CV - kapitola 6

Kapitola 6

„Přijmi zodpovědnost za to, co jsi provedl mému BMW. Nebo jinak... I will kill you.”

Ta slova jsem měl pořád na mysli. Nedokázal jsem je ze sebe setřást, a tak jsem spěšně vylezl z postele navzdory ostré bolesti, co jsem cítil při každém kroku. Ale můj život v ohrožení byl mnohem naléhavější záležitost než bolavé boky. Podíval jsem se na hodiny, pokud budu dál zdržovat, přijdu pozdě. Po pravdě řečeno jsem neměl ponětí, proč jsem se Alexeje tak bál. A přesto když jsem pomyslel na jeho hrozivé oči, jeho tetování po celých zádech, byl jsem nervózní. A to ani nemluvím o tom, jak napůl vážně a napůl žertem řekl, že je vlastně mafián.

Vstal jsem, rukou jsem se opřel o zeď a jako slepec jsem se došátral do koupelny. To proto... že moje srdce bylo v šoku!! Na matraci a dece byly stopy krve, ani nemluvě o tom, že to bylo smíchané s něčím bílým a lepivým, co ještě nezaschlo. Jak jsem se na tuhle scénu otočil, cítil jsem, jak se mi rozpalovaly tváře, jako kdyby mi k nim někdo přiložil žehličku. Ta krev rozhodně nebyla krev z kuřete nebo kachny, co se stala obětí nějakého božstva, ale spíš výsledkem „něčeho”, co není třeba opakovat. Tenhle život, příští život a život po tom příštím... nebylo možné, abych na to zapomněl.

Jak jsem na to kdy mohl zapomenout, když to bylo tak sexy... tak vášnivé... Kdyby to byl erotický film, celé publikum by zakoušelo červenou z nosu! A pro lásku boží, proč jsem já byl ten, kdo to přijímal?

Zazvonil mi telefon a já se po něm honem natáhl. Z reproduktoru se ozval dlouhý řetězec ruštiny bez jediného náznaku odmlky na nádech. Poslouchal jsem, ale byl jsem z toho omráčený. „Ha-ha-hallo... soree miss— I don't understand.” (Ha-ha-haló... omloovám se, slečno— Já nerozumím.)

„Mr. Alexander Nazarbayev told me to meet you.” (Pan Alexander Nazarbayev mi řekl, abych se s vámi sešla.) Žena na druhém konci okamžitě přešla na angličtinu. „He told me you were having trouble with the documents for your visa application. I'm currently waiting in the lobby of the condominium, I can only spare you fifteen minutes.” (Řekl mi, že máte problém s dokumenty k žádosti o vízum. Momentálně čekám v hale bytového domu, můžu si na vás vyšetřit jenom patnáct minut.)

Další dvě sekundy jsem byl celý vyjevený jejím stylem řeči, jenž byl rozhodný a hrozivý, podobně jako u někoho jiného. „Ach... Já...”

„Mr. Phachara come down in five minutes or forget about your visa. Your decision.” (Pane Phacharo, ať jste do pěti minut dole nebo na víza zapomeňte. Je to na vás.)

Vaše matka je vojenská instruktorka? A to mi mluvte o brutalitě. Ale tohle byla moje poslední šance, takže jsem se jí honem chopil. „Ano, ano, ano, hned jdu dolů. Budu tam přesně za tři minuty, klidně mi to stopujte.” Rychle jsem hovor ukončil a dal se do běhu. Boky protestovaly tak ostrou bolestí, že mi vytryskly slzy. Ale nehodlal jsem se vzdát! Kvůli těmhle vízům budu bojovat na život a na smrt! A až je budu mít v ruce, šlápnu tomu fešákovi do tváře a zlomím mu nos, jen počkej!





Paní Jelena odešla, mé stále bezvědomé tělo zanechala v šoku na pohovce v hale.

'None of your documents are sorted...' Řekla. 'You're missing important papers too, no wonder Alexey was frustrated.' (Nemáte ty dokumenty uspořádané. Taky vám chybí důležité doklady, není divu, že byl Alexej otrávený.)

'Alexey? Frustrated?' zeptal jsem se slabým hláskem.

