Kapitola 11 1/2
~ Dneska to je hotový festival BL! ~Odvrátil jsem zrak od přední stránky barevných novin, co držel muž v řadě na víza na kazachstánské ambasádě, cítil jsem váhání a těžkou nervozitu. Obrázek těla s mozkem rozstříknutým všude kolem a tělem zničeným pádem z dvanáctého podlaží byl nestravitelný pohled. Když přišlo na filmy, cenzurovací organizace pilně pracovala a zamázla věci trochou tygří masti, ať už to byla prsa, pistole nebo alkohol. Jednou dokonce vynaložili snahu i na to, aby zcenzurovali logo značky cigaret na straně prvního auta ve formuli. Ale když přišlo na obrázky mrtvých těl, dostalo se nám pohledu na holé kosti, nebylo třeba si nic představovat.
Rus se vrhl z budovy, aby se vzepřel lásce. Nebylo známo, kdo napsal tento titulek, ale nemohl jsem si pomoct, abych se potají nehihňal, když jsem si to přečetl. Který blázen by seskočil z budovy poté, co mu střed čela prorazí kulka? Tu hlavu rozřízli a ani nemluvě o tom, že byl ocejchovaný jako kráva, co šla rovnou na porážku... nemohlo to být o nic víc krutější. Ale tohle nebyl žádný film se zombiemi! Jen jsem si na to vzpomněl, střásalo mě. Kvůli včerejšímu incidentu jsem celou noc spal s otevřenýma očima jako sova; navzdory tomu, jak byl Alexej (alespoň) dost laskavý na to, aby se se mnou podělil o své strážce a dal jim za úkol dohlížet na bezpečnost mého bytu.
„Next please.” (Další, prosím.)
Skleněné dveře se otevřely. Zhluboka jsem se nadechl. Ačkoli jsem dobře věděl, že mou žádost o víza schválí za každou cenu, přišlo mi celkem obtížné čelit člověku, co mi měl ta zmíněná víza vydat.
Pan Marat byl úředník u vízové přepážky spolu s jednou thajskou úřednicí, co procházela. Jakmile mě spatřil, vytočil telefon, promluvil dvě nebo tři slova a pak se na mě otočil a promluvil: „Počkejte v tamté místnosti, brzy dorazí.” Ten muž pak zmáčkl intercom a zavolal dalšího člověka. „Next please.”
Nehledě na to, jak moc jsem trval na svém, že Alexeje nepotřebuju vidět a že jsem si akorát přišel pro víza, pan Marat mi zíral do tváře, jako kdyby to nechápal. „Brzy za vámi přijde.”
Paní Jelena mě napůl odtáhla, napůl odvedla do té stejné výslechové místnosti, v které jsem si předtím hrál s fešákem na honěnou. Ale v tichu té místnosti dneska viselo ovzduší těžkosti.
Alexej si zezadu přitáhl židli z nerezové oceli, posadil se a překřížil si nohy; jeho zvyk. Dneska vypadal dobře jako obvykle, jako kdyby ke včerejšímu incidentu vůbec nedošlo. Nejsi trochu moc uvolněný, pane?!
„Chápeš, co musíš udělat ohledně těch věcí, co jsi včera v noci viděl, že?”
První otázku doprovázela mdlá vůně cigaret. Ohromující šedé oči na mě zíraly, zdálo se, že vyjadřovaly pochybnost a soucit zároveň.
Polkl jsem sliny. Dneska jsem měl hrdlo vyprahlé jako poušť.
„I have some useful suggestions for you, in case you think your life could be in danger.” (Mám pro tebe pár užitečných návrhů pro případ, že si myslíš, že by tvůj život mohl být v ohrožení.)
Pozorně jsem poslouchal té angličtině s podivným přízvukem, i když jsem nebyl schopen nijak namítat (a ani jsem neměl odvahu se dohadovat).
„First, keep your mouth shut. Absolutně to nikde nešiř.” (Zaprvé, drž jazyk za zuby.)
Jako první mi na mysl vytanula otázka: Komu to hodlám říct? Očekával, že to použiju jako konverzační úvod v mém pijanském kroužku?
„Second, keep a low profile. Nestrhávej na sebe pozornost.” (Zadruhé, buď nenápadný.)
Tuhle část jsem si nedokázal přeložit a neodvažoval jsem se zeptat, bál jsem se, že mě taky shodí z budovy; i když ambasáda nebyla tak vysoká. Ale jelikož jsem neměl žádné zvláštní schopnosti jako Spiderman, nebyl jsem dost statečný, abych riskoval svůj život s mafií.
„Lastly, just forget about it. Vytřes si to z hlavy.” (Poslední, prostě na to zapomeň.)
