CV - kapitola 7

Kapitola 7

Po výprasku od fešáka – mé drobné srdéčko pošlapané na podlaze výslechové místnosti – jsem své vyčerpané tělo odtáhl na univerzitu Mahidol a setkal jsem se s klientkou, co chtěla nafotit svou cvičnou maturitu. A přesto jsem se setkal s nemilosrdným sluncem a deštěm. Na konci práce jsem už byl jen stěží naživu a byl jsem na prahu zhroucení na krajnici silnice Puthamonthol. Ale ta poslední věc, co kotvila mé vědomí v těle, byl P'Punův slib, dnešní večeře zdarma. Doplnilo mi to dost energie, abych z kampusu dojel do Rajadamnernu.

„Ach, ty ubohé štěňátko.” P'Pun si nalil pivo do vlastní sklínky a vesele se přitom smál. Druhou rukou mi spokojeně cuchal vlasy, jak si přivolal číšníka. „Hej! Dvě lahve piva Singha.”

„Tři lahve! Hua!!! Vlastně ne, odvolej to pivo, dejte nám místo toho minerální vodu!”

P'Pun se na mě šokovaně podíval. „Co tě posedl duch, Petchi?!”

„Copak jsi nesouhlasil, že kvůli buddhistickému půstu se mnou přestaneš pít?” připomněl jsem mu náš slib.

„Kdy jsem to řekl?”

Alzheimer vážně pracoval pro dobro některých lidí. Strávil jsem celé tři minuty, abych mu ten příběh převyprávěl, než jsem hrdě zakončil: „A kvůli těmto 348 důvodům a také vlastnímu slovu to znamená... číšníku! Dejte nám dvě lahve minerální vody.”

„Budete chtít thajskou minerální vodu nebo importovanou, pane?”

„To je jedno, hlavně když nebude z kohoutku.”

P'Pun si pro sebe zaklel, ale otevřeně neprotestoval a nacpal si do své zakaboněné tváře hrst smažených fazolí. „Dneska to jsou samé problémy. A ty nejsi výjimka, nutit mě dělat ti společnost u minerální vody. Nemůžeme s tím zákazem pití začít zítra? Co kdybychom to přesunuli o den později?”

Zíral jsem na jeho tvář a nevěděl jsem, jak mu to mám vyvrátit. Ale když jsem zůstal zticha celé dvě minuty, P'Pun se vzdal a vyvěsil bílou vlajku.

„Dobrá, dobrá. Fajn. Přestaň trucovat. Trucující muži nejsou pěkní, Petchi.”

Ani v nejmenším jsem netrucoval, ale můj senior si to už tak vyložil, a tak jsem se rozhodl mu to nevyvracet. P'Pun se začal tvářit vystresovaně, sundal si brýle a složil je, aby se mu nehoupaly z kapsy u košile. „Hej, jen kvůli tomu jsi na mě naštvaný?”

„Nesmysl.” Předstíral jsem, že mluvím nespokojeně.

„Jsi jako holka, taková tvrdohlavost.”

Zahlížel jsem na P'Puna a trhl jsem tváří stranou, jako by mě to nedojalo; tohle bylo to nejsnobštější a nejmalichernější hraní, co jsem zvládl. „To nic, jen mám hlad.”

P'Puna to na dvě sekundy omráčilo, než se zase postupně začal usmívat a výraz v jeho tváři povolil. P'Pun mi spěšně podal menu, povídal o tomhle a o tamtom, zatímco si zároveň rozepínal knoflíček u košile, aby mu na tělo mohl proudit chladný vzduch. Který muž byl tak pohledný, že každý jeho počin lahodil oku? Můj ty světě, proč mi rodiče k 20. narozeninám nenašetřili na plastickou operaci jako u těch náctiletých v Koreji? Vybral jsem si pár P'Punových oblíbených jídel, abych se podělil jako výraz mé omluvy; když jsem teď o tom přemýšlel, vážně jsme připomínali boháče a jeho milenku.

P'Pun přikývl, aniž by něco řekl, byl příliš zaneprázdněný montováním čočky na svůj fotoaparát. Když jsem viděl tuhle jeho zbrusu novou čočku, začal jsem slintat mnohem intenzivněji, než když mi pod nos rozložili horké jídlo.

„To je nové čočka?”

