PK - kapitola 3

Kapitola 3

Paní Meiju stála u okna a čekala. Někdy, když napadl zimní sníh nebo náměstí zakryla jemná mlha, mohla předstírat, že se nekouká na identické domy naproti, ale místo toho je pořád doma se svými rodiči a sourozenci s výhledem na otevřená rýžová pole a hory za nimi.

Už to bylo tak dávno, co byla za zdmi venku, že se z toho cítila stará. Meiju si povzdechla a pak se v tichosti zahihňala. Byla stará; alespoň starší než ostatní konkubíny. A byla za to vděčná. Ze své rodiny žila už jenom ona, neboť byla tady, když hordy zabraly její vesnici, vyhladily ji a zabily celou její rodinu a přátele. To byla strašlivá doba rebelií, ale její pán Qiang Hüi Wei vnesl do oblasti stabilitu a mír ve jménu Syna Nebes, čínského císaře.

Snažila se nedívat se na vlastní odraz v okně, jak s těžkým srdcem čekala na tu novou konkubínu. Ještě předtím, než ji jmenoval první manželkou, věděla, že její pán do své domácnosti přidá konkubíny, ale pokaždé ji to zabolelo. Nějakou dobu ho jeho nový majetek rozptýlí nebo očaruje a její lucerna se nerozsvítí. Meiju věděla, že její pán hořel láskou k dobývání a jak znala ostatní manželky, mučila se představami, že každé dvoření a konečná kapitulace se ubírala jiným směrem než u ní. Qiang Hüi Wei byl velmi chytrý muž, proslavený svým mistrovstvím ve strategii a láskou k bitvám. Pokaždé se nakonec vrátil k ní, ale Meiju dobře věděla, že jeho srdce nikdy nebylo její.

Na dvoře se povídalo, že sedmá konkubína byla nesmírně nádherná, a Meiju to svědomitě oslavila jménem svého milovaného Hüi Weie. Zasloužil si jenom to nejlepší. Kromě toho samotná krása Hüiovi nestačila. Ačkoli druhá a šestá manželka byly velmi pěkné, nepodařilo se jim si jeho pozornost udržet moc dlouho.

Když zahlédla malou skupinku blížící se k jejímu domu, Meiju se odvrátila od okna a dvakrát tleskla. Její služebná šla ke dveřím a zatímco naslouchala, jak stahovali deštníky a stavěli je do patřičných stojanů, odebírali plédy a rozvěšovali je uschnout, Meiju se usadila před krbem a zklidnila svou tvář, aby mohla hosty přijmout.

Ve dveřích se objevila její služebná a ohlásila: „Princezna Zhen Lan'xiu žádá o čest předstoupit před její damstvo.”

Meiju nedokázala zadržet ten mírný úsměšek. Když za ní někdo přišel, její služebná vždycky předstírala, že je tak uctivá. Byl to celkem velký kontrast od toho, jak se chovala, když byly samy. „Bude mi potěšením princeznu přijmout. Pusť ji dál.”

Služebná se uklonila a odešla.

Meiju se nedokázala zdržet toho obdivného zalapání, když poprvé spatřila princeznu Lan'xiu. Pokud její vlastní pokožka byla bílá, pak Lan'xiu ji měla jako naleštěnou slonovinu. Její tvář byla dokonalá: vysoké lícní kosti vytesané k dokonalosti, čistá linie čelisti plynoucí do dlouhého elegantního krku. Možná měla trochu velký nos, ale k její tváři se to hodilo; rty měla bledě růžové a vykrojené jako křídla letícího ptáka. Oči měla sklopené k zemi, jak bylo patřičné, zastíněné hustými, tmavými řasami. Náušnice měla stříbrné s dlouhými hruškovitými tyrkysovými slzičkami a levé zápěstí jí obkružoval bledě zelený nefritový náramek.

Byla to útlá dívka, co se při chůzi elegantně komíhala jako rákos, co se ohýbá ve větru, ale stála vzpřímená a vysoká. Meiju si uvědomila, že kdyby stála vedle ní, tak by k princezně vzhlížela, a to by nikdy neprošlo. Lan'xiuin cheongsan z levandulového a šarlatového hedvábí dokonale podtrhoval její krásu, zatímco ruce měla skryté v rukávech, jenž byly tyrkysově olemované. Odvážná barevná kombinace Meiju připomněla, že je možná opravdu na čase, aby si nechala ušít nové šaty. Podlehla pohodlí a byla mimo módní dění, navzdory naléhavým prosbám třetí a páté manželky, aby se trochu vyparádila. Vždycky se vymlouvala, že honit se za dětmi je špinavá práce, ale teď si pomyslela, že možná přece jenom potřebovala novou róbu.

