GDC - kapitola 48 (1)

Kapitola 48 – Záludnost (3)

Jak Wei WuXian čekal, poslední díl Nie MingJueova těla, jeho hlavu, měl Jin GuangYao vskutku u sebe.

Nie MingJue, člověk, co se během Tažení proti Slunci dostával do neporazitelné zuřivosti, byl zapečetěný pod vrstvami v tak stísněné, bezútěšné místnosti a už nikdy neměl vidět světlo.

Kdyby Wei WuXian prostě odstranil pečeť na hlavě, ChiFeng-Zunova mrtvola by ji byla schopná vycítit a sama by si pro ni přišla. Jak zkoumal omezení helmy a dumal, jak přesně se s tím vypořádat, najednou pocítil mocnou sílu přitažlivosti. Jeho beztížným papírovým tělem to švihlo kupředu, takže se přilepil Nie MingJueovi na čelo.

Na druhé straně Kapří věže Lan WangJi dál zíral do Wei WuXianovy tváře, zatímco seděl vedle něj. Za okamžik mu zacukalo v prstech. Se sklopenýma očima se jemně dotkl jeho rtů.

Bylo to vskutku velmi jemné, stejně jemné, jako když mu papírová postavička narazila do rtů.

Najednou Wei WuXian mírně trhl rukama, sevřel je v pěsti. Lan WangJimu ztvrdl výraz a vzal si Wei WuXiana do náručí. Držel mu tvář a viděl, že i když měl Wei WuXian oči stále zavřené, obočí měl pevně stažené k sobě.

Wei WuXian v tajné místnosti neměl vůbec čas zareagovat. Ti zesnulí, co v sobě chovali nesmírnou zášť, vysílali tak nenávistnou energii a promítali ji do živých, mírnili svůj hněv a šířili své emoce. Tohle byla příčina většiny strašení. Vlastně to byl také mechanismus za Vcítěním. Kdyby Wei WuXian používal své hmotné tělo, tedy obrannou linii své duše, ta naštvaná energie by se jej rozhodně nemohla dotknout, pokud by nechtěl. Ale momentálně posedl chabý list papíru, což významně oslabilo jeho schopnost obrany. Nejenom že byl blízko hlavy, ale Nie MingJueova energie zášti byla také nezvykle silná. Wei WuXiana to ovlivnilo jen po chvilce nepozornosti. Před sekundou si pomyslel „ale ne” a v další už cítil pach krve.

Za celá léta na tak hutný pach nenarazil. To něco pohřbené v jeho kostech se okamžitě probudilo, začalo to kypět a vířit. Jakmile otevřel oči, spatřil před sebou odlesk meče, stín rozlité krve a hlavu muže letící k nebesům společně s jeho padlým tělem.

Ten sťatý muž měl na sobě róbu s klanovým motivem plamenů a slunce. Wei WuXian sledoval „sám sebe” vložit šavli do pochvy. Z úst mu vyšel tichý hlas: „Jdi pro hlavu. Pověs ji, ať ji ti wenští psi vidí.”

Někdo zpoza něj odpověděl: „Ano!”

Wei WuXian si uvědomil, kdo ten sťatý muž byl.

Byl to nejstarší syn vůdce sekty Wen z Qishanu, Wen RuoHana— Wen Xu. Zabil ho Nie MingJue v Hejianu. Hlavu mu usekl jediným úderem a pověsil ji před jednotkami, na ukázku pro kultivátory sekty Wen. Rozzuření kultivátoři sekty Nie mu tělo rozsekali na kousky, pak ho rozdrtili a promísili se zemí.

Nie MingJue pohlédl na mrtvolu na zemi a pak ji odkopl stranou. S rukou na jílci šavle se poklidně rozhlédl kolem.

ChiFeng-Zun byl celkem vysoký. Když se posledně vcítil do A-Qing, jeho zorné pole bylo celkem nízké, ale tentokrát bylo ještě vyšší než jeho normální výhled. Když shlédl, spatřil nespočet obětí. Někteří měli na sobě róby se sluncem a plameny; někteří měli na zádech erb se zvířecí hlavou sekty Nie z Qinghe; někteří nebyli odění v žádné uniformě. Každá skupina sestávala zhruba z jedné třetiny. Při takové strašné scéně vzduch prosycoval pach krve. Jak kráčel kupředu, prohlížel své okolí, jako kdyby si stále chtěl zkontrolovat, jestli některý z kultivátorů sekty Wen stále dýchal. Z doškové střechy domu po straně najednou vzešlo chřestění.