P'Pun hravě zahýbal obočím. „Je úplně nová, koupil jsem si ji na oslavu, že jsem zase nezadaný.”

„Stejně dobře bys mohl kvůli oslavě uzavřít celou ulici, když z toho máš takovou radost,” poznamenal jsem sarkasticky, ale pak jsem si najednou vzpomněl: „Ach, podařilo se ti setkat s premiérem přes to číslo pana Saši, co jsem ti dal?”

Znovu nezadaný muž vyklenul obočí. „Jo, zrovna jsem ti o tom chtěl říct.”

Bylo to tak, že P'Pun spěchal na další místo, kde se měl premiér dle jeho zdrojů objevit. Ale jakmile se dostal do výtahu, náhodou se stalo, že se zasekl v půlce budovy. A tak tam byl, zaseknutý ve výtahu vedle pohledného cizince, který měl zdánlivě také naspěch.

„Hua, to jako vážně? V hotelovém výtahu?”

„Jo, byl jsem v šoku a víš, jak jsem klaustrofobický.”

P'Pun pokračoval ve své historce. Ve výtahu bylo vážně vedro a bylo tam málo vzduchu. Když cizinec viděl, že P'Pun kvůli tomu uzavřenému prostoru nevypadal tak dobře, nabídl se, že ho bude ovívat dokumenty, co měl v ruce. Kdyby nebylo toho cizince, bylo by po P'Punovi, neboť trvalo skoro půl hodinu, než se dveře výtahu zase otevřely.

Když se P'Punovi povedlo dostat z výtahu, spěšně zavolal na to číslo, co ode mě dostal. Ale dopadlo to tak, že majitel toho čísla byl ten samý cizinec, co se s ním zasekl ve výtahu. Když jim to došlo, nemohli si pomoct a zasmáli se nad tou náhodou. Nakonec se P'Punovi dokonce poštěstilo přeskočit celou frontu a udělat s premiérem rozhovor jako první.

„Od chvíle, co jsem se narodil, jsem v životě nikdy nepotkal tak laskavého cizince,” vysvětlil P'Pun vesele. „S takovými lidmi na Zemi se zdá, že stojí za to žít. Takže jak přesně ses s tímhle chlápkem seznámil?”

Když jsem to slyšel, žárlil jsem. Kéž by se taková scéna stala i mě.

„Bydlí v bytě vedle mě, číslo 1206.”

„Bydlíte ve stejném domě?”

„Jo. Ach, jídlo je tady, pojďme jíst.” Na našem stole byly následující chody: křupavé vepřové s pálivým salátem, kyselé kari, smažený hadohlavec, česnekové krevety a ananasová smažená rýže vařená v hliněném hrnci. Vydávalo to výbornou vůni, co mi podnítila kručení v žaludku. Ale stejně jsem si nemohl pomoct a porovnal jsem ty mé dva sousedy.

„Vážně je laskavý. Když ho porovnám s Alexejem, všechno je na něm dobré.”

„Hm? Kdo je ten Alexej?” P'Pun se zatvářil složitě, zatímco mi na talíř vykládal horu jídla. „Pojď, dej si ještě, ať trochu vyrosteš.”

„To je ten hrozivý chlápek, kterému jsi rozbil dveře od bytu.”

P'Pun se zatvářil rozpačitě, kvůli tomu jsem se cítil provinile, že jsem to téma nadnesl. „Uch... seniore... já...”

„Kolik za opravu? Je to přes padesát tisíc bahtů?”

Zvedl jsem dva roztřesené prsty jako potvrzení, že to bylo kolem dvaceti tisíc bahtů.

„Účtuje ten mafiózo nějakou další dodatečnou škodu?”

Škytl jsem. „No... ne. Jenom dvacet čtyři tisíc.”

„Hua, žádné další poplatky? Zajímavé. To znamená, že dokonce i thajská policie dokáže vymáhat peníze lépe než mafie.”

Logika za tímto prohlášením byla mylná, ale podivně jsem zjistil, že souhlasím.

„Každopádně pokud je to takhle, ulevilo se mi. Vyřiď mu, že za to přijmu plnou zodpovědnost. Svěřím ty peníze tobě, dobře, Petchi? Vážně nechci vidět tvář toho chlápka.”

