CV - kapitola 11.2

Kapitola 11 2/2

Pomohla mi ho nést zhruba tři sekundy. Jakmile do pokoje vešel Isakov, Jessica předstírala, jaká je slabá, jako kdyby ten obzvláště lehký stativ z nerezové oceli vážil jako betonový sloup. Co se týkalo Isakova, to měl pro kathoey slabost nebo co?! Měl bys nejdřív pomoct mě, je to těžké, hej.

Sledoval jsem, jak Jessica propochodovala kolem, byl to nepříjemný pohled. Její vysoké podpatky bubnovaly do podlahy s hlasitým kok kok kok. Vlasy barvy espressa měla natočené do velkých vln. Nos, který si prodělal plastickou operaci, aby byl vyšší, byl výrazný, skoro jste ho mohli použít jako ukazovátko na lidi. Hua, kdybych během druhé třídy věděl, že se z mého kamaráda stane tohle, nedělil bych se s ní o svačinu, až jsme nakonec skončili pořád spolu.

„Řekni, cokoli chceš říct. Bolí mě hlava.”

„Mám prášky proti bolesti, chceš jeden, Petchi?”

Prášky proti bolesti, ne... Místo toho jsem jí chtěl obtisknout svou nohu do tváře. „Ne, hej.”

„Vážně jsem ti koupila něco pěkného... no tak, hádej, hádej.”

Jak jsem se díval na kathoey, jak na mě dělala ty jasné, rozkošné oči, chtěl jsem ji pinknout do čela.

„Jak tě znám, určitě jsi mi jako suvenýr přinesla muže,” poznamenal jsem sarkasticky. „Promiň, ale nemám rád sladké, obzvláště černé fazole.”

Jessica předstírala, že se naštvala. „A kdo ti řekl, aby ses tak sblížil a skamarádil s mým Alexejem. Takhle se na veřejnosti držet za ruce, jak ohavné.”

Od kdy!!!

„Ty *** Pae...” Docházela mi trpělivost. „Podívej se mi do tváře a řekni mi. Vypadám jako člověk, co si chce otevřít mužský harém? Vypadám jako člověk, co chce mít zákonného manžela? Pae, promiň, ale dneska jsem unavený a ten tvůj pohledný Alexej... ach, kruci... jsem tak vyčerpaný, dej mi chvilku klidu, prosím.”

Pae se zatvářila popleteně. Honem ze své kabelky Prada něco vytáhla a strčila mi to do ruky. Všechno, co jsem si nesl, se rozsypalo po podlaze. Ale když jsem se s ní střetl očima, přinutilo mě to si povzdechnout. Moje nejlepší kamarádka slzela... myslím, že jsem začínal bláznit. Rychle jsem ukročil a hodil zbytek svého vybavení před fešákovy dveře, zatímco jsem jemně svíral tu čtvercovou dárkovou krabičku. Druhou rukou jsem Jessicu táhl zpět do svého pokoje.

„Ty jsi taková královna dramat. Takhle brečet, to čekáš, že tě budu utěšovat?” A přesto jsem ji jemně hladil po zádech a ramenech, dával jí kapesníky, aby se mohla vysmrkat. Jak ubohé... předělala sis celé tělo a všechny ty peníze jsi promarnila, když ta scéna, jak smrkáš, je pořád tak ošklivá jako v první třídě.

„Kvůli tobě nebrečím.” A přesto příšerně vzlykala. „Uvolnily se mi umělé řasy a píchly mě do oka.”

...Moc kathoey byla strašlivá, oklamala mě, abych se o ni vlastně bál. Hodil jsem jí krabici kapesníků na hlavu a začal z podlahy sbírat svoje věci.

„Petchi... fňuk... vážně se na ten můj dárek nepodíváš?”

„Prozatím to nech.”

„Heuk...” Přátelé, zase tlačila slzy. Jako muž ztracen v klamu kathoey jsem musel najít nožík a za neustálého stěžování tu krabici otevřít.

„Jo, díky, Pae, ale pokud z toho bude něco obscénního, přísahám, že... kruci! Pae, tyyyy!!!”

Tentokrát Jessica zbledla. „Ty... ty to nechceš?”

