GDC - kapitola 44

Kapitola 44 – Půvab (2)

Kuřecí křídlo, co měl Lan JingYi v puse, plesklo zpět do misky a rozstříklo mu omáčku na předek oděvu.

Wei WuXianovi vytanulo na mysl jedno— až Lan WangJi vystřízliví, nebude mít kdy tvář se na ostatní znovu podívat.

Jin Ling byl zmatený: „...Co to dělá?”

Wei WuXian: „Ukazuje vám zvláštní způsob, jak použít stužku sekty Lan.”

Lan SiZhui: „Jaký zvláštní způsob...”

Wei WuXian: „Když najdete vážně divnou mrtvolu a máte pocit, že byste ji měli vzít zpět a řádně ji prozkoumat, můžete si sundat stužku z čela a takhle ji přivést zpět.”

Lan JingYi vyhrkl: „Ale to se nesmí dělat! Stužka naší sekty je...”

Lan SiZhui mu nacpal kuřecí křídlo zpět do úst. „Ach, aha! Nevěděl jsem, že se to dá použít takhle!”

Lan WangJi odtáhl Wei WuXiana po schodech nahoru a ignoroval podivné pohledy, co jim ostatní věnovali.

Lan WangJi vešel do místnosti, otočil se, zavřel dveře, zamknul je na západku a nakonec k nim přitlačil stůl, jako kdyby chtěl zablokovat imaginárního nepřítele.

Jak Wei WuXian sledoval, jak Lan WangJi spěchal, zeptal se: „To mě tady zabiješ?”

V soukromé místnosti byla dřevěná přepážka, co rozdělovala prostor v místnosti na dvě poloviny. V jedné půlce byl stůl a pár židlí na jídlo a povídání, zatímco v druhé byla dlouhá postel a závěsy k odpočinku. Poté, co jej Lan WangJi odtáhl za přepážku, silou Wei WuXiana přitlačil na postel.

Wei WuXian hlavou mírně narazil do dřevěného čela, co bylo přimontované k posteli. Vydal ze sebe bezděčné „au”, jak si pomyslel: To mě zase přinutí spát? Ještě není devět, ne?

Jak Lan WangJi zaslechl ten výkřik, zvedl si lem své bílé róby a elegantně se posadil na postel. Natáhl se, aby Wei WuXianovi prohmatal hlavu. Ačkoli byl bezvýrazný, jeho pohyby byly nesmírně něžné, jako kdyby se ptal: „Bolelo to?”

Jak ho rukou prohmatával, Wei WuXianovi zacukalo ve rtech. „Bolí to! Tak mooooc to bolí!”

Kvůli tomu bolestnému křiku se na Lan WangJiho tváři nakonec objevil mírně ustaraný výraz. Ruce měl ještě něžnější, když Wei WuXiana poplácal po rameni, jako kdyby ho chtěl utěšit. Wei WuXian zvedl zápěstí, aby je Lan WangJi viděl. „Proč mě nepustíš? HanGuang-June, je to tak napevno, že se mi to skoro zadírá do krve. Tak to bolí! Sundej tu stužku a nech mě jít, dobře? Dobře?”

Lan WangJi mu hned zakryl pusu.

Wei WuXian: „Hm hmm hmmffff hmm hm hmfffnnnn hmn mnnnnn hmm mnnn nfff hm nn, mnn nn hmn mnnfff mnnn mnnfff nnnff mnnn mnnff mnn nnf mn mnn mnff?!”

Takže předstíráš, že nechápeš věci, co nechceš udělat. A pokud vážně nemůžeš předstírat, prostě mě nenecháš to říct?!

Jak hrubé!

Wei WuXian si v duchu pomyslel: Když je to teď takhle, z ničeho mě neviň.

Lan WangJi mu pevně jednou rukou zakrýval ústa. Wei WuXian pod ní rozevřel rty a rychle otřel špičku jazyka o Lan WangJiho dlaň.

Bylo to jen jako klesnutí vážky, a přesto Lan WangJi vypadal, jako kdyby mu dlaň spálil plamen. Okamžitě ruku stáhl.

Wei WuXian se zhluboka nadechl. Zrovna když měl pocit, že nad Lan WangJim znovu získal výhodu, viděl, jak se otočil. Lan WangJi seděl na posteli, objímal si kolena a ruku, co mu Wei WuXian zrovna olízl, si tiskl k hrudi. Vůbec se nehýbal.

