Levoručka 3/3

Katan už dávno přiznal, že byl Levoručkou celkem očarován. Hořel touhou mít skutečné jméno, co by tomu muži mohl přisoudit, ale na druhou stranu jeho schopnosti a jeho přezdívka bylo víc, než mohla pouhá slova popsat.

Čtvrtý den byl skoro u konce; zbývaly jenom dva souboje.

Srdce mu zrychlilo navzdory jeho úsilí zůstat v klidu, nestranný, jak sledoval ring.

Sabre zaujal místo v pravém rohu, mračil se na všechny a nikoho, jak měl obvykle ve zvyku. Na rozdíl od jeho bratra Epeeho, co byl pěkný a okouzlující, Sabre byl každým coulem synem svého otce; přísný, náladový a se sklonem k popudlivosti, když se svět ukázal být prostě příliš protivným.

Přesunul pozornost k Levoručkovi, co měl opravdu skvělou postavu.

Velmi ho potěšilo, když se dozvěděl, že mu Levoručka sahal jen k ramenům, že by se proti němu dokonale hodil. Přál si, aby se cítil tak v pohodě narušovat osobní prostor jako Epee. Dát mu paži kolem těch pěkných ramen, táhnout ho s sebou, škádlit a provokovat. V Epeeho podání takové věci vypadaly tak snadno.

Myslel si, že Epee toho muže možná znal, ale Epee to popřel, což znamenalo, že ho buď neznal, anebo chránil jeho totožnost. Každopádně to bylo zklamání. Katan se velmi obával, že až turnaj skončí, jeho záhadný duelista navždy zmizí.

K čertu, ten muž se tak moc zmocnil jeho myšlenek, že omylem začal znovu mluvit se svým otcem. Lance to nenechá jen tak bez odezvy.

Sabre vyrazil téměř zároveň s druhým zazvoněním, nemarnil ani vteřinu a zaujal agresivní ofenzívu. Pohyboval se pozoruhodnou rychlostí.

Ne dostatečně pozoruhodnou, neboť Levoručka s ním udržel krok. Ale důkazem Sabreova umu bylo, že dokázal udržet krok se dvěma čepelemi a udržovat Levoručku v obraně.

Katan ho miloval sledovat v pohybu; nikdo jiný v turnaji ani z poloviny tak moc nepřitahoval jeho pozornost. Kdykoli měl šanci sledovat Levoručku, využil jí. Znal své vlastní schopnosti; a i kdyby je neznal, dostatečným důkazem bylo, že byl jedním z finálové čtyřky. Ale Levoručka... ten muž bojoval s vášní, kterou ještě v nikom jiném neviděl. Díky tomu se chtěl snažit víc, usilovat víc než kdy dřív. Chtěl se té vášni vyrovnat.

Pokud by byl naprosto upřímný a neměl důvod nebýt, chtěl tu vášeň pro sebe. Chtěl vidět, jestli se ty jiskřičky, co viděl při jejich konverzaci v těch bledě zelených očích, daly rozdmýchat do plných plamenů. Do něčeho tak plamenného, co Levoručka ukazoval v duelovém ringu.

V této chvíli si upřímně nebyl jistý, co chtěl víc – čelit svému maskovanému duelistovi v ringu, nebo si ho vzít do postele. Naštěstí byl rozmazleným princem, co měl plně v úmyslu mít oboje.

Jediné, co musel udělat, aby získal to první, bylo porazit Epeeho, což mohl udělat, jen co Levoručka porazí Sabrea.

„Můj bratr se drží déle, než jsem myslel,” zamumlal Epee tiše vedle něj. „Hádám, že ta jeho prudká povaha mu dává výhodu.”

Katan přikývl, nikdy neodvrátil pohled od toho, jak Levoručka plynule tančil kolem duelového ringu, jak snadno se střetával s každým Sabreho působivým útokem. Každý jeho pohyb se zdál plynulý, bez námahy. „Myslím, že souboj stejně prohraje,” řekl nakonec.

„Ach, nevyhnutelně,” řekl Epee. „Sabre je dobrý, ale Levoručka je mnohem lepší.”

I během jeho řeči se ozýval zvonivý zvuk kovu, co přehnanou silou narážel do druhého kovu, přebíjel tiché bzučení konverzací, co obklopoval litý duel. Meče zacinkaly na kamenném povrchu duelové arény a Sabre stál v kamenném tichu s levoručkou přitisknutou k hrdlu.

