GDC - kapitola 50 (2)

Také viděl Qin Su.

Qin Su stála u stolu zády k nim.

Lan XiChena to celkem omráčilo: „Proč je tu paní Jin?”

Jin GuangYao: „Všechen náš majetek je sdílený. A-Su sem často přichází, aby se tu porozhlédla.”

Když Wei WuXian spatřil Qin Su, také ho to překvapilo. 'Takže ji Jin GuangYao nepřenesl někam jinam a ani ji nezabil? Copak se nebojí, že Qin Su něco řekne?'

Ustaraně se obrátil na Qin Su a prohlížel si profil její tváře. Qin Su nebyla jenom stále naživu, ale vlastně se jí vedlo celkem dobře. Vůbec na ní nebylo nic nezvyklého. Ačkoli se tvářila bezvýrazně, Wei WuXian si byl jistý, že neprodělala žádné očarování a ani nevypila žádný podivný jed. Její mysl byla příčetná.

Ale čím byla víc při vědomí, tím byla celá situace podivnější. Na vlastní oči viděl, jak silné byly Qin Suiny emoce, jak moc Jin GuangYaovi vzdorovala. Jak s ní Jin GuangYao za tak krátkou dobu mohl dojít úmluvy a utišit ji?

Ve Wei WuXianovi rostl neblahý pocit. Okamžitě usoudil, že to nebylo tak hladké, jak si myslel. Přešel ke skříňce s poklady a rychle zvedl závěs.

Za závěsem nebyla žádná helma, o to méně hlava. Byla tam jenom dýka.

Ta dýka se chladně leskla a sálala z ní silná krvežíznivost. Lan XiChen také zíral na ten závěs, ale nerozhodl se, jestli ho zvednout nebo ne. Když viděl, že to nebylo, co si myslel, zdálo se, že si vydechl úlevou. „Co je tohle?”

„Tohle.” Jin GuangYao přešel ke skříňce a hrál si s dýkou v ruce. „Je něco vzácného. Ta dýka byla zbraň vraha. Zabila nespočet lidí a je nesmírně ostrá. Podívej se na čepel dýky— pokud se podíváš zblízka, spatříš, že ten odraz není tvůj. Někdy to je muž, někdy to je žena a někdy starší. Každý z těch odrazů je duch, co zemřel rukama vraha. Její energie je příliš silná, a proto jsem sem pověsil závěs, abych ji zapečetil.”

Lan XiChen se zamračil. „Tohle musí být...”

Jin GuangYao klidně odpověděl: „Správně. Patřila Wen RuoHanovi.”

Jin GuangYao byl vskutku chytrý. Čekal, že jednoho dne někdo možná odhalí tu tajnou místnost. A proto sem kromě Nie MingJueovy hlavy uložil i několik dalších pokladů jako meče, talismany, kamenné tabulky, duchovní zbraně— bylo to tu plné vzácných předmětů. Ta tajná místnost vypadala přesně jako průměrná pokladnice. Ta dýka, jak sám řekl, byl vzácný předmět, co v sobě nesl intenzivní temnou energii. Mnoho sekt mělo ve zvyku takové zbraně sbírat, o to více když to byla válečná trofej ze zabití vůdce sekty Wen z Qishanu.

Všechno vypadalo naprosto normálně.

Qin Su stála vedle Jin GuangYaa. Jak ho sledovala hrát si s dýkou, najednou se natáhla a vzala mu ji z rukou!

Jeho rysy se začaly překrucovat a chvět, stejně jako její tvář. Ostatní takový výraz nedokázali přečíst, ale Wei WuXian ano. Vzhledem k tomu, že spatřil její hádku s Jin GuangYaoem.

Bolest, hněv, ponížení!

Jin GuangYaovi zmrzl úsměv na rtech. „A-Su?”

Lan WangJi a Wei WuXian se oba vrhli po dýce. Ale v mžiku se ostří dýky už hluboce zanořilo do jejího břicha.

