GDC - kapitola 55 (2)

Byl uvnitř krunýře Xuanwu masakru— jak by tu mohlo být světlo?

Wei WuXian se otočil. Jak si myslel, jen centimetry od něj byl pár velkých zlatých očí. Zrovna si uvědomil, že to hřmící chrápání ustalo, zatímco ta oranžová záře vycházela přímo z Xuanwuových očí!

Překřížené tesáky Xuanwu masakru, v černé a žluté, se zaleskly a Xuanwu zařval svou otevřenou tlamou.

Wei WuXian stál přímo mezi jeho tesáky. Pod přímým útokem těch vln řevu měl pocit, jako kdyby mu měly uši co nevidět prasknout a dokonce ho začalo bolet celé tělo. Jak sledoval, jak se Xuanwu vrhl k němu, vrazil mu svazek cejchovadel do tlamy. Jak načasování, tak pozice byla tak akorát. Ani sekundu později nebo centimetr pod, zacílil na horní a dolní čelisti zvířete!

Zatímco zvíře nebylo schopné tlamu zavřít, Wei WuXian mu celý svazek šípů zabodl do nejdelikátnější části jeho kůže. Ačkoli byly šípy tenké, Wei WuXian je svázal po pěti a zabodl je zvířeti do masa tak hluboko, že se zanořilo i opeření. Bylo to, jako kdyby to byly otrávené šipky. Kvůli té nesmírné bolesti Xuanwu nutil svou tlamu zavřít, až se všechna cejchovadla mezi jeho tesáky ohnula. Kvůli jeho intenzivnímu skusu bylo těch půl tuctu rovných tyčí okamžitě ohnutých do tvaru háku. Wei WuXian mu do jemné kůže zabodl pár dalších svazečků šípů. Od chvíle, co se zvíře narodilo, nikdy nebylo v tak velké nevýhodě. Šílelo bolestí. Hadí tělo se mu svíjelo tak moc, jak jen v krunýři zvládlo, a i hlavou mlátil kolem sebe, takže se ta hromada mrtvol zvedala silou sesuvu.

Wei WuXian byl téměř celý ponořený v páchnoucích údech. Xuanwuovi masakru se rozšířily oči, takže zvětšil tu odpornou žluť. Otvíral tlamu, takže se zdálo, jako kdyby chtěl všechno spolknout. Rychlostí záplavy mu ta hromada mrtvol sklouzla k tlamě. Wei WuXian zápolil, plaval proti proudu, když se najednou chopil železného meče. Poklesl na duchu. Znovu mu v uších zněly ty pronikavé nářky.

Wei WuXianovo tělo už to natáhlo Xuanwuovi do tlamy. Když viděl, že zvíře mělo co nevidět zavřít tlamu, Wei WuXian s mečem v ruce použil znovu stejnou techniku a zabodl jej mezi čelisti zvířete.

Vnitřní orgány stoletého zvířete jako toto byly obvykle schopné věci rozežrat. Pokud by člověka spolkl, v mžiku by se rozplynul jako proužek dýmu!

Wei WuXian se pevně chopil meče. Jako trn se upevnil v tlamě zvířete, nemohl jít ani na jednu stranu. Xuanwu masakru sebou chvíli házel. Ten trn nemohl za žádnou cenu spolknout, nedokázal zavřít tlamu, ale ani nechtěl tlamu uvolnit. Konečně vystřelil ze svého krunýře!

Bál se, jak ho Wei WuXian bodal uvnitř krunýře. Jako kdyby chtěl utéct, pokoušel se ze všech sil vysoukat své tělo ven. Snažil se tak moc, že tím odhalil i delikátní maso, co bylo skryté pod krunýřem. A Lan WangJi už umístil strunu před díru hlavy. Už dávno tam čekal. Jakmile Xuanwu vyrazil ven, pevně strunu utáhl a zabrnkal na ni. Tětiva zavibrovala a zasekla se do masa!

Zvíře nemohlo jít ani dovnitř, ani ven, zadrželi jej těma dvěma útoky. Bylo to deformované zvíře a ne skutečně božské. Nikdy nemělo moc inteligence. Kvůli té bolesti naprosto zešílelo, mávalo hlavou a ocasem a řádilo v temné vodě. Propadalo se ve velkém víru a zvedalo drtivé vlny. Ale ať dělalo, co chtělo, jeden z těch dvou se pevně zasekl v jeho tlamě, takže zvíře nemohlo nic sníst, a druhý použil strunu, aby mu zaškrtil tu tenkou, životně důležitou oblast a zasekával se hlouběji centimetr po centimetru. Jak se rána prohlubovala, i krvácení se zhoršovalo!