Hu, to se snadno řekne, ale hůř udělá. Na ten obrázek člověka, kterého přímo před mýma očima zabili, stejně jako to, jak mu vykuchali hlavu a odstranili kulku, nebylo tak snadné zapomenout jako zmáčknout tlačítko delete na klávesnici.
„Máš nějaké otázky?”
„A co když mi na dveře zaklepe policie a bude se ptát na pár otázek? Jak chceš, abych podal své svědectví? Když policii řeknu pravdu, pravděpodobně to moc nepomůže,” položil jsem otázku, která se zdála nejrozumnější, když jsem význačnou dobu zůstal schovaný ve skříni.
Alexej vyfoukl dým, tiše si odkašlal. „Tak řekni, že jsme byli zrovna v procesu vykonávání mise.”
„A co důkaz?” A taky jakou misi?
„Falešné důkazy můžu vytvořit kdykoli, kdykoli budeš připravený.”
Jak to řekl bez nejmenší zrnka hanby, odsunul jsem svou židli dozadu a stáhl se ke zdi.
Fešák mým směrem přimhouřil oči. „Jakou bláznivost máš teď za lubem?”
Děsím se, že co nevidět vytvoříš čerstvý důkaz někde v tomto okolí, hej, jako kdyby ses musel vůbec ptát!
„Jen mě z tohohle zmatku dostaň v jednom kuse.” Nebál jsem se ničeho kromě toho, že by mě při výslechu zmlátili. Kdybych byl policista a měl si vybrat, z kterého ze dvou podezřelých mám vymlátit pravdu, kdo by byl dost hloupý na to, aby si vybral tohoto fešáka – i když byl jasně podezřelým číslo jedna? Bylo zaručeno na milion procent, že by vyslýchali a zmlátili tohoto Petche...
„Thajská policie nebude mít prostředky, aby tenhle případ zvládla, věř mi.”
„Proč? ...To naznačuješ, že Thajsko není chráněno zákonem?”
„Celá policie šla vybírat úplatky, nezůstal tu nikdo, kdo by ten případ vzal... nemám pravdu?”
Ach, to dávalo smysl. Netýkalo se to jenom policie, dokonce i průměrný člověk začínal mít pocit, že je barvoslepý. Ať se podíval, kam chtěl, byla to žlutá, žlutá, rudá, rudá, žlutá, žlutá. Všude. Můj ty světe! A proč jsme mrhali svými daněmi na mzdy policii, když vyšetřování hlášení o poničení auta se táhla stejně jako továrna na sůl. A když došlo na zločin, dokázali akorát chytat kozy... Thajsko by si mělo otevřít kozí farmu a vyvážet je za trest do zámoří. (Pozn.: Rudá a žlutá jsou barvy dvou stran protestantů a dokonce i oni vybírají úplatky, aby nechali auta projet.)
Využil jsem této příležitosti, abych změnil téma. „Vlastně jsem si sem přišel pro víza, tato druhá záležitost je velmi triviální.”
Vskutku triviální, protože jsem se skrýval ve skříni...
„Samozřejmě, zajímáš se jenom o víza.”
„Copak to není důvod, proč lidé chodí na ambasády?” Zdálo se, že moje pusa byla dneska celá nedočkavá, aby se dostala do hádky. Ale pokud bych dneska nedostal víza, vážně jsem musel zničit své cestovní plány. „Matně si vybavuju, že jsi mi řekl, abych zašel za paní Jelenou... takže už za ní můžu?”
„Ještě jsem s tebou nedomluvil.”
„Hele, nechci se zabývat ničím, co se vztahuje ke včerejšímu incidentu... a je to tvůj problém, co musíš vyřešit, ne můj. Já jsem svědek, bez ohledu na výsledek tohoto případu to se mnou nemá co dělat.”
Alexejovy ohromující šedé oči si mě prohlédly od hlavy až k patě, jako kdyby mě hodnotily. Jeho výraz jako by chtěl něco říct, ale zdržel se toho. Zamáčkl svou cigaretu do skleněného popelníku.
„Well... zařiď, ať máš všechny dokumenty připravené.” Jeho tón byl studenější než normálně, připomnělo mi to naše první setkání. Alexej vytáhl svůj telefon a někoho vytočil. V tu samou chvíli na dveře místnosti zaklepala paní Jelena a otevřela je dokořán. Slyšel jsem, jak z Alexejových úst dvakrát nebo třikrát vyšlo moje jméno, ale to bylo celé...
Natáhl jsem krk, očima jsem následoval ta široká záda, měl jsem pocit, jako kdybych udělal něco špatného...