„Říkáš to, jako kdybych ho já chtěl vidět.” I když jsem se tvářil rozmrzele, vesele jsem žvýkal jídlo ve svých dvou naditých tvářích. „Udělej to sám, P'Pune, ten chlápek se mnou nebude mluvit, mluví jenom s pohlednými lidmi.” S vážnou tváří jsem nadnesl tento hloupý důvod. Naivní P'Pun mi na to přirozeně skočil.

P'Pun se zamračil. „Co tím myslíš?”

„Přesně to, co jsem řekl.” (Ačkoli to nebyla pravda.)

„Ale no tak, dokonce ti dám tři tisíce bahtů za doručení.”

„Hua. Mě si za peníze nekoupíš.”

„Místo toho mě pozveš na tohle jídlo. Objednám si něco drahého jako kraba z Aljašky.”

„Cože? To je jasné porušení našeho slibu.”

P'Pun podrážděně zakroutil hlavou. „Mám z tebe pocit, jako kdybych vychovával dvě batolata, co mluví naprosté nesmysly. Později půjdu vybrat peníze a zbytek nechám na tobě, Petchi.”

„Hoj... P'Pune,” protestoval jsem chabě. Tohle bylo, jako bez obalu kopnout prase (mě) psovi (fešákovi) do chřtánu.

Závěrem, i když jsem měl bříško kulaté a plné, vláčel jsem své ztěžklé srdce – jako by ho stahovala ocel – zpět do kondominia. P'Pun mi do ruky vecpal dvacet pět tisíc bahtů, zatímco nadhodil nabídku, že když to doručím rychle, budu si moct půjčit jeho zbrusu novou čočku.

Za peníze si Petche nekoupíte, ale za čočku... to jo.

Tohle byla vážně nabídka, kterou jsem nemohl odmítnout... bůh mě zatrať.




Sám se sebou jsem celkem dlouho debatoval, než jsem se rozhodl zaklepat na dveře bytu 1202 patřící nikomu jinému než mému úhlavnímu nepříteli Alexejovi (tento titul jsem mu dal já). Člověk, co otevřel dveře, byl hrozivě vyhlížející svalnatý muž, kterého jsem později znal jako Isakova.

„Co chceš.”

„Musím o něčem mluvit a Alexejem.”

„Je pozdě.”

Říkáš mi, že je pozdě? Copak tenhle marnivý muž vyžaduje spánek pro krásu? Pokud ano, vysvětli mi tu cigaretu, co máš v ruce.

Zezadu se ozval zvuk a dveře se rozevřely víc. Zaváhal jsem, ale když jsem za dveřmi viděl stát fešáka s holou hrudí, jak dával na odiv svou propracovanou figuru a ohromující set svalů, kvůli kterým jsem bezděky zíral, podnítilo to můj zájem.

„Ach, to jsi ty. Pojď dál.”

„To je upřímné pozvání?” Moje pusa vyrazila napřed.

Alexej se na mě podíval úkosem. „Zavři za sebou dveře.”

Následoval jsem ho dovnitř. Stačil jeden krok za veřeje dveří a měl jsem pocit, že mě to přemístilo do jiného světa. Bylo to jako moje zkušenost, když jsem poprvé navštívil dům bohatého člověka, když jsem pracoval u společenské rubriky. Ačkoli jsme bydleli ve stejné budově, jeho byt byl nádherně zařízený a bez jediného smítka prachu.

Alexejova místnost byla dvakrát tak větší než moje. Také měla výhodu toho, že to byla rohová místnost, takže nabízela široký výhled na město. Nábytku tu bylo málo a buď v námořní modré, šedé nebo černé. Podél stěn byly dřevěné řezby, které se neměly hodit k evropskému koženému nábytku, ale podivně spolu ladily. Celkově to proměnilo dojem z majitele této místnosti z hrubého mafióza na Rusa s klasickým stylem.

„Na co se díváš?”

Tón jeho hlasu byl přísný, nevěděl jsem, jestli to bylo kvůli hněvu nebo to byl prostě jeho přirozený stav. Nedokázal jsem moc dobře přečíst jeho emoce, takže jsem místo toho vystrčil dolní ret a odmítl odpovědět. Také jsem odmítl pivo, co mi podal.

„Nepiju, ne díky.”

Alexej mi přitáhl polstrovanou židli, zatímco on sám si sedl na pohovku, na které leželo několik knih. Vypadalo to, že jsem ho vyrušil při čtení.

