CV - kapitola 8

Kapitola 8

S bouchnutím jsem zavřel dveře, kvůli svému extrémnímu šoku jsem se notně potil. Srdce mi v hrudi bušilo jako buben, jak se snažilo vylíčit, že ty nynější události nebyly jen halucinační vedlejší příznaky fešákova paralenu.

Co se to s mým životem dělo. Proč se na mě najednou vrhali lidé (muži) (a k tomu pohlední) s tak zoufalým chtíčem? Udělal jsem něco špatně? Nebo svět vykročil abnormálním směrem, když už byly všechny nádherné dobré ženy rozebrané?

Ťuk ťuk ťuk.

Celý vyděšený jsem se podíval kukátkem a zjistil jsem, že se ten vlk v rouše zlatého retrívra široce usmíval před dveřmi do mého pokoje. Co jsem měl dělat? Pokud bych otevřel tyhle dveře, vážně bych skončil s druhým manželem. „Co je, Sašo?”

„Jak ošklivé, najednou jsi mě vyhnal a zavřel dveře bez jediného slova rozloučení.” Ta usmívající se tvář vypadala, jako kdyby jí najednou narostly rohy a tesáky. Ten člověk, co se před mými dveřmi tak nevinně usmíval, zvedl dokumenty k žádosti o víza a zamával jimi. „Co sis myslel, že udělám?”

„Očekáváš, že budu předpovídat tvé počínání?”

„Jen jsem chtěl říct, že pořád nemám tvůj pas, takhle ta víza nedostaneš.”

Hua, vážně? Naštěstí jsem svou ruku zadržel včas, než stačila z reflexu otevřít dveře. „Předám ti ho zítra ráno.”

„Vstávám celkem brzy, dokážeš vstát včas?”

„Ano.”

„Šest ráno, jsi si jistý?”

„Vždycky jsem si jistý!”

„Chvástáš se, vím, že rád vstáváš v deset.”

Jak to věděl! Zachoval jsem povýšený klid. „Máš na to nějaký důkaz? Jen abys věděl, každé ráno vstávám brzy, abych dal mnichům almužnu.”

Ale Saša nebyl ochotný ustoupit, zazvonil mi telefon a kvůli tomu číslu na displeji jsem nasucho polkl. Obezřetně jsem to zvedl, celý vyděšený, že se ten vlk v rouše zlatého retrívra teleportuje pomocí zvukových vln.

„Pane Petchi, vezmi mě prosím zítra s sebou na dávání almužny,” prosil sladkým hlasem. Když jsem předtím otevřel pusu, abys mě zhltl, takhle jsi vůbec nezněl, tsk. Nakonec vybuchl smíchy. „Hahaha, you have a good sense of humor! I can't believe it!” (Hahaha, máš dobrý smysl pro humor! Nemůžu tomu uvěřit!)

„To mě bereš za pouličního komedianta?”

„Ne, jenom za blázna.” Neuspěchaně se uchechtl.

„Fajn! Jsem blázen, chceš říct ještě něco dalšího? Pokud ne, uvidíme se zítra.”

„Nehodláš zaplatit zálohu, že ti pomůžu s vízy?” Jeho tón byl hravý, na hlavě se mu znovu objevily rohy, jak se mu ocas kroutil zleva doprava.

Byl jsem nervózní. Od svého narození jsem ještě nezažil, aby se se mnou snažil flirtovat muž, teď nebyl čas, abych se rozpačitě červenal. Co mám dělat, otče, matko, Jessico nebo P'Pune, zachraňte někdo malého Petche!!!

„No tak, otevři dveře, ať si můžeme řádně promluvit.”

„P-počkej... ta tvoje slova mě trápí, Sašo, ani se tak moc dobře neznáme.” Proč jsem to řekl nahlas, zněl jsem jako hlavní hrdinka.

„Pane Petchi, jsi tak zapomnětlivý, už předtím jsem ti řekl, že jsme se setkali... na Jessičině svatbě. Přátelím se s Baumem, Jessičiným manželem.”

No jo, Saša se o tom dřív zmínil.

„Ale to, že si to nepamatuješ, není problém. Vždycky můžeme začít znovu.” Jen z jeho hlasu jsem si dokázal představit tvář vlka cenícího zuby, jak se připravoval mě celého sníst. Přesně jako ten vlk převlečený za babičku v pohádce o Červené Karkulce, co lákal vnučku, aby přišla blíž a blíž!