Zazvonil zvonek, co uzavřel souboj. Sabre ztuhle odkráčel z ringu.

Epee se ušklíbl, když kolem něj bratr prošel. „Dobrá práce, drahý bratře. Obzvláště se mi líbilo, když jsi přišel o meč.”

„Zmlkni,” zasyčel Sabre.

„Taková vzájemná náklonnost,” řekl Katan suše.

Epee pokrčil rameny. „Já podědil veškerý vzhled, kouzlo a inteligenci... Jemu se dostalo popudlivosti a domýšlivosti.”

„Taky jsi podědil skromnost,” řekl Katan se smíchem. „Půjdeme?”

„Ano, prosím,” řekl Epee a na ten smích zareagoval úsměvem. Jak vstoupili do ringu, vytasil meč a pozvedl jej v pozdravu a lehce nechali čepele dotknout, než ustoupili do svých příslušných rohů.

Katan koutkem oka viděl, že ho Levoručka sledoval, a vzrušovalo ho to víc, než si myslel, že by mělo. Věděl, že dokáže Epeeho porazit, i když to s ním nikdy nebyl neuspokojivý souboj.

Epee bojoval z lásky, s výjimkou bojů s lordem Sharpem, proti němuž měl utajenou vendettu.

Zvonek zazvonil podruhé a Katan se vrhl do boje. On a Epee navzájem znali své pohyby a triky a nemohl si pomoct a zasmál se, když zapadli do svého známého rytmu.

Epee odrazil jeden z jeho úderů, jak kolem sebe kroužili, ušklíbal se: „Snažíš se víc než obvykle, Katane? Předvádíš se před jistou dýkou?”

„Zmlkni,” řekl Katan s úšklebkem. Předstíral výpad ostře doleva, zachytil máchnutí dolů. Jejich čepele zpívaly, jak po sobě klouzaly a on se sklonil k nízkému seku a pak se vrátil mečem k bodnutí nahoru.

Epee to vykryl, ale jenom stěží.

„To bylo něco nového,” řekl Epee, pořád se usmíval. „Myslím, že jsem skoro vyřízený, co?” Zasmál se a vyrazil doprava a pak náhle sekl doleva.

Katan se tomu o vlásek vyhnul, mečem vykryl dalších sek, kterým Epeeho mírně vyvedl z rovnováhy. Ovšem dost na to, aby mu prolomil obranu a bodl čepelí tak, aby se dotkl bodu na Epeeho hrudi.

Epee zaklonil hlavu a zasmál se, když se ozval zvonek, zatasil meč. „Dobrá práce, výsosti, opravdu dobrá.”

„Děkuju,” řekl Katan a potřásl hlavou.

„Ať se se svým maskovaným duelistou bavíš,” řekl Epee a s mávnutím na rozloučenou odešel z duelového ringu.

Katan nutil své srdce, aby zpomalilo. Nepřekvapilo ho, když ho ignorovalo a ještě víc zrychlilo, když Levoručka vkročil do ringu. Zítra se mu poštěstí s tímto mužem bojovat.

Možná že zítra večer mu bude moct konečně sundat tu masku a vzít ho do postele. Nenáviděl záhady; vytvářelo to mezi nimi širokou propast. Co mohl Levoručka vůbec skrývat a co chtěl tak moc, aby tak očividně riskoval účastí v turnaji?

Zítra večer získá svoje odpovědi, to si přísahal.

Matně slyšel, jak jeho otec mluvil, ale pozornost soustředil jenom na svého maskovaného duelistu. Pozvedl meč v pozdravu a usmál se, když mu ho Levoručka oplatil, a pak mečem ostře sekl k zemi a zatasil ho. Přešel ringem napříč, natáhl ruku a sevřel tu Levoručkovu. Pouštěl ho pomalu, jak ruku stahoval, hladil tu jeho drsnou ruku. „Na zítřek se těším.”

„Ano,” odpověděl Levoručka, ale nebyla v tom veselost, co Katan čekal, ne úplně.

Kazil ji bezútěšný nádech.

Zamračil se, zabolelo ho to. „Trápí tě něco?”

„Jenom to, že si nemyslím, že se kdy vzpamatuji,” řekl Levoručka se smutným smíchem.

Katan potřásl hlavou a přikročil blíž. „Copak se děje? S největší pravděpodobností to dokážu napravit, víš, a s radostí bych to udělal. Copak jsem ve svém zájmu nebyl jasný? Musíš to vědět.”

