CV - kapitola 13 (1)

Kapitola 13 (1/2)

P'Pun zíral na fotky na obrazovce mého MacBooku s omráčeným výrazem na tváři, svýma tmavě hnědýma očima za brýlemi několikrát mrkl na mou tvář.

„Přiznej se, štěně... kdo ti ty fotky upravil?”

„Vážně jsem to udělal sám!” Zvedl jsem dva prsty jako skautík u přísahy, že jsem nelhal. „Takže jsou dobré nebo ne, seniore?”

„Je to zatracený přepadení, Petchi.” P'Pun na moji otázku neodpověděl. Místo toho si vzal můj stylus, klouzal s ním, jak posouval fotky, celý ohromený. „Trochu jsem se držel zpátky a tys střelil přímo kolem mě. S těmihle schopnostmi si nemyslím, že by sis ještě potřeboval půjčit moje nové čočky.”

„To si děláš srandu.” Seděl jsem rozvalený na stejné pohovce a dovolil jsem P'Punovi, aby mě hladil po hlavě a drbal na zádech a zahrnoval mě chválou. Cítil jsem se hrdě.

„Ale nevypadáš moc šťastně, že ti skládám komplimenty. Neměl bys teď už vrtět oháňkou ze strany na stranu a skákat kolem?” P'Pun si posunul brýle po nose. Všiml jsem si, že oblast kolem jeho očí vypadala stejně znaveně jako ta moje. „Co se děje? Takhle za mnou přijít se svěšenýma ušima a oháňkou mezi nohama, dneska ráno ti P'Chid vyhuboval po telefonu?”

„Ne,” zamumlal jsem odpověď. Chystal jsem se mu to vysvětlit, ale podařilo se mi včas zadržet. P'Pun přece jenom neměl páru o mě a o fešákovi. „Včera v noci jsem usnul ve čtyři, takže jsem trochu unavený.”

„Tak se tady rozhodně natáhni.” Majitel dvoupatrového domu na ulici Prasarnmit mi nabídl svým obvyklým vřelým, pečujícím tónem. A tak jsem se okamžitě svalil na P'Punovi postel, zatímco on se postavil na nohy. „Ještě nevytuhni, hned se vrátím, dej mi minutku.”

„Když budu jíst před spaním, ztloustnu,” zamumlal jsem. Cítil jsem se nesmírně ospale. Divné, kdykoli jsem přišel za P'Punem na návštěvu, oči mi nikdy nezůstaly dlouho otevřené. „Je to tvoje chyba, že mi vyhubovali.”

Majitel bytu ztichl. „Hm? Cos říkal?”

„Nic, jen si povídám pro sebe.”

P'Pun se podrážděně vrátil a tvrdě mi zmáčkl nos, takže jsem nahlas vykřikl; takhle odehnal veškeré náznaky ospalosti. „Kvůli čemu ti P'Chid volal? Začni s přiznáním jako poslušné štěně, Petchi.”

„On... au, to bolí, nejdřív mě pusť... volal mi, aby mi řekl... nekruť s ním, nekruť, to bolííííí...”

„Řekni mi to.”

Co mám P'Punovi říct? Že se mnou flirtoval zlatý retrívr?!

„P'Chid mi řekl: Až příště budeš pracovat, nevoď si sebou jiného chlapa, dokonce i on může začít žárlit.”




Bum!




Můj senior vyskočil. Viděl jsem jeho reakci a cítil jsem se tak nějak provinile. Když přišlo na důvěřování lidem, P'Pun byl druhý po nikom. Jeho hladká světlá tvář byla bledá jako papír. Jak jsem to viděl, ďábel skrývající se v mé mysli se začal probouzet. Ruce mě svrběly, abych se pustil do této nevinné kořisti před sebou.

„To žertuješ, Petchi.”

No, to jsem tedy žertoval. P'Pune, proč mi tak snadno věříš... tímhle tempem si přímo říkáš o to, abych tě škádlil!

„P'Chid... je velmi vážný, P'Pune. Já... ehmm... bude lepší, když si příště toho cizince s sebou nevezmeš. Ber to jako ohleduplnost vůči P'Chidovým pocitům, dobře?”