'Actually, frustrated is an understatement...' (Otrávený je vlastně slabé slovo...) dodala paní Jelena lhostejným tónem a očima mě sjížděla od hlavy k patě. Nemohl jsem si pomoct a suše jsem se usmál. A přesto mě víc zajímalo, jak ten chlápek věděl, že to já jsem mu poškrábal BMW. Několikrát jsem se rozhlédl a podíval se, jestli někde nejsou kamery nebo novináři. Nebo se někde nablízku skrývali jeho policajti/ochranka a doufali, že mě přichytí při činu? Ať jsem o tom teď přemýšlel, jak chtěl, nedokázal jsem přijít na řádné vysvětlení. Alexej zrovna teď pravděpodobně zuřil...

'But I'm curious. Visa applications are not in Alexey's line of responsibility and yet he ended up calling me.' (Ale jsem zvědavá. Alexej nemá na starosti žádosti o víza, a přesto mi nakonec zavolal.) Litě na mě zírala svýma zelenýma očima, takže moje splasklé srdce kleslo ještě víc. 'In any case, I'll get my secretary to follow-up on the invitation letter. She will be contacting you later.' (Každopádně řeknu své sekretářce, aby to zařídila s tím pozváním. Později vám zavolá.) S tímhle se natáhla po své kožené kabelce Marc Jacobs a přehodila si ji přes rameno.

'Wait, wait, wait, but nobody is inviting me. I'm going myself.' (Počkat, počkat, počkat, nikdo mě nezve. Jedu tam sám.)

Paní Jelena se odmlčela, než se na mě s lítostí podívala. 'There is no chance of entering Kazakhstan unless you have an invitation letter. Although Alexey could ask the ambassador to process a visa specifically for you, if any problem should arise then he will be the one to bear responsibility. I doubt that Alexey is that stupid. Hopefully you can sympathize. Instead, my secretary will sort it out for you.' (Bez pozvání se do Kazachstánu nemáte jak dostat. Ačkoli Alexej mohl požádat velvyslance, aby vám ty víza vydal, kdyby došlo k nějakému problému, musel by za to nést zodpovědnost. Pochybuju, že by byl Alexej tak hloupý. Doufám, že to chápete. A tak vám to zařídí moje sekretářka.)

Byl jsem v šoku.

Je arogantní!

Ten fešák byl příliš arogantní! Až se příště setkáme, promluvíme si o tom. Co si myslí, že mu tam jedu na zahradu dolovat uran a ropu nebo co? A i kdybych to doopravdy plánoval, nedostal bych rakovinu ještě dřív, než bych se k tomu uranu dostal? Dolovat uran není tak lehké jako 'kopat si vlastní hrob', víš.

'Please be on standby to pick up the call Mr. Petch.' (Čekejte prosím na náš telefonát, pane Petchi.)

Dvakrát nebo třikrát jsem paní Jeleně poděkoval i s úpěnlivým pohledem; někdo mě prosím zachraňte. Kývla mi na rozloučenou a odešla, za ní se táhlo klapání jejích jehlových podpatků, jak narážely do lesklé, vyleštěné podlahy.

Co mám dělat... Mám změnit plány z Uzbekistán-Kazachstán-Kyrgyzstán na Rusko-Uzbekistán-Transibiřská magistrála?

A co když mě ten fešák přinutí zaplatit mu výdaje za přelakování? Vážně by ze mě byl žebrák a i svoje prázdniny bych vyhodil z okna. Abych s jedním mužem přišel nejenom o panictví, ale i o peněženku, to nemůžu dopustit!

Nevěděl jsem coby, nedokázal jsem pořádně myslet, a tak jsem zavolal P'Punovi. Náhodou byl se svojí přítelkyní Nu Daeng... ale zrovna se hádali. „Hej, co se děje, Petchi?”

Suše jsem se usmál. „To je dlouhá historie, P'Pune.”

„Když je to dlouhá historie, řekni mi zkrácenou verzi— Nu Daeng, můžeš mi dát deset minut na tenhle telefonát?”

„Hua, P'Pune, nejdřív si vyřeš svůj problém s Nu Daeng, moje záležitost může počkat, není to nic vážného.” Vlastně to bylo celkem vážné. Ale když jsem řekl, že to nebylo nic vážného, taky to byla částečně pravda. Když už jsem se o tom zmínil, uvažoval jsem, co bylo naléhavější? Moje ztráta panictví nebo výdaje za přelakování auta; ten fešák mi rozhodně vysaje krev do poslední kapky.