„Spravili ty dveře?” Rozhodl jsem se nadnést nejdřív tohle. Alexej přikývl a vyprázdnil zbytek lahve od piva. Seděl jsem tam se ztuhlým tělem, ani v nejmenším jsem sebou nevrtěl, neboť jsem měl pocit, že byl v sázce můj život. Obzvláště to tetování na zádech, stačil jeden pohled a bál jsem se, že je možná vážně od mafie.

Alexej si pravděpodobně všiml toho strachu v mých očích, takže otevřel skříň a našel si triko s kulatým výstřihem na převlečení. „Můžeš se teď přestat tak tvářit?”

Přikývl jsem, byl jsem schopen trochu lépe dýchat a pak jsem si vzpomněl na účel mé návštěvy.

„Ehm... můj kamarád ti chtěl říct, že se omlouvá a že tohle jsou peníze na opravu dveří. Momentálně nemá čas, ale slíbil, že se později přijde osobně omluvit.” Tu poslední větu P'Pun vlastně neřekl, to jsem si akorát vymyslel.

Fešák na mě zíral, v jeho očích se neodrážela ani radost, ani hněv. Ukázal na vzdálenou luxusní 44 palcovou plasmovou televizi. „Účet je tam, můžeš tam stejně dobře zajít a zaplatit to.”

Následoval jsem jeho ruku a přešel k účtu, abych si ho vzal. V duchu jsem přemýšlel, jestli tomuhle chlápkovi scházelo i to málo laskavosti, že se nemohl zvednout a donést mi ho. Ale očima jsem se zarazil na rámečku, co byl skrytý, jako kdyby ho někdo záměrně položil za televizi tak, aby si ho nikdo nevšiml. Na první pohled jsem poznal, že to byla fotka z Jessičiny svatby, ale nebyl jsem si úplně jistý. Natáhl jsem se, abych ten rámeček vzal a řádně ho postavil, ale pokáral mě hlasitým výkřikem, že jsem se tváří překvapeně otočil na majitele pokoje.

Zdálo se, že to překvapilo i samotného Alexeje, a spěšně mě odvedl od televize.

„To nic.”

„...” Co to s tebou je a proč jsi na mě musel křičet?

„Tak nenechavé ruce.” Tohle pokárání bylo podivně roztomilé. Podíval se na mě a stáhl obočí. „Co jsi dělal? Proč jsi rozpálený?”

Naklonil jsem hlavu, rukou jsem se dotkl čela, abych si zkontroloval teplotu, než mi Alexej položil své velké ruce na úpatí krku a na paži.

„No tak, nehýbej se. Nezlomím ti ruku— Jsi nemocný, jsi vážně vařící.”

„No jo, je vážně horko.” Jakmile to nadnesl, cítil jsem se lehce, slabě a mírnou závrať. Ale Alexej mi byl až příliš blízko, myslím, že bych dřív omdlel kvůli jeho pohlednému vzezření. Takže jsem ustoupil a ztuhl, čekal jsem, co se stane dál.

Podivně se na mě díval, ale zároveň to bylo roztomilé, když tenhle velký, ohromně pohledný muž s tetováním po celých zádech šel hledat ve své komodě teploměr – na jedno použití – a strčil mi ho do úst. Zaklepal teploměrem a zamumlal: „38.8 degrees. Tonight, you'd better stay here.” (38.8. Dneska radši zůstaň tady.)

Hm, vážně jsem měl vysokou horečku.

Pak mi našel nějaký ten paralen a malou lahev minerální vody. Když viděl, že jsem si vzal lék, vzal sáček ledu, co se chladil v mrazáku, a než mi ho předal, zabalil ho do malého kousku látky. „Bude lepší, když dneska zůstaneš tady. Máš velmi vysokou horečku, není dobré být sám.”

Navzdory tomu, že mi dneska odpoledne spílal, jeho nálada se teď otočila o 180°. Ta věta před chvílí bylo to nejlaskavější, co mi kdy řekl. Jak jsem to slyšel, chtěl jsem tu zůstat, jak navrhoval, ale můj pokoj byl hned vedle. Bylo lepší ho neotravovat.

„Není třeba. Tak já půjdu zaplatit za tu opravu dveří.” Zamával jsem tím zeleným papírkem, svým způsobem se mi ulevilo, že se s Alexejem nebudu muset dohadovat.