Ruce se mi třásly, srdce mi rychle tlouklo. Opatrně jsem ten dárek zvedl, moje dřívější kyselá nálada se vypařila.

Byla to čočka Leica 35mm, co moc nestála, jenom 200 tisíc. Hu, hu, hu, bylo to 200 tisíc bahtů! V klidu ležela, poklidně v mé ruce s očima zavřenýma. Na několik minut mě to omráčilo, v uších mi zvonilo a pusa se mi třásla. Nedokázal jsem myslet na nic jiného, než že pokud je tohle sen, přál bych si hned teď a tady zemřít jako spící princ.

„Pae... tvůj tatík Baum... to vyhrál 50 milionů bahtů v loterii?”

„Jé, proč by potřeboval vyhrát v loterii? Tohle je tvůj brzký dárek k Vánocům v případě, že bychom se neviděli.” Pak nevýrazně namítla: „A jak dlouho mi budeš říkat Pae! To je chyba mého života, Petchi, říkej mi Jessica. Dokážeš to správně hláskovat? J-E-S-S-I-C-A, Jessica. Nebo nevíš, jak se to vyslovuje? Od základky do konce výšky jsi přece jenom při testech z angličtiny opisoval ode mě.”

Nevěděl jsem, co jí na to říct.

„Hej, ještě jednou mi řekni Pae a půjdu na univerzitu, aby ti zrušili certifikát.”

Hu... Jessica začala být povýšená, ale pro dobro těch čoček jsem se prozatím přinutil jít s proudem. Kvůli čočkám... kvůli čočkám...

„Upřímně řečeno, jak tě napadlo mi tohle koupit?” Prstem jsem objel obvod čočky, cítil jsem se potěšeně. Rty se mi roztáhly do úsměvu, šklebil jsem se od ucha k uchu.

„Jenom jsem projela kartou, můžeš mi to splatit po částech.”

Hua, v tom případě jsem byl v maléru. Ještě jsem jí ani nedoplatil za byt. Do teď jsem zaplatil jen ekvivalent za přední dveře.

„Dělám si srandu, není třeba se tvářit tak vážně.” Jessica mě poplácala po hlavě. „Vlastně to je použitá čočka, předchozí majitel ji měl hoooodně rád...” Pae stáhla pusu a hrdlo a protáhla to slovo jako typická kathoey. „A protože to bylo váááážně drahé... bál se, že by člověk, co to koupí, pak akorát oral pole a měl velký dluh.”

„Takže v podstatě jsi mi půjčila použitou čočku, abych ji vyzkoušel, je to tak?”

Moje nejlepší kamarádka přikývla. „Nechtěla jsem, aby sis šel impulzivně koupit novou a... jako... ehmm... sorry, I don't meant to hurt you but WE are afraid that you, jako... ehmmm. Že tvoje schopnosti nejsou dost dobré.” (promiň, nechtěla jsem tě zranit, ale MY jsme se báli,)

Drazí posluchači, můžu ji tentokrát kopnout?

Zatímco jsem se rozmýšlel, jestli jí mám nacpat svou botu do úst nebo ne, Jessica se honem chopila této příležitosti a chovala se jako člověk, co má na vrh. Hodila si vlasy na záda jako v těch reklamách na šampóny (jak zatraceně dramatické) a blahosklonnýma očima se mě snažila zastrašit. „Chceš to nebo ne? Jakmile jsem řekla, že je použitá, uši i ocas ti klesl! Tři... dva... jedna.”

„Chci to! I když to je použitá čočka, přijímám ji celým srdcem!”

Aťsi, aspoň to bylo lepší než nic...

Jessica se zasmála jako vítěz. „S tím svým srdcem, co se dá tak snadno zviklat, si dávej pozor, až se setkáš s použitým mužem, Petchi.”

…I kdyby ten chlápek byl desetkrát použitý, s radostí bych mu svěřil celé své tělo, pokud by byl schopen koupit fotoaparát Leica za 250 tisíc bahtů, čočky Leika za 200 tisíc bahtů, letenku na cestu kolem světa a k tomu sedm let platit můj měsíční nájem v hodnotě 20 tisíc bahtů. Vážně!




