GDC - kapitola 47 (2)

Prohledal zásuvky a našel nůžky a stoh papírů. Po pár střihnutích vyrobil papírovou postavičku. Ta papírová postavička měla kulatou hlavu a nezvykle dlouhé rukávy, co připomínaly křídla motýla; byla dlouhá asi jen jako prst dospělého. Wei WuXian ze stolu vzal štětec a nakreslil pár tahů. Odhodil štětec, vypil z šálku hlt alkoholu a okamžitě si lehl na postel. Papírová postavička se naopak zatřepetala. Po pár zachvěních ty široké rukávy zvedly její beztížné tělo do vzduchu, jako kdyby to byla křídla. Poletovala sem a tam a přistála Lan WangJimu na rameni.

Lan WangJi se podíval stranou na své rameno. Papírová postavička se mu vrhla na tvář. Vyšplhala se mu nahoru až ke stužce na čele a zatahala mu za ni, jako kdyby ta stužka byla jeho nejoblíbenější věc na světě. Lan WangJi nějakou chvíli dovolil papírové postavičce, aby se mu svíjela na stužce. Zrovna když se natáhl, aby ji sundal, papírová postavička sjela dolů, jak nejrychleji mohla. Ať už to bylo naschvál nebo ne, hlavou mu narazila do rtů.

Lan WangJi na okamžik ztuhl v pohybu. Dvěma prsty ji nakonec chytil. „Nešaškuj.”

Papírová postavička měkce přetočila své tělo kolem jeho útlého prstu.

Lan WangJi: „Musíš si dávat pozor.”

Papírová postavička přikývla a zamávala křídly. Přitiskla se k zemi, protáhla se škvírou pod dveřmi a vyplížila se z pokoje pro hosty.

Kapří věž byla přísně střežená. Velký živý člověk by samozřejmě nemohl volně chodit kolem. Dobré bylo, že se Wei WuXian kdysi naučil jistou techniku temných umění – papírovou metamorfózu.

Ačkoli to bylo vskutku užitečné, také to mělo několik omezení. Nejenom že byl čas přísně omezený, ale papírová postavička se musela vrátit na místo, kde byla vypuštěna. Nesměla na sobě mít jediné škrábnutí. Pokud se po cestě roztrhla nebo se nějak poškodila, duše by utržila stejnou míru újmy – od roku v bezvědomí po celý život v šílenství. A tak musel být člověk nesmírně opatrný.

Wei WuXian posedl tělo papírové postavičky. Někdy se přilípl k lemu kultivátorovy róby. A někdy se zploštil, aby prošel skrz zavřené dveře. Někdy rozvinul své rukávy a hleděl k zemi a předstíral, že byl kousek použitého papíru, motýl, co tančil noční oblohou. Jak byl stále ve vzduchu, najednou pod sebou zaslechl nepatrný zvuk pláče. Když se podíval dolů, spatřil jednu z Jin GuangYaových rezidencí, Kvetoucí zahradu.

Wei WuXian sletěl pod střechu a spatřil v obývacím pokoji sedět tři siluety. Lan XiChen na jedné straně a Jin GuangYao na druhé a Nie HuaiSang brečel ve stavu opilosti a stěžoval si na neznámé věci. Za obývacím pokojem byla studovna. Když Wei WuXian viděl, že uvnitř nikdo nebyl, šel se tam podívat.

Celý stůl pokrývaly načrtnuté návrhy v rudé barvě. Na stěně byly čtyři krajinky jaro, léto, podzim a zima. Zprvu jim Wei WuXian nehodlal věnovat žádnou pozornost. Ale když se po nich letmo podíval, nemohl si pomoct a chtěl vychválit zručnost umělce. Jak barvy, tak tahy štětcem byly jemné, a přesto se scenérie jevila rozlehle. Ačkoli na každém papíru byla jen jedna scéna, zdálo se, že se tam táhlo tisíce mil. Wei WuXian si pomyslel, že taková zručnost byla téměř srovnatelná s Lan XiChenem a nemohl si pomoct a ještě párkrát se podíval. Teprve poté si uvědomil, že autorem těchto čtyř scén byl náhodou Lan XiChen.