„Ehm...” Co budeš dělat, Petchi. Tvoje mužnost je v ohrožení. „To, co říkáš, je pravděpodobně pravda. Alexej také řekl něco takového.”

„Aha...” Ten hlas na druhém konci zněl velmi zvědavě.

„Proč aha?” Ti dva měli rozhodně nějaké tajemství.

„Neměl jsem ponětí, že ses začal sbližovat s Alexejem.” Sašův tón se změnil, jako kdyby se zrovna stalo něco zajímavého. „Zdá se, že se konečně rozhodl s tebou mluvit.”

„Rozhodl se mnou mluvit?”

Saša se uchechtl. „Je takový, chladný a lhostejný. Vůbec si toho nevšímej, pane Petchi, akorát tě z toho bude bolet hlava. Pokud se vážně něco stane... bude lepší, když mi zavoláš, vždycky si tě rád vyslechnu.”

U lidí, co nemají rádi být terčem flirtování, bylo nejlepší, aby se chovali jako trolové, to fungovalo vždycky!

„Takže mi i rád půjčíš peníze? V případě, že nebudu moct splatit měsíční splátku za byt.”

Vážně jsem se na tu otázku neměl ptát, protože se zdánlivě klonila k tomuto vlkovi / zlatému retrívrovi, co byl připravený mě celého slupnout.

„Zoufale potřebuješ peníze? Tak kolik stojí večeře s tebou, pane Petchi?”

Uuu, byl jsem v maléru.




Dvě minuty a patnáct sekund po páté ráno...

Tiše jsem otevřel dveře, jako kdybych se snažil být ohleduplný ke gekonovi, co spal na stropě. S sebou jsem měl pas zabalený v obálce na dokumenty a podstrčil jsem ho pod dveře bytu 1206 spolu s krátkým vzkazem „děkuju”, než jsem po špičkách vyrazil zpět k sobě.

Bum!!!

To prásknutí zavíraných dveří, co následovalo, bylo tak hlasité, že jsem nadskočil. Otočil jsem se, abych se podíval po zdroji toho zvuku, a spatřil jsem Alexeje, co tam zamračeně stál s malým cestovním kufrem. Spěšně jsem na něj zahlížel. Pšššt! Takhle vzbudíš toho hybrida vlka a zlatého retrívra.

„Co to má co dělat se mnou?” Ohromující pár očí na mě chladně zíral jako obvykle. „Bojíš se, že se tvému štěněti nedostane dostatek spánku? Byl v noci vzhůru a brečel kvůli noční můře?”

„Pomátl ses? Takový nesmysl,” pokáral jsem ho a rychle jsem si zakryl rukou pusu kvůli svému hlasitému hlasu.

„Když se tak staráš o ostatní, dal ses sám dohromady?” Přesunul se od dveří svého pokoje přímo přede mě, mírně si povolil kravatu. Podíval jsem se na fešáka a srdce se mi zachvělo. Proč ve všem vypadal tak dobře? Taky byl pohledný, když na sobě nic neměl. Zvláště ten elegantní a dokonalý oblek od Toma Forda... kdybych viděl cenovku, omdlel bych— hua, ne! Tím jsem myslel, jen jsem to viděl a cítil jsem se pateticky. Co z tebe udělalo takového fešáka, hmm? Je jenom pět ráno, kvůli komu se připravuješ takhle brzy ráno?

Alexej mi položil hřbet ruky na čelo, tvářil se bezvýrazně. „Horečka ti klesla, ale...” Sjel mě od hlavy až k patě.

„Pořád vypadáš celkem vyčerpaně, zajdi za doktorem.”

Tohle byla druhá věta v mém životě, kvůli které jsem měl pocit, že byl Alexej zatraceně roztomilý. Odtáhl jsem fešákovu velkou ruku. Celý rozpačitý (proč jsem byl rozpačitý?). „To se spraví samo.”

„Jsi nemocný, ale rozhodl ses špehovat před dveřmi svého souseda, vypadá to, že se symptomy zhoršují. Blázen jako ty se o sebe nedokáže postarat, zajdi za psychiatrem, předepíše ti nějaká sedativa.”

Nikdy jsem ti neměl dělat kompliment! Rád bys vykloubenou sanici způsobenou mou pěstí?

