GDC - kapitola 53

Kapitola 53 – Odvaha (3)

Ten 'ostrůvek' se rychle pohyboval ke břehu.

Příchod neznámého zvířete s sebou přineslo beztvaré napětí. Kromě pár z nich – Lan WangJi, Jin ZiXuan, Jiang Cheng a Wen ZhuLiu – všichni ostatní dál vrávorali vzad. Zrovna když si všichni mysleli, že to zvíře pod vodou každou chvíli začne zuřit, zastavilo se.

Spící zvíře se probudilo, protože mu Wei WuXian skočil na hřbet. Teď se Wei WuXian neodvažoval zbrkle pohybovat. Zůstal, kde byl, a čekal.

Na hladině tmavé vody, co obkružovala 'ostrůvek' bylo pár javorových listů v nezvykle jasném odstínu rudé. Pomalu se vznášely.

Pod listy v hloubi tůně bylo něco, co vypadalo jako pár zářících bronzových zrcadel.

Ta bronzová zrcadla se víc a víc zvětšovala a přibližovala se. Wei WuXian tlumeně vykřikl. Táhl Wen Chaa a ustoupil, zrovna když se hladina pod jeho nohama zachvěla a najednou začala stoupat. 'Ostrůvek' se zvedl do vzduchu. Z vody se vynořila velká, uhlově černá hlava zvířete s pár javorovými listy na vršku!

Za výkřiků různých tónů zvíře pomalu otočilo hlavou, svýma masivníma očima zíralo na dva lidi na svém hřbetě.

Ta kulatá hlava zvířete se jevila celkem podivně, podobala se jak želvě, tak hadovi. Kdyby se člověk prostě jen díval na jeho hlavu, bylo by to víc jako obrovský had, ale když se člověk podíval na jeho tělo, co už se zvedlo z vody, zdálo se to víc jako...

Wei WuXian: „...To je ale velká... želva...”

Tohle nebyla obyčejná želva.

Kdyby tato želva vtrhla na cvičiště na Lotosovém Molu, jenom samotný její krunýř by vyplnil celé pole na bojové umění. Dokonce ani tři rozložití muži by pažemi nedokázali obejmout její temné temeno. Průměrná želva o to méně nedokázala z krunýře vytáhnout hadí dlouhou, kroutící se hlavu s tlamou plnou žlutých, překřížených tesáků. Ani nemluvě o tom, že jí rostly čtyři ostré drápy, co se zdály celkem pružné.

Wei WuXian se střetl pohledem s tím párem velkých, zlatých očí. Zorničky měla jen jako škvírky s proměnlivou tloušťkou, jako kdyby se jí oči rozostřovaly a zase zaostřovaly. Nedokázala říct, co to přesně měla na hřbetě.

Zdálo se, že to zvíře mělo i zrak hada— ne příliš dobrý. Pokud se nepohnou, možná si jich nevšimne.

Ze dvou nozder, co vypadaly jako díry, najednou vystřelily dva proudy vodní páry.

Ty javorové listy, co se vznášely ve vodě, byly náhodou v blízkosti jejího nosu. S největší pravděpodobností ten vzduch vypustila, protože ji to lechtalo. Wei WuXian dál stál bez pohybu, stál, jako kdyby byl socha. Ale ten mírný pohyb želvy Wen Chaa k smrti vyděsil.

Wen Chao věděl, že to zvíře bažilo po zabíjení víc než po čemkoli jiném. Když viděl, že z nosu najednou vystřelila vodní páru, myslel si, že co nevidět začne běsnit. Pominul meč, co měl u krku, a zaječel k Wen ZhuLiuovi, co stál na břehu: „Proč mi ještě nepomáháš?! Hned mě zachraň! Na co čekáš?!”

Jiang Cheng skrz zaťaté zuby procedil zaklení: „Ten pitomec!”

Jedna z těch dvou podivných věcí, co měla želva před očima, se najednou začala svíjet a vydávat ze sebe pronikavé zvuky. Zvíře to okamžitě vyprovokovalo. Rychle stáhla svou hadí hlavu zpět a pak s ní hned vyrazila. Její žluté a černé tesáky se doširoka rozevřely, jak se vrhla ke svému hřbetu!

Wei WuXian mrštil paží. Wen Chaoův meč letěl rychlostí šípu k místu, kde by zvíře mělo mít srdce.