Mávl šavlí a tím místem se prohnala nelítostná větrná čepel. Jak rozsekla hrubé dveře domu, odhalila vyděšenou matku a dceru. V takovém omšelém domě bylo jen málo věcí, nedostatek skrýší těm dvěma dovolil se akorát skrýt pod stolem a zadržovat dech. Jak kulaté oči té mladé ženy zachytily odraz Nie MingJueova krví smáčeného a vražedného zjevu, okamžitě jí vytryskly slzy. Dívka v jejím náručí už otevřela ústa, byla oněmělá děsem.

Když Nie MingJue spatřil, že to byly jen obyčejná matka s dcerou, s největší pravděpodobností dvě prosté ženy, kterým se nepodařilo utéct, než bitva propukla, jeho nakrčené obočí mírně povolilo. Zezadu k němu přišel podřízený, co nevěděl, co se stalo. „Vůdče sekty?”

Matka a dcera akorát věděly, že do jejich všedního života vtrhlo pár skupin kultivátorů a bojovali spolu jako ďáblové. Nikdo nevěděl, kdo stál na té dobré straně a kdo byl ten špatný. Obávali se každého, kdo držel čepel, a myslely si, že určitě zemřou. Tváře měly pokřivené úděsem. Nie MingJue se na ně podíval a potlačil svou krvežíznivost. „To nic.”

Spustil ruku, v které držel šavli, a přešel na druhou stranu místnosti. Mladá žena se okamžitě zhroutila na zem, stále objímala svou dceru. Po chvilce si nemohla pomoct a začala vzlykat.

O pár kroků se Nie MingJue najednou zastavil a otázal se podřízeného za sebou: „Kdo byl ten kultivátor, co během poslední čistky bojiště držel hlídku na konci?”

Podřízený na okamžik zaváhal. „Držel hlídku na konci? Já... nevzpomínám si.”

Nie MingJue se zamračil. „Řekni mi, až si vzpomeneš.”

Dál kráčel kupředu. Kultivátor odspěchal přeptat se ostatních lidí. Zanedlouho ho znovu dohnal. „Vůdče sekty! Zeptal jsem se. Kultivátor, co během poslední čistky bojiště držel hlídku, se jmenuje Meng Yao.”

Jak Nie MingJue zaslechl to jméno, pozvedl obočí, jako kdyby mu to přišlo tak nějak překvapivé.

Wei WuXian už věděl proč. Než Jin GuangYaa přijali do jeho klanu, jmenoval se Meng Yao, příjmení měl po své matce. Tohle vůbec nebylo žádným tajemstvím. To jméno bylo vlastně „dobře známé”.

Ačkoli nebylo mnoho lidí, co by na vlastní oči spatřili, jaké to bylo, když do věže poprvé přišel Jin GuangYao, ten, co se později stal LianFang-Zunem a stál v Kapří věži s jednoznačnou mocí, zkazky už celou situaci ve velkém vysvětlily. Jin GuangYaova matka byla proslavená v jednom z nevěstinců v Yunmengu. Tehdy se pyšnila pověstí, že byla jednou z nejnadanějších prostitutek. Povídalo se, že dobře hrála na citeru a že psala výtečnou kaligrafií. Byla tak dobře vzdělaná, že by téměř mohla být mladou dámou z bohatého klanu. Bez ohledu na to, jak moc připomínala dámu, lidé samozřejmě říkali, že prostitutka byla stále prostitutka.

Když Jin GuangShan jednou náhodou zavítal do Yunmengu, rozhodně si nenechal ujít tak slavnou prostitutku. Celé dny se zdržoval kolem té ženy Meng a spokojeně se vrátil, když jí dal dárek na památku. Když se vrátil, přirozeně se choval stejně jako nespočetněkrát předtím, úplně na tu zamilovanou ženu zapomněl.