„Pokud se o mě nestaráš, tak si pospěš a jdi, zmiz mi z očí.”

Odehnal jsem ho a otočil jsem se. Se žlutým kbelíkem plným obětin v náručí jsem bez zájmu prošel kolem fešáka. Zrovna teď jsem se se situací dokázal srovnat. Pokud jsem nemohl vstoupit do jeho země, tak ať. Tak jako tak jsem měl Uzbekistán v kapse! Ačkoli jsem během toho procesu riskoval své tělo, byl tady člověk, co už mi ukradl panictví. Co je špatného na dalším manželovi—hua! To beru zpět!

Velká ruka na lokti mě přitáhla zpět. Podíval jsem se na něj úkosem. „Co?”

Fešák přede mnou podržel známou kartu, než mě s ní lehce pleskl do čela. „Nedbalost. Vezmi si s sebou svoji kartu.”

Spatřil jsem kartu a široce se zazubil, rychle jsem položil kbelík na zem, abych ten předmět přijal. „Kde jsi ji našel?”

„Zvedl ji můj bodyguard.”

„Kde?”

„Před dveřmi do tvého pokoje, ty nedbalé zbrklé děcko!” Znovu mě pleskl do čela a pak odtáhl svůj kufr a zmáčkl knoflík od výtahu. „A kam jdeš?”

Podíval jsem se na kbelík ve svém náručí a začal jsem se cítit trapně. „Já... zapomeň na to.” V tom jasně žlutém kbelíku byla kompletní sada obětin od mnišské róby po vonné tyčinky, svíčky, zápalky, mléko atd.

Ruka na mém lokti mě pevně sevřela, jeho oči si trvaly na svém.

„Já...” Zhluboka jsem se nadechl. Hua, kvůli čemu mi bylo trapně! Každý člověk měl přece svou vlastní víru! „Jdu nabídnout almužnu, abych se očistil od smůly! Od té doby, co jsem se sem nastěhoval, mám jen samé problémy s divnými lidmi jako ty. Z života mám nekonečné utrpení. Jdu do chrámu pro případ, že to pomůže a nějak se to zlepší. A ještě něco...” Naštvaně jsem na něj zíral. „Pro případ, že mi bůh udělí víza, abych se konečně zbavil psychotického zaměstnance ambasády jako ty.”

Alexej se tiše uchechtl, podržel knoflík od výtahu, abych mohl nastoupit, a pak zmáčkl knoflík G. „Dál sni, i kdybys zemřel, nikdo ti víza nedá.”

„Co, bůh je vždycky na straně poctivých lidí jako já, hej.” Pevně jsem sevřel svůj kbelík s obětinami.

„I kdyby tvůj bůh měl velvyslanecký pas, nemohl by přijet do země, pokud by neměl moje svolení. Takže si nemysli, že pomůže někomu tak zbrklému jako ty. Je lepší to s přáním nepřehánět.” Fešák si odfrkl, než s vážnou tváří zmáčkl tlačítko STOP. „Když už jsme u toho, chtěl ten pohledný zlatý retrívr něco na oplátku za ta uzbecká víza?”

„Ha—Jak jsi to zjistil!”

Zakřičel jsem ve výtahu nahlas, než jsem si rukou zakryl pusu. Ale už bylo příliš pozdě. Alexejovy šedé oči na mě intenzivně zíraly, rukou hlasitě udeřil do stěny výtahu. Atmosféra okamžitě potemněla.

„Přivoláváš na sebe problémy, Petchi. Dám ti jednu radu, drž se od toho chlápka dál, to chceš, aby tě zhltl?”

„Ale no tak, nehodlá mě sníst,” dohadoval jsem se. „A proč jsi ten výtah zastavil?”

„Co? Máš s tím problém?”

„Překážíš mi.”

„Vím, co ten chlápek udělá, když se mu nabídneš.”

Tohle šlo totálně mimo téma! Namítal jsem v duchu. „Vážně jsi zbožný, takhle mi bránit v předání almužny. Tak už dost, takhle ty mnichy nestihnu.”

Představte si, jak divně by to vypadalo, kdyby teď někdo výtah přivolal. Spatřit pohledného vlka, jak se snaží zastrašit nevinného muže s jasnýma očima a čistým srdcem, co s sebou měl kbelík s obětinami. Využil jsem této příležitosti, odstrčil jsem fešákovu ruku a hlasitě jsem pleskl do tlačítka STOP a přikázal tak výtahu, aby se dal zase do pohybu. „Klíďo píďo.”

