GDC - kapitola 54

Kapitola 54 – Odvaha (4)

Wei WuXian měl pocit, že už pravděpodobně byli dost daleko, aby to tu bylo bezpečné. Otočil se a jemně položil Lan WangJiho na zem.

Zranění nohy neměl od začátku naprosto zahojené a teď ho do něj kouslo zvíře svými tesáky a namočilo se to ve vodě. Lan WangJiho bílý oděv byl všude zbarvený doruda krvavými skvrnami. Pouhým okem byly vidět řady a řady děr od tesáků. Vůbec nedokázal stát, spadl na zem, jen co ho pustil.

Wei WuXian se na chvilku sehnul, aby prozkoumal zranění. Pak se znovu postavil a několikrát obkroužil jeskyni. Zjistil, že v podzemí rostlo pár keřů. Když konečně našel pár tlustějších, rovných větví, cípem svého oděvu z nich otřel špínu a dřepl si před Lan WangJiho. „Máš provaz nebo stužku? Hej, tvoje stužka na čele by šla. No tak, sundej si ji.”

Než mohl Lan WangJi zareagovat, Wei WuXian se rychle natáhl a sundal mu stužku z čela. Máchnutím zápěstí stužku použil jako obvaz, narovnal Lan WangJimu nohu a pevně ji přivázal k větvi.

Lan WangJimu, kterému najednou ukradli stužku na čele, se doširoka rozšířily oči. „Ty...!”

Wei WuXian už mrštnýma rukama uvázal uzel. Poplácal ho po rameni a konejšil ho: „Co tím myslíš tím 'ty'? Netrapme se tím, zvlášť v této naší situaci. Bez ohledu na to, jak moc máš tu stužku rád, nemůže být důležitější než tvoje noha, ne?”

Lan WangJi se položil, buď byl příliš unavený, aby seděl, nebo prostě z hněvu neměl slov. Najednou Wei WuXian zachytil nepatrný, bylinkový pach. Sáhl si za klopu a vylovil malý parfémový váček.

Mokrý váček visel za své střapce, delikátní, a přesto tak nějak ubohý. Vzpomněl si, jak MianMian řekla, že byl plný léčivých bylinek, a tak ho hned otevřel a zjistil, že tam opravdu byly bylinky spolu s pár malými květinami, co byly napůl usušené a celkem posekané. Naléhal: „Lan Zhane, Lan Zhane, přestaň spát. Na sekundu se posaď. Tady je parfémový váček. Podívej se, jestli tam jsou nějaké bylinky, co můžeme použít.”

Táhl ho a škubal jím a odmítal se vzdát a nakonec Lan WangJiho přiměl se posadit, i když byl tak vyčerpaný. Když váček prohledal, vážně našli pár bylinek, co dokázalo zastavit krvácení nebo neutralizovat jed.

Wei WuXian promluvil, jak je vybíral: „Nemůžu uvěřit, že parfémový váček té dívky byl nakonec tak užitečný. Až se vrátíme, budu jí muset řádně poděkovat.”

Lan WangJi chladně odpověděl: „Jsi si jistý, že tím nemyslíš řádně obtěžovat?”

Wei WuXian: „O čem to mluvíš? Pokud to dělám já, pak se to nepočítá jako obtěžování. Jako obtěžování se to bere, když to dělá někdo, co vypadá tak mastně jako Wen Chao. No tak, svléknout.”

Lan WangJi se mírně zamračil. „Cože?”

Wei WuXian: „Co myslíš? Svlékni si oblečení!”

Udělal přesně to, co řekl. Rukama popadl obě Lan WangJiho klopy, rozevřel je stranou a odhalil tak hruď a ramena barvy sněhu.

Lan WangJi byl najednou sražen na zem a silou mu svlékli halenu. Tvář měl téměř zelenou. „Wei Yingu! Co chceš dělat?!”

Wei WuXian mu sundal všechno svrchní oblečení a roztrhal je na cáry. „Co chci dělat? Zrovna teď jsme tu jenom my dva. Už teď je to tak očividné— co si myslíš, že chci dělat?”