Wei WuXian vyletěl z Kvetoucí zahrady a v dálce viděl velkolepý palác s pěti hřebeny. Střecha paláce byla pokrytá glazurovanými, lesklými taškami. Před palácem bylo třicet dva zlatých sloupů. Ta scéna byla velkolepá. Tohle byla pravděpodobně nejstřeženější oblast Kapří věže, ložnice každého vůdce sekty Jin z Lanlingu, Voňavý palác.

Kromě kultivátorů oděných v róbách s Jiskřivou sněžnou pivoňkou Wei WuXian také cítil, že prostor nad a pod palácem byl napěchovaný formacemi. Přiletěl k úpatí sloupu, na kterém byla také vyrytá pivoňka, a chvíli si odpočinul. Až po chvilce oddechovaní proklouzl mezerou ve dveřích.

V porovnání s Kvetoucí zahradou byl Voňavý palác klasickou budovou Kapří věže. Přepychově zdobená budova byla téměř majestátná. V paláci na zem spadaly vrstvy a vrstvy lehoučkých závěsů. Na stojánku stál hořák na kadidlo ve tvaru zvířete a stoupala z něj oblaka aromatického dýmu. Mezi tou extravagancí byl sladký, a přesto slabý pocit úpadku.

Jin GuangYao byl s Lan XiChenem a Nie HuaiSangem v Kvetoucí zahradě, což znamenalo, že Voňavý palác byl prázdný a Wei WuXianovi to příhodně umožnilo oblast prozkoumat. Papírová postavička proletěla kolem vnitřku paláce, pátrala po čemkoli, co vzbuzovalo podezření. Wei WuXian na stole najednou spatřil achátové těžítko. Pod těžítkem byla obálka.

Ta obálka už byla otevřená. Nebylo na ní napsané žádné jméno a dokonce ani žádné erby. A přesto s ohledem na tloušťku obálky očividně nebyla prázdná. Zamával rukávy a přistál na stole, chtěl se podívat na cokoli, co bylo v té obálce. Ale i když se pokoušel obálku vytáhnout, jak „rukama” držel její okraj, obálka zůstávala bez hnutí.

Jeho nynější tělo bylo kouskem papíru, nemělo skoro žádnou váhu. Nemohl udělat nic, co by pohnulo s těžkým těžítkem.

Papírový WuXian ještě několikrát obešel achátové těžítko. Strkal do něj a kopal, poskakoval a skákal, a přesto se odmítalo pohnout. Jelikož nic nezmohl, mohl to prozatím akorát vzdát a jít zkontrolovat, jestli tady byla nějaká jiná podezřelá místa. Najednou někdo mírně odsunul postranní dveře paláce.

Poplašený Wei WuXian sklouzl ze stolu, bez pohybu se tiskl proti rohu stolu.

Dovnitř vstoupila Qin Su. Wei WuXian si konečně uvědomil, že to nebylo tak, že by byl palác prázdný, ale že Qin Su byla tiše ve svém pokoji.

To, že se paní Kapří věže objevila ve Voňavém paláci, nebylo nic nezvyklého. Ale zrovna teď vypadala tak abnormálně, jak jen bylo možné. Tvář měla bledší než sníh, vyprchala jí z ní veškerá barva. I její postava byla na pokraji zhroucení. Vypadala, jako kdyby zrovna utržila značný šok, jako kdyby se zrovna probrala ze mdlob a mohla kdykoli zase omdlít.

Wei WuXian si pro sebe pomyslel: 'Co se stalo? Když byla ještě před chvílí v banketní síni, vypadala jasně skvěle.'

Qin Su se opřela o dveře a chvíli tam bezvýrazně stála, než s rukou na stěně našla cestu ke stolu. Zírala na dopis pod achátovým těžítkem, natáhla se pro něj, jako kdyby se ho chtěla chopit, ale stejně ruku stáhla. Za světla ohně Wei WuXian jasně viděl, jak se jí chvěly rty. Ty elegantní rysy se téměř daly popsat jako pokroucené.

Zničehonic ze sebe vydala výkřik, chňapla po obálce a hodila ji na zem. Druhá ruka se jí křečovitě stáhla, jak zalovila v přední části své róby. Wei WuXianovi se rozzářily oči, ale potlačil to nutkání vyrazit. Kdyby ho spatřila jenom Qin Su, dokázal by se s tím vypořádat. Ale to neplatilo, kdyby Qin Su zakřičela a přilákala další lidi. Pokud by tento kousek papíru utržil nejmenší újmu, ovlivnilo by to jeho duši.

