GDC - kapitola 51

Kapitola 51 – Odvaha (1)

V Yunmengu bylo spoustu jezer. Lotosové Molo sekty Jiang z Yunmengu, rezidence největší zdejší sekty byla také postavená nedaleko jezera.

Když člověk z konce Lotosového Mola jen chvíli pádloval, spatřil velké lotosové jezero, co mělo víc než sto šedesát kilometrů na délku. Jeden o druhý se o sebe otíraly široké, zelenající se listy a hladké, růžové květy. Jak zafoukal vánek, okvětní plátky a listy se pohupovaly, jako kdyby kývaly hlavou. Uprostřed té čistoty a elegance byl také cítit naivní pocit nešikovnosti.

Lotosové Molo nebylo tak duchovní jako rezidence ostatních sekt, co zavřely své dveře a odmítaly prostý lid vpustit na území na kilometry daleko. Loděnice přímo před vchodem do Lotosového Mola se často hemžily prodejci, co prodávali lusky se semínky, vodní kaštany a různé pečivo. Na pozemky Lotosového Mola se také mohly proplížit usmrkané děti z domů nedaleko a sledovat kultivátory trénovat šerm. A ani když je chytili, nikdo jim nevynadal. Někdy si dokonce mohly hrát s učedníky sekty Jiang.

Když byl Wei WuXian malý, často na břehu Lotosového jezera střílel papírové draky.

Jiang Cheng upřeně zíral na vlastního draka a sem tam se letmo podíval po tom Wei WuXianově. Wei WuXianův drak už vyletěl vysoko na oblohu, ale pořád neměl v úmyslu natáhnout luk. S pravou rukou u čela vzhlížel a šklíbil se, jako kdyby měl stále pocit, že to nebylo dost daleko.

Když Jiang Cheng viděl, že už to draka uneslo z oblasti, kde si byl jistý, že by se mu ho podařilo sestřelit, zaťal zuby. Založil šíp a natáhl luk. Vystřelil šíp s bílým opeřením. Probodl draka, co byl namalovaný jako jednooký netvor, přímo skrz oko a ten pak spadl dolů. Jiang Cheng pozvedl obočí. „Zásah!”

Hned poté se zeptal: „Tvůj už uletěl tak daleko. Jsi si jistý, že ho zasáhneš?”

Wei WuXian: „Chceš hádat?”

Konečně vytáhl šíp a zamířil. Jak luk natáhl až na nejzazší hranici, rychle ho pustil.

Zásah!

Jiang Cheng znovu nakrčil obočí.

Odfrkl si s „pche”. Všichni chlapci odložili luky a šli sesbírat svoje draky, aby mohli vyhodnotit vzdálenost. Nejbližší drak dostane nejnižší místo. Poslední byl pokaždé učedník, co byl šestý nejstarší. Jako obvykle se mu nějakou dobu smáli. Ale měl celkem hroší kůži, takže ho to vůbec nezajímalo. Wei WuXianův drak byl nejdál. Nejblíže jeho draku, na druhém místě, byl Jiang Chengův drak. Jak Wei WuXian, tak Jiang Cheng byli příliš leniví, aby si pro své draky došli. Chlapci odběhli do klikatících se chodeb postavených nad hladinou jezera. Hráli si, poskakovali nahoru a dolů, až se před nimi objevily dvě mladé, štíhlé ženy.

Obě byly oblečené jako ozbrojené služebné, nesly si s sebou krátké meče. Vyšší služebná, co držela draka a šíp, jim zatarasila cestu. Chladně se zeptala: „Čí je tohle?”

Všichni chlapci v tichosti proklínali svou smůlu, jak ty dvě ženy spatřili. Wei WuXian se dotkl své brady a vykročil vpřed. „To je moje.”

Druhá služebná si odfrkla: „Ty jsi ale upřímný, co?”

Rozestoupily se a mezi nimi se objevila žena ve fialovém oděvu, také si nesla meč.