Ale jelikož bylo zvíře pokryté černými šupinami, hlavu mělo tvrdou jako brnění. Čepel meče s cinknutím vytvořila spršku jisker, jako kdyby narazila do kusu železa, a pak spadla do vody. Zdálo se, že zvíře váhalo. Jeho velké oční bulvy se otočily dolů ke štíhlému předmětu, co zářil i během svého pádu pod hladinu. Wei WuXian se té příležitosti chopil, odrazil se nohama a vyskočil do vzduchu, stále s Wen Chaoem, na jeden další ostrůvek. Pro sebe si myslel: 'Prosím, neříkejte mi, že i tenhle je obrovská želva!'

Najednou zaslechl Jiang Chengovo zavolání: „Dávej pozor na záda! Blíží se Ruka tavící jádro!”

Wei WuXian se otočil, jen aby spatřil pár rukou, co se nad ním beze zvuku tyčil. Bezděky zaútočil, aby se ubránil Wen ZhuLiuovu útoku. Cítil, že moc, co přicházela od Wen ZhuLiua, byla nezvykle násilná a temná, jako kdyby mu měla něco vysát z paže. Wei WuXian instinktivně stáhl ruku zpět, zatímco Wen ZhuLiu využil té příležitosti a uzmul mu Wen Chaa a přistál zpět na břehu.

Wei WuXian tlumeně zaklel a následoval je na břeh.

Všichni učedníci ze sekty Wen stáhli ze zad luky a ustupovali, zatímco mířili na zvíře. Šípy letěly vzduchem, jako kdyby to byl déšť. Jak zasahovaly šupiny a krunýř zvířete, cinkaly. Všude létaly jiskry. Ačkoli to vypadalo, že ta bitva byla celkem intenzivní, ve skutečnosti to nemělo smysl. Ani jediný šíp se neukázal být smrtelným zásahem. Nedělalo to nic jiného, než že to zvířeti ulevilo od jeho svrbění. Velká hlava se pohybovala ze strany na stranu. Kůže vně krunýře se jevila jako černé kamení plné hrudek. I kdyby šíp zasáhl, nedokázal proniknout hlouběji.

Wei WuXian sledoval, jak jeden z učedníků sekty Wen lapal po dechu, zatímco zakládal šíp na tětivu. Zápolil s natažením tětivy a prostě ji nedokázal natáhnout až úplně dozadu. Wei WuXian už to nedokázal dál tolerovat, chopil se luku a odkopl učedníka stranou. V toulci zůstaly tři šípy. Všechny je založil na tětivu, natáhl ji do nejzazšího bodu a zamířil. Tětiva luku mu vrzala u ucha. Zrovna když chtěl tětivu pustit, za ním se najednou ozval výkřik.

Ten výkřik byl plný strachu. Wei WuXian se otočil a viděl, jak Wang LingJiao dávala rozkazy třem sloužícím. Dva z nich hrubě drželi MianMian na místě a svírali jí tvář, zatímco ten třetí zvedl v ruce cejchovadlo a bodl jím k její tváři!

Špička železa byla tak rozžhavená, že syčela a rudě zářila. Wei WuXian byl od nich trochu dál. Když viděl, co se dělo, okamžitě upravil směr šípů a pustil tětivu.

Ty tři šípy vyletěly naráz a zasáhly ty tři lidi. Aniž by ze sebe vydali hlásku, padli na zem na znak. A přesto než tětiva vůbec přestala vibrovat, Wang LingJiao se najednou chopila cejchovadla, co také spadlo. Vzala MianMian za vlasy a znovu jím bodla k její tváři!

I když měla Wang LingJiao nesmírně nízkou úroveň kultivace, její pohyby byly jak svižné, tak kruté. Kdyby to vážně udělala, i kdyby MianMian zůstaly obě oči, tvář by měla naprosto zničenou. Žena jako ona se stále držela svých úporných myšlenek ublížit ostatním i za takových nebezpečných okolností, kdy byli lidé připraveni v mžiku prchnout!

Všichni ostatní učedníci zakládali šípy a veškerou svou pozornost upírali na boj se zvířetem. V blízkosti těch dvou nikdo nebyl. Wei WuXian neměl žádné další šípy a neměl čas sebrat šíp někomu jinému. Kvůli naléhavosti těchto okolností spěchal k nim, jednou rukou odrazil paži, kterou Wang LingJiao držela MianMian za vlasy, a druhou silou udeřil do její hrudi.

Kvůli tomu úderu Wang LingJiao vyzvrátila spoustu krve a odlétla dozadu.