Jin GuangYao lkal: „A-Su!”

Přihnal se k ní a popadl Qin Suino ochablé tělo. Lan XiChen okamžitě vytáhl léčivo. Ale i tak, nejenom že čepel dýky byla ostřejší než obvykle, ale její energie byla také těžká. Qin Su zemřela během zlomku vteřiny!

Nikdo takový incident nečekal; všichni byli v šoku. Jin GuangYao žalostně volal po své manželce. Oči měl doširoka rozevřené, jak jí vzal tvář do dlaně jedné ruky. Na tváře jí neustále kanuly slzy.

Lan XiChen: „A-Yao, paní Jin... promiň.”

Jin GuangYao vzhlédl. „Bratře, co se to děje? Proč by si A-Su najednou vzala život? A proč jste se shromáždili před Voňavým palácem a dožadovali se, abych otevřel pokladnici? Je tu něco, co jsi mi neřekl?”

Jiang Cheng, co dorazil pozdě, promluvil chladným hlasem: „ZeWu-June, prosím, vysvětli to. My všichni stále ještě tápeme ve tmě.”

Všichni s ním souhlasili.

Lan XiChen mohl akorát začít. „Před nějakou dobou bylo pár učedníků ze sekty Lan z Gusu na nočním lovu. Když procházeli vesnicí Mo, stihl je útok levé paže, co byla odťatá od těla. Jak její energie zášti, tak její krvežíznivost je hutná. WangJi se jí nechal vést a prošetřoval to. Ale poté, co jsme sesbírali všechny díly těla, zjistili jsme, že to tělo bylo... náš nejstarší bratr.”

Všichni lidé uvnitř i vně pokladnice začali povykovat!

Jin GuangYao byl více než šokovaný. „Bratr? Copak bratr nebyl pohřben? Ty i já jsme to viděli na vlastní oči!”

Nie HuaiSang si myslel, že se možná přeslechl. „Bratře? Bratře XiChene? To myslíš mého bratra? A také tvého bratra???”

Lan XiChen ztěžka kývl. Nie HuaiSangovi se protočily oči. S bouchnutím se zhroutil na zem. Kroužek lidí okamžitě začal křičet.

„Vůdče sekty Nie! Vůdče sekty Nie!”

„Kde je medik?!”

Jin GuangYao měl v očích stále slzy, ale vypadalo to, jako kdyby je měl zrudlé hněvem. Zaťal ruce do pěstí a zakřičel jak žalem, tak záští: „Rozsekaný... rozsekaný! Kdo mohl na tomto světě provést něco tak šíleného?!”

Lan XiChen potřásl hlavou. „To nevím. Když jsme pátrali po hlavě, vodítka zmizela.”

Jin GuangYao se odmlčel, jako kdyby konečně věděl, co se dělo. „Vodítka zmizela... takže jste přišli pátrat sem?”

Lan XiChen byl zticha.

Jin GuangYao vypadal, jako že tomu nemohl uvěřit. Znovu se zeptal: „Chtěl jsi, abych otevřel pokladnici, protože jsi měl podezření... že mám bratrovu hlavu u sebe?”

Lan XiChenovi po tváři přelétl provinilý pohled.

Jin GuangYao svěsil hlavu, Qin Suino tělo měl stále v náručí. Po chvilce promluvil: „...Zapomeň na to. Přestaňme s tím. Ale bratře, jak HanGuang-Jun věděl, že je pokladnice v mé ložnici? A jak se rozhodlo, že je bratrova hlava v mé místnosti? Kapří věž je celkem opevněná. Pokud to vážně bylo mé dílo, dopustil bych, aby se bratrova hlava tak snadno našla?”

Když Lan XiChen zaslechl jeho otázku, zdálo se, že nedokázal najít odpověď. A nejenom on, dokonce ani Wei WuXian na to nedokázal odpovědět. Kdo mohl čekat, že během takové krátké chvilky Jin GuangYao nejenom že přesune hlavu někam jinam, ale také Qin Su podnítí, aby si vzala život před zraky všech?!