Ta žena měla krémovou pokožku a byla celkem nádherná, ačkoli se v jejích delikátních rysech zračila dravost. Koutky rtů spočívaly mezi zamračením a úsměvem— její úšklebky byly přirozené, stejně jako u Jiang Chenga. Její hladké fialové róby jí obepínaly štíhlý pas. Jak její tvář, tak její pravá ruka, co spočívala na jílce meče, byly chladné jako nefrit. Na ukazováku pravé ruky měla navléknutý prsten se zasazeným ametystem.

Jiang Cheng se usmál, když ji spatřil. „Mami!”

A zbytek chlapců ji mezitím uctivě pozdravil: „Paní Yu.”

Paní Yu byla Jiang Chengova matka, Yu ZiYuan. Samozřejmě byla Jiang FengMianovou manželkou a byla zvyklá s ním kultivovat. Přirozeně by se jí mělo říkat paní Jiang. Ale z nějakého důvodu jí všichni vždycky říkali paní Yu. Někteří hádali, že to bylo kvůli tomu, že kvůli své průbojné povaze nechtěla přijmout manželovo příjmení. Co se této záležitosti týče, ani manžel, ani manželka se spolu nikdy nedohadovali.

Paní Yu pocházela z význačné sekty Yu z Meishanu. Ve svém klanu byla na třetím místě, takže se jí také říkalo Třetí dáma Yu. V kultivačním světě byla známá jako Fialový pavouk. Stačilo to jméno jen nadnést a celkem pár lidí by to vyděsilo k útěku. Od mládí měla chladnou povahu a když si povídala s ostatními, nikdy nepůsobila sympaticky. I poté, co se provdala za Jiang FengMiana, byla neustále na nočních lovech a nijak ráda nezůstávala na Lotosovém Molu sekty Jiang. Kromě toho na Lotosovém Molu žila jinde, než kde bydlel Jiang FengMian. Měla své vlastní území, kde žila jenom ona a pár členů její rodiny, co si přivedla ze sekty Yu. Ty dvě mladé ženy, JinZhu a YinZhu, byly její spolehlivé služebné. Nikdy se od ní nevzdálily.

Paní Yu se po Jiang Chengovi úkosem podívala. „Zase si hraješ? Pojď, ať se na tebe podívám.”

Jiang Cheng šel k ní. Paní Yu mu svými štíhlými prsty stiskla paži, pak ho nahlas pleskla do ramene a vyhubovala mu: „Vůbec žádné zlepšení v kultivaci. Už ti je sedmnáct, a přesto jsi stále jako nevědomé děcko, neustále s ostatními jančíš. Jsi stejný jako ostatní? Kdo ví, v jaké stoce se ostatní budou čvachtat, ale ty budeš vůdcem sekty Jiang!”

Jiang Cheng se kvůli tomu plesknutí zapotácel, neodvažoval se protestovat. Wei WuXian to chápal— nemuselo se ani říkat, že zase hubovala jemu, ať už to bylo očividné nebo ne. Jeden jeho bratr učedník stranou na něj potají vyplázl jazyk.

Wei WuXian na něj pozvedl obočí.

Paní Yu: „Wei Yingu, jaké potíže zase podněcuješ?”

Wei WuXian stál vpředu, už na to byl zvyklý.

Paní Yu mu hubovala: „Zase jsi takový! Pokud ty sám neusiluješ o pokrok, netahej do toho Jiang Chenga, aby s tebou jančil. Budeš na něj mít špatný vliv.”

Wei WuXian vypadal polekaně. „Neusiluji o pokrok? Jak to, copak nejsem člověk, co z celého Lotosového Mola pokročil nejvíc?”

Mladí lidé nebyli nikdy příliš trpěliví. Nebyli spokojení, dokud někomu neodmlouvali. Jak to paní Yu zaslechla, nad čelem se jí objevil náznak nepřátelství.

Jiang Cheng si pospíšil: „Wei WuXiane, zmlkni!”