„Ano, výsosti,” řekl Levoručka. „Je to pouhá maska, co znáš.”

„To bych změnil.”

„Věř mi, výsosti, nezměnil.” Levoručka se usmál. „Těším se na náš zítřejší duel. Bez ohledu na výsledek si toho budu cenit po celý svůj život. Dobrou noc, výsosti. Uvidíme se zítra ráno.”

Katan ho nechal jít, tak nějak měl pocit, že ten duel prohrál, i když spolu ještě nebojovali. Vzhlédl, když se k němu přidal Lance. „Ten muž mě mate.”

„Mate celý palác, výsosti,” odpověděl Lance s pobaveným úsměvem. „Nikdo neví, kdo to je, nebo to nikdo nechce přiznat. Teorií je hodně, ale na žádné z nich nedokážu najít zrnka pravdy. Člověk by si myslel, že samotný jeho styl bude stačit na to, aby ho prozradil. Jeho čepele jsou stejně tak nevšední; stejně dobře vykované jako tvá vlastní. Ale dokonce ani o nich nedokážu najít žádnou zmínku. Levoručka je skutečná a opravdová záhada. Možná že zítra ráno nám to konečně vyjeví.”

„Nemyslím si,” řekl Katan s velkým povzdechem. Konečně podrážděně odkráčel z duelového ringu, ignoroval všechny, co se pokoušeli upoutat jeho pozornost, včetně jeho otce. „Působilo to na mě, že velmi litoval své účasti, ačkoli nevím proč. Zítra bude buď nejlepším nebo druhým nejlepším šermířem v království, a přesto se nezdá, že by mu to stačilo ke štěstí.” Katan bojoval s hořkou myšlenkou, že ani on sám Levoručkovi nestačil ke štěstí.

Lance kráčel po jeho boku, koutky úst měl stočené dolů v zamyšleném zamračení. „Přemýšlel jsem o tom, výsosti. Je možné, že tvůj záhadný šermíř... řekněme, že není zcela šlechtického postavení?”

„Prostý člověk?” zeptal se Katan. Okamžitě to popřel. „Absurdní. Žádný člověk z prostého lidu by neměl nezbytné množství času, aby si rozvinul takové schopnosti. To, jak bojuje, musel se učit od dětství a stále v tom pokračuje.”

„Velmi pravděpodobně, ale jen mě to napadlo. Vysvětlovalo by to, proč jsme o něm nikdy neslyšeli a proč je tak zoufalý, aby svou totožnost udržel v tajnosti.”

Katan v tomto bodě ustoupil. Prostému lidu nebylo dovoleno šermovat a jeho otec by se ocitl ve složitém postavení, kdyby měl odměnit člověka, co se od samého začátku neměl nikdy účastnit turnaje. Ale stejně, ten oděv, ta řeč, ty schopnosti. „Myslím si, že kdyby byl z prostého lidu, už bychom si toho všimli.”

Lance pokrčil rameny. „Jak jsem řekl, byla to jenom myšlenka. Ať už je, kdo chce, doufám, že se nechá přesvědčit, aby tu zůstal i po turnaji. Takové schopnosti by se daly velmi využít.”

„Och?” zeptal se Katan. „O čem přemýšlíš?”

„Uvidíme, jak to zítra dopadne, než to začnu nějak rozebírat,” odpověděl Lance. „Nerad jednám, dokud neznám celou situaci.” Poplácal Katana po rameni. „Zajdi do své komnaty, odpočiň si a uvolni se. Určitě se dobře vyspi, výsosti. Mám pocit, že zítra ráno to budeš velmi potřebovat. Levoručka je výzva, kterou jsi vždycky chtěl.”

Katan se usmál. Vždycky chtěl, ano. Levoručka byl přesně to, co vždycky chtěl. Jediné, co musel udělat, bylo přesvědčit o tom Levoručku a nenechat ho uniknout.




Dagger se pomalu oblékal, odkládal nevyhnutelné.

Mělo to být tak prosté. Duel, nakonec prohrát a pak se vrátit ke svému životu.

Až na to, že se ukázalo, že to bylo cokoli jiného jen ne snadné. Katan ho očaroval víc než předtím, tu nabídku v princových očích chtěl tak moc přijmout. Vlastně nikdy nečekal, že by to dotáhl tak daleko.

Teď nevěděl, co měl dělat. Co by se stalo, kdyby duel vyhrál? Na vítězství měl celkem dobrou šanci. Tak blízko, uvědomil si, jak hloupé bylo si myslet, že by mohl požadovat jakoukoli cenu.