Paní Jelena zkoumala mou pasovou knížečku, prohlížela si uzbecká víza barvy zeleného banánového listu, než si přečetla ostatní dokumenty, co s tím přišly. Nic neřekla, sebrala dokumenty a pak zmizela venku. Nechala mě tam v čtvercové místnosti, co měla velikost třídy, samotného sedět v pozoru. Stůl a židle byly z nerezové oceli. Ze stropu visela lampa a v místnosti pořád kroužil mdlý pach cigaret. Cítil jsem se jako vězeň, co zrovna z místnosti vyhnal svého obhájce...
Pravděpodobně jsem měl s Alexejem mluvit laskavěji... (Pozn.: To teda jo, Petchi...)
A důležité bylo, že jsem mu pořád ještě nepoděkoval za to, že mě schoval ve skříni, když se venku neúnavně střílelo pistolemi...
Dostal jsem svůj pas zpět spolu s rudým razítkem víz se znakem ambasády. Široce jsem se na paní Jelenu usmál, ale na oplátku jsem získal jenom chladný úsměv, co byl naprosto identický s úsměvem jejího šéfa. Sbalil jsem si věci, zmáčkl tlačítko výtahu a s lehkým tělem jsem dorazil do přízemí. Cítil jsem naprostou úlevu. Když jsem se dostal dolů, spatřil jsem před vchodem zaparkovanou dlouhou černou limuzínu. Nedaleko stáli tři rusky vyhlížející muži a kouřili. Alexej seděl v autě a mluvil do telefonu, očima četl složku, zatímco v ruce, v které držel telefon, svíral také cigaretu. Naše oči se na sekundu střetly... jeho šedé oči se upřeně dívaly, jako kdyby mě káraly. K autu přikráčel kazachstánský velvyslanec, kterému táhlo na šedesátku, prošel přímo prostředkem spolu s dvěma dalšími úředníky, jeho asistent ho svižně následoval.
Alexej prstem pokynul Leofovi a ten zavřel dveře od auta, voskový černý film na oknech odrážel silné ranní slunce. A pak auto odjelo...
Chtěl jsem o tom druhém muži vědět víc... ale teď nebyla ta správná doba.
„Petchi! O čem sníš s otevřenýma očima?”
Kvůli tomu čilému hlasu a silnému pošťouchnutí zezadu jsem vyskočil ze svého místa. Šéfredaktor Chid měl v ruce hrnek s kávou a pod paží přitisknutý časopis The Economist. Jeho rysy sestávaly z účesu skinheada módně oholeného po stranách, bradky, hákového nosu jako u orla a hnědých očí, co značily, že měl v sobě cizozemskou krev (ale proč mu jeho matka pro všechno na světě dala jméno Lookchid? …vážně ji nechápu). Kolem a kolem šéfredaktor Chid navenek vypadal spíš jako redaktor časopisu o heavy metalu. (Pozn.: Lookchid = cukrová palma).
„Uuch...” Bylo očividné, že jsem byl duchem někde jinde. „Jsem na misi za motivací, seniore.”
„Přestaň s těmi vznešenými řečmi, ve skutečnosti otálíš, ne, malé štěně?” Tady to bylo. Šéfredaktor Chid byl první, co mi řekl štěně. P'Pun si to jméno brzy nato oblíbil, řekl, že se ke mně dokonale hodilo. „Z kterého kousku země jsi šel sebrat svou motivaci, prosím, vykop se odtamtud a vrať se k práci.”
P'Lookchid nebo redaktor Chid zastával postavení šéfredaktora, byl známý svou bezcitností, úzkostlivou pečlivostí, dochvilností a svou posedlostí prací. Jelikož mu bylo čtyřicet jedna a pocházel z rasy bullteriérů— hua, ne... nebyl tak bezcitný... jeho juniorové jej velmi respektovali. P'Chid dohlížel zhruba na deset časopisů, byl odvážný a měl k tomu patřičné schopnosti. Zvláště jeho schopnost vydávat nemožné rozkazy (a udělat z nemožného možné bylo na těch, co byli pod ním). Časopisy pod jeho dohledem se zabývaly hlavně zábavou, ženami a cestováním, a to na té luxusnější straně věci. P'Chid měla také mnohé konexe s vyšší vrstvou. Proč se mi podařilo dostat atraktivní fotografické zakázky, focení známých jmen, na ohromných lokacích a zachytávat ty nejvelkolepější oděvy, bylo původně také kvůli P'Chidovým konexím. To bylo samozřejmě před tím, než jsem se stal miláčkem všech starších dam a vdov a než jsem si nasbíral vlastní konexe.
„Motivace pochází z vášnivé práce!” zabručel jsem a obrátil se k obrazovce svého MacBooku a předstíral jsem, že pohybuju stylusem, jako kdybych editoval fotky. „Poslední dny nemluvíš o ničem jiném než P'Pun tohle, P'Pun tamto a necháváš mě sedět na lavici jako náhradníka. Zavoláš mě, jen když máš nedostatek lidí. Dokonce i Michael Owens byl nucen odejít z Real Madridu, prosím, ber ohled na mé titěrné srdéčko.” (Pozn.: Michael Owens = věčný náhradník u Real Madridu, než odešel).