Otočil se na paní Yu. „Není to tak, že bychom chtěli střílet draky na Lotosovém Molu, ale copak teď nikomu z nás není dovoleno odejít? Sekta Wen přidělila veškeré oblasti nočního lovu sobě. I kdybych chtěl jít na noční lov, nemám kam jít. Zůstat doma a nechodit ven provokovat anebo bojovat se sektou Wen o kořist— není to přesně to, co jsi sama otci vyjasnila?”

Paní Yu se hořce ušklíbla. „Obávám se, že i kdybys tentokrát nechtěl odejít, stejně budeš muset jít.”

Jiang Cheng to nechápal. Paní Yu jim už dál nevěnovala pozornost, prošla chodbou s bradou vysoko vztyčenou. Ty dvě služebné za ní střelily po Wei WuXianovi nemilosrdnými pohledy a následovaly svou paní pryč.

Když nastal večer, konečně pochopili, co znamenalo to „i kdybys tentokrát nechtěl odejít, stejně budeš muset jít”.

Dopadlo to tak, že sekta Wen z Qishanu rozkázala poslům, aby předali zprávy. Kvůli tomu, že ostatní sekty učily špatně a mrhaly talentem, sekta Wen požadovala, aby všechny sekty během tří dnů vyslaly do Qishanu alespoň dvacet učedníků, aby je mohli učit odborníci.

Jiang Chenga to šokovalo. „Lidé ze sekty Wen to vážně řekli? Neví, co je hanba, co?”

Wei WuXian: „No, myslí si, že jsou slunce, co září nad všemi sektami. Není to poprvé, co je sekta Wen tak nestoudná. Od loňského roku využívají své velké sekty a silného vlivu, aby ostatním sektám zakázali chodit na noční lov. Kolik kořisti a země tak ukradli?”

Jiang FengMian seděl na nejdůležitějším místě. „Dávej si pozor na jazyk a jez.”

Ve velké síni bylo jenom pět lidí. Před každým byl malý, čtvercový stůl a na něm bylo pár chodů jídla. Wei WuXian sklonil hlavu a jen snědl pár soust, než ho někdo zatahal za cíp rukávu. Když se otočil, viděl, že mu Jiang YanLi předala malý talířek. Na něm bylo pár vyloupaných lotosových semínek, jemných a bílých, čerstvých a šťavnatých.

Wei WuXian tiše promluvil: „Sestři, děkuji.”

Jiang YanLi se usmála. Ty tak nějak mírné rysy se okamžitě rozzářily barvou.

Yu ZiYuan chladně promluvila: „Jez? Za pár dní, až budou v Qishanu, ani nebudeme vědět, jestli jim nějaké jídlo dají. Proč by od teď nemohli pár jídel oželet? Ať si na to zvyknou!”

Tuhle zatracenou sektu Wen z Qishanu nemohli odmítnout. Nespočet precedensů mohlo prokázat, že pokud by se jakákoli sekta odvážila protivit jejich rozkazům, obvinili by ji z podivných přívlastků jako „vzdorovitost” a „ničivost”. A s těmito důvody by ji vyhladili až do základů.

Jiang FengMian odpověděl vlažným hlasem: „Proč se tím trápit? Ať přijde v budoucnu cokoli, dnešní jídlo by se stejně mělo sníst.”

Paní Yu došla trpělivost. Udeřila do stolu. „Trápím se? Samozřejmě že se tím trápím! Jak můžeš být stále tak lhostejný? Copak jsi neslyšel, co ten člověk ze sekty Wen řekl? Pouhá služebná se odvažuje mít přede mnou hlavu vztyčenou! Těch dvacet učedníků, co pošleme, musí zahrnovat učedníka z klanu. Co to znamená? To znamená, že do toho musíme zahrnout buď A-Chenga nebo A-Li! Poslat je, aby dělali co? Aby je učili? Jak každá sekta učí své učedníky— od kdy má sekta Wen právo se do toho vměšovat?! Tohle je na to, aby si s našimi lidmi mohli zahrávat, aby je drželi proti nám!”