V porovnání s tím byli Mo XuanYu a jeho matka celkem upřednostňovaní. Jin GuangShan si přinejmenším stále pamatoval, že měl takového syna, a přivedl jej zpět do Kapří věže. Naopak Meng Yao takové štěstí neměl. Syn prostitutky měl daleko do dobré rodiny. Stejně jako paní Mo, když prostitutka Meng porodila Jin GuangShanovi dítě, s velkou oddaností čekala, že si ji a její dítě kultivátor odvede. S péčí Meng Yaa učila, připravovala ho na jeho budoucí vstup do kultivačního světa. A přesto i když už mu bylo více než deset let, po jeho otci stále nebylo ani vidu, ani slechu, zatímco žena Meng už byla nebezpečně nemocná.

Než zemřela, dala mu dárek na památku, co jí nechal Jin GuangShan, a řekla mu, aby si našel cestu do Kapří věže. A tak Meng Yao sbalil své věci a odešel z Yunmengu. Po namáhavé cestě dorazil do Lanlingu. Když se dostal ke Kapří věži, nebylo mu dovoleno vstoupit, a tak vytáhl dárek na památku a požádal, aby uvědomili vůdce sekty.

Památkou na Jin GuangShana byl perlový knoflík. Tohle v sektě Jin z Lanlingu nebylo nijak zvláštní – takové předměty se daly najít všude. Jejich nejběžnějším použitím bylo jako dárek krásným ženám, když Jin GuangShan vyjel ven flirtovat. Předstíral, že taková pěkná maličkost byla vzácný poklad a často to doplňoval přísahami a sliby. Dával je a pak na ně zapomněl, jak se mu zachtělo.

Meng Yao vážně přišel ve špatnou dobu. Ten den byly náhodou Jin ZiXuanovy narozeniny. Jin GuangShan a paní Jin spolu s různým příbuzenstvem oslavovali zvláštní den jejich drahého chlapce. Za šest hodin už bylo pozdě večer. Jelikož všichni měli co nevidět vyrazit k příznivému vypouštění lampionů, sluha konečně našel volnou chvilku, aby je upozornil. Když paní Jin spatřila perlový knoflík a vzpomněla si na Jin GuangShanovu historii, její tvář okamžitě potemněla. Jin GuangShan spěšně rozdrtil perlový knoflík na prach a nahlas sluhu pokáral a rozkázal mu, aby vyhnal kohokoli, kdo byl venku, pro případ, že by na něj při vycházce ven narazili.

A tak Meng Yaa vykopli z Kapří věže. Skutálel se ze schodů, z vršku až dolů.

Poté, co se zvedl, údajně nic neřekl. Otřel si krev z čela, pak si oklepal prach, co se mu zachytil na oblečení, sebral svoje věci a odkráčel.

Jen co začalo Tažení proti Slunci, Meng Yao se přidal k jednotkám sekty Nie z Qinghe.

Kultivátoři pod velením Nie MingJuea, jak nezávislí kultivátoři, tak ti ze sekty Nie z Qinghe, byli nasazení na různých místech. Jedním z těch míst byl bezejmenný hřeben hory v Hejianu. Nie MingJue šel na horu po svých. Než se vůbec přiblížil k základně, spatřil chlapce oděného v látce, jak vyšel ze smaragdového lesa s bambusovou tubou v ruce.

Zdálo se, že ten chlapec zrovna skončil s nabíráním vody, nohy se mu podlamovaly únavou. Zrovna když chtěl vstoupit do jeskyně, najednou se zastavil. Stál před vchodem do jeskyně a chvíli poslouchal, jako kdyby zvažoval, jestli má vejít nebo ne. Nakonec s bambusovou tubou stále v ruce v tichosti kráčel jiným směrem.

Po chvilce chůze si našel místo na kraji cesty a dřepl si tam. Vylovil trochu bílého jídla ze svých provizí a omyl jej vodou.

Nie MingJue k němu přišel. Jak chlapec jedl s hlavou svěšenou, najednou zjistil, že na něj padl vysoký stín. Vzhlédl, pak odložil jídlo a vstal. „Vůdče sekty Nie.”

Chlapec měl menší postavu. Měl světlou pleť a tmavé obočí, přesně ty rysy, co si u Jin GuangYaa získávaly přízeň. V této době jej jeho klan ještě nepřijal do Kapří věže, kvůli čemuž na čele neměl rodové znaménko rumělky.

Nie MingJue si na tu tvář jasně vzpomínal. „Meng Yao?”

