TS2 - kapitola 22

Kapitola 22 – Návštěva hrobu

Počasí bylo jasné, vál mírný vánek a slunce svítilo.

Sluneční světlo se rozlévalo po tmavě zelené trávě a vytvářelo na něm měkké světlo. Vzduch byl prosycený nepatrnou vůní svěží trávy a květin. Všechno působilo pokojně a rozkošně.

Dneska měl Fiennes Tang 38. narozeniny. Jeden po druhém se na hřbitově Forest Lawn v Los Angeles shromáždili věrní fanouškové filmů z celého světa. Nesli s sebou plakáty, DVD nebo kartičky filmů z Fiennesovy kariéry. Kolem Fiennesova hrobu byly rozžaté svíčky a rozložené čerstvé květiny. Jednotně skládali čest zesnulé filmové hvězdě.

Nikdy nehlučel, ani nerámusil. Přišedší filmoví fanouškové často jako ve snách koukali na fotografii muže, co byla na náhrobku. Trvalo to od jedné do pěti minut. Když se ze svého tranzu probrali, usmívali se ještě víc hořce.

Jak někteří fanoušci odešli, ještě víc přišlo, aby vyjádřili svou poctu.

Ten muž na fotografii měl koutky úst vyklenuté v úsměvu. V očích se mu skrývalo veselí, jako kdyby se všechno, co svýma očima viděl, dalo vyjádřit čtyřmi slovy: jemný vánek, lehký obláček.

Fiennesův život byl jako obrovská hora, co ho neustále tížila. Aby se mu dobře žilo, mohl jen všechno brát zlehka, proč by si měl člověk dělat těžkosti?

Za svého života se Fiennes nemohl považovat za pohledného nebo okouzlujícího. Kvůli své přirozené nemoci měl pokožku mírně pobledlou a ani tělo neměl skvělé. Naštěstí se pomalu zotavil a trénoval Taiči, což mu umožnilo cestovat po světě, natáčet filmy a účastnit se událostí. Když byl mladší, bohužel se mu nedostávalo péče a během dospívání to měl těžké. Když později zbohatl, už to nemohl dohnat.

Rty měl velmi bledé, dost bledé, aby se daly nazvat churavými, a přesto byste Fiennese nepovažovali za nemocného člověka. Před jinými vždycky mluvil s jistotou a vyrovnaností. Jeho tmavé duhovky byly tak jasné, že se lidem chvělo srdce.

Tang Feng stál před svým hrobem a přemýšlel, že měl vážně štěstí. Nejenom že už po svém znovuzrození nebyl nemocný, ale také byl mladší a pohlednější. Ačkoli si nemyslel, že byl předtím ošklivý, čas od času přemýšlel, jestli by vypadal lépe, kdyby měl nos trochu výš a podobně.

Ten člověk, co spal v hrobě, byl vlastně stejný jako on, jen s pár rozdíly.

Jelikož přišel navštívit svůj vlastní hrob, přinesl své oblíbené květiny. Spíš než lilie nebo kopretiny to byla kytice rudých růží. Když ty růže přinesl na hřbitov, mnoho lidí nad tím pozvedlo obočí. Přece jenom kolik lidí by přineslo na hřbitov růže?

Ale Tang Fengovi se líbily, vážně měl rád rudé růže.

Když byl mladší, viděl jeden film. Kvůli svému věku si už nepamatoval jeho zápletku a ani název. Jediné, na co si pamatoval, bylo to, že hlavní hrdina dal hlavní hrdince kytici ohnivě rudých růží. Když hlavní hrdinka ty růže dostala, nevýslovně ji to dojalo, byla natěšená a šťastná.

Od té doby měl ty rudé růže zafixované v paměti. Ačkoli se tomu mladíku, kterému chyběla rodinná láska a náklonnost, podařilo dojít úspěchu, pořád často toužil po tom, aby mu někdo dal kytici vášnivě kvetoucích rudých růží.

Chtěl, aby z jeho pohřbu všichni odešli s úsměvem a také aby každý rok dostával na hrob rudé růže.

Tang Feng vykročil, aby položil rudé růže na hrob, a pak se vrátil k Ginovi. Pár lidí okolo Gina poznali, ale při této příležitosti jej nerušili.