Zaklepání na mé vchodové dveře mě přimělo obrátit a podívat se. Spatřil jsem, jak tam Isakov stál s grimasou jako Yaksha z chrámu Jaeng. „Petch, there's a policeman here to see you.” (Petchi, přišel za tebou policista.)

Eep! Já jsem na tu červenou neprojel, důstojníku!

„He has a few questions about last night's 'accident'.” (Má pár otázek ohledně té 'nehody' včera v noci.)

Před mým bytem byl policista, co vypadal zhruba v mém věku. Představil se jako člen vyšetřovacího týmu, co dostal na starost vraždu bezejmenného Rusa; policie konečně došla k rozumnému závěru, že člověk nemůže vyskočit z budovy poté, co mu prostřelili hlavu.

Navzdory tomu, že jsem v duchu panikařil, se mi podařilo rozpačitě usmál, zatímco jsem si čočku přitiskl blíž k tělu. Co se týkalo Jessicy, ta se na mě zmateně dívala. „Stalo se něco, Petchi?”

Každý jednotlivý vlas a chlup na mém těle stál v pozoru. Jessica vyslala důstojníkovi medem odkapávající úsměv. Honem jsem čočku uložil zpět do krabičky. „Ehm, kde tu záležitost probereme?”

„Váš byt není příhodný, pane Phacharo?”

Rozhlédl jsem se kolem sebe. Co mám dělat? Kdyby na mě dostatečně tlačil a já nakonec vysypal pravdu...

„Víte, můj byt momentálně není příhodný, důstojníku. Pokud vám to nevadí, mohli bychom použít byt vedle?”

Isakov se na mě podíval a vycenil zuby. Já mu to oplatil.

Zdálo se, že to policista nechápal, ale stejně se podvolil. Vypadalo to, že to byl nováček, co se o výslech pokoušel poprvé. Chytří důstojníci šli přece jenom dělat užitečnější věci jako vybírání úplatků.




Důstojník vypadal zaraženě, když spatřil Alexeje, jak sedí a kouří cigaretu, zatímco ťukal do svého laptopu Fujitsu. Majitel bytu se po nás letmo podíval, šedé oči si toho důstojníka za mnou nepřátelsky prohlížely.

„Keep your belongings in that room, not here. Don't mess up my area.” (Věci si nechávej v tamté místnosti a ne tady. Nedělej mi tu nepořádek.)

S čočkou v krabici pořád v náručí jsem nakrčil obočí. „Pojďte dál, pane důstojníku.”

„Who's that?” (Kdo to je?) Jasně vidíš tu uniformu, co má na sobě, nesnaž se hrát si na hlupáka.

Důstojník zvedl ruku, aby Alexeje pozdravil, na své angličtině se zakoktával. Co se týkalo fešáka, ten znovu předváděl tu svou přetvářku nevinného cizince a předstíral, že nerozumí thajsky. Uložil na mě dodatečné břímě jako vždycky.

Fešák předal důstojníkovi svou vizitku, chladně si s ním potřásl rukou a zíral na něj bez nejmenšího úmyslu odvrátit zrak. Důstojník si vizitku vzal, obrátil ji v rukách, přečetl si Alexejův určený titul a otřel si pot.

Důstojník se rozpačitě usmál. „Ehm... není tohle byt tohoto muže, pane Petchi? Výslech musí probíhat v soukromí.”

„Víte, důstojníku, můj byt uch... zrovna... zrovna nedávno ho vystříkali insekticidem.”

„Ale já jsem nic necítil?”

„Je to zvláštní složení bez zápachu.” Pokud to dokáže zabít komáry a šváby, pak se můžeš vsadit, že to ani lidi nepřežijou. „A tenhle chlápek nerozumí thajsky, takže se není čeho bát, důstojníku.”

„Opravdu?”

„Dokáže říct jenom zdravím a děkuju, jen tyhle dvě slova,” lhal jsem s očima jasnýma a nevinnýma a salutoval jsem přitom se dvěma prsty jako skaut. „Je to pravda, vážně.”

