GDC - kapitola 43

Kapitola 43 – Půvab (1)

Nikdy vlastně nečekal, že by se s ním Lan WangJi napil, a prostě vypil alkohol ve svém šálku. Ale Lan WangJi na něj v tichosti zíral a jemně smetl své rukávy stranou. Také si pro sebe nalil šálek a po odmlce alkohol pomalu vypil.

Wei WuXiana to celkem překvapilo. „HanGuang-June, vážně jsi ohleduplný, že? Vážně se se mnou napiješ?”

Když spolu naposledy pili, Wei WuXian nevěnoval Lan WangJiho výrazu přílišnou pozornost. Ale tentokrát se obzvláště snažil jej podrobně zkoumat.

Když Lan WangJi pil, zavřel oči. S mírným zamračením alkohol vypil a oči otevřel, teprve když nepatrně sevřel rty. Dokonce se zdálo, že mu na oči padl závoj mlhy.

Wei WuXian si podepřel bradu dlaní a začal v tichosti počítat. A jak čekal, když se dostal k číslu osm, Lan WangJi položil šálek. Dotkl se čela, zavřel oči a usnul.

Wei WuXiana to naprosto přesvědčilo— Lan WangJi vážně nejdřív usnul, než se probral opilý!

Z nějakého neznámého důvodu se začal cítit trochu nedočkavě. Wei WuXian všechen zbývající alkohol dopil na jeden hlt, postavil se a pochodoval po místnosti s rukama složenýma za sebou. Po chvilce přešel k Lan WangJimu, sehnul se a zašeptal mu u ucha: „Lan Zhane?”

Nedostalo se mu žádné odpovědi.

Wei WuXian pokračoval: „Bratře WangJi?”

Lan WangJi měl hlavu opřenou o svou pravou ruku. Dech měl klidnější než kdy jindy.

Jak jeho rysy, tak ruka na jeho čele byly dokonale světlé. Vypadal, jako kdyby byl kus kvalitního nefritu.

Ta mdlá vůně santálového dřeva, co jej obklopovala, byla původně chladná, tak nějak ponurá. Ale teď když se smísila s jemnou vůní alkoholu, ten chlad zčeřilo pár tónů tepla. Jako kdyby se tou vůní prolnul cukernatý nádech, dala se skoro popsat jako omamná.

Když teď byl Wei WuXian dostatečně blízko, ta vůně se promísila s jeho dechem. Nemohl si pomoct a sehnul se níž, takže byl Lan WangJimu ještě blíž. Matně si v duchu pomyslel: Divné... Proč tu začíná být trochu vedro?

Uprostřed té směsice alkoholu a santálového dřeva přibližoval tvář centimetr za centimetrem, zatímco si toho on sám vůbec nevšiml. I hlas ztišil. Téměř škádlivým tónem zašeptal: „Druhý... bra—...”

Najednou zaslechl hlas: „Mladý pane...”

Wei WuXian už měl tvář méně než dva centimetry od té Lan WangJiho. A i to slovo „bratře” měl na jazyku. Ten hlas jej vylekal a jak mu uklouzly nohy, skoro spadl na zem.

Okamžitě se natočil před Lan WangJiho. Pak se obrátil k dřevěným oknům, odkud ten hlas vycházel.

Za oknem bylo slyšet opatrné zaťukání a pak škvírou proplul tichý hlas: „Mladý pane...”

Wei WuXian si konečně všiml, že mu srdce tlouklo trochu moc rychle. Znovu se nad tím zamyslel a pak nabyl klid. Přešel k oknu, zvedl ho a spatřil postavu v černém oděvu, co se klátila hlavou dolů s nohama zavěšenýma na střeše a co se připravovala znovu zaklepat. Wei WuXian okno rychle otevřel, takže jím toho člověka uhodil do hlavy. Ta postava vykřikla s tichým „ach”. Oběma rukama podržel to okno a konečně pohlédl Wei WuXianovi do očí.

Do místnosti vtrhl chladný vánek. Wen Ning měl oči otevřené, už je neměl popelavě bílé, ale místo toho měl pár černých, tichých zorniček.

Ti dva takhle zůstali, jeden stál, jeden visel a pár chvil na sebe zírali.