Matně jsem si vybavoval, že lhaní je porušení jedné z pěti zásad. Ale já nebyl Buddhista, takže se to nepočítalo jako hřích.

„Fajn, fajn.”

„Vážně?”

„Jo, není to tak, že bychom já a Saša byli 'spolu' nebo tak něco. Ručím, že se to podruhé nestane.”

„Nevěděl jsem, že se o mě a šéfredaktora Chida tak staráš, jsem tak dojatý,” řekl jsem tak lacině, že se mi z toho zvedal žaludek.

P'Pun se na mě úkosem podíval. „Asi jo.”

Dvakrát jsem polkl sliny. P'Pun mi na to vážně skočil, tak! Pokud šéfredaktor Chid přijde na to, že jsem jeho jméno použil k takové věci, rozhodně mi podřízne krk. Ale takhle zabít dvě mouchy jednou ranou za to stálo... I když jsem se cítil trochu provinile, nemohl jsem si pomoct a usmíval jsem se.

„Ach, Petchi... už sis vyřídil uzbecká víza, že jo?”

Přikývl jsem. „Co ty, seniore?”

Ech? ...Něco mi na tom nesedělo. P'Pun byl před chvílí v dobré náladě, tak proč se teď najednou zdál podivně apatický? O čem můj senior přemýšlel? Jak si tady škrábal ucho a támhle ve vlasech, zdál se nevysvětlitelně utrápený. Nebo P'Pun a P'Chid zakoušeli překážky ve svém vztahu? Když se Saša zčistajasna objevil, proměnila se situace na tragický milostný trojúhelník? Hu... počkat, nejdřív si dojdu pro popkorn.

„Takhle měnit téma, jen tě poškádlím P'Chidem. P'Pune, máš s P'Chidem tajnou aférku?”

„Ty mizero,” zaklel P'Pun bez servítků. Ale, ale, chtěl jsem víc strčit nos do záležitostí jiných, ale... radši ne. Stačilo mi mít P'Puna jako svého osobního vydržovatele, nebylo by pěkné, kdyby se do toho zapletla další milenka (P'Chid???).

„Ach... jen tak mimochodem, jak se dostaneš zpátky? Můžu tě odvézt autem.” Znovu změnil téma. To nevadí, P'Pun byl přece jenom člověk popudlivý, kdybych do toho dál šťouchal, znamenalo by to riziko, že by mě praštil hřbetem ruky.

„Dneska jsem přijel vlastním autem.”

„Hua, vážně?” Jen se na něj podívejte, jak se zatvářil zklamaně, moje intuice se rozhodně nemýlila.

„Pokud chceš Sašu tak moc vidět, tak mu zavolej. Není třeba chodit kolem horké kaše a vozit mě domů, seniore.”

Uši toho nevinného muže s brýlemi přede mnou zrudly. Zatraceně, vážně tě miluju, P'Pune. Pokud budeš takhle roztomilý, hned teď tě nabídnu tomu zlatému retrívrovi na talíři!

„Kuš, Petchi. Pokud se tohle donese k P'Chidovým uším, nedostaneš se z toho bez poskvrnky.”

Plácl jsem se do kolene. Když říkal tohle, znamenalo to, že se mezi těma dvěma vážně něco dělo, wahaha! Ten zlovolný plán v mé hlavě se začal postupně skládat. Tentokrát se vážně osvobodím od toho zlatého retrívra!

Naopak P'Pun neměl ponětí, že padal do pasti zlomyslné malé opice jako já. Seděl před svým MacBookem a pohyboval sem a tam, jak kontroloval mou práci.

„Doopravdy Petchi, nelži mi, kdo ti upravil ty fotky?”

„Jessica.”

P'Pun mě tak tvrdě praštil po hlavě, že mi klesla dopředu. „To mi nemůžeš říct ani tohle?”

Snažil se ze mě dostat odpověď, ale až moc jsem se styděl říct P'Punovi o mě a o tom zatraceně pohledném mafiánovi; ústa jsem měl ztěžklá, jako kdyby je tížily kameny. Důležitější bylo, že jsem začal uvažovat, co přesně ode mě ten muž chtěl? Jednu chvíli je nelítostný a hrozivý. A druhou je tak vlídný, že se mi srdce chvělo.