Jak domluvil, vstal a odvázal si šerpu v pase. Jako kdyby mu chtěl tu laskavost oplatit, odhalil i vlastní hruď.

S hluboce zasazenými klíčními kostmi linie jeho těla hladce splývaly. Ačkoli jeho tělo téměř stavělo na odiv svou adolescenci, bylo plné mladistvé energie a síly.

Jak ho Lan WangJi sledoval, jeho pleť se měnila mezi bledou, tmavou a zmatkem. Zdálo se, že mu krev vřela tak moc, že mu měla vytrysknout mezi rty. Wei WuXian se usmál a přišel o krok blíž. Přímo před Lan WangJiho tváří si sundal svůj vlastní promočený plášť. Zvedl ho v jedné ruce a pak sevření uvolnil a nechal ho spadnout na zem.

Wei WuXian pokrčil rameny, dlaně měl obrácené ven. „Když jsou teď haleny pryč, jsou na řadě kalhoty.”

Lan WangJi chtěl vstát, ale měl zraněnou nohu. Kvůli tomu boji, kterým si prošli, a kvůli zuřivosti ve svém nitru nedokázal nic udělat, o to víc se svou vzrůstající nervozitou. Celé tělo mu přišlo vyčerpané. Při tom intenzivním hněvu vážně vykašlal plnou pusu krve.

Jak to Wei WuXian viděl, okamžitě si dřepl a poklepal na pár akupresurních bodů na jeho hrudi. „Dobrá, špatná krev je pryč. Není třeba mi děkovat!”

Poté, co Lan WangJi vykašlal tu načernalou krev, okamžitě ucítil, že se ta bolest a podrážděnost z jeho hrudi zvedla. Když znovu pomyslel na to, co Wei WuXian udělal, konečně si to uvědomil.

Jak stoupali na horu Soumračné bystřiny, Wei WuXian zjistil, že Lan WangJi vypadal hůř než obvykle. To muselo být tím, že se mu v hrudi nahromadila energie chmur, a tak se ho naschvál pokusil vyděsit a vyprovokovat ho, aby mohl vypustit tu krev, co v sobě držel.

Ačkoli Lan WangJi věděl, že to bylo z dobré vůle, stejně se zdál trochu naštvaný. „...Mohl bys tento vtip znovu neopakovat?!”

Wei WuXian namítal: „Je velmi nezdravé držet si v sobě takovou krev. Ale stačí jen úlek a je pryč. Neboj se— nemám rád muže, nezneužiju příležitosti a nic ti neudělám.”

Lan WangJi: „Absurdní!”

Wei WuXian už dávno zjistil, že Lan WangJiho nálada byla dneska obzvláště špatná. Nijak víc neprotestoval a mávl rukou. „Dobře, dobře. Tak tedy absurdní. Jsem absurdní. Jsem ten nejabsurdnější, co je.”

Jak mluvil, po páteři mu stoupal chladný, podzemní vzduch a on se kvůli tomu zatřásl. Okamžitě vstal, nasbíral hromádku suchých listů a větviček a znovu si na dlani nakreslil talisman ohně.

Listí a větvičky praskaly v plameni, jednou za čas vypustily pár jisker. Wei WuXian rozmělnil bylinky, co vybral. Roztrhl Lan WangJimu nohavici kalhoty a rovnoměrně je nasypal na tři strašlivě vypadající díry, co jen stěží přestaly krvácet.

Najednou Lan WangJi zvedl paži a zastavil ho. Wei WuXian se zeptal: „Co se děje?”

Aniž by Lan WangJi řekl jediného slova, vzal mu z dlaně trochu bylinek a přitiskl je na Wei WuXianovu hruď.

Wei WuXian se chvěl po celém těle, jak vykřikl: „Ach!”

Zapomněl, že i on měl čerstvé zranění od železa. Pořád krvácelo a také ho namočil ve vodě.

