Kapitola 12
Za hodinu mě Alexej z bezpečnostních důvodů pozval pracovat do svého bytu – přičemž já jsem intenzivně přemýšlel, kdo by mi chtěl vystřelit mozek, dokonce ani Hannibalu Lecterovi by moje maso nepřišlo poživatelné. Ale každopádně aspoň ušetřím na účtu za elektřinu, takže jsem ochotně migroval do bytu 1202.
RRR...RRR
Volal mi P'Chid. Zvedl jsem to a dal si to na reproduktor, byl jsem příliš lenivý, abych si telefon držel u ucha; dopadlo to tak, že to byla strašlivá chyba.
„Hej, Petchi, uzávěrka časopisu je za rohem, jak dlouho hodláš trávit editací těch fotek?”
Jeho protesty z telefonu byly tak hlasité, že to toho člověka pracujícího v druhém koutku místnosti přinutilo zvednout hlavu. Alexej si posunul své čtecí brýle bez obrouček a upřel svůj pohled na mě, našpicoval uši, aby zachytil každé slovo.
Editor Lookchid, pitbullteriér našeho vydavatelství, spěchal, aby se mu do ruky dostaly fotky do časopisu, než příští neděli odjedu na svůj výlet.
„Ještě jsem nenašel všechny, co se mi líbí, P'Chide.”
„Prostě jich pár vyber a my o zbytku rozhodneme... Pokud chceš, dokonce řeknu Meukovi, aby ty fotky zeditoval, ale strhnu ti to z platu.” P'Chidovi nebylo moc rozumět, pravděpodobně měl v ústech cigaretu.
„Hua.”
„Jen tak mimochodem, vrabci si čvrlikali, že ten Pun si s sebou taky bere chlapa. Pamatuj, že tam jedeš kvůli práci a ne spolu navzájem flirtovat, Petchi.” Slova mého editora mě zarazila. Pokud si P'Pun s sebou bral chlapa, proč P'Chid huboval mě?
„Ačkoli jsem slyšel, že tenhle chlap je oslnivě pohledný, co? Pokud nebudeš spokojený s modelem ve svém týmu, rozhodně ho použij.”
„P'Chide, zbláznil ses? ...Ten muž patří P'Punovi, nemůžu se ho zeptat.”
„No, podle jistých informací se prý snaží i o tebe – to znamená, že jsi na tuhle práci dokonalý člověk, Petchi... Nechám to na tobě. Uvidíme se ve čtvrtek, nezpozdi se.”
„Snaží se o mě? Jako kdyby.”
„To ti vůbec nejde na nervy, Petchi? Slyšel jsem, že je pohledný jako bůh, co sestoupil z nebes.”
„Dobrá, uznávám, že je zatraceně pěkný... jmenuje se Saša... pokud ho vážně chceš jako modela, zkusím se zeptat.”
„Věděl jsem to, za tou svou nevinnou tvářičkou jsi potají casanova, co? Pun se na to nechal nachytat, ten božský fešák taky a slyšel jsem, že máš kolem prstu omotaného dalšího cizince.”
Hua...
„Každopádně se pana Saši – svého nového manžela – nezapomeň zeptat na svolení. Byl by problém, kdybychom jeho fotky uveřejnili a on nás potom později žaloval, cizinci jsou přece jenom obzvláště prohnaní.”
Podíval jsem se na člověka, co se nejvíce hodil k označení 'prohnaný cizinec', co neseděl ani blízko, ani daleko, a cítil jsem, jak mi po zádech přeběhl mráz. Tenhle problém jsem už vyžehlil, no ne? Proč se tu zase objevil, hm~?
Bůh mě rozhodně nemiloval. Jen co jsem skončil s P'Chidem, zavolal na pevnou linku Saša a chtěl mě k telefonu. Jak jste pravděpodobně uhodli, ten fešák, co nedaleko žárlivě seděl, byl připravený mě rozcupovat.
Saša to samozřejmě ještě víc zhoršil. Kvůli jeho chování hodného chlápka jsem se cítil tak provinile, že jsem mu jako dík nabídl, že ho pozvu na večeři... zase sis hledal problémy, Petchi.
Předpověď počasí pro Bangkok v 0:24 – Dešťová mračna zakrývala dvanácté podlaží, foukaly silné poryvy větru a předpovídalo se, že se tornádo, co se zničehonic začalo formovat, objeví v Bengálském zálivu a na třídu Phetchaburi dorazí v dalších deseti sekundách.
