CV - kapitola 10.1

Kapitola 10 1/2

Přesně 5:00.

Telefon nelibozvučně kvílel. Punnaphob doširoka otevřel oči, trhl sebou a probudil se v temné místnosti. Kvůli známému zvonění vedle svého ucha. Ale stále popletený spánkem neměl v úmyslu najít jeho zdroj. Zvedl hlavu a pak ji nechal zase klesnout, jako kdyby ji zatěžovala ocel. Svou útlou rukou šátral kolem, našel něco měkkého... jako... člověk...

Kdo...?

A... kde byl...?

Zúženýma očima prohlížel místnost.

Hua, proč to tu bylo tak luxusní... proč byla na stropě extravagantní lampa... támhle 44 palcová plazmová televize... vedle postele bílý závěs... bílá postel... a bílé tělo se zlatými vlasy...

Byl mrtvý? A proč jeho duch neměl na svém těle jediného kousku oblečení? A taky co si ten Bůh myslel, že ho poslal do nebe... byl Bůh taky opilý?

„Vezmi ten telefon, dělá to hluk...” zamumlal stížnost ten člověk vedle něj.

Pun se podíval na mobil, co byl nedaleko. Kdo mu volal? Byl to svatý Petr, aby ho informoval, že vyhrál první cenu? Výlet do nebe na tři dny a dvě noci?

Když se podíval blíž... jaký svatý Petr? Byl to šéfredaktor Chid! Takže to znamenalo, že nebyl mrtvý, ach bože!

„Pune!!!”

Z telefonu se ozval rozzuřený hlas. Pun vyskočil přímo z postele, natáhl se pro brýle. Telefon si přidržel tváří u krku a pak přešel přes tělo, co patřilo... jak že se tenhle chlápek jmenoval? ...Zapomeňte na to, radši by si měl vzít tužku a papír, než mu jeho šéfredaktor vyhubuje.

„Pune, kdy ty a Petch dorazíte? Všichni čekají, hej.”

„Ještě jsem Petche neviděl, pane...” To byla ta nejzdvořilejší odpověď, co se mu podařila vymyslet v pět ráno... (copak nebyl v nebi?). „A proč na mě čekáš, P'Chide?”

„Zapomněl jsi, co, tvoje paměť je stejně krátká jako zlatá rybka. O čem jsme diskutovali na včerejší poradě, ty a Petch máte nahradit Mewa a pana Davea. Copak jsi včera tu práci nepřijal celým srdcem? Každopádně je ztráta času dál mluvit, zavolalo módní oddělení, aby nás popohnalo, auto co nevidět vyrazí do Khao Takiabu a takhle dorazí pozdě na schůzku s modelem.” (Pozn.: Khao Takiab – turistické místo nedaleko letoviska Hua Hin, se spoustou chrámů a opiček).

Takové neštěstí... Na tohle úplně zapomněl... Pun se poškrábal ve vlasech a postrčil si brýle po nose. „Tak jdu zavolat Petchovi.”

„Telefon má vypnutý a není ani v bytě.”

„Ach.”

„To se u tebe doma zpil do němoty?”

„Ehm, ne, P'Chide.”

„Tak nemám ponětí. Pokud Petche do patnácti minut nenajdeš, uděláš tuhle práci sám.”

„Hua, copak tam nebude sedm modelek a další tři modelové? To nejde udělat sám.”

„No, to je tvůj problém, jdi se už obléct!”

Bum!




Pun se zmateně poškrábal ve vlasech, díval se na kousek papíru, co měl v ruce a na kterém bylo jméno čtyřhvězdičkového hotelu... co se včera stalo a proč spal na takovém místě? Otočil papír na druhou stranu, tam byla mapa hotelu a jeho okolí... Hotel byl tři sta metrů od nočního bazaaru, napravo na křižovatce ve tvaru písmene X byl směr na Pran Buri, zatímco nalevo byl směr na dálnici a letiště Hua Hin...

