CV - kapitola 9.2

Kapitola 9 2/2

Tohle byl jeden z těch vzácných okamžiků, kdy jsem se s tímhle fešákem cítil dobře navzdory tomu, že jsem byl stále pod jeho kontrolou. Profesor Alexej byl rozhodnutý mi dát lekci.

Ale kdo by hádal... promiň, ale bohové dneska straní studentovi!

„Hej, Alexeji, kdy dorazíme ke kondu? Mám hlad,” zeptal jsem se, šklebil jsem se u toho.

Alexej na mě arogantně upřel oči, přitom pořád mluvil do telefonu. Kýval jsem hlavou dozadu a dopředu a ukazoval jsem mu obrovský škleb...

Fešák přimhouřil oči, pravděpodobně v duchu proklínal moje štěstí, protože zatímco mě skoro zhltl, znovu zazvonil telefon. Fešák sebou trhl, jak se podíval na displej, nakrčil čelo a bezmocně ten hovor přijal. Člověk na druhém konci drátu hlasitě křičel v ruštině, fešák se mračil ještě víc a vyprskl řetěz ruštiny na oplátku. Nebylo mi známo, o čem mluvili, spíš se zdálo, jako by se hádali. Takže jsem si rafinovaně zapnul košili a vydrápal se na sedadlo nejvíc vzadu. A nasadil nonšalantní výraz.

Fešák zaklapl svůj telefon a litě na mě zahlížel. „Zase se tak tváříš, bavíš se?”

Polkl jsem. Další tři nebo čtyři křižovatky a byli bychom u kondominia, proč sis musel tak pospíšit a zavěsit?

„Přijdeš sem nebo se s tebou budu muset jít vypořádat dozadu?”

Vypořádat se se mnou tady vzadu... jen jsem to slyšel, naskočila mi husí kůže...

A v té samé sekundě... zdálo se, že se můj předchozí slib ohledně jedné stovky vařených vajec začal  naplňovat. Andělé si všimli neštěstí, co padlo na „ach tak laskavého a počestného” Phacharu, co se také nabídl, že věnuje tři extra balíčky instantních nudlí. Strážník jedoucí vpředu na bílém motocyklu zničehonic mávl, aby auto zastavilo. Ten strážník měl na sobě těsnou policejní uniformu, jak pískal na píšťalku, mával rukama, co byly baculaté jako nohy od kulečníku, a pak přišel k nám s vypnutou hrudí. Ale když spatřil člověka za volantem, nasucho polkl. Isakov si postrčil sluneční brýle (teď bylo devět večer, proč je pořád nosíš? Vážně tě nechápu).

Strážník se několikrát zhluboka a se zlou předtuchou nadechl. Měl jsem pravdu... tenhle chlápek se děsil cizinců!

„You... go down now. Show your— taky řidičák.” (Vy... slezte. Ukažte—)

Isakov si sundal tmavé brýle, svýma zelenýma očima se na toho muže úkosem podíval. Kvůli jizvě na jeho tváři se strážníkovo srdce chabě zachvělo, jak z té jizvy tak vytříbeně sálala mafiánská aura. Nervózní strážník pokynul rukou svým přátelům, ale ani jeden z nich nebyl ochoten přijít blíž. Slyšel jsem, jak rapidně proklínal své přátele v rodném nářečí.

...hej, kam jste se poděli? Já nemluvím žádným cizím jazykem. K čertu s těma vašima palicema, už jste si vydělali dost peněz na živobytí...

„You stay here.” (Ty zůstaň tady) Alexej se ušklíbl, naštvaný, že ho podruhé přerušili. Srdce mi bubnovalo v hrudi. Fešák mi řekl, abych zůstal, ale já jsem vážně musel rychle najít způsob, jak se z téhle situace dostat.

„Ři... řidičský průkaz. What is your name?” (Jak se jmenujete?)

„Меня эовут Исаков. Как вас эовут?” (Já jsem Isakov. Jak se jmenujete vy?)