Vrhl jsem tam letmý pohled, abych zhodnotil situaci, a pak odvrátil zrak. Nasadil jsem lhostejnou masku, zavřel jsem oči a klikl jsem, tak jsem vybral osmnáct fotek z celkového počtu zhruba osmdesáti fotek, co jsem pořídil. Můj ty světe... jako kdybych měl odvahu říct P'Chidovi, že jsem kvůli svému nedostatku spánku nedokázal udělat žádné slušné fotky. Byl jsem zastřený a vyčerpaný a celý zpocený po tom 'cvičení' v dodávce. Navíc jsem si s sebou vzal i špatné čočky. Posílat mému šéfredaktorovi podřadnou práci bylo tudíž jako ničit si vlastní rýžové políčko.
Nicméně to celé byla moje chyba. Podívejte se například na P'Punovy fotky, byly bez chyby, ať už šlo o osvětlení, o úhel nebo pózu. Dokonce i fotky, co P'Pun udělal ze srandy... každá Sašova fotka byla podmalovaná měkkým světlem, zvláště fotky, na kterých se usmíval... jak přesně se P'Punovi podařilo, aby tenhle chlápek vypadal tak nádherně jako božstvo?
„Požaduji vysvětlení. Co jsi mi předtím řekl, zdá se, že to není pravda, Petchi.”
Rozpačitě jsem se usmál. „Může to počkat? Zrovna teď jsem... uch... jako... zaneprázdněný prací... nemůžu přemýšlet... sedím tu, dívám se na ty fotky celou věčnost a pořád jsem žádnou nezeditoval.”
V Alexejových očích problýskl hněv. Každý, kdo někdy choval psa, si pravděpodobně dokáže představit, že jsem se nijak nelišil od štěněte, kterého přichytili přímo při činu, jak krade ze stolu grilované kuře. Zatvářil jsem se, jako kdybych sklopil uši a stáhl ocas, a ve svém dutém mozku jsem pátral po nějaké výmluvě.
„Hele, s Photoshopem mi to vážně nejde, jasné? Normálně ho používám jen jednou za měsíc, protože mám asistenty, co mi pomáhají s urgentní prací jako tohle, bude to nějakou dobu trvat... můžeš mi dát chvilku, abych se nejdřív vypořádal s tímhle?”
Přísahal jsem na svou hrdost bývalého skauta, obyčejného štěněte a malé opice, že jsem byl o něco lepší v používání Photoshopu než v mluvení anglicky. Uvěřil by mi to ten fešák?
„Myslíš si, že tahle fraška ti koupí trochu času?”
...Věděl jsem to, tenhle chlápek mi nevěřil.
„Jsi dostatečně soucitný člověk, abys mě pochopil... ne?”
Neměl jsem ponětí, proč ta hrana v mém hlasu zněla podivně vyzývavě, a zdálo se, že i on si to takhle vyložil. Fešák mi to oplatil tím, že po mě hodil knihu v pevných deskách, co měla velikost Bible. Na obálce se psalo následující: Idiot's Guide to Photoshop CS5 (Průvodce Photoshopem CS5 pro idiota).
Ehm... co jsem pochopil, psalo se tam: Průvodce Photoshopem CS5 pro idiota jako ty. Přeložil jsem si to špatně? Nebyl jsem si jistý, ale cítil jsem se podivně deprimovaně.
„Pokud nemáš mozek, abys sám přemýšlel, otevři tu knihu a drž se instrukcí.”
Měl jsem pocit, jako kdyby mi vtíral sůl do ran, ale stejně jsem tu knihu otevřel. Když jsem viděl angličtinu, měl jsem černo před očima. „Nedokážu to přečíst.”
„Tvůj manžel z bytu 1206 by ti měl rád pomoct.” Jen se na něj podívejte, jak mluví, a zase používá ten svůj mrazivý tón.
Alexej se zašklebil. „Mám ti ho sem zavolat?”
Jestlipak to věděl... co jsem si myslel o jeho slovech? Nebo se staral jenom o sebe? Jestli 'on' byl spokojený nebo ne. Nikdy to nebylo o tom, co jsem cítil 'já'.
Fajn. Nedokážu vyjmenovat všech dvacet šest písmen v anglické abecedě od A do Z, ale alespoň tolik dokážu přečíst.
'If you want to verify this, use the Eyedropper tool to measure the bottom line where the lines cross and where they don't cross. Doing so, the values will be 64 and 128 respectively.'