Meng Yao uctivě odpověděl: „Ano.”

Nie MingJue: „Proč sis neodpočinul v jeskyni jako všichni ostatní?”

Meng Yao otevřel pusu, ale jen se rozpačitě usmál, jako kdyby nevěděl, co má říct. Když to Nie MingJue viděl, prošel kolem něj a kráčel směrem k jeskyni. Meng Yao vypadal, jako kdyby ho chtěl stáhnout zpět, ale neodvažoval se. Nie MingJue ztajil svůj dech, takže si ho nikdo nevšiml, i když dorazil k ústí jeskyně. Lidé uvnitř se stále nahlas bavili.

„...Jo, to je on.”

„To snad ne! Jin GuangShanův syn? Jak může Jin GuangShanův syn žít stejně jako my? Proč se nevrátil a nevyhledal svého otce? Jeho otci by stačilo jenom ukázat a zbavil by ho takové bídy.”

„Myslíš si, že se nechce vrátit? Co si myslíš, že dělal, když tu památku vzal z Yunmengu až do Lanlingu?”

„Tak si vybral špatnou možnost. Jin GuangShanova žena je děsivá.”

„Tím myslím, Jin GuangShan má venku tolik dětí, přinejmenším celou kupu synů a dcer. Viděl jsi, že by někoho z nich přijal? Udělat takovou scénu bylo jako říkat si o trapas.”

„No, lidé by neměli doufat v beznadějné. Zmlátili ho do kuličky a čí je to vina? Nemůže vinit nikoho. Sám si vykopal hrob.”

„Je to takový hlupák! Pomyslel by kdy Jin GuangShan na jiného syna, když má Jin ZiXuana? O to méně na nějakého syna prostitutky, kterou orazili tisíce. Kdo ví, čí to bylo sémě. Podle mě se ho Jin GuangShan neodvážil přijmout pravděpodobně proto, že měl také své pochybnosti! Hahahaha...”

„Ach, vážně? Vsadím se, že si ani nepamatoval, že by si s tou ženou užil.”

„Mě vlastně dojalo, že se Jin GuangShanovo sémě smířilo s tím, že nám nosí vodu, hahaha...”

„Smířilo, to jistě. Dal do toho takové energie. Copak nevidíš, jak pilně pracuje? Každý den pobíhá kolem a snaží se všem zavděčit. Je celý nemocný, aby něčeho dosáhl a jeho otec ho pak přijal.”

V Nie MingJueově srdci zaplál plamen hněvu a propálil se až do Wei WuXiana.

Rukou okamžitě sevřel jílec své šavle. Meng Yao ho šel honem zastavit, ale nepodařilo se mu to. Šavle už byla vytasená a balvan před jeskyní se roztříštil. Pár desítek kultivátorů původně sedělo v jeskyni a odpočívalo. Všichni vyskočili a vytasili své meče, překvapil je ten roztříštěný balvan. Bambusové tuby, co měly v rukách, se rozkutálely po zemi.

Nie MingJue je bez váhání pokáral: „Pijete vodu, co vám přinesl, a přitom mluvíte tak škodolibě! To jste se k mým jednotkám přidali ne proto, abyste zabíjeli wenské psy, ale abyste planě tlachali?!”

Celou jeskyni zachvátil zmatek. Všichni znali ChiFeng-Zunovu povahu— čím víc se člověk snažil vysvětlovat, tím byl nahněvanější. Když viděli, že pravděpodobně nedokáží uniknout trestu a budou muset říct pravdu, nikdo se neodvažoval promluvit ani slovo. Nie MingJue se chladně zasmál. Ani on do jeskyně nevkročil. Místo toho se otočil na Meng Yaa. „Ty, následuj mě.”

Otočil se a kráčel k úpatí hory. Meng Yao ho následoval. Jak ti dva kráčeli, Meng Yao měl hlavu skloněnou níž a níž. I jeho tempo se zpomalilo.

Promluvil až po trochu váhání: „Děkuju, vůdče sekty Nie.”

Nie MengJue: „Řádný muž by se měl nést s hrdou spravedlností. Není třeba se zajímat o tlachání těch zahalečů.”

Meng Yao přikývl. „Ano.”

