CV - kapitola 9.1

Kapitola 9 1/2

„Mohl bys mi ještě jednou dát telefon pana Saši? Chci ho pozvat na jídlo jako poděkování za posledně.”

Snažil jsem se ovládnout svůj spokojený úsměv, jak jsem vymyslel, jak uniknout ze spárů toho zlatého retrívra. Ve tváři jsem pravděpodobně vypadal jako zvrhlík, protože Isakov se ode začal odtahovat v obavě, že ode mě tu moji nemoc (mentální) chytí.

„Proč jsi ho ten den nepožádal o telefon?” Cítil jsem se trochu hravě.

„Petchi, to teď ochraňuješ i telefonní čísla chlápků? Vymykáš se kontrole, vydej mi ho.”

Potají jsem se zahihňal. „Jsem na tom líp než ty, P'Pune, nejsi nezadaný ani celé dva dny a už mě žádáš o telefon muže.”

„Hua, tohle štěně,” řekl P'Pun s opovržením. „Prostě ho chci jako dík pozvat na večeři, to je celé.”

Trochu jsem se zašklebil. P'Pun byl vážně magický, objevil se ve správný čas, aby osvobodil tohoto malého Petche ze spárů vlka v rouše zlatého retrívra jako Saša. „Dělal jsem si srandu~ Každopádně si tu večeři užij, P'Pune.”

„Aťsi, promluvíme si později.”

„Dávej si pozor na své okolí a zůstaň ve střehu, P'Pune.”

„To ty bys měl mít ta slova na mysli, Petchi. Pokud se to obrátí proti tobě, budu se smát tak moc, až mi popraskají zuby.”

Hahaha... sni dál.

„Hodně štěstí se svým mafiánským manželem, Petchi.”

Huaaaa!!!

...tut tut tut tut tut tut...

P'Pun svrhl bombu a uprchl tím, že zavěsil telefon. Takhle řečeno, proč ten zvuk z ukončeného hovoru zněl divně? Tut tut tut... musím bláznit. (Pozn.: Tut v thajštině znamená homosexuál, takže ho telefon obviňoval z jiné orientace :)

Isakov na mě přimhouřil oči a podrážděně potřásl hlavou. Utrhl jsem se na něj: „Co ten výraz znamená, pane Isakove.” Tut tut tut, hmm, jak zajímavé...

Isakov pokrčil rameny a předal mi svůj telefon. „Na drátě je pan Alexander.”

Polekalo mě to, cítil jsem se jako manželka, co zrovna nacpala svého tajného milence do skříně, než odběhla uvítat svého manžela u dveří. Ale... pche... teď jsem naštvaný, proč musím být manželka toho chlápka!

„Haló, tady Petch.”

„Hm... volal mi správce domu ohledně výdajů za opravu dveří.” No jo, na tohle jsem úplně zapomněl. „Řekl jsem své sekretářce, aby ty peníze převedla. Řekni svému kamarádovi, aby mi to taky vrátil. Denní úrok je dvacet pět procent.”

„Co to je za šílený úrok, dvacet pět procent? Tohle je proti zákonu.”

„Zákon se nevztahuje na peníze půjčené mimo systém.” Ačkoli mě velmi rozčiloval, jeho hlas naznačoval, že byl v celkem dobré náladě. „Přijď za mnou dneska večer na letiště.”

Vytrčil jsem spodní ret. „Škoda, už mám na večer plány.”

Alexej si odkašlal. „S kým?”

„Starostlivý muž z pokoje 1206.” (Pozn.: Petch je notorický sebevrah.)

Hlas mu zhrubl, tón okamžitě zledovatěl. „Já tě varoval, Petchi.”

Přestaň se chovat, jako by tě to zajímalo! Chtěl jsem mu to (aspoň jednou) oplatit. „Díky za zájem... ale musím se stavit pro svůj pas, co teď má uzbecká víza... až přijde den, kdy mi dáš svoje víza, promluvíme si...” A pak jsem zavěsil a tvářil se tak nepozorně, že Isakov musel mé jméno zopakovat několikrát, než jsem se na něj otočil a vycenil zuby. „Co zas?”

