CV - kapitola 10.2

Kapitola 10 2/2

Lokace byla hlučná a chaotická. Pět maskérek a další tři asistentky horečnatě pobíhaly kolem... upravit její tvář... učesat jí, všude vane písek... světla ještě nejsou hotová... můžete prosím smést písek z modelčiných nohou...

„Lidi, ještě tři minuty, slunce co nevidět zapadne, potom už nebudeme moct dál fotit,” zakřičel jsem na svůj tým, zatímco jsem se díval na jasně barevné hodinky Casio na svém zápěstí.

P'Pun byl zaneprázdněný, ne moc blízko, ani moc daleko ode mě. V duchu jsem odhadl zbývající čas a dřepl jsem si. Jak jsem sledoval slunce klesat blíž a blíž k obzoru klidného oceánu, závan mořského vánku hnal po obloze dlouhý, řídký mrak. Oranžovo rudá obloha vypadala plamenně, ale také pustě, prázdně...

„Na koho myslíš, pane Petchi?” ozval se za mnou hluboký hlas s podivným thajským přízvukem a kolem pasu mi zlehka spočinula velká ruka. Trhl jsem sebou. Otočil jsem se a setkal jsem se s veselým mužem, jehož obě tváře byly protáhnuté úsměvem. „Could it be me?” (Mohl bych to být já?)

Zarazilo mě to, chtěl jsem ustoupit, ale byl jsem ve slepé uličce, neboť jsem stál přímo před stojanem se světlem. Ty jasné modré oči se na mě dívaly stejně škodolibě jako úsměv na jeho tváři.

„Proč vypadáš tak překvapeně? Jenom jsem tě přišel pozdravit.”

Bylo by skvělé, kdybys mě pozdravil ze vzdálenosti tři a půl metru, namítal jsem v duchu, ale snažil jsem se dbát na své slušné vychování, a tak jsem jenom vycenil zuby. „Ano... uch...”

„Večeře včera večer s panem Punem byla velmi příjemná, pane Petchi, měl jsi taky přijít.”

„Já... neměl jsem čas.”

„Máš hodně práce?”

„Ehm, jo. Ach, správně, včera v noci... já... jsem si musel naladit fotbalový zápas.”

A také jsem střelil gól do vlastní branky, huu huu huuuu...

Podíval jsem se na hodinky, dalších devadesát sekund. „Můžeme si promluvit později? Pane Sašo... ehmm, pořád pracuju.”

Na té pohledné tváři se obočí vyklenulo do vysoka, než se na ní rozvinul úsměv. Kdybych byl gay a nezadaný, roztál bych hned tam u jeho nohou. Ka... každopádně... přestaň se už usmívat, je mi kvůli tobě slabo.

„Musím se vrátit do Bangkoku, velvyslanec měl povolal pro případ nouze.” Jeho jasné modré oči se usmívaly, sladce a zářivě. Ta vysoká postava se sehnula, aby mi něco zašeptala u ucha, zatímco mě zatahala za ruku a pevně ji stiskla.

„Prosím, dej mi šanci, pane Petchi... budu čekat.” Než mi bez jakéhokoli varování vlípl na ucho jemný polibek.

Jako další jsem si vzpomínal, že jsem v ruce držel rudou – barvy prasečí krve – knížku pasu. Luxusní Mercedes-Benz nastartoval a pak odjel.

„Třicet sekund, lidi, jsou fotoaparáty připravené, Pune? Petchi?”

Srdce mi bouřlivě tlouklo. Otočil jsem se a podíval se na P'Puna a potají si vydechl. Pořád se zabýval čištěním svých čoček.

„Petchi, jsou ta světla moc silná...? Petchi, slyšíš mě...”

„Petchi, hej! Slunce co nevidět zapadne, vyfotíš to nebo ne!”

Plesk!

P'Punovo silné klepnutí do hlavy mě efektivně přivedlo k vědomí. Shromáždil jsem své myšlenky, co se rozsypaly po zemi, a vrátil se zpět k práci; navzdory těm výsměšným pohledům, co mi všichni na lokaci věnovali. Pche! To jste ještě neviděli, aby se chlápkovi někdo dvořil? Pche!




Když jsem se vrátil do konda, našel jsem pod svými dveřmi vložený malý lístek s velmi krátkou zprávou napsanou na něm.

Zanes svůj pas paní Jeleně na ambasádě. Jedu do Malajsie.

Vespod nebyl nikdo podepsaný... Copak ses zrovna nevrátil? Jaký člověk nedrží svoje slovo!