Ačkoli odpověděl takhle, stejně měl na tváři náznak starosti. Dneska byl Nie MingJue schopen pro něj ostatní zmírnit, protože mu pomohl. Ale v budoucnosti ho kultivátoři rozhodně přimějí zaplatit desetkrát nebo stokrát víc. Jak se tím mohl netrápit?

A přesto Nie MingJue pokračoval: „Čím víc ti lidé blábolili za tvými zády, tím víc budeš dřít, abys je umlčel. Viděl jsem tě na bojišti. Pokaždé jsi na nejpřednějších liniích a na konci zůstáváš, abys pomohl s prostými lidmi. Dobrá práce. Pokračuj v tom.”

Jak to Meng Yao zaslechl, na chvilku se odmlčel, tvář měl prázdnou. Pak mírně zvedl hlavu. Nie MingJue dodal: „Tvůj šerm je celkem svižný, ale ne dostatečně pevný. Je třeba na tom víc zapracovat.”

Tohle už bylo očividné povzbuzení. Meng Yao si pospíšil: „Vůdče sekty Nie, děkuju za radu.”

Ale Wei WuXian věděl, že jeho šerm nebude pevný bez ohledu na to, jak moc trénoval. Jin GuangYao nebyl jako ostatní učedníci. Jeho základ byl tak chabý, že se nikdy nedostal do nových výšek. A tak v kultivaci mohl mířit jenom na množství místo kvality. Kvůli tomu obešel všechny vůdce sekty a naučil se jejich techniky. Také to byl důvod, proč jej lidé kritizovali jako „zloděje technik”.

Hejian nebyl jenom kritickým místem Tažení proti Slunci, ale také Nie MingJueovým hlavním bojištěm. Jako stěna ze železa stála stranou sekty Wen z Qishanu a bránila jí kamkoli vpadnout. Sekta Nie z Qinghe a sekta Wen z Qishanu byly od začátku nepřáteli, a přesto to v sobě vždycky dusily. Když válka začala, obě strany vybuchly. Nezáleželo na tom, jestli šlo o malou nebo velkou bitvu, každá byla na smrt a často vedla k vážnému krveprolití. Prostý lid v oblasti Hejian utrpěl těžké ztráty. Sektu Wen z Qishanu něco takového přirozeně nezajímalo, ale sekta Nie z Qinghe se musela starat.

Za takových okolností se Meng Yao, kdo neúnavně vyprazdňoval bojiště a po každé bitvě pomáhal prostému lidu, dočkal více a více pozornosti od Nie MingJuea. Po nějaké době ho Nie MingJue přímo povýšil na svého zástupce, co mu měl stát po boku.

Na druhou stranu Meng Yao využil této příležitosti a dokonale splnil každý úkol, co mu byl dán. A tak nynější Jin GuangYao nebyl jako své budoucí já, kdy mu Nie MingJue neustále huboval. Vlastně si ho celkem cenil. Wei WuXian až příliš často slyšel ty žerty, kdy „LianFang-Zun prchl, jen co se doslechl, že dorazil ChiFeng-Zun”. Pokaždé, když viděl, jak si Meng Yao pokojně povídal s Nie MingJuem, měl vždycky úžasně pocit, že to je celkem neuvěřitelné.

V tento den bojiště v Hejianu přivítalo jistého hosta.

Během Tažení proti Slunci se povídaly historky chvály o všech třech z Uctívané trojice. Historky o ChiFeng-Zunovi byly všechny o tom, jak překonal veškeré překážky a když skončil, nezbyl po něm ani náznak wenských psů.

Ale ZeWu-Jun— Lan XiChen— byl jiný než on. Když se situace v oblasti Gusu zklidnila, Lan QiRen ji s velkou houževnatostí dokázal ubránit. A tak Lan XiChen často vyjížděl, aby pomohl ostatním a zachraňoval životy před nebezpečím. Za celé Tažení proti Slunci nesčetněkrát znovu nabyl ztracené území a pomohl při těsných útěcích. Proto byli lidé extatičtí, kdykoli zaslechli jeho jméno. Jako kdyby zahlédli paprsek naděje, mocné eso v rukávu.

Pokaždé, když Lan XiChen procházel Hejianem, jak doprovázel ostatní kultivátory, na krátko si odpočinul. Hejian sloužil jako nějaká přestupní stanice. Nie MingJue ho zavedl do prostorné, jasně osvětlené síně. Uvnitř sedělo pár dalších kultivátorů.