Lan WangJi pevně tahal za strunu a odmítal ji uvolnit byť jen na zlomek vteřiny. Takhle držel šest hodin.

Za šest hodin se Xuanwu masakru konečně přestal pohybovat.

Ta životně důležitá oblast zvířete se kvůli Lan WangJiho struně téměř oddělila od zbytku těla. Jelikož Lan WangJi přepjal své síly, dlaně měl také pokryté krví a šrámy. Nad vodou se vznášel obrovský krunýř. Tůň už byla zbarvená nachovým odstínem rudé, co byl viditelný pouhým okem. Pach krve byl tak hutný, že se to dalo splést za jezírko z očistce.

Lan WangJi s plesknutím skočil do vody a plaval k hlavě zvířete. Xuanwu měl doširoka rozevřené oči. Zorničky už mu potemněly, a přesto tlamu stále pevně zatínal.

Lan WangJi: „Wei Yingu!”

Z tlamy zvířete nevyšel žádný zvuk.

Lan WangJi se okamžitě natáhl, chopil se dvou řad tesáků a silou je odtáhl od sebe. Jelikož plaval ve vodě a neměl nic, co by mohl použít jako oporu, podařilo se mu je otevřít až po velkém vypětí. Uvnitř spatřil černý železný meč zabodnutý do tlamy zvířete. Jak hrot, tak jílec se zabodl hluboko do masa. Čepel už byla silou prohnutá.

Wei WuXian měl celé tělo stočené jako kreveta. Hlavu měl svěšenou a rukama stále svíral ne tak ostrou čepel meče. Málem sklouzl do hrdla Xuanwua. Lan WangJi ho okamžitě popadl za klopy a vytáhl ho. Jakmile čelisti Xuanwua povolily, železný meč vyklouzl do vody a potopil se na dno.

Wei WuXian s očima pevně zavřenýma bezvládně ležel na Lan WangJiho těle s jednou paží kolem jeho ramen. Lan WangJi ho držel kolem pasu a splýval s ním nad krvavou vodou. „Wei Yingu!”

Ruce se mu mírně chvěly. Zrovna když se chtěl dotknout Wei WuXianovy tváře, Wei WuXian se zachvěl a probral se. „Co se děje? Co se děje? Je mrtvý? Je mrtvý?!”

Mírně se zakymácel, takže se oba potopili hlouběji do vody. Lan WangJi ho pevněji sevřel kolem pasu. „Je mrtvý!”

Wei WuXian měl prázdný pohled, jako kdyby měl problém si uvědomit, co se děje. Odpověděl teprve po chvíli přemýšlení: „Je mrtvý? Je mrtvý... Skvělé! Je mrtvý. Předtím neustále řval a řval, jak sebou házel, a pak jsem omdlel. Ach, správně, ta díra! Ta díra pod vodou. Rychle, pojďme. Proplavme tou dírou.”

Lan WangJi vycítil, že se choval podivně. „Co se děje?”

Wei WuXian měl najednou spoustu energie. „Nic! Pojďme odsud co možná nejdřív. Není času nazbyt.”

Opravdu nebylo času nazbyt. Lan WangJi přikývl. „Ponesu tě.”

Wei WuXian: „To není třeba...”

A přesto měl Lan WangJiho paži stále ovinutou kolem pasu jako železný pás a Lan WangJi nezvratným tónem řekl: „Nádech.”

Potápět se v takovém omráčení pravděpodobně nebyl nejlepší nápad. Ani Wei WuXian se nerad nutil a přikývl. Ti dva se zhluboka nadechli a potopili se.

Za chviličku se z fialovorudé vody ozvalo dvojí zašplouchání. Ti dva zase vyplavali.

Wei WuXian vyplivl plnou pusu krvavé vody a otřel si tvář, takže ji měl teď pokrytou nafialovělou rudí. Vypadal ještě hůř než předtím. „Co se děje?! Proč tam není díra?!”

Jiang Cheng opravdu řekl, že na dně tůně byla díra, kterou mohlo naráz projít půl tuctu lidí a ostatní učedníci tou dírou už opravdu utekli. Wei WuXian si původně myslel, že ji nemohli najít, protože ji Xuanwu zakrýval vlastním tělem, ale mrtvé tělo Xuanwua už bylo na jiném místě. A přesto na místě, kde býval, stále nebyla žádná díra.