Důstojník přikývl a přijal to. Když jsem se podíval na Isakova, zavřel dveře a přišel ke svému šéfovi a začal s ním mluvit nějakou jinou řečí. Fešák přikývl s nonšalantní tváří. Během pár sekund se v místnosti objevil bodyguard číslo dvě, jehož jméno bylo Viktar. Obsazení bylo téměř kompletní. Hu... a já budu na konci mrtvý? Pokud bych se v řeči zasekl, ti chlápci mě rozhodně shodí z budovy, abych mohl obdivovat krásu třídy Phetchaburi.

Dovolte mi podrobněji vysvětlit luxusní stav bytu 1202. Alexejův byt byl rohový a v porovnání s mým tam bylo dvakrát více prostoru. Když jste otevřeli vchodové dveře, nalevo byla sedací souprava z Itálie, pracovní stůl, skříň (jež po bližším ohledání... odhadovaná cena tohoto šatníku byla zhruba 850 tisíc bahtů; včetně ceny jeho bot) a vestavěná knihovna se zhruba stovkou knih, co byly bezvadně seřazené. K tomu ta přihrádka uprostřed knihovny byl systém domácího kina od Pioneeru. Na druhé straně bytu byla koupelna a malá kuchyňka dokonalá pro svobodného mládence (jako já). V lednici nebylo nic než pivo, vodka, tvrdý alkohol a čistá voda, ach, také tam bylo nějaké ovoce. Celý byt byl tak luxusní, že se zdálo, jako kdybychom bydleli ve dvou naprosto odlišných kondominiích. Na stěnách viselo několik portrétů, ale ještě jsem neměl čas si je prohlédnout z důvodů, které vy jako čtenáři pravděpodobně znáte.

Co se týkalo místa, kde došlo k té vraždě, nebylo ani příliš blízko, ani příliš daleko. Bylo to vedle té postele támhle, vedle neprůstřelného okna a balkónu.

„Dobrá, takže abychom nemarnili čas, můžeme si promluvit támhle.” Důstojník se rozhodl sednout si na pohovku se zády otočenými k fešákovi. „Můžete mi popsat, co jste dělal včera v noci?”

Ztuhle jsem nasucho polkl. Fešák sem zíral od svého pracovního stolu. Já pak začal pomalu vysvětlovat, každému jednotlivému slovu jsem věnoval nejvyšší péči, jak jsem začal okamžikem, kdy jsem odešel z bytu kvůli práci na celý den v Hua Hin. Pak jsem řídil zpět do Bangkoku (v dodávce ambasády), P'Puna jsem vyhodil ve firmě, než jsem odvezl své vlastní auto. Pak... jsem se zastavil v Emporiu a koupil trochu kozího sýra a jiných potravin do své ledničky, jel zpět do konda, pak spal.

„Proč jste cestoval autem z ambasády, pane Petchi?”

Poškrábal jsem se ve vlasech. „Ehm, to proto, že moje auto bylo u firmy.”

„Pane Petchi, neodpověděl jste na mou otázku.”

„Ehm, no...” Protočil jsem oči. „To je záležitost, co s tímhle případem nemá co dělat.”

„Co jste dělal v době toho incidentu, pane Petchi?”

Zakýval jsem hlavou. „Ale vlastně nevím, kdy k tomu incidentu došlo. Zjistil jsem to až později v novinách.”

Policista se začínal cítit dopáleně. „Tak to řeknu takhle, můžete upřesnit, co jste dělal mezi desátou večer a třetí ráno?”

V té době jsem se samozřejmě válel ve fešákově posteli, neboť jsem neměl nic na práci.

„Nedělal jsem nic, jen jsem se válel sem a tam.”

„Pět hodin? Pravděpodobně jste se válel tak moc, že z toho máte bolavá záda, pane Petchi.”

„Válel jsem se a válel, pak jsem spal... možná. Jak jsem už řekl, když jsem se znovu vzbudil, bylo už sedm ráno.”

„Kde?”

„V tomto bytě.” Pokud by policie samozřejmě prozkoumala oblast a našla stopy mé DNA, jak bych se potom opravoval?

Důstojník si tu informaci poznamenal do notýsku. „Nájemník z bytu 1102 řekl, že zaslechl výstřel, co vy, pane Petchi?”