Wei WuXian: „Pojď dolů.”

Wen Ning náhle ztratil rovnováhu a spadl, dopadl na zem vně hostince.

Wei WuXian si z čela otřel neexistující pot.

Okomentoval to: Vážně jsme si vybrali to správné místo!

Bylo dobře, že si vybrali tento hostinec. Kvůli poklidu byla okna soukromé místnosti obrácená k malému hájku a ne na ulici. Wei WuXian podpůrnou tyčkou nechal okno otevřené, nahnul se ven a shlédl dolů. Wen Ning se svým těžkým tělem udělal na zemi proláklinu ve tvaru člověka. I teď, jak ležel v té proláklině, stále zíral na Wei WuXiana.

Wei WuXian na něj tlumeným hlasem zakřičel: „Řekl jsem ti, abys šel dolů, ne abys spadl na zem. 'Pojď', chápeš?”

Wen Ning na něj vzhlédl. Vylezl z prolákliny, oprášil si oděv a spěšně odpověděl: „Ach. Už jdu.”

Jakmile domluvil, chytil se sloupu a připravil se šplhat.

Wei WuXian ho hned přerušil: „Stůj! Zůstaň, kde jsi. Přijdu pro tebe.”

Vrátil se k Lan Zhanovi a sehnul se k jeho uším. „Lan Zhane, ach, Lan Zhane. Prosím, spi ještě chvilku. Budu zpět, než se naděješ. Budeš hodný chlapec?”

Poté, co promluvil, pocítil podivné nutkání. Nemohl si pomoct a otřel se konečkem prstu o Lan WangJiho řasy.

Lan WangJiho řasy se mírně zachvěly a on nakrčil obočí. Vypadal celkem rozrušeně. Wei WuXian ruku stáhl a vyskočil z okna. Párkrát seskočil po římsách střech a pak dopadl na zem. Zrovna když se otočil, Wen Ning před ním poklekl.

Wei WuXian: „Co to děláš?”

Wen Ning nic neřekl, hlavu měl skloněnou.

Wei WuXian se zeptal znovu: „Vážně se mnou musíš mluvit takhle?”

Wen Ning ztišil hlas: „Mladý pane, promiň.”

Wei WuXian: „Takže.”

Hned poté, co promluvil, také poklekl před Wen Ningem. Wen Ninga to polekalo a pokročil k prostraci, zatímco mu Wei WuXian tu prostraci brzy oplatil. Wen Ning byl tak poplašený, že okamžitě vyskočil. Teprve pak Wei WuXian znovu vstal a oprášil si hlínu z lemů. „Mohl jsi prostě vzpřímeně stát a mluvit se mnou, víš?”

Wen Ning se pořád díval na zem, bál se cokoli říct.

Wei WuXian se zeptal: „Kdy jsi nabyl vědomí?”

Wen Ning: „Teprve před chvilkou.”

Wei WuXian: „Pořád si pamatuješ na to, co se dělo, když jsi měl ty hřeby v hlavě?”

Wen Ning: „Na něco... ale ne všechno.”

Wei WuXian: „Co si pamatuješ?”

Wen Ning: „Že jsem byl přikovaný na vážně temném místě. Myslím, že mě lidi občas chodili kontrolovat.”

Wei WuXian: „Pamatuješ si, kdo to byl?”

Wen Ning: „Ne, jen že mi někdo zarazil něco do hlavy.”

Wei WuXian: „To byl pravděpodobně Xue Yang. Ty hřeby použil i na ovládání Song Lana. Býval kultivačním hostem v sektě Jin z Lanlingu, ale pořád nevíme, jestli takové věci dělal z vlastního úmyslu nebo jestli to bylo na přání sekty Jin z Lanlingu.” Když o tom trochu popřemýšlel, pokračoval: „S největší pravděpodobností to bylo na přání sekty Jin z Lanlingu. Tehdy všichni řekli, že tě naprosto vymýtili. Kdyby se toho sekta Jin z Lanlingu neúčastnila, sám by nebyl schopen pravdu skrýt.” Po odmlce se znovu zeptal: „Takže co se stalo pak? Jak ses dostal na horu Dafan?”