„Are you sure?” (Jsi si jistý?)

Jo, nehodlám se rozmazlovat přespáním s pohledným mužem.

„Well...” Zdálo se, že se fešák zdráhal. „Get well soon.” (No... ať je ti brzy dobře).

Kdyby Alexej nebyl člověk, kterého zavřeli a on se dostal ven na aukci, co mě zhltl a pak mě odhodil, pustil mě a převrátil mi svět vzhůru nohama... Dvakrát nebo třikrát bych ho políbil jako odměnu za tu nečekanou roztomilost.




Ale ne, kam se poděla moje karta...

Když jsem zjistil, že moje karta od dveří není na svém obvyklém místě, úplně jsem zapomněl na svou horečku. Prohledal jsem si všechny kapsy, každý záhyb a vrásku (kromě spodního prádla), a přesto jsem ji nenašel. To štěstí, co jsem před chviličkou nabyl, znovu zapadlo do hluboké, temné díry.

Nebo jsem ji nechal u něj v pokoji... to bylo velmi pravděpodobné. Ale zaklepat na dveře toho fešáka a dožadovat se mé karty... ukousne mi ruku?

„Pane Petchi, pane Petchi... nevypadáš moc dobře... děje se něco?”

Za mnou se ozvala staromódní thajština. Trhl jsem sebou, než jsem se musel usmát na Sašu, co zářil jako sluníčko, a celé to završovala ta zlatá jiskřící aura, kvůli které se mi rozostřil zrak. V hlavě se mi ozývala slova „zlatý retrívr”; vypadalo to, jako kdyby mě Alexej zhypnotizoval. Ta vysoká postava přistoupila blíž a hřbetem ruky se dotkl mého čela.

„Jsi nemocný? Tvář máš celou rudou.”

Ta velká ruka spočinula na mém krku, pak na tváři. Bylo mi trapně, tváře mi skoro užuž explodovaly, jak jsem spěšně setřásl jeho ruku, než někdo projde kolem, spatří nás a pomyslí si, že si hrajeme na „Lásku v Phetchaburi”.

„Ne... ne, já, ach... ach... nemůžu se dostat domů... Myslím, že jsem si zapomněl kartu v pokoji u A...” Skoro jsem vypustil to poslední slovo, ale včas jsem se zabrzdil.

„Oh dear, you poor boy.” (Ale ne, ty chudinko.) Saša soucitně vykřikl, zatáhl mě k sobě domů a připravoval se nacpat mi do pusy paralen. Spěšně jsem ho zarazil, bál jsem se, že dřív zemřu na předávkování paralenem.

Nevěděl jsem, jestli mě pochopil nebo ne, alespoň byl ochotný ty léky odložit. A přesto vypadal připravený odnést mě k sobě do postele. To ve mně způsobilo rozechvění, kvůli čemuž jsem zvažoval, že se od toho chlápka co nejdřív vzdálím.

„Mám zavolat správce v přízemí a požádat ho o záložní klíč, pane Petchi?”

Svá slova doplnil letmým úsměvem a mrknutím. Mé srdce, co bylo posledních pár dní zhmožděné a ztěžklé, se rozpustilo do loužičky na koberci. „Moc děkuju.”

„Ale příště nesmíš odmítnout společnou večeři.” Když jsem zaslechl tuto větu, chtělo se mi omdlít. „I kdyby ti Alexej vyhrožoval, že tě rozcupuje.”

„To se nezajímáš o moje blaho?” zakňučel jsem slabě.

Saša se vesele usmál, ale odmítl odpovědět. Na chvíli zmizel z místnosti, než se vrátil s náhradní kartou od správce. „Mám kartu, chceš, abych šel s tebou a pomohl ti najít svoji?”

Cítil jsem nesmírnou závrať, nevěděl jsem, jestli ten paralen, co mi Alexej dal, byl lék proti bolesti nebo jed na krysy. Vrávoral jsem za Sašou a pak jsem se zhroutil do postele. Velký muž přišel blíž, aby mě podepřel. Odsunul jsem se, ale ne kvůli jeho dotyku. Spíš jsem nedokázal najít pohodlnou pozici na spaní. Blízko přede mnou byla Sašova tvář. Jeho modré oči, zlaté vlasy a něžný výraz mi připomněly prince z pohádky.