Princezna Lan'xiu padla tváří na zem a nehybně čekala s hlavou skloněnou, jako kdyby si byla vědoma, že je zkoumána.

Navzdory skutečnosti, že ji princezna ve světě mimo harém hodností převyšovala, Meiju se utěšovala, že jako první manželka bylo její postavení nenapadnutelné a to jí dalo sebedůvěru svého hosta přivítat. Najednou si všimla, že se princezna Lan'xiu chvěje, a v záblesku se jí vybavila vzpomínka, kdy byla stejně mladá a ve stejné pozici jako ona. Její přirozený soucit převážil její smysl pro formálnost a ona se zvedla a postoupila kupředu, aby Lan'xiu pomohla na nohy a vřele ji pozdravila. A opravdu, Meiju na tu dokonalou tvář vzhlížela.

„Princezno Lan'xiu, je mi potěšením přivítat tě tady jako předpokládanou sedmou konkubínu. Tohle ti musí přijít velmi zvláštní.” Meiju položila Lan'xiu ruku na paži a dovedla ji k židli. „Prosím, usaď se a dáme si šálek čaje.”

„Až po vás, paní První manželko,” řekla Lan'xiu tiše, melodickým hlasem hlubokého zabarvení.

Meiju se posadila a sledovala, jak Lan'xiu klesla do křesla naproti, oči stále sklopené k zemi. „Naše zvyklosti ti musí připadat podivné, když pocházíš ze severu.”

„Jsou trochu jiné,” přiznala Lan'xiu. „Nepřeji si nikoho urazit svou nevědomostí.”

Meiju se předklonila a dotkla se Lan'xiuina rukávu. „Podívej se na mě, drahá.”

Vyděšená Lan'xiu vzhlédla a Meiju znovu zalapala po dechu nad těma roztomilýma, hlubokýma, mandlovýma očima. Taková nádhera! A pak zapomněla na vlastní bolest a naplnila ji lítost. Tahle ubohá dívka byla vyděšená a trpěla nevyřčenou agónií. Meiju věděla, že při prvním setkání se nedostane až na samotné dno, ale možná že by mohla zmírnit aspoň některé její strachy.

„Kolik ti je, princezno?”

„Je mi skoro osmnáct,” odpověděla Lan'xiu. „Prosím, říkejte mi Lan'xiu. Vně své provincie nejsem žádná princezna a chybí mi slyšet vlastní jméno.”

„Jsi čistá a zdrženlivá,” řekl Meiju bystře, „ale mého pana Qianga Hüi Weie se nesmíš bát. Je to šikovný a něžný milenec. Až si tě vezme, způsobí ti co nejméně bolesti.”

Lan'xiu až ke rtům zbělala, tak moc zbledla, že se Meiju obávala, že možná omdlí, a přemýšlela, jestli byla příliš přímá. Ale ta dívka byla konkubína; tohle byl její osud a dojde k tomu, ať se jí to líbí nebo ne. Muži byli slabí a Meiju si nedokázala představit, že by kterýkoli muž měl dostatek síly, aby odolával pokušení být prvním, kdo utrhne tak dokonalý kvítek nehledě na to, co k tomu říká jeho rozum nebo srdce.

„Je to můj pán a vládce,” řekla Lan'xiu uboze a sklonila hlavu. „Stane se, jak si přeje.”

„Musíš mi odpustit, že jsem tak osobní, ale jsi to nejdokonalejší stvoření, co jsem kdy viděla,” vyhrkla Meiju. „Taková dokonalost mi ještě nikdy nerozzářila zrak. Jsi bez chyby jako letní obloha.” Ulevilo se jí, že na Lan'xiuiných vykrojených rtech spatřila nepatrný úsměv. Začala se obávat, že se ta dívka neumí usmívat, a přesto si s lítosti všimla, že ten úsměv jí ještě více zkrášlil. Její zuby byly jako sada dokonale srovnaných perel.

