GDC - kapitola 45

Kapitola 45 – Půvab (3)

Z nějakého důvodu se dneska večer Wei WuXian cítil příliš provinile, aby si ještě troufl vmáčknout se na stejnou postel jako Lan WangJi. Zbytek večera strávil sezením na zemi a někdy během noci usnul s hlavou opřenou o dřevěnou postel. Za úsvitu matně cítil, jak ho někdo něžnými pohyby zvedl a uložil ho na postel. Když zápolil, aby otevřel oči, spatřil Lan WangJiho stále lhostejnou tvář.

Okamžitě se cítil ještě rozpačitěji. „Lan Zhane.”

Lan WangJi odpověděl s „hmm”.

Wei WuXian se zeptal: „Jsi střízlivý nebo stále opilý?”

Lan WangJi: „Střízlivý.”

Wei WuXian: „Ach... Takže už je pět.”

Lan WangJi se v tuto dobu budil každý den, a proto se Wei WuXian naučil poznat, kolik je, aniž by se podíval z okna. Lan WangJi pozvedl Wei WuXianova zápěstí, která na sobě obě měla zarudlé značky. Ze svého rukávu vytáhl malou, tyrkysovou porcelánovou lahvičku a nanesl na ránu obsah. Ta místa, na které nanesl jemnou mast, okamžitě působila zklidněně.

Wei WuXian přimhouřil oči. „Bolí to... HanGuang-June, když jsi opilý, jsi tak hrubý.”

Lan WangJi ani nevzhlédl: „Jak si usteleš, tak si taky lehneš.”

Wei WuXianovi přeskočilo srdce. „Lan Zhane, ty si vážně nepamatuješ, co jsi udělal, když ses opil, že ne?”

Lan WangJi: „Ne.”

Wei WuXian: 'To je pravděpodobně pravda. Jinak by mě už z rozpaků dávno zabil.'

V duchu mu přišlo, že je dobře, že si na to Lan WangJi nevzpomínal, ale také že to je neštěstí. Měl pocit, jako kdyby potají udělal nebo snědl něco, co neměl, a teď se o samotě skrýval v koutku a ušklíbal se, jak na to nikdo nepřišel. Ale zároveň byl zklamaný, že se o to potěšení nemohl s nikým podělit. Bezděky mu pohled znovu spočinul na Lan WangJiho rtech.

Ačkoli se mu koutky nikdy nezvedly, jeho rty vypadaly celkem jemně a i to opravdu byl jemný pocit.

Wei WuXian se bezděky kousal do rtů a znovu byl duchem nepřítomný. 'Sekta Lan z Gusu je tak přísná a Lan Zhan není vůbec romantický, takže rozhodně nepolíbil žádné dívky. Co teď budu dělat? Náhodou se mi dostalo velké cti. Mám mu to říct? Až se to dozví, bude tak naštvaný, že začne brečet? Ach, no... Možná by to udělal, když byl ještě mladší, ale teď pravděpodobně ne. A je to, jako kdyby byl mnich ze dřeva. Je možné, že takové myšlenky ještě nikdy předtím neměl... Počkat! Když byl posledně opilý, zeptal jsem se ho, jestli má někoho rád a on řekl ano. Možná ji už políbil? Ale soudě podle Lan Zhanova zvyku se omezovat, si pravděpodobně vážně dává pozor, aby nepřekročil žádné meze. Pravděpodobně se nikdy nepolíbili a ani se dokonce nedrželi za ruce. Když už jsme u toho, tehdy možná ani nepochopil, o jakém druhu „mít rád” vlastně mluvím...'

Když Lan WangJi skončil s aplikováním masti, někdo třikrát zaťukal na dveře. Skrz se ozval Lan SiZhuiův hlas: „HanGuang-June, všichni jsou vzhůru. Půjdeme?”

Lan WangJi: „Počkejte dole.”

Skupina odešla z města a před městskou věží se rozloučili. Původně se učedníci navzájem neznali. Navzájem se navštěvovali jen během diskuzních konferencí, co se pořádaly v jejich sektách. Ale během těchto posledních pár dní si s ostatními prošli nejenom tím incidentem s mrtvými kočkami, ale i napínavým dnem ve strašidelném městě. Dokonce spolu spálili papírové peníze, propašovali si alkohol, pohádali se a navzájem se proklínali. Zkrátka se už znali celkem dobře. Před odchodem se všichni zdráhali odejít, dávali si před městskými branami na čas a diskutovali o tom, jak se navštíví během diskuzní konference a kdy půjdou na noční lov na území toho druhého.