„Spi pořádně, pokud budeš spát takhle, bude tě bolet za krkem.”

Neměl jsem ponětí, jak mu odpovědět. Chovat se ohromně nemocně s rudou tváří a rozostřenýma rudýma očima bylo příliš, a tak jsem jenom prostě přikývl a zabalil jsem se do přikrývky, jako kdybych chtěl říct: dělej si, co chceš, hlavně za sebou zavři dveře.

Těžké kroky toho atletického muže se prošly kolem, aby si prohlédl místnost. Koutkem oka jsem ho sledoval. Viděl jsem ho, jak otevřel krabičku sucharů a zase ji zavřel, krabici instantních nudlí... vědro s rýží... lednici. Vážně jsem se ho chtěl zeptat, jestli si myslel, že jsem takový blázen, že jsem svou kartu náhodou nechal v lednici, no vážně.

„Hmm... není po ní ani stopy, pane Petchi.”

„To nic. Nakonec se mi vrátí.” Zvedl jsem se do sedu. Tělo jsem měl horké jako rýžovar, obě ruce jsem měl zpocené.

„Ach... pane Petchi... jedeš do Uzbekistánu?” Kvůli tomu jeho nadšení v hlase jsem byl zvědavý. Starostlivý velký muž vzal a zvedl cestovní brožurku, co jsem měl připnutou k žádosti o víza. Začalo mi být mírně trapně, ale důkaz byl přímo tam, takže jsem se přiznal, že jsem chtěl zoufale moc procestovat centrální Asii.

Zatvářil jsem se rozpačitě (jen pro jistotu, nesnažil jsem se chovat roztomile) a stydlivě jsem se poškrábal ve vlasech (nesnažil jsem se ho okouzlit, ale moje tváře byly přirozeně rudé). „Měl jsem v plánu jít požádat o víza, ale ještě jsem k tomu neměl příležitost. Poslední dobou jsem měl spoustu problémů.” Nemohl jsem odolat tomu, abych toho fešáka od vedle nestáhl s sebou.

Pohledný a dobrosrdečný muž přede mi věnoval zářivý úsměv. „Máš všechny potřebné dokumenty? Můžu je místo tebe předat na ambasádě, není třeba mrhat časem a jít tam osobně, zvlášť když jsi nemocný. Měl by ses vyspat a odpočinout si.”

Jak jsem to slyšel, cítil jsem se dojatý až do morku kostí! Měl jsem pocit, že mi horečka okamžitě klesla tak o tři stupně! Chtěl jsem být dobře vychovaný kavalír a říct mu, že jsem ho nechtěl obtěžovat, že tam půjdu sám, ale má nezvladatelná pusa se už roztáhla do širokého úšklebku.

„D-děkuju.”

„Takže ti půjdu vyřídit tu žádost, co se týče karty od dveří... modlím se, abys ji brzy našel. Ale pokud ji stejně nenajdeš, rád se s tebou podělím o půlku postele, pane Petchi.” Slyšet to bylo neotřelé, srdce se mi skoro rozpustilo do loužičky na posteli. Nemohl jsem si pomoct a pomyslel jsem si, že tenhle muž je tak zatraceně roztomilý... ale proč mi zase cukalo v pravém oku?

Saša vylovil svoji vizitku, napsal něco na zadní stranu a předal mi ji. Se svou velkou siluetou se posadil na kraj postele, rukou mi jemně shrábl vlasy, co mi padaly do čela.

„Ehm...?”

„Good night, sweet dreams, Mr Petch.” (Dobrou noc, sladké sny, pane Petchi.)

Teplé rty se mě zlehka dotkly na čele. Byl jsem z toho překvapení celý šokovaný, když jsem zíral hluboko do jeho modrých očí, co byly jasné jako kuličky. Laskavost, hravost, něha a zájem... měl jsem z toho špatný pocit, a tak se mé tělo z přirozeného reflexu odtáhlo od útoku, co mi stěží lízl levou tvář!

V pravém oku mi rapidně cukalo, asi jako kreveta, kterou hodili do vařící vody. A chtěl jsem nahlas zakřičet: „Jaký zlatý retrívr? Ty lháři!”

Tohle byl jasně vlk v rouše zlatého retrívra!
------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>