Ozvalo se zaklepání na dveře. Do místnosti spolu vstoupili bodyguard číslo tři a Saša. Jakmile mě Saša spatřil, zazářil širokým úsměvem, ale prošel kolem a říkal něco nepopsatelného v ruštině. Policista se ošil. „Myslím... že tahle místnost začíná být až moc plná.”

„Nic jsem neslyšel.”

„Válel jste se, ne? Co jste dělal v 1:30?”

„Spal jsem.”

„Ale dokonce i byt číslo 1104 slyšel výstřel.”

A já jsem byl přesto neústupný, že jsem žádný hluk neslyšel.

„Možná vás budu muset vzít na ušní prohlídku, pane Petchi, vůbec nepomáháte s policejním vyšetřováním.”

„Jak jsem řekl, nic jsem neslyšel.”

„Dle výpovědi bytu 1402 otevřeli okno a podívali se dolů, odkud měli za to, že přišel ten zvuk, a místo toho se střetli očima s bytem 1002. To znamená, že k tomu incidentu muselo dojít mezi těmito dvěma podlažími."

Na rameno mi vklouzla velká dlaň a uchopila mě za něj. Trhl jsem sebou, spatřil jsem Sašu, co měl určitě za lubem něco mazaného, zatímco mě důvěrně pohladil po vlasech. Zeptal se policisty plynnou angličtinou, jestli by se mohl přidat k hovoru, a zároveň s tím předal svou vizitku. „I live in room 1206.” (Bydlím v pokoji 1206.)

„Váš výslech ještě není na řadě, proč jste se tu ukázal?” Policista se zamračil. Ale já jsem byl očima přilepený na jistého „konzultanta ambasádora”, co seděl za laptopem Fujitsu. Cítil jsem, jak mi po zádech přeběhl mráz.

Alexej svižně datloval na klávesnici, ale oči měl upřené na mě, svými nádhernými rty se ušklíbal, pohled měl vražedný, jako kdyby byl připravený podříznout mi krk.

„Pane Petchi, pořád jste neodpověděl na mou otázku, co jste dělal v době toho incidentu a slyšel jste nějaký výstřel?”

„Já... uch, já byl...”

Co mám dělat...

Saša okamžitě přišel na svou povinnost a hřbetem ruky mi přejel po tváři, očima se mrzutě podíval po důstojníkovi, jako kdyby chtěl říct... je lepší, že to nevíte...

„Neslyšel jsem... protože...” Ta tvář, po které mě hladil, syčela horkem. Necítil jsem se stydlivě, vážně, přísahám. Spíš jsem se bál, že mě zabije ten postrach! „Protože... já... ehmm... ach... byl... uprostřed... dělal... jsem jako 'misi'...” Tvář jsem měl rudou, vypadal jsem tak rozpačitě, že jsem se chtěl stočit jako vařená kreveta. Někdo ať si prosím všimne mých hereckých schopností a dá mi Oscara?

Tentokrát to byl policista, co nevěděl coby, s tváří rudou jako semafor. Spěšně si něco načmáral do notýsku, očima zíral na vlka v rouše zlatého retrívra, jak mi hravě okusoval ucho.

„Just a... love affair... you know what I mean.” (Jenom... milostná aférka... víte, co myslím.)

Ačkoli to byla jenom přetvářka, vážně mi bylo trapně. Chtěl jsem, aby se země rozpoltila a mě spolklo podzemí. Sašova velká silueta mě objala kolem pasu a dal mi pusu na krk.

„...Otevřeně řečeno, důstojníku, vůbec nic jsme neslyšeli... protože tenhle kluk... tak sladce sténal a naříkal... proč bych zaměřoval sluch na cokoli jiného?”

Letmo jsem se podíval po fešákovi. Zdálo se, že byl naštvaný, ale rovným dílem pobavený. Tvář měl celou rudou, jak se tak moc snažil zadržet smích. Co se týkalo Isakova, žíla na čele mu tepala.

„Ehm... poslední dodatečná otázka...” Důstojník měl tvář jasně rudou jako zralé rajče. Stiskl rty, snažil se neukázat žádné emoce. Ale já si byl velmi jistý, že dneska v noci nebude moct spát, jak si bude představovat všechny možné obscénnosti. „Potom... co jste dělal?”