Strážník tváří v tvář této jedné větě v cizím jazyce byl v šoku, tvářil se tak zničeně, že mi ho bylo líto. Ale když jsem se otočil, abych se podíval na fešáka, zahlédl jsem v jeho očích zlomyslné potěšení, i když se na té jeho kamenné tváři neukazovaly žádné emoce. Isakovův partner se do toho vložil a s přísnou tváří řekl následující:

„…Что случилось? Я говорю по-русски. Вы говорите по русски?” (Co se stalo? Mluvím rusky. A vy mluvíte rusky?)

Nechtějte po mě, abych to překládal, ani angličtinu nemám ucházející...

Strážník se jevil ještě nervózněji, jako kdyby mu vyhrožovala mafie. „Hej, hej, ty támhle, co tam postáváš, pocem. Nezáleží, jestli mluvíš nebo ne, prostě sem poď, můžeš mi pomoct gestikulovat, co říkám. Tahle guáva tady projela na červenou jako barvoslepec, dneska toho hodně vytřískáme, rozumíte?”

Guáva... náhle jsem se začal smát a pak jsem se honem ovládl. Jak jsem se otočil na fešáka, v mysli se mi ozýval zvukový efekt... guáva... chtěl jsem se smát, až by mi praštěly zuby. Nevěděl jsem, jestli mám tohoto strážníka nenávidět nebo milovat. Ale ale, aby dělal problémy kvůli vymáhání peněz. Ať už to bylo na Red Bull nebo na školné, to jeho děcko studovalo na mezinárodní škole nebo co? Vážně jsem to nechápal. Místo aby se před cizincem choval skromně a vychovaně, tenhle chlápek byl odhodlaný vymámit z něj peníze... naštěstí tihle cizinci nerozuměli severnímu nářečí.

Sroloval jsem okénko, co oddělovalo řidiče od prostoru pro pasažéry, vystrčil hlavu ven a vykouzlil impresivní úsměv. „Pane, můžu vám s něčím pomoct?” (Pozn.: Proč Petchi, proč, dle mého to ti mafiáni měli naprosto pod kontrolou!)

„Ach, Thajec.”

Ačkoli mě nikdo nemiloval, alespoň tento strážník mě viděl jako Boha, co sestoupil na zem jako jeho spása. Rychle jsem otevřel dveře dodávky, Alexej mě nestačil včas popadnout. Obešel jsem auto a snažil jsem se tomu muži podlézat. „Udělal můj řidič něco špatného, pane?”

Dva střelci na mě přimhouřili oči... přeběhl mi mráz po zádech.

Strážník si s úlevou otřel pot. „Uch, žádný problém, jen jste projeli na červenou. Potřebuju akorát číslo řidičského průkazu, abych mohl vypsat bloček.”

„Aaaach...” protáhl jsem. „Za to se omlouvám, můj řidič se nedávno přistěhoval z Ruska, pořád ještě nemluví moc dobře thajsky nebo anglicky. Isakov, get in de car now~” (Isakove, jdi to auta~) Když neměl v úmyslu se pohnout, vyslal jsem k němu ošklivý pohled; moje hraní si zasloužilo Zlatý glóbus. „I said now!” (Řekl jsem hned!)

„Hm? Tak jak může řídit?”

„Och, tuhle cestu zná, pane. Je poslušný, stačilo mu si tu cestu párkrát projet a zapamatoval si ji. Dá se snadno vychovat a dokáže přežít na krmivu Pedigree pro velká plemena.” Usmál jsem se, zatímco jsem mu předal vlastní řidičák, pod ním zastrčené dvě červené bankovky, jako kdybych byl na tento proces zvyklý. „Omlouvám se, že jsme vás zdrželi, pane.” Takhle řečeno jsem se otočil, abych pokáral druhého střelce. „You too! Get it de car!” (Ty taky! Chápeš to auta!)