Ani Lan WangJi je nijak nepopoháněl. Nechal si je povídat, zatímco on v tichosti stál pod stromem. V Lan WangJiově přítomnosti se Fairy neodvážila štěkat nebo pobíhat kolem. Také dřepěla pod stromem a nervózně zírala na Jin Linga. Vrtěla na něj oháňkou.

Wei WuXian využil příležitosti, kdy Lan WangJi dohlížel na Fairy. Popadl Jin Linga za rameno a nějakou chvíli s ním kráčel.

Mo XuanYu byl jedním z Jin GuangShanových nelegitimních synů, což z něj dělalo nevlastního bratra Jin ZiXuana a Jin GuangYaa. Co se týkalo generací, dal se také považovat za Jin Lingova strýčka. A tak kráčel, zatímco k Jin Lingovi spravedlivě mluvil povýšeným tónem: „Až se vrátíš, nehádej se se svým strýčkem. Poslouchej ho. Od teď si dávej pozor. Nepobíhej kolem a nesnaž se znovu jít sám na noční lov.”

Ačkoli byl Jin Ling z prominentní sekty, zkazky se nevyhnuly nikomu. Jelikož oba dva rodiče byli pryč, bylo jenom přirozené, že chtěl ostatním co možná nejdřív dokázat svou cenu.

Wei WuXian pokračoval: „Kolik ti je? Patnáct? Většina učedníků v tvém věku neulovila žádné úžasné zvíře, tak proč jsi tak nedočkavý a chceš něco takového udělat?”

Jin Ling se kabonil. „Mým strýčkům bylo také kolem patnácti, když se proslavili.”

Wei WuXian to v duchu okomentoval: 'To není to samé! Tehdy byla sekta Wen z Qishanu stále na vrcholu a všichni se museli mít na pozoru. Kdyby nebojovali a nekultivovali co možná nejvíc, kdo mohl vědět, jestli budou další, kterým dojde štěstí? Během Tažení proti slunci tě odtáhli na bojiště bez ohledu na to, jestli ti bylo patnáct nebo kolik. Když je teď situace stabilní a sekty jsou v míru, atmosféra samozřejmě není tak napjatá a lidé nekultivují jako šílení. Už toho není třeba.'

Jin Ling dodal: „I tomu psovi Wei Yingovi bylo kolem patnácti, když zabil Želvu masakru. Pokud to dokázal dokonce i on, proč ne já?”

Jak Wei WuXian zaslechl své jméno zmíněné hned po tom slově před tím, krve by se v něm nedořezal. Nějak se mu podařilo zbavit se té husí kůže. „Zabil ji on? Nezabil ji HanGuang-Jun?”

Když Wei WuXian zmínil Lan WangJiho, Jin Ling se na něj podivně podíval. Chtěl něco říct, ale spolkl to. „Ty a HanGuang-Jun... To je jedno. To je tvoje vlastní věc. Každopádně se o vás vůbec nezajímám. Užívej si, že jsi ustřižený rukáv. Ta nemoc je nevyléčitelná.”

Wei WuXian se zašklebil. „Hej, jak je to nemoc?”

V duchu se smál: 'Pořád si myslí, že na Lan Zhana bezostyšně dorážím?!'

Jin Ling pokračoval: „Už znám význam za čelní stužkou sekty Lan z Gusu. Když už je to takhle, řádně zůstaň po HanGuang-Junově boku. I když jsi ustřižený rukáv, měl bys být umírněný. Nezahrávej si s ostatními muži, zvlášť ne s lidmi z naší sekty! Nebo jinak mě neviň z důsledků.”

To „naše sekta”, co řekl, zahrnovalo jak sektu Jin z Lanlingu, tak sektu Jiang z Yunmengu. Zdálo se, že jeho schopnost tolerovat ustřižené rukávy se zvýšila. Dokud to nebyl někdo z těch dvou sekt, dokázal nad tím přimhouřit oko.

Wei WuXian nesouhlasil: „Ty jeden! Co myslíš tím zahrávat si s jinými muži? Tak strašný nejsem. Čelní stužka? Ta má v sektě Lan z Gusu nějaký význam?”

Jin Ling: „No tak! Víš, co to znamená. Přestaň s tím. Už o tom nechci mluvit. Co jsi Wei Ying?”