To, co jsem si podtrhl, byla slova, co jsem neznal. Když jsem se narodil, doktor řekl mé matce, že jsem měl od narození vadnou žlázu na angličtinu. Naštěstí byla moje matka ve stavu zmatení, takže neřekla doktorovi, aby mě hned na místě zahrabal do země.
Vyrazil jsem z pokoje a vrátil jsem se s jasně červeným slovníkem. Posadil jsem se a mačkal tlačítka na klávesnici se zvuky pip pip a tužkou jsem si napsal přeložená slovíčka do sešitu, co jsem si taky přinesl ze svého bytu. Jakmile jsem si odstavec přeložil, následoval jsem instrukce. Něco se mi povedlo a něco ne, ale to bylo jedno. Kdybych nedokázal udělat aspoň tohle, Alexej by mě obvinil, že předstírám neschopnost v angličtině a že prostě čekám, až mi ten zlatý retrívr od vedle přijde na pomoc...
Tak proč mi místo toho nepomůže tenhle fešák?
Ačkoli proč by mi vůbec musel pomáhat? ...Navzájem jsme pro sebe 'nic' nebyli...
Ach... možná partneři v posteli. Pokud jsem se choval příliš povýšeně, odpusť mi... a tohle byl pravděpodobně taky důvod, proč se nikdy neobtěžoval poslouchat, cokoli jsem řekl!
Tyhle hloupé otázky mi v hlavě vířily jako zlaté rybky plavající ve skleněné míse, ze šepotu byly hlasitější a hlasitější, až moje myšlenky začaly být přecpané a já nedokázal myslet na nic jiného. Trhl jsem rukou, co byla zrovna v procesu psaní přeložených slovíček, zpět a uvolnil ji. Ačkoli byl v místnosti chládek díky klimatizaci, ruku jsem měl vlhkou potem.
Neměl jsem pro to vysvětlení.
„Petchi.”
„...”
„Petchi.”
'Figure 6.3
Brushes have variable settings like size, hardness and opacity. Different effects can be achieved by modifying these variables.'
Jako kdybych tohle dokázal přečíst, při testech z angličtiny jsem přece jenom opisoval od Jessicy od základky až do svého závěrečného ročníku. Poznamenal jsem si překlad, vymazal ho, znovu ho napsal, bylo to špatně a pak to vymazal podruhé... co to kruci.
Tvrdě jsem hodil gumou. Jdi umřít místo toho fešáka, ty!
„I didn't mean to say these words.” (Neměl jsem v úmyslu to říct.)
Pokud jsi to neměl v úmyslu, proč jsi to řekl nahlas, abys zranil pocity člověka, co to poslouchal, co?
Alexej si přišel sednout naproti mně. Já zíral někam jinam, zavřel jsem knihu, vypnul jsem MacBook a pak si šel vyčistit zuby. Vrátil jsem se na pohovku, popadl polštář... a pak spal.
„Zapomeň na to, jdu spát.”
Ať už se na mě koukal, jak chtěl, byla to jeho věc. Mě to už nebude zajímat, ty člověče s černým srdcem.
Přetáhl jsem si přikrývku přes hlavu a ležel jsem, dlouho jsem mrkal očima, a slyšel jsem, jak fešák šmátral kolem a něco blízko dělal. Chtěl jsem to vědět, ale moje tvrdohlavé já mi zabránilo se zvednout a podívat se. Za půl hodiny jsem cítil, jak fešák zhasnul a odešel z místnosti... Vydechl jsem si úlevou a podíval se na hodiny. Kvůli čemu jsem se choval jako blázen? Proč jsem se choval jako sebestředné děcko, co si cucalo palec? Copak mi nezbývalo jen pár dní práce? A proč jsem na vypořádávání se s věcmi nepoužíval nic než emoce, ničilo mi to produktivitu.
A nakonec...
Proč mi emoce neustále kolísaly, když jsem byl ve fešákově blízkosti? Tohle není dobré, Petchi, stáváš se přehnaně dramatickým.
Dost, bylo na čase s tím bláznovstvím přestat!
Zklidnil jsem si nervy, zhluboka se nadechl a znovu jsem zapnul MacBooka... Bělavé světlo z kdysi potemnělé ložnice učinilo jasnou zář. Vedle mého snímacího hrotu ležela velká, tlustá kniha. Zamžoural jsem, abych si v temnotě přečetl titulek, a prolistoval obsahem, předpokládal jsem, že to byl návod určený pro začátečníky v editaci fotek jako profesionál. Ale když jsem se do toho začetl, zjistil jsem, že mi ten fešák dal německou knihu. Mám být vděčný nebo naštvaný?