Lan WangJi odtáhl ruku. Wei WuXian párkrát sykl a pak kousek po kousku sloupal bylinky, co mu přitiskl k hrudi, a znovu je hodil Lan WangJimu na nohu. „Mě si nevšímej. Často jsem zraněný a i když jsem, bavím se na Lotosovém jezeře jako obvykle. Už dávno jsem si na to zvykl. Kolik bylinek může být v malém parfémovém váčku? Přece jenom jich není dost. Myslím si, že ty tvoje tři díry je potřebují víc... Ach!”

Lan WangJimu potemněla tvář. Za chviličku odpověděl: „Pokud víš, že to bolí, příště nebuď tak zbrklý.”

Wei WuXian: „Ne že bych měl nějakou jinou možnost, ne? Myslíš si, že se vyžívám, když mě popálí? Kdo mohl vědět, že Wang LingJiao je tak bezcitná. Skoro jí to železo přitiskla na oko. MianMian je dívka a ještě k tomu celkem pěkná dívka. Kdyby byla na jedno oko slepá nebo kdyby se jí ta věc dotkla tváře, nezmizelo by to po zbytek jejího života. Jak by to bylo zlé?”

Lan WangJi promluvil tenkým hlasem: „Ani ta věc na tvém těle po zbytek tvého života nezmizí.”

Wei WuXian: „To je něco jiného. Není to na tváři. A jsem muž— čeho se děsím? Jak může muž za život nenabýt pár zranění a nezískat pár jizev?”

S horní půlkou těla nahý dřepěl na zemi, jak sebral větev a hrabal jí v plamenech, aby hořely jasněji. „A pokud to vezmeš z jiného pohledu, i když to nikdy nezmizí, představuje to fakt, že jsem ochránil nevinnou dívku. A ta dívka si mě po tomhle bude rozhodně pamatovat. Po zbytek svého života na mě nebude moct zapomenout. Když teď o tom přemýšlím, je to vlastně celkem...”

Najednou do něj Lan WangJi silně strčil a zuřil: „Takže taky víš, že na tebe po zbytek svého života nebude moct zapomenout!!!”

Wei WuXiana, co spadl na zem, obléval studený pot z bolesti a sténal s krkem nataženým dopředu. „...Lan Zhane, ty... Provedl jsem ti něco?! ...Tohle by byla dostatečná pomsta za vraždu tvého otce!”

Jak to Lan WangJi zaslechl, sevřel pěsti.

Za chviličku se uvolnil, zdálo se, jako by chtěl Wei WuXianovi pomoct vstát. Ale Wei WuXian se sám posadil a párkrát couvl vzad. „Fajn, fajn! Vím, že mě nemáš rád. Takže se posadím trochu dál. Nechoď sem! Už do mě znovu nestrkej. To tak bolí.”

Zranění měl na levé straně, takže začalo bolet, kdykoli zvedl svou levou paži. Wei WuXian se stáhl ke straně. Zvedl bílý oděv, co roztrhal na cáry, a pravou rukou ho hodil k Lan WangJimu. „Můžeš si to zavázat sám. Já k tobě nepůjdu.”

Pak přesunul oděv, co si sundal, k ohni, aby mu uschl.

Uplynula chvíle a ani jeden nepromluvil.

Wei WuXian znovu začal: „Lan Zhane, dneska jsi vážně tak divný. Jsi tak drzý. A ani nemluvíš jako obvykle.”

Lan WangJi: „Pokud takové úmysly nemáš, neflirtuj s ostatními. Děláš si, co se ti zachce, a přesto to budou ostatní, co budou zmatení.”

Wei WuXian: „Není to tak, že bych flirtoval s tebou, takže ani ty nebudeš zmatený, tedy pokud...”

Lan WangJi se ostře zeptal: „Pokud co?”

Wei WuXian: „Pokud Lan Zhane, nemáš rád MianMian!”

Za chviličku Lan WangJi promluvil chladným hlasem: „Nemluv takové nesmysly.”