Jiang Cheng: „Mami, nebuď tak nahněvaná. Prostě půjdu já.”

Paní Yu mu vyhubovala: „Samozřejmě že půjdeš ty! Nebo by jinak šla tvoje sestra? Podívej se na ni, pořád vesele loupe lotosová semínka. A-Li, přestaň je loupat. Pro koho je loupeš? Jsi paní a ne něčí sloužící!”

Když Wei WuXian zaslechl slovo „sloužící”, moc mu to nevadilo. Spořádal všechny lotosová semínka naráz a žvýkal, jak mu ústa naplnila jemná, osvěžující sladkost.

Naopak Jiang FengMian mírně zvedl hlavu. „Má paní.”

Paní Yu: „Co, něco, co jsem řekla? Sloužící? Nechceš to slovo slyšet? Jiang FengMiane, na něco se tě zeptám— máš tentokrát v úmyslu ho nechat jít?”

Jiang FengMian: „To je na něm. Pokud chce, může jít.”

Wei WuXian zvedl ruku. „Chci jít.”

Paní Yu se drsně zasmála. „Jak úžasné. Pokud chce, může jít. Pokud nechce, je rozhodně možné, aby zůstal. Jak to, že A-Cheng musí jít za každou cenu? Vychovávat dítě někoho jiného s takovou vášní. Vůdče sekty Jiangu, vážně jsi tak hodný člověk!”

V jejím nitru byla zášť. Prostě ze sebe chtěla vypustit ten hněv, i když to nedávalo žádný smysl. Všichni ostatní byli zticha, jak její výlev snášeli.

Jiang FengMian: „Má paní, jsi unavená. Proč si nejdeš odpočinout?”

Jiang Cheng seděl bez hnutí, jak se na ni podíval. „Mami.”

Paní Yu vstala a vysmívala se: „Co chceš, abych udělala? Jako tvůj otec chceš, abych držela jazyk za zuby? Vážně jsi hlupák. Už dávno jsem ti řekla, že za celý svůj život toho, co sedí vedle tebe, nikdy nepřekonáš. Ani v kultivaci, ani v nočních lovech, dokonce ani při střílení draků ho nedokážeš překonat! S tím se nedá nic dělat. Kdo může změnit fakt, že tvoje matka je horší než matka někoho jiného? Tak jsi tedy horší. Jako tvoje matka místo tebe cítím nespravedlnost, nesčetněkrát jsem ti řekla, abys s ním nejančil, a přesto ho stále bráníš. Jak jsem jen porodila takového syna jako ty?!”

Sama odkráčela a nechala tam Jiang Chenga sedět, tvář mu střídavě nachověla a bledla. Jiang YanLi mu na stůl v tichosti položila talířek s oloupanými lotosovými semínky.

Jiang FengMian chvíli seděl a pak promluvil: „Dneska večer vyberu dalších osmnáct lidí. Vyrazíte druhý den.”

Jiang Cheng přikývl, váhal, jestli má říct něco dalšího nebo ne. Nikdy nevěděl, jak se svým otcem konverzovat, zatímco Wei WuXian v tom byl zběhlý.

Wei WuXian dojedl polévku a odpověděl: „Strýčku Jiangu, nemáš nic, co bys nám dal?”

Jiang FengMian se usmál. „Už jsem vám to dávno dal. Meče máte u sebe a naše moto máte v srdcích.”

Wei WuXian: „Ach! 'Pokusit se o nemožné', že?”

Jiang Cheng ho okamžitě varoval: „To neznamená, že bys měl podněcovat potíže, i když víš, že z toho bude zmatek!”

Nálada mezi nimi se konečně rozjasnila.

Druhého dne před odjezdem je Jiang FengMian informoval o nezbytnostech a pak už řekl jenom jednu větu: „Učedníci ze sekty Jiang z Yunmengu nejsou tak slabí, aby podlehli jediné z vln vnějšího světa.”