Ačkoli Lan XiChen vypadal téměř stejně jako Lan WangJi, Wei WuXian je dokázal rozpoznat po jediném pohledu. A přesto když tu tvář spatřil, stejně si nemohl pomoct a všiml si té podobnosti. Pro sebe si pomyslel: 'Copak se teď asi děje s mým tělem. Pokud do papírového těla pronikla energie zášti, stane se něco i mému skutečnému tělu? Všimne si Lan Zhan, že se něco děje?'

Po nezávazné výměně předstoupil Meng Yao, co Nie MingJueovi stál po boku, a nabídl všem čajové šálky. Na přední linii se člověk používal, jako kdyby jich bylo šest; vůbec tu nebyl prostor pro služebné a sluhy. A tak Jin GuangYao, jeho zástupce, přijal i tyto každodenní triviality. Pár kultivátorů váhalo, když spatřilo jeho tvář. Jejich výrazy se lišily.

Jin GuangShanovy „důvěrné historky” byly vždycky široce rozšířeným počátkem konverzace. Meng Yao byl jistou dobu známým žertem, kvůli čemuž ho pár lidí poznávalo. Pravděpodobně si mysleli, že syn prostitutky s sebou možná také nesl nějaké nečisté věci, a tak kultivátoři nepili ze šálků, co jim oběma rukama nabídl. Místo toho odložili šálky stranou a dokonce vytáhli bílé kapesníky. Jako kdyby to bylo až příliš nepříjemné, opakovaně si otírali prsty, kterými se šálku dotkli. Ať už to bylo naschvál nebo ne. Nie MingJue nebyl ten typ, co by na něco takového dbal. Ale Wei WuXian to zahlédl koutkem oka. Meng Yao se choval, jako kdyby nic neviděl. Jeho úsměv ani nezakolísal, jak dál rozdával čaj.

Jak Lan XiChen přijal svůj šálek, vzhlédl na něj a usmál se. „Děkuju.”

Okamžitě poté usrkl trochu čaje. Teprve pak pokračoval v konverzaci s Nie MingJuem. Pár kultivátorů se začalo cítit nervózně, když tu scénu viděli.

Nie MingJue nebyl nikdy pro náladu. Ale před Lan XiChenem se jeho výraz uvolnil. „Jak dlouho zůstaneš?”

Lan XiChen: „Bratře MingJue, budu muset zůstat na noc. Dalšího rána odcházím a setkám se s WangJim.”

Nie MingJue: „Kam?”

Lan XiChen: „Do Jianglingu.”

Nie MingJue se zamračil: „Není Jiangling stále v rukách wenských psů?”

Lan XiChen: „Už pár dní ne. Momentálně je v rukách sekty Jiang z Yunmengu.”

Jeden vůdce sekty promluvil: „Vůdče sekty Nie, nemyslím jsi, že jsi o tom už slyšel. Vůdce sekty Jiang z Yunmengu je v té oblasti celkem mocný.”

Další člověk dodal: „Jak by mohl nebýt? Sám Wei WuXian může čelit milionům, tak koho by se děsil? Může tam prostě sedět a ovládat svou oblast na rozdíl od nás, co tady riskujeme vlastní život. S takovým štěstím...”

Někdo si všiml, že jeho slova nebyla v dobrém tónu. „No, je dobře, že ZeWu-Jun a HanGuang-Jun všem pomáhají. Jinak nevím, kolik sekt a nevinných prostých lidí by padlo do rukou wenských psů.”

Nie MingJue: „Tvůj bratr je tam?”

Lan XiChen přikývl. „Vzal tam pár lidí na začátku měsíce.”

Nie MingJue: „Úroveň kultivace tvého bratra je celkem vysoká. Sám by měl stačit. Tak proč stejně jdeš?”

Když Wei WuXian slyšel, jak Nie MingJue pochválil úroveň Lan WangJiho kultivace, pocítil zvláštní nával radosti. 'ChiFeng-Zune, ty máš ale skvělý vhled!'

Lan XiChen si povzdechl. „Je to celkem trapné, ale zdá se, že když tam WangJi dorazil, měl nějaké malé konflikty s mladým panem Weiem ze sekty Jiang z Yunmengu.”