Na konci své odpovědi najednou vrhl tak přímočarou otázku, že to Wei WuXiana překvapilo. Wei WuXian klidně odpověděl: „Myslíš si, že jsme podobní?”

Jin Ling byl chvíli zticha. Pak najednou zapískal a zavolal: „Fairy!”

Jelikož na ni zavolal její majitel, s vyplazeným jazykem přiběhla. Wei WuXian se okamžitě rozběhl. „Buď hodný! Proč sem voláš psa?!”

Jin Ling: „Pche! Sbohem!”

Když se rozloučil, hrdě odkráčel směrem k Lanlingu. Pravděpodobně se stále bál zajít za Jiang Chengem na Lotosové molo v Yunmengu. Učedníci z jiných sekt se také vydali jinými směry. Nakonec tu zůstali jenom Wei WuXian, Lan WangJi a juniorové ze sekty Lan.

Jak kráčeli, juniorové se nedokázali udržet a otáčeli se a ohlíželi se za sebe. Ačkoli Lan JingYi nic neřekl, to zdráhání odejít měl jasně napsané na tváři. Zeptal se: „Kam půjdeme dál?”

Lan ShiZhui: „ZeWu-Jun je momentálně na nočním lovu v oblasti Tanzhou. Vrátíme se rovnou do Oblačných zákoutí nebo půjdeme tam a setkáme se s ním?”

Lan WangJi: „Jděte do Tanzhou.”

Wei WuXian: „Skvělé. Možná mu můžeme dokonce pomoct. Stejně nevíme, kde dál hledat hlavu našeho drahého přítele.”

Ti dva se bavili vpředu, zatímco zbytek chlapců je následovalo trochu dál od nich. Po chvilce chůze Lan WangJi promluvil: „Jiang Cheng ví, kdo jsi.”

Wei WuXian seděl na oslu, co pomalu kráčel vpřed. „Jo, ví to. Ale co může dělat? Nemá na to žádný důkaz.”

Na rozdíl od posednutí těla nebyl na obětování těla žádný důkaz. Jiang Cheng to stejně odvodil jen z toho, jak vypadal, když čelil psovi. Zaprvé, Jiang Cheng nikdy nikomu neřekl, že se Wei WuXian bojí psů; zadruhé jen lidé, co ho znali, by to mohli posoudit na základě reakcí a výrazů, jelikož neexistoval žádný nezvratný důkaz. I kdyby se Jiang Cheng nakonec rozhodl všude vylepit letáčky, na kterých se psalo, že se Patriarcha YiLingu Wei WuXian děsil psů, všichni by stejně pravděpodobně věřili, že se SanDu ShengShou po tak dlouhém pátrání po Patriarchovi YiLingu a selhání při každém pokusu nakonec zbláznil.

Wei WuXian: „Takže jsem vlastně vážně zvědavý. Jak přesně jsi mě poznal?”

Lan WangJi odpověděl klidným tónem: „Také jsem vážně zvědavý, proč máš tak děravou paměť.”

Během dne dorazili do Tanzhou. Než se setkali s Lan XiChenem, po cestě prošli kolem zahrady. Když viděli, jak ta zahrada byla velká a majestátní, a přesto se o ni nikdo nestaral, všichni učedníci ze zvědavosti vešli dovnitř. Dokud jejich počínání nebylo něco, co by bylo proti sektovním pravidlům, Lan WangJi je nikdy nezastavil. Proto je nechal jít dovnitř.

V zahradě byl pro lidi, co si chtěli vychutnat scenérii, altánek a pár laviček, stůl a pár stoliček vyrobených z kamene. Ale po letech větru a deště se jeden roh altánku sesul a dvě stoličky se převrátily. V zahradě nebyly žádné rostliny nebo květiny, jenom křehké větve a uschlé listí. Tahle zahrada už byla dlouho opuštěná.

Po nějaké době, co se juniorové nadšeně toulali po zahradě, Lan SiZhui promluvil: „Tohle je zahrada Paní výročních květů, ne?”

Lan JingYi byl zmatený. „Paní výročních květů? Kdo to je? Tahle zahrada má majitele? Proč vypadá tak sešle? Zdá se, že se o ni dlouho nikdo nestaral.”

Výroční květy byly květiny, co měly krátké období květu a kvetly jenom v určitých obdobích. Existovalo mnoho různých druhů a barev, které při rozkvětu rozvoněly celou zahradu. Jak Wei WuXian to jméno zaslechl, nemohl si pomoct a něco si vybavil.