Jak mu myšlenky zoufale vířily, Jin GuangYao si povzdechl: „XuanYu, řekl jsi to bratrovi a všem těm lidem? Jaký má smysl vymýšlet lži, co se dají tak snadno odhalit?”

Jeden z vůdců sekt se zeptal: „LianFang-Zune, o kom to mluvíš?”

Někdo chladně promluvil: „O kom? Samozřejmě o tom, co stojí vedle HanGuang-Juna.”

Všichni se na něj otočili. Ten člověk, co promluvil, byl Su She.

Pokračoval: „Lidé, co nejsou ze sekty Jin z Lanlingu o něm možná neslyšeli. Jmenuje se Mo XuanYu. Býval učedníkem sekty Jin z Lanlingu. Před nějakou dobou byl kvůli svému neslušnému chování vyhozen, obtěžoval LianFang-Zuna. Ale podle toho, co se teď povídá, se ukázalo, že se zhlédl v HanGuang-Junovi a dokonce ho teď všude následuje. Proč by si HanGuang-Jun, co je jinak vždy znám pro svou eleganci a spravedlnost, nechával po boku takového člověka? Vážně je to těžké pochopit.”

Jak ho Jin Ling poslouchal, zakabonil se. V tom povídání davu Jin GuangYao položil Qin Suino tělo a pomalu vstal. S jednou rukou na jílci Henshengu přišel o krok blíž k Wei WuXianovi.

„Nebudu nadnášet nic z minulosti, ale prosím vysvětli to ve vší upřímnosti. A-Suina podivná smrt— jsi do toho zapletený?”

Když Jin GuangYao lhal, vážně to bylo bez hanby a plné života! Jak to ostatní zaslechli, samozřejmě si mysleli, že Mo XuanYu očernil LianFang-Zuna a způsobil, že si paní Jin vzala život. A to kvůli tomu, že vůči nim choval zášť. Dokonce ani Wei WuXian nedokázal vymyslet nic, co by namítl. Co mohl říct? Jak spatřil Nie MingJueovu hlavu? Jak se proplížil do tajné místnosti? Jméno člověka, s kterým se Qin Su viděla, než zemřela? O tom podivném dopisu, o kterém se ostatní mohli snadno dohadovat, že byl fiktivní a podvržený? Kvůli takovým námitkám by akorát vypadal ještě podezřelejší! Jak se snažil vymyslet nějaký plán, Hensheng se už vytasil. Lan WangJi se postavil před něj a Bichen ten útok vykryl.

Jak to viděli ostatní kultivátoři, také vytasili své meče. Dva meče se po něm vrhly ze strany. Wei WuXian neměl v rukách žádnou zbraň, a tak se nemohl bránit. Otočil se a náhodou spatřil na jedné skříňce ležet Suibian. Okamžitě se ho chopil a vytasil ho!

Jin GuangYaoův výraz ztuhl a vykřikl: „To je Patriarcha YiLingu!”

V mžiku se čepele všech učedníků ze sekty Jin z Lanlingu obrátily na něj. I Jin Ling na něj namířil!

Najednou odhalili jeho totožnost a Wei WuXian zíral na Jin Lingův pokroucený výraz. Jak čelil čepeli Suihuy, byl stále zmatený.

Jin GuangYao znovu promluvil: „Jaké překvapení, že se Patriarcha YiLingu vrátil na tento svět a rozhodl se tady objevit. Omlouvám se za nevalné přijetí.”

Wei WuXian se stále cítil zmateně, neměl nejmenší ponětí, jak se prozradil.

Nie HuaiSang roztržitě promluvil: „Bratře? Jak jsi mu to řekl? Není to Mo XuanYu?”

Jin GuangYao namířil Henshengem na Wei WuXiana. „HuaiSangu, A-Lingu, pojďte sem. Všichni si dávejte pozor. Jelikož vytasil svůj meč, rozhodně to je Patriarcha YiLingu— Wei WuXian!”