The Economist mě nahlas praštil doprostřed čela.
„Přestaň mluvit nesmysly.” Proč všichni kolem mě tak rádi používali násilí? „To ty si tady bereš občasná volna z práce, taťka tě za trest pošle drhnout záchodky.”
„Dobře, pak si půjdu najít motivaci v záchodcích.”
„Jasně, co kdybych si místo tebe šel promluvit na personální, hm?” Takhle žertovat a pak najednou zvážnět, celá ta situace začala být nebezpečná.
Zamračil jsem se, opakovaně jsem klikal myší a projížděl každé jednotlivé foto. Už jsem si prohlédl čtyřicet nebo padesát fotek, ale nebyl jsem s žádnou spokojený. To já jsem je nafotil a zaměřil, ale jak to, že moje schopnosti tak moc upadly?
Ačkoli tam bylo pár pěkných fotek, s kterými jsem byl spokojený, nebylo to tak, že by se daly použít. Ty příslušné fotky byly pokoutné záběry P'Puna a Saši. Všechny vypadaly velmi podezřele. Fotka, kde se smál s očima škodolibě přimhouřenýma a jednou rukou ovinutou kolem ramene. Nebo záběr, kde ho Pun učil, jak fotografovat. A pokud ne tohle, pak tam byly fotky zlatého retrívra – ačkoli nebyl tak sexy jako jeden jistý kazachstánský státní úředník, byl něco – seděl na břehu s nohama překříženýma a kouřil cigaretu. Bezpochyby vypadal mnohem lépe než tři modelové, které najali na dnešní fotografování. Světlo a barvy mu tak nahrávaly, můj ty světe... na pěkné lidi se vážně pěkně koukalo. Nebylo to tak, že bych mu záviděl, spíš mě to nutilo si ty fotky nechat. Měl bych tuhle fotku zkusit poslat do modelingové agentury pro případ, že by se dal použít jako model v reklamě na cigarety nebo něco takového. Co se týkalo té přílišně sladké párové fotky, mohl bych ji rozeslat na online seznamku pro gaye. Její hodnocení by rozhodně vyskočilo až do nebe.
Hodil jsem ty složky zpět do svého externího disku. Pokud se nedokážu rozhodnout, kterou fotku vybrat, tak stejně dobře nemusím vybírat vůbec.
Vyzvánění telefonu v kanceláři byl jeden faktor, kvůli kterému se moje motivace proměnila na krtka a zahrabala se hluboko pod zem. Zkusil jsem to vyřešit tím, že jsem poslouchal hudbu se špunty zabořenýma do uší, ale nijak to nezabralo. Tohle bylo kvůli tomu, že P'Pun mě rád tyranizoval tím, že mi je vytrhával a nahlas křičel, aby mě překvapil. Pokaždé jsem kvůli tomu málem spadl ze židle.
Ach, když už jsme u P'Puna, včera šel pít se Sašou a tiše zmizel...
Došlo k něčemu...?
Podařilo se mu ochránit svou suverenitu...?
Nebo si Saša a P'Pun rádi vyměňovali role a horečnatě se střídali v sestřelování branek...? Tahle hypotéza byla znepokojující.
Plesk! Přesně ten samý „Ekonom” mě pleskl do tváře. To si P'Chid myslel, že jsem šváb nebo co? Takhle mě pořád pleskat.
„Zase tak zasněný, Petchi, pojď na slovíčko ke mně do kanceláře... ach, Pune, jdeš zrovna včas, odlož si a taky pojď za mnou.”
„O co jde, P'Chide?”
„Možná o jedno cizoložství!” Šéfredaktor Chid vypil svou kávu na ex a s broukáním odkráčel do své kanceláře.
Bum... shodil takovou bombu.
Ach kruci.
Všichni v oddělení byli zticha. Praktikant, co telefonoval, ztuhl. Asistentka Kai sebou před obrazovkou svého Macu trhla. Lookwa, Jaeng, Ped, Mild, Meuk, P'Boonggee, P'Ar, P'Waai, zástupce redaktora Mian, služebná, atd. atd. dohromady osmnáct lidí se otočilo a ve vší vážnosti se podívalo na mě. Jeang šťouchla P'Puna do paže a šeptala tak nahlas, že to slyšela celá kancelář: „P'Pune... P'Pune, ty ses ještě s Petchem nerozešel? Ten cizinec tě dokonce doprovázel na lokaci, copak nevidíš, že tím Petchovi ubližuješ?”