Lan SiZhui položil ruku na jeden sloup altánku a chvíli přemýšlel. „Pokud si to pamatuju správně, pravděpodobně to je ono. Tahle zahrada bývala celkem slavná. Jednou jsem o ní četl v knize, v kapitole Kvetoucí duch Květinové paní. V Tanzhou je zahrada a v té zahradě je paní. Pokud člověk za měsíčního světla odrecituje báseň a ona ji uváží jako pěknou báseň, dá tomu člověku výroční květ, jehož vůně přetrvá tři roky; když tu báseň uváží jako chabou nebo když se řádky nerýmují, vrhne jim květy do tváře a pak vyprchá.”

Lan JingYi: „Takže pokud báseň odrecituješ špatně, hodí ti květinu do tváře? Snad ty kytky neměly trny. Jinak kdybych to zkusil, určitě by mi tvář začala krvácet. Co to je za vílu?”

Lan SiZhui: „Nenazýval bych ji vílou. Byla spíš jako duch. Legendy praví, že prvním majitelem zahrady byl básník. Sám ty květiny zasadil a choval se k nim jako k přátelům, každý den jim tu recitoval poezii. Pod vlivem emocí z poezie z flóry zahrady vykrystalizoval duch a stal se Paní výročních květů. Když někdo přišel a jeho poezie byla slušná a umožnila jí vzpomenout si na člověka, co ji zasadil, byla šťastná a dala mu květinu. Pokud byla poezie špatná nebo nezněla příjemně, vynořila se z keřů a hodila tomu člověku květinu do tváře. Člověk, na kterého takhle zaútočila, omdlel a když se vzbudil, uvědomil si, že ho vyhodili ze zahrady. Před deseti lety sem do této zahrady chodilo nekonečné množství lidí.”

Wei WuXian: „Taková romantika. Ale dozajista vím, že Knihovnický pavilon v sektě Lan z Gusu by neměl knihy, v kterých se píše něco takového. SiZhuii, buď upřímný. Řekni nám, jakou knihu jsi četl a kdo ti ji dal.”

Lan SiZhui zčervenal a potají se podíval na Lan WangJiho, bál se, že bude potrestaný.

Lan JingYi se zeptal: „Je ta Paní vážně pěkná? Proč by sem jinak chodilo tolik lidí?”

Když Lan SiZhui viděl, že Lan WangJi neměl v úmyslu jej potrestat, potají si vydechl úlevou. Teprve pak se usmál a odpověděl: „Pravděpodobně byla pěkná. Přece jenom vykrystalizovala z tak příjemné věci a byl to tak romantický duch. Ale ve skutečnosti nikdo nikdy neviděl tvář Paní. I když lidé neuměli skládat poezii, bylo více než snadné si zapamatovat pár básní, a tak většina lidí od Paní dostala květiny. I když vzácně přišel někdo, kdo to odrecitoval špatně, nesetkali se s ní, protože ho okamžitě poslala do bezvědomí. Ale... jeden člověk byl výjimka.”

Další chlapec se zeptal: „Kdo?”

Wei WuXian si zlehka odkašlal.

Lan SiZhui: „Patriarcha YiLingu, Wei WuXian.”

Wei WuXian znovu zakašlal. „Uch, proč je to zase on? Nemůžeme mluvit o něčem jiném?”

Nikdo mu nevěnoval pozornost. Lan JingYi nervózně mávl. „Ticho! Co Wei WuXian udělal? Byl to takový velký zlosyn— co udělal tentokrát? Čapl Paní a vynesl ji ven?”

Lan SiZhui: „No, ne. Ale aby spatřil tvář Paní, šel celou cestu z Yunmengu až sem do Tanzhou. Kdykoli přišel do zahrady, naschvál odrecitoval báseň špatně, aby se Paní naštvala, uhodila ho květinou a vyhodila ho ven. Když se probral, přivlekl se zpět dovnitř a pokračoval ve špatném recitování. Když se tohle opakovalo více než dvacetkrát, konečně spatřil tvář Paní. Poté všude chodil a chválil ji, jak nádherně vypadala. Ale Paní byla také celkem podrážděná. Celkem dlouho se neukázala. Kdykoli přišel, zasypala ho deštěm květin. Ta scéna byla opravdu úžasnější než jakýkoli jiný zázrak.”

Chlapci vybuchli smíchy. „Wei WuXian byl tak otravný člověk!”