Z Lan WangJiho mokrých vlasů kapala voda. Neodpověděl. Ti dva se na sebe podívali. Oba mysleli na znepokojivou možnost.

Bylo pravděpodobné, že... Během té intenzivní bolesti, když Xuanwu masakru šíleně máchal svými údy, buď zatřásl skalami pod vodou nebo kopl do určitého místa, což náhodou zapříčinilo, že jediná díra, kterou mohli uniknout... byla zablokovaná.

Wei WuXian zápolil, aby se dostal z Lan WangJiho objetí. Vrhl se do vody. Lan WangJi jej následoval. A přesto po dlouhém pátrání stejně nedokázali najít žádnou díru. Ani takovou, kterou by prošel jediný člověk.

Wei WuXian: „Co budeme dělat teď?”

Po chvilce ticha Lan WangJi odpověděl: „Nejdřív pojďme na břeh.”

Wei WuXian zamával rukama: „...Pojďme na břeh.”

Oba byli naprosto bez energie. Pomalu plavali ke břehu. Když vylezli z vody, oba byli pokrytí krvavým odstínem purpuru. Wei WuXian si svlékl oděv. Vyždímal jej dosucha a vyklepal jej. Nemohl si pomoct a klel: „To si to s námi zahrává nebo co? Myslel jsem si, že když nás nikdo nepřijde zachránit, nebudeme ho moct zabít, i kdybychom chtěli. A proto jsem se do toho pustil. A teď je konečně mrtvý a ten mizera nechal tu díru zhroutit. Sakra!”

Jak Lan WangJi zaslechl to „sakra”, zacukalo mu v obočí. Chtěl něco říct, ale držel to v sobě.

Wei WuXian mrskal svým oblečením, jak klel. Najednou se mu podlomila kolena. Lan WangJi se vrhl vpřed, právě včas, aby jej chytil. Wei WuXian se opíral o jeho ruku a promluvil: „To nic, to nic. Došla mi veškerá energie. Ach, správně. Lan Zhane, viděl jsi, že jsem se držel meče, když jsem byl v jeho tlamě? Kam se ten meč poděl?”

Lan WangJi: „Ponořil se pod vodu. Je na něm něco?”

Wei WuXian: „Ponořil se? Tak to nic.”

Když se tiskl k tomu meči, neustále u uší slyšel příval ječení. Tělo měl chladné a hlava se mu točila. Ten železný meč musel být něco zvláštního. Xuanwu masakru pozřel aspoň pět set lidí. Když si ty lidi odtáhl do krunýře s tělem netknutým, někteří z nich museli být ještě naživu. Ten meč možná patřil kultivátorovi, kterého snědl. A v té hromadě mrtvol v krunýři se skrýval přinejmenším čtyři sta let. Meč, poskvrněn bolestí a záští nespočtu lidí mrtvých i živých, slyšel jejich vřískot.

Wei WuXian si chtěl ten meč nechat a řádně to železo prozkoumat. Ale když se teď potopil a oni tu byli zaseklí a nebyli schopní uniknout, zdálo se vhodné se tím nezabývat. Kdyby to příliš zmiňoval a Lan WangJi si všiml, na co naráží, znovu by byli proti sobě.

Wei WuXian zamával rukama. 'Na tomhle není vážně nic dobrého, co?'

Dál se vlekl kupředu. Lan WangJi jej v tichosti následoval. Po pár krocích se Wei WuXianovi znovu podlomily nohy.

A Lan WangJi ho znovu chytil. Tentokrát mu jednu ruku položil na čelo. Po pár sekundách rozmýšlení promluvil: „Wei Yingu, ty... jsi tak teplý.”

Wei WuXian mu taky přiložil ruku k čelu. „Lan Zhane, ty jsi taky vážně teplý.”

Lan WangJi mu ruku odtáhl a promluvil vlažným tónem: „To proto, že máš studené ruce.”

Wei WuXian: „Myslím, že se mi trochu točí hlava.”

Před zhruba čtyřmi nebo pěti dny dal veškeré bylinky z parfémového váčku Lan WangJimu na nohu. Cejch na hrudi si akorát párkrát otřel. Za posledních pár dní si moc dobře neodpočinul a zrovna se hrabal v hromadě mrtvol a vodě v tůni. Jeho zranění se nakonec zhoršilo.

