PK - kapitola 12

Kapitola 12

Jiang se usadil u generálova snídaňového stolu a nalil si šálek čaje, měl v plánu jej přepadnout. Dneska ráno vypadala lepkavá rýže a ovoce obzvláště chutně, ale možná to bylo jenom tím, že se radoval z příležitosti, že může Hüi Weie poškládlit ohledně jeho nového přírůstku.

Jeho důstojník, kapitán Wen, mu podal hlášení o Hüi Weiově návštěvě u princezny Lan'xiu včera v noci, možná si neuvědomil, že to byla tajná schůzka. Hüi nenechal zapálit její lucernu, takže možná nešel hodovat na jejím těle. Možná se mu přiznala k nějaké intrice.

Když se Hüi neobjevil, aby prolomil svůj půst, Jiang věděl, že jeho přítel se mu určitě ještě vyhýbá, a rozhodl se, že ho bude muset konfrontovat na místě, kde před ním Hüi nebude moct ustoupit.

Přesně věděl, kde má začít hledat, a rozkázal, aby mu osedlali koně. Jakmile byl za hranicemi města, spatřil Hüie v dálce na vršku jeho oblíbeného kopce. Evidentně nebyl zraněný, ale přecházel sem a tam, což mluvilo o hlubokém zmatku.

Protože takového válečníka jako Hüie by bylo obtížné překvapit, Jiang se o to ani nepokoušel. Uchýlil se k očividnému frontálnímu přístupu a svého přítele pozdravil. „Dobré ráno, Hüi.”

„Jiangu. Neměl jsi sem chodit,” odsekl Hüi.

„A když ne já, tak kdo?” Jiang sesedl a uvázal otěže koně k nejbližšímu stromu. „No tak, Hüi. Vypadáš, jako kdyby tě včera večer mučili a ne že sis užíval kouzla toho nejkrásnějšího stvoření, co vlastníš.”

„Můj kůň je vskutku sličný,” řekl Hüi a poplácal koně po krku. Možná to byla výmluva, proč od něj odvrátit tvář.

„Nemyslel jsem tvého koně,” řekl Jiang přísně. „Čekal bych, že budeš šťastný, spokojený, vítězoslavný nebo vzrušený, když jsi ulehl s princeznou. Místo toho se k ní plížíš potají a teď jsi sám na vršku kopce a šklíbíš se. Co se pokazilo?”

„Vůbec nic.” Hüi začal nervózně přecházet.

„Princezna tě odmítla?”

„To nemohla,” řekla Hüi. „Je to konkubína. Je její povinností poslechnout.”

„Když sis princeznu poprvé vzal, nebyla neposkvrněná?”

„Netknutá,” odpověděl Hüi stručně.

„Tak co se stalo? Je Lan'xiu hloupá nebo deformovaná nebo nechutná nebo prodejná—”

„On není nic takového!” zakřičel Hüi a pak se zarazil, v tváři šokovaný a zdrcený, že se tak snadno zradil. „Tím myslím Ona.”

„Myslel jsi on,” řekl Jiang klidně.

„Nenech mě věřit, že jsi věděl – věděl – že tato princezna je... je...”

„Muž. Ano, od začátku jsem měl to podezření.”

Hüi tvrdě dosedl na zem. Zraněným hlasem se zeptal: „Proč jsi mi to neřekl? Jsi můj přítel, proč jsi mě nevaroval?”

Jiang se posadil vedle něj. „Nemohl jsem. Co kdybych se mýlil? Mohl jsi tu nešťastnou dívku, pokud by to byla dívka, zabít jen kvůli pouhému dohadu? To jsem nemohl udělat.”

Hüi potřásl hlavou. „Nechápu to. Ničemu nerozumím. Proč bych já, po všech těch ženách, co jsem složil, měl cítit přitažlivost k člověku mého pohlaví?”

„Proč ne?” Jiang pokrčil rameny.

„Jenom tak?”

„Jenom tak. Je velmi nádherný. Nikdy jsem neviděl nikoho, kdo by se s ním mohl rovnat. Pokoušel by každého.”

Hüi byl znovu nahněvaný. „Přišel ses mi vysmívat, že mi vnutili muže, aby hrál konkubínu?”

„Přišel jsem, protože jsem viděl, že se trápíš, a chci ti pomoct.” Jiang se odmlčel, prohlédl si nahněvané linky vyryté do masky Hüiovy tváře. „Protože jsi můj přítel.”

„A co přesně si myslíš, že mě trápí?” dožadoval se Hüi s úšklebkem.

„Jak ochránit jeho tajemství. Chceš si Lan'xiu nechat, ale nechceš žádné zkazky o sobě a svých záležitostech.”