Wen Ning: „Potom nevím, kolik času uplynulo, ale najednou jsem zaslechl, jak někdo tleskl, a pak, mladý pane, jsi řekl 'prober se', a tak... jsem se vymanil z řetězů a vyběhl ven...”

Byl to rozkaz, co Wei WuXian dal třem zběsilým mrtvolám ve vesnici Mo.

V minulosti Wei WuXian dal Zádušnímu generálovi nespočet rozkazů. A proto také slyšel první rozkaz, co Wei WuXian dal poté, co se vrátil na tento svět.

A tak Wen Ning v popleteném stavu mysli následoval pokyny ostatních mrtvol a Wei WuXianovy rozkazy. Naopak sekta Jin z Lanlingu věděla, že nemohou uveřejnit, že skrývali Zádušního generála. Kdyby se ta novina jinak rozšířila, nejenom že by to ublížilo jejich pověsti, ale lidé by také začali panikařit. A proto se neodvažovali Wen Ninga s veškerou slávou pronásledovat, i když utekl. Po té strastiplné cestě se Wen Ning konečně dostal k Wei WuXianovi, co hrál na flétnu na hoře Dafan, a ti dva se znovu úspěšně setkali.

Wei WuXian si povzdechl: „Řekl jsi, že nevíš, kolik času uplynulo. Už to bylo více než deset let.” Po krátké odmlce pokračoval: „No, je fér říct, že nevím o moc víc než ty. Chceš, abych ti řekl něco z toho, co se stalo?”

Wen Ning: „Něco jsem slyšel.”

Wei WuXian: „Jako třeba?”

Wen Ning: „Slyšel jsem, že Pohřební vrch je pryč, že všichni... jsou pryč.”

Po pravdě řečeno mu Wei WuXian chtěl říct jen o těch více triviálních řečech, jako že se počet pravidel v sektě Lan zvýšil z tří tisíc na čtyři tisíce. Vůbec nečekal, že Wen Ning hned na začátek nadnese tak vážné téma. Mohl zůstat akorát zticha.

Navzdory tomu, že to bylo tak chmurné téma, Wen Ningův tón nezněl vůbec žalostně, jako kdyby už věděl, že k tomu dojde. Ale ve skutečnosti to tak opravdu bylo. Nesčetněkrát čekali nejhorší možný scénář, už tak brzy jako před desetiletím.

Po chvilce ticha se Wei WuXian znovu zeptal: „Co jiného jsi slyšel?”

Wen Ning zašeptal: „Vůdce sekty Jiang, Jiang Cheng, vedl obléhání Pohřebního vršku. A zabil tě.”

Wei WuXian: „Tohle budu muset objasnit. Nezabil mě. Zemřel jsem z opačného účinku kultivace.”

Wen Ning se na něj konečně podíval. „Ale vůdce sekty Jiang jasně...”

Wei WuXian: „Nikdo nemůže celý život v bezpečí kráčet po cestě tvořené jediným prknem. S tím se nedalo nic dělat.”

Zdálo se, že si Wen Ning chtěl povzdechnout, ale neměl žádný dech, co by ze sebe mohl vypustit.

Wei WuXian konverzaci ukončil: „Dobrá. Už o něm nemluvme. Slyšel jsi něco dalšího?”

„Ano.” Wen Ning se na něj díval. „Mladý pane Weii, zemřel jsi tak hroznou smrtí.”

„...” Jak se Wei WuXian díval, jak působil zkroušeně, povzdechl si. „Takže jsi neslyšel žádné dobré zprávy?”

Wen Ning se zamračil. „Ne. Žádné nebyly.”

„...” Wei WuXian neměl slov.

Najednou se z hlavní síně v přízemí ozvalo hlasité tříštění. Následoval Lan SiZhuiův hlas: „Copak jsme nemluvili o Xue Yangovi? Proč se teď dohadujeme o tomhle?”

Jin Ling: „Mluvíme o Xue Yangovi. Co bylo špatného na tom, co jsem řekl? Co Xue Yang provedl? Je horší než odpad a Wei Ying byl ještě nechutnější než on! Co myslíš tím, že bychom to neměli zobecňovat? Ti netvoři jsou pro náš svět havěť! Měli bychom zabít, zavraždit a vymýtit každého z nich!”

Wen Ning sebou trhl.