Wei WuXian: „Co je? Co to děláš?”

Vypadal, jako kdyby se zřekl života, když ho poskvrnil úchyl a tak. Lidé, co by sem přišli, by si vlastně mohli myslet, že mu Wei WuXian něco udělal.

Wei WuXian okomentoval jeho zmařený výraz: „Nelíbilo se ti to? No, pokud se ti to nelíbilo, není to moje chyba. To ty jsi byl tak ctižádostivý a nenechal jsi mě ani mluvit. Proč nepřijdeš sem, otřu ti to?”

Svýma svázanýma rukama se natáhl k Lan WangJiho rameni, ale Lan WangJi se mu vyhnul. Když Wei WuXian viděl, jak se tiše usadil v koutku postele, pocítil známé nutkání začít s uličnictvím.

Poklekl na posteli, přesunul se k Lan WangJimu a usmál se. Tím nejďábelštějším tónem, co zvládl, řekl: „Jsi vyděšený?”

Lan WangJi okamžitě seskočil z postele. Dál stál zády k němu, jako kdyby byl vážně vyděšený, a udržoval mezi nimi vzdálenost.

Wei WuXian si to konečně začal užívat.

Zašklebil se, jak se v poklidu zvedl z postele. „Hej, kvůli čemu se schováváš? Ruce mám pořád svázané a nejsem ani vyděšený, tak proč bys byl vyděšený ty? Pojď, pojď. Pojď sem.”

Přišel k Lan WangJimu, neměl v úmyslu vůbec nic dobrého. Lan WangJi minul dřevěnou přepážku, jen aby si naběhl do stolu, kterým on sám zatarasil dveře. Wei WuXian prošel kolem přepážky a pronásledoval jej, zatímco Lan WangJi šel na druhou stranu. Ti dva celkem dostkrát přepážku obkroužili a Wei WuXiana to zrovna začínalo bavit, když si najednou uvědomil: Co to dělám? Hraju si na honěnou? Co to je? Zbláznil jsem se? Lan Zhan je opilý, ale proč si s ním taky hraju?

Lan WangJi si všiml, že se ten člověk, co ho pronásledoval, zastavil, a tak se také zastavil.

Jak se skrýval za přepážkou, ukázal jen polovinu své světlé tváře a v tichosti se díval směrem, kterým byl Wei WuXian.

Wei WuXian jej obezřetně sledoval. Pořád vypadal tak upjatě a řádně, jako kdyby to šestileté dítě, co Wei WuXiana honilo kolem přepážky, byl někdo jiný.

Wei WuXian: „Chceš pokračovat?”

Bezvýrazný Lan WangJi přikývl.

Wei WuXian zápolil, aby zadržel svůj smích.

Hahahahahahahahahahahaha, ach můj bože, Lan Zhan si s ním teď, když byl opilý, chtěl hrát na honěnou hahahahahahahahahahahaha!

Ten smích, co se snažil potlačit, byl ještě větší než přílivové vlny. Nakonec se mu podařilo to zadržet a Wei WuXian se chvěl po celém těle. Sekta jako sekta Lan z Gusu zakazovala hluk, bláznění a dokonce i rychlou chůzi. Lan Zhan se v mládí rozhodně tak nebavil. Tsk tsk tsk, chudák. Až vystřízliví, stejně si na nic nebude pamatovat. Stejně dobře si s ním můžu hrát.

Popoběhl k Lan WangJimu pár dalších kroků, předstíral, že ho bude pronásledovat. A jak čekal, Lan WangJi se vydal opačným směrem. Wei WuXian spolupracoval, jak nejlépe mohl, jako kdyby si hrál s batoletem. Ještě párkrát ho proháněl kolem přepážky. „Utíkej, utíkej. Rychleji. Chytím tě! Pokud tě chytím, znovu tě olíznu. Děsíš se, moc?”

Původně měl v úmyslu to podat jako hrozbu. Ale Lan WangJi za ním najednou přišel z druhé strany přepážky a ti dva do sebe narazili.

Wei WuXian měl v plánu ho chytit, vůbec nečekal, že mu vběhne přímo do náručí. Jak ho to vylekalo, až neměl slov, dokonce zapomněl natáhnout ruce. Když Lan WangJi viděl, že Wei WuXian nic nedělal, zvedl mu jeho svázané ruce a dal si je kolem krku, jako kdyby dobrovolně vklouzl do nezdolatelné pasti. „Chytil jsi mě.”