Ale špička cejchovadla se už přitiskla Wei WuXianovi na hruď.

Wei WuXian ucítil pach sežehlé látky a kůže spolu se strašlivým pachem škvařeného masa. Z místa pod jeho klíční kostí, blízko jeho srdce přišla bolest, co vytěsnila všechno ostatní.

Zaťal zuby, ale stejně nedokázal zadržet ten bolestný řev, co se mu nakonec vydral z hrdla.

Jeho úder nebyl ani v nejmenším jemný. Wang LingJiao odlétla, všude prýštila krev a vzlykala, jen co narazila do země. Jiang Cheng namířil dlaň na temeno její hlavy.

Wen Chao ječel: „JiaoJiao! JiaoJiao! Rychle, přiveď JiaoJiao sem!”

Wen ZhuLiu se mírně zamračil. Nic neřekl a pospíšil si tam, odrazil Jiang Chenga a odnesl Wang LingJiao zpět. Hodil ji Wen Chaovi k nohám. Wang LingJiao se mu vrhla do náručí, pořád se dávila krví a z očí se jí koulely slzy.

Jiang Cheng je pronásledoval a začal bojovat s Wen ZhuLiuem. Wen Chao viděl, že měl krví podlité oči a měl na tváři strašlivý výraz. Zbytek učedníků byl také vzrušený a v tůni bylo stále to obrovské zvíře, co už levou přední tlapou vystoupilo na břeh.

Wen Chao se konečně začal bát. „Ústup, ústup. Okamžitě ustupte!”

Ti, co mu sloužili, to snášeli s velkým úsilím a už dávno čekali, až vydá rozkaz k ústupu. Když ta slova zaslechli, vyskočili na své meče a okamžitě odletěli. Wen Chaoův meč skončil kvůli Wei WuXianovi ve vodě, a tak si vzal něčí jiný a skočil na něj s Wang LingJiao v náručí. Se svištěním v mžiku zmizeli. Všichni učedníci a sluhové je velmi těsně následovali.

Jin ZiXuan zakřičel: „Přestaňte bojovat! Pojďme!”

Učedníci stejně neměli v úmyslu pokračovat v boji, zvlášť proti zvířeti, co bylo jako hora balvanů. Ale jak v poklusu dorazili na místo, kde byla díra, šlahouny, co použili k sestupu dolů, našli na zemi na hromadě jako mrtvého hada.

Jin ZiXuan supěl: „Ti prašiví zloději! Odsekali šlahouny!”

Bez šlahounů se neměli jak vyšplhat po té strmé hliněné stěně. Ta díra byla o něco víc než deset metrů nad jejich hlavami, její bílé světlo je píchalo do očí. Zanedlouho poté se půlka světla utlumila, jako kdyby si tiangou ukousl z měsíce.

Někdo vykřikl: „Zakrývají vchod!”

Jen co domluvil, zakrylo to i zbytek bílého světla.

Hluboko v podzemí zůstalo jen pár planoucích pochodní, co ozařovaly mladé, váhavé tváře. Nikdo nedokázal nic říct.

Po chvilce to ticho prolomilo Jin ZiXuanovo klení: „Ten zatracený párek vážně dokáže udělat něco takového, co?”

Jeden z chlapců zamumlal: „Nevadí, ani když se nedostaneme ven... Můj otec a matka mě přijdou najít. Pokud se o tomhle dozví, rozhodně tu po mě budou pátrat.”

Pár dalších lidí souhlasilo.

Okamžitě poté odpověděl někdo třaslavým hlasem: „Určitě si myslí, že stále podstupujeme učení v Qishanu. Jak by po nás mohli pátrat... Kromě toho když lidé ze sekty Wen utekli, rozhodně neřeknou pravdu. Rozhodně si vymyslí nějaké výmluvy... A my tu dole můžeme akorát zůstat...”

„Můžeme akorát čekat tady v jeskyni... bez jídla... spolu se zvířetem...”

Jak Jiang Cheng pomalu přišel k Wei WuXianovi a podepřel ho, náhodou zaslechli tu část konverzace s „bez jídla”.

Wei WuXian: „Jiang Chengu, tady je kousek vařeného masa. Chceš ho?”

Jiang Cheng: „Ztrať se! Vážně ses nepoučil, co? V jaké si myslíš, že jsme situaci? Ani nevíš, jak moc ti chci zašít tu tvoji pusu.”