„Jsi celkem zajímavý, synku. Takže řekni svému řidiči, aby si příště dával větší pozor, dobře? Dostat se do potíží s thajskou policií není pěkné.” Strážník se vesele zasmál, ale když shlédl, jeho tvář se poskládala do zamračení. „Cože? Jenom dvě stě bahtů? Chlapče, když řídíš tak drahé auto, musí to být aspoň fialové, víš?” (Pozn.: Fialová bankovka = 500 bahtů)

Kdybych tohle věděl dřív, nechal bych Isakova, aby se se strážníkem podělil o své kulky.

Předstíral jsem, že jsem jeho slova neslyšel, spěšně jsem zvedl ruku na rozloučenou. Ale pak jsem si nemohl pomoct a nahlas jsem polkl, srdce mi splašeně tlouklo. Ten incident se strážníkem jsem okamžitě hodil za hlavu, když jsem vymyslel plán, jak uniknout od „profesora Alexeje”, co byl připravený mě rozcupovat.

Když na mě bodyguard číslo dvě zíral s očima jako jehličky a otevřel dveře od auta, jako kdyby chtěl nastoupit, využil jsem té sekundy, abych dveře zabouchl a sešlápl plyn. (Pozn.: Petchi, (－‸ლ) ).

On a Isakov najednou v mžiku zmizeli.

Wahahaha, moje slíbené jedno sto vařených vajec a almužna začaly vážně tvořit výsledky! Ach můj bože!!!




„What are you doing, hmm?” zašeptal mi fešák u ucha. Myslel jsem si, že mám slyšiny, ale když jsem se podíval do zpětného zrcátka, trhl jsem sebou, když jsem spatřil hlaveň pistole namířenou na zadní stranu svého levého ucha. Koutkem oka jsem se podíval nalevo od sedadla řidiče.

Aiya, od kdy se fešák přesunul a sedl si sem?!

Rychle jsem zamrkal a Alexej se široce usmál. Když jsem viděl, jak mu žíla na čele tepala, měl jsem z toho špatný pocit.

„Do you think you are James Bond?” (Myslíš si, že jsi James Bond?)

Kdybych řekl ano, hodlal mi tenhle chlápek zlomit sanici...?

„Your face says YES.” (Tvoje tvář říká ANO.)

Byl dokonce mnohem přesnější než prorok! A taky ta jeho otázka, jak kreativní. Kdyby to byla vlastně pravda, název by byl: 007 Proud v Phetchaburi: Únik od Ztráty Mužství.

„You think you're good enough? Where's you female love interest?” (Myslíš si, že jsi dost dobrý? Kde máš hlavní hrdinku?)

Zase, taková otázka. Která logicky uvažující žena byla dost statečná, aby kradla od cizince(ovy manželky jako já)... hm?

„James Bond neřídí tak, že by se díval na člověka vedle sebe, Petchi! Pokud hodláš řídit, dívej se dopředu a nepouštěj volant!”

Trhl jsem sebou, jak mi tak nahlas vyhuboval. Když jsem se znovu otočil dopředu, spatřil jsem babičku, co prodávala losy, jak se kolébala přes silnici. Alexej využil této příležitosti, aby trhl volantem, takže se jí o chlup vyhnul, a otočil se na mě, aby na mě vycenil zuby. Bylo to tak děsivé, že jsem stáhl hlavu mezi ramena.

Znovu jsem si způsobil víc malérů. Místo abych dostal dvě lekce, přihlásil jsem se o třetí. V duchu jsem si deprimovaně pomyslel: tohle bylo jasně „pátek vstoupí, sobota vtrhne, neděle zradí a pondělí trucuje”.

„O čem tady sníš, ha!” vyštěkl na mě fešák podrážděně a povzdechl si, pravděpodobně v duchu počítal od jedné do deseti. Zdálo se, že tenhle vlk měl špatnou náladu, hodlá mě kousnout? „Okamžitě zastav.”

„Už jsme skoro tam.”

„Nechci, aby ze mě uprostřed téhle křižovatky byla mrtvola.” Jak to řekl, jeho grimasa se prohloubila. „Řídíš strašně! To sis řidičák koupil?”