Z telefonu se ozýval Nu Daenžin hlas: „P'Pune, ještě jsme spolu nedomluvili, copak je P'Petch důležitější než já? Takhle to bylo už tolikrát, už to nesnesu.”

„To není jenom Petch, Nu Daeng! Ať už jde o práci, jídlo, cestování nebo našeho redaktora, všechno to je důležitější než ty, pokud nepřestaneš být tak sobecká.”

Promnul jsem si nos, P'Pun je vážně moc. Když přijde na netrpělivost, nedá se s ním nikdo srovnávat. „Zavolám ti později.”

Takže jsem tady seděl a zhluboka dýchal. Tohle byl můj problém, takže bych ho měl vyřešit já.





P'Pun mi zavolal za patnáct minut, jeho hlas zněl vyčerpaně. „Za to se omlouvám, Petchi.”

„Hua, to nic, už se mi to podařilo vyřešit,” odpověděl jsem, zatímco jsem si sušil vlasy ručníkem, byly skoro suché. V puse jsem držel plátek toustu a zmáčkl jsem tlačítko na televizním ovládači. Jakmile jsem měl vlasy suché, popadl jsem košili, co mi visela ve skříni, a oblékl si ji. Ať vás ani nenapadne nakrčit nos, že tu něco páchne. Nad typickým divokým fotografem jsem měl jednu výhodu, a to že jsem nebyl tak špinavý. Sám jsem si pral a žehlil oblečení. Nechci se chlubit, ale mám ho nesmírně čisté. Breeze Excel, kdy mě budeš sponzorovat? (Pozn.: Thajský prostředek na praní).

Než jsem se stal fotografem na volné noze, skoro dva roky jsem pracoval jako politický novinář. Ale moje tehdejší redaktorka viděla, že se na tu práci nehodím. Řekla, že jsem naprosto bezradný a že často zaostávám za ostatními. Aby byl člověk novinářem na poli politiky, musí vynikat v mluvě se skrytým významem a také musí mít konexe u vlády. Navzdory tomu všemu jsem díky této kariéře získal jeden dobrý zvyk. Jak jsem se pravidelně setkával s vysoce postavenými lidmi a když k tomu přidám, že jsem se staral o svůj vzhled a trochu se zaobíral módou, byl jsem jediný ze svých kolegů ve stejné profesi, co se oblékal přijatelně.

Poté, co jsem na poli politiky neměl žádný úspěch, mě přesunuli na místo u společenského magazínu spolu se služebně starším kolegou. To bylo obzvláště pěkné. Ačkoli jsem musel pendlovat mezi několika úkoly najednou, práce nebyla nijak zvlášť těžká; dívky se přece jenom rády fotily. Moji kolegové si mě dokonce dobírali, že s mými žádostmi bez řečí souhlasily i celebrity, co se normálně považovaly za „tygry se vzácným úsměvem”.

Štěstí stálo při mně, když jsem se seznámil s jedním editorem ze známého luxusního módního časopisu. A tak jsem přesedlal z fotografa společenských zpráv na módního fotografa. Když jsem fotil pro pár známých jmen, ať už to byly hvězdy nebo vysoce profesionální modelky, postupně jsem se víc proslavil. Ať byl v té době kdokoli populární, také jsem jim trochu té slávy dodal. Vlastně jsem měl tolik práce, že se mě matka zeptala, jestli si pronajímám byt, aby se mi tam usadil duch.

A přesto bylo zvláštní, že během tohoto roku a půl, kdy se mi poštěstilo mít tuto práci, mě ani jednou nepozvali do zahraničí.