Alexej na mě intenzivně zíral, než vycenil zuby... znovu udeřil do panelu s tlačítky, až to najednou přestalo fungovat (jako kdyby to bylo zmatené) a sehnul se blíž ke mně. Nosy jsme se téměř dotýkali. Z jeho teplého dechu jsem cítil mdlý pach cigaret. „Nenech mě nikdy zjistit, že děláš se Sašou „tohle a tamto”... rozuměl jsi?”

Notně jsem se potil, pevně jsem objímal kbelík s obětinami a doufal jsem, že mi Buddhova milost nějak dokáže pomoct. „Ehm... a... proč? Pokud mi Saša koupí třeba krabičku bonbonů, nemůžu mu to oplatit plechovkou Pepsi? Není třeba být tak úzkoprsý, je to přece jenom tvůj kamarád.”

„To proto, že už jsem se rozhodl, že jsi můj, a vypořádám se s tebou, jak budu chtít.”

Zničehonic jsem dostal psí obojek se známkou, tato známka v podobě uzurpování důvěrného polibku bez nejmenšího varování na mé straně.

Nebylo to tak, že jsem se chtěl chovat slabě, ale víte, jak snadno se dá mužské tělo po ránu „vydráždit”? Jen po tom letmém dotyku mi krev v žilách začala agresivně pumpovat, to bylo trapné.

...Bylo to trapné, nechtěl jsem si to přiznat, ale začínal jsem reagovat na ten vášnivý polibek, co ode mě ten druhý muž tak rád uzurpoval. Ale abych nepřišel o vědomí, použil jsem kbelík s obětinami jako štít a bránil se před dalšími fešákovými výpady.

„Hraješ si na nedostupného, abys svoje tělo ušetřil pro Sašu? Začínáš mě štvát, Petchi.”

„Já... nesmysl, špatně sis to vyložil.”

Ale dveře výtahu se najednou otevřely a on trhl mým tělem (spolu s kbelíkem obětin) s sebou a nedal mi šanci nabýt rovnováhu. Odtáhl mě přímo na parkoviště, otevřel dveře nacpal mě na zadní sedadlo, než se usadil vedle mě.

„Jeď!”

Motor nastartoval a zahučel, když jsem spatřil dva muže v černých oblecích, co okupovali přední sedadla, jako v nějakém mafiánském snímku, byl jsem zmatený jako kuře s vypíchnutým okem.

„Kam mě to vezeš, hned mě pusť!”

„SHUT UP!” vyštěkl hlas vpředu nahlas, spolu s hladkou černou hlavní pistole namířenou mě doprostřed čela. Omráčilo mě to a potil jsem se jako prolomená hráz.

„D-don't shoot me! Am just kidding— Že jo? Alexeji?” (Nestřílej! Jen jsem žertoval!) Huuhuu, dej tu zbraň pryyyč. Možná jsem měl tvrdou lebku, ale nemusíš mi pomáhat v ní dělat díru.

Alexej zvedl ruku a muž pistoli sklonil. S obavami jsem polkl... to bylo šokující.

„Chceš jít do chrámu, takže tě vezu do chrámu.” Ten člověk, co mi tak odpověděl, se tvářil chladně. „Copak ses nechtěl očistit od neštěstí? Tohle je moje pomoc.”

„Být s tebou nedělá nic než neštěstí.” Protočil jsem na něj oči. Nemohl jsem si pomoct a v duchu jsem si pomyslel, že mě vzal zorganizovat si vlastní pohřeb.

„Jestli na tebe padne neštěstí nebo ne, není můj problém.” Alexej se zahákl a potáhl za límec mé košile, špičkou nosu se otřel o mé ucho, jeho nepatrný dech mě polechtal na kůži. „Ale to, že tě nechám na pokoji, neznamená, že můžeš jít za někým jiným, ty malá opice.”

Malá opice! Ten můj nový alias mě šokoval. Co to kruci. Možná nejsem trendy pohledný muž jako P'Pun, ale nebyl jsem ani ošklivý. Najednou mi říct „malá opice” bylo příliš.

„Kdo je podle tebe malá opice?”

„Jsi zbrklý jako malá opice.”

„Cože!”