„Jsi velmi statečný.”

„Díky za kompliment.” Široce jsem se zašklebil.

„Už jsi napsal svou poslední vůli?”

Uu, vypadá to, že jsem si zrovna způsobil víc potíží...




Ta schůzka, co trvala tři hodiny a sedmnáct minut, skončila dlouhým skrolováním pracovního rozvrhu, co jsem čekal, že mi vydrží půl roku. Každého, kdo mě pozval na pivo, jsem odmítl svou výmluvou, že jsem měl zákaz alkoholu kvůli buddhistickému půstu, což způsobilo, že se mí kolegové v redakčním oddělení ochotně vzdali. Ale to neznamenalo, že to nebylo lákavé. „Jídlo zdarma” a „pití na můj účet”, prosím, neříkejte ta slova v mé blízkosti. Jen to slyším, slintám. Ale u auta na mě čekal svalnatý střelec, jen mě přepadnout. Spolu s rukojmím, mým drahým malým Canonem, co jsem si dneska vzal s sebou. A tak to byla záležitost, kvůli které jsem nebyl schopen někam jít nebo něco dělat, aniž bych se neustále netrápil o bezpečí svého dítěte. Podíval jsem se na hodinky a zachvěl jsem se strachem. Obával jsem se, že ten obr Isakov možná sem tam pohladil můj fotoaparát svou zbraní. Kdo ví, čím si můj fotoaparát procházel, bylo to tak děsivé, že mu co nevidět měl zkolabovat paměťový čip?

Zazvonil telefon a já ho zvedl a zaslechl radostný hlas zlatého retrívra.

„Pane Petchi, večeře s tebou je velmi nákladná... ale za tu cenu to stojí, najedl jsem se do kulata a syta.”

„Ha?” Okradl P'Puna?

„Nechám tě se na podrobnosti zeptat pana Puna, jen volám, abych ti poděkoval za velkorysost... to je celé.” Než Saša zavěsil, uchechtl se. Pět sekund jsem tam zmateně stál, než jsem rychle a zoufale vytočil P'Punovo číslo. Neúnavně jsem volal téměř desetkrát, než to zvedl.

„Co je, Petchi?”

„P'Pune!!! Huu, potěš pánbůh, je všech tvých třicet dva tělesných částí v pořádku? Pan Saša tě, ehmmm... nesnědl, že ne? Neztrať kvůli němu svá zadní vrátka nebo se vážně naštvu.”

P'Pun se rozesmál. „Co? Staráš se o mě?”

„Starám se a bojím. To nemůžeš, P'Pune, nestaň se Sašovou manželkou, jsi můj senior!”

P'Pun se nekontrolovatelně smál. „Máš absurdní představivost. Ale pokud by mi pan Saša něco udělal, můžeš se vsadit, že tě vyhledám kvůli pokrytí škody.”

Hua... jak to? P'Pun už zavěsil a ještě k tomu si vypnul telefon. Tohle mi nedělej... takhle mě to ještě víc trápí, seniore!




Nakonec... ačkoli jsem P'Puna poslal jako obětní náhradu na večeři se Sašou, necítil jsem se ani trochu lépe. Místo toho mě to hluboce trápilo. Hodlal ten chlápek P'Punovi něco udělat? Hodlal být kavalírským zlatým retrívrem a oddat se jen své jedné skutečné lásce, buď k Pedigree (já) nebo Alpo (P'Pun)? Nebo byl hamižný ořech, na balení se možná píše „krmivo pro kočky”, ale technicky je to pořád jedlé.

„Myslíš na starostlivého muže z pokoje 1206?”

Trhl jsem sebou. Tenhle chladný mrazivý hlas nepatřil nikomu jinému než...

