TS2 - kapitola 26

Kapitola 26 – Obrácená situace

Místo, kde člověk spal den předtím, bude stejné i následujícího dne, když se probudí.

Druhého rána Tang Fenga drze probudilo horečnaté zvonění zvonku u dveří; ten prokletý zvuk byl jako zaseknutá mantra bez konce. Nakrčil obočí a šťouchl do spícího muže, co ho objímal.

„Jdi otevřít dveře...” zamumlal ospale. Včera v noci toho vypil příliš a hned poté 'cvičil', a tak se Tang Feng znaveně zatočil do přikrývky a pokračoval ve svém příjemném spánku pro krásu. Vypadal jako bílý jarní závitek, ze dvou konců vykukoval jenom chomáč jeho lesklých černých vlasů a pár čistých, bledých nohou.

Lu Tianchen rychle vstal. Sebral župan, co měl Tang Feng v noci na sobě, a jak kráčel ke dveřím, natáhl si ho na sebe. Volný a široký bílý župan nedokázal na jeho hrudi zakrýt znaménka po milování, pozornost od Tang Fenga.

Možná že od samého začátku neměl vůbec v úmyslu je zakrývat.

„Ránko,” pozdravil Lu Tianchen, když otevřel dveře. Venku stál nejenom Charles, ale také Gino.

Tohle vysvětlovalo, proč Charles bez ustání zvonil na dveře. Ti dva muži museli zajít k Lu Tianchenovi do pokoje, viděli, že tam nebyl, a pak okamžitě pomysleli na Tang Fenga. Lu Tianchen včera brzy z večera odpojil hotelový telefon, ale když viděl ty dva horečnatě vyhlížející muže před sebou, pomyslel si, že měl vážně odpojit i zvonek.

Bez ohledu na situaci, včely to vždycky přitáhne k pylu. Lidé, co by měli přijít, nakonec vždycky přijdou.

„Ty jsi byl tady? Věděl jsem, že tě tady najdu.” Charles stál u dveří a s úsměvem se díval na Lu Tianchena. Jenom ti, co ho znali, by věděli, že se ten úsměv nedostal do jeho očí. Čím širší byl úsměv na jeho tváři, tím byl naštvanější jako ten takzvaný usmívající se tygr.

„Tady nebo tam, je v tom rozdíl?” Lu Tianchen otočil hlavou a nakoukl do setmělé ložnice. Vyšel ze dveří a jako kavalír zavřel dveře do ložnice, jako kdyby se bál, že by jejich hlasy mohly vyrušit druhého muže uvnitř.

Tato scéna byla trochu povědomá. Nebylo to tak dlouho, co Charles stál uvnitř a Lu Tianchen venku. Ale tentokrát se jejich role obrátily; teď klepal na dveře Charles, zatímco Lu Tianchen je otevřel.

Jedinou podobností bylo to, že člověk v místnosti, co spal na posteli, byl vždycky muž jménem Tang Feng.

Bylo to vskutku senzační jako drama, kvůli takové situaci se člověk cítil celkem bezmocně. Správně, jeden a ten samý člověk měl tyto dva muže omotané kolem prstu, a přesto zůstal v této přestřelce v pořádku a v bezpečí a v poklidu spal. Kdyby se taková scéna objevila v minulosti, bylo by to neuvěřitelné, ale zrovna teď se to jasně dělo přímo všem na očích.

Znovu se prokázala pravda: bylo velmi běžné, že lidé opouštěli svůj rozum a morálku kvůli vábení.

„Vážně v tom není moc velký rozdíl.” Charles měl obličejové svaly v horní půlce obličeje ztuhlé, zatímco jeho úsměv se rozšířil.

„Let se odložil až do odpoledne. Potom se můžeme zase sejít na oběd nebo možná ještě později.” Lu Tianchen se mírně usmál na oplátku. V očích těch dvou starých přátel problikával oheň, zatímco se v tichosti měřili. Bylo pár věcí, které se daly beze slova vyjasnit.

Léty učení a spolupráce se mezi nimi vyvinulo nevyslovené pochopení. A zrovna v tom okamžiku jejich vzájemné pochopení dosáhlo jedinečné jednoty.

Můžeš se ho vzdát?

Moje odpověď zní ne.

A co ty?

Moje odpověď přirozeně také zní ne.

