát potvrdil svou situaci a ještě víckrát si v duchu opakoval „jak se mi tohle mohlo stát” a nakonec dokázal vzpřímeně stát, zatímco se opíral o zeď.

Ačkoli byl dům velký, byl prázdný a zchátralý, ložní prádlo a přikrývky vypadaly, že už je dlouho nikdo neměnil. V koutě byl bambusový koš. Měl být na uchovávání odpadu, ale jelikož do něj předtím kopli, smetí se rozkutálelo všude po zemi. Wei WuXian se rozhlédl po místnosti a sebral pár zmuchlaných papírů. Rozložil je a překvapilo ho, že na nich spatřil spoustu slov. Spěšně sesbíral všechny papíry.

Slova na papírech musel napsat majitel tohoto těla, aby ze sebe vyventiloval svůj stres. Některé věty byly nesrozumitelné a neuspořádané; ze stránek a nepořádného rukopisu na něj skákala nervozita. Wei WuXian si pročetl každý jednotlivý list a začal si všímat, že je na tom něco špatně.

Udělal pár odhadů a zhruba pochopil stav věcí.

Dopadlo to tak, že majitel tohoto těla se jmenoval Mo XuanYu. Nacházel se ve vesnici Mo.

Mo XuanYuův dědeček pocházel z bohaté rodiny z této oblasti. Jeho rodina nebyla početná a i když se snažil, měl jenom dvě dcery. Jejich jména nebyla zmíněna, ale ta starší byla dcerou jeho první manželky, co hledala manžela, co by se přiženil do rodiny. Zatímco mladší byla dcerou služebné. Rodina Mo ji původně honem chtěli někomu dát, ale čekalo na ni dobrodružství. Když jí bylo šestnáct, oblastí procházel vůdce známé kultivační rodiny a zamiloval se do ní na první pohled.

Všichni obdivují kultivátory. Kultivační rodiny byly v očích prostého lidu jako lidé oblíbení Bohem, záhadní, a přesto vznešení. Ze začátku tím lidé z vesnice Mo opovrhovali, ale jelikož jim vůdce sekty často vypomáhal, rodina Mo získala spoustu výhod. A tak se směr debaty změnil a rodina Mo na to začala být hrdá, zatímco i všichni ostatní jim tu příležitost záviděli. Druhá dáma rodiny Mo porodila vůdci jednoho syna – Mo XuanYua.

Jenže vůdce sekty se s ní zapletl, jen aby vyzkoušel něco nového, takže ho za pár let omrzela. Poté, co Mo XuanYuovi byly čtyři, jeho otec se už nikdy nevrátil.

Postupně se názory lidí z vesnice Mo znovu změnily. Navrátilo se původní opovržení a výsměch spolu s přezíravou lítostí.

Druhá dáma rodiny Mo to nechtěla přijmout; pevně věřila, že se vůdce sekty neobrátí zády k vlastnímu synovi. A opravdu, když bylo Mo XuanYuovi čtrnáct let, vůdce sekty si ho vzal k sobě.

Druhá dáma znovu zvedla nos a všem řekla, že se její syn dozajista co možná nejrychleji stane Nesmrtelným a přinese slávu svým předkům.

Ale než Mo XuanYu dosáhl úspěchu v kultivaci a zdědil postavení svého otce, vyhnali ho zpět.

Kromě toho ho vyhnali s hanbou.

Mo XuanYu byl homosexuál a měl dostatek kuráže, aby obtěžoval ostatní učedníky. Ten skandál se dostal na veřejnost a jelikož v kultivaci dosáhl jen pár dosažení, nebyl důvod, aby zůstával v klanu.

Jako kdyby chtěl přidat další polínko k už tak velkému ohni, kromě této samotné události se Mo XuanYu po svém návratu často choval bláznivě, skoro jako kdyby z něj něco doslova vyděsilo život.

Ten příběh byl skoro příliš složitý na to, aby se dal popsat. Wei WuXianovi zatikalo v obočí.

Nejenom že to byl pomatenec, ale ještě k tomu homosexuální pomatenec.