Wei WuXian mu naznačil, aby byl zticha.

Na druhé straně se k tomu přidal i Lan JingYi: „Proč jsi kvůli tomu tak naštvaný? SiZhui neřekl, že by Wei WuXian neměl být zabit. Jenom řekl, že ne všichni, co kultivují zádušní cestu, jsou stejní jako Xue Yang. Musel jsi tím tady házet? Tohle jsem ještě neochutnal...”

Jin Ling se ušklíbal: „Copak také neřekl, že 'zakladatel této cesty tím možná neměl v úmyslu žádnou škodu'? Kdo byl ten zakladatel této cesty? No tak, řekni mi to, kdo jiný by to mohl být kromě Wei Yinga?! Zdá se, že ti prostě nerozumím. Vaše sekta Lan z Gusu je tak význačná a tehdy jste kvůli Wei Yingovi také přišli o hodně lidí, ne? Bylo to těžké, zabít všechny ty mrtvoly a to ostatní, co byly pod jeho kontrolou? Lan Yuane, proč mluvíš z tak podivného hlediska? Neříkej mi, že podle toho, jak mluvíš, se za Wei Yinga akorát vymlouváš!”

Lan Yuan bylo Lan SiZhuiovo rodné jméno.

Namítal: „Nevymlouval jsem se za něj. Jen jsem naznačil, že možná nechceme dělat žádné závěry, dokud nepochopíme celou situaci. Víš, než jsme přišli do města Yi, mnoho lidí tvrdilo, že Chang Pinga z klanu Chang z Yueyangu zabil z pomsty pan kultivátor Xiao XingChen, ne? Ale jaká byla pravda?”

Jin Ling: „Nikdo vlastně neviděl, jestli Chang Ping zabil kultivátor Xiao XingChen nebo ne. Mohou se akorát dohadovat, takže proč říkáš, že to bylo tvrzení? Jen si zkus spočítat, kolik kultivátorů přišlo během bitev na Cestě Qiongqi a Jasné noci o život kvůli Wei Yingovi, kvůli Wen Ningovi a kvůli Tygří pečeti! To je pravda, co přijímá každý, co nikdo nemůže popřít! A další věc, co nikdy nemohu zapomenout, je to, že rozkázal Wen Ningovi, aby zabil mého otce a matku!”

Kdyby měl Wen Ning v tváři trochu barvy, už by mu z ní všechna vyprchala.

Vydechl: „...Syn slečny Jiang?”

Wei WuXian se nehýbal.

Jin Ling pokračoval: „Můj strýc s ním vyrůstal, můj děd ho bral jako své vlastní dítě, ani moje babička k němu nebyla nijak zlá, ale co on udělal? Udělal z Lotosového mola doupě sekty Wen, rozvrátil celou sektu Jiang z Yunmengu, způsobil smrt jak mých rodičů, tak prarodičů a teď mi zbyl už jenom strýček! Přivolal si na sebe smrt vší tou pohromou, co vytvořil, a nakonec po sobě nenechal ani celé tělo! Kterou část celé té situace nechápeš? Jaké výmluvy pro něj stále vymýšlíš?!”

Intenzivně se dohadoval, zatímco Lan SiZhui vůbec neodpověděl.

Za chvilku promluvil jiný chlapec: „Proč jsme se najednou tak rozohnili kvůli něčemu takovému? Prostě s tím přestaneme, dobrá? Ještě jsme nedojedli. Jídlo nám vychladne.”

Podle toho hlasu to byl ten „sentimentální” chlapec, z kterého si Wei WuXian utahoval.

Souhlasil s ním i někdo další: „ZiZhen má pravdu. Měli bychom se přestat hádat. SiZhui prostě zapomněl pečlivě volit slova. Byl to jen bezděčný komentář— jak by o tom mohl tak moc přemýšlet? Posaď se, mladý pane Jine. Pokračujme v jídle.”

„Správně. Všichni jsme se zrovna dostali z města Yi, takže technicky jsme si už spolu prošli životem a smrtí... Vážně bychom se neměli hádat kvůli takové ledabylé chybě.”

Jin Ling si odfrkl.