Nicméně život měl své světlé a tmavé stránky. Když jsem kvůli práci musel cestovat sem a tam, přimělo mě to toužit po stabilním pracovišti. Kvůli neustálému strachu, že zaspím do práce, jsem začal být trochu na hlavu. Navíc i zdraví mi pokulhávalo kvůli alkoholu. Poté, co jsem zakončil noc venku s jednou pijanskou skupinkou, druhý den jsem to zopakoval s jinou pijanskou skupinkou. Ale nedávno došlo ke zlomovému bodu, když mě najali jako fotografa známého modela. Byl to milenec známé celebrity, ale když se přihlédlo k jeho věku, mohl být jejím synem. Když si na tu noc vzpomenu, já a on (nedokážu si vybavit jeho jméno) jsme se šli spolu napít. Hodil jsem do sebe pár sklenic bílého vína. Sklínku za sklínkou, až jsem byl naprosto opilý. Neměl jsem ponětí, jak jsem se vrátil zpět do hotelu. Vzpomínám si jenom, že se mi spalo nepohodlně kvůli jednomu stvoření mezi buvolem a medvědem, co celou noc spalo na mě. Později jsem se probudil a zjistil jsem, že se schyluje k maléru. Ta čtyřicetiletá dáma začala běsnit, mlátila a bila svého mladšího milence, což na oplátku způsobilo strašný povyk. Najednou ukázala na mě a začala jedovatě klít. Hlas jí dosahoval 180 decibelů, jak mě obviňovala, že jsem jí ukradl a zhltl její „dítě”. Jenom malá část mého ega zůstala netknutá. Ačkoli mě to rozčílilo, byl jsem nucen to snést. Kdybych se s touhle dámou víc zapletl, vedlo by to k ještě větší újmě mé prestiže a také by mě oficiálně označili jako cizozemského zloděje. Promiňte, ale vážně nerad jím „cizince”. Nechutnají dobře. Obzvláště to platí o tom, co jsem měl včera v noci, ten byl obzvláště příšerný. (Pozn.: V thajštině se „cizinec” a „guáva” řekne stejně. Takže Petch by klidně mohl mluvit i o guávách).

Poté, co jsem prohrál s alkoholem, jsem v tomto fiasku přišel o práci, o přátelství a o peníze... rozhodl jsem se prodělat revoluci, a to že přijmu jenom zakázky, co nevyžadují žádné význačné mezilidské interakce.

Bylo to v této době, kdy mi ten samý editor ještě jednou nabídl pomocnou ruku. Svěřil mě ach-tak-tvrdému editoru Chidovi z jiného většího nakladatelství a stal se ze mě fotograf na volné noze, co se pravidelně vypořádával s články o jídle, pití, nakupování a cestování pro téměř deset dalších časopisů. A ten mě potom svěřil P'Punovi, co mi zpočátku pomohl zorganizovat pracovní plán. Svým způsobem jsem P'Puna dostal pod křídlo, pomáhal jsem mu v dobách, kdy začínal přicházet o rozum.

Ačkoli jsme pracovali v rozdílných oborech, velmi jsme se sblížili. Až se mě pár lidí často ptalo, jestli jsem P'Punova tajná milenka. A proč jsem měl být milenka? To nikdo nikdy nepředpokládal, že bych si ho mohl vydržovat? Kdo k čertu ví. Postavou na to možná nevypadám, ale srdce na to mám.

Naštěstí jsem během tohoto období nastřádal pěknou sumu peněz, a proto jsem nebyl v nijak obtížné situaci. A přesto jsem si tehdy přísahal, že... že co? Chcete hádat? Že přestanu pít? Jéje, „tak” statečný zase nejsem. Neměli byste mít o mě tak vysoké mínění.

Jenom... jsem přestal pít levné patoky. Od teď budu pít jenom značkový alkohol! Hu hu hu.

„Hej Petchi, jdeš dneska někam?”

Odpověděl jsem P'Punovi, že jdu na ambasádu a že odpoledne mám práci na nacvičování maturitní ceremonie dcery jednoho miliardáře. Za půl dne práce bylo deset tisíc nebo tak něco bahtů pro nezávislého fotografa jako já dost.

„Vážně? Uch, tak to nic. Původně jsem tě chtěl pozvat na skleničku.”

Uuk!! Stačilo jen tohle jedno slovo a na mysl mi zase vytanul ten včerejší incident v sérii nesouvislých scén, zvláště ten okamžik, kdy xxxx— Ugh, nechci to popisovat, to je tak trapné.