Nie MingJue: „Co se stalo?”

Někdo promluvil: „Myslím, že se HanGuang-Jun dostal s Wei WuXianem do rozepře, protože jeho metody byly až příliš nepřirozené. Povídá se, že HanGuang-Jun kritizoval Wei WuXiana přímo do tváře, jak zostudil mrtvá těla, jak je krutý a jak miluje zabíjení, jak zapomněl na své původní úmysly a tak dále. Ale tam všichni mluví o bitvě u Jianglingu. Wei WuXiana popisují tak neuvěřitelně. Kdyby mi štěstí přálo, rád bych to viděl na vlastní oči.”

Historka tohoto člověka nebyla tak špatná jako historky ostatních. Ty více přehnané historky dokonce vyprávěly o tom, jak spolu on a Lan WangJi na bojišti bojovali, zatímco zabíjeli wenské psy. Ve skutečnosti jejich vztah tehdy nebyl tak naprosto nekompatibilní, jak se povídalo, ale došlo k pár triviálním střetům.

V té době Wei WuXian chodil sem a tam a vykopával hroby, zatímco Lan WangJi si vždycky vybíral ta nejtíživější slovíčka jako jak to nebyla čestná cesta a jak to ubližovalo jak tělu, tak mysli. Někdy to Wei WuXianovi dokonce přímo ztěžoval. A co víc, každých pár dní bojovali s wenskými psy. Jak přímo, tak potají. V té době se oba snadno rozčílili, takže se často rozloučili ve zlém.

Když teď Wei WuXian poslouchal, jak to ostatní nadnesli, měl pocit, že to bylo tak dávno jako v minulém životě. Ačkoli si najednou vzpomněl— že to vážně bylo v minulém životě.

Někdo promluvil: „Podle mého názoru to HanGuang-Jun vážně nemusí dělat. Dokonce i živí mají k mrtvým blízko, tak proč bychom se o ty mrtvoly měli starat?”

Další s tím souhlasil: „Ano, žijeme v drsné době, ne? Vůdce sekty Jiang má pravdu. Co se týče zla nebo dobra, kdo je větší zlo než ti wenští psi? Stejně je na naší straně. Já říkám, že to je v pořádku, dokud zabíjí wenské psy.”

Wei WuXian si pomyslel: 'No, to nebylo to, co jste řekli, když jste za mnou přišli s obléháním.'

Brzy poté se Lan XiChen a zbytek zvedl. Meng Yao je zavedl do jejich pokojů. Naopak Nie MingJue se vrátil do svého pokoje. Vzal si šavli se štíhlým tělem a nesl ji s sebou, jak šel vyhledat Lan XiChena.

A přesto než se vůbec přiblížil, už slyšel, jak se dva lidé baví uvnitř místnosti. Lan XiChen promluvil: „Jaká náhoda. Přidal ses k MingJueovým silám a stal ses jeho zástupce.”

Meng Yao: „Mám až příliš velké štěstí, že jsem si zasloužil ChiFeng-Zunovo uznání.”

Lan XiChen se usmál. „MingJue má celkem plamennou osobnost. Určitě pro tebe muselo být skutečně těžké získat si jeho uznání.”

Po chvilce začal znovu mluvit: „V těchto dnech vůdce sekty Jin z Lanlingu s velkými obtížemi spravuje oblast Langya. Momentálně se snaží najmout víc lidí.”

Meng Yao krátce váhal. „ZeWu-June, tím myslíš...”

Lan XiChen: „Takové zdrženlivosti není třeba. Vzpomínám si, že jsi mi kdysi řekl, že doufáš, že si získáš řádné místo v sektě Jin z Lanlingu, že získáš uznání svého otce. Když teď máš pozici a budoucnost pod MingJueem, pořád tvé přání platí?”

Zdálo se, že Meng Yao tu otázku velmi zvažoval, zadržoval dech. Po chvíli ticha odpověděl: „Ano, platí.”

Lan XiChen: „Také bych to tak bral.”

Meng Yao: „Ale teď už jsem zástupce vůdce sekty Nie. Dlužím vůdci sekty Nie dluh vděčnosti. Bez ohledu na to, co zůstalo z mého přání, nemůžu odejít z Hejianu.”