Lan WangJi na ně upřel svůj světlounký pohled. Okamžitě poté mu zrak padl na MianMian, co je následovala a nevěděla, co má dělat. Tvář měla smáčenou slzami, jak dál vzlykala, rukama si svírala róbu a pořád dokola se omlouvala.

Wei WuXian si zakryl uši. „Hej, přestaň už brečet, dobře? To mě popálili a ne tebe. Neříkej mi, že chceš, abych tě rozveselil? Co kdybys rozveselila ty mě? Dobrá, to stačí, Jiang Chengu, přestaň mě nést. Není to tak, že bych měl zlomenou nohu.”

Děvčata obklopila MianMian a začala natahovat spolu.

Lan WangJi odvrátil zrak, jak se otočil k odchodu.

Jiang Cheng: „Mladý pane Lane, kam jdeš? To zvíře stále čeká v tůni.”

Lan WangJi: „Vrátím se k tůni. Je tam cesta ven.”

Když chlapci zaslechli, že existoval způsob, jak odejít, dokonce i pláč ustal.

Wei WuXian: „Jaká cesta?”

Lan WangJi: „V tůni je listí.”

Ačkoli ta věta zněla celkem podivně, Wei WuXian to okamžitě pochopil.

Na hladině temné tůně, kde dlelo to zvíře, bylo opravdu pár listů. Ale v jeskyni nebyly ani javory, a ani stopy po lidské aktivitě a nedaleko vchodu byl jenom banyánový strom. Ale ty javorové listy byly rudé jako oheň, dávaly znát, jak byly čerstvé. Když stoupali horami, také viděli, jak v bystřině plavalo listí.

Jiang Cheng si to také uvědomil. „Je pravděpodobné, že na dně tůně je díra, co vede ven. Díky tomu by se sem mohly dostat ty javorové listy z bystřiny v lese.”

Někdo promluvil bázlivým hlasem: „Ale... Jak víme, že je ta díra dost velká, aby se jí protáhl člověk? Co když je vážně malá a je to jenom trhlina?”

Jin ZiXuan se zamračil. „A nad tou tůní stále zatvrzele dohlíží to zvíře.”

Wei WuXian si nadzvedl klopu své róby, jednou rukou si ovíval zranění pod oděvem. „Pokud máme naději, pojďme na to. Každopádně je to lepší než tu čekat na svoje rodiče a nic nedělat. A co že to zvíře dohlíží nad tůní? Můžeme ho prostě vylákat ven.”

Po nějakém tom vyjednávání se skupina chlapců vydala stejnou cestou, jakou přišli.

Skryli se v díře v jeskyni a v tichosti nakoukli dovnitř na to zvíře.

Většinu svého těla mělo stále ponořenou v tůni. Z želvího krunýře se natahovalo dlouhé tělo hada. Přiblížilo se ke břehu, otevřelo čelisti a jemně mezi zuby sevřelo mrtvolu. Pak se stáhlo zpět a odtáhlo mrtvolu zpět do svého temného krunýře, co byl jako hrad. Bylo to, jako kdyby si ji tam chtěl vychutnat.

Wei WuXian vrhl pochodeň. Roztříštila se v jednom koutu jeskyně.

V tom mrtvém tichu podzemí byl ten zvuk obzvláště přehnaný. Hlava zvířete znovu hned vyklouzla z krunýře. V jeho tenkých zorničkách se odrážela živě hořící pochodeň. Zvíře instinktivně přitahovaly věci, co vydávaly světlo a teplo, pomalu natáhlo krk ven.

Jiang Cheng se za zvířetem beze zvuku ponořil do vody.

Sekta Jiang z Yunmengu sídlila nedaleko vody. Všichni tamější učedníci uměli výjimečně dobře plavat. Jakmile se Jiang Cheng ponořil, čeření na hladině okamžitě zmizelo. Hladina vody se ani nezvlnila. Všichni zírali na hladinu, sem tam se podívali po zvířeti. Když viděli, že ta velká, černá hlava neustále váhavě kroužila kolem pochodně a debatovala, jestli se k ní má přiblížit nebo ne, všem se stáhlo srdce.

Najednou jako kdyby se konečně rozhodlo, že ochutná, co to vlastně bylo, k tomu přiblížilo svůj nos. A přesto ho ty spalující plameny mírně sežehly.

Zvíře okamžitě cuklo krkem vzad. Z nozder mu z hněvu vystřelily dvě stružku vodní páry a uhasily pochodeň.