„Jak ses sem dostal?”

Alexej seděl na zadním sedadle kouřové dodávky značky Mercedes. Interiér auta byl zmodernizovaný tak, aby v něm bylo jenom pět velkých luxusních sedadel. Byly z pravé kůže a pořád voněly novotou. Ten muž seděl nohu přes nohu a zapálil si cigaretu. Jeden z bodyguardů mírně sroloval okénko, vypustil ten šedý kouř, co se linul od auta do okolního vzduchu.

„Nastup si.”

Zatvářil jsem se suše. Napadlo mě, že bych odkráčel, ale Isakov mě zezadu popadl za límec od košile a hodil mě do auta. Skoro jsem Alexejovi spadl do připravené náruče. Zvedl jsem tvář, střetl jsem se s ohromujícíma šedýma očima pod okružím světlých řas, než jsem se oddálil. Byli jsme příliš blízko! Upřímně řečeno jsem tu jeho tvář vážně nenáviděl, přísahám.

„Myslel jsem, že jsi měl něco k vyřízení a nevěděl jsi, kdy se vrátíš.”

„Hm, je to pravda, nevěděl jsem to.”

„Tak proč sis pospíšil zpět?”

„Někdo měl po telefonu nedůtklivou pusu, takže jsem se musel vrátit a napravit jeho chování.”

Ačkoli ta jeho slova nebyla přísná, ty oči na mě intenzivně zíraly, jako kdyby mě pečlivě zkoumaly. Přesunul jsem se ještě dál, tělem jsem sjel po levých dveřích.

„To se chceš prát? Nepřibližuj se nebo tě vážně kousnu.”

Abych to k něčemu přirovnal, nebyl jsem nic jiného než drobný mops se zkrabacenou tváří, co vyhrožoval, že kousne vůdčího vlka a jeho dva podřízené hrozivé rottweilery. Vážně jsem neměl rád, když mě lidé do něčeho nutili.

„Už mám svoje plány, nevrátím se s tebou.”

Alexej na mě rozlíceně zahlížel. „Tak co kdybych tě vyprovodil?”

„Naše sladká romantická večeře nepotřebuje kořena.” Jak jsem to řekl, zježily se mi všechny vlasy na hlavě, podivně to znělo jako z nepřístupného filmu se sadismem. (Pozn.: Cockblocker – napadá někoho nějaký dobrý výraz v češtině?)

Ten vlk přede mnou to zaslechl a vycenil zuby, byl připravený mě okamžitě rozsápat. Naštěstí zazněl telefon. Honem jsem ho odstrčil a zvedl to, oddrmolil jsem pozdrav. Kdo mi to volal? Až toho dotyčného uvidím, padnu před ním na kolena jako dík za to, že mi zachránil život. „Haló, ano? Tady Petch.”

„...”

„Haló, haló? Slyšíme se?” Ech? Proč to pořád vyzvánělo? Porouchal se mi telefon? Pomalu jsem telefon spustil a zrudl rozpaky, protože to vyzvánění se ve skutečnosti ozývalo z Alexejovy ruky. Střetl jsem se s ním očima, chtěl jsem strčit hlavu do kufru auta, jak pokořující. „Hua... to byl tvůj telefon? Ha ha...”

Fešák se na mě opovržlivě díval koutkem oka, než telefon zvedl.

„Allo... da... da... Phachara... da... pasport... mm... harasho.” Byl to hovor, co trval jenom čtyřicet dva sekund. Šedé oči se podívaly zpět po mě a přimhouřily se. „Dokumenty jsou připravené, kde máš pas?”

Dokumenty byly připravené? Neslyšel jsem špatně, že ne? „Cos to řekl?”

„Pas.”

„Je na uzbekistánské ambasádě...” Měl jsem v plánu říct jenom tohle, ale když jsem se střetl s fešákovým ostrým pohledem, chabě jsem se přiznal. „Má ho pan Saša.”