Byl prostý člověk. Nikdy mu nemělo být dovoleno se účastnit. Katan by to nikdy netoleroval, nebylo by mu dovoleno to tolerovat. Co si myslel, že Hammerovi dovolil, aby ho do tohohle uvrtal?

Hloupý Epee taky vůbec nepomáhal. Až tohle všechno skončí, pořádně svého nevlastního bratra zpucuje.

Dagger si s těžkým srdcem konečně natáhl boty a uvázal si vlasy. Přešel ke stolu a připnul si opasek a meče zavěsil na své místo. Rychle se otočil a prchl ze své komnaty, než mohl podlehnout nutkání zůstat zamčený uvnitř.

Venku nakráčel na nádvoří. Jak se blížil, padlo ticho, dav před ním se rozcházel, aby ho nechal projít. Více než pár jej plácalo po rameni a volali na něj slova pro štěstí a slova obdivu.

Dagger se akorát cítil víc deprimovaně. Tak moc mu přišlo, že sem patřil, že toho byl součástí, když ve skutečnosti nebyl nic víc než vetřelec.

Ale ať už byl deprimovaný nebo ne, nedokázal zabránit tomu vzrušení, co mu bzučelo tělem, když se dostal do duelového kruhu a spatřil, že na něj čekal Katan. Zahálčivě mluvil s Mistrem šermířem a svým otcem. Byl nádherným a vítaným pohledem jako vždycky, i když Dagger cítil bolest na hrudi, že nikdy nebude jeho.

„Výsosti,” pozdravil a přinutil se k úsměvu, neboť na tohoto muže se mohl akorát usmát.

„Levoručko,” pozdravil ho Katan, kývl svému otci a Lancemu a přidal se k němu do kruhu. „Jsem si jistý, že by můj otec preferoval dlouze řečnit, než to celé skončíme, ale já myslím, že bych tu část rád přeskočil.” Vytasil meč a předvedl jím pozdrav. „Začneme?”

„Začneme,” odpověděl Dagger a vytasil svůj meč, aby mu pozdrav oplatil.

Král protočil očima, ale uznal porážku. Pokynul Lancemu, co bude sudím posledního duelu.

Dagger si uvědomil, že když zvonek zazvonil poprvé, zadržoval dech. Zaujal se svou šavlí začáteční postoj, ale levoručku nevytasil. Pro Katana tento duel rozhodně nebude snadné vyhrát, ani trochu.

Snadno kryl, tančil kolem, nutil Katana buď tlačit na útok, anebo aby sám ustoupil. Katan si vybral útok, ale to, jak měl nakrčené čelo, vyprávělo o jeho zmatku, že pověstná levoručka zůstala zatasená.

Dagger se ušklíbl a zanechal ho jeho zmatku, bojoval v současném stylu, zachovával si obranu, ačkoli mohl několikrát tlačit na útok. Z dálky slyšel, jak si dav zmateně mumlal, a byl si jistý, že mnohé urazilo, že to vypadalo, že na poslední chvilku změnil styl. A považovali to za nečestnost.

Možná by měli studovat víc šermířských stylů než jen svůj vlastní.

Katan se nedal tak snadno oklamat, jak viděl. Kromě toho, že mu chyběla dodatečná obrana, co mu levoručka poskytovala, se jeho styl nezměnil a pořád měl s sebou svou levoručku, což znamenalo, že měl v úmyslu ji použít. Jinak by to byla zbytečná zátěž.

Držel se toho, vždycky Katana udržoval mírně zmateného tím, že odmítal vytasit svou levoručku, až poznal přesně tu chvíli, kdy na to Katan přestal čekat. Jak se na něj princ vrhl, Dagger ránu vykryl svým mečem, na krátko jej odhodil. A ostře se protočil, zatímco se princ zotavil, a náhle do boje vnesl svou levoručku. Zachytil jí Katanovu čepel a ošklivě jí princem otřásl, ale ten svůj meč neupustil.

Impresivní.

Dagger se ušklíbl a nedal mu šanci se zotavit, teď měl v rukách obě čepele a pevně se držel ofenzívy.

Viděl, že Katan mu ten úšklebek krátce oplatil, než se jeho výraz proměnil na výraz litého soustředěné.

Potom už vnímal jenom duel a hlubokou touhu, aby to nikdy neskončilo.