Wei WuXian měl horečku.

Wei WuXian to chvíli snášel, ale začínal mít větší a větší závrať. Už nedokázal chodit, a tak se rozhodl prostě posadit tam, kde byl. Přemýšlel: „Jak jsem mohl tak snadno dostat horečku? Neměl jsem ji léta.”

Lan WangJi neměl pocit, že by měl vyjadřovat svůj názor k tomu „tak snadno”. „Lehni si.”

Wei WuXian udělal, jak mu bylo řečeno. Lan WangJi ho vzal za ruku a začal mu předávat duchovní energii.

Ačkoli Wei WuXian chvíli ležel, brzy se znovu posadil. Lan WangJi mu řekl: „Lehni si pořádně.”

Wei WuXian odtáhl jeho ruku. „Nemusíš mi nic dávat. Stejně ti moc nezbývá.”

Lan WangJi ho znovu uchopil za ruku a opakoval: „Lehni si pořádně.”

Před pár dny byl Lan WangJi naprosto bez energie a Wei WuXian ho vyděsil a škádlil. Tentokrát byl na řadě Wei WuXian, aby byl bez energie a Lan WangJi si mohl dělat, co chtěl.

Ale i když Wei WuXian ležel, neměl rád samotu. Brzy poté si začal stěžovat: „Je to příliš těžké, příliš těžké.”

Lan WangJi: „Co chceš?”

Wei WuXian: „Chci ležet někde jinde.”

Lan WangJi: „Kde jinde bys chtěl na takovém místě ležet?”

Wei WuXian: „Dovol mi chvíli ležet na klíně, dobře?”

Lan WangJi promluvil s bezvýraznou tváří: „Přestaň šaškovat.”

Wei WuXian: „Myslím to vážně. Tak se mi točí hlava. Nejsi holka; proč bych si nemohl na chvilku lehnout?”

Lan WangJi: „I když nejsem dívka, nemůžeš na mě ležet.”

Když Wei WuXian viděl, že se začal mračit, odpověděl: „Nešaškuju. To ty bys měl přestat šaškovat. Tohle odmítám přijmout. Lan Zhane, řekni mi proč.”

Lan WangJi: „Co proč?”

Wei WuXianovi se podařilo obrátit a položit se na břicho. „Mezi všemi ostatními lidmi není nikdo, kdo by mě potají neměl rád, i když všichni říkají, že jsem otravný. Kdykoli přijde na tebe, pročpak mi nikdy nedáš nic k dobru? Dá se říct, že jsme spolu překonali smrt, ne? Nechceš mi ani dovolit lehnout si na klín a znovu mi kážeš. To jsi starý muž nebo co?”

Lan WangJi odpověděl tenkým hláskem: „Jsi v delíriu.”

Možná byl opravdu v delíriu. Zanedlouho poté Wei WuXian usnul.

Když spal, měl pocit, že jeho ležení nebylo tak špatné. Zdálo se, že vážně ležel někomu na klíně. Na čele mu spočívala chladná ruka. Přišlo mu to celkem příjemné. Vesele se rozvaloval, jak moc chtěl, a nebyl tam nikdo, kdo by ho plísnil. Když se skutálel na zem, dokonce ho pohladili po vlasech a pak ho zvedli a položili znovu na klín.

Ale když se vzbudil, stále ležel na zemi. Místo klínu měl za hlavou hromádku listí, což mu přišlo o něco lepší než dřív. Lan WangJi seděl celkem daleko od něj. Založil oheň. Světlo ohně se mu odráželo od tváří, jako kdyby byly z nefritu, vřelé a něžné.

Wei WuXian si v duchu pomyslel: 'Samozřejmě že to byl sen.'

Cesta, kterou ti dva chtěli uniknout, byla odříznutá. Jelikož uvízli v jeskyni, museli počkat, až je sekta Jiang z Yunmengu zachrání, a strávili tam další dva dny. Během těch dvou dnů měl Wei WuXian neustále mírnou horečku, spal, vzbudil se a pak znovu spal. Že si dokázal udržet svůj nynější stav a zajistit, že se nezhoršil, záviselo jen na tom, že mu Lan WangJi předával duchovní energii.

Wei WuXian: „Ugh. Je to tak nudné.”

Wei WuXian: „Vážně je to taková nuda.”