Saša na důstojníka mrkl.

„...I was dead tired but Petch was begging and pleading for a third round... how could I resist?” (...Byl jsem k smrti unavený, ale Petch prosil a žadonil o třetí kolo... jak jsem tomu mohl odolat?)




Sbohem... má mužská hrdosti...





„Skončil jste s otázkami, pane důstojníku?” zeptal jsem se znaveným hlasem. „Nemyslím si, že moje osobní záležitosti mají s případem co dělat.”

„Poslední otázka.” Důstojník sklonil hlavu, aby se vyhnul očnímu kontaktu, konec své propisky ukázal na fešáka. „Pane Petchi, proč jste... uch... vykonával svou 'misi' v této místnosti, když se majitel bytu... uch... neúčastnil? Majitelem tohoto bytu je pan Alexander, ne vy.”

Fešák z místnosti 1206 zvysoka pozvedl obočí.

„...When did I say that there were only two of us? ...My friend Alexey is very generous... a Mr. Petch likes it too...” (...Kdy jsem řekl, že jsme tu byli jen my dva? ...Můj přítel Alexej je velmi štědrý... a pan Petch to má taky rád...)





Důstojník vystřelil z místnosti, jako kdyby se bál, že to nestihne.





Co se mě týkalo? ...3P s fešáky z pokoje zleva a zprava zároveň... radši bych si vykloktal nějaký ten insekticid a zemřel spolu s komáry, děkuji pěkně.





Seděl jsem na té samé pohovce, rukou jsem přejížděl po touchpadu mého MacBooku, zatímco jsem očima projížděl každou fotkou. Ale moje mysl byla v naprosto jiném prostoru, neboť mé uši byly zaneprázdněné posloucháním nedaleké konverzace mluvené v nějaké mimozemské řeči. Saša seděl na stoličce před Alexejovým pracovním stolem s překříženýma nohama, zatímco majitel bytu se opíral o jinou židli. Isakov v růžové zástěře otíral půllitry, ten oděv se k němu dokonale hodil, ne, vážně. Mezi těma dvěma muži byla hromada dokumentů, taky to vypadalo, že byly oficiální. Alexej moc nemluvil, většinou se rozhodl poslouchat. Co se týkalo Saši, ten měl bradu podepřenou rukou, mluvil a zároveň přitom jedl pražené fazole. A spolu s tím pil pivo Corona Extra. Užíval si, jako kdyby to nikoho nezajímalo.

Důvod, proč moje mysl byla úplně v jiném prostoru, bylo toto. Ačkoli jsem k nim byl otočený zády, cítil jsem na sobě intenzivní pohledy od obou. Jeden ten pohled pomýšlel na to, že si na mě bude dělat nárok, mlčenlivě jsem to chápal. Ale co se týkalo toho, co měl v plánu ten druhý pohled, neměl jsem ponětí... nebo debatoval o tom, jakou metodou mě zavraždit?

Jejich rádoby diplomatický styl mluvy ukazoval, že byli vážně profesionálové. Poprvé jsem zažil, jak fešák diskutoval o práci mimo pozemek ambasády. Byl příšerně neutrální. Navzdory tomu, že měl na sobě tričko s výstřihem do V a měkké, domácí kalhoty, pořád vypadal upnutě a vážně. I kdybych se znovu zrodil, nikdy bych nebyl takhle skvělý.

„Pane Petchi,” zašeptal hlas vedle mého ucha. Zježili se mi vlasy. Zvedl jsem hlavu a spatřil veselý (a klamný) úsměv mého souseda z bytu 1206, a to zblízka. „Vážně jsem překvapený, že jsem tě našel tady.”

„No... proč?”

Jasně modré oči sklouzly pohledem na majitele bytu, co stál dva kroky od nás, jako kdyby chtěl druhého muže vyzvat. „You are not his type.” (Nejsi jeho typ.)

„Halt die Schnauze!” ...Zavři pusu... zavrčel Alexej. Trhnutím otevřel dveře a vyhodil Sašu ven.

„Co tím myslel?”