Lan XiChen byl chvíli zticha. „To je vskutku pravda. I kdybys chtěl odejít, pravděpodobně pro tebe bude těžké to nadnést. Ale věřím, že když se rozhodneš se zeptat, MingJue bude tvé rozhodnutí respektovat. Pokud nebude ochotný tě nechat odejít, můžu se ho pokusit přemluvit.”

Nie MingJue se najednou zeptal: „Proč bych tě nenechal odejít?”

Otevřel dveře a vstoupil do místnosti. Lan XiChen a Meng Yao seděli naproti sobě, oba se tvářili vážně. Když ho spatřili, oba byli celkem překvapení. Meng Yao okamžitě vstal, ale než měl šanci promluvit, Nie MingJue řekl: „Sedni si.”

Meng Yao se nepohnul.

Nie MingJue promluvil znovu: „Zítra ti napíšu doporučující dopis.”

Meng Yao: „Vůdče sekty Nie?”

Nie MingJue: „Můžeš ten dopis zanést do Langyi a vyhledat svého otce.”

Meng Yao si pospíšil: „Vůdče sekty Nie, pokud jsi všechno slyšel, pak jsi měl také slyšet, jak jsem řekl, že...”

Nie MingJue ho přerušil: „Nepovýšil jsem tě, protože jsem chtěl, abys mi z vděčnosti všechno vrátil. Prostě jsem si myslel, že bys měl zůstat na této pozici, neboť jsi dostatečně schopný a tvé chování se mi zamlouvá. Pokud mi to chceš vážně splatit, jen na bojišti zabij pár dalších wenských psů!”

Když to Meng Yao zaslechl, byl celý oněmělý navzdory své obvyklé výmluvnosti.

Lan XiChen se zašklebil. „Podívej, řekl jsem ti, že MingJue bude respektovat tvé rozhodnutí.”

Meng Yao měl oči trochu zarudlé. „Vůdče sekty Nie, ZeWu-June... já...” Sklonil hlavu: „...Vážně nevím, co říct.”

Nie MingJue se posadil. „Pokud nevíš, co říct, nic neříkej.”

Položil tu druhou šavli, co měl v ruce, na stůl.

Když ji Lan XiChen spatřil, usmál se. „HuaiSangova šavle?”

Nie MingJue: „I když je tam s tebou v bezpečí, neměl by ani zanedbat vlastní studia. Řekni ostatním, aby na něj dohlédli, když budou mít volnou chvilku. Až se příště setkáme, přezkoumám jeho šavli a písmo srdce.”

Lan XiChen vzal Nie HuaiSangovu šavli do svého rukávu qiankun. „HuaiSang se vymlouval na to, že svou šavli nechal doma. Teď nebude mít žádnou výmluvu k ulévání.”

Nie MingJue: „Když už jsme u toho, už jste se dřív setkali?”

Meng Yao: „Už jsem se se ZeWu-Junem setkal.”

Nie MengJue: „Kde? Kdy?”

Lan XiChen se usmál a potřásl hlavou. „Nemluvme o tom. Je to celoživotní hanba. MingJue, už se dál neptej.”

Nie MingJue: „Proč by ses bál, že přede mnou ztratíš tvář? Meng Yao, mluv.”

Meng Yao: „Pokud to ZeWu-Jun nechce říct, pak to také budu muset udržet v tajnosti.”

Ti tři si povídali, někdy vážně, a přesto někdy v žertu. Jejich konverzace byla mnohem uvolněnější, než když byli v obytné místnosti. Jak Wei WuXian poslouchal jejich hovor, často chtěl také něco říct, a přesto nemohl.

V duchu si pomyslel: 'V této době jejich vztah vážně nebyl špatný. ZeWu-Jun vlastně umí celkem dobře konverzovat, tak proč to Lan Zhanovi tak moc nejde? No, i když je to takhle, být tichý je také skvělé. Já obstarám veškeré mluvení a on může prostě poslouchat a přidat pár hm. Jakže se tomu říkalo...'
--------------------------------------------


~ A bylo by to tak skvělé, kdyby jim tahle idylka vydržela navěky. Ale Meng Yao byl na to až příliš ambiciózní. ~


Hlavní stránka
Postavy a pojmy

<Předchozí>...<Následující>