Zdálo se, jako by Hüi poklesl, jak z něj okamžitě vyprchal veškerý hněv. Jiang viděl ty náznaky.

„To nejhorší bylo snažit se vymyslet, jak to utajit před tebou. Vždycky jsme všechno sdíleli.” Všiml si na Jiangově tváři výraz rozpačité lítosti. „Sdíleli jsme, ne?”

Jiang se odvrátil. „Je mi hanba se teď přiznat, že jsem ti jednu věc zatajil. Proč se mě nezeptáš, jak jsem věděl, že princezna Lan'xiu není to, co se zdá?”

„Jak jsi to věděl? Je dokonalá: v podobě, ve tváři, v chování, v postoji! Dokonce i Meiju přesvědčila, že je žena a to není tak snadné—” Hüi se zarazil, když do něj najednou udeřilo poznání. „Ty jsi—tohle—taky?”

„Nikdy mě ženy nezajímaly,” řekl Jiang tiše. „Následuji vášeň ustřiženého rukávu.”

„Proto ses nikdy neoženil?”

„Nikdy jsem se neoženil s ženou. Mám druha – partnera. Teď už se milujeme deset let.”

„Znám toho muže?”

Jiang se zasmál. „To bys měl. Je to jeden z tvých nejvyšších velitelů, Zheng Guofang.”

„Podobá se ti, že ho chválíš, ale jeho hodnost je až po tobě, můj příteli.” Hüi poplácal Jianga po rameni. „Dobrý muž! Vybral sis dobře, můj příteli. Vždycky jsem přemýšlel— ale to je jedno!”

Jiang se rozvážně podíval na Hüie. „Jediná lítost mého života je, že jsem to musel tajit před tebou, před svým nejbližším přítelem.”

Hüi ze sebe vydal bolestný zvuk. „Nevěřil jsi mi?”

„To ty jsi nevěřil mě!” poukázal Jiang. Pak si povzdechl. „Nebyla to jen pouhá otázka důvěry. Když jsem o sobě zjistil pravdu, neodvažoval jsem se ti to říct. Zamiloval jsem se— do někoho naprosto nevhodného—”

„Byl jsem to já,” řekl Hüi v záblesku vhledu. Jednou rukou si zakryl oči. „Ach Jiangu. Je mi to tak líto.”

„To nemusí. Byla to jenom platonická láska. Přenesl jsem se přes to,” řekl Jiang. „Nikdy by to nevyšlo.”

„To ne. Jaká tragédie, že jsi přede mnou musel to tajemství celé ty roky skrývat,” řekl Hüi s lítostí. „To je moje pochybení. Nebyl jsem ti dostatečně dobrým přítelem, aby ses mi svěřil se svým skutečným já.”

„Oba jsme byli příliš mlčenliví. Možná jsme se nejdřív oba museli hodně naučit, než jsme o tom mohli začít svobodně mluvit,” navrhl Jiang. „Teď jsme se o svá tajemství podělili.” Vzal Hüie za ruku a jejich prsty se propletly v silném úchopu. „A teď k té záležitosti. Miluješ ho?”

Hüi zmateně potřásl hlavou. „Nevím. Myslím, že ano. Možná je to příliš brzy, jenom novota, co pomine.”

„Potřebuješ čas, abys ho lépe poznal,” řekl Jiang.

„Ning řekl, že mu musíme říkat 'ona'—”

„Kdo je Ning?”

„Lan'xuiin eunuch, její sluha. Ning o Lan'xiu vždycky mluví jako o ženě. Říká, že to tak je bezpečnější.”

„Velmi dobře, není pochyb o tom, že má dlouhé zkušenosti se střežením jejího tajemství. Budeme jí říkat 'ona'.”

„Děkuju,” vzdychl Hüi.

„Ze všeho nejdřív co budeš dělat s jejím bratrem?”

„Včera v noci—”

„Nedokážeš odolat, abys mi uštědřil ránu za ranou, co, drahý příteli?” Jiang šťouchl Hüie loktem do žeber a ulevilo se mu, když se výraz jeho přítele prosvětlil.

„Nehodlal jsem se podělit o to, k čemu došlo mezi mnou a Lan'xiu,” oznámil Hüi s velkou důstojností. Na tváři se mu rozprostřel blažený úsměv, jak shlédl na palácovou pevnost k náměstí vnitřní domácnosti a jak znovu vypíchl sedmý dům.

„Vsadím se, že se mezi vámi událo hodně.” Jiang si s lechtivým smíchem odfrkl.

„Jen se směj, zasloužíš si to.” Hüi se taky uchechtl.