Šedé oči si mě prohlédly od hlavy až k patě, dál se podívaly na obrazovku mého laptopu. Náhodou tam byla fotka Sašy, co jsem potají udělal zezadu. Jak mohl být člověk takový smolař? Nevěděl jsem, jak se ospravedlnit, a tak jsem se snažil odvést hovor tím, že jsem změnil téma. „A ten policista nebude vyslýchat tebe? Jsi mnohem podezřelejší než já.”

„To já bych tě měl víc vyslýchat, Petchi.”

„O čem?” Zatvářil jsem se bezradně, ale nezdálo se, že by to fešáka přesvědčilo. „Jen jsem dělal svou práci, ta fotka...” Kývl jsem k MacBooku. „Člověk na místě mě požádal, abych ji pořídil do kolekce 'za scénou'.” Fešák pozvedl jedno obočí, bylo jasné, že mi ani v nejmenším nevěřil. Ovinul jsem si paže kolem hrudi a vzhlédl. „Pokud mi nevěříš, je to tvůj problém, není mojí povinností ti něco hlásit.”

„...”

„Zkus se zeptat Isakova. Když jsem dorazil na místo, Saša už tam byl.”

„...”

„A taky, uch... to už bys měl vědět... té noci... ty a já... jsme byli spolu...” Proč jsem měl pocit, že bych měl tohle zdůraznit? Nebyli jsme si ani tak blízcí, abychom byli milenci! „Pokud mi nevěříš, dobře ti tak.”

Alexej mi zíral do očí. Já zareagoval vlastním zíráním. Samozřejmě jsem neměl vůbec co skrývat.

„Dobrá... tak mi odpověz na tohle, proč chceš tak moc do Kazachstánu? ...Chci to slyšet přímo od tebe.” Tón jeho hlasu změkl, jako kdyby se nechtěl dál hádat.

Téma se změnilo tak náhle, že jsem se nedokázal připravit. Každopádně jsem si vydechl úlevou.

„Pokud ti to řeknu, možná mi nebudeš věřit, ale nikdy předtím jsem nebyl za hranicemi... Kdykoli vidím, jak někdo odjel fotografovat do téhle země nebo tamté země... vážně jim závidím.”

„Závidíš jim, protože jsi nemohl cestovat? To je dětinská myšlenka.”

„Špatně, závidím těm lidem, že jim svěřili náročnou práci. Ty jsi státní zaměstnanec, takže možná nechápeš, že pro fotografa je neuvěřitelně důležité pokračovat kupředu a rozšiřovat si perspektivu na nových místech. Ve své práci každý den zpracováváš dokumenty a chodíš na schůzky, ale pro mě to je jiné. Pokud neudělám práci, co vyčnívá víc než práce od ostatních... co je lepší než práce ostatních... nikdo neuvidí mou cenu.” Nevěděl jsem, proč jsem se obtěžoval tohle všechno vysvětlit, ale zdálo se, že ten muž byl velmi zoufalý dostat odpověď.

„To je celé? ...Chceš jet do Kazachstánu, protože tam ještě skoro nikdo nejel?”

„Ne... moje cesta do zahraničí je jedna věc... co se týče toho, že chci navštívit tvoji rodnou zem, to je něco jiného.” Odmlčel jsem se. Na mysl mi vytanul něžný úsměv jednoho člověka. Jeho tvář už z mé paměti dávno vyprchala, ale můj první dojem z našeho setkání nikdy nevyprchal. „Obdivuju jednoho fotografa. Řekl mi, že jeho domovem je Kazachstán. A ačkoli cestoval po Evropě podle poptávky po jeho práci, přál si vrátit se do své domoviny a jednoho dne ukázat její krásu celému světu... Po pravdě řečeno, něco takového může říct kdokoli, ale víš ty co? Alexeji, vážně chci, aby ses s ním setkal... chci, abys viděl jeho dílo. Jeho fotky vypadají úplně jako z nebe, zní to přehnaně, co...? Jsou ohromně nádherné, skoro jako ze snu.”

„A co? Hodláš ho jít hledat?”

Stydlivě jsem se usmál. „Jako kdyby to vůbec šlo. Ani si nepamatuju jeho celé jméno a kvůli mé angličtině jsme si jen stěží popovídali.”