P'Pun se zatvářil šokovaně, své protáhlé evropské oči měl teď obrovské jako zlatá rybka.
Co se týkalo Lookwy, ta se na P'Puna dívala naštvaně. „Hu, jsi tak přelétavý, P'Pune.”
Meuk se obával, že budou P'Puna dál bombardovat, a tak se místo toho otočil na mě. „Petchi, a co ten bohatý cizinec... nehodláš se P'Punovi přiznat, že jsi ho podváděl?”
Hua!
„Takhle se navzájem přetahovat na parkovišti, bylo to zatraceně laciné jako v telenovele na Channelu 7. Když děláš takové věci, co si P'Pun pomyslí?”
Sakra!
„Huuu.” Mild, jediná dívka v kanceláři s košíčky E, si povzdechla. „Najít si dobrého muže je ještě těžší než najít dobrého politika. A ti chlápci ještě soutěží mezi sebou. Kvůli tomu lidstvo vyhyne.”
„Proč všichni říkáte něco takového...?” P'Pun se poškrábal ve vlasech, zdálo se, že ho to trápilo. Zamířil přímo k mému stolu a když se mnou navázal oční kontakt, dvakrát mě, toto týrané štěně, poplácal po hlavě. „To stačí, přestaňte trápit moje mláďátko. Petchi, po tomhle si pojďme najít nějakou kávu.” A pak mě odtáhl do P'Chidovy kanceláře. „Nevšímej si jich.”
„Seniore... včera v noci... byl jsi opilý?” zeptal jsem se, protože jsem se bál... bál jsem se, že P'Pun už přišel o svá zadní vrátka.
P'Pun vyklenul obočí, usmál se, v tvářích se mu ukázaly dolíčky, ale odmítl mi odpovědět. Kvůli čemuž jsem se ještě víc trápil.
Bradu jsem měl spadlou, naprosto mě šokovala ta slova, co jsem slyšel. To bylo v přímém kontrastu s P'Punem, co měl na tváři mírný úsměv. Naprosto si zachovával své pohledné vzezření, i když slyšel taková slova, co mohla roztříštit zem.
„P'Chide! To žertuješ!”
„Sedni si, Petchi, nevyhazuju tě a přestaň vypadat tak pobledle!”
Uzbecká ambasáda poslala mě a mému nadřízenému P'Chidovi brožurku. Zkrátka, uzbecké ministerstvo kultury a turismu mělo v plánu zorganizovat kampaň na podpoření turismu v Uzbekistánu. A to tím, že vyrobí fotoknihu a jiné tištěné materiály. Kampaň měla sestávat z fotografií zobrazující národní geografii a různé pamětihodnosti zachycené profesionálními fotografy z různých zemí a také začátečníky s potenciálními schopnostmi. Tímhle ta brožurka byla něco jako pozvánka s žádostí, aby společnost schválila moji účast na řečeném projektu.
Ach Ježíši Kriste, tohle bylo skvělé. Byl jsem jen druhořadý profesionální fotograf v thajském mediálním průmyslu, co přijímal zakázky na základě honoráře od maturitních ceremonií, svateb, náboženského vysvěcení a společenských událostí po módní focení pro čtyři časopisy, cestovní sloupečky pro další tři časopisy a cokoli dalšího, jen si řekněte. Kdokoli, co byl ochoten mě najmout za minimálně pětimístnou hodnotu, byl rozhodně přijat. Co se týče těch, co na to neměli peníze, okamžitě jsem je odmítl, pokud to tedy nebyl můj blízký přítel nebo mentor.
„Už jsem tu práci přijal místo tebe. Tohle je tvoje šance fotit na mezinárodní úrovni, Petchi, chci, abys to udělal.”
„Ale proč já?” zeptal jsem se chabým hlasem. P'Chid se při mém poplašeném výrazu zbarveným strachem zatvářil zmateně.
„Jen se na sebe podívej, chceš, abych tě poslal najít si motivaci na záchodkách? Dobrá, dočti si tohle.”
Ambasáda zařídí víza, náklady na ubytování a náklady na cestování v Uzbekistánu... Platba za fotografie bude vyplacena v rozumné míře.
Když jsem dočetl až sem, vytanul mi na mysli jistý vlk v rouše usmívajícího se zlatého retrívra. Tohle bylo určitě kvůli němu.
„P'Pune, ty nejsi vůbec natěšený?” vykoktal jsem. P'Pun si posunul brýle po nose a pozvedl další dopis, aby mi ukázal identický text v něm. Tvář se mi rozpálila, tělo jsem měl lehoučké, že bych se mohl vznášet. Smál jsem se tak moc, že se mi tváře měly co nevidět rozštípnout. „To znamená, že P'Pun... jede se mnou?”