Lan SiZhui konečně odpověděl, jeho tón byl stejně zdvořilý jako vždycky: „Omlouvám se. Měl jsem se nad tou formulací více zamyslet. Mladý pane Jine, posaď se, prosím. Nechceme pokračovat a přivolat sem dolů i HanGuang-Juna.”

Zmínka o HanGuang-Junovi byl vskutku úchvatný tah. Jin Ling okamžitě přestal, nevydal ze sebe ani hlásku. Doléhaly k nim zvuky pohybování stolů a židlí. Zdálo se, že se znovu posadil. Síň se rychle zaplnila povykem a hlasy chlapců brzy zanikly v cinkání misek a talířů. Ale Wei WuXian a Wen Ning stále v tichosti stáli v hájku, tvářili se přísně.

Wen Ning beze zvuku znovu poklekl. Wei WuXian si toho všiml až po chvilce. Slabě zamával rukou a odpověděl: „Nebyla to tvoje chyba.”

Zrovna když chtěl Wen Ning znovu otevřít pusu, najednou se podíval za Wei WuXiana a zaváhal. Než se mohl Wei WuXian otočit, prošla kolem něj postava v bílé róbě a kopla Wen Ninga do ramene.

Wen Ning na zemi vytvořil další proláklinu ve tvaru člověka.

Wei WuXian si pospíšil a odtáhl Lan WangJiho, u kterého se zdálo, že ho chtěl znovu kopnout. „Han-Guang-June, Han-Guang-June! Uklidni se!”

Vypadalo to, že doba „spaní” uplynula, zatímco nastala doba „být opilý”, a tak si Lan WangJi našel svou cestu ven.

Ta situace mu přišla tak nějak známá— historie se vážně opakovala, ne? Ale tentokrát vypadal Lan WangJi ještě normálněji než posledně. Ani neměl boty nasazené špatně. I když drze odkopl Wen Ninga, jeho výraz byl stále dokonale spravedlivý. Nikdo na něm nemohl najít ani chybičku. Když ho Wei WuXian stáhl, urovnal si rukávy a kývl. Hrdě stál tam, kde byl, a zdržel se dalšího kopání.

Wei WuXian té chvíle využil, aby se Wen Ninga zeptal: „Jak jsi na tom?”

Wen Ning: „Jsem v pořádku.”

Wei WuXian: „Pokud jsi v pořádku, tak vstaň! Kvůli čemu pořád klečíš?”

Wen Ning se vyškrábal a váhal. „Mladý pane Lane.”

Lan WangJi nakrčil obočí a zakryl si uši. Pak se otočil zády k Wen Ningovi. Tváří v tvář Wei WuXianovi použil vlastní tělo, aby mu zabránil dívat se na Wen Ninga.

Wen Ning: „...”

Wei WuXian: „Bude nejlepší, když tam nebudeš stát. Lan Zhan, uch, tě vážně nerad vidí.”

Wen Ning: „...Co se mladému panu Lanovi stalo?”

Wei WuXian: „Nic moc. Je jenom opilý.”

„Cože?” Wen Ning se tvářil prázdně, jako kdyby něco takového nedokázal přijmout. Po chvilce konečně pokračoval: „Takže... co budeš dělat?”

Wei WuXian: „No, co můžu dělat? Hodlám ho odnést dovnitř a uložit ho.”

Lan WangJi: „Dobře.”

Wei WuXian: „Hmm? Copak si nezakrýváš uši? Jak to, že mě najednou zase slyšíš?”

Tentokrát Lan WangJi odmítl odpovědět, předstíral, že to nebylo on, kdo je před chvilkou vyrušil. Wei WuXian si nebyl jistý, jak zareagovat. Otočil se na Wen Ninga: „Dávej na sebe pozor.”

Wen Ning přikývl. Nemohl si pomoct a znovu se podíval na Lan WangJiho. Zrovna když chtěl odejít, ho Wei WuXian zastavil.

„Wen Ningu, proč si... nejdřív nenajdeš nějaké místo, kde by ses skryl?”

Wen Ning se na chvilku odmlčel.

Wei WuXian dodal: „Dá se říct, že už jsi dvakrát zemřel. Jdi si dobře odpočinout.”

Když odešel, Wei WuXian stáhl Lan WangJimu ruce, kterými si zakrýval uši. „Dobrá. Je pryč. Už ho nemůžeš slyšet, ani vidět.”