Tohle byl pořád sen, že jo...? Pojďme zase spát...

Znovu se ozval ten zvuk telefonu z pekla. Než to mohl tentokrát vůbec zvednout, ukradli mu telefon z ruky.

„Haló...?”

Ten thajský přízvuk byl podivný, zněl kavkazsky. Zaostřil a spatřil, že to byl Saša s holou hrudí s výrazem, v kterém se mísila ospalost a rozladěnost.

„...Listen to me, pan Pun je už v Hua Hin, vezme to i za pana Petche... Don't worry, he can make it... Yes... Zavolejte znovu, až dorazíte, ale pro teď please stop calling him. I need some sleep!” (...Poslouchejte mě / Nebojte se, stihne to... Ano... / prosím, přestaňte mu volat. Potřebuju se vyspat!)

„Puneeeee... okamžitě mi odpověz, kdo je tenhle cizineeeeec...”

Saša se zatvářil rozladěně a hodil telefon zpět Punovi do ruky. „Chce s tebou mluvit.”

Punnaphob nasucho polkl... byl vyřízenej, jeho šéfredaktor mu rozhodně utrhne hlavu.




„P'Pune, P'Pune...”

Pokorně se k němu přiblížila mladá dívka, co měla na starosti líčení. Pun odtrhl oči od fotoaparátu, co propočítával světelné nastavení a podíval se na ni. Byl ve stavu, kdy byl napůl vzhůru a napůl spal.

„P'Pune... tvůj kamarád támhle... ehm... můžu si ho půjčit...?”

Bezmocně zamrkal svýma rozostřenýma očima. „Není tu dost techniků, co by přesouvali světla? Jo, můžeš se ho jít zeptat.”

Maskérka protočila očima a pak sklopila pohled. „Hlupáku! P'Pune, je pohledný jako model, proč bych po něm chtěla, aby přesouval světla. Nutíš ho zvedat pytle s pískem jako nějakého nádeníka? Nikdy jsem nepředpokládala, že jsi ten typ, co dokáže pohlednému muži tak krutě rozkazovat.” Proč její slova zněla tak podivně eroticky?

„No, jak to mám vědět?”

Pun se zamračil a obrátil se zpět ke svému fotoaparátu, svému spolehlivému Canon 5D Mark II. Napadlo ho, že by měl poděkovat Bohu za to, že si včera v noci do baru se Sašou vzal i svou brašnu s fotoaparátem. A bylo dvojnásobné štěstí, že jeho luxusní nové drahé čočky seděly ve stejné brašně; pořád byl jimi posedlý. A tak ta fotografická zakázka, které scházela jakékoli fyzické, mentální a nástrojové přípravy, pokračovala hladce. Kdyby ne, rozhodně by ho zavraždili spolu s Petchem.

Účinky alkoholu mu pořád zevlovaly v krvi, neboť dneska ke všem vysílal sladké zastřené pohledy. Bylo to tak intenzivní, že se ho stylistka musela šeptem zeptat:

„...P'Pune, děje se s tebou dneska něco? Kvůli tomu tvému stavu se modelka stydí. Už mi předala svoje telefonní číslo, chceš ho? A nebude to tomu tvému kamarádovi vadit? Nebo rád swinguje...?”

Swinguje? Do háje s tvým otcem! Klel v duchu, ale odpověděl prostě a s úsměvem.

„Hua... P'Pune, ty jsi utajené zlo... nevinná tvář se srdcem zlosyna, nikdy dřív jsem si to neuvědomila.”

Tohle se začalo vymykat kontrole, hej... Pun se poškrábal ve vlasech, víčka měl těžká. V duchu ho napadlo, že by měl proklít svého milovaného juniora Petche, co beze stopy zmizel. Až se to štěně vrátí, bude mu muset dát lekci. Taková nezodpovědnost.