„Jo, jedete spolu.” Šéfredaktor si propletl prsty u rukou. „Nevím, podle jakých kritérií ambasáda vybrala vás dva, ale... blahopřeju. Pilně pracujte, tohle je příležitost, abyste svou kariéru vyzvedli na národní úroveň.”
Vrhl jsem se P'Punovi kolem krku a pevně ho objal. Chtělo se mi ječet, abych se nějak vyrovnal s tím vnitřním pocitem radosti. P'Pun mě poplácal po hlavě. „Dobře, uklidni se, uklidni se. Nech P'Chida domluvit.”
P'Chidova slova poté mi jen stěží dávala smysl. Poslouchal jsem, jak mele o propustce, dovolence, zakázkách, co bylo třeba přesunout, zakázkách, u kterých bylo třeba sehnat náhradní fotografy, a o dalších tři sta věcech. Cítil jsem se zmatený, ohromený a dojatý. Od svého narození jsem ještě nikdy tolik nemiloval tohoto vlka v rouše zlatého retrívra... využíval konexí jako profík, jen mi mluvte o kreativnosti!
Vyšel jsem – krokem lehkým a vzdušným – z P'Chidovy kanceláře. Ačkoli nám rozkázal, abychom to drželi v tajemství, moje tvář už to pravděpodobně všechno prozradila. P'Pun mě spěšně odtáhl do kuchyňky a uvařil nám kávu.
„Úsměv máš široký jako celý talíř, Petchi.”
„Tvůj přítel Saša vážně dokáže úžasné věci.”
P'Pun mě pleskl po hlavě. „Přestaň mluvit nesmysly, není to můj přítel. Šli jsme se spolu napít a ne si dát černé fazole.” (Pozn.: jíst černé fazole = vášnivý sex).
„Och? A co potom ty cucfle— uuuuuuups...”
„To mluvíš o tomhle tady?” P'Pun natáhl krk a ukázal na skvrnu na své bílé, mléčné pokožce. „Saša řekl, že to je kousnutí od hmyzu. A podle něj jsem tu noc byl opilý a taky jsem chodil ve spaní... kopal jsem do vzduchu... pak jsem spadl z postele... jak se mi zdálo, že jsem vypadl z boxovacího ringu, zase jsem se zvedl a pokračoval v boxování. Než se mu mě podařilo zklidnit, evidentně jsem se několikrát vyškrábal na postel a zase z ní spadl. To vysvětluje, proč mám namožená záda a proč jsem se ráno cítil celý rozlámaný.”
Seniore, ty tomu chlápkovi věříš?! Spadla mi brada. P'Pun mi zdánlivě přečetl myšlenky a přikývl. Výraz měl bezradně nevinný.
„Jo, věřím...”
„A od kdy víš, jak boxovat?”
„Ehmm...” P'Pun se poškrábal ve vlasech. „Nemám ponětí.”
Fajn, když věřil, tak věřil... Jaký druh hovnivála byl schopen vyrobit kousanec na klíční kosti? Pokud to někdo ví, řekněte mi to...
Zapomeňte na to, nejdřív mě nechte si zaječet: Aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa.
Sašo... až tě uvidím, dám ti tři velké pusy!
Na oslavu svého velkého štěstí jsem tedy nesl ze supermarketu bednu piva Singha. Měl jsem v úmyslu to všechno dát Sašovi jako výraz díků; také jsem nezapomněl koupit balíček originálně ochuceného tara jako chuťovku k alkoholu. Začal jsem toho vlka v rouše zlatého retrívra vidět v pozitivním světle. Saša se ke mně alespoň choval lépe než Sir Alexandr Veliký; to se ani nedalo srovnávat.
Zmáčkl jsem zvonek u dveří číslo 1206 a krátce jsem čekal, než se dveře otevřely a ukázaly věčně veselý úsměv majitele bytu. „Ach... pane Petchi, zdravím.”
Sousedi spolu měli mluvit pěkně, takhle to bylo správně.
„Zdravím, Sašo, máš chvilku, že bychom si promluvili? Je to takhle... chci ti poděkovat za to pozvání do Uzbekistánu.”
Ty modré oči se na mě podívaly s láskou. „To nestojí za řeč, pane Petchi, pojď dál.”
Zvedl jsem bednu piv a předal mu ji. Majitel bytu předstíral bezradné chování. „Tohle je...?”
„Jako výraz mého díku... možná s tebou nemůžu jít na večeři, ale... jednou za čas se spolu napít nevadí. Taky jsem donesl nějaké to taro.”
Saša se znovu usmál a svět se zdál jasnější. „To je ale překvapení...” Ty jeho oči, co se sem dívaly, byly sladké a lesklé a já si nemohl pomoct a cítil se celý nesvůj. „Ale teď je to trochu nevhod, zrovna diskutuju s... Rottweilerem.”