„Nikdy jsem neviděl, že bys takhle zareagoval na noc potěšení s nějakou svou jinou manželkou,” vypozoroval Jiang.

„To je částečně to, co mě trápí,” přiznal se Hüi. „Když jsem poprvé zjistil, že to je chlapec, vyhrožoval jsem jí smrtí. Tehdy mě Lan'xiu informovala, že kdybych rozhlásil, že jsem ji zabil ve spravedlivém hněvu, když jsem zjistil, že je muž, poskytlo by to jejímu bratrovi záminku k útoku. Kdybych ji poslal zpět, Wu Min ji zabije tím nejpomalejším a nejmučivějším způsobem. Takové věci má rád. Pokud ji prostě vyženu, její bratr si vezme na sebe, aby informoval císaře, že mě oklamal muž převlečený za ženu. Ani jedna z těch možností mi nebyla k dobru a kdybych mohl, vyhnul bych se jim.”

„Je vzácností, že si je pěšák vědom možností, jak ho lze využít,” řekl Jiang. „Ona si bez pochyby samozřejmě také přeje zůstat naživu, takže je v jejím nejlepším zájmu tě na to upozornit. Jsi si jistý, že tu není jako špeh?”

„Někdy si s ní budeš muset promluvit,” řekl Hüi se zasněným výrazem na tváři. „Čekala na mě s pomyšlením, že až její tajemství odhalím, tak ji zabiju. Obdivoval jsem se její odvaze, když mi čelila a přiznala pravdu.”

Jiang se zvědavě zeptal: „Jak tě přesvědčila, abys ji ušetřil?”

„Bojovali jsme,” řekl Hüi a uchechtl se Jiangově pochybovačnému výrazu. „Meči. Dobře se to naučila.”

„Předpokládám, že jsi vyhrál, když nejsi mrtev.”

„Přirozeně. I když bojuje dobře, jsem silnější a mám víc zkušeností.”

„Takže tě nepřitahuje jen její krása?”

„Věk mládí okrade o krásu a jednoho dne může být pryč. Ona má v sobě další krásu a nevinnost, kvůli které po ní moje duše touží. Až se s ní setkáš, musíš se jí podívat do očí a říct mi, co si myslíš.”

Jiang byl spokojený a přikývl. „Co se týče její budoucnosti, napadlo jednoho z vás, že když si ji necháš jako sedmou konkubínu, ukradneš Wu Minovi munici. Kvůli tvému nedostatku reakce bude na rozpacích, pokud bude dál bez nějakého komentáře přebývat v tvé domácnosti.”

„To je od tebe velmi chytré, Jiangu.”

„A proto si mě vydržuješ jako dvorního šaška.”

„A taky nenecháš vodu přetéct přes tu zatracenou hráz, aha,” řekl Hüi a pak vykřikl, „pokud to udělám, pak bude vědět, že jsem— že jsem spal s mužem!”

„Nebo že jsi ji přijal do své domácnosti, ale nevšímáš si jí, což je pro něj strojená urážka, pokud jsi odolal takové krásce,” poukázal Jiang. „Můžeš jí nebo kterékoli jiné konkubíně dovolit žít v harému, aniž bys ji použil.”

„Víš stejně dobře jako já, že špehové jsou všude. Dokonce i v nevinné konverzaci řekne služebná pradleně, co řekne řezníkovi a ten podomnímu prodejci. A takhle doputuje zpráva až na Wu Minův dvůr, kdykoli nechám rozsvítit lucernu v Lan'xiuině domě.”

„Možná by ses mi na veřejnosti mohl zmínit, jak se s ní těšíš z nahodilých her,” navrhl Jiang. „Působ dojmem, že tě nepřitahuje, i když v tom tvém stavu poblázněnosti to možná bude mimo tvé přetvařovací dovednosti. Přece nechceš, aby se tvým lžím smál celý dvůr a jen to skrýval za rukávy. Jak často máš v plánu jí rozsvítit lucernu?”

Na Hüi Weiově tváři se ukázal pomalý, vilný úsměv. „Do kolika umíš počítat?”

Jiang se zasmál. „Ne tak moc jako ty, můj příteli. A teď mi řekni o všech těch špercích, co sis objednal. To je všechno pro Lan'xiu?”
---------------------------------------------------------

~ Vášeň ustřiženého rukávu, neboli čínský eufemismus pro lásku mezi muži. Vychází to z příběhu, že jeden císař nechtěl po ránu budit svého milovaného, a jelikož mu spal na rukávu róby, tak ho prostě ustřihl. ~

<Předchozí>...<Následující>