Ty šedé oči se zaleskly, rty mu cukaly nahoru, jako kdyby se zrovna stal vítězem. „Jelikož máš namířeno za ním na tu ach, tak romantickou večeři... a nechceš žádné překážky...”

Nasucho jsem polkl, jak mě teď hodlal týrat?

„Tak škoda, nedovolím ti jít... zůstaneš tady se mnou.”

„Hej, vážně se z tebe stává tyran, tohle je demokratická země a ne komunistická jako tvoje.”

„Zkus jít, jestli se odvážíš.”

Dveře od auta se zabouchly a Isakov zatáhl závěsy, co oddělovaly sedadlo řidiče od sedadel pasažérů, co byla rozmístěná naproti sobě. Pak následovala skleněná přepážka. Dveře se s klapnutím zamknuly. Moje srdce bouřlivě tlouklo.

„Hua, ty! Tohle nemůžeš dělat.”

Ten muž si sundal sako a položil ho přes sedadlo. Stáhl si kravatu a rozepnul si nejhornější knoflíček od košile. „A proč ne? Jen chráním práva tvé a mnoha jiných.”

„Jaká hloupá práva?”

„Určitě si nepřeješ skončit jako vydržovaná milenka muže, co už má rodinu, nemám pravdu, hmm? Nebo tě to nezajímá?” Ten tón, kterým mluvil, neskrýval jeho hněv.

Jak jsem to slyšel, skoro jsem spadl ze sedadla. „Hua.”

Alexej čekal, až promluvím. Mohl jsem jen bezradně kňučet. „Myslel jsem si, že on... ehmmm... má rád muže.”

„Takže jsi použil svou charakteristiku 'muže', aby sis vyjednal víza?”

Škytl jsem, ta tvoje slova! Nechat se jednou ojet mužem zadarmo stačilo. Ani nemluvě o tom, že jsem ani nedostal víza na oplátku. A teď ses rozhodl se chovat, jako že se staráš!

„Tak to vůbec není,” dohadoval jsem se.

„To doufám.”

„A co to má co dělat s tebou?”

„Říct, že to se mnou má co dělat, je pravda. Ale říct, že to se mnou nemá co dělat, je také pravda.” Byla to vyhýbavá odpověď, co mě měla vyburcovat. „Ale jelikož se to vztahuje k tobě... pak jsem do toho zapletený.”

„Podle těch slov, znamená to, že mě chráníš nebo tak něco? Jak pošetilé,” odsekl jsem, přesunul se ke dveřím od dodávky a nahlas zakřičel: „Pane Isakove, zastav auto, okamžitě vystupuju.”

Dodávka okamžitě působivě zabrzdila a spolu s tím klaply automatické zámky, jak se uvolnily. Přehodil jsem si tašku s fotoaparátem přes rameno a místo rozloučení jsem na fešáka vycenil zuby.

Alexej jenom pozvedl obočí, předstíral, že ho to překvapilo. Čím víc jsem se díval, tím jsem byl podrážděnější. Ale najednou mě vzal kolem pasu, omezil mi tělo, jak mě uvěznil v silném objetí. Teplé horké rty se mi otřely o ucho, následoval je tichý bas jeho hlasu, co byl jen tak hlasitý jako šepot.

„Kam jdeš...”

Uuu, to lechtá~ Neopovažuj se odlákat mé odhodlání. „Jdu za Sašou.”

„Máš v plánu vystoupit na dálnici?”

Trhl jsem sebou, rychle jsem se naklonil, abych se podíval skrz závěsy, mé lesklé čelo s hlasitým plesknutím narazilo do skla. Znovu bylo slyšet klapnutí automatických zámků. Zaskřípal jsem zuby. „Odcházím!”

„Skončíš jako dálniční duch, sedni si.”