„Hm? S kým?”
Nakoukl jsem dovnitř pootevřenými dveřmi a spatřil jsem Alexeje, co se zrovna v té chvíli otočil a střetl se se mnou pohledem. Ty pronikavé oči, co se prohnaly skrz tu šesticentimetrovou mezeru mezi dveřmi, byly tak rozhodné, že jsem měl nutkání se okamžitě rozběhnout zpět do svého pokoje. „Tak... to nic, když to není vhod. Pozdravuj ho ode mě.”
„Můžeš jít dál, domluvili jsme.”
Člověk uvnitř se sám nabídl, že odejde. Viděl jsem, jak si ten hrozivý fešák přehodil sako přes rameno a odměřeně zamáčkl cigaretu do popelníku. „Půjdu. To, o čem jsme mluvili, nechám to na tobě, Sašo.”
„Hej, ale... neskončili jsme, pořád je tu ta věc s Vivian...” Saša se zatvářil zmateně.
Cítil jsem, jak šla celá situace do kytek, takže jsem se spěšně chopil příležitosti utéct. Dostal jsem se ke dveřím do svého bytu a vrhl jsem se dovnitř. Srdce mi bouřlivě tlouklo z toho, jak jsem viděl ty ostré oči zabijáka...
Hua, ale proč se moje vstupní dveře otevřely samy od sebe? Ještě jsem ani nevytáhl svou přístupovou kartu.
Nebo to byl... vetřelec!
V tom tichu jsem zaslechl: ale ale. Ale ale? A proč byl ten hlas ochraptělý jako zženštilý muž?
Vážně to byl vetřelec! Zatraceně Petchi, ještě nejsi ani ženská vrchního mafiána a přitom tě už hodlá zavraždit kathoey. (Pozn.: Kathoey = thajský výraz pro transsexuála, člověka, co se převléká za druhé pohlaví, mezipohlavní jedince apod.)
„Petchi, drahoušku~ Jsi zpět? Čekala jsem tu celou věčnost.”
Pae— uch, Jessica mě přišla uvítat ve svých krátkých, blýskavých šatech a v závratných šesticentimetrových podpatcích. Zelené oči jako moucha – výsledek zvětšujících kontaktních čoček – zíraly na fešáka, co mě držel za paži. Ústa se jí roztáhla do širokého úsměvu. Vytočené, řasenkou zvětšené řasy mrkaly zas a znovu.
„Guten Tag! Hodně ses změnil, Petchi, myslela jsem si, že nemáš rád muže? Ach! Hi Alexey.” (Dobrý den – Ahoj, Alexeji.)
Kruci, kolik přesně existovalo kopií mé přístupové karty? A jak mě někdo sledoval, aniž bych si toho všiml?
„Welcome back Madame Baum.” (Vítejte zpět, madam Baumová.)
Jessica se přesunula ode mě k fešákovi a objala ho, s radostí mu dala polibek na obě tváře. „Děkuju. A Alexeji, neříkej mi Madame Baum. Dneska tu se mnou můj manžel není, stačí, když mi budeš říkat Jessica jako obvykle.”
„Well, Jessica, it's pleasure to see you again.” (No, Jessico, rád tě zase vidím.)
Sledoval jsem, jak se přede mnou rozvíjela tahle sladká scéna, měl jsem přitom nevysvětlitelný pocit na zvracení.
„Proč jsi zpět tak brzy, Pae— Jessico? Ještě jsi tam nebyla dost dlouho na to, aby se ti letenka vyplatila.”
Jessica opovržlivě protočila oči. „Vrátila jsem se kvůli obchodním důvodům a rozhodla jsem se stavit a pozdravit tě, to je celé. Alexeji, už ses s Petchem seznámil?”
Samozřejmě že ano, ale nebylo to tak, že jsem se s ním chtěl seznámit já.
„Ano, už ano.”
„A Petchi... vzpomínáš si na Alexeje, že?”
„Nevzpomíná si,” přerušil ji fešák najednou, dokonce se na Jessicu přísně díval, aby ji odradil od dalšího povídání. Tohle téma začínalo být čím dál tím víc utajované. „Zapomeň na to, to není důležité.”
Moje přítelkyně Jessica se zatvářila šokovaně, ale podvolila se a zavřela pusu kvůli tomu ostrému páru impozantních očí.
„Jo, dobře, žádný problém. Znovu se můžete poznat, není to tak, Petchi?”
Cítil jsem se sklesle... už jsem se s tím mužem dvakrát vyspal, a přesto jsem o něm nevěděl skoro nic.
Jessica se podívala na mě, jak jsem se snažil dostat od fešáka, a zasmála se. „Pár dní jsem tě neviděla, ale zdá se, že ses hodně změnil, Petchi.”