V této chvíli Jiang Cheng zrovna vyplaval z vody a zhluboka se nadechl. Zvíře vycítilo, že mu někdo vnikl na území, potřáslo hlavou a vrhlo se k Jiang Chengovi.

Wei WuXian si té nynější situace všiml, kousl se do prstu a na dlaň si napsal něco nečitelného.

Vyběhl z díry, kde se skryli, a udeřil dlaní do země. Jak ruku oddálil, ze země vyrašil oheň vysoký jako člověk!

Zvíře to překvapilo, otočilo se a podívalo tím směrem. Jiang Cheng využil té příležitosti, vylezl na břeh a zakřičel: „Na dně je díra a není zase až tak malá!”

Wei WuXian: „Jak malá je ne až tak malá?”

Jiang Cheng: „Naráz může projít asi půl tuctu lidí!”

Wei WuXian zakřičel: „Všichni poslouchejte. Následujte Jiang Chenga a plavte do té díry pod vodou. Nezranění ať dohlíží na zraněné. Ti, co umí plavat, ať dohlíží na ty, co neumí. Naráz může proplout půl tuctu lidí, takže nespěchejte. Teď jděte!”

Jakmile domluvil, plameny, co vyrašily, pomalu zhasly. Odcouval zhruba deset kroků jiným směrem a pak znovu udeřil dlaní do země a vyslal další vlnu ohně. Kvůli světlu plamenů se zlaté oči zvířete jevily narudle. Zvíře úplně planulo vztekem, zamíhalo svými údy a lezlo k ohni, táhlo k němu své tělo jako hora.

Jiang Cheng zuřil: „Co to děláš?!”

Wei WuXian: „Co ty děláš?! Hned jdi dolů!”

Už se mu úspěšně podařilo nalákat zvíře ven z vody na břeh. Pokud neodejdou teď, na co čekali?

Jiang Cheng zaťal zuby. „Všichni pojďte sem. Ti, co dokáží plavat sami, se postavte nalevo; ti, co neumí, napravo!”

Wei WuXian zkoumal jednu část jeskyně, jak ustupoval s plameny. Najednou mu paží projela bolest. Když shlédl, spatřil, že ho zasáhl šíp. Dopadlo to tak, že ten učedník ze sekty Lan, na kterého Lan WangJi tak zahlížel, sebral jeden z luků, co tu sekta Wen nechala, a vystřelil na zvíře. Ale možná si uvědomil, jak mrštné to zvíře bylo, ruka mu uklouzla a šíp ztratil svůj cíl. Místo zvířete zasáhl Wei WuXiana.

Wei WuXian neměl čas šíp vytáhnout, znovu dlaní udeřil do země. Teprve, když se objevil plamen, začal klít: „Ustup! Nedělej mi potíže!”

Ten učedník chtěl původně jedinou ranou zasáhnout životně důležitý bod zvířete, aby si zachránil trochu důstojnosti, o kterou přišel. Ale nikdy nečekal, že to dopadne takhle. S tváří ještě bledší se vrhl do vody a co nejrychleji prchl.

Jiang Cheng poháněl Wei WuXiana: „Pojď sem!”

Wei WuXian: „Půjdu!”

Jiang Cheng měl vedle sebe stále tři učedníky, co neuměli plavat. Tohle se dalo považovat za poslední várku. Věděl, že nemohli počkat a museli se ponořit do vody bez Wei WuXiana.

Wei WuXian si z paže vytáhl šíp, ale teprve pak si to uvědomil. 'Ale ne!'

Pach krve to zvíře vyprovokoval. Krk se mu najednou prodloužil rychleji než dřív a doširoka rozevřel tesáky!

Než mohl Wei WuXian vymyslet, co udělat dál, tělo se mu nahnulo, jak ho někdo ze strany strčil.

Z cesty ho odstrčil Lan WangJi.

Čelisti zvířete sklaply a zakously se mu do nohy.

Wei WuXiana bolela pravá noha jen z toho, jak tu scénu sledoval. Lan WangJi měl tvář stále bezvýraznou. Jen se mírně zamračil. Potom ho to zvíře okamžitě odtáhlo!