Wei WuXian: „...He? Ano, chytil jsem tě.”

Jako kdyby Lan WangJi čekal na něco, co se ale nikdy nestalo, znovu ta tři slova zopakoval. Tentokrát každé slovo silně zdůraznil a zněl nervózně nedočkavý. „Chytil jsi mě.”

Wei WuXian: „Jo. Chytil jsem tě.”

Chytil ho. A co dál?

Co to řekl? Co chtěl udělat, až ho chytí?

...Ne.

Wei WuXian: „Tentokrát se to nepočítá. Přišel jsi za mnou sám.”

Než vůbec domluvil, Lan WangJiho výraz potemněl. Vypadal nesmírně nešťastně.

Wei WuXian: 'Tohle nemůže být pravda. Když je Lan Zhan opilý, nejenom že si rád hraje na honěnou, ale taky se rád nechá lízat?'

Chtěl sundat paže z Lan WangJiho krku, ale než se na to zmohl, Lan WangJi se po nich natáhl. Bezpečně si je držel kolem krku a nenechal ho je stáhnout. Když Wei WuXian viděl, že Lan WangJi náhodou tiskl jednu svou ruku proti jeho paži, chvilku přemýšlel a pak se přesunul. Přibližoval tvář víc a víc. Rty se otřel o hřbet Lan WangJiho ruky, jako kdyby to byl polovičatý polibek. Špičkou jazyka zlehka přejel po té pokožce jako nefrit.

Zlehka. Velmi zlehka.

Lan WangJi sebou trhl a stáhl ruku tak rychle, jak jen mohl. Sundal ze sebe Wei WuXianovy paže, znovu se k němu otočil zády a ukročil stranou. Znovu si svíral ruku, kterou mu Wei WuXian olízl, a v tichosti čelil zdi.

Wei WuXian přemýšlel: 'Líbí se mu to nebo je z toho vyděšený? Nebo je to oboje najednou?'

Jak přemýšlel, Lan WangJi se otočil. Tvář měl klidnou jako vždycky. „Znovu.”

Wei WuXian: „Znovu? Znovu co?”

Lan WangJi se znovu skryl za dřevěnou přepážkou a vykoukl na něj jen půlkou tváře.

Jeho úmysly byly tak jasné, jak jen mohly být – znovu, ty hoň, já utíkám.

Wei WuXian neměl na okamžik slov, ale poslechl a udělal to znovu. Tentokrát ho honil jenom krátce a Lan WangJi do něj znovu naběhl.

Wei WuXian: „Vážně to děláš naschvál, že?”

Lan WangJi si znovu dal Wei WuXianovy paže kolem krku, jako kdyby nedokázal pochopit, co jeho slova znamenala, a čekal, až znovu splní svůj slib.

Wei WuXian: 'To Lan Zhana nechám, aby měl všechnu zábavu jen pro sebe? Samozřejmě že ne. Stejně si nebude pamatovat nic z toho, co mu teď provedu. Pojďme ho nachytat na něco lepšího.'

S pažemi kolem Lan WangJiho se s ním Wei WuXian vrátil k posteli a pak se zeptal: „Líbí se ti to, ne? Neotáčej se. Mluv. Líbí se ti to nebo ne? Pokud ano, nemusíme pokaždé běhat kolem. Co kdybych tě nechal si to užít, jak jen chceš?”

Jak mluvil, pozvedl jednu Lan WangJiho ruku, sehnul se a políbil ho mezi dva štíhlé prsty.

Lan WangJi chtěl ruku znovu stáhnout, ale Wei WuXian ho držel pevně. Nedovolil mu to.

A pak Wei WuXian přitiskl rty na jeho výrazné klouby. Bylo to jemnější než dotyk pírka, jeho dech se toulal po hřbetě ruky a znovu ho políbil.

Lan WangJi nedokázal ruku stáhnout bez ohledu na to, jak moc se snažil. Mohl akorát prsty sevřít k sobě do pevné pěsti.

Wei WuXian mu zvedl rukáv a odhalil tak bledé zápěstí a pak ho také políbil.

Poté, co ho políbil, nezvedl hlavu. Akorát k Lan WangJimu vytočil oči: „Stačí to?”