Najednou se palácem ozval hlas: „A-Su, co to děláš?”

Qin Su otočila hlavou. Jen pár kroků za ní stála známá postava. Nijak se nelišila od obvykle, ta známá tvář se na ni také usmála.

Okamžitě se vrhla na zem a chopila se dopisu. Wei WuXian se mohl akorát pevně tisknout k rohu stolu a sledovat, jak se dopis znovu přesunul z jeho pohledu. Zdálo se, jako kdyby Jin GuangYao vykročil kupředu. „Co to máš v ruce?”

Jeho tón byl laskavý jako vždy, jako kdyby si vážně ničeho nevšiml. Ani podivného dopisu v Qin Suině ruce, ani pokřivenému výrazu na Qin Suině tváři. Znělo to, jako kdyby se jenom ptal na triviální záležitost. Qin Su stále svírala dopis a neodpověděla.

Jin GuangYao se znovu zeptal: „Nevypadáš moc dobře. Co se děje?”

Jeho hlas přetékal péčí. Qin Su pozvedla dopis a rozechvěle promluvila: „...S někým jsem se setkala.”

Jin GuangYao: „S kým?”

Zdálo se, že ho Qin Su neslyšela. „Tahle osoba mi pár věcí řekla a dala mi tento dopis.”

Jin GuangYao si nemohl pomoct a zasmál se. „S kým ses setkala? Vážně budeš věřit všemu, co ti lidé řeknou?”

Qin Su: „Nemohla to být lež. Rozhodně ne.”

Wei WuXian si také pomyslel: 'Kdo to byl?' Nedokázal ani říct, jestli ta osoba byla muž nebo žena.

Qin Su: „Jsou ty věci tady napsané pravda?”

Jin GuangYao: „A-Su, pokud mě nenecháš se na ten dopis podívat, jak můžu vědět, co tam je napsáno?”

Qin Su mu dopis ukázala. „Fajn. Přečti si to!”

Aby Jin GuangYao dopis jasně viděl, přešel o další krok kupředu. Zatímco Qin Su držela dopis v ruce, svižně jím prolétl očima. Jeho výraz se vůbec nezměnil. Na tvář mu nepadl jediný náznak stínu.

Ale Qin Su téměř ječela: „Mluv se mnou, mluv! Řekni mi, že nic z toho není pravda! Že to jsou všechno lži!”

Jin GuangYao s jistotou odpověděl: „Nic z toho není pravda. Všechno to jsou lži. Toto je naprostý nesmysl, slova falešného obvinění.”

Qin Su se rozplakala. „Lžeš! Situace už je taková a ty mi stále lžeš— no, já tomu nevěřím!”

Jin GuangYao si povzdechl. „A-Su, to ty jsi mi řekla, abych to řekl. A když jsem to teď řekl, odmítáš mi věřit. Tohle je vskutku celkem komplikované.”

Qin Su hodila dopis na zem a zakryla si tvář. „Ach Nebesa! Ach Nebesa, ach Nebesa! Ty, ty jsi vážně... Jsi vskutku děsivý! Jak jsi mohl... Jak jsi mohl?!”

Nedokázala dál mluvit, couvala ke straně, zatímco si rukama stále zakrývala tvář. Jak se zachytila sloupu, najednou začala zvracet.

Dávila se, jako kdyby měla vyzvrátit veškeré vnitřnosti. Když Wei WuXian viděl tak intenzivní reakci, šokovalo ho to do oněmělosti.

'Pravděpodobně zvracela i uvnitř. Co jen je v tom dopisu napsané? Jin GuangYao někoho zabil a rozčtvrtil ho? Ale všichni ví, že Jin GuangYao zabil během Tažení proti Slunci nespočet lidí. I její otec měl na rukou celkem dost životů. Možná to byla ta věc s Mo XuanYuem? Ne, bylo nemožné, aby Jin GuangYao cítil něco vůči Mo XuanYuovi. Bylo pravděpodobné, že to právě on ho vykopl z Kapří věže. Každopádně její reakce by za žádnou cenu nebyla tak extrémní, že by byla tak znechucená, až by zvracela.