Pokud to bylo takhle, pak jim zůstával jenom jeden závěr. Z těch dvou mohl jenom jeden z nich Tang Fenga doprovázet.

Ach a navíc: Toto soupeření bude mít jenom dva konkurenty. Kdyby se objevil třetí účastník jako jistý Michael Gino, odložili by své rozdíly prozatím stranou a vypořádali by se se společným nepřítelem.

Víte, tohle byla skutečná moc tajné dohody mezi zkušenými přáteli, co se stali nepřáteli.

Zrovna když se chtěl Lu Tianchen otočit a vrátit se dovnitř, třetí kolo u vozu Michael Gino předstoupil s chladným výrazem na tváři. „Počkej!”

„Potřebuješ něco dalšího?” zeptal se Lu Tianchen zdvořile a zastavil se.

Jelikož byl Gino dobře vychovaný a vzdělaný člověk, bez ohledu na to, jak měl rozpolcené srdce, nikdy by nevypěnil na dalšího zdvořilého člověka. Zhluboka se nadechl, aby se uklidnil. Ale bez ohledu na to, jak moc se snažil zpomalit svůj dech, zdálo se, že se prostě nedokázal řádně zklidnit.

Od začátku měl vždycky pocit, že Tang Feng měl nějaký vztah s Fiennesem a že Lu Tianchen byl prostě Tang Fengův nadřízený a šéf. Ale když spatřil, jak Lu Tianchen očividně vyšel z Tang Fengova pokoje, bylo by vtipné říct, že si spolu celou noc jen povídali.

A navíc znaménka na Lu Tianchenově těle byla překvapivě nápadná. I kdyby chtěl předstírat, že byl slepý, nemohl je vůbec ignorovat.

„Kde je Tang Feng?”

„Uvnitř, ještě spí.”

„Co jsi mu provedl?!” Gino nemohl uvěřit, že Tang Feng by byl dobrovolně a z vlastní vůle s Lu Tianchenem.

„Miloval se s ním?” Taková slova, co vzešla z normálně váženého a vážného muže, mu přišla naprosto odpudivá. Dokonce ani Charles, co stál vedle něj, si nemohl pomoct a vydal ze sebe pobavený úšklebek.

„Ty... ty ses na něm vynutil?!”

Bylo jasné jako den, co Lu Tianchen a Tang Feng včera v noci prováděli, ale nikdo nemohl být připravený na následná ostrá a přímá slova, co vyšla z Lu Tianchenových úst.

Lu Tianchen střelil po Ginovi pohrdavým pohledem a řekl: „Já, Lu Tianchen, jsem se na jiném člověku nikdy nevynucoval a nikdy to neudělám. A i kdyby to tak bylo, Tang Feng není muž, na kterém bych se mohl prostě vynutit. Není tak slabý.”

Než mohl Gino říct něco dalšího, Lu Tianchen svižně dodal: „I když je Tang Feng možná východního původu, není jako obvyklí východní lidé, co jsou přehnaně konzervativní a zatvrzelí. Milování je velmi normální věc. Je plně dospělý muž, co má vlastní právo na zájmy a svobodu výběru. Co se týče tvých starostí, vážně oceňuji, že o něj pečuješ jako o kamaráda.”

„A přestaň už s tím zvonkem.” Poslední slova byla namířena na Charlese, přičemž ten na oplátku nespokojeně mlaskl, otočil se a velkými kroky odkráčel.

Aniž by Lu Tianchen věnoval Ginovi další pohled, otevřel dveře a šel zpět dovnitř.




Jelikož se Tang Feng při návštěvě vlastního hrobu v den svých narozenin setkal s lidmi, které nechtěl vidět, zanechalo to v něm relativně kyselou pachuť. Naštěstí si zbytek dne užil tím, že jedl a pil dosyta, Lu Tianchen mu obzvláště uspořádal ohňostroj a účastnil se v troše toho žhavého „cvičení”. Muž, co se dobře vyspal a přirozeně vzbudil, byl samozřejmě ve veselé náladě.

Lu Tianchen nebyl následujícího dne tak hovorný, a přesto si tu radost nenechal pro sebe jako hlupák. Alespoň teď měl v očích mírný úsměv, kdykoli se na Tang Fenga podíval.

Co se týkalo Charlese, Tang Fengovi ten mizera přišel projednou nečekaně tichý, vůbec ho nesekýroval a ani nejevil známky hněvu. Z toho měl celkem dobrý pocit. Možná že Charlesův zájem o jeho osobu konečně vyprchával. Honem, už si rychle najdi jiného milence na hraní.