„Jak to víš? Zaplatil jsem za něj dva tisíce pět set bahtů,” přiznal jsem se.

Zezadu se ozval zvuk policejních sirén, bylo tam čtyři nebo pět vozidel. Fešák se podíval do zpětného zrcátka a podrážděně potřásl hlavou. Jak se situace zhoršovala, také jsem se podíval a viděl jsem, jak ten samý strážník vystrčil hlavu z okénka na straně řidiče. Přitom nahlas křičel a zároveň zapnul blikačku na znamení, abych zastavil auto. Zpomalil jsem.

Fešákovi zazvonil telefon. Majitel toho zařízení mi ho hodil, aniž by to zvedl. Když jsem viděl číslo volajícího, začal jsem vyšilovat...

Lidé v okolních vozidlech všichni zaměřili svůj zrak na mě. Zmáčkl jsem tlačítko na přijetí hovoru.

„Haló, tady Petch.”

„Synku! Okamžitě zastav auto! Únos úředníka z velvyslanectví je vážné porušení zákona, hej, pokud potřebuješ peníze, můžeme to prodiskutovat později.”

Na svém sedadle jsem poskočil. Alexej se zatvářil nonšalantně. Tomuhle chlápkovi jste říkali rukojmí? Alespoň se tvař překvapeně, když to tvoji podřízení přeženou a nahlásí únos.

Ale zase, proč měl zločinec (já) pistoli u hlavy...?




Když mě propustili z policejní stanice, bylo už jedna ráno. Policejní inspektor mi tak hlasitě spílal, že mi z toho dvě hodiny brnělo v uších. Obviňoval mě ze zbrklé zábavy, co by se stalo, kdyby jeho muži došli zranění? Jaký by to mělo dopad na náš vztah s tou cizí zemí? Jakoukoli úmluvu by zrušili, atd., atd. Co se týkalo fešáka, ten nasadil tvář „nevinného cizince” a předstíral, že nerozuměl thajsky. Ačkoli bylo dobře, že netrval na žádném obvinění, tohle mu akorát od policie získalo sympatie.

A další věc byla to, že tenhle prokletý muž, co prohlašoval, že letěl přímo ze Singapuru, aby si se mnou dal instantní nudle (Ech? Řekl to? Nebyl jsem si jistý) už seděl ve svém luxusním autě a nechal mě tu samotného tváří v tvář inspektorovi. Pokud mě vážně miluješ, měl by si mi dělat společnost, pche!

Kráčel jsem, kopl jsem do kamínku, abych si vylil svůj vztek. Ten otravný kamínek narazil do Toyoty Camry, co byla zaparkovaná na kraji silnice, a spustil alarm. Spěšně jsem odkráčel. Proč jsem měl dneska takovou smůlu?

Zezadu mě někdo chytil za loket a těžká ruka mi zakryla ústa. Intenzivně jsem se pral, a tak mi zvedli celé tělo, přenesli mě přes silnici a hodili mě do auta a na měkké kožené sedadlo. Dveře se s prásknutím zabouchly a pak zaklaply zámky.

Alexej přesunul pohled od novin, které zrovna četl, a sundal si brýle a zahákl je do náprsní kapsičky své košile. Oranžová světla v dodávce jasně zářila. Teprve teď jsem si pod těma šedýma očima všiml známek vyčerpání.

Předal mi krabičku s výborným koláčem, položil ho na sedadlo vedle mě a znovu otevřel svoje noviny, aby beze slova pokračoval ve čtení.

Podíval jsem se na velký kus koláče... poplácal jsem se po svém plochém břiše, hlasitě v něm zakručelo.

„Uch...”

„Take it.” (Vezmi si to.)

„A ty už jsi jedl?” Z nějakého podivného důvodu jsem se cítil provinile. Pokud bych se s ním podělil o půlku, odpustí mi? Jeho výraz působil unaveně, jako kdyby zrovna chytil lesní opici, co pronásledoval. Začal jsem se kát a soucítil jsem s ním.

„Ne.”