„Jeho jméno?”

„Eisbär, říkal jsem mu Pan Yetti nebo Sněhulák, legrační, co?” Bylo zvláštní, že se Alexej začal smát... jeho oči se dívaly mým směrem s citelnou něhou. „Nikdy jsem se s ním znovu nesetkal... nikdy jsem mu neposlal email, nikdy jsem s ním nemluvil, ale ten pocit mi pořád zůstal v srdci... vážně chci jet do Kazachstánu, abych sám zjistil, jak je ta země krásná.”

Podíval jsem se na muže, co seděl přede mnou. „Zní to absurdně, ale tohle by mělo stačit na zodpovězení tvé otázky.”

„Víc než to. Doufám, že se s ním jednou setkám... ten člověk, co ve svých rukách drží tvé srdce.”

Vstal jsem s MacBookem v rukách, kvůli jeho slovům jsem se cítil podivně, ale neodvažoval jsem se zeptat.

„Doufám, že jsi s otázkami skončil, děkuju za víza, vážně jsem je chtěl... a... děkuju i za pár jiných věcí... dobrou noc, jdu do postele.”

Jaká hloupost, přeskočilo mi srdce, jen jsem se mu podíval do očí... co to je s tím láskyplným pohledem?

Ještě jsem ani nevyšel ze dveří a fešákův hlas mě zastavil. „Kdy odjíždíš?”

„Tuhle neděli.”

„Už sis sbalil?”

Rychle jsem přikývl. „Kufr už mám připravený tři týdny.”

„Proč ten spěch?”

„Vážně jsem chtěl jet, ach.”

Byla to správná odpověď. Vtáhl mě zpět do místnosti a vzal mou ruku do té své velké a pevné.

Nejdřív jsem chtěl ruku stáhnout, protože jsem se cítil strašně trapně.

Ale nechat to takhle bylo taky pěkné... přece jenom tu nebyl nikdo, kdo by nás viděl... ne?

Alexej mě za ruku vedl ke skříni, podíval se mi do tváře, pak naklonil hlavu ke straně a zatvářil se složitě.

„Co ten pohled znamená?” Neodolal jsem, abych se nezeptal.

„Malý.”

„Hej!” To znovu hledal záminku k hádce? „No, omluv mě, 177 cm je pro Thajce na prahu dospělosti průměrná výška.”

„Nechápu.”

(Pozn.: Petch pro „dospělost” použil velmi složitý výraz, co se v normální konverzaci neobjevuje.)

Fajn, moje chyba. „Těžko se to vysvětluje, dospělost je jako věk k... reprodukci.”

„To zní, jako kdybys mluvil o kravách a vodních buvolech.”

A teď se chováš, jako kdybys tomu naprosto rozuměl! Zrovna jsem chtěl otevřít pusu a dohadovat se, ale Alexej se prohrabal skříní a předal mi dva nádherné svrchníky, kvůli čemuž jsem se zmateně zarazil.

„Jelikož je na začátku listopadu, teplota tam se blíží nule. Take it, I guess they fit your size.” (Vezmi si to, hádám, že ti padnou.)

Vzal jsem si ty dva kabáty do rukou, jemně jsem přejel po okraji kapuce, co byl lemovaný kvalitní zvířecí srstí. Hua... je to bláznivě měkké a teplé! Prohlédl to ze všech stran a když jsem spatřil značku, skoro jsem omdlel.

Když jsem odhadl výšku a velikost, Alexej byl větší než já tak o číslo a půl. „Tohle je drahé oblečení... nevadí to? A ani se nezdá, že by bylo tvoje.”

„Nestarej se, komu patří... takové prosté věci se dají kdykoli koupit.” Fešák se vůbec neobtěžoval odpovědět na mou otázku. „Včera v noci se ti poštěstilo prozkoumat můj šatník, ne? ...Dobrodružství v šatníku, byla to zábava?”

„Pravděpodobně zábava s duchy,” zabručel jsem si pro sebe, a přesto jsem se usmál. Tváře se mi skoro rozšklebily.

V tomto okamžiku jsem si uvědomil, že tenhle mafioso... dokázal být taky celkem laskavý.
-----------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>