Ačkoli se s Qin Su neznal, v minulosti se párkrát setkali, jelikož oba byli potomci významných klanů. Qin Su byla milovaná dcera Qin CangYea. Měla naivní osobnost, ale žila pohodlným životem a byla výtečně vychovaná. Nikdy se nechovala tak šíleně a násilně. Vážně to vůbec nedávalo smysl.

Jin GuangYao poslouchal zvuky, co vydávala, pak se v tichosti sehnul a sebral listy papíru, co se rozletěly po zemi. Jedním zvednutím ruky jimi přejel nad svícnem s devíti rameny v podobě lotosu a nechal je pomalu hořet.

Jak sledoval popel postupně padat na zem, promluvil tak nějak sklíčeným tónem: „A-Su, tolik let jsme byli manželé. Vždycky jsme se navzájem respektovali v pokojné harmonii. Jako manžel bych si rád myslel, že jsem se k tobě choval dobře. To, že se takhle chováš, vážně zranilo mé pocity.”

Qin Su už neměla co vyzvrátit. Naříkala na zemi: „Chováš se ke mně dobře... Opravdu se ke mně dobře chováš... Ale já... byla bych radši, abych se s tebou nikdy nesetkala! Není divu, že jsi nikdy... od té doby... od té doby, co... Jsi udělal takovou věc— proč mě prostě nezabiješ?!”

Jin GuangYao: „A-Su, copak jsme nežili naprosto v pořádku, než ses o tom dozvěděla? Nepříjemně se cítit a zvracet jsi začala až dneska, když o tom víš. Vidíme, že to vůbec nic není. Nemůže ti to způsobit žádnou fyzickou újmu. Tohle všechno dělá jen tvá mysl.”

Qin Su potřásla hlavou, tvář měla popelavou. „...Řekni mi pravdu. A-Song... Jak A-Song zemřel?”

Kdo byl A-Song?

Jin GuangYaa to polekalo. „A-Song? Proč se mě na to ptáš? Copak o tom nevíš už dlouho? A-Songa zabili. Už jsem se pomstil člověku, co ho zabil, zničil jsem ho. Proč ho najednou zmiňuješ?”

Qin Su: „Věděla jsem to. Ale teď si začínám myslet, že všechno, co jsem věděla, byla lež.”

Na Jin GuangYaově tváři se začínala ukazovat únava. „A-Su, o čem to přemýšlíš? A-Song je můj syn. Co si myslíš, že jsem udělal? Radši budeš věřit někomu, co se celou tu dobu schovával, dopisu neznámé osoby, než abys věřila mě?”

Qin Su se zatahala za vlasy a vřeštěla: „Jsi děsivý právě proto, že to je tvůj syn! Co si myslím, že bys udělal? Dokázal jsi udělat dokonce něco takového, tak co jsi nemohl udělat?! A teď pořád chceš, abych ti věřila? Ach Nebesa!”

Jin GuangYao: „Přestaň přemýšlet o nesmyslech. Řekni mi— s kým ses dneska setkala? Kdo ti dal ten dopis?”

Qin Su si svírala vlasy. „Co... Co hodláš udělat?”

Jin GuangYao: „Pokud to ten člověk mohl říct tobě, mohl to také říct jiným. Pokud mohl napsat jeden dopis, mohl také napsat druhý, třetí, nespočet dalších. Co hodláš dělat? Dopustit, aby se něco takového prozradilo? A-Su, prosím tě. Prosím, bez ohledu na to, jaké pocity mezi námi byly, řekni mi, kde jsou ti lidé zmínění v dopise. Kdo to byl, co ti řekl, aby ses vrátila a ten dopis přečetla?”