„Vážně se tak moc nudil?”

Wei WuXian se dotkl své tváře. „Jak to bylo nudné? Kdo v mládí neudělal pár takových věcí? Když už jsme u toho, proč vůbec lidé ví o něčem takovém? A dokonce je to vážně zaznamenané v knize. Kdybyste se mě zeptali, to je taky celkem nudné.”

Lan WangJi se na něj díval. Ačkoli byl stále bezvýrazný, v očích se mu skrýval nezvyklý lesk. Díval se, jako kdyby se mu smál.

Wei WuXian si pro sebe pomyslel: 'Hej, Lan Zhane, ať tě ani nenapadne si ze mě dělat legraci. Znám alespoň osm – pokud ne deset – trapných historek z tvého mládí. Dřív nebo později je chlapcům řeknu a zničím tu nedotknutelnou, bezúhonnou reputaci jejich HanGuang-Juna.'

Prohlásil: „Vy děti jste pořád tak rozjařené. Určitě jste četli zahálčivé knihy, místo abyste se soustředili na kultivaci. Až se vrátíte, určitě se HanGuang-Junem nechte potrestat a opište sektovní pravidla. Desetkrát.”

Chlapci naříkali: „Desetkrát ve stojce?!”

Wei WuXiana to taky šokovalo. Otočil se na Lan WangJiho. „Tvoje sekta nutí učedníky dělat při opisování stojku? To je strašné.”

Lan WangJi klidně odpověděl: „Vždycky by byl někdo, kdo by se nepoučil jen prostým opisováním sektovních pravidel. Stojky nejenom zaručují lepší výkon v budoucnu, ale také přispívají ke kultivaci.”

Wei WuXian byl samozřejmě ten někdo, co se nikdy nepoučí. Předstíral, jako že nevěděl, o čem to Lan WangJi mluví. Otočil se a zjistil, že byl rád, že nemusel opisovat písma a přitom dělat stojku.

V dobré náladě poté, co si vyslechli ty historky, se chlapci rozhodli, že se na tu noc utáboří v Zahradě výročních květů. Táboření bylo stejně během nočních lovů běžné. Skupina nasbírala z okolí hromadu suchých větví a suchého listí a rozdělala oheň. Lan WangJi odešel, aby obešel oblast. Nejen proto, aby se ujistil, že bylo okolí bezpečné, ale aby také rozmístil formaci pro případ nějakého nočního útoku.

Wei WuXian se posadil u ohně a natáhl si nohy. Když byl teď Lan WangJi pryč, konečně měl příležitost vyjasnit si svůj zmatek. „Správně. Musím se vás na něco zeptat. Jaký má význam čelní stužka vaší sekty?”

Jak to chlapci zaslechli, jejich výrazy se okamžitě změnily. Všichni začali koktat. Wei WuXianovi poskočilo srdce a pak mu začalo bít rychleji a rychleji.

Lan SiZhui se obezřetně zeptal: „Seniore, ty to nevíš?”

Wei WuXian: „Ptal bych se na to, kdybych to věděl? To vypadám, že se tak moc nudím?”

Lan JingYi zamumlal: „Ano... Přece jen jsi dokázal udělat něco takového jako nás oklamat, abychom se seřadili a podívali se na něco takového...”

Wei WuXian šťouchal do ohně klacíkem, vypouštěl tak návaly jisker. „Nebylo to k vašemu tréninku a taky abyste se dostali ze své pohodlné zóny? Vážně to je efektivní. Pokud mě budete poslouchat, vážně z toho v budoucnu budete mít užitek.”

Zdálo se, že Lan SiZhui pečlivě volil svoje slova. Odpověděl až po dlouhém váhání. „Dobrá. Čelní stužka sekty Lan z Gusu znamená sebeusměrňování. Seniore, to víš, ne?”

Wei WuXian: „Ano. A?”

Lan SiZhui pokračoval: „A zakladatel sekty Lan z Gusu, Lan An, řekl, že člověk se může zříct veškerého usměrňování, jen když je s člověkem, kterého miluje a kterého si váží. Takže to poselství, které se po generace předává je, totiž... čelní stužka naší sekty je velmi zvláštní předmět, co je velmi velmi osobní a citlivý. Člověk nemůže druhému snadno povolit se stužky dotknout, nemůže si ji sundat, jak se mu zlíbí, a rozhodně ji nemůže uvázat na jiného člověka. To je zakázané. Totiž pokud, pokud...”