Podle velikosti zvířete a síle ve skusu mohlo člověka v pase snadno překousnout ve dví. Naštěstí se zdálo, že nerado jedlo poničenou kořist. Když se do někoho zakouslo, stáhlo se do svého krunýře a nezáleželo na tom, jestli ten člověk byl mrtvý nebo živý. Prostě aby si ho mohlo pomalu vychutnat. Nebo jinak kdyby do svých čelistí vložilo trochu síly, Lan WangJi už by měl nohu rozdrcenou. Krunýř zvířete byl nesmírně tvrdý, nepronikla jím žádná čepel. Pokud by Lan WangJiho odtáhlo dovnitř, s největší pravděpodobností už nikdy nevyjde ven!

Wei WuXian se dal do sprintu. Zrovna když se měla hlava stáhnout dovnitř, vrhl se k ní a tiskl se k jednomu ze zubů na horní čelisti.

Svou silou nikdy nemohl soupeřit se silou takového netvora. A přesto v něm v této situaci, kdy šlo o život a o smrt, vybuchla nadlidská síla. Nohama se zapřel o krunýř zvířete, zatímco se rukama za každou cenu tiskl k tesáku. Použil své tělo jako nějaké párátko a zatarasil mu cestu, zabránil mu stáhnout se do krunýře. Zabránil mu mít šanci si tu delikatesu vychutnat.

Lan WangJi nečekal, že je dokonce i za takových okolností dožene. Naprosto ho to šokovalo.

Wei WuXian se obával, že by se zvíře mohlo rozzuřit, a buď je oba sníst zaživa nebo Lan WangJimu ukousnout nohu. Pravou rukou se dál držel horního tesáku, zatímco levou rukou sevřel dolní tesák. Tlačil rukama opačným směrem, nutil do svých paží sílu, jako kdyby na tom závisel jeho život. Žíla na čele mu vystupovala tak moc, že se zdálo, že mu měla co nevidět prasknout. Tvář měl krvavě rudou.

Ty dvě řady tesáků už byly hluboko v Lan WangJiho krvi a kostech. A přesto ty čelisti vážně nutil se pomalu rozevírat!

Zvíře už nedokázalo svou kořist udržet v čelistech. Lan WangJi spadl do tůně. Když Wei WuXian viděl, že už byl v bezpečí, ta téměř božská síla z něj okamžitě vyprchala. Už nedokázal čelisti zvířete udržet na místě a najednou je pustil. Vyčnívající tesáky z obou řad do sebe narazily a ozvala se tak hlasitá ozvěna, jako kdyby pukl kámen!

Wei WuXian také spadl do vody, přistál vedle Lan WangJiho. Převrátil se a natočil se, jednou rukou držel Lan WangJiho a druhou plaval. V mžiku uplaval pár metrů kupředu a vytvořil v tůni dlouhou, širokou vlnu. Vykoulel se na břeh, hodil si Lan WangJiho na záda a začal hned utíkat.

Lan WangJi vyhrkl: „Ty?”

Wei WuXian: „Jsem to já! Příjemně tě to překvapilo?”

Lan WangJi balancoval na jeho zádech a v hlase mu zněla vzácná emocionální změna. „Jak by tohle mohlo být příjemné?! Pusť mě na zem!”

Wei WuXianova ústa si odmítala odpočinout, i když utíkal o život. „Pokud tě pustím na zem jen proto, žes to řekl, vážně bych kvůli tomu neztratil tvář?”

Ten řev zvířete, co se ozval za nimi, jim vibroval v uších a hrudích. Oba cítili, jak se jim do hrdla vehnala krev. Wei WuXian spěšně zavřel pusu, aby se mohl soustředit na úprk. Aby je zvíře ve své zuřivosti nedohnalo, naschvál se rozhodl sklonit se a prolézt malými dírami, kterými želva s krunýřem nemohla projít. Bez nejmenšího odpočinku ani nevěděl, jak dlouho utíkal. Konečně zpomalil, když už neslyšel žádné další zvuky.

Polevil v obezřetnosti a jakmile snížil rychlost, Wei WuXian ucítil pach krve. Rukou si ohmatal záda, měl ji pokrytou mokrým šarlatem.

Wei WuXian: 'Ale ne, Lan Zhanovo zranění se znovu zhoršilo.'
--------------------------------------------


~ Tiangou je mýtické zvíře, co pojídá a zase zvrací (nenapadá mě žádný umělečtější výraz) měsíc, takže ubývá a zase narůstá... ~

~ No, zatím žádné rande. I když všechna extra už konečně zmizela ze scény. Teď už se akorát zbavit té želvy a bude to. ~


Hlavní stránka
Postavy a pojmy

<Předchozí>...<Následující>