„Změnil jak?” Když to zmínila ona, rozhodně to nebude dobrá zpráva.
„Vypadáš zamilovaně...” No, ty nemáš žádné oči a máš příšerný úsudek. „Saša je hodný člověk, že? Abys měl na počítači tolik jeho fotek, to jsi do něj potají zamilovaný nebo nemáš dost odvahy, aby ses mu vyznal, drahoušku?”
Co kdybych prostředek tvé tváře seznámil s dřevěnou pálkou?
Podíval jsem se na Alexeje a viděl jsem, že z něj vycházely vlny chladnokrevné nespokojenosti. Tohle vypadalo špatně, musel jsem se bránit. „To ti nestačí vloupat se do mého bytu a musíš ještě bez dovolení procházet cizím počítačem? Tohle je příliš, Pae.”
Jessica jasně překrucovala pravdu. Ani ji nenapadlo, že by zmínila těch třicet nebo čtyřicet párových fotek s P'Punem a vlkem v rouše zlatého retrívra. A místo toho udělala velké haló z těch šesti fotek, co jsem udělal potají.
Jessica pokrčila rameny. „Tvoje heslo je 123456. Kdybych se nepodívala, věděla bych, že někdo s tak zatvrzelou pusou jako ty je přelétavý? Nárokuješ si všechno od chlápka v bytě nalevo až po chlápka v bytě napravo... byt nalevo je na objímání, když jsi osamělý, a byt napravo je na chození na rande... jak mrzké.”
Šedé oči na mě intenzivně zahlížely.
Uu.... byl jsem v maléru.
Já... hele... uch... ach... ga... nejsem přelétavý, jasné...?
Konec té poslední části byl jenom žert! Kdo by chtěl líbat toho zlatého retrívra? Nikdo, vůbec nikdo, vážně.
A pokud zítra najdou Petche s rozseknutou hlavou a mozkem rozmázlým jako barva uprostřed třídy Phetchaburi, pak není třeba uvažovat, kdo je za to zodpovědný...
„Petchi, drahoušku~”
Přestaň s tím sladkým hláskem, dělá se mi z toho husí kůže! Sesbíral jsem nabíječku ke svému MacBooku, nabíječku od telefonu a nabíječku na baterky do fotoaparátu, všechno jsem to vložil do malé plátěné tašky Le Coq Sportif a pak si přes rameno pověsil těžkou tříkilovou brašnu s fotoaparátem. Pod paží jsem měl taky stativ. Vypadal jsem jako karenský imigrant, i když naše pokoje byly hned vedle sebe.
Co se týkalo té zrádné kathoey, elegantně seděla na pohovce s překříženýma nohama a vydávala ze sebe tiché sladké zvuky, zatímco obdivovala svou manikúru. Nehty měla dost dlouhé na to, aby mohla tančit Nehtový tanec. Jak s tímhle vařila svému drahému manželovi?
„Trucuješ...?” Jessica na mě udělala rozkošná očka a prohrabala se svým značkovým cestovním kufrem.
„Taky jsem ti přinesla suvenýr~ Hádej, co by to mohlo být? Tik ťak, tik ťak.”
„Pravděpodobně bomba, přišla jsi a okamžitě jsi na mě přece jenom hodila bombu,” prohlásil jsem přísně. „Nepádluješ a ještě k tomu máš nohy ve vodě, honem mi pomoz s tímhle stativem, Pae.” (Pozn.: Nepádluješ a ještě k tomu máš nohy ve vodě – jen si to představte, to znamená, že člověk nic nedělá a ještě k tomu překáží).
„Nemůžu mít nohy ve vodě, Petchi, mám na svých nožkách číslo 43 boty Prada.”
„No jasněěě,” protáhl jsem hlas, abych jí lezl na nervy. „Být ďábel je pěkné, člověk jako ty si zaslouží jméno: Satan nosí Pradu.”
„Ty *** a *** a *** Petchi.”
Co to kruci, jen jsem ji trochu škádlil, není třeba mi tak vulgárně nadávat!
Věnoval jsem jí ostrý naštvaný pohled... Jessica se na mě najednou sladce usmála, jako kdyby bylo všechno v pořádku a v pohodě. Pro Boha... kdyby byla hypoteticky i jen z poloviny tak pěkná jako Poyd Treechada, pravděpodobně bych ji polapil a udělal z ní svou manželku; až na to, že jsem si nemyslel, že bych chtěl za ženu kathoey. Znovu jsem na ni vrhl pohled. Tentokrát mi moje nejlepší kamarádka přiběhla na pomoc s tím stativem. (Pozn.: Poyd Treechada – thajská herečka, co se narodila jako muž).
-----------------------------------------------
Žádné komentáře:
Okomentovat