Nepotřeboval tu větu dokončit.

Ty mladé, nevinné tváře u ohně se rděly mnoha odstíny rudé. Dokonce ani Lan SiZhui nedokázal pokračovat v řeči.

Wei WuXian měl pocit, jako kdyby se mu do hlavy nahrnula téměř polovina veškeré jeho krve.

Ta stužka, ta stužka, t-t-t-ta....

Ta stužka byla vážně celkem významná!

Najednou měl pocit, že vážně potřeboval trochu čerstvého vzduchu. Vyskočil a odpelášil ven, rovnováhu se mu podařilo nabýt, až když se zachytil kůry uschlého stromu. V duchu vykřikl: '...Dobré nebe! Co jsem to kruci provedl?!'

Tehdy v Qishanu sekta Wen pořádala velkolepou Diskuzní konferenci. Měla trvat sedm dní. Bylo naplánováno, že na každý den bude jiná zábava. Během jednoho toho dne se pořádala soutěž v lukostřelbě.

Pravidla soutěže byly následující. Na loviště měl vstoupit každý učedník, kterému bylo méně než dvacet. Z více než tisíce terčů v podobě papírových figurín v životní velikosti byla jenom stovka posedlá urputnými duchy. Pokud člověk sestřelil špatný terč, byl okamžitě venku. Člověk mohl v soutěži zůstat jen tak, že neustále sestřeloval správné papírové figuríny, co v sobě měly zlého ducha. Nakonec se pořadí učedníků určilo podle toho, kdo sestřelil nejvíc, kdo střílel s nejvyšší přesností a tak dále.

Wei WuXian se takové události samozřejmě účastnil jako jeden ze soutěžících ze sekty Jiang z Yunmengu. Jelikož před soutěží celé dopoledne poslouchal debaty sekty, cítil se nezvykle vrávoravý. Nálada se mu zvedla, až když si na záda zvedl luk a šípy. Se zíváním kráčel k lovišti a najednou vedle sebe zahlédl pohledného chlapce se světlou pletí a chladným chováním. Měl na sobě rudou róbu s kulatým límcem, s rukávy s těsným otvorem a pásek z devíti zlatých prstenců. Tohle byl uniformní oděv všech juniorů, co přišli na Diskuzní konferenci v Qishanu. Na něm vypadal výjimečně dobře. Měl nádech elegance, pár stop elánu, ale spoustu pohlednosti. Člověk si nemohl pomoct a při pohledu na takového chlapce se rozzářil.

Chlapec zrovna zkoušel svůj luk, nesl si svazek šípů s bílými pírky na křidélkách. Jak svými útlými prsty přejel po tětivě, vydala zvuk, jako kdyby to byla struna citery, silný, a přesto nádherný.

Wei WuXianovi přišel ten chlapec trochu povědomý. Když o tom chvilku popřemýšlel, konečně si vzpomněl a nadšeně chlapce pozdravil: „Hej! Bratře WangJi, to jsi ty!”

V té době to už byl rok, co Wei WuXian studoval v Gusu a co ho poslali zpět do Yunmengu. Když dorazil do Yunmengu, řekl všem lidem o tom, co v Gusu viděl. Zvláště to, že i když Lan WangJiho tvář vypadala pěkně, byl tak zkostnatělý, že dělal tohle, a tak nudný, že dělal tamto. Zanedlouho úplně zapomněl na své dny v Gusu a dál šaškoval v jezerech a horách. Dřív Lan WangJiho viděl jen v prostém „pohřebním hávu” uniformy sekty Lan z Gusu. Nikdy ho neviděl v tak jasném a nápadném oděvu. A když se teď znovu setkali, s tou jeho přehnaně pěknou tváří ho jeho vzezření na chvilku zaslepilo a on ho okamžitě nepoznal.

Na druhou stranu jakmile Lan WangJi dozkoušel svůj luk, hned odkráčel. Wei WuXian se rozpačitě obrátil na Jiang Chenga. „Zase mě ignoroval. He.”

Jiang Cheng se po něm lhostejně podíval a také se rozhodl ho ignorovat. Na střelnici vedlo více než dvacet vstupů; každá sekta měla svůj. Jak Lan WangJi kráčel ke vstupu sekty Lan z Gusu, Wei WuXian se tam proplížil ještě před ním. Lan WangJi se přesunul na stranu a i on se přesunul na stranu; Lan WangJi se přesunul na druhou stranu a i on se přesunul na druhou stranu. Zkrátka prostě odmítal nechat Lan WangJiho projít.