„Zbrklý.”

„Ty!!!”

„Zapomnětlivý.”

„Neopovažuje se!!!”

„Pateticky příšerný v angličtině.”

Graaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa!

Bylo to v této chvíli, kdy jsem ho chtěl skutečně vyzvat na souboj v boxu, abych mohl zničit tu jeho pohlednou tvář. Ale jakmile jsem zvedl pěsti, ten samý strážce vytáhl svou zbraň. Moudře jsem uvážil, že nebudu ohrožovat svůj život ani jedinou kulkou...

„Ale něco na tobě není tak špatné...” To jeho poslední slovo přišlo s hravým úsměvem.

Auto silně zabrzdilo a dveře se odemkly. Fešák si zapálil cigaretu, zatímco strážce s pistolí vystoupil z auta. Otevřel dveře na mojí straně a popadl kbelík s obětinami a také mé tělo.

„Musím se o něco postarat a ještě nemám ponětí, kdy se vrátím. Mezitím na tebe dohlédne Isakov, pro případ, že se nějaký ořech rozhodne si tě označkovat. Přísahám, že jim podřežu krky... a ty je radši taky nechoď svádět, dávej si pozor na blechy.”

Nedostal jsem ani příležitost říct něco na rozloučenou... jen jsem zmateně zamrkal na Isakova, toho krvežíznivého střelce, a zíral na zadek luxusního Jaguára s SPZetkou velvyslanectví... nevěděl jsem, kam fešák tak spěchal, bylo jenom pět třicet ráno.

Isakov byl skoro dva metry vysoký a musel na mě shlížet. Uložil pistoli zpět do svého saka a když se střetl s mýma ustaranýma očima, odkašlal si. „What's wrong?” (Co je?)

Nemohl jsem tomu uvěřit, co si ten fešák myslel? Nebo tohle byl jeho způsob, jak odpálkovat Sašu? Vyřešit problém tím, že tu nechal střelce. Tohle byl po čertech způsob, jak řešit problémy! Pokud mě máš vážně rád, tak požádej o ruku mé rodiče, nenechávej tady takhle střelce. Děsím se, že půjdu do nebe jako první. A navíc tenhle chlápek vypadal v porovnání s někým normálním (?) jako já obzvláště divně.

Ale důležitější bylo, Alexej se o mě staral? To je ale legrační vtip. Mnohem uvěřitelnější by bylo tvrdit, že jsi víc sexy než Zac Efron, víš.

To je ale ďábel! Obrovský Isakov si sundal brýle. Byl to střelec, a přesto nosil sluneční brýle značky ALDO. Byly stejně drahé jako čočky do mého fotoaparátu. Oči měl zelené a úzké, tvář přísnou a pod jedním okem jizvu. Zdálo se, že byl vážně tělesný strážce.

„What's wrong Phachara? The monk is coming.” (Co se děje, Phacharo? Jde mnich.) Koutkem oka koukl na postaršího mnicha, co pomalu prošel kolem s baculatým chlapcem z chrámu.

Ehmm... ehmm, myslím, že jsem přišel na něco mnohem důležitějšího, než že tenhle chlápek vypadal jako podřízený mafii.

„Can you speak Thai?” (Mluvíš thajsky?)

„Very little.” (Velmi málo.) Doprovodil to gestem a stiskl palec a ukazovák k sobě.

Tohle bylo zlé, moje angličtina byla také celkem rozpačitá.

„But I am not good at English.” (Ale mě angličtina nejde.)

„Je na houby. Nedá se nic dělat.”

„Hua.” Vydal jsem ze sebe pronikavý zvuk. „Copak jsi neřekl, že mluvíš jenom málo?”

„To bylo předtím, než jsem si tady našel ženu.”

„Kde je teď tvoje žena?”

„Je tady v chrámu.”

„Stala se mniškou?”

„Ne, měla aférku, a tak jsem jí daroval pár kulek, teď se přátelí s hrobníkem.”

Jak jsem to slyšel, zježily se mi všechny vlasy na hlavě... Alexej poslal vraha, aby na mě dohlížel?




Postarší mnich, co čekal, až mu předám svou obětinu, se na mě komplikovaně díval. Navázal jsem s ním oční kontakt a snažil jsem se mu dělit, že jsem byl stejně nesvůj jako on. Postarší muž se na mě usmál. Já se usmál na oplátku. On pak nahlas polkl. „Synu...”