Zdálo se, že to byla moje chyba.

Posunul jsem se blíž, rozdělil jsem ten ještě teplý ananasový koláč na dvě půlky a dal tu větší fešákovi. Také tu byla malá krabička ovocného džusu, co jsem k němu natáhl. „Prozatím si dej tohle.”

Ty šedé oči se pohnuly a podívaly se na mě. I když si ten koláč vzal, pořád mi zíral na tvář, nezajímalo ho jídlo v ruce. „Čekám na něco jiného.”

Zarděl jsem se...

Alexej chvilku čekal a pak si povzdechl. „Forget it.” (Zapomeň na to.)

Tváře jsem měl jako ochrnuté... pomalu jsem se přišoural blíž, přitiskl uši k hlavě a stáhl ocas mezi nohy jako poslušné štěně.

„Pokud máš hlad, najez se.”

„Ach... hm...” Tak mlhavá slova. Co mám dělat, vzít si ten koláč zpět? „Když to nebudeš jíst, tak to sním já.”

…

…

Huu, takže tohle byl pocit jako prašivý pes, tenhle chlápek se na mě ani nepodíval.

…

„Hele, Alexeji, snažím se tady usmířit, přestaň být tvrdohlavý.”

„Jsi zatraceně hlučný, můžeš už být zticha?”

Tvář mi poklesla, jak mi vynadal. Fešák si povzdechl.

„Pokud to nebudeš jíst, pak to vážně sním místo tebe, jasné?”

Šedé oči se v temnotě zaleskly a završil to hravý úsměv.

Koláč v mé ruce s plesknutím spadl!




Bylo skoro dvě hodiny ráno a ti dva muži s železným hrdlem byli stále na své základně a odmítali se přesunout. Cizinec neustále uždiboval pochutiny. Co se týkalo toho Thajce s korejským stylem, Punnaphob se odmítal vzdát své sklenice likéru.

„Je škoda, že pan Petch nemohl přijít.”

Pun zamával rukou, zatímco se vesele smál. Svou světlou pleť měl nyní na tvářích zbarvenou do růžova. Kvůli tomu zdravému zabarvení působil jako představitel výrobků v péči o pleť. „Že nepřišel, je dobře. Kdyby tu byl, musel bych mu dělat společnost při jeho zákazu alkoholu kvůli buddhistickému půstu.”

Jelikož druhý muž tázavě pozvedl obočí, Pun závratně zakroutil hlavou a znovu si upravil brýle. „Slíbil jsem mu to, takže to musím udělat.”

Hua... tak co ta sklenička v tvé ruce, pane Punnaphobe?

Zdálo se, že i dotyčný si pomyslel to samé. Pun rychle vydzunkl zbytek likéru, hřbetem ruky si otřel ústa a uličnicky se usmál. „Vím, co si myslíš.”

Ty jasné modré oči na něj zíraly, ten jeho úsměv mu hrál jen v koutcích úst. „A na co si myslíš, že myslím?” Zkoušel Puna, obdivoval jeho světlou pokožku a dolíčky ve tvářích, co se odrážely na jeho sklenici bourbunu, v které toho zůstalo jen málo.

„Bude lepší, když si to nechám pro sebe...” vyhnul se tomu Pun hravě, cítil menší závrať. Ale pořád si myslel, že dokáže sám stát... možná.

Pohledný cizinec před ním se přisunul blíž, své velké ruce položil Punovi na rameno a jemně s ním zatřásl. „Jsi opilý, mluvíš nesmysly.”

„Nejsem opilý, nejsem opilý.”

„Dokážeš řídit?”

„Taxi existuje, aby se používalo.” Jé... vrátil mu to. „Můžeš mi jedno zavolat?”

„Myslel jsem, že jsi řekl, že nejsi opilý.”

Saša toho Thajce pozoroval. Oči měl tmavě hnědé, skelné omamnými účinky alkoholu. Kdyby to měl k něčemu přirovnat, pravděpodobně se podobal horké vafli, z které se ještě kouřilo, se šlehačkou a jahodou a politou karamelovou omáčkou.