Nakonec Lan WangJi zůstal stát tam, kde byl, a mírně zvedl bradu. Promluvil vážným tónem: „S dovolením.”

Wei WuXian: „Konečně se mnou budeš mluvit? Předstíral jsi, že mě neznáš nebo že jsi mě neslyšel?”

Ne tak daleko od nich na ně zírali chlapci z jiných sekt. Někteří se smáli, někteří vykřikli. Jiang Cheng netrpělivě mlaskl. S šípy na zádech kráčel k jinému vstupu.

Lan WangJi chladně zvedl oči a zopakoval: „S dovolením.”

Wei WuXianovi se na rtech objevil mírná úsměv, pozvedl obočí a otočil se stranou. Klenuté dveře vstupu byly celkem úzké. Lan WangJi o něj zavadil, jak kráčel dovnitř. Když vstoupil, Wei WuXian zezadu zakřičel: „Lan Zhane, stužku na čele máš nakřivo.”

Všichni učedníci z předních sekt velmi dbali na udržování svého vzezření, zvláště ti ze sekty Lan z Gusu. Jak to Lan WangJi zaslechl, bez přemýšlení natáhl ruku, aby si ji upravil. A přesto byla jeho stužka jasně stejně řádně uvázaná jako vždycky. Otočil se a vrhl po Wei WuXianovi otrávený pohled. Wei WuXian se jenom smál, jak se otočil ke vstupu pro sektu Jiang z Yunmengu.

Poté, co všichni vstoupili a soutěž oficiálně začala, učedníci jeden po druhém odcházeli, protože omylem střelili normální figurínu. Wei WuXian s každým výstřelem srazil jednu. Ačkoli byl pomalý, nikdy žádnou neminul. Brzy z toulce vytáhl sedmnáct nebo osmnáct šípů. Zrovna když přemýšlel, co by se stalo, kdyby vystřelil druhou rukou, se mu něco najednou zatřepotalo před tváří.

Ten předmět byl jemnější než dotyk jehnědy unášené větrem a Wei WuXiana to lechtalo na tváři. Když se otočil, spatřil, že Lan WangJi už nějak došel do jeho blízkosti. Stál zády k Wei WuXianovi a čelem k papírové figuríně a zrovna natahoval svůj luk.

Konce jeho stužky tančily ve vánku a jemně se otíraly Wei WuXianovi o tvář.

Přimhouřil oči. „Bratře WangJi!”

Lan WangJi už měl luk ve tvaru úplňku, ale stejně po krátké chvilce váhání odpověděl: „Co?”

Wei WuXian: „Máš stužku nakřivo.”

Tentokrát mu Lan WangJi odmítal znovu uvěřit. Jak vypustil šíp, odpověděl, aniž by se otočil: „Směšné.”

Wei WuXian: „Tentokrát je to pravda! Vážně je nakřivo. Prostě sleduj, pokud mi nevěříš. Narovnám ti ji.”

Jak mluvil, přibližoval se a chopil se konce stužky, co se mu třepotala před očima. Ale bohužel měl ruce prostě až příliš rozpustilé. V minulosti si vypěstoval zvyk tahat dívky z Yunmengu za copy. Kdykoli se dotkl předmětu, co byl jako pruh něčeho, měl nutkání za něj zatahat. A tak bez přemýšlení zatahal i tentokrát. Ale jelikož stužka už byla mírně nakřivo, trochu uvolněná, když za ní teď zatáhl, hned Lan WangJimu spadla z čela.

Lan WangJimu se okamžitě zatřásla ruka, v které držel luk.

Otočit se mu podařilo až po dlouhé chvíli. Pomalu vlastní pohled upřel do Wei WuXianových očí.

Wei WuXian tu jemnou stužku stále držel v ruce. „Promiň. Nebylo to naschvál. Tady máš, můžeš si ji znovu uvázat.”

Lan WangJiho výraz byl temnější než kdy dřív.

Skoro se zdálo, jako by se nad jeho tváří vznášel oblak černé mlhy. Jak sevřel v ruce šíp, na hřbetu ruky mu vystoupily žíly. Jevil se tak naštvaně, že se mu tělo skoro třáslo. Když Wei WuXian viděl, že i oči měl podlité krví, nemohl si pomoct a sevřel stužku v ruce. 'Jsem si jistý, že jsem z něj stáhl stužku a ne nějakou část jeho těla?'