„P'Pune, teď nemůžu pít, je buddhistický půst.” Tentokrát se vážně budu muset zdržet alkoholu. Ačkoli na to bylo možná trochu pozdě, bylo to lepší, než aby P'Pun následoval ve stopách toho fešáka. Radši bych neměl dva manžele, děkuju pěkně, o tomhle se nežertuje. Jen kvůli tomu pomyšlení jsem byl v depresi. Pokud ten fešákův kartový zámek zůstane dál rozbitý, utáboří se mi v bytě na neurčito. Nechtěl jsem udělat stejnou chybu dvakrát. Muži, co si rozvinou chuť pro jiné muže, dobře ví, že co se stane jednou, se určitě stane znovu. Takhle řečeno, jak mě hodlá přimět zaplatit za to jeho auto? Bál jsem se to zjistit. Jen jsem si představoval ty možnosti a naskakovala mi husí kůže.

„Co to k čertu meleš, Petchi, nebyl jsi nedávno opilý u Thongloru?” P'Pun mě nachytal a hlas měl podivně přiškrcený. „Jen... se mnou pojď oslavit, že jsem zase nezadaný.”

„Jejda!” zakřičel jsem omylem. „To si děláš srandu!”

„Jsem tak nezadaný, jak jen můžu být. Je čas na oslavu.”

„Copak jsi s Nudaeng nechodil přes dva roky? Jak to, že ses s ní tak snadno rozešel?”

„Kdo je tahle Nadueng? Tu neznám.”

P'Puna najednou přemohl Alzheimer. Poškrábal jsem se ve vlasech, podíval jsem se na čas. Měl jsem hodinu, snad to stihnu. Ten fešák na mě čekal...

„Pít nemůžu, ale můžu ti dělat společnost u večeře, máš zájem? Co takhle Phra Nakorn Bar v Rajadamnernu?”

„...Hmm, mám zájem. Mám zájem, ale nejdřív musím jít udělat rozhovor s premiérem. Zkusil jsem se dovolat na uzbeckou ambasádu, ale nikdo tam není ochotný spolupracovat. Strašně se zdráhají, vždyť po nich nechci letenku zdarma, ne?”

Zasmál jsem se, ale pak mě napadlo, že kdyby to byl ten pohledný a laskavý Saša, rozhodně by P'Punovu žádost neodmítl. „Mám pro tebe něco dobrého, máš zájem? Zařídím ti rozhovor s premiérem, ale předtím mi musíš slíbit dvě věci.”

„Jaké.”

„Zaprvé, musíš se mnou přestat pít, až dokud neskončí buddhistický půst.” Stávkovat sám je obtížné, je třeba kamaráda, co by s vámi sdílel to utrpení a dosáhl konečného cíle. „Zadruhé, dneska mě prosím pozvi na jídlo v baru Phra Nakorn, seniore~”

P'Pun ztichl, než začal brblat a stěžovat si, jako kdyby mu přes nohy přejel autobus. Nicméně pak ze sebe vydal dlouhý povzdech. „Dobrá, dobrá, kdyby to byl někdo jiný, už bych mu dávno srazil hřebínek.”

„Uvidíme se v osm, seniore~”

„Dobrá, a co to číslo, kam mám volat?”

„Děkuju~ ❤❤❤.” Zašklebil jsem se... hu hu hu... ačkoli mě ten fešák možná přinutí, abych mu zaplatil za lakování auta, dneska budu mít večeři zdarma. Přežil jsem další den, jó!

„Budu to brát jako dobročinnost pro psy a kočky na ulici,” vložil se do toho P'Pun slabě. „Přestaň šaškovat a dej mi konečně to číslo, ty drzý štěně.”

Au... Místo toho teď uvažuju, že ti předám číslo jistého (alfa) psa fešáka.





Buch buch... buch buch... páté patro.

Buch buch buch... buch buch buch... osmé patro.

Buch buch buch buch buch buch buch buch buch... čtrnácté patro.

Dveře od výtahu se rozevřely do velké 1,5 metrové chodby pokryté rudým kobercem, co se táhl přede mnou k peklu— Jéj! Tím jsem myslel k fešákově ambasádě. Srdce mi silně bušilo, jako kdyby se mi chtělo probít z hrudi ven.

Přijmi zodpovědnost za to, co jsi provedl mému BMW. Nebo jinak... I will kill you.