Wei WuXian: „Tak dobrá, budu mluvit smysly.”

Lan WangJi: „Je zábavné zahrávat si s prázdnými slovy?”

Wei WuXian: „Je to velmi zábavné. Ale věř mi, moje slova jsou stejně hravé jako mé pohyby, což znamená, že vůbec.”

„...” Lan WangJi si pro sebe zamumlal: „Proč tu sedím a vedu s tebou tak zbytečnou konverzaci?”

Wei WuXian se nějak přesunul zpět vedle něj a posadil se. Mluvil, aniž by ho zajímaly následky: „Protože nemáš jinou možnost. Jsme jediné dvě nešťastné duše, co tu zůstaly, ne? Pokud nepovedeš zbytečnou konverzaci se mnou, s kým ji povedeš?”

Lan WangJi se podíval po Wei WuXianovi, co zdánlivě zapomněl na všechny minulé bolesti, jen co se rána zahojila. Zrovna když mu chtěl Wei WuXian věnovat široký úsměv, najednou spatřil, jak Lan WangJi sklonil hlavu.

Wei WuXian zakvílel: „Aaaaaaaaaaaaaaaaa přestaň!!! Přestaň přestaň přestaň!!!!!!”

Lan WangJi zabořil tvář do ohybu jeho lokte a pevně se mu zakousl do paže. Když Wei WuXiana zaslechl, nejen že nepřestal, ale zabořil zuby ještě hlouběji.

Wei WuXian: „Tak přestaneš?!?! Pokud ne, kopnu tě! Nemysli si, že tě nekopnu jen proto, že jsi zraněný!!!!!!!”

Wei WuXian: „Přestaň kousat! Přestaň kousat! Půjdu pryč! Půjdu pryč!!! Půjdu pryč, půjdu pryč, pokud přestaneš, půjdu pryč!!!!!!!”

Wei WuXian: „Lan Zhane, ty ses dneska zbláznil!!!!!! Jsi pes!!! Jsi pes!!!!!!!!! Přestaň kousat!!!!”

Když Lan WangJi konečně skončil se svým záchvatem a cítil se spokojený, Wei WuXian vyskočil na nohy a hnal se na druhou stranu jeskyně. „Nechoď sem!”

Lan WangJi pomalu narovnal záda. Upravil si vlasy a oblečení, nic neřekl a oči měl klidně sklopené. Bylo to, jako kdyby s ním jistá osoba, co ho strčila a křičela a zabořila zuby do masa jiného člověka, neměla co dělat. Wei WuXian se podíval po otiscích zubů na své paži a dřepl si. Stále byl otřesený. Jak byl schoulený v koutě, dál se hrabal v plamenech. Vůbec tu situaci nechápal. 'Jak mohl Lan Zhan tohle udělat? I když mě zachránil, dalo se říct, že i já jsem ho zachránil, ne? Ne že bych po něm chtěl, aby mi poděkoval nebo tak něco, ale jak to, že se stále nemůžeme přátelit, i když se toho tolik stalo? Neříkejte mi, že... že jsem vážně tak otravný, jak mě Jiang Cheng vykresluje?!'

Zrovna když o sobě pochyboval, Lan WangJi promluvil: „Díky.”

Wei WuXian si myslel, že špatně slyšel. Podíval se po Lan WangJim, co se na něj díval. Ve vší vážnosti to zopakoval: „Díky.”

Když Wei WuXian viděl, že mírně sklonil hlavu, vyděsil se, že ho možná začne uctívat na kolenou. Rychle se vrhl stranou. „To není třeba, to není třeba. Mám problém, že nedokážu vystát, když mi druzí děkují. Zvlášť když mi lidé jako ty děkují tak vážně. Je to tak děsivé, že z toho mám dokonce husí kůží. Uctívání v pokleku je samozřejmě ještě víc zbytečné.”

Lan WangJi lhostejně odpověděl: „Moc o tom přemýšlíš. I kdybych tě chtěl uctívat, nebyl bych schopen se pohnout.”