Jiang YanLi je vyprovázela, zůstávala s nimi cestu za cestou. Všem naplnila náruč různými svačinkami, bála se, že budou v sektě Wen z Qishanu hladovět. Dvacet chlapců z Lotosového Mola vyrazilo s oděvem plným jídla. Během té doby, co sekta Wen vytyčila, dorazili do ustanoveného sektoru vštěpování nacházejícím se v Qishanu.

Z každé sekty, ať byla velká nebo malá, přišel zástup učedníků. Všichni to byli juniorové. Mezi těmi stovkami lidí se celkem pár chlapců navzájem znalo. Ve skupinách třech až sedmi se všichni tiše bavili, nikdo se netvářil příjemně. Zdálo se, že je tu všechny svolali těmi ne nejpříjemnějšími prostředky.

Wei WuXian se rozhlédl kolem a poznamenal: „Jak se dalo čekat, přišli i lidé z Gusu.”

Nevěděl proč, ale všichni chlapci poslaní ze sekty Lan z Gusu vypadali tak nějak sinale. Lan WangJi měl obzvláště bledou tvář, ale jeho výraz byl stejně ojíněný jako vždycky a každého se stranil. S mečem Bichenem na zádech stál sám a kolem něj nikdo nebyl.

Wei WuXian ho chtěl jít pozdravit, ale Jiang Cheng ho varoval: „Nedělej problémy!”

A tak na to mohl akorát zapomenout.

Najednou člověk před nimi vykřikl rozkazy; rozkázal všem učedníkům, aby se seřadili do formace před vysokým stupínkem. Přišlo pár učedníků ze sekty Wen a plísnilo je: „Všichni ticho! Nemluvte!”

Ten člověk na stupínku nebyl o tolik starší než oni, vypadal tak na osmnáct nebo devatenáct. Hruď měl nadmutou a měl rysy, které se jen stěží střetly se slovem „pohledný”. Ale stejně jako jeho vlasy i jeho rysy jim z nějakého důvodu přišly trochu mastné. Tohle bylo nejmladší dítě sekty Wen z Qishanu, Wen Chao.

Wen Chao se vážně vyžíval v předvádění. Při celkem dost příležitostech se stavěl na odiv před ostatními sektami, kvůli čemuž lidé věděli, jak vypadá. Za ním stáli dva lidé, jeden nalevo a jeden napravo. Nalevo byla přitažlivá dívka se štíhlou postavou. Měla dlouhé obočí, velké oči a plamenně rudé rty, jedinou chybičkou byla černá piha nad horním rtem. Ta piha byla na trapném místě, jako kdyby ostatní neustále zvala, aby ji vydloubli. Na pravé straně byl vysoký muž se širokými rameny, co vypadal, že mu je kolem dvaceti. Na jeho tváři se zračila akorát lhostejnost, byl obklopený nádechem chladu.

Wen Chao stál na vyšší půlce kopce a na všechny shlížel. Vypadal, že je se sebou celkem spokojený, a mávl rukou. „Od teď jeden po druhém předejte svoje meče!”

V davu vypukl rozruch. Někdo protestoval: „Meče by měly vždycky doprovázet své kultivátory. Proč chceš, abychom předali svoje meče?”

Wen Chao: „Kdo to promluvil? Z které sekty? Sám předstup!”

Ten člověk, co promluvil, se okamžitě příliš bál promluvit. Dav pod stupínkem se konečně utišil a Wen Chao byl konečně spokojený. „Přesně proto, že jsou stále učedníci jako ty, co nevědí nic o chování, ochotě a pokoře, jsem vás přišel poučit, aby vaše jádra neshnila. Už jste tak nevědomě smělí. Pokud se vaše zvyky hned nenapraví, v budoucnu přirozeně budou lidé, co se pokusí zpochybnit pravomoc a přerůst sektě Wen přes hlavu!”