„Mám dalece do bezchybnosti. Naučila jsem se své nedostatky skrývat.”

„Nedokážu rozpoznat jedinou vadu,” řekla Meiju udiveně.

Lan'xiu si povzdechla. „Vždycky jsem litovala svých vlasů.”

Meiju si prohlédla pevně uhlazené vlasy, navršené vysoko na hlavě a sepnuté stříbrnou a tyrkysovou smaltovanou čelenkou. „Tvé vlasy jsou dokonale rozkošné.”

„Pokud mi je sluha nevyžehlí do rovna, jsou celkem vlnité, zvlášť když je mokro,” přiznala Lan'xiu. „Některé ženy ze severu tím trpí.”

„Tvoje služebná musí tvrdě pracovat, aby to zakryla,” řekla Meiju ploše. „Sundej si čelenku, prosím, ať se na to můžu podívat.”

Lan'xiu natočila hlavu a zavolala: „Shu Ningu!”

Do místnosti vběhl malý, chytře vyhlížející eunuch a přišel k jejímu boku, než se Meiju uklonil. Pak se posadil zpět na paty. „Princezno.”

„Paní První manželka si přeje vidět mé vlasy rozpuštěné,” řekla Lan'xiu rezignovaným tónem.

Shu Ning proti protokolu střelil ostrým pohledem po Meiju. Pobavilo ji, když spatřila, jako by se snažil odhadnout její úmyslu vůči jeho paní. Evidentně byl schopen rozeznat, že nezamýšlí nic špatného, protože šikovnýma rukama rozpustil Lan'xiuiny vlasy a přiměl je se zavlnit.

Meiju naklonila hlavu na stranu. Ty kudrlinky jí přišly ošklivé, ale nezměrně fascinující, tak odlišné od jejích hladkých pramenů. Když Lan'xiuiny tmavé vlasy nebyly stažené vzad, divoce se vlnily a leskly se narudlým kaštanovým třpytem, ale možná to bylo jenom teplo od tančících plamenů v krbu. Pak si Meiju povzdechla. Nic, nic. Zdálo se, že nic nemařilo dokonalost této dívky, dokonce ani ošklivost kudrlin. Masa vlnitých vlasů sloužila jenom k tomu, aby podtrhla delikátnost jejích rysů. „Děkuji, že jsi ukojila mou zvědavost. Shu Ningu, můžeš vlasy Její Výsosti učesat do obvyklého vzezření.”

Shu Ning škubal princezninými vlasy slonovinovým hřebenem. Lan'xiu se na tváři nezračila žádná bolest; prostě to přetrpěla, dokud neměla vlasy zase řádně nakupené vzhůru.

„Děkuji, Ningu. Můžeš jít,” řekla Lan'xiu. Pak si položila ruku na ústa a s úlekem nad svou drzostí, že rozkázala v domě první manželky, se podívala po Meiju.

Meiju se zasmála, jak Ning odběhl u místnosti, bezpochyby ze strachu, že jeho paní bude za tu troufalost potrestaná. „Bude ti zaručená tolerance. Hüi Wei ti nebude mít za zlé, že rozkazuješ svému sluhovi, dokonce ani v jeho přítomnosti. Byla jsi zvyklá být princeznou.”

„Pokorně se omlouvám za tento prohřešek.”

Když se zdálo, že Lan'xiu má v úmyslu zase přitisknout tvář k zemi, Meiju ji zastavila. „Nechci ti ublížit, dítě. Jsme setry manželky. Teď jsi jedna z nás a je mojí zodpovědností jako první manželky tě tu uvítat a poučit tě o našich zvyklostech.”

„Děkuji,” řekla Lan'xiu, hlas se jí třásl a oči měla sklopené k zemi.

„Až se setkáš s ostatními manželkami, nebuď tak pokorná. Druhá manželka Ci'an by se měla jmenovat Žralok. Pro ni je slabost jako krev ve vodě a pokud zvětří tvou zranitelnost, bude tě nemilosrdně honit.”

Lan'xiu vypadala poplašeně, ale řekla: „Jak by se jí to mohlo podařit, když jsme tu tak strážené a obklíčené?”