„Ano, otče?”

Postarší muž si postrčil své brýle na čtení a zašeptal: „Ehmm... synu, přišel jsi akorát nabídnout obětinu, vážně potřebuješ střelce, co by tě chránil?”

„To není tak, jak si myslíte, otče, nemám ponětí, kdo ten chlápek je.” Snažil jsem se chovat vyrovnaně, řekl jsem to bezostyšně, i když Izakov stál nedaleko jako Stonehenge.

Postarší mnich přikývl. „Takže... ale ne... kdybys mi to neřekl, nepoznal bych to, jsi syn někoho vlivného, že? Během kampaně ve volebním období jsem tě tu neviděl. Lidé, co mají v plánu dělat volební kampaň, se vždycky jdou představit nejdřív mě.”

Hua, tenhle mnich byl politický indosent?

„Dobře, teď třikrát zopakuj svou modlitbu,” řekl postarší mnich.

Poškrábal jsem se ve vlasech. „Ehmm, otče... já... neznám modlitbu... nejsem Buddhista.”

„Jé! Tak proč jsi přišel nabídnout obětinu?” Postarší mnich začínal být naštvaný.

Zvedl jsem ruce nad hlavu a pevně jsem zavřel oči. „Já nevím, ale kamarád mi doporučil, abych šel nabídnout obětinu, abych se zbavil svého neštěstí, a tak jsem přišel. Jako... je to jako lék na akné, otče, pokud to funguje, chceš tu informaci předat někomu dalšímu.”

Postarší mnich máchl svou holí do středu mé hlavy. Jemně jsem si to místo třel, abych zmírnil bolest. „Otče~”

„Fajn, opakuj po mě... namo tassa... ehmm.”

„Namo tassa... ehmm... amen.”

Plesk!

„Ještě jsem neskončil. Vezmi si zpět svou obětinu a použij tu mnišskou róbu uvnitř jako ručník, jasné?”

Ne~ otče~ Nejdřív mi pomooooz.

(Pozn.: Otče je prozatimní oslovení. Absolutně chápu, že to v této situaci nejde, ale jak se oslovuje takový mnich ??? )




Čtyři hodiny a padesát pět minut odpoledne...

Dnešní fotografická práce skončila dobře navzdory slunci, co žhnulo, jako kdyby bylo uprostřed pouště, a lokaci, co byla stejně daleko jako Bangkok od Songkhly. Ke konci už jsem se téměř plazil do auta. Proč ty absolventky měly tak velkou výdrž, ať už svítilo slunce nebo pršelo, dokázaly pózovat tři až čtyři dny v kuse. A přesto když přišlo na vzdělání, pár kapek deště, trochu slunce nebo o 2 mm sešlapané podpatky byl dostatečný důvod, aby nevylezly z domu a nešly na hodinu. Slíbil jsem si, že už nikdy nepřijmu fotografování na univerzitě Mahindol. Pokud si mě někdo najme, bude muset poskytnout bonusové dvě lahvičky opalovacího krému SPF 250PA+++. Takhle řečeno... jsem si akorát stěžoval. Když jsem se podíval na částku na šeku, mé vyčerpání se okamžitě rozplynulo.

Bylo slyšet tiché zahoukání a když jsem se podíval po zdroji toho zvuku, musel jsem se rozesmát. Isakov mi věnoval hrozivý pohled. „Nasedni si, pane Petchi.”

„Bude lepší, když mě necháš řídit.”

„Usneš za volantem.”

„Jsem rád, že se staráš.”

„Promiň, ale můj život má větší cenu než tvůj.”

Máš stejně nevymáchanou pusu jako tvůj šéf, bručel jsem v duchu.

„Dobrá, jak chceš, v osm mám schůzku v interní kanceláři, pak si půjdu koupit něco do domácnosti do CentralWorldu a než pojedu domů, navečeřím se v okolí Lang Suanu."

RRR...RRR

Ozvalo se zvonění mého otravného mobilu a přerušilo mě. Když jsem viděl jméno volajícího na displeji, sliny se mi zasekly v hrdle a nedokázal jsem je ani polknout, ani vyplivnout.

Střelec Isakov se po mě podíval, spatřil jméno volajícího a usmál se koutkem úst. Zvedl jsem to s pocitem starostí a strachu, nevěděl jsem, co si ten vysoký obr vedle mě myslel. „Haló, tady Petch.”