Velká ruka, bílá a hladká jako obětina uvařeného kuřete, mě popadla za hlavu a hravě s ní potřásla. Na P'Punově tváři se objevil mdlý úsměv.

Neměl jsem ponětí, co ten úsměv znamenal, ale to jediné, co jsem slyšel, bylo: „Spi, máš oči opuchlé z přepracování. Půjdu ti koupit něco dobrého k jídlu.”

Huu, dostaňte někdo ode mě tohoto „Kavalíra roku”.

Otevřel dveře od pokoje, zarazil se a otočil se, aby mým směrem vyslal zářivou auru.

„Chceš trochu mléka, aby ses pro teď vypořádal se svým hladem, malá opice?”

„Je to mléko pro školáky?” Zatvářil jsem se zcela bezradně. „Nechci zkyslé mléko.”

„Možná mléko z páru prsou.”

„Cokoli kromě mléka z tvých prsou, seniore. Místo toho chci mléko z prsou pěkné dívky.”

Krabička mléka mě strefila přímo do středu čela, sestřelila mi hlavu a způsobila, že jsem se skutálel z postele...

Ach, P'Pune... vážně jsi navenek nevinný, ale uvnitř bezohledný. Dokonce máš to srdce ublížit svému vlastnímu juniorovi... V duchu jsem bručel, zatímco jsem si opatrně přetíral čelo. Hele, teď tam mám bouli...

Co se týče toho mého předchozího prohlášení, že je kavalír, beru to zpět!




Dovolte mi se trochu předvést. Šéfredaktor Chid byl celých třicet sekund v naprostém šoku kvůli mé božské retušovací práci a zeptal se na stejnou otázku jako P'Pun (vy dva se tak dobře znáte), tedy kdo to za mě udělal. Když jsem prohlásil, že to je moje vlastní práce, P'Chid proti tomu neodbytně namítal a odmítal mi věřit.

„Odkud sis pořídil ten upgrade?” tázal se a obezřetnýma očima.

„Pravděpodobně na Pantipu! Donesl jsem tam vlastní mozek a požádal o CPU a RAM upgrade, prostě tak.” Jelikož nebyl ochotný mi věřit, odpověděl jsem mu sarkasmem.

„Tak to se zdá, že sis změnil mozek z Pentia II a 46MB RAM na Core2 Duo a 4GB RAM.”

Naprosto mě podceňoval... Když P'Chid viděl, jak jsem se šklebil, honem mě konejšivě poplácal po hlavě. Nebylo tohle stejné jako mě praštit a pak mě plácat po zádech? Ani se mě nesnaž utěšovat, já tady trucuju!

P'Chid tomu nevěnoval pozornost a rychle si přivolal Meuka – našeho experta na úpravu fotek – a předal mu zbytek práce. Když se otočil zpět a zjistil, že jsem pořád trucoval, posadil se vedle mě. „Kde je Pun? On s tebou nepřišel?”

„Proč mu nezavoláš sám, P'Chide,” řekl jsem podrážděně. „Jelikož se tak dobře znáte.”

„Volal jsem mu, ale nezvedl to, takže jsem si myslel, že jste spolu.” P'Chid vstal, aby si uvařil kávu a zeptal se mě, jestli chci taky. U tvrdého šéfredaktora jako on byl toto rozsah jeho laskavosti, co dokázal sebrat, aby utěšil své juniory. „Chceš hrnek, štěně?”

K mému nosu doputovala vůně prvotřídní kávy a dotkla se ho. Pořád jsem trucoval, a proto jsem na něj jen zíral a odmítal odpovědět na jeho otázku. „Už P'Pun odevzdal svoji práci?”

„Vlastně ji odevzdal před několika dny, každá fotka vypadala skvěle, takže nebylo třeba žádných úprav. Ale ten cizinec na fotkách vypadal prudce pohledně, kvůli jeho jasné auře se všem dívkám v kanceláři podlomila kolena.” P'Chid se zabýval vařením kávy, neobtěžoval se mi podívat do tváře. „Takhle řečeno... jezdí s P'Punem všude možně, co?”