Lan WangJi semknul rty, odmítl promluvit jediné slovíčko. Wei WuXian se nakonec posadil znovu vzpřímeně a pokračoval neuspěchaným hlasem: „Řekni mi. Spálil jsi pro mě nějaké papírové peníze?”

Odpovědi se mu nedostalo. Wei WuXian se nahlas zasmál a znovu se k němu o kousek přiblížil. Přes oblečení ho políbil na místo, kde měl srdce. „Pokud nebudeš mluvit, už ti žádné další nedám. Řekni mi. Jak jsi věděl, že to jsem já?”

Lan WangJi zavřel oči. Rty se mu chvěly, jako kdyby se užuž chtěl přiznat.

Ale jak Wei WuXian zíral na ty jemné, bledě rudé rty, nevěděl, co ho to najednou popadlo. Najednou je políbil.

Po tom polibku je dokonce olízl, jako kdyby polibek nestačil.

Oběma dvěma se rozšířily oči.

O chvilku později Lan WangJi zvedl ruku. Wei WuXiana to okamžitě vylekalo, jak si to uvědomil. Okamžitě ho polil studený pot. Bál se, že ho Lan WangJi jedinou ranou na místě zabije, a rychle se vyhrabal z postele. Když se otočil, spatřil, jak se Lan WangJi pleskl do čela. Teď ležel v bezvědomí, zhroucený na posteli.

V soukromé místnosti ležel Lan WangJi na posteli, zatímco Wei WuXian seděl na zemi. Otevřenými okny se dovnitř dostal poryv studeného větru, takže Wei WuXianovi přeběhl mráz po zádech. Hlava se mu konečně trochu pročistila.

Vstal ze země, odstrčil stůl tak, kde býval, a pak se u něj posadil.

Po chvilce, kdy byl duchem nepřítomný, se zuby zakousl do uzlů na stužce. Po značném úsilí se mu konečně podařilo uvolnit řádku uzlíků.

Když teď měl ruce volné, šel si nalít šálek alkoholu, aby se dostal přes ten šok. Chvíli si držel šálek u rtů, ale do úst se mu nedostala ani kapka. Když shlédl, konečně spatřil, že v šálku nebyla ani troška alkoholu. Už vypil celý džbánek. Dokonce i když si nalíval, si nevšiml, že si nic nenalil.

Wei WuXian položil prázdný šálek zpět na stůl. 'Pro mě už žádný alkohol. Už jsem měl dost.'

Jak se otočil, za dřevěnou přepážkou viděl Lan WangJiho, co tiše ležel na posteli. V duchu si pomyslel: '...Dneska jsem vážně moc pil. Lan Zhan je tak vážný člověk. I když byl opilý, i když si nebude nic pamatovat, až vystřízliví, stejně jsem mu neměl provést něco tak ostudného... Je to k němu příliš neuctivé.'

Když si vzpomněl, co „ostudného” zrovna Lan WangJimu provedl, nemohl si pomoct a dotkl se svých rtů.

Teprve až po chvíli snahy se mu podařilo narovnat stužku. Přešel k posteli a položil ji vedle polštáře a podařilo se mu držet zpátky, aby se na Lan WangJiho ani nepodíval. Dřepl si a sundal Lan WangJimu boty a pak ho uložil do oficiální pozice na spaní sekty Lan.

Když všechno udělal, opřel se o postel a znovu se posadil na zem. Mysl měl v neuspořádaném stavu zmatku, ale jedna myšlenka vyčnívala nad ostatními—

V budoucnu bude nejlepší, když už Lan Zhana nebude nutit pít. Pokud by se v opilosti takhle choval ke každému, vážně by to nebyla dobrá situace.
--------------------------------------------

~ Učedníci ve své reakci naprosto nezklamali! To akorát Lan SiZhui se to snažil tak nějak taktně zažehlit... ~

~ Lan WangJi se dle mého děsí úplně něčeho jiného, než co si Wei WuXian představuje. A Wei WuXianovi už z toho všeho konečně hráblo. Semínko úspěšně zaseto, teď stačí jen počkat, až vyklíčí. ~

~ Konečně jsem si našla čas v poklidu dokoukat druhou sérii anime... A teď abych upírala zrak ke třetí, haaa... Opravdu jsem nečekala, že pokryjí akorát incident v Qinghe a incident ve městě Yi bude zase až další... ~


Hlavní stránka
Postavy a pojmy

<Předchozí>...<Následující>