Teprve když jsem vstal, abych si rozsvítil, jsem spatřil, že téměř každá stránka byla pokrytá něčím rukopisem. Byla to angličtina a komentovala každý jednotlivý krok. Z pouhého slepého odhadování a držení se instrukcí se fotka přede mnou v mžiku jevila profesionálněji.
Ty fotky, nad kterými jsem seděl a pracoval na nich, až mě z toho oči bolely, teď byly retušované, až vypadaly ohromně nádherně. Pokud se šéfredaktoru Chidovi nebudou líbit, vážně jsem mu tentokrát hodlal do pusy nastříkat insekticid a otrávit ho.
Měl jsem hotovo, než jsem se nadál. Když jsem se znovu podíval na hodiny, bylo už jedenáct třicet. Seděl jsem tam a v klidu si četl tu velkou knihu, co jsem měl v ruce, a očima jsem zjistil, že v některých kapitolách byl nezvyklý rukopis. Bylo to psané v němčině, ale přišlo mi to nevysvětlitelně povědomé.
Mezi předposlední stránkou v knize byla polaroidová fotka. Jednou jsem ji sjel pohledem a dokázal jsem říct, že ji pořídil profesionální fotograf. Byl schopen vytáhnout hrůzné charisma toho muže s tmavě modrýma očima, co na fotce jasně zářily, i když zachytil jen půlku jeho tváře. Vlastně jsem si matně vybavil, že jsem tu fotku už někde viděl. Použila ji nějaká obrovská značková korporace v Evropě na reklamu na kontaktní čočky a taky ji publikovali v různých časopisech v Thajsku... bylo to zhruba před čtyřmi nebo pěti lety.
Ty oči byly vážně nádherné... můj ty světe.
Pokusil jsem si představit zbytek rysů v tváři... Temné obočí jako moje, barvy kakaa. Nos, výrazný s kulatou špičkou, vyhlížející arogantně. Rty, co byly vidět jen trochu, jakou měly barvu? Prostopášný úsměv jako 'špatný chlapec', byla ta skutečná osoba jen z poloviny tak divoká?
Obdivoval jsem tu fotku ne méně než patnáct minut... Při použití polaroidu se člověk spoléhal jen na svou zručnost, aby vytáhl ducha foceného člověka a vyjádřil ho divákům jediným stisknutím spouště.
Úžasné... jak fotograf, tak model... byli zatraceně úžasní.
Otočil jsem fotku. Vzadu bylo napsáno 24.11.06. Nebylo tam žádné jméno nebo podpis. Chtěl jsem o tom fotografovi vědět víc, co mám dělat... a kdy se ten fešák vrátí?
Vložil jsem polaroid zpět, znovu jsem otevřel fotky, co jsem zrovna vyretušoval, pak jsem znovu otevřel knížku a začal ji pozorně číst. Něco z toho jsem chápal, něco z toho ne. Ale začínal jsem ze sebe mít lepší pocit.
Když jsem se zavrtal do peřin... najednou ke mně přišla odpověď na ty mé dřívější hloupé otázky. Nebylo to tak, že by mi fešák nevěřil, když jsem se pokusil napravit... spíš to bylo tím, že mi 'věřil' a 'chápal', že mi hodil tu božskou knihu pro grafiky, abych se mohl naučit, jak věci dělat vlastními schopnostmi a ne chodit prosit o 'pomoc' někoho jiného.
Byla škoda, že jsem usnul, než se vrátil, ve spánku jsem cítil, jak se měkké rty otřely o mou tvář...
„...”
Dobrá, dobrá, takže chcete vědět, co ten chlápek řekl? Tak zkuste hádat a uvidíme, co přesně jsem slyšel, že mě to přimělo vyskočit ze spánku.
A. Byla škoda, že jsem usnul, než se vrátil, ve spánku jsem cítil, jak se měkké rty otřely o mou tvář... „I didn't mean to hurt you, my dear. I'm sorry.” (Neměl jsem v úmyslu ti ublížit, zlato. Promiň.)
Pokud by to byla možnost A, bylo by to moc laciné. Dovolte mi navrhnout druhou možnost, možnost B.