Zíral jsem na pečivo, co jsem koupil pro dva lidi, a doširoka jsem otevřel dveře. Pozval jsem Isakova dál do bytu, rozdělil jsem chléb Au Bon Pain a kozí sýr do jiné tašky. „Dej to svému šéfovi.”

Isakov se zatvářil, že to nepochopil. Rozvedl jsem to: „Viděl jsem, že máte ledničku skoro prázdnou, takže jsem koupil tohle, není to nic moc.”

Když jsem strážce vystrkal ven, dlouho jsem sklesle seděl na okraji své postele a válel se ze strany na stranu. Zapnul jsem svého MacBooka, abych něco udělal, udělal si kávu, editoval fotky, zavolal P'Punovi, zavolal mamce a taťkovi a popovídal si s Phaiem. Udělal jsem všechno tohle, ale ručičky hodin se pořád pohybovaly podezřele pomalu. A proto jsem zavolal P'Punovi podruhé, jen aby se mi nakonec vysmál.

„Ach, ty ubohé štěně~ Jsi v depresi, to tě tvůj páníček opustil?”

„To není pravda! Takový nesmysl, člověk jako já není nikdy osamělý.”

„Jo, jasně, když nejsi osamělý, tak nejsi osamělý.”

„A co ty, seniore, jdeš dneska večer někam?”

„Na pivo.”

„To nemůžeš! Copak jsi neslíbil, že kvůli buddhistickému půstu se mnou přestaneš pít?”

„To tvůj soused z bytu 1206 zavolal a pozval mě.”

„Cožeeee...?” vzlykl jsem, vůbec to na mě nezapůsobilo. „To jsi tak zamilovaný, že ses rozhodl mě opustit?”

„Zamilovaný, svatá dobroto!”

Tohle to potvrzovalo... P'Pun nebral žádné Benlo... Hua, tím myslím... Nezdálo se, že by měl P'Pun tajnou aférku se Sašou. A přesto mi z toho srdce ztěžklo. Můj plán, jak nacpat slonovi do tlamy cukrovou třtinu, naprosto selhal. Taková otrava, teď budu muset vymyslet nový plán. (Pozn.: Benlo – thajský všelék pro ženy).

„Ale no tak, Petchi, rozhodně ti tvého muže neukradnu.” Jen se na to podívejte, mám být šťastný? „A slibuju, že nebudu nic pít.”

„Máš dovoleno si dát jen něco na zub a sodovku,” nařídil jsem.

„To je příliš, Petchi, jsi můj kamarád nebo moje manželka? Pokud jsi moje manželka, připrav se nastřádat si antikoncepci, protože hned jdu za tebou.”

To žertuješ, že jo? Proč tak vážným hlasem?

A tak P'Pun odběhl tím, že si vypnul telefon. Pro nezadané muže bylo typické vypínat si telefony, když šli na noc ven. Ale provést to někomu tak osamělému jako já, s ušima svěšenýma jako opuštěné štěně, jak jsi jen mohl!

Nakonec jsem odtáhl své tělo a zaťukal na dveře bytu 1202 a setkal jsem se s Isakovem, co zrovna převlékal postel, spolu s dalším strážcem (neznámá tvář, prozatím tě překřtím na strážce číslo tři), co pečlivě věšel obleky do skříně. Byla to velmi podivná scéna, co jsem spatřil.

„What do you want?” zeptal se, jako kdyby mluvil s cizím. (Co chceš?)

Ale já mu to neoplatil. „Kdy se vrací?”

„Excuse me, but this is not your business.” (Promiň, ale to není tvoje věc.)

„Je to moje věc, protože to chci vědět.”

Isakov o krok ustoupil a v tichosti zavřel dveře. Našpicoval jsem uši, jak jsem poslouchal, a zaslechl jsem zvuk hovoru. Ani ne za dvě minuty se dveře zase otevřely a byl mi předán mobil.

„Šéf s tebou chce mluvit.”

Podíval jsem se na displej, zobrazovalo se tam soukromé číslo. „Haló?”

Hluboký hlas si odkašlal. Na pozadí jsem slyšel zvuk posledního vyvolávání na letišti. „Co chceš?”

„Řekl jsi, že jsi zpět.”

„Musel jsem se postarat o něco důležitého.”

Kvůli tomuhle jsem se měl rozčílit. Dokážeš se vrátit na „tohle” a „tamto” se mnou, ale když jsi slíbil, že se vrátíš a dáš si se mnou jídlo, najednou nemůžeš.