„Gino,” zavolal na něj Tang Feng tiše. Od té chvíle, co Gino dorazil na hřbitov, byl duchem nepřítomen. Zíral na ten hrob bez jediného pohybu.

Po Tang Fengově zavolání Gino konečně vykročil kupředu a položil na hrob svazek chudobek. Tang Feng se příhodně stáhl a postavil se vedle Charlese a Lu Tianchena. Věděl, že Gino měl něco na srdci, co chtěl Fiennesovi povědět.

Před pár dny si to Tang Feng osobně vyslechl.

Doufal, že při této příležitosti skládání pocty se rozváže ten uzel v Ginově srdci. Zlehka se nadechl. Ti druzí dva muži se přesunuli a stáli pod stromem nedaleko.

„Vy dva tam nepůjdete?” Tang Feng dál zíral na svůj hrob a zeptal se těch dvou lidí vedle něj, co byli jako generálové Heng a Ha (Pozn.: Jména dvou psů u dveří do čínských chrámů).

„Ech... dobrá.” Charles vypotil úsměv a trochu zdráhavě šel s rudými růžemi k hrobu. Lu Tianchen jej také následoval. Ti dva si vyžádali rudé růže jen proto, že Tang Feng koupil rudé růže. Jelikož to pro ně bylo přirozené, nemysleli si, že by bylo něco nepřístojného, že koupili rudé růže.

Přišli k hrobu a položili ty čerstvé květiny vedle. Charles se náhodně podíval na obrázek muže na náhrobku. V očích se mu zablýskl náznak poznání a bezděky se podíval po Lu Tianchenovi. I on se na tu fotografii díval v hlubokém zamyšlení.

„Máš stejný pocit, co?” promluvil Charles tiše k člověku vedle sebe.

Lu Tianchen odhlédl od náhrobku, podíval se na Charlese a zeptal se: „Jaký pocit?”

„Nehraj si na hlupáka, znám tě tolik let, z tvého výrazu už vím, na co myslíš.” Charles tiše mlaskl, věděl, že to bylo trochu k neuvěření, ale opravdu něco cítil. Oči Fiennese Tanga na fotografii se překvapivě podobaly Tang Fengově pohledu.

Teď Charles pochopil, proč ho to k Tang Fengovi přitahovalo. Mladý muž, a přesto měl pohled vyspělého a zkušeného muže. To by přitáhlo každého.

Lu Tianchen se tiše uchechtl a tázavě řekl: „Vzpomínám si, že jsi ateista.”

„Ha, jenom říkám, že Fiennes a Tang Feng mají v očích podobný výraz a ne že jsou jeden a ten samý. Možná že Tang Feng je Fiennesův dlouho ztracený mladší bratr.” Charles se odmlčel, pomyslel, že to neznělo úplně správně a dodal: „Nebo Fiennes jeho otcem.”

„Otec?” Lu Tianchen se podíval na muže na fotografii. Ve svém pohledném a vyspělém věku byl hoden být mezinárodní superhvězdou. Z té fotografie jste cítili Fiennesovo charisma.

Až na to, že Lu Tianchen si jen stěží dokázal Fiennese a Tang Fenga spojit jako otce a syna, bylo to příliš podivné, tento pocit byl velmi zvláštní.

„Hele, pokud měli Tang Feng a Fiennes nějaké pokrevní pouto, pak se dá všechno vysvětlit. Gino má rád Fiennese, také se tím dá říct, že Gino má rád Tang Fengova bratra nebo otce. A proto to mělo na Tang Fenga takový dopad, když se o tom dozvěděl, a pak dokonce přišel navštívit Fiennesův hrob.” Charles měl pocit, že získal všechna vodítka, a výřečně nabídl svou analýzu. „Známá celebrita věkem ku 40 bez přítelkyně nebo dětí, to nedává smysl. Lu Tianchene, souhlasíš se mnou?”

„Ty vážně umíš klevetit.”

„Neříkej mi, že nechceš vědět, proč Tang Feng věnuje zvláštní pozornost Fiennesovi. To stačí, neříkej mi, jestli to chceš vědět nebo ne, poslední dobou jsi byl k Tang Fengovi obzvláště pozorný. I když stojím deset metrů od tebe, pořád z tebe cítím pach říje.”