Ale byl příliš dobře trénovaný na to, aby si nevzal vítězství, když mohl. A když na ten moment došlo, bez přemýšlení si ho vzal. Tlačil na ofenzívu ještě víc než předtím, nutil Katana ustupovat, pak o trošičku polevil v obraně.

Katan mu na to samozřejmě neskočil, ale když obranu zase vztyčil, princ se vrhl vpřed, odhodlaný té chvíle využít. Dagger úder ustál, v ruce mu vzplála bolest, jak mu to levoručku vytrhlo z ruky.

Ale ten tah Katana stál, neboť nedokázal včas stáhnout meč, aby vykryl ten Daggerův.

Padlo ticho, jak si všichni uvědomili, že souboj skončil a že ten záhadný Levoručka vyhrál.

Katan se usmál. „Dobrá práce.”

„Bylo to o vlásek, výsosti,” odpověděl Dagger. „Měl jsem tě odzbrojit, když jsem poprvé vytasil levoručku.”

„Téměř se to podařilo,” odpověděl Katan. Pomalu zatasil meč, svýma zlatýma očima Daggera intenzivně sledoval.

„Takže co chceš jako svou cenu, Mistře duelisto?”

Dagger se zamračil. Pod mrazením reality to vzrušení ze souboje rapidně pomíjelo. „Nic,” řekl.

„Něco přece musíš chtít,” řekl Katan a napodobil jeho zamračení.

„Nic, co bych mohl mít, výsosti,” odpověděl Dagger. Váhal, chtěl to tak moc... Ach, proč ne? Nebylo to tak, že by se mu kdy naskytla druhá šance, a nikdo ho nenajde, aby ho přiměl utrpět důsledky.

Katan otevřel pusu, aby promluvil, ale nikdy k tomu nedostal příležitost, neboť se po něm Dagger natáhl a trhl s ním k sobě. Naklonil se, aby zakryl princova ústa svými. Do úst mu proniklo polekané zalapání a Dagger toho využil ke své výhodě. Vzal si Katanova ústa, důkladně je plenil, zapisoval si to horko a chuť do paměti.

Opožděně si uvědomil, že to byl hloupý počin. Teď věděl, jaké to bylo políbit muže, kterého nemohl mít. Vědět to a nemít to bude peklo.

S hrubým zvukem se od něj odtrhl a vzal nohy na ramena. Vrhl se kupředu a kolem králova stupínku, ze všech sil běžel k zahradě a bráně za ní. Slyšel, jak jej pronásledovali lidé, ale on akorát běžel rychleji. Nezastavoval se, dokud nebyl v bezpečí za palácovými branami a v lese za nimi.

Třásl se, chvěl se a hruď jej bolela i kvůli něčemu jinému než jen z vyčerpávajícího sprintu. Dagger se přinutil alespoň k chůzi. Hloupost, hloupost, hloupost. Co si to myslel?

Najednou se zastavil, uhodilo do něj další uvědomění. Jeho levoručka— nechal ji tam.

Jedno neštěstí za druhým. S těžkým srdcem se dal Dagger znovu do chůze, pronásledovala jej nápadná nepřítomnost levoručky na zádech a stopy prince, co stále cítil na rtech.

Katan se bez nadšení propracovával vesnicí. Normálně ty návštěvy miloval, ale po několika protivných dnech bezvýsledného lovu nechtěl nic víc, než se schoulit ve své komnatě a litovat se.

Proč Levoručka prchl? Skoro si přál, aby ho ten mizera nejdřív nepolíbil. Až na to, že to bylo tak vášnivé, jak Katan věděl, že Levoručka bude. Katan evidentně nebyl jediný, kdo měl zájem, tak proč se rozhodl prchnout?

Zatraceně se vším, byl korunní princ; bylo jen pár vzácných problémů, co nedokázal překonat. Byť jen čirou nepřístojností, kdyby všechno ostatní selhalo.

Nevrle kráčel prázdnou návsí a nahoru do malého kopečku k Hammerově kovárně. Pořád bylo brzy, neboť neměl náladu zabývat se s více lidmi, než bylo nezbytně nutné.

V kovárně bylo rušno a hluk, když vstoupil. Hammer a jeho učedník pilně pracovali, zatímco většina vesnice spala.

Hammer ho zahlédl a náhle přestal s prací, věnoval mu přívětivý úsměv. „No, dobré ráno, můj pane. Jak se dneska máš?”