„Tak pokud ti to nebude vadit, vypůjčím si ho, P'Pune, bude čestný model,” dožadovala se ta samá dívka odpovědi.

„Jen si posluž, dej si ho do své polévky nebo kari, jestli chceš.”

„Nevadí ti to?” řekla, zatímco si stírala sliny. Děsivé, thajská dívka sní Sašovi játra.

„A proč by mi to mělo vadit? Je to můj kamarád a ne manžel.”

„Ty máš tak tvrdohlavou pusu, P'Pune. V dnešní době je tak těžké najít muže, co je pohledný, bohatý a lichotník.” Maskérka se na chvilku odmlčela a pak ztišila hlas. „Teď mě tak napadá, ví o tom Petch? O tom tvém příteli s božským vzhledem. Bude se cítit vážně zanedbávaně.”

„Není to můj přítel.” Pun se chtěl oběsit. Teprve před třemi dny nabyl svou svobodu, a přesto už jeho pověst protáhli bahnem kvůli cizinci, co nedaleko kouřil cigaretku, pil pivo a seděl s překříženýma nohama a četl časopis... nenáviděl jeho dobrý vzhled.

Ale co přesně se včera v noci stalo...? Vzpomínal si, že Man U prohráli a že mu Saša řekl, že se přátelí s Alexem Fergusonem (bylo by bláznivé věřit tak očividné lži). Nekontrolovatelně pil, zavolal si taxi domů, řekl řidiči, aby zavolal Petchovi... tak jak se probudil v posteli luxusního hotelu u pláže v Hua Hin? Ten ztracený čas, co přesně se stalo?

Všechno bylo jako nepopsaná tabule... až na to... bolely ho boky... bolel ho pas... bolela ho ramena... nebo to byla známka stáří? Naprosto se zkalit a pak se najednou probudit starý...

Rozhodl se, že se na to později zeptá Petche. Takže takhle řečeno, do čeho se ve své opilosti namočil, že ho z toho takhle bolelo celé tělo?

RRR... RRR... RRR

To číslo bylo neznámé, ale stejně to zvedl. A zaslechl podrážděný hlas chlapce ze školky, jak nahlas kňoural.

„P'Puneeeeeee... ztratil jsem se!”

Jeho starost se rozpustila jako pára nad hrncem. Pun potřásl hlavou, rozčilený majitelem toho hlasu, než se pro sebe usmál. Ukázaly se mu dolíčky v plné kráse.

„Ty jsi ale hloupý idiot, tohle štěně. Kde jsi?”

Najednou před lokací zastavilo luxusní Volvo, zaparkovalo na kraji silnice. Z místa řidiče vystoupil muž v černém obleku a s černými slunečními brýlemi, co se sem naprosto nehodil. Ta obrovská postava pak otevřela dveře spolujezdce a popadla paži dezorientovaného Thajce.

„Ehm, jsem... jé, Isakove, co to kruci děláš? Ještě tu nejsme.” Petchův křik upoutal pozornost všech na lokaci. „P'Pune, počkej— pust mě, hej. Tohle nahlásím na policii: Cizinec unesl nezletilého.”

„Tvoje mentalita je nezletilá. Je ti dvacet sedm a máš mozek sedmiletého děcka.” Ačkoli jeho thajština nebyla dokonalá, byla naprosto štiplavá.

„Dál mluv, až tahle práce skončí, naboxuju ti, až ti vypadnou všechny zuby— auu, auuu. Ach... P'Pune, jak ses sem dostal? Haló, haló? Vidíš mě?”

Jen se na tohle štěně podívejte, jak tam stálo se širokým šklebem a mávalo rukou ze strany na stranu. Pun chtěl použít svou botu velikosti čtyřicet tři, aby Petche odpálil do oceánu, když si přišel tak dobře oblečený; jak odporné. Jak se snažil v tom oděvu vypadat „korejsky”, v tom roláku, baretu a šortkách ke kolenům přijít zrovna na pláž. Kdyby to byl někdo jiný a ne Petch, Pun by mu okamžitě vyhuboval.