Zvenku bylo slyšet dlouhé zaskřípání. Jemně jsem si přetřel čelo, abych ztišil tu bolest. Tohle byl vzácný okamžik, kdy jsem nakonec s fešákem souhlasil. Zrovna v tom okamžiku jsem se pohledem setkal s těma nádhernýma šedýma očima a v nich zářil roztomilý úsměv (ale to jsem si možná jenom představoval).

„No? Vážně hodláš vystoupit z auta?”

Vytrčil jsem ret, rychle jsem vlezl zpět dovnitř na nejvzdálenější sedadlo. S taškou s fotoaparátem v náručí jsem se opřel o sedadlo tak moc, že jsem ležel. „Jsi tyran! Vzbuď mě, až dorazíme, budu spát.”

„Nehodláš zavolat a zrušit večeři s tím fešákem z pokoje 1206?”

Svýma dvěma rukama jsem si zakryl uši, odmítl jsem poslouchat nebo odpovídat.

„To je dobře.” Ten hlas zjemněl, znělo to, jako kdyby se mu ulevilo. Koutkem oka jsem se na něj podíval. Alexej na mě pořád zíral, takže jsem rychle odvrátil tvář.

Pche...

Znovu jsem se po něm podíval, vyděsilo mě, když jsem fešákovu velkou siluetu našel tyčit se nade mnou. Vystřelil jsem do sedu, pevně sevřel svou tašku s fotoaparátem, jako kdyby mě to mohlo ochránit před intimnostmi muže s mužem.

„Proč jsi přišel blíž, jdi pryč, kšá, kšá!”

„Kdybych se vůči tobě cítil ochranitelsky, co bys dělal?”

Taška s fotoaparátem mi vypadla z rukou a já skoro vykřikl, když ji fešák bez zájmu hodil na vedlejší sedadlo. A pak tyran Alexej ukázal své rozvinuté diktátorské schopnosti tím, že na mě zaútočil polibkem, na který jsem nebyl připravený. Jeho rty byly něžné a jemné, ale spalujícně horké jako vždycky. Dech prosycený pachem cigaret, co se mi nelíbil, mě místo toho svedl a oklamal, abych se poddal, chycený v okamžiku...

…

…

Nevykládejte si to špatně, tohle ticho nebylo kvůli tomu, že jsem se ztratil v tom počínání. Spíš jsem prostě nebyl v situaci, kdy bych mohl klást odpor. Ta scéna vypadala, jako kdyby malou opičku přišpendlil vlk, co byl připravený ji rozcupovat. Mohl jsem jen rukama bezmocně tlačit proti těm širokým ramenům, co byla pevná svaly, aby se nade mnou nemohly tak prakticky sehnout.

Uu~ Nech mě býýýt. Ty fešáku, být takhle nadržený bez ohledu na čas, místo a příležitost. Dělat v autě „tohle” a „tamto”, navíc vpředu seděli dva diváci (?). Co kdyby se ti tví dva střelci příliš zabrali do sledování filmu (live) a omylem sjeli z dálnice? Naše mrtvoly by nebyly pěkné.

Fešák zdánlivě zachytil ty vlny nepřátelství, co jsem k němu vysílal, a propustil mé rty. Šedé oči mu hravě pableskovaly a zíraly na mě, jako kdyby mě chtěl celého slupnout. Hřbetem ruky si otřel ústa a pak koutky rtů vytočil do úsměvu, což znamenalo, že měl lákavou myšlenku.

„Ty!!! Zbláznil ses?”

Fešák odhodil svou kravatu pryč, než v úsměvu vycenil zuby, což značilo, že byl vítězem. „Už jsem ti to předtím řekl, ne? I když tě vyhodím a nechám tě na pokoji, nemáš dovoleno jít za někým jiným... zvlášť když jsi ochotný prodat své tělo někomu jinému... I'll teach you a lesson.” (Dám ti lekci.)

Ta moje hloupá pusa mě zase dostala do maléru!