„Chceš říct ještě něco?”

„Ne, volám, jen abych tě otravoval. Jsem frustrovaný, hladový a naštvaný na někoho, co mě nechal čekat.”

„Ať ti Viktar prozatím něco uvaří, zavěsím, musím nastoupit.”

Cítil jsem se sklesle... uši jsem měl svěšené... ocas stažený... pravděpodobně jsem vypadal velmi pateticky, protože Isakov souhlasil, že otevře dveře a pustí mě dovnitř. A řekl strážci číslo tři, jehož jméno bylo Viktar, aby mi našel něco k snědku. Když jsem dojedl porci špaget s masovou omáčkou, co chutnalo jako jídlo z luxusního hotelu, byl jsem v lepší náladě. Přesunul jsem se, abych se válel v rozlehlé ložnici. Bylo otravné, jak byly polštáře nepohodlné, vůbec nebyly měkké. Ale i tak jsem brzy poté usnul.




Omámeně jsem se probudil kvůli chladu a spatřil jsem, jak vedle mě leží záda plná tetování. Podíval jsem se znovu, ach, zkopl jsem přikrývku z postele. Natáhl jsem ruku, abych ji vytáhl nahoru, a zakryl látkou i fešáka; nechtěl jsem, aby mě obvinili, že jsem bezohledný.

Člověk, co spal vedle mě, se náhodou probudil. Alexej dvakrát mrkl, než se převalil ke mně. Silné, pevné paže mě vzaly do holého náručí. S těmi bledými pažemi, tuhými svaly, jak mě objímaly, jsem cítil teplo až do samého jádra.

„Ještě není ráno... spi.”

Byl jsem ospalý a unavený... a přesto mi srdce divoce bušilo v hrudi... otočil jsem tvář, abych se podíval na dveře od balkónu, jejichž záclony zůstaly roztažené, a viděl jsem, jak se Alexej odrážel ve skle. Jak mohl být člověk takhle sexy...

Jeho měkké rty mě jemně políbily na zátylek, rychle jsem to setřel. „Uu...”

Ta pohledná tvář byla jen centimetr ode mě a ty šedé oči pod seskupením kávově zbarvených řas byly tak nádherné, že mě to okouzlilo... a dal jsem mu šanci ukrást mi polibek na tvář.

Ta vysoká, velká postava se přesunula nade mě, tyčila se nade mnou v plném výhledu. Rychle jsem vytáhl přikrývku nahoru, naprosto jsem si zakryl tělo a nechal jsem odkryté jenom své dvě mrkající oči. „Neopovažuj se mi nic udělat.”

Alexej se uchechtl. „Dokážeš mě zastavit? Copak jsi na tohle nečekal?”

„Pche, jak zaujaté, vlastně jsem čekal, abych se s tebou najedl.”

„Brzy bude ráno... co je špatného na tom, když mě necháš najíst předem?” Velké ruce potáhly za přikrývku dolů a vklouzly mi pod tričko. „Poslední dobou se chováš velmi roztomile, Petchi.”

„Počkat!”

„Co zas?”

„Venku je divný stín.”

„Možná nás špehuje Batman.”

„Já nežertuju, hej.”

Odstrčil jsem jeho hrubou bradu od sebe a vyskočil jsem ke skleněným dveřím na balkón. Vykoukl jsem ven, ale nic jsem neviděl. A přesto mi to stále nevysvětlitelně vězelo v mysli. Než jsem se mohl dotknout západky, popadl mě za ruku. Ten muž s holou hrudí mě zezadu objal a zabořil mi prudký polibek do zátylku.

„Mohl bys nechodit otvírat a zavírat dveře v cizím domě? Ty zbrklá malá opice.”

Podíval jsem se na odraz ve skle a rychle jsem sklonil tvář. Tohle bylo zatraceně bláznivý, copak do jídla v letadle přidali marihuanu? Tenhle fešák se choval dětinsky jako (vlčí) štěně. Jak podivné... Ale zase i tahle místnost se zdála podivná, akorát jsem na to nedokázal ukázat prstem... když jsem si všiml zámku, co měl místo normální klíčové dírky snímač otisků prstů, bylo to ještě podivnější, bezpečnostní systém byl příliš přísný.

„Není třeba otvírat dveře na balkón, pokud nechceš uhodit hlavou na cement chodníku.”

Tenhle fešák měl vážně nevymáchanou pusu, můj ty světě.