Kdo to byl? Wei WuXian chtěl také od Qin Su slyšet, kdo to kruci byl. Někdo, kdo mohl přijít za manželkou Vrchního kultivátora a získat si její důvěru. Někdo, kdo odkryl skrytou historku Jin GuangYaa. Ten dopis nemohl být něco tak prostého jako vražda. Dokázalo to Qin Su znechutit nebo vyděsit tak moc, že zvracela, a zůstalo to tak nevyslovitelné, i když tu byli jenom ti dva. Během toho výslechu stále mluvili nejasně, neodvažovali se být otevření. Ale kdyby se Qin Su vážně rozhodla být upřímná a říct mu, kdo jí dal ten dopis, byla by vskutku bláhová. Pokud to řekne, nejen že se Jin GuangYao vypořádá s kýmkoli, kdo to byl, ale umlčí dokonce i Qin Su. Ať už čestnými metodami nebo špinavými.

Naštěstí i když se Qin Su od mladého věku vždycky zdála nevinně nevědomá, až se brala za mírně hloupou, už Jin GuangYaovi nevěřila. Prázdně zírala na Jin GuangYaa, co bez hnutí seděl za stolem. Byl to Vrchní kultivátor tyčící se nad desítkami tisíc. Byl to její manžel. Zrovna teď za světla svící vyhlížel tak klidně a malebně jako vždycky. Vstal, jako kdyby jí chtěl pomoct se zvednout, ale Qin Su jeho ruku odstrčila. Jak byla sehnutá nad zemí, nedokázala zabránit dalšímu záchvatu dávení.

Jin GuangYaovi zacukalo obočí. „To se ti vážně tak hnusím?”

Qin Su: „Nejsi člověk... Jsi šílenec!”

V pohledu, kterým se na ni Jin GuangYao díval, byla posmutnělá vřelost. „A-Su, tehdy jsem vážně neměl jinou možnost. Chtěl jsem tě udržet v nevědomosti po celý život. Nechtěl jsem, abys o tomhle věděla. Ale teď to naprosto zničil ten člověk, co ti o tom řekl. Myslíš si, že jsem špinavý. Myslíš si, že jsem odporný. Všechno to je v pořádku, ale jsi moje manželka. Jak na tebe budou nahlížet ostatní? Jak o tobě budou mluvit?”

Qin Su zabořila hlavu do paží. „Přestaň mluvit, přestaň mluvit, přestaň mi to připomínat!!! Kéž bych tě nikdy nepoznala, kéž bych s tebou nebyla nijak spřízněná! Proč jsi za mnou vůbec přišel?!”

Po chvilce ticha Jin GuangYao odpověděl: „Vím, že mi nebudeš věřit, ať řeknu cokoli, ale tehdy to bylo upřímné.”

Qin Su vzlykala: „...Pořád říkáš takové lichotky!”

Jin GuangYao: „Mluvím pravdu. Pořád si vzpomínám, že jsi nikdy neřekla nic proti mému zázemí nebo mé matce. Až do konce svého života ti budu vděčný a chci tě respektovat, opatrovat tě, milovat tě. Ale musíš vědět, že i kdyby A-Song nebyl zabit, musel zemřít. Mohl jen zemřít. Kdybychom ho nechali vyrůst, ty a já...”

Při zmínce o jejím synovi to Qin Su už nedokázala dál snést. Zvedla ruku a pleskla jej po tváři. „Tak kdo to všechno udělal?! Co jen pro tuto pozici nedokážeš udělat?!”

Jin GuangYao se té facce nijak nevyhnul a přijal ji. Na jeho světlé tváři se okamžitě ukázal šarlatový otisk ruky.

Jin GuangYao: „O čem to mluvíš? Musíš se cítit celkem nedobře. Tvůj otec se už vydal na cestu kultivovat. Brzy tě také vypravím a můžeš si užít společnost svého otce. S tímhle rychle skončeme. Venku je stále celkem dost hostů. Zítra je ještě Diskuzní konference.”

Situace už byla taková a on stále myslel na hosty venku a zítřejší Diskuzní konferenci!

Ačkoli řekl, že Qin Su dá čas na zotavenou, ignoroval všechno Qin Suino odmítavé odstrkování a pomohl jí na nohy. Wei WuXian nevěděl, co udělal, ale Qin Su se najednou zhroutila, jako kdyby pozbyla veškerou energii. A tak Jin GuangYao přesně tak napůl odtáhl svou manželku do vrstvených závěsů.