Další věc, co Tang Fengovi přišla překvapující, byla zdánlivá změna dalšího člověka. Po cestě zpět Gino moc nemluvil. Hlavně zíral z okna nebo si hrál se svým telefonem.

Tang Feng neměl v žádném úmyslu něco vysvětlovat, takže možná to takhle bylo nejlepší.

Do Los Angeles vyrazili v živé náladě, ale při návratu do jejich dočasného domova byli tišší.

Až do teď zůstalo Tang Fengovo tajemství všem neznámé. Možná bylo lepší počkat, až se znovu naskytne příležitost to říct. A pokud ne, nevadilo mu si toto tajemství zachovat po celý život.




FILM: SATAN'S ALLEY

SCÉNA Č. 37

LOKACE: PŘED KOSTELEM, NA KOPCI

DEN, VENKOVNÍ NATÁČENÍ


Ranní mrazivý mořský vánek byl jako nůž ponořený do ledové vody, co vyřezával do jeho kůže nesmazatelné značky. Mnich Tang pokračoval ve svém monologu. Jeho počínání bylo vskutku hanbou a rouháním Boha, ale zároveň mu přinášelo pocit štěstí.

Bylo to, jako kdyby se zasekl na místě mezi nebem a peklem. Jeho víra v Boha byla zkoušena pokušením Ďábla v hloubce jeho srdce, každý uplynulý den ho to trýznilo.

Tang klečel na nejvyšším kopci u moře, ruce měl pevně sepjaté v modlitbě kolem zlatého růžence. Doufal, že mu Bůh odpustí jeho hříchy, a zároveň se modlil za další požehnání.

[Odejdu. Až se vrátím, Tangu, doufám, že mi dáš odpověď.]

Tato slova, co mu Chris řekl u moře, se mu pořád ozývala v uších. Nastal den, kdy měl Chris odjet. Ačkoli se s ním mladý a pohledný mnich nerozloučil, pořád viděl ten pohled, co měl Chris v očích, i když to trvalo jen dvě sekundy.

Co nemohlo být řečeno nahlas, v tichosti recitoval v nitru: Počkám na tebe a vrátím se k tobě.

Ať už to bude trvat den, dva dny, rok, dva roky nebo dokonce deset let...

Tang zavřel oči. Ruce se mu sevřely kolem modlitebních korálí, zatímco mu chladný mořský vánek dál cuchal krátké černé vlasy. Proti pozadí rozsáhlých hor se jeho postava jevila celkem malá a nevýznamná. Na tomto širém a nekonečném světě nebyli nic víc než skupina smrtelníků, vůči moci osudu bezmocných a slabých.

Ačkoli scénář pro tuto scénu nepožadoval žádný dialog a režisér to ani nevyžadoval, Tang Feng měl jinou představu.

Jakmile se jeho oči zavřely, otevřel ústa a vydal ze sebe ochraptělý výkřik. Byl to zvuk plný potlačování a nebyl příjemný. Byl to překvapivý kontrast s přírodou kolem něj, takže v divákovi zanechával intenzivní pocit zoufalství.

Tohle bylo Tangovo vzepření se osudu. Takhle hluboko ze svého nitra konečně vypustil tu agónii a konflikt, jediným výkřikem.

„Střih! Dobrý záběr! Tang Fengu, ta poslední scéna vážně nebyla špatná.” Režisér stál stranou a ukázal Tang Fengovi souhlasný palec. Dokonce ani Li Wei si nemyslel, že ho Tang Feng při následujícím natáčení tak moc překvapí. Projevil schopnost rychlého pochopení situace, měl svědomitý přístup k práci, dobře naslouchal instrukcím a vždy byl ochotný s režisérem vesele diskutovat o emocích postav na scéně. Tang Feng dokonce občas pomohl s editováním a změnou svých hlášek, aby se to lépe hodilo k jistým scénám.

Kdyby nevěděl, že Tang Feng ještě nikdy ve filmu nehrál, vážně by si myslel, že je herec veterán s bohatými zkušenostmi.
------------------------------------------------

~ Konečně jsem dohnala anglický překlad a přesouvám tedy TF do neaktivních, dokud se neobjeví další kapitolka. ~

<Předchozí>...<Následující>