To vysvětlovalo, proč měl na tváři tolik růže a pudru, že vypadal jako oběšený duch, a taky proč nikoho nepřekvapila ta velká, krvavá formace na zemi. I kdyby Mo XuanYu nabarvil celou místnost od kachliček na zemi přes zdi až ke stropu krví na rudo, ostatní by to nijak zvlášť nepřekvapilo. Přece jenom všichni věděli, že měl v hlavě o kolečko míň!

Když se deprimovaně vrátil domů, bombardovali ho výsměchem. Situace se zdála nenapravitelná a druhá dáma rodiny Mo tu ránu nedokázala ustát a brzy se kvůli tomu traumatu oběsila.

V této době už Mo XuanYuův dědeček zemřel. Rodinu měla na starosti první dáma rodiny Mo, ale od mládí nedokázala svou mladší sestru vystát, a to zahrnovalo i jejího syna. Měla jediné dítě, Mo ZiYuana, co byl náhodou ten člověk, co to tady předtím prohrabal. Když si Mo XuanYua odvedl jeho otec, první dáma žárlila a chtěla mít s kultivační sektou byť jen ten nejmenší vztah. Doufala, že ten příchozí posel s sebou vezme kultivovat i Mo ZiYuana.

Samozřejmě ji odmítli, nebo spíš byla ignorována.

Tohle rozhodně nebylo jako prodej zelí. Člověk prostě nemohl smlouvat a o to méně koupit jedno a dostat druhé zdarma.

Tato rodina si s podivnou sebedůvěrou myslela, že Mo ZiYuan měl potenciál a talent. Věřili, že kdyby tehdy poslali jeho, získal by si v sektě uznání, na rozdíl od jeho neuspokojivého bratrance. Ačkoli když Mo XuanYu odešel, Mo ZiYuan byl pořád ještě malý, neustále do něj vtloukali takové nesmysly jako tento a on jim celým srdcem věřil. Každý druhý nebo třetí den vyhledal Mo XuanYua a pokořil ho a proklínal ho, že mu vzal cestu ke kultivaci. Zároveň s tím se mu velmi zalíbily talismany, elixíry a magické nástroje. Považoval je všechny za svůj majetek a dělal si s nimi, co se mu zlíbilo.

Ačkoli Mo XuanYu často přelétával ze stavů příčetnosti a bláznivosti, chápal, že ho ostatní pokořují. Toleroval to, ale Mo ZiYuan zintenzivnil své chování a vzal mu skoro všechno v místnosti. Konečně mu došla trpělivost a on si stěžoval své tetě a strýci. To způsobilo Mo ZiYuanův poprask dneska ráno.

Slova na papíře byla malá a hustě napsaná, kvůli čemuž Wei WuXiana bolely oči. V duchu si pomyslel: „Jak podělaný měl tenhle člověk život?”

Nebylo divu, že Mo XuanYu raději použil zakázanou techniku, aby obětoval své tělo a požádal zlovolného ghoula, aby se pomstil.

Bolest z očí se přelila do hlavy. Při použití zakázané techniky měl tvůrce údajně v duchu odříkávat své přání. Wei WuXian jako povolaný zlý duch měl být schopen slyšet jeho specifické požadavky.

Ale bylo pravděpodobné, že si Mo XuanYu někde opsal střípky výpisků techniky a tento krok přeskočil. Ačkoli Wei WuXian hádal, že se chtěl pomstít rodině Mo, jak to měl udělat? Do jaké míry? Získat zpět předměty, co mu vzali? Nebo všechny v rodině Mo zmlátit?

Nebo... vyhladit celou rodinu?

Se vší pravděpodobností to pravděpodobně bylo vyhladit celou rodinu. Přece jenom každý, kdo se kdy dostal do světa kultivace věděl, jakými frázemi jej popisovali nejčastěji – nevděčný, sebestředný, člověk, co neuznával vlastní rodinu, Nebesy nesnesitelný a jiné působivé termíny. Existoval ještě někdo „zlovolnější” než on? Pokud si Mo XuanXu troufal povolat konkrétně jeho, to přání se pravděpodobně nedalo snadno splnit.

Wei WuXian si nemohl pomoct a řekl: „Zavolal sis špatného člověka...”
--------------------------------------------

Hlavní stránka
Postavy a pojmy

<Předchozí>...<Následující>