Kvůli tomu, že jméno Wei WuXianova meče bylo až příliš trapné na to, aby se dalo vyslovit, když se o něm lidé zmiňovali, vždycky říkali „tento meč”, „tamten meč”, „jeho meč” a tak dále. To spojení „Patriarcha YiLingu” vyvolalo ještě větší strach než to, jak byl ChiFeng-Zun rozsekán. Dokonce i lidé, co neměli v úmyslu bojovat, bezděčně vytasili meče a stáčeli se k této straně tajné místnosti.

Wei WuXian se podíval na tu záplavu odlesků meče před sebou a nic neříkal.

Nie HuaiSang: „Neříkej mi, že kdokoli ten meč vytasí, musí být Patriarcha YiLingu. Bratře, HanGuang-June, hádám, že mezi vámi je nějaké nedorozumění, ne?”

Jin GuangYao: „Není to žádné nedorozumění. Určitě to je Wei WuXian.”

Jin Ling najednou zakřičel: „Počkat! Strýčku, počkej! C-copak ho můj strýček tehdy na hoře Dafan nezasáhl Zidianem? Nevyšlehlo mu to duši, takže to musí znamenat, že toto tělo neposedl, ne? A tak to nemůže být Wei WuXian, ne?!”

Jiang Cheng se velmi kabonil. Nemluvil a rukou tiskl jílec svého meče, jako kdyby přemýšlel, co má dělat.

Jin GuangYao: „Na hoře Dafan? Správně. A-Lingu, když jsi to teď zmínil, také si vzpomínám, co přesně se na hoře Dafan stalo. Nebyl to také on, kdo povolal Wen Ninga?”

Když Jin Ling viděl, že nejenom že nemohl nic dokázat, ale ještě proti němu namítali, zbledl.

Jin GuangYao pokračoval: „Jsem si jistý, že to nikdo z vás neví, ale když byl ještě XuanYu v Kapří věži, viděl u mě kopii rukopisu Patriarchy YiLingu. V tom rukopise se psalo o temné technice, co 'obětovala' vlastní tělo. Člověk mohl za cenu vlastní duše a těla povolat mocného ducha, aby se za něj pomstil. Vůdce sekty Jiang by to nedokázal otestovat, ani kdyby ho šlehl stokrát. To proto, že ten člověk, co tu techniku použil, obětoval své tělo z vlastní vůle. Vůbec se to nepočítá jako posednutí!”

To vysvětlení bylo slušné a rozumné. Poté, co Mo XuanYua vyhodili z Kapří věže, rostla v něm nenávist. Vybavil si tu techniku, co viděl, a požádal, aby ho postihl zběsilý duch, a povolal tak Patriarchu YiLingu. Všechno, co Wei WuXian udělal, bylo kvůli Mo XuanYuově pomstě, takže i rozsekání ChiFeng-Zunova těla musel mít na svědomí Wei WuXian. V každém případě než se mohlo rozhodnout o pravdě, bylo nejpravděpodobnější, že to celé bylo součástí zlovolného spiknutí Patriarchy YiLingu!

Ale někteří lidé měli stále své pochybnosti. „Jelikož se ta technika obětování nedá nijak dokázat, tak dle tvého úsudku, LianFang-Zune, nemůžeme dojít k žádnému závěru, ne?”

Jin GuangYao: „Je pravda, že se obětování těla nedá prokázat, ale jestli je nebo není Patriarcha YiLingu ano. Když Patriarcha YiLingu utržil zpětnou reakci v kultivaci a jeho ghoulové ho na Pohřebním vršku roztrhali na prach, sekta Jin z Lanlingu vzala jeho meč. Ale zanedlouho poté se ten meč zapečetil.”

Wei WuXiana to překvapilo: Zapečetil se?

Podnítilo to v něm neblahý pocit starosti.