Jakmile Lu Tianchen položil růže na hrob, otočil se a odešel. A přitom poznamenal k Charlesovi: „To proto, že jsi sám v říji.”

Charles se otočil, aby se podíval po odcházejícím Lu Tianchenovi, a tiše se zasmál. Správně, taky byl zrovna v říji, navíc jeho partnerem byl stejný člověk.

Charles se nevrátil k Tang Fengovi hned. Místo toho se šel postavit vedle Michaela Gina. S oběma rukama v kapsách od kalhot na něj promluvil tichým hlasem.

„Neotravuj Tang Fenga, vím, že ho máš rád a že je v mnoha ohledech podobný Fiennesovi, ale něco ti řeknu, kamaráde, nezačínej kvůli tomu mít Tang Fenga rád, už si na něj dělají právo jiní.”

„Tang Feng je Tang Feng, Fiennes je Fiennes, to je prostý fakt, dokážu je v mysli rozlišit. Co se týče toho, koho mám rád, to s tebou nemá co dělat.” K tomu muži, s kterým se kdysi popral, Gino nemluvil pěkně. Od prvního okamžiku, co Charlese spatřil, si nemyslel, že by to byl dobrý člověk.

Charles si vytáhl z kapsy cigaretu, zapálil ji a pomalu vypustil z úst obláček kouře. „He, he, jak dětinské uvažování. Koho máš rád, se mnou nemá co dělat, ale tvoje rodina ti nedovolí mít rád muže. Pokud zjistí, že máš rád muže a budou kvůli tomu dělat Tang Fengovi těžkosti, budu do toho mít co mluvit.” Koutky jeho rtů naznačovaly krutý úsměv. „Vy dva nebudete mít žádné výsledky a žádnou budoucnost. Pokud chceš dělat problémy, najdi si někoho jiného. Poslouchej, pane Superstar, nevyhrožuju ti ani tě nevaruju a nebojím se tebe nebo tvé rodiny. I když budeš dál mít rád svého Fiennese a Tang Fenga, stejně není tvůj.”

„Neříkej mi, že je tvůj?” Gina to trochu naštvalo.

Charles se okamžitě zasmál a pozvedl bradu. „Správně, je to můj člověk.”

„Co mu můžeš nabídnout? Viděl jsem spoustu lidí jako ty, jakmile si najdeš nový předmět svého milostného zájmu, nebudeš chtít svého starého milence. Nedovolím ti mu ublížit.”

„To je legrační, nedovolíš to? Myslíš si, že jsi jeho vládce? Poslouchej, tohle ukazuje, že Tang Fengovi vůbec nerozumíš. Je to ten nejsilnější a nejchytřejší člověk, kterého znám. Není to člověk, kterého bychom ty nebo já mohli snadno zranit.” Charles poplácal Gina po rameni, otočil se k odchodu a vyplivl poslední větu do Ginova ucha: „Pamatuj, co jsem ti řekl.”

Tohle všechno Tang Feng viděl. Jak se díval na Charlese, co šel k němu, zeptal se: „O čem jste s Ginem mluvili?”

„Jen takový hovor mezi muži.” Charles na Tang Fenga mrkl a rošťácky se zasmál.

„A já nejsem muž?” Tang Feng pozvedl obočí.

„Ty jsi můj muž.”

Další hláška, kvůli které neměli ostatní slov. Tang Feng se zhluboka nadechl. Zapomeňte na to, ve slovní přestřelce nemohl s gangsterem vyhrát.

Stáli nedaleko a čekali na Gina. Tang Feng viděl, že se Gino otočil a připravil se jít k nim, ale zdálo se, že v té chvíli spatřil někoho známého. Popošel o dva tři kroky a pak se zase zastavil.

Ten nově příchozí byl vyspělý muž, co vypadal tak na čtyřicet, plus mínus pár let. Měl hnědé vlasy a tmavě zelené oči a vytříbené chování. Gino k němu přišel a dal se s ním do řeči, jasně ho znal.

Když Tang Feng spatřil tohoto muže, mírně ho to šokovalo. Spatřil člověka, kterého vážně nechtěl vidět.
------------------------------------------------
~ Po skoro půl roku nová aktualizace, jaj! ~

~ A nemám nejmenší tušení, kdo je ten hnědovlasý zelenoočko...~

<Předchozí>...<Následující>