Lan WangJi byl šokovaný, že se odvážil stužku zmáčknout, a vzal mu ji z rukou tak rychle, jak jen dokázal.

Wei WuXian stužku pustil, jen co po ní skočil. Zbytek učedníků ze sekty Lan z Gusu také ustal ve svých útocích a všichni přišli k nim. Lan XiChen dal svému mladšímu bratrovi ruku kolem ramen a tichým hlasem mluvil k mlčícímu Lan WangJimu. I ostatní se zdáli podobně vážní, jako kdyby čelili mocnému nepříteli. Jak mluvili, potřásali hlavou a letmo se po Wei WuXianovi dívali s podivnými, nepopsatelnými výrazy na tváři.

Wei WuXian slyšel jen pár vágních termínů jako „nehoda”, „uklidni se”, „není třeba se bát”, „muž”, „pravidla sekty” a tak dál. Byl z toho ještě zmatenější. Když po něm Lan WangJi vrhl poslední ošklivý pohled, otočil se a sám odkráčel ze střelnice ven.

Jiang Chen přišel k němu a zeptal se: „Co jsi provedl tentokrát? Copak jsem ti neřekl, abys ho neškádlil? Prostě bys neměl dobrý den, kdyby sis aspoň jednou nevykopal vlastní hrob, co?”

Wei WuXian pokrčil rameny. „Řekl jsem mu, že má stužku nakřivo. Poprvé jsem ho klamal, ale podruhé to bylo doopravdy. Nevěřil mi a naštval se. Nestáhl jsem mu stužku naschvál. Proč si myslíš, že je tak naštvaný? Už se ani neúčastní soutěže.”

Jiang Cheng se mu posmíval: „Není to jasné? To proto, že tě obzvláště nenávidí!”

V toulci za zády už neměl skoro žádné šípy. Jak to Wei WuXian viděl, také se dal do práce.

Za celé ty roky tomuto incidentu vážně nevěnoval moc pozornosti. Ze začátku vlastně měl své pochyby, že ta stužka měla pro klan Lan zvláštní význam. Ale po té soutěži na to úplně zapomněl. Když teď pomyslel na to, jak se na něj ostatní učedníci sekty Lan dívali...

I když mu stužku bez svolení a vůbec sundal spratek přímo všem na očích, Lan Zhanovi se podařilo zdržet toho, aby Wei WuXiana tehdy zastřelil, přímo tam na místě – lidé se slušným vychováním byli tak děsiví!!! Vážně byl hoden titulu HanGuang-Jun!!!

A když o tom přemýšlel ještě víc, Wei WuXian si uvědomil, že se po tom incidentu dotkl Lan WangJiho stužky více než jednou!!!

Lan JingYi byl zmatený. „Co to dělá, takhle chodit sem a tam? To se přejedl?”

Další chlapec dodal: „A tvář mu přechází od rudé po zelenou... Vážně to je kvůli něčemu, co snědl?”

„Nesnědli jsme nic zvláštního... Je to kvůli významu naší stužky? Zdál se trochu moc rozrušený. Zdá se, že má HanGuang-Juna vážně hodně rád. Podívejte, jak je šťastný...”

Wei WuXianovi se konečně podařilo se zklidnit, když prošel kolem keře seschlých květin zhruba padesát krát. Když zaslechl tu poslední větu, byl mezi smíchem a slzami. Najednou za sebou zaslechl, jak někdo šlápl na suché listí.

Ze zvuku těch kroků dokázal říct, že to nebylo dítě. Pravděpodobně se vrátil Lan WangJi. Wei WuXian rychle ovládl výraz na své tváři, otočil se a spatřil černou postavu, co stála ve stínu mrtvého stromu nedaleko.

Ta postava byla celkem vysoká, celkem vzpřímená a celkem důstojná.

Ale chyběla jí hlava.
--------------------------------------------

~ Přísahám, že mi žaludek udělal kotrmelec. Člověk čeká nějakou romantickou scénu a ono tohle... Samozřejmě můžete tipovat, kdo je ten člověk bez hlavy... ~

~ No, a teď už nás čeká akorát 1.600 stránek (počítáno v mé čtečce) plných agónie. Jen sem tam proloženými občasnou romantickou scénou. Ovšem ty tam jsou určitě jen na to, aby čtenář nepadl, ještě než příběh vůbec dočte... ~


Hlavní stránka
Postavy a pojmy

<Předchozí>...<Následující>