„To jsem žertoval!!!” vybrebtal jsem, jak jsem se to snažil vysvětlit, zatímco jsem k němu vysílal lesklé, prosebné pohledy; pro případ, že by to u poroty vzbudilo soucit. „Já... ne... nemám... v plánu se s ním setkat, uuu— dej tu bradu pryč od mě, to lechtá! S nikým nemám žádné plány, jasné?!”

Alexej sebou trhl a uvolil se odtáhnout se od mé tváře na délku, co se zdála pouhé tři centimetry. „You're a big fat liar! Tak co je potom pravda?” (Ty jsi tak prolhaný).

Zvedl jsem dva prsty jako malý skaut. „Přísahám! Vážně nemám žádné plány. Měl jsem v úmyslu si potají uvařit hrnek instantních nudlí a sníst je sám. S nikým se o ně nepodělit.” Co jsem to řekl nahlas? Jak trapné.

Fešákův výraz se změnil... hej... nebo jsem... přežil jsem...

Přežil jsem...

(Nepřežil jsem...)

Zdálo se, že fešákovy oči přede mnou naznačovaly, že zapomněl na to, že mě chtěl zhltnout...

To se mi ulevilo!

Fešák se snažil potlačit svůj úsměv, ale viděl jsem, jak se mu rozzářily oči, a chtěl jsem se kvůli tomu také usmát. Ale zdržel jsem se toho, udržoval jsem své vážné chování, aby mě neobvinil ze lži.

„Je to pravda. Zrovna jsem si chtěl koupit vajíčka, zeleninu, vepřové, houby apod., jenže tys mě unesl jako první.”

Alexej konečně vybuchl smíchy, ochoten mě nechat jít. Až na to...

„Tak se vraťme do bytu společně, udělám ti něco k jídlu.”

„Umím si uvařit sám.”

Fešák se na mě podíval a znovu zakroutil hlavou. „Myslíš si, že jsem během jednoho dne letěl z Thajska do Singapuru a zpět, jen abych si mohl dát ty tvé instantní nudle diarrhea?”

„Instantní nudle co?” zeptal jsem se, to rozhodně nebylo dobré anglické slovíčko.

„Zapomeň na to.” Fešák mi okusoval úpatí krku, než mě bez potíží přitáhl k sobě na klín. „A liar like you needs to be taught some lessons too!” (Lhář jako ty taky potřebuje dostat lekci!)

Huuuuuuuuuu....

P.S.: Jakpak se asi vede P'Punovi...

pP.S.: Když jsem byl malý, můj táta mě učil... že když kvůli mně ostatní trpí, to utrpení se mi vrátí... vypadá to, že to je pravda.

PpP.S.: Když sloučím ty dva body zmíněné výše, znamená tohle, že P'Punova zadní vrátka už byla pokořena?!




Zatímco se jistý Phachara zabýval starostmi ohledně božího trestu, který se k němu valem řítil, jako kdyby měl přidělanou raketu... jeho předpověď se zdánlivě vyplňovala... alespoň jedna z nich; ačkoli to nebylo úplně přesné.

Piidddddddddddddddddd.

Drobounké srdéčko, co patřilo Punnaphobovi bylo v eufórii... ale nebylo to kvůli výstřelu jiného muže do jeho zadních vrátek... (Pozn.: Punnabhob = P'Punovo oficiální jméno)

Ten zvuk píšťalky značil konec údobí zranění, které trvalo nesnesitelných šest minut a které udržovalo diváky na okraji jejich židlí. Všech jedenáct mužů ve svém modrém klubovém úboru ozdobeném značkou jejich sponzora AIG ukázalo na obdélníkové 40-palcové obrazovce sklíčené tváře. Mezitím se skandování, co patřilo domácímu týmu, Arzenalu, hlasitě ozývalo z reproduktorů.

Pun vytáhl kapesník a otřel si jím pot, co mu vyrašil podél linie vlasů. Rapidně mrkal na skóre 2-1, Arzenal porazil Manchester United, a svižně získal další tři body.