Pozorně jsem poslouchal. „To si děláš srandu.”

„Ještě jsi neslyšel nejnovější zprávy, aha. Obávám se, že tě tvůj tatík odkopl stranou.” P'Chid se zachlámal a předal mi kávu v bezvadně bílém keramickém hrnku. Místností kroužila intenzivní vůně vařené kávy. Přijal jsem hrnek a usrkl... káva byla výborná, a pak jsem se podíval na P'Chida.

„Vážně mluvíš o P'Punovi?”

„Ale no tak, proč bych lhal, Pun si jen hraje, že nic neví... Za to odhalení je zodpovědná Mild, když toho cizince pozvala do kanceláře. Předpokládala, že to je jeden z modelů, s kterým jsme si domluvili schůzku.” P'Chid stál a opíral se o svůj pracovní stůl, v poklidu míchal svou kávu lžičkou. „Bylo to teprve včera. Když ten chlápek přišel dovnitř, tvůj tatík...”

„Počkat, počkat.” Přerušil jsem ho, než se to nedorozumění vymkne kontrole. „P'Chide, P'Pun není můj manžel!”

„I kdyby nebyl, už skoro je, Petchi.”

Co kdybych tě nohou kopl do hlavy!

Následovalo to, že když P'Pun viděl Sašu vejít do kanceláře, začal se chovat abnormálně. Tvář měl zrudlou, uši zrudlé, zakoktával se. Aby to bylo ještě horší, Meuk si zrovna procházel P'Punovy fotky. Dal si dva a dva dohromady a uvědomil si, že ten božský cizinec na fotkách a cizinec, co osobně seděl na pohovce pro hosty, byl ten samý člověk. Můj ubohý P'Pun se tedy ocitl v obtížné situaci. Jelikož k němu Saša vysílal smrtelný úsměv, bylo to, jako kdyby P'Punův mozek zkratoval, nedokázal pořádně pracovat. Můj nervózní senior nakonec musel druhého muže odtáhnout ven, aby si to urovnali. Ale když ten cizinec neúnavně vypouštěl své sladké mámivé řečičky, Punnaphob naprosto ztratil rovnováhu.

„Jů, P'Chide, jak ses dostal k těmhle šťavnatým detailům?”

„No, to Mild si napsala na svůj blog. A taky je toho víc.” P'Chid se usmál. „Jsi zvědavý?”

Předstíral jsem povzdech. „Kdo by chtěl poslouchat historku o svém vlastním manželovi s jeho novým mužem?”

„Heej! Takže to je vážně tragický milostný trojúhelník!” vykřikla Mild nahlas. Trhl jsem sebou a spatřil jsem, jak Mild stála v otevřených dveřích s deskami přitisknutýma ke své vydouvající se hrudi. Všichni v kanceláři se otočili, aby se podívali přímo na mě.

P'Chid řval smíchy, až se mu v očích sbíraly slzy.

Co se týkalo mě... bylo mi tak trapně, že jsem mohl jít stejně dobře domů vybrečet se P'Punovi. V téhle fázi... kdybych řekl, že jsem těhotný s P'Punovým dítětem, všichni v kanceláři by mi pravděpodobně uvěřili.

P.S.: Než jsem vyrazil domů, zapnul jsem svůj počítač v kanceláři a přečetl si Mildin blog... tak mě to šokovalo, že jsem si to musel přečíst ještě dvakrát.

PP.S.: Zjistil jsem, že P'Chid lhal, protože byl na místě všeho svědkem včetně toho prvního PS!

PPP.S.: Není divu, že se P'Pun zdál tak strašně roztěkaný, když jsem ho dneska ráno škádlil tím, že P'Chid žárlí. Vy dva přede mnou máte nějaké tajemství... hmm?

Detektiv Phachara musí tenhle případ vyřešit, závisí na tom jméno jeho dědečka!
-----------------------------------------------


~ Spíš než o nejnovější drby by se měl zajímat o to, jak si udobřit svého mafiána... ~


Hlavní stránka

<Předchozí>...<Následující>