„Příliš brzy na to, aby se dalo říct,” odpověděl Katan. „Posledních pár dní jsem s mečem hodně šermoval, myslel jsem, že ho přinesu na prohlídku.” A protože i když tak moc chtěl trucovat ve své komnatě, byl k smrti znuděný čekáním na dobré zprávy, co nikdy nepřišly. Sám se vrhne do nějakého toho lovu.

„Daggere, chlapče. Jsi skoro hotový. Vezmi si pod ruku meč pana Tana.”

Katan mu předal meč a usmál se na znamení díků. Dagger se vždycky zdál tak stydlivý, ale příjemný, pod tou špínou a potem, co se vázal k vyčerpávající práci v kovárně, byl pravděpodobně pohledný. „Děkuju.”

„S potěšením, můj pane,” řekl Dagger tiše. Vzal si meč a přesunul se k pultu, kde zanesl novou zakázku do knihy.

„Hammere, pokud máš chvilku,” pokračoval. „Rád bych se tě chtěl na něco zeptat, i když si nejsem jistý, jestli už se někdo neptal.”

Hammer zabručel a přišel k němu. „Týká se to tvé levoručky, výsosti?”

Katan si povzdechl. „Aha, už nikoho neobelhám.”

„To bude těžké, výsosti,” řekl Hammer suše, „pokud byť jen malá část zkazek, co jsem zaslechl, je pravda. Takže jaká je tvoje otázka?”

Katan z pod kabátce vytáhl levoručku, co jeho duelista ve svém spěchu prchnout zanechal. „Poznáváš to?” Vtiskl ji Hammerovi do rukou, znovu do něj narazila bída a zmatek. „Prosím. Cokoli.”

„Podivné je, výsosti, že jsi první, koho napadlo se mě zeptat. Hádám, že zbytek tvého paláce mě považuje za příliš nízkou příčku, aby se obtěžovali. A ano, znám ji. Teď to musí být víc jak deset let, co sem ta zakázka přišla.” Potřásl hlavou a smutně se usmál. „Vážně stárnu, co? Každopádně zhruba něco před deseti lety sem přišel mladý muž s požadavkem. Měl výtečného, úžasného syna, co jevil veškeré známky, že se stane úžasným šermířem, a chtěl pro něj vhodné čepele, co by mohl jednou použít, i když tehdy tomu chlapci nebylo ještě ani deset. A tak mi ten mladý muž zadal vykovat šavli a levoručku, oboje v nejvyšší kvalitě. Byla to jedna z mála prací, co jsem miloval. Ten mladý muž vypadal tak šťastně a hrdě.” Smutně se usmál.

V Katanovi se splétal děs se vzrušením. „Co se stalo?”

„Nikdy se nevrátil, aby si vyzvedl čepele, co zadal. Později jsem se dozvěděl, že zemřel v nehodě na koni.”

Kvůli pronikavé ráně Katan zvedl hlavu a spatřil, že Dagger omylem shodil několik nástrojů.

„Omlouvám se,” zamumlal Dagger. „Měl jsem se dívat, co dělám, a ne poslouchat historky.” Tápal, aby ten nepořádek uklidil, a mumlal tiché kletby.

Katan se obrátil zpět na Hammera. „Tak kdo si pro ty čepele nakonec přišel?”

„Kéž bych to mohl říct, výsosti,” odpověděl Hammer, na tváři a v hlase měl rozmrzelost a trápení. „Ale jsem vázaný slibem.”

Katanem projelo zoufalství. „Hammere— prosím. Nemůžu— musíš— dám ti cokoli.”

Hammer si povzdechl. „Výsosti, nechtěl bych nic víc než ti tu hádanku vyřešit, ale nemůžu a slib neporuším.”

„Samozřejmě že ne,” řekl Katan, nutil se k těm slovům. Zatraceně, byl tak strašně blízko. „Nemůžeš mi dát ani nápovědu, Hammere?”

„Je to hlupák,” řekl Hammer kousavě. „Až ho najdeš, proveď řádný výprask.”

Katanovi zacukalo v koutcích. „To mám v úmyslu, věř mi.” Jeho lehkovážnost pominula. „Pokud ho kdy najdu. Nemyslím si, že chce, abych ho našel; možná prostě nejsem—”

„Daggere!” Ten výkřik byl plný hněvu tak hlubokého, že to Katana vyděsilo, až zmlkl. A mohl akorát omráčeně zírat ze všech lidí právě na Sabreho, co vtrhl do kovárny. „Ty,” zasyčel, oči měl upřené jen na toho mladého muže vzadu v kovárně. „Ty protivná, neomalená malá kryso.”