B. Byla škoda, že jsem usnul, než se vrátil, ve spánku jsem cítil, jak se měkké rty otřely o mou tvář... „Jsi taková koketa, malá opice. Pokud tě kdy chytím při nevěře, jsi mrtvý.”
Možnost B pořád zní trochu divně, co? Zkusme ještě jednu, možnost C.
C. Byla škoda, že jsem usnul, než se vrátil, ve spánku jsem cítil, jak se měkké rty otřely o mou tvář... A pak se přesunul, aby mě kousl do ucha! Co to je, od kdy se tenhle fešák proměnil na Mika Tysona!!!
Hned jsem vyskočil, rukou jsem si zakrýval ucho a v očích se mi sbíraly slzy, když jsem zakusil skutečnou chuť BDSM. „Hej!!! Co to kruci děláš!”
Zdálo se, že fešáka můj hlasitý výlev mírně překvapil, ale tvářil se podivně spokojeně.
„Budím někoho, kdo rád předstírá, že spí.”
Jelikož jsem tuhle odpověď nečekal, nedokázal jsem mu odpovědět. „Ty... ty... zbláznil ses? Víš, jak je pozdě?”
„Nedal jsem ti povolení jít spát, a proto ještě nemůžeš spát,” prohlásil a zakončil to úšklebkem, aby mi lezl na nervy. „Už jsi skončil s prací, ty malá opice?”
„Už jsem skončil!” Řekl jsem to přísným hlasem, ucho mi pořád tepalo bolestí. Až nastane ráno, přísahám, že půjdu do Khao Din (Pozn.: Oblíbené zoo v Thajsku)! Budu si stěžovat řediteli Khao Din, že ruská mafie týrá ubohou malou opičku! „Můžeš mě už nechat v klidu spát? Jsem k smrti unavený.” Plácl jsem sebou na pohovku tváří dolů a přetáhl si přes hlavu přikrývku.
Ach, počkat. Tohle bych neměl nechat viset.
Otočil jsem se, abych se na něj podíval. Ačkoli jsem chtěl, abychom spolu mluvili pěkně, pořád jsem cítil zášť, že mě kousl do ucha. „Ehm... díky za tu knihu, velmi mi to pomohlo.”
„You read it?” Alexejův výraz zněžněl. (Ty sis to přečetl?)
„Hm, nedokázal jsem to přečíst, ale ani se mi nechce žádat o pomoc ve vedlejším bytě ze strachu, že mě jistý člověk nařkne z lenosti, že čekám na božstvo z bytu 1206, aby sestoupilo na zem a oblažilo mě.” Zahlížel jsem na něj a pak si znovu přetáhl přikrývku přes hlavu. „Dobrou noc.”
Pět.
Byla moje slova příliš příkrá?
Čtyři.
Ale nebylo to stejné chování jako pokaždé, co mi tenhle fešák vyhuboval?
Tři.
C-co mám dělat. Teď se omluvit mi taky nepřišlo vhodné.
Dva.
Zatraceně, vážně jsem to tak nemyslel. Ten fešák to pravděpodobně taky chápe, ne?
Jedna.
Sakra... vůbec neodpovídá... Petch zase umře kvůli té své puse, vážení.
Někdo trhl přikrývkou, pohovka klesla pod vahou osmdesáti kil váhy těla, co si přisedl. Nad mým tělem se tyčil černý stín a já se naopak o dva centimetry zmenšil. V těch šedých očích problýsklo.
„Pěkně řečeno.”
Pevně jsem zavřel oči. Není třeba se uchylovat k násilí, je mi to líto, jasné? To já jsem tady ten špatný.
„Nainstalovali novou konzoli na otvírání. Pokud se chceš zítra přestěhovat zpět k sobě nebo do nějakého jiného bytu, posluš si. Já už mám dost toho tvého jednání. Dobrou noc.”
Alexej šel do postele ve dvě. Co se mě týče, než jsem se přinutil zavřít oči... byly čtyři ráno.
-----------------------------------------------
~ No, Petchi, víš, ty to máš teoreticky všechno pěkně zmáknuté, ale uvést to do praxe, to ne... ~
~ Jelikož se nějak nedokážu přinutit k ABO (je tam teď pár suchopárných kapitol o tréninku, než se dostaneme k nějaké té akci), tak je tu CV! I když tady nám těch následujících pár kapitol zase pěkně zvedne mandle. Nejsem si jistá, jestli mám být naštvaná na Petche, na Alexeje nebo pro jistotu na oba! ~
Žádné komentáře:
Okomentovat