Wei WuXian: „Je tu příliš ticho.”

Wei WuXian: „Aaaa.”

Wei WuXian: „Mám hlad. Lan Zhane, proč se nezvedneš a něco mi neuvaříš? Udělej mi trochu toho želvího masa.”

Wei WuXian: „To nic, radši ne. Maso lidožravých zvířat jako toto je rozhodně shnilé. Přece jenom by ses neměl pohybovat.”

Wei WuXian: „Proč jsi takový, Lan Zhane? Jsi tak nudný. Pusu máš zavřenou a oči taky; nemluvíš se mnou a nedíváš se na mě. Co jsi v Zenu nebo jsi mnich nebo tak něco? Správně, váš zakladatel byl vážně mnich. Zapomněl jsem.”

Lan WangJi: „Buď zticha. Pořád máš horečku. Nemluv. Střádej síly.”

Wei WuXian: „Konečně jsi mi odpověděl. Kolik dní už čekáme? Proč nás ještě nikdo nepřišel zachránit?”

Lan WangJi: „Ještě to nebyl ani den.”

Wei WuXian si zakryl tvář. „Proč je to tak těžké? Určitě to je tím, že jsem s tebou. Měl tady zůstat Jiang Cheng. I hádka s ním by byla zajímavější než být s někým jako ty. Jiang Chengu! Kde kruci jsi?! Už to je skoro sedm dní!!!”

Lan WangJi zabodl do ohně větev, nějak se mu podařilo, že působila jako meč. Všude se roznesly jiskry a tančily ve vzduchu. Chladně promluvil: „Odpočívej.”

Wei WuXian se znovu stočil jako kreveta, tváří k němu. „To myslíš vážně? Zrovna jsem se probudil a ty mi říkáš, abych odpočíval. To vážně tak moc nesnášíš vidět mé bdělé já?”

Lan WangJi větev vytáhl a v klidu odpověděl: „Moc o tom přemýšlíš.”

Wei WuXian: 'Absolutně nic na něj nezabírá. Vůbec není tak zajímavý jako před pár dny, s tváří temnou jako spodek pánve, mluvil s opravdovým tónem a dokonce kousal ostatní, když tak jančil. Ale člověk by neměl doufat, že takového Lan Zhana snadno spatří. Pravděpodobně až do konce života ho už znovu takhle nespatřím.'

Promluvil: „Tak se nudím. Lan Zhane, pojďme si povídat. Můžeš začít.”

Lan WangJi: „Kdy obvykle spíš?”

Wei WuXian: „Začínáš tak nudně. Je to tak suché, že se mi vááážně nechce pokračovat. Ale stejně ti zachovám trochu důstojnosti a budu pokračovat. Tak já ti to řeknu— na Lotosovém molu jsem nikdy nešel spát před jednou ráno. Často zůstávám vzhůru celou noc.”

Lan WangJi: „Nevhodné chování. Zlozvyk.”

Wei WuXian: „Myslíš si, že všichni jsou jako lidé z tvé sekty?”

Lan WangJi: „Musíš s tím přestat.”

Wei WuXian si zakryl uši. „Jsem nemocný. Mám horečku, druhý bratře Lane, nemůžeš říct něco pěknějšího? A rozveselit mé tak ubohé já?”

Z Lan WangJiho zavřených úst nic nevzešlo.

Wei WuXian: „Nevíš, co říct? Fajn, měl jsem to vědět. Tak pokud nevíš, co říct, umíš zpívat? Co kdybys zazpíval písničku?”

Původně to byla nenucená poznámka. Povídal si s Lan WangJim, aby tak zabil čas, a vůbec nečekal, že by souhlasil. A přesto se po pár chvílích ticha dutou jeskyní tiše ozval hluboký, a přesto mírný hlas.

Lan WangJi vážně začal zpívat.

Wei WuXian zavřel oči, otočil se a natáhl si údy. „To zní pěkně.”

Zeptal se: „Jak se to jmenuje?”

Zdálo se, že Lan WangJi něco zamumlal.

Wei WuXian otevřel oči. „Jakže se to jmenuje?”
--------------------------------------------


~ Haha, chudák Wei WuXian, myslel si, že to byl všechno jenom sen. A ono ne. ~

~ Příště začneme s novým oddílem kapitol s názvem "Jedy". Děj bude stále v minulosti. ~


Hlavní stránka
Postavy a pojmy

<Předchozí>...<Následující>