Jin GuangYao: „Věřím, že nemusím nijak do hloubky vysvětlovat, jak se meč pečetí. Tento meč je duchovní. Odmítá, aby jej používal kdokoli jiný než Wei WuXian, a proto se zapečetil. Kromě samotného Patriarchy YiLingu ho nikdo jiný nedokáže vytáhnout. Ale před chviličkou tady 'Mo XuanYu' ten meč, co byl třináct let zapečetěný, před zraky všech vytasil!”

Než vůbec domluvil, vystřelilo k Wei WuXianovi nespočet odlesků meče.

Lan WangJi vykryl veškeré útoky. Bichen odhodil pár lidí stranou a vytvořil jim volnou cestu.

Lan XiChen: „WangJi!”

Pár vůdců sekt, co popadalo kvůli chladné energii Bichenu, supělo: „HanGuang-June! Ty...”

Wei WuXian neřekl ani jedno zbytečné slovíčko. Přitiskl pravou ruku na mříž okna a zlehka vyskočil ven. Jakmile dopadl, začal sprintovat a pomyslel si: 'Když Jin GuangYao viděl toho podivného papírového mužíčka a spatřil vytasený Suibian, musel odhadnout, kdo jsem. A tak rychle vymyslel sérii lží, kvůli čemuž si Qin Su vzala život, a pak mě naschvál zatlačil ke skříňce se Suibianem, abych svůj meč mohl vytasit a odhalit svou totožnost. Děsivé, děsivé. Kdo mohl vědět, že jsou jeho reakce tak rychlé a jeho lži tak bezchybné?'

Najednou zpoza něj někdo přišel. Byl to Lan WangJi, co jej bez jediného slova následoval. Wei WuXian měl vždycky strašlivou pověst, takže to nebylo poprvé, kdy se ocitl v takové situaci. V tomto životě měl jiný přístup než ve svém minulém. Už těm situacím dokázal čelit v klidu. Měl by se odtud prvně dostat. V následujících dnech se mu možná naskytne příležitost k protiútoku. A nebude na to tlačit, ani kdyby se mu taková šance nenaskytla.

Kdyby zůstal, vzešlo by z toho akorát více než sto seknutí meči. Říct, že byl vlastně nevinný, byl ještě větší žert. Všichni s nejvyšší jistotou věřili, že se vrátil, aby někdy v budoucnu vykonal pomstu. Jelikož zničil nespočet sekt, nikdo by si nevyslechl jeho vysvětlení, zvlášť když by Jin GuangYao rozdmýchával plameny.

Ale Lan WangJi byl jiný než on. Nemusel by to ani vysvětlovat a lidé by to za něj vysvětlili. Jako že Patriarcha YiLingu HanGuang-Juna oklamal.

Wei WuXian: „HanGuang-June, nemusíš mě následovat!”

Lan WangJi se díval přímo před sebe a nijak neodpověděl. Ti dva za sebou nechali dav kultivátorů, co volali po krvi.

V tom zmatku Wei WuXian znovu promluvil: „Vážně chceš jít se mnou? Pečlivě přemýšlej. Až těmihle dveřmi projdeš, zničí ti to pověst!”

Ti dva už seběhli ze schodů Kapří věže. Lan WangJi ho popadl za zápěstí, jako kdyby chtěl užuž promluvit. A přesto jim před očima najednou problýsklo bílé světlo. Na místě je zastavil Jin Ling.

Když Wei WuXian viděl, že to byl Jin Ling, vydechl si úlevou. Zrovna když ho ti dva chtěli oběhnout, Jin Ling sekl svým mečem a znovu jim zatarasil cestu. Zeptal se: „Jsi Wei Ying?!”

Tvářil se zmateně. Byl v tom hněv. Nenávist. Pochyby. Váhání. Bolest. Znovu zakřičel: „Vážně jsi Wei Ying, Wei WuXian?”