Lan WangJi konečně pustil vlastní uši. Prázdně zíral na Wei WuXiana svýma světle zbarvenýma očima.

Jeho oči byly tak jasné, tak upřímné, že se ve Wei WuXianovi vzedmula touha po lumpárně. Jako kdyby mu něco v těle vzplanulo, se škádlivě usmál. „Lan Zhane, pořád mi odpovíš, na cokoli se zeptám? Uděláš, cokoli ti řeknu?”

Lan WangJi: „Hmm.”

Wei WuXian: „Sundej si stužku na čele.”

Lan WangJi si poslušně sáhl za hlavu a pomalu rozvázal prameny. Sundal si bílou stužku, co byla vyšívaná motivy plujících obláčků.

Wei WuXian vzal stužku do rukou a párkrát ji otočil. Prozkoumal každý kousek. „Takže na tom vážně není nic zvláštního, co? A to jsem si myslel, že se v tom skrývá nějaké obrovské tajemství. Ale proč jsi byl tehdy tak naštvaný, když jsem ji sundal?” Nebo to možná bylo tím, že ho dřívější Lan WangJi prostě nenáviděl. A společně s ním i všechno, co dělal?

Najednou ucítil, jak se mu něco utáhlo kolem zápěstí. Lan WangJi mu svázal obě ruce stužkou a začal na ní dělat uzly.

Wei WuXian: „Co to děláš?”

Chtěl vidět, co přesně chtěl Lan WangJi udělat, a tak ho nechal pokračovat. Když mu Lan WangJi svázal ruce k sobě, nejdřív uvázal jednoduchý uzel. Chvíli o tom přemýšlel, jako kdyby měl pocit, že na tom něco nebylo úplně v pořádku, a změnil to na pevný uzel. Pak o tom ještě chvíli popřemýšlel, pořád nespokojený a uvázal nahoře ještě jeden uzel.

Stužka sekty Lan z Gusu byl pásek látky, co vzadu visel dolů, když se uvázal. Když se člověk pohnul, elegantně vlála ve vzduchu, a proto byla celkem dlouhá. Lan WangJi na stužce uvázal sedm nebo osm uzlů, čímž vytvořil sloupek malých, ošklivě vyhlížejících hrudek a konečně se cítil dost spokojeně na to, aby přestal.

Wei WuXian: „Hej, pořád chceš tuhle svoji stužku?”

Lan WangJi se přestal mračit. Jak držel jeden konec stužky, zvedl Wei WuXianovy ruce před sebe, jako kdyby obdivoval, jaké mistrovské dílo to vytvořil. S rukama pověšenýma ve vzduchu si Wei WuXian pomyslel: Zrovna teď pravděpodobně hodně vypadám jako zločinec... Počkat, proč si s ním takhle hraju? Copak jsem to neměl být já, co si s ním bude hrát?

Wei WuXian si to konečně uvědomil. „Sundej to.”

Lan WangJi se s radostí natáhl po jeho límci a šerpě, opakoval přesně to samé jako předtím.

Wei WuXian zakřičel: „Tohle nesundávej! Sundej to na mých rukách. To, s čím jsi mě svázal. Stužku.”

Kdyby mu Lan WangJi nesvázal jenom ruce, ale také ho svlékl, ta scéna by byla k nevíře děsivá!

Jak Lan WangJi zaslechl jeho žádost, znovu nakrčil čelo a pokročil tak, že nic neudělal. Wei WuXian zvedl ruce a přemlouval ho: „Řekl jsi, že mě budeš poslouchat, ne? Buď hodný chlapec a sundej to.”

Lan WangJi se po něm podíval a pak v tichosti odvrátil zrak, jako kdyby nedokázal pochopit, co mu Wei WuXian říká, a musel o tom ještě chvíli přemýšlet.

Wei WuXian si postěžoval: „Ach, teď to chápu! Jsi celý natěšený, když ti řeknu, abys mě svázal, ale nedokážeš pochopit, když ti řeknu, abys to sundal. Je to tak?”