„Sabre,” řekl Dagger chladně. Byl to tón hlasu, co Katan od stydlivého učedníka nikdy neslyšel. „Co chceš? Celé týdny jsem nebyl v domě, co jsem mohl vůbec provést—” Nedořekl, neboť mu Sabre dal pěstí. Z toho překvapení a bolesti se sesypal na zem.

Hammer pobouřeně zařval: „Dej ruce pryč od—”

„Se svým nevlastním bratrem si budu dělat, co chci,” odpověděl Sabre chladně. Otočil se zpět na Daggera. „Epee ti pomohl? Umím si představit, jak by mu to přišlo zábavné. Snažil se to samozřejmě popřít, ale myslím, že až se mu ten zlomený nos zahojí, bude zpívat jinou.”

Dagger zabručel. „O čem to mluvíš?” Zápolil, aby se dostal na nohy.

Katan to užuž chtěl ukončit, ale Sabreho další slova ho zarazila.

„Břečťan,” řekl Sabre. „To mě během turnaje trápilo. Věděl jsem, že jsem ten vzorek břečťanu někde viděl. Lámal jsem si s tím hlavu a hele, dneska rána jsem si konečně vzpomněl. Ten hloupý portrét tvých rodičů strčený do jedné ložnice pro hosty. Tvůj otec má na něm svůj rapír a jaký vzorek má na jílci? Břečťan, i když byl spíš stříbrný než zlatý.”

„Cože?” zeptal se Katan, oči se mu rozšířily a podíval se po Daggerovi.

Sabre ho kopl. „Neomalený malý červe. Máš štěstí, že otec je na své schůzi, jinak bys byl stejně dobře v procesu dalšího výprasku. Jak se opovažuješ!”

Dagger nic neřekl.

„To stačí,” řekl Katan chladně. „Lorde Sabre, okamžitě odejdi nebo zařídím, aby tě odvedli a strčili do žaláře.”

Sabre trhl hlavou a zdálo se, že si poprvé uvědomil, kdo další je v místnosti. Když spatřil Katana, zbledl, ale téměř okamžitě se vzpamatoval. „Výsosti, jistě vidíš—”

„Že máš nebezpečně blízko skončit s těmi v žaláři,” přerušil ho Katan. „Vypadni.”

Ačkoli se Sabre jasně nechtěl podřídit, ztuhle poslechl.

Katan si jen stěží všiml, když se i Hammer vytratil. Oči měl jenom pro Daggera. Přešel kovárnu, zatímco Dagger vstal.

Dagger pomalu zvedl hlavu a střetl se s Katanem pohledem.

Katanovi spadla čelist. Ty oči. Bledě zelené a intenzivní. Jak... Jak to, že to nikdy neviděl?

Protože se nikdy nedíval, uvědomil si Katan otráveně. Tolikrát sem přišel, ale nikdy ani Hammerovi nevěnoval moc velkou pozornost, natož jeho tichému učedníkovi. Hlupák. Ukázal se být skvělým korunním princem.

Dagger odvrátil pohled, vydal ze sebe hrubé, neurčité zvuky a začal se odvracet.

Katan ho chytil za paži a pevně ho držel na místě. „Proč jsi mi to prostě neřekl, Daggere?”

„Říct ti to?” Dagger se hořce zasmál. „Říct korunnímu princi, že duelista, co chtěl, nebyl nikdo jiný než nuzný kovář, co by se od začátku nikdy neměl účastnit souboje?”

„Bojuješ, jako kdyby ses pro to narodil,” řekl Katan zmateně. „Sabre tě nazval nevlastním bratrem, což by vysvětlovalo, proč tě Epee tak dobře zná. A proč byl k tobě na turnaji tak přátelský.”

Dagger se zašklebil. „Neměl to vědět, ale to je Epee...”

Katan se krátce usmál. Pomalu uvolnil své sevření na Daggerově paži, mírně se uvolnil, když se Dagger nepokusil znovu utéct. Ruka se mu sama od sebe pohnula k Daggerově tváři, palcem ji jemně hladil.

Dagger se zdušeným zvukem sebou od toho dotyku trhl. „Ne,” řekl pevně.

„Proč ne?” zeptal se Katan. „Pokud se těžce nemýlím, ten polibek, co jsi mi dal, mi řekl, že velmi moc chceš.”