Ačkoli všichni věděli, že o jejich meče požádal se špatnými úmysly na mysli, jelikož sekta Wen z Qishanu byla jako slunce v poledne, všechny ostatní sekty kráčely na tenkém ledě, ani v nejmenším se jí neodvažovaly vzdorovat. Všichni se báli, že kdyby na sebe svolali jeho nemilost, z něčeho by je spolu s jejich sektami obvinil, a tak se mu mohli akorát podřídit.

Jiang Cheng pevně svíral Wei WuXiana.

Wei WuXian se zeptal tlumeným hlasem: „Kvůli čemu mě takhle držíš?”

Jiang Cheng si odfrkl: „Nedělej nic zbytečného.”

Wei WuXian: „Moc o tom přemýšlíš. I když je tenhle chlápek tak mastný, až to je nechutné, bez ohledu na to, jak moc ho chci zmlátit, nevyberu si takovou chvilku, abych naší sektě způsobil potíže. Neboj se.”

Jiang Cheng: „Chceš ho nacpat do pytle a znovu ho zmlátit? Obávám se, že to nevyjde. Vidíš toho chlápka vedle Wen Chaa?”

Wei WuXian: „Ano. Má vysokou kultivaci, ale mládí si neudržuje dostatečně dobře. Vypadá to, že měl pozdní rozpuk.”

Jiang Cheng: „Jmenuje se Wen ZhuLiu, je známý také jako 'Ruka tavící jádro'. Je to sluha, kterého si vydržují po Wen Chaově boku, aby jej chránil. Neprovokuj ho.”

Wei WuXian: „Ruka tavící jádro?”

Jiang Cheng: „Správně. Jeho dlaně jsou celkem děsivé. A pomáhá tomu tyranovi. Předtím pomohl Wen...”

Jak si ti dva šeptali, dívali se přímo před sebe. Když viděli, že se přiblížil jeden ze sluhů sekty Wen, aby jim vzal meče, hned zmlkli. Wei WuXian se sebevědomím odvázal svůj meč a předal mu ho. Zároveň si nemohl pomoct a letmo se podíval na místo, kde byla sekta Lan z Gusu. Původně si myslel, že Lan WangJi rozhodně odmítne meč vydat. Nečekané bylo, že i když měl Lan WangJi strašlivě chladnou tvář, stejně svůj meč odvázal.

Výsměch paní Yu se stal věštbou. Jak se jim v Qishanu dostávalo „učení”, jídla byla každý den vážně mdlá. Všechny svačinky, co jim Jiang YanLi rozvěsila po tělech, už jim dávno sebrali. Kromě toho žádný z mladých učedníků ještě netrénoval inedii. Nedalo se říct, že to nebylo obtížné.

To takzvané „učení” sekty Wen z Qishanu zahrnovalo jenom rozdání kopií „Jádra sekty Wen”, knížeček, co byly plné historek a citátů předchozích vůdců sekty Wen a nejlepších kultivátorů. Každý měl jednu. Bylo po nich požadováno, aby si ji zapamatovali a měli to neustále na paměti.

Naopak Wen Chao nad nimi stál každý jednotlivý den. Každému dělal kázání a dožadoval se, aby mu provolávali slávu, aby si z něj udělali vzor ke každému slovu, ke každému počinu. Během nočních lovů s sebou bral učedníky a přiměl je být v první linii. Zkoumali cestu, rozptylovali démony a zvířata a bojovali s veškerou snahou, zatímco on se objevil na poslední okamžik a snadno srazil kořist, co už ostatní zmlátili do kuličky. Když kořisti odsekl hlavu, všude se chvástal, že to bylo vítězství, kterého dosáhl sám. Pokud mu někdo přišel obzvláště nepříjemný, vzal si ho k sobě a přede všemi mu vyhuboval, jako kdyby ten řečený člověk byl ještě niž než svině.