Papírový WuXian se přikradl ze spod stolu a následoval je. Spatřil Jin GuangYaa, co měl ruku položenou na měděném zrcadle, co zabíralo celou postavu. O chvilku později se jeho prsty nějak dostaly do zrcadla, jako kdyby prolomily hladinu vody. Qin Su měla oči doširoka rozevřené, stále plakala. Mohla akorát sledovat, jak ji manžel odtáhl do zrcadla. Nedokázala promluvit, ani zakřičet.

Wei WuXian věděl, že to zrcadlo rozhodně nemohl otevřít nikdo kromě samotného Jin GuangYaa. Taková příležitost byla teď anebo nikdy. Zhruba propočítal načasování a rychle skočil dovnitř.

Za měděným zrcadlem byla tajná místnost. Poté, co Jin GuangYao vstoupil, se olejové lampy na stěně samy od sebe rozhořely. Nejasné světlo osvětlovalo police a zásuvky různých velikosti, co pokrývaly stěny. Na policích byly knihy, svitky, kameny, zbraně. Také tam bylo pár mučících nástrojů. Železné kruhy, ostré bodce, stříbrné háky— všechno se zdálo podivné. Stačil jeden pohled na jejich vzezření a člověk se chvěl strachy. Wei WuXian věděl, že tohle pravděpodobně vyrobil Jin GuangYao.

Vůdce sekty Wen z Qishanu, Wen RuoHan měl náladovou, násilnou povahu. Miloval pohled na krev a někdy se bavil mučením těch, co jej urazili. Jin GuangYao dokázal Wen RuoHana zaujmout jen díky tomu, že uspokojil jeho potřeby a vyrobil různá krutá, a přesto zábavná zařízení.

Každá sekta měla pár krypt pokladů. A proto vůbec nebylo divné, že ve Voňavém paláci byla taková místnost.

Kromě psacího stolu byl v místnosti také železný stůl— tmavý na pohled, chladný na dotyk a dost dlouhý, aby si na něm člověk lehl. Zdálo se, že na povrchu byly černé, zaschlé stopy něčeho. Wei WuXian to v duchu okomentoval: 'Tohle by byl dokonalý stůl, kde by se dal člověk rozsekat.'

Jin GuangYao něžně pomohl Qin Su ulehnout na stůl. Qin Su měla tvář popelavou, jak jí Jin GuangYao narovnal pár zacuchaných pramenů vlasů. „Neboj se. V takovém stavu bys tu neměla chodit. Během následujících pár dní tu bude hodně lidí. Proč si na chvilku neodpočineš? Můžeš se vrátit, jen co mi řekneš, kdo ten člověk je. Přikývni, pokud jsi ochotná mi to říct. Nezapečetil jsem ti všechny meridiány. Pořád bys měla být schopná přikývnout.”

Qin Su protočila očima ke svému manželovi, co k ní byl stále tak laskavý a starostlivý. Oči měla plné strachu, bolesti a zoufalství.

Wei WuXian si najednou všiml, že jednu z polic zakrýval závěs. Ten závěs byl pokrytý zlověstnými, krvavě rudými runami. Byl to talisman zákazu a extrémně mocný.

Papírová postavička se pomalu sunula nahoru, tiskla se ke stěně. Na druhou stranu Jin GuangYao stále Qin Su prosil tichým hlasem. Najednou se poplašeně otočil, jako kdyby si něčeho všiml.

V místnosti nebyl kromě něj a Qin Su nikdo třetí. Jin GuangYao vstal. Vrátil se, až když po své pečlivé prohlídce místnosti nic nenašel.

Samozřejmě nevěděl, že zrovna když se otočil, Wei WuXian už dosáhl police s knihami. Jen co spatřil nepatrný pohyb Jin GuangYaova krku, okamžitě své tenké, papírové tělo vsunul do knihy, jako kdyby byl záložka. Oči měl vtisknuté přímo mezi dvě stránky rukopisu. I když byl Jin GuangYao ostražitější než ostatní, naštěstí nebyl tak ostražitý, aby prolistoval touto knihou, aby se podíval, jestli se uvnitř někdo neskrýval.

Wei WuXian si najednou uvědomil, že ty znaky, co viděl, vypadaly celkem povědomě. Po chvilce prohlížení v duchu zaklel— jak mu mohly nepřijít povědomé? Byly to jeho znaky!