„Nejsem opilý,” namítl opilý člověk. „Svět se jen kolem slunce točí rychleji, to je celé.” Když byl opilý, přebýval v jeho těle duch Galilea Galileie.

„I'll catch a taxi for you, wait here,” (Zavolám ti taxíka, počkej tu) nabídla velká silueta. Vytáhla ze své peněženky peníze, položila je na stůl s nadějí, že to bude stačit na pokrytí pití, s kterým během těch mnoha hodin hodovali. Zanedlouho se vrátil. „Pane Pune, taxi je tady.”

Reportér s železným hrdlem vrávoravě kráčel, velký uzbecký muž se o něj tak bál, že se musel přiblížit a podepřít ho. „Kde bydlíš? Řeknu řidičovi, kam tě odvézt.”

Pun rozhodně potřásl hlavou a potáhl se za svoje černé vlasy. „Ehmmmm...” Dveře od taxíku byly otevřené a čekal. Pun se honem skrčil dovnitř a ležel zkroucený jako kreveta. Hlavu měl těžkou, jako by ji tížily kameny.

Pohled před ním byl rozmazaný a potemnělý. Zkroutil se, aby se podíval doprava a doleva jako rozbitá televize. „Je to v...”

Pun slyšel, jak se dveře na straně řidiče otevřely a zavřely. „Kde tě mám vyhodit?”

„Ehmm... ulice...” Kde bydlel? „Ulice... ja... jaká univerzita to byla?”

„Ram Uni?”

„Ne.”

„Bangkok Uni?”

„Ne, ne ne. Uuch, univerzita...”

„Thammasat?”

„To je moc dalekooo.”

Po pravdě to bylo na stejné ulici jako kampus SWU Prasarnmit, ale bez ohledu na to, jak moc se Punovi protáčely mozkové závity, nemohl si to vybavit, a tak zmateně předal svůj telefon řidiči. „Zeptejte... Zeptejte se místo mě Petche.”

„Řidič taxíku” si telefon vzal se stejně zmateným výrazem, než mu v koutcích úst zahrál hravý úsměv...

Co se Puna týče, neměl ponětí, že to taxi, v kterém seděl, mělo na sobě nálepku ambasády. Ani nemluvě o tom, že to byl vůz nově vydané BMW série 5.

Důležité bylo... že základní poplatek za toto „taxi” bylo určitě více než třicet pět bahtů.




Co nevidět jsem se měl rozpustit...

Pomozte mi někdo... byl jsem v obtížné situaci.

Ve vážném maléru... věřte mi.

Terorizoval mě jiný muž chutí svého polibku, co byl nemilosrdně horký jako oheň...

To nebylo všechno... mou schopnost odporu omezil svým objetím, co bylo pevné jako železná klec.

Co se týče posledního důvodu... mé tělo si přitáhl na klín a nemohl jsem se ani v nejmenším pohnout... nebo pokud jsem se pohnul, pak to bylo dle vedení člověka přede mnou, co manipuloval mým tělem... mé odhalené nohy se otíraly o kvalitní materiál Alexejových kalhot, až jsem měl kůži bolavou, jako kdyby hořela... moje boky... spojené s jeho tělem... horké a těsné... jak nepříjemné a citlivé...

Tohle tělo vůbec nebylo jako moje vlastní. Ačkoli můj mozek namítal... horečnatě ve mně křičel, realita vypadala naprosto jinak.

Ta senzace z doby před několika dny mi pořád prodlévala na paměti. Co bylo tehdy neuvěřitelně žhavé a vášnivé, se dneska zdánlivě zdvojnásobilo. Dovnitř sem tam zazářilo pouliční osvětlení zvenku, jako pohled stovek očí nakukujících dovnitř a vysmívajících se mi, že jsem nevyhnutelně padl do rukou tohoto hravého intrikujícího vlka. Horký dech hladil obě naše těla. Intenzita se proměňovala z drsné na něžnou dle rytmu, co nastavil Alexej, co snadno přemlouval mé tělo.