Loni se Wen Chao účastnil Diskuzní konference v sektě Wen z Qishanu a lučištnické soutěže a šel na loviště spolu s Wei WuXianem a ostatními. Byl si naprosto jistý, že vyhraje první místo, myslel si, že bylo jenom přirozené, že mu ostatní ustoupí. V důsledku čehož z prvních tří střel byla první zásah, druhá minula a třetí sestřelila špatného papírového panáka. Měl okamžitě odejít z loviště, ale on to odmítl. A ostatní váhali a nevypíchli to. Nakonec po sčítání byli čtyři s nejlepšími výsledky Wei WuXian, Lan XiChen, Jin ZiXuan a Lan WangJi. Kdyby nebylo toho, že Lan WangJi musel odejít dřív, vedl by si ještě lépe. Wen Chao se cítil velmi poníženě a tak ty čtyři nenáviděl ze všech nejvíc. Lan XiChen tentokrát nemohl přijít, takže se upřel na ty ostatní tři. Každý den jim huboval a ukazoval svou moc.

Člověk, co trpěl nejvíc, byl Jin ZiXuan. Vyrůstal pod ochrannými křídly svých rodičů. Ještě nikdy se mu nedostalo takového ponížení. Kdyby nebylo ostatních učedníků ze sekty Jin z Lanlingu, co jej zadržovali, a toho, že nebylo snadné se vypořádat s Wen ZhuLiuem, už první den by se ochotně zabil spolu s Wen Chaoem.

Na druhou stranu Lan WangJi se zdál ve stavu vnitřního míru a naprosté lhostejnosti, jako kdyby mu už duše vzlétla z těla. A Wei WuXian si prošel léty různých metod hubování paní Yu na Lotosovém Molu. Začal se smát, jen co sestoupil ze stupínku, jen stěží při takových okamžicích hnul brvou.

Dneska je jako obvykle ze spánku vystrkali učedníci ze sekty Wen. Jako stádo dobytka je hnali k dalšímu cíli jejich nočních lovů.

To místo, kam šli tentokrát, se jmenovalo Hora soumračné říčky.

Čím hlouběji šli do lesa, tím hustější byly větve nad jejich hlavami a tím větší byly stíny pod nimi. Kromě zvuků listí a kroků nebylo slyšet nic jiného. Zpěv ptáků a zvuky zvířat a brouků byly v tom tichu nezvykle jasné.

Po chvilce skupina narazila na říčku. Rozeseté v té klokotající vodě byly plovoucí javorové listy. Harmonie toho zvuku a pohledu znatelně oslabil tu atmosféru skleslosti. Před nimi byl dokonce slyšet hihňavý smích.

Wei WuXian a Jiang Cheng kráčeli, zatímco mumlali nejrůznější nadávky na účet wenských psů. Wei WuXian se bezděky otočil, rozhlédl se a spatřil postavu v bílém. Lan WangJi nebyl tak daleko od něj.

Kvůli svému pomalému tempu byl Lan WangJi ke konci řady. Během těch posledních pár dní za ním chtěl Wei WuXian mnohokrát přijít a vyptat se, co se stalo. Ale Lan WangJi se odvrátil, kdykoli ho spatřil, a i Jiang Cheng do něj hustil, že nemá šaškovat. Když teď byli tak blízko, nemohl si pomoct a dával větší pozor. Wei WuXian si najednou uvědomil, že i když se Lan WangJi snažil kráčet co možná nejnormálněji, pořád bylo vidět, že pravou nohou našlapoval lehčeji než levou, jako kdyby na ni nedokázal přenést žádnou váhu.

Jak to Wei WuXian viděl, zpomalil, aby byl vedle Lan WangJiho. Jak s ním kráčel bok po boku, zeptal se: „Co se ti stalo s nohou?”
--------------------------------------------


~ Inedie = stav, kdy kultivátor nepotřebuje jíst a pít. ~

~ Děkuji za komentáře, které píšete. I když neodpovídám na všechny (dobrá, přiznávám, že většinou neodpovídám, pokud nejde o otázku), tak mě každý komentář zahřeje u srdíčka a pošťouchne k další přeložené větě a odstavci. Dává mi to vědět, že se tím baví i někdo jiný než já ^_^ ~



Hlavní stránka
Postavy a pojmy

<Předchozí>...<Následující>