Když Wei WuXian viděl, jak vypadal, jak ta bolest v jeho hlase byla nekonečně větší než nenávist, cítil, jak se mu zachvělo srdce. Ale bylo třeba jen pár sekund, než je ten dav za nimi dohoní. Už mu nemohl věnovat pozornost. Zaťal zuby a mohl se akorát potřetí pokusit jej obejít. Najednou mu břichem projel chlad. Když shlédl, Jin Ling už z něj vytáhl svou bílou čepel – nyní rudou krví.

Nečekal, že se na něj Jin Ling vážně vrhne.

Ta myšlenka, co Wei WuXianovi vytanula, byla: 'Mohl by být jako kdokoli jiný, a přesto se náhodou vydařil po svém strýčkovi Jiang Chengovi. Dokonce rádi bodají do stejných míst.'

Co se stalo dál, si nedokázal úplně jasně vybavit. Měl pocit, že se pokusil zaútočit. Všechno kolem nich se zdálo horečnaté. Nejenom hlučné, jejich útěk se zdál také drncavý a kodrcavý. Nevěděl, jak moc času uplynulo, ale když znovu otevřel oči, Lan WangJi letěl na Bichenu, zatímco ho nesl na zádech. Krev mu smáčela polovinu jeho sněhově bílé tváře.

Po pravdě řečeno, to zranění na břichu ho tolik nebolelo. Ale přece jenom to byla díra v těle. Na začátku to chvilku zvládal, jako kdyby se nic nestalo. Ale bylo pravděpodobné, že toto tělo dřív neutržilo moc zranění. Jak ta rána krvácela, nemohl si pomoct a začínal pociťovat závrať a to nebylo něco, co by dokázal ovládnout.

Wei WuXian zavolal: „...Lan Zhane.”

Lan WangJiho dech nebyl tak klidný jako obvykle, působil tak nějak kvapně. Pravděpodobně to bylo tím, jak ho nesl, zatímco odrážel útoky během jejich příliš dlouhého útěku.

Ale tón, kterým odpověděl, byl stále jediná slabika a stejně neměnná jako vždycky. „Hmm.”

Po tom „hmm” dodal: „Jsem tu.”

Když Wei WuXian zaslechl ta slova, v srdci mu vyrašilo něco, co ještě nikdy necítil. Bylo to něco jako žal. Trochu ho bolelo na hrudi, ale také cítil trochu tepla.

Stále si pamatoval, jak za ním Lan WangJi tehdy přišel až do Jianglingu, aby mu pomohl, a on si přesto jeho laskavosti vůbec necenil. S různými rozmíškami se často rozloučili nesouhlasně.

Ale co nečekal, bylo, že když se ho všichni báli a lichotili mu, Lan WangJi ho káral přímo jemu do tváře; když ho ostatní zavrhovali a nenáviděli ho, Lan WangJi stál po jeho boku.

Wei WuXian najednou promluvil: „Ach, už si vzpomínám.”

Lan WangJi: „Na co si vzpomínáš?”

Wei WuXian: „Už si vzpomínám, Lan Zhane. Přesně takhle. Já... vážně jsem tě takhle jednou nesl.”
--------------------------------------------


~ Jak jsem už sýčkovala předem, šlo to do kytek. Teď je z něj ten největší zlosyn, ale aspoň jsou spolu, fňuk. ~

~ Příště bude skok do minulosti. ~

~ RÁDA BYCH POPROSILA VŠECHNY ČTENÁŘE, ABY NEDÁVALI MŮJ PŘEKLAD NA JINÉ STRÁNKY (wattpad, jiné blogy apod.). A POKUD UŽ K TOMU MAJÍ NĚJAKÝ DŮVOD, ABY ALESPOŇ UVEDLI, KDE K TOMU PŘIŠLI... Docela mě mrzí na to náhodou narazit a zjistit, že to dotyčný vydává za svůj počin. ~ 

Hlavní stránka
Postavy a pojmy

<Předchozí>...<Následující>