Ačkoli prohráli jen o jeden bod, jejich šance na výhru letošní Premier League byla minimální, bylo to beznadějné. Kdo by si pomyslel, že Ryan Giggs, Gary Neville a strýček Ferguson ho takhle oddělají... namítal Pun v duchu rozzlobeně. Až se zítra uvidí s Petchem, to štěně se mu bude posmívat, že Manchester United prohrál tři zápasy za sebou a že se nedá srovnávat s Liverpoolem, co byl poslední dobou v nejlepší formě.

Kromě toho otravného štěněte tu byl Saša, co seděl se zářivým úsměvem a popíjel svůj bourbon. Pun pozoroval ten hravý záblesk v očích cizince před ním a zamračil se. „Neříkej mi, že jsi také fandil Arzenalu.”

Jeho nový společník u pití se uchechtl. „Obdivuji je, dokonce je uctívám.”

Pun najednou pocítil hněv. Po pravdě nebyl člověk, co by jednal bez rozmyslu, ale vážně nesnášel, když prohrál.

Saša se uchechtl a vyprázdnil svou sklenici bourbonu. „Stresuješ se, pane Pune, dovol mi tě utěšit další skleničkou.”

Ta přímá slova mu připomněla, že se choval jako malé dítě. Když se podíval po svém novém kamarádovi, zrovna zvedl láhev alkoholu a kroužil jí, jako kdyby ho pokoušel s tím svým širokým úsměvem. Pun si nemohl pomoct a nad jeho gestem se zasmál. „Děkuju, ale dneska musím ještě dojet domů.”

„Taxíky existují, aby se používaly.”

„Ne že bych nechtěl, ale radši bych nestřízlivěl na policejní stanici, Sašo. Ty můžeš dál pít.” Prosté přemlouvání nestačilo, Pun mu vzal láhev alkoholu a nalil Sašovi další skleničku. „Co se mě týče, já už pít nedokážu, když mě Man U takhle oklamal, cítím se příliš odrazeně.”

„Něco ti řeknu.” Hudba v baru začínala být hlasitější. Ta vysoká, rozložitá postava se k němu nahnula, aby mu něco zašeptala do ucha. Byl tak blízko, že Pun dokázal rozeznat vůni alkoholu smísenou s cigaretami, a také vůni vody po holení, co z druhého muže sálala.

„Co jsi řekl? Můžeš mluvit hlasitěji?”

Ty modré oči na něj zíraly a nepatrně se usmály. „Věděl jsi, že se přátelím s Alexem... no, tím myslím Alexem Fergusonem.”

„To žertuješ!” zakřičel Pun a doplnil to bouřlivým smíchem. „Tak mu prosím řekni, aby se přestal starat o tým a místo toho šel vychovávat svoje vnoučata.”

Člověk před ním zvedl sklenici a zakroužil jí, led uvnitř zářil jako světla v baru. Saša se uličnicky usmál. „Rozhodně mu to předám, ale Ferguson mi už řekl, že když pan Pun bude souhlasit, že si se mnou dá ještě jednu skleničku, Man U zaručeně vyhraje ligu Premier, ligu UEFA a také FA Cup.”

Pun se široce usmál, dolíčky na tvářích dřely víc než obvykle, protože se zdálo, že úsměv na jeho tváři teď byl permanentní. „Tak... na zdraví!”

Podíval se po nich barman a usmál se na Puna. „Co takhle ještě jednu? Tahle je na účet podniku.”

„Přineste to,” odpověděl Saša místo něj.
------------------------------------------------

~ Petch a Pun si jsou podobní jako vejce vejci... ani jeden neví, jak bezpečně žít. ~

~ Kapitolka byla dlouhá, takže dneska půlka a brzy ta druhá. V druhé půlce to bude horké! ~

<Předchozí>...<Následující>