Čím jsem byl blíž, tím jsem byl vynervovanější. Cítil jsem náznak blížící se bolesti břicha. Proč vždycky když jdu sem na tuhle ambasádu, mám závrať, jako kdybych měl co nevidět omdlít.

Dneska byla středa, vízové oddělení bylo otevřené a čekalo tam pár lidí jako vždycky. Všichni do jednoho vypadali zmoženě. Byla tu ta samá frustrovaná rozpustilá dívka spolu s tím malým Japoncem. Nádherná Vietnamka se tiskla k paži svého evropského milence, zatímco s ním koketně mluvila. Olízl jsem si své vyschlé rty. Proč jsem měl tak ztěžklé srdce, i když jsem nic neprovedl?

Prošel jsem kolem skleněné přepážky, za kterou seděl extrémně rusky vyhlížející chlápek, co se zrovna zabýval člověkem, co žádal o víza. Za ním byla vysoká dáma se zlatými vlasy a překříženýma rukama. Srkala kávu a přitom povídala. Podíval jsem se na svoje hodinky. Kdy půjdu dovnitř? A mám se tomu fešákovi omluvit? Co mám dělat?

Ťuk ťuk ťuk. Člověk za skleněnou přepážkou najednou zaťukal na její povrch a gestem mě přivolal k sobě za zmatených pohledů deseti dalších lidí, co čekali v řadě. „Voláte mě?”

Muž za přepážkou mi pokynul prstem. „Mr. Phachara, come in.” (Pane Phacharo, pojďte dovnitř.)

Automatický zámek se otevřel a já se nervózně vkolébal do místnosti za sklem (cítil jsem se jako tučňák). Zaměstnanec za přepážkou ukázal na jedny konkrétní dveře. „Wait in the room over there.” (Počkejte v místnosti támhle.)

Trhl jsem hlavou a nakoukl do místnosti. Světla byla tlumená a v celé místnosti nebylo nic kromě dlouhého obdélníkového stolu, dvou židlí a visící lampy. Skleněná výplň na dveřích měla kovový plát, co se dal odsunout a zase zavřít. Tohle byla jasně výslechová místnost. Otočil jsem se zpět, abych se očima vyptal toho muže, ale on mi akorát kývl, jako kdyby na té situaci nebylo nic špatného. „Alexander will arrive in ten minutes... Ah... he's finished with the meeting.” (Alexandr dorazí za deset minut... Ach... schůzka už skončila.)

Následoval jsem mužův pohled a náhodou jsem se střetl s chladnýma šedýma očima. Alexej se zatvářil naštvaně a trefně zíral na dveře do místnosti, které byly otevřené dokořán. Spěšně jsem zacouval do místnosti a čekal na svou popravu.

Hodlal mě tenhle fešák zabít? Vykuchat mě zaživa? Ach otče... matko... Ech?! Odmlčel jsem se. Trestal mě Bůh za to, že jsem nesplatil těch sto vařených vajec a dvě balení instantních nudlí?

Do místnosti vkročila vysoká postava a tiše zavřela dveře. Zavřel kovový plát na průhledném okénku dveří a pak si přitáhl židli naproti mně. Ta židle, kterou táhl po podlaze, skřípala. Čím dál víc jsem měl pocit, že jsem byl obviněný z vraždy.

„Byla to sranda?”

Jeho tón byl vážný a ledový, zaváhal jsem kvůli tomu. Srdce mi kleslo a spadlo na podlahu a já ho skoro nedokázal včas zvednout. No tak, Petchi, co budeme dělat...

Alexej bouchl do stolu se zvučným zaduněním. „Odpověz mi!”

Trhl jsem sebou každým vlákýnkem svého těla a posadil se vzpřímeně. Moje srdce, co jsem před chviličkou sebral z podlahy, se zase někam zakutálelo. Byl jsem vyděšený.

„Máš vůbec ponětí, co jsi provedl? Proč jsi zticha, odpověz mi!!”