„Petchi, můžu se tě na něco zeptat?”

Ruka, co byla uprostřed procesu čištění čoček na fotoaparátu sebou trhla. Srdce mi v hrudi nahlas tlouklo. Letmo jsem se podíval na člověka vedle mě, viděl jsem, že byl také zaneprázdněný, soustředil se na světelné nastavení svého fotoaparátu.

„Ten mafiánský cizinec není můj přítel, seniore.”

„Tohle jsem nemyslel, hej.” P'Pun mě pinkl doprostřed čela.

Zatvářil jsem se trucovně. „Nepinkej tak tvrdě, co kdyby mi vypadl mozek?”

„No jo, ani ti ho tolik nezbývá, takže teď už můžeš zavřít pusu a vyslechnout si mou otázku?”

Vystrčil jsem spodní ret. U muže po pětadvacítce to vypadalo roztomile (jako kdyby!).

„Tak mi to řekni.”

„Včera v noci...”

Hua! Ach kruci, neříkejte mi, že to P'Pun věděl...

„P'Pune, kolik jsi dal za tuhle čočku?”

„Třicet sedm tisíc bahtů, a teď ohledně včerejší noci...”

„Třicet sedm tisíc? Vážně? Můžu si ji půjčit?” skočil jsem do toho rychle jako blesk v naději, že zasáhnu dvě letadla jedním dělem.

„To nemůžeš, hej! Můžeš zmlknout a konečně mě poslouchat? Nebo chceš, abych tě zmlátil?”

Když jsem viděl, jak P'Pun svýma velkýma očima zahlíží zpět na mě, rychle jsem si zašpendlil pusu navzdory svému rychle bijícímu srdci. Prosím, neptej se. Neptej se mě. Prosím tě, nenuť mě vzpomínat na tu vzpomínku včerejší noci, na ty věci, co mi ten divoký fešák dělal. Čím víc jsem si toho vybavil, tím víc mi bylo hanba, předvádět film naživo v autě se dvěma diváky! A dokázal jsem se zastavit? Ne! Můj život skončil.

„Včera večer jsem se zpil jako pes a když jsem se znovu probudil, celé tělo mě příšerně bolelo. Ty... ehm... řekl jsi včera svému sousedovi, že máme dneska práci v Hua Hin?”

Ta otázka byla vyhýbavá, ale bylo to naprosto něco jiného, než co jsem čekal. Bezděky jsem zadržoval dech, a tak jsem si zase zoufale dodal vzduch do plic. Pokud bych to neudělal, mozek by mi přestal fungovat a byl bych ještě hloupější.

P'Punovy oči na mě naivně hleděly. Potřásl jsem hlavou ze strany na stranu.

„Ne. Možná jsi mu o tom náhodou řekl ve svém opileckém omámení?”

„Hmm, ale vážně si nemyslím, že jsem mu to řekl.”

Nakrčil jsem tvář. Kdybys na to nezapomněl, pravděpodobně bys mi včera v noci tak pozdě nevolal. Ale... h-hej... ty představy ze včerejška se mi znovu vracely snímek po snímku... jak zvuk, tak pocity... ten fešák byl... až příliš sexy. Jak nesnesitelné, zlobil jsem se sám na sebe, že jsem nebyl schopen odolat tomu pokušení.

„Co se děje, tvář máš celou rudou, jsi nemocný, Petchi?” Můj laskavý starší bratr mi položil hřbet ruky na čelo. „Jsi trochu teplejší. Už sis bral nějaké prášky?”

„Ne... cítím se v pohodě, včera, ehm... šel jsem spát pozdě!”