Otočil jsem se zpět, ale na okraji zorného pole jsem zachytil černý stín, co se pohyboval venku. Najednou mé tělo tvrdě dopadlo dolů na koberec. Ten černý stín venku se jasně ukázal být dvěma lidmi, co měli co nevidět...

Hua, pistole!

Bum! Bum!

Dveře od balkónu sestávající z celé desky skla se rozbily několika děrami po kulkách. Alexej vytáhl z pod polštáře pistoli a nahlas zakřičel něco v kazaštině, pak v angličtině pro mě.

„Petch, get out of this room! Right now!” (Petchi, vypadni z téhle místnosti! Hned!)

Nevěděl jsem, co dělat, bezmocně jsem tam v tom svém šoku stál. Díval jsem se na ty dva stíny, zdálo se, že je něco venku zarazilo. Jeden z nich stál na zábradlí balkónu a připravoval se skočit, samozřejmě směrem k mému bytu. Co se týkalo toho druhého člověka, zdálo se, že váhal, podíval se stejným směrem, jako kdyby panikařil.

„Petchi, hned vypadni!!!”

Krev v mém těle ztuhla, skoro se z ní stal led. Ačkoli jsem se odtud chtěl dostat, nedokázal jsem pohnout jediným vlákýnkem v těle, dokonce ani prstem!

Alexej viděl beznadějnost mé situace, rychle se přiblížil, vytáhl mě za paži nahoru a pak mě nacpal do skříně. S bouchnutím práskl dveřmi.

Vyhlédl jsem škvírou mezi dveřmi, co byly mírně otevřené. Viděl jsem Isakova v pyžamu přejít po místnosti před svého šéfa a vystřelit jednu kulku. Neprůstřelné sklo se ohnulo utrženou silou, ale podařilo se mu vydržet. Ta vysoká Isakovova postava naskenovala otisk svého prstu, aby otevřela skleněné dveře. Měl v úmyslu polapit toho podezřelého člověka, co tam prodléval bez únikové cesty. Ale než mohl to tělo popadnout, vzduch prořízl zvuk kulky. Kvůli tomu pronikavému zvuku mi vstaly vlasy na hlavě. Černý stín padl dopředu, ztuhlý přede mnou, jeho oči necitelné.

A všechno skončilo...

Alexej sledoval, jak jeho nejbližší podřízený vtáhl to bezduché tělo do místnosti. Z čela mu volně vytékala čerstvá krev, co se hromadila v kulaté díře. Ten muž měl prázdný výraz, pozbýval jakýkoli pocit šoku nebo paniky. Alexej si od svého osobního strážce vzal rukavice a sklonil se, aby sám prohledal každý záhyb a vrásku těla. Nalezené věci házel do černé tašky. Isakov digitálním fotoaparátem vyfotil každou část těla. V místnosti se objevili dva další strážci. Viktar vytáhl chirurgickou sadu, otevřel čelo a odstranil kulku, co zrovna okradla člověka o život. Zatímco třetí strážce, jenž byl velmi vysoký, měl skoro dva metry a jmenoval se Leof, čekal, aby ten nepořádek uklidil.

„Co s tím máme dělat, šéfe?”

Alexej šlehl očima do rohu, krátce se na mě podíval. „...Označte to, aby věděli, že nemají strkat nos do našich věcí...”

Neměl jsem ponětí, o čem to mluví. Jen jsem viděl ten pár šedých očí, co s lhostejností zíraly na to tělo, zatímco jeho nejbližší podřízený odhrnul perský koberec, otevřel schránku v podlaze a vytáhl něco, co vypadalo jako železné cejchovadlo velikosti dlaně. Oči se mi doširoka rozšířily, když jsem Isakova viděl, jak to zapalovačem rozžhavil do plamenné rudé, než do toho chladného, bledého masa vyryl značku.

A pak, jako kdyby chtěli veřejně oznámit slova jejich šéfa, vyhodili to bezduché tělo z dvanáctého patra dolů na silnici Phetchaburi!
-----------------------------------------------

~ Jak k tomuhle probůh vůbec došlo?! (屮゜Д゜)屮 ~

~ Tohle sem nepatří, ale čirou náhodou se mi dostal do rukou film Love, Simon nebo česky Já, Simon. O normálním klukovi na střední, co má ale jedno tajemství. No ano, BL. A bylo to pěkné, dokonce mi bylo třeba i kapesníčků. ~

<Předchozí>...<Následující>