„Nic jsem neudělal!!” Nutils mě k řeči... dobrá, budu mluvit. Ale vypadalo to, že jsem tím spíš jen přilil olej do ohně. Alexej byl jen kousek od toho, aby přelezl stůl a zlomil mi vaz. Ustoupil jsem až ke zdi a zaujal obranný postoj ve stejném stylu jako Somjit během zápasu, co mu na olympiádě získal zlato. „Neobviňuj mě tak ledabyle.” (Pozn.: Somjit Jongjohor – thajský boxer, co vyhrál zlatou medaili na olympiádě v Pekingu v 2008.)

Alexej odhodil židli a ta narazila do stěny s hlasitým rachotem. Pak pokračoval tím, že si sundal své sako, povolil si kravatu a trochu si upravil límeček od košile... Začal jsem mít halucinace a viděl jsem ho jako svého boxerského protivníka. Kdyby měl tenhle chlápek boxerské rukavice, už bych se kvůli strachu počůral.

„Už se nepřibližuj. Nepřibližuj se víc jako na metr.”

V těch chladných šedivých očích se zablýskla zuřivost. „Co s tím hodláš udělat? Zažalovat mě? Máš vůbec dost peněz, aby sis najal právníka?”

Jen se na něj podívejte! Už teď jsem byl vyděšený, že mi zlomí vaz. „Jaký máš důvod, že tady navrhuješ, že jsem to udělal? Už jsem ti řekl, že o tom odřeném autě nic nevím.”

„Pokud se kdy rozhodnu ti věřit, můžu stejně dobře jít chovat vodní buvoly.” (Pozn.: Tohle milé zvíře se obecně používá jako urážka, asi jako český vůl.)

Tenhle cizinec měl vážně nedůtklivou pusu. A k tomu čím víc jsem se bál, tím krvežíznivější měl auru. Polevil jsem v pozornosti a zatvářil se vážně. „Copak to auto nemáš pojištěné? Proč jim neřekneš, aby ti to proplatili?”

„Tohle není o penězích, ale o tom, že jsem měl ráno důležitou schůzku s jistou osobností... až na to, co jsi to udělal za volovinu, hm?!”

„Dones mi záznam z bezpečnostní kamery. Pokud jsem vážně ten člověk, co ti zničil auto, slibuju, že za to přijmu plnou odpovědnost.” Vyzýval jsem ho. Když jsem mu odíral auto, rozhlédl jsem se na obě strany, aby nikde nebyla bezpečnostní kamera; kdybych to neudělal, kdo by byl tak odvážný, aby provedl něco tak troufalého?

Fešák se mě chopil za límec a moje tělo se vzneslo do vzduchu. Pevně jsem zavřel oči a zoufale zápolil. „Pusť mě, pusť mě! Pokud mě nepustíš, zažaluju tě za fyzické týrání, posílání výhrůžek – co ještě – dělání obscénností s jiným mužem, krádež mého panictví a odchod po ránu.”

„O čem to blábolíš, to já bych tě měl žalovat, že jsi mi na BMW nakreslil zmrzačenou housenku.”

Pche! Tenhle fešák sice měl oči, ale chyběl mu smysl pro umění. Oplatil jsem mu ošklivým pohledem, tohle byla jasně přímá urážka.

„Jaká zatracená housenka, to je krokodýl!”

Alexej se odmlčel a pak vycenil zuby a řekl hlubokým hlasem: „A jsme u toho. Pokud jsi to nebyl ty, jak bys věděl, že to není housenka, ale krokodýl?”

„Dobře, fajn, uznávám, že jsem to udělal já, ale je to problém?! Dokonce jsem dolů přidal i popisek, a tys to stejně přečetl jako housenku. Taky to byla tvoje smůla, že ses měl jít setkat s ambasádorem!” Odkroutil jsem mu ruku, založil si ruku v bok a pokračoval v tlachání. „Jsi otravný a nesnáším tvou tvář, takže se mi to zachtělo udělat, je to špatné?”

„Jaký krokodýl...”

„Je to cock-co-die. Copak tě to tvůj učitel ve čtvrté třídě nenaučil? V angličtině se 'crocodile' překládá jako 'COCK-CO-DIE', dobře si to pamatuj, Alexeji.” (Pozn.: K tomuhle nemám co dodat...)

„Jak jsi vůbec prolezl školkou? Která země to hláskuje takhle?”

„Hádám, že v Kazachstánu nemáte žádné krokodýly, proto sis ho spletl s housenkou. Co jiného čekat od zaostalé země.”