Pohledná tvář, co se podobala hlavním hrdinům z korejského dramatu, naklonila hlavu ke straně a prohlížela si mě. Teď mi položil ruku na tvář a krk. Odtud se vrátil zpět do oblasti pod mýma očima a jemně ji stiskl palcem. Byla by to nesmírně romantická scéna, kdyby nebylo následujících slov... vypadal bys velmi pohledně, kdybys nic neřekl, pane Punnaphobe.

„Máš opuchlé oči, koukal ses moc dlouho na porno nebo něco? Vypadáš unaveně.”

Ehm... Když se P'Pun sehnul, rozhalil se mu límeček u košile a já spatřil něco divného, co tam nepatřilo... vypadalo to kulatě... pohmožděně... rudě... jako... říct to nahlas bylo trapné, ale vypadalo to přesně jako to „dědictví”, co mi Alexej včera v noci zanechal (proto jsem si musel dneska na pláž vzít rolák, ach, jak se to k tomuto počasí hodilo!).

Kdybych řekl, že to byl kousanec od komára, ten komár by musel být tak velký jako hovnivál, aby po sobě nechal takový kousanec.

Střelil jsem očima úkosem, spatřil tam cizince, co byl stejně pohledný jako potomek boha, co na látkovém lehátku na okraji pláže četl nějaké dokumenty... něco mě na tom trápilo, ale nedokázal jsem říct, co to bylo... nebo už P'Punova zadní vrátka byla sestřelená? To si akorát hrál na nevinného?

„P'Pune, co to máš na krku?”

Vyvodil jsem si, že můj senior předstíral nevinnost, a tak jsem ho škádlil tím, že jsem se ho zeptal takhle nevědoucně. Myslel jsem si, že mi to dá nějakou dobrou nápovědu. Ale koho by napadlo, že ten dotyčný člověk se zatvářil ještě naivněji. Jeho pohledná tvář vypadala, jako kdyby mě žadonil... pro boha, proč jsem poslední dobou věnoval tak urputnou pozornost mužské atraktivnosti?

„Ach, pravděpodobně bodnutí od nějakého hmyzu. Probudil jsem se a už to tam bylo, možná je to alergická reakce na alkohol.” P'Pun si s hlasitým křupnutím protáhl svaly na krku. „Bolí mě celý člověk, Petchi, už jsi byl někdy alergický na alkohol a už se ti tohle někdy stalo?”

S-spíš si myslím, že jsi alergický na cizince.

A mám být šťastný nebo smutný, že se P'Punovi ještě podařilo ochránit svou nevinnost?

„Ach, Petchi, ještě něco.” Ztišil hlas a vážným hlasem zašeptal: „Poslední dobou jsi na takové úrovni, že tě musí doprovázet osobní strážce? Neříkej mi, že ty a ten... ten fešák z bytu 1202...”

Nakonec jsme se vrátili k tomuhle! Isakovova vysoká postava vrhla pohled mým směrem, poslal P'Punovi široký otravný škleb. Ten člověk, co se po něm podíval zrovna včas, aby to spatřil, nakrčil tvář. P'Pun se nesouhlasně otočil zpět na mě, ale nic neřekl.

Otřel jsem si pot.

Zatraceně, vážně jsem P'Punovi nechtěl lhát... ale také jsem nechtěl přiznat, že tahle záležitost už zašla příliš daleko.

Suše jsem se usmál. „Pššš, proč by to tak mělo být. Ten fešák preferuje člověka s mnohem vyšším standardem než já.”

P'Pun přimhouřil oči... opustil své předchozí hraní nevinnosti.

„Ať na to nepřijdu.”

Hua!

„A pokud na to přijdu, ať je radši připravený, protože budu požadovat drahý zásnubní dar.”

Seniore, to jsi proti nebo mě povzbuzuješ, abych si našel manžela. Co z toho?!
-----------------------------------------------

~ Užijte si tuhle cukrovou půlkapitolku, dokud můžete, protože příště to bude drasťák, ne, přímo krvák! ~

<Předchozí>...<Následující>