Stužka sekty Lan z Gusu byla vyrobená ze stejného materiálu jako jejich uniformy. Ačkoli vypadala tence, ve skutečnosti byla celkem pevná. A jelikož ji Lan WangJi pevně ovinul kolem a uvázal dlouhou řádku uzlů, Wei WuXian se z toho nedokázal vykroutit bez ohledu na to, jak moc se snažil. V tichosti to okomentoval: Teď jsem si pod sebou vážně podřezal větev, co? Dobře že to je jenom stužka a ne nějaké divné magické provazy, jinak by mě vážně svázal.

Lan WangJi zíral do dálky, jak tahal za konce stužky a spokojeně jimi máchal ze strany na stranu.

Wei WuXian ho prosil: „Můžeš to prosím rozvázat? Han-Guang-June, jak může někdo tak elegantní udělat něco takového? Jaký má smysl mě takhle svázat? Pokud nás takhle někdo uvidí, bude to pro tebe vážně ostuda, ne?”

Když Lan WangJi zaslechl tu poslední větu, začal ho táhnout směrem k ulicím.

Jak ho Lan WangJi táhl, Wei WuXian se zapotácel. „P-p-počkej chvilku. Tím jsem myslel, že by bylo zlé, kdyby to někdo viděl. A ne že bys to měl nechat někoho vidět. Hej! Jenom předstíráš, že mi nerozumíš, že jo? To děláš naschvál? Takže hodláš rozumět jenom tomu, co chceš? Lan Zhane, Lan WangJi!”

Než vůbec domluvil, Lan WangJi ho už vytáhl z lesíka. Obešli to po ulici a znovu vstoupili do hlavní síně v přízemí.

Juniorové stále jedli a žertovali. I když došlo k menšímu rozkolu, mladí lidé na takové věci vždycky rychle zapomínali. Zrovna byli uprostřed hraní s alkoholem. Někteří z kurážnějších juniorů ze sekty Lan si také chtěli pokoutně usrknout. Vždycky někdo sledoval schodiště vedoucí na druhé podlaží, dávali pozor na Lan WangJiho. Nikdo z nich nečekal, že Lan WangJi najednou přitáhne Wei WuXiana hlavním vchodem, na který vůbec nedávali pozor. Když se otočili, všechny je to šokovalo.

Jak se Lan JingYi vrhl na šálek s alkoholem na stole s nadějí, že ho zakryje, během toho převrhl několik misek a talířů. Ten předmět, co chtěl zakrýt, byl teď ještě nápadnější.

Lan SiZhui vstal. „H-HanGuang-June, proč jsi znovu přišel dovnitř tímhle vchodem?”

Wei WuXian se zasmál. „Haha. Vašemu HanGuang-Junovi bylo trochu moc horko, a tak se rozhodl se projít po venku, aby vás všechny přichytil nepřipravené. Vidíte? A tady jste a pijete, když nemáte.”

Potají se modlil, aby ho Lan WangJi odtáhl přímo nahoru, aniž by dělal nebo říkal něco zbytečného. Pokud bude zticha a bude udržovat své chladné vzezření, nikdo si nevšimne, že je na něm něco špatně.

Zrovna když mu ta myšlenka prolétla hlavou, Lan WangJi ho odtáhl ke stolu juniorů.

Lan SiZhui byl už více než šokovaný. „HanGuang-June, tvoje stužka...”

Než mohl ta slova dokončit, spatřil Wei WuXianovy ruce.

HanGuang-Junova stužka byla uvázaná kolem Wei WuXianových zápěstí.

Jako kdyby měl Lan WangJi pocit, že si tohoto faktu nevšimlo dost lidí, jak držel konce stužky, pozvedl Wei WuXianovy ruce a všem je ukázal.
--------------------------------------------


~ HanGuang-June, bravo! Takhle si označkovat teritorium. Teď už si můžeš být jistý, že ti na tvůj majetek rozhodně nikdo nesáhne. Dokonce ani Wen Ning! ~

~ Takže příznaky Lan WangJiho opilosti: nadměrná žárlivost, selektivní slyšení, pokusy zabránit WWX dívat se na cokoli jiného než na něj. ~

~ V příští kapitole se dozvíme, jak juniorové zareagovali (a kolik z nich přitom kleplo). ~



Hlavní stránka
Postavy a pojmy

<Předchozí>...<Následující>