Zdálo se, že byl konečně zase normální a dokonce Wei WuXianovi dvakrát poděkoval. Wei WuXiana to tak potěšilo, že si nemohl pomoct a chtěl se zase přesunout k němu. Byl ten typ člověka, co byl s ostatními rád bok po boku, ale mírná bolest z kousnutí na paži mu připomněla, že Lan Zhan zrovna před chvílí vyváděl, a možná se do toho za chvilku znovu pustí.

Hned se ovládl a zíral na černý strop jeskyně. Mluvil přímým hlasem: „Když teď Jiang Cheng a ostatní unikli, bude jim trvat tak den nebo dva, než sejdou z hory. Až se dostanou dolů, rozhodně se vrátí do svého bydliště, než aby se nahlásili v sektě Wen. Ale jelikož jim vzali meče, nevím, jak dlouho jim bude trvat, než najdou pomoc. Řekl bych, že tu v podzemí budeme muset nějakou dobu zůstat. Budeme muset zjistit, jak vyřešit pár problémů.”

Odmlčel se a pak pokračoval: „To dobré na tom je, že ten netvor zůstává v tůni a nehnal se za námi. Ale špatné je, že také nevylézá. Když stráží díru v tůni, nebudeme se odtud moct dostat.”

Lan WangJi: „Možná to není netvor. Jako co ti to přijde?”

Wei WuXian: „Želva!”

Lan WangJi: „Existuje jedno božské stvoření, co na sebe bere takovou podobu.”

Wei WuXian: „Božské zvíře Xuanwu?”

Xuanwu, také zvaný jako Podsvětní Xuanwu, byl kombinací želvy a hada. Bylo to vodní božstvo, co prodlévalo v Severním moři. Jelikož Podsvětí bylo také na severu, to stvoření bylo známo jako Bůh severní oblohy.

Lan WangJi přikývl.

Wei WuXian ukázal zuby. „Jak může božské zvíře vypadat takhleee? Má hubu plnou tesáků a jí lidské maso. Od legend se to trochu moc liší.”

Lan WangJi: „Samozřejmě že to není řádný Božský Xuanwu. Spíš je to napůl dokončený výsledek toho, že se mu nepovedlo povýšit na božstvo a proměnil se na yao. Jinými slovy je to deformovaný Božský Xuanwu.”

Wei WuXian: „Deformovaný?”

Lan WangJi: „Četl jsem o tom v dávném písmu. Před čtyřmi sty lety se objevil 'falešný Xuanwu' a běsnil v Qishanu. Byl velký a jedl živé lidi. Jeden kultivátor jej pojmenoval 'Xuanwu masakru'.”

Wei WuXian: „To stvoření, ke kterému nás Wen Chao vedl, aby ulovil, je čtyři sta let staré zvíře— Xuanwu masakru?”

Lan WangJi: „Vypadá větší, než co bylo zaznamenané v textu, ale mělo by to být ono.”

Wei WuXian: „Už to je čtyři sta let, takže samozřejmě že vyrostl. Copak tehdy Xuanwu masakru nezabili?”

Lan WangJi: „Ne. Pár kultivátorů se spojilo v alianci a připravilo se ho zabít, ale jednoho zimního dne toho roku došlo k silnému sněžení a počasí bylo nezvykle chladné. A pak Xuanwu masakru zmizel a už ho nikdy nikdo neviděl.”

Wei WuXian: „Přezimoval.”
--------------------------------------------


~ Xuanwu je další mýtické zvíře. Možná ho budete znát spíš pod japonským označením Genbu. Xuanwu neboli černá želva se obvykle zobrazuje jako želva ovinutá hadem. Představuje sever a zimní období. ~

~ Řekla bych, že Lan WangJi je spíš naštvaný kvůli tomu, že jeho manželka flirtuje v podstatě s každým kromě něj. A to kousnutí je označkování teritoria! ~


Hlavní stránka
Postavy a pojmy

<Předchozí>...<Následující>