Alexej zvedl ruku, jako kdyby mi chtěl za tu drzost dát facku, ale já se honem natáhl pro židli a použil ji jako prostředek k sebeobraně. V té chvíli jsem neměl ponětí, odkud jsem vzal tu sílu, abych židli zvedl nad hlavu a pokračoval úprkem. „Stůj, Petchi, nebo to schytáš.”

„Jen to zkus, jestli to dokážeš. Taky tě zažaluju! Který zvrhlík oklame opilého chlápka, aby se s ním vyspal!” A pak začala honička kolem stolu. Když se Alexej pohnul doleva, já se pohnul napravo. Když se Alexej pohnul doprava, já se pohnul opačným směrem. Skoro se zdálo, že už přeleze stůl. Zvedl jsem židli, abych ho zastrašil. Kdyby se tenhle chlápek vážně pokusil přelézt celý stůl, přísahal jsem, že mu tou židlí pošramotím fasádu. Bylo to únavné, utíkat kolem stolu s židlí v rukách. Rozhodně to nebylo tak lehké jako nést olympijskou pochodeň. A přesto jsem se tady nehodlal vzdát.

Když uplynulo deset minut, udělal jsem nabídku: „Nejdřív mi dej víza, pak si můžeme promluvit o zbytku.”

„Víza?” Alexej se hrdelně zasmál. „Ty musíš být blázen.”

„Přišel jsem za tebou kvůli vízům a ne kvůli autu. Pokud tak moc chceš, abych tě odškodnil, jen do toho, zažaluj mě a dožaduj se náhrad!” Konečně jsem tu židli položil na zem. Těžce jsem oddechoval a byl jsem celý propocený, a tak jsem si vyčerpaně dřepl na zem. Bože, pomoz mi, ani nechat se najmout na pronásledování korejského idolu nebylo takhle vyčerpávající.

„Takže teď uznáváš, že to ty jsi mi odřel auto?”

„Jo.”

„Pokud podám žalobu, máš peníze, aby sis najal právníka?”

„Ne, zbytek peněz jsem už použil na svoji letenku.”

Fešák se zatvářil znechuceně, nakrčil nos, jako kdyby zachytil pach chudoby.

„Vážně nechápu, proč se pořád musíš chovat tak vzpurně, Petchi. Od té doby, co jsem tě před třemi dny potkal, mám jen samé trable.”

„Možná je na čase, aby ses očistil od hříchu tím, že nabídneš obětinu chrámu. Protože tohle je to nejlepší chování, co zvládám.”

Ty šedé oči na mě s despektem shlédly. Chtěl jsem ho několikrát přetáhnout po té jeho pohledné tváři mou botou velikosti čtyřicet tři.

„S kým si myslíš, že mluvíš, Petchi.” Ta velká postava se otočila a podívala se na mě přímo, rty měl protáhnuté do zlomyslného úsměvu. „Jsi si těmi slovy jistý? Dám ti příležitost je vzít zpět.”

Otočil jsem tvář vzhůru, jako kdybych ho chtěl vyzvat. Co si mi troufne udělat?

„Ať jsi kdokoli, pro můj život to není důležité. Vždycky budu takový a budu se chovat takhle. Já. Ta. Svoje. Slova. Nevezmu. Zpět.”

„It seems that you really don't remember. Even though I moved to Bangkok solely because of you... there were several eye witnesses as well... but if you don't remember that's also good. This way I can punish you easily.” (Zdá se, že si na to vážně nevzpomínáš. I když jsem se do Bangkoku přestěhoval jenom kvůli tobě... taky na to mám několik očitých svědků... ale pokud si na to nevzpomínáš, taky dobře. Takhle tě můžu snadno potrestat.)

Jak jsem si ledabyle nedával pozor, mým tělem to trhlo vpřed, moje rty se střetly s jeho v polibku, co chutnal hrubě a naštvaně; byl jsem na pokraji rozplynutí.

„Tohle je tvoje lekce za to, že se chováš jako hlupák, měl to na paměti.”

Tvořitel toho polibku s bouchnutím zavřel dveře a nechal mě tam stát zmateného jako kuře s vypíchlým okem.
------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>