Dagger po něm střelil krátkým pohledem, pak pohled znovu odvrátil. „Když moje matka zemřela, zanechala všechno mému nevlastnímu otci, co mě odmítá uznat za svého. Nejsem nic než prostý člověk, prostý kovář. Ať už jsem měl být cokoli, už tím nejsem. Jen stěží se hodím pro prince bez ohledu na to, co si můžu přát.”

„Jsi Mistr duelista,” odpověděl Katan. „Lance byl plně připravený tě přijmout za svého učedníka.”

„C-cože?” zeptal se Dagger, trhl hlavou nahoru, oči měl doširoka rozevřené. „Ale on je—”

„Mistr šermíř.” Katan znovu Daggera pohladil po tváři. Proklínal se, že nikdy neviděl, co se teď zdálo tak bolestně očividné. Celou tu dobu měl svou Levoručku přímo pod nosem.

Zatraceně.

Přišel blíž, vzal Daggerovu tvář do dlaní a sehnul se, aby ho hluboce políbil. Držel ho ještě pevněji, když se Dagger vzpouzel. Po chvilce to vzpouzení náhle ustalo a Dagger mu v sevření prostě roztál. S velkou zdráhavostí polibek ukončil, ale ještě musel pár věcí říct. „Promiň,” řekl. „Byl jsem slepý.”

„Sázel jsem na to,” řekl Dagger, ale nebylo pochyb o tom smutku, co prokládal jeho klidný tón.

„Jsem jenom—”

Katan ho umlčel dalším polibkem, jednu ruku mu zabořil do vlasů, druhou paži mu ovinul kolem úzkého pasu, ano, jeho Levoručka byl proti němu tak dokonalý, jak předpokládal. „Proč jsi utekl?” zeptal se, odtáhl se jen tak moc, aby se mu podařilo promluvit.

„Jednou budeš králem,” odpověděl Dagger. „Králové si za milence neberou nuzné prosťáčky.”

„Tenhle ano,” odpověděl Katan pevně. „Stejně budeš jednou Mistrem šermířem.” Zamračil se, když Dagger nijak neodpověděl a akorát odvrátil pohled s ponurým výrazem. „Nejsi ani ochotný to zkusit? Myslel jsem si, že jsi vůči mě taky něco cítil. Rozhodně líbáš jako že ano.”

Dagger se chabě, smutně usmál. „Vždycky jsem cítil. Kdykoli jsi sem přišel, stálo mě všechny síly byť jen říct dvě kloudná slova. Představ si můj šok, když se ten veselý lord, s kterým jsem se doufal na turnaji setkat, ukázal být samotným korunním princem.”

Katana to omráčilo. Dagger ho sledoval tak dlouho? Potřásl hlavou, cítil se jako ten největší hlupák. „Promiň.” Uvolnil ruku, co měl stále zabořenou v Daggerových vlasech, a jemně ho zatahal, aby se na něj podíval. „Všude jsem tě hledal; stydím se a naprosto lituji, že jsem tě měl přímo před očima a neviděl jsem to. Bez tebe neodejdu, tedy pokud mi hned teď neřekneš, že o mě nemáš nejmenší zájem a že bys preferoval, abych tě nikdy znovu neobtěžoval.”

To mu získalo ošklivý pohled a Dagger otevřel pusu k promluvě— pak ji znovu zavřel. „Jsi korunní princ...”

„Ty jsi učedník Mistra šermíře a stejně to má otec za to, že si myslel, že je tak prohnaný, aby uspořádal turnaj.”

Dagger se usmál, byl to malinký úsměv. Celkem chabý v porovnání s těmi během turnaje, ale stejně to byl úsměv. „Tak jak si přeješ, výsosti.”

„Katan. Jmenuju se Katan.”

Ty oči, co se střetly s jeho, byly stále doširoka rozevřené nevírou, ale teď viděl, že byly také plné naděje.

„Katane.” Dagger to jméno jen stěží zašeptal, ale to stačilo.

„Levoručka. Dagger.” Katan se zasmál se záchvěvem vítězství a naklonil se pro další polibek.
--------------------------------------------


~ A třetí a poslední část, co je tak cukernatá, až z toho bolí zuby, ale taky pořádně frustrující, protože to autorka uťala v tom nejlepším. No, na dalším pokračování musí zapracovat vlastní fantazie. ~


Hlavní stránka
Postavy a pojmy

<Předchozí>...<Růže a Liška>