Jiang FengMian jeho rukopis okomentoval slovy „nedbalý, a přesto sebejistý”. Tohle bylo rozhodně jeho písmo. Když se na to Wei WuXian podíval s větší péčí, podařilo se mu přečíst pár frází. „Jiné než posednutí...”, „...pomsta...”, „...nucená úmluva” kromě matných nebo poničených částí. Nakonec mohl usoudit, že ta kniha, do které se vměstnal, byl jeho vlastní rukopis. Obsahem byl článek o obětování vlastního těla, tedy podle toho, co vyvodil z informací, co získal.

Tehdy napsal celkem dost takových rukopisů. Napsal je a pohodil je všude možně, zvláště v jeskyni na Pohřebním kopci, kde spal. Některé ty rukopisy shořely v plamenech obléhání. Ostatní, stejně jako jeho meč, sesbírali různí lidé jako válečnou trofej.

Byl zmatený, kde se Mo XuanYu dozvěděl o té zakázané technice. Teď odpověď znal.

Tohle byl poničený rukopis o zakázané technice, kvůli čemuž Wei WuXian rozhodně nevěřil, že by Jin GuangYao dovolil jen tak někomu se k tomu dostat. Zdálo se, že i když Mo XuanYu a Jin GuangYao nebyli v takovém vztahu, stejně si byli celkem blízcí.

Jak přemýšlel, ozval se Jin GuangYaův hlas: „A-Su, můj čas vypršel. Budu se muset postarat o hosty. Přijdu za tebou později.”

Wei WuXian se už vykroutil ze svého rukopisu. Když zaslechl ten hlas, okamžitě se zase vsunul dovnitř. Tentokrát neviděl rukopis, ale... dva úpisy na domácnost a pozemek?

Wei WuXianovi to přišlo celkem podivné. Jak mohl mít titulový úpis takovou zvláštní hodnotu, aby jej měli uložený na stejném místě jako rukopis Patriarchy YiLingu? Ale ať se na to díval, jak chtěl, byly to dva průměrné titulové úpisy. Bez jakýchkoli triků nebo kódů. Ty papíry žloutly a dokonce na sobě měly kaňky inkoustu. Nicméně si nemyslel, že by je sem Jin GuangYao založil náhodně. A tak si dal na čas a zapamatoval si tu adresu, někde ve městě Yunping v Yunmengu. Napadlo ho, že tam možná něco najde, pokud bude mít šanci tam zajít.

Když nějakou dobu nic neslyšel, Wei WuXian začal znovu šplhat po zdi. Konečně se dostal k polici, kterou zahrazoval talisman zákazu. Ale než mohl prozkoumat, co bylo v polici, scéna před jeho očima se najednou rozzářila.

Jin GuangYao přešel k polici a zvedl závěs.

Na zlomek vteřiny si Wei WuXian myslel, že ho odhalil. Když mdlé světlo ohně proniklo skrz závěs, zjistil, že byl obklopený stínem. Před ním náhodou byl kulatý předmět.

Jin GuangYao stál bez pohybu, jako kdyby zíral do očí čehokoli, co bylo na této polici.

Po chvilce promluvil: „To ty ses na mě díval?”

Samozřejmě se mu nemohlo dostat odpovědi. Chvíli byl zticha a pak závěs spustil.

Wei WuXian se v tichosti přitiskl k předmětu. Bylo to chladné a tvrdé, zdálo se, že to byla helma. Pak se otočil dopředu. Jak čekal, spatřil sinalou tvář. Ten, co ji zapečetil, chtěl, aby nic neviděla, nic neslyšela, nijak nemluvila, a tak se na mrtvolně bledé kůži tísnila zaříkadla. Oči, uši a ústa byla pevně zavřená a zapečetěná.

Wei WuXian jej v tichosti pozdravil: 'Jaká čest se s tebou setkat, ChiFeng-Zune.'
--------------------------------------------


~ Tak tohle mám z krku. Jin GuangYao a Xue Yang, na ty dva naprosto platí rčení: vrána k vráně sedá. ~

~ Od příště náhled do minulosti, nebo lépe řečeno do vzpomínek zapečetěné hlavy. ~


Hlavní stránka
Postavy a pojmy

<Předchozí>...<Následující>