„Dear, your visa has been granted. Would you mind coming to the Uzbekistan Embassy and having dinner with me?” (Zlato, dostal jsi víza. Nevadilo by ti zajít na uzbeckou ambasádu a dát si se mnou večeři?)

„Uh... but, but, but Sasha, today I haf meeting.” (Uch... ale, ale, ale Sašo, já mán dneska schůzku.)

„Nevermind, I can wait, as long as you say YES to this special night.” (To nevadí, počkám, hlavně že na tuto zvláštní noc řekneš ANO.)

Zdálo se, že se Isakov kvůli té lacinosti skoro pozvracel.

„Ale...” Vždycky jsem byl pro jídlo zdarma, ale bál jsem se, že teď bych to byl já, koho by snědli!

„Do I have to devote anything else in order to have a good time with you? Nebuď ošklivý, pane Petchi, prosím, prokaž mi tu čest tě jednou pozvat na večeři.” (Musím obětovat ještě něco dalšího, abych se s tebou pobavil?)

Skoro jsem se pozvracel a Isakov popadl tygří mast a zhluboka se jí nadechl.

Saša se na druhém konci zasmál.

„Předtím jsem se ptal, kolik stojí večeře s tebou... Nejsem proti tomu, abych za tebe zaplatil, pane Petchi.”




„Takový hloupý romantik,” klek Isakov, zatímco sešlápl plyn a snažil se projet semafor, než se ukázala červená. Spěšně jsem se pevně přitiskl ke svému bezpečnostnímu pásu, rty se mi chvěly při pohledu na tu rychlost, co ukazoval tachometr. „Tohle rozhodně nahlásím panu Alexandrovi, neboj se.”

„Proč by ten feš— hua... tím myslím Alexej chtěl o tomhle vědět? Tohle je můj problém.”

Isakov na mě přimhouřil své intenzivní zelené oči.

„Proč to potřebuje vědět, není tvoje věc, ale pokud zjistí, že dneska večer nečekáš u sebe doma... možná budeš spolu s mojí bejvalou dohlížet na hřbitov, kdo ví?”

„Tvůj šéf!” Naschvál jsem použil přísný hlas. „Je státní pracovník nebo mafie, co z toho?!”

„Oboje.” Isakov bez zájmu pokrčil rameny. „Záleží na situaci.”

Byl jsem v šoku... byl jako thajský politik!

„Nechceš se dostat do křížku s mým šéfem, vlastně se s ním nechce do křížku dostat nikdo.” Tělesný strážce to rozvedl: „Zdá se, že to musím Sašovi říct jednou provždy.”

„Co mu říct, pane Isakove? Hele, ze všeho, co jsi řekl, nejdřív pochop, že nejsem vydržovaná manželka tvého šéfa, jaký má smysl se mi snažit takhle překážet.”

Isakov neodpověděl, kvůli čemuž jsem se začal cítit vyčerpaně, že jsem se rozčiloval sám za sebe. Takže jsem se vzdal tím, že jsem se s nasupenou tváří opřel o polstrované sedadlo, než jsem se usmál, když jsem na displeji svého telefonu viděl probliknout P'Punovo jméno.

„Co je, seniore?” P'Pun byl dneska jediný člověk, kvůli kterému stálo za to žít.

„Petchi, všichni na tebe čekají v zasedačce, kam jsi zmizel? Neříkej mi, že pořád spíš u sebe doma.”

„Ne, ne, ne, ne, ne.” Rychle jsem se nervózně rozhlédl na obě strany. „Už jsem skoro tam, už jenom dva semafory.”

„Tak začneme bez tebe. Ach, jen tak mimochodem, mohl bys mi ještě jednou dát telefon pana Saši? Chci ho pozvat na jídlo jako poděkování za posledně.”

P'Pune.

P'Puneeee.

P'Puneeeeeeeeeeeee.

Pleskl jsem se do kolene. Isakov se na mě obezřetně podíval, zatímco já jsem se smál, spokojený sám se sebou... huhuhuhu.

Vypadá to, že dneska uniknu smrti, jej!!!
------------------------------------------------

~ Petchi, ach Petchi, zaplétat se s takhle nebezpečnými lidmi a ještě jim odmlouvat! ~

<Předchozí>...<Následující>