V dálce byla slyšet policejní siréna. Srdce mi bilo rychleji, byl jsem vyděšený, že někdo hodlal zastavit tohle auto; až by ho uvítala tahle scéna, bylo by to přinejmenším nevzhledné. Ale co se týkalo toho zatraceného muže, co si nárokoval moje tělo, Alexej mě u ucha pobízel hlasem, jehož tón naznačoval, že měl navrch...

„Bojíš se, že to někdo uvidí? ...Shall we stop?” (Máme přestat?)

A přesto ta ruka, co třímala můj bok... odmítala přestat... mohl jsem jenom zatnout zuby, dusit svůj hlas, aby mi nemohl uniknout z hrdla. Ačkoli se ten zvuk sirén vytratil do daleka, pořád se mi ozýval v uších.

Alexej mě zlehka kousl do ušního lalůčku, což vyvolalo podivnou senzaci, co propukla vpřed. Celé mé tělo se chvělo a třáslo...

Ztemnělý uzavřený prostor... závěsy, co se třepotaly a houpaly, jako kdyby se snažily nalákat pohledy zvenčí... dva další lidé, co dohlíželi na každý počin ve zpětném zrcátku... jak neohrožené...

A přesto jsem zároveň nemohl zamítnout, že jsem byl kvůli tomu vzrušený, kdo ví o kolik víc...

„You just do whatever your heart desires.” (Jen dělej, co si žádá tvé srdce.)

Ten zastřený hlas byl protkaný blažeností...

Jasné šedé oči pod závojem kávově zbarvených řas nádherně a hluboce zářily... Alexej mě vzal za bradu, otočil mě, abych se mu díval přímo do tváře... prostě mě nech umřít... kdyby ty oči byly meče... pravděpodobně bych zemřel hned poprvé, co na mě s tou ostrostí spočinuly.

„Look at me baby... what's so interesting out there?” (Dívej se na mě, lásko... co je venku tak zajímavého?)

Jeho tón byl tichý a něžný... v přímém opaku k jeho útoku tam dole... moje vědomí probliklo pokaždé, když se pohnul... nebo pokaždé, když mě pobízel k pohybu.

RRR... RRR.

Ozvalo se zazvonění telefonu, náhle jsem sebou trhl. V sundaných kalhotách, co ležely na podlaze auta, probliklo jasné světlo.

Alexej ustal. Sehnul se dolů, aby zachytil lem látky. To zařízení se v jeho velkých rukách jevilo drobně.

Zamával mi telefonem před tváří, pobízel mě, abych to přijal. Ale já místo toho ztratil rovnováhu a spadl jsem přímo na jeho hruď, jako kdyby to celé plánoval. Jeho rty se ušklíbly, než mě jemně kously do špičky brady.

RRR... RRR

„Hodláš tu přestat, Petchi?”

…

„No tak, ještě nejsem ani z půlky sytý.”

…

…

RRR...RRR...RRR

„Ale volá mi P'Pun... pravděpodobně je to důležité, když je takhle pozdě.”

„Mám to zvednout místo tebe? ...Aby věděl, že je pozdě... že máš něco lepšího na práci...”

RRR...RRR...RRR...RRR...

A nakonec jsem zaváhal... celým srdcem roztát kvůli pocitu a chuti této senzace... nebo uniknout tím, že zvednu telefon jako minule.

Ale ten zastřený hlas nakonec zašeptal vedle mého ucha, uzavřel veškeré únikové cesty...

„Forget everything dear.” (Na všechno zapomeň, zlato.)

„Keep moving baby... just keep moving.” (Pokračuj, lásko... jen pokračuj.)

Říct něco tak sexy... tak sladkého...

Teď mě můžeš stejně dobře zabít.
-----------------------------------------------

~ Druhá půlka deváté kapitolky. ~

~ ☆*:.｡. o(≧▽≦)o .｡.:*☆ ~

<Předchozí>...<Následující>