„Našla by si způsob, to se neboj, nebo by si našla, pokud by se Hüi Wei nestaral, abychom měly dveře na noc zamčené.” Meiju tleskla. „Poslala jsem pro čaj a koláčky. Venku je zima, ale my sedíme uvnitř u pěkného teplého ohně a měly bychom si užívat. Před ostatními a zvláště před mým manželem Hüi Weiem mě budeš oslovovat jako první manželku, ale jmenuji se Meiju a byla bych ráda, abys mi tak říkala.”

„Nádherná chryzantéma,” zamumlala Lan'xiu. „To je rozkošné jméno.”

Meiju si povzdechla. „Ano, pojmenovali mě po obyčejné chryzantémě, která se dá najít kdekoli. A jsem kulatá jako květina.” S lítostí se poplácala po vnadných bocích.

„Ale chryzantémy jsou veselé a přinášejí mnoho radosti. Odpusť mi tak přímý komentář na to, že tě neznám, ale drží se tě útěcha jako hedvábný oděv. V tvé přítomnosti je nemožné cítit se nešťastně.”

Meiju na Lan'xiu znovu udiveně zírala. Neviděla v dívčině tváři žádnou záludnost; vlastně opravdu vypadala trochu šťastněji, než když sem poprvé přišla. „Jak velmi podivné,” řekla.

„Bylo podivné, abych něco takového řekla?” zeptala se Lan'xiu nervózně.

„Ne, byl to nádherný kompliment a elegantně řečený. Podivné na tom je, že přesně to samé mi říká můj manžel,” řekla Meiju tiše.

Přišlo vítané rozptýlení v podobě pěti děti, co vběhly do místnosti. „Mami! Mami! Kde jsou naše koláčky?” křičely.

„Ticho, vy nezbedníci, musíte být trpěliví a počkat, až budete zváni,” pokárala je Meiju bez skutečného očekávání, že by ji vzali vážně.

Tři chlapci se okamžitě přiřítili k dlouhému divanu, zápolili spolu na podlaze, zatímco dvě malé dívky přišly k Meijuně židli a přitulily se do jejího náručí, každá z jedné strany.

Lan'xiu se nad jejich chováním potěšeně zasmála a Meiju se na ni radostně usmála. „Máš ráda děti?”

„Miluji je,” řekla Lan'xiu a zachichotala se nad počínáním chlapců.

„Doufám, že ti jich bůh dá mnoho,” řekla Meiju formálně.

Po Lan'xiuině tváři přeletěl náznak bolesti a po nepatrném odmlčení odpověděla: „To je od vás velmi laskavé. Také v to doufám.”

V tom okamžiku přišel sluha nesoucí tác s konvicí čaje, šálky a několika talířky s různými koláčky.

„Červené fazolové koláčky,” řekla baculatější z dvou dívek potěšeným hlasem. „A sezamové!”

„Obě si můžete jeden vzít, ale musíte počkat, až si princezna Zhen Lan'xiui vybere jako první,” nabádala je Meiju.

„Vážně, skutečná princezna?” zeptala se druhá dívka a zírala na Lan'xiu.

„Ano,” řekla Meiju, než mohla promluvit Lan'xiu. „Je to nová manželka vašeho otce. Zrovna k nám dorazila. Můžete si vzít svůj čaj a koláček a pak se vraťte do pokojíku.”

„Musí odejít?” zeptala se Lan'xiu.

„Musí, v případě, že svůj čas chceme vypít a ne ho mít na sobě,” řekla Meiju pevně.

Lan'xiu se usmála, jak sledovala, jak se děti vrhly na tác jako krkavčí supové a jak se pak vyhnaly z pokoje svírající v rukách svoje koláčky. Když dětské hlasy utichly, pominul i její úsměv. „Všechny jsou tak nádherné. To jsou všechny vaše?”

„Mám šest stále žijících,” řekla Meiju s pochopitelnou pýchou. „Můj nejstarší syn trénuje, aby z něj byl voják a diplomat jako jeho otec. Všichni moji synové stojí v řadě na pokračování vznešeného dědictví správce Qiangu a službu císaři jako on.”

„Vskutku jste požehnaná,” řekla Lan'xiu.

Meiju se podívala na její nádhernou tvář. Tato dívka byla inteligentní, to bylo jasné. Ve skutečnosti jako hazardní žena byla Meiju téměř připravená ji zastřešit proti machinacím druhé manželky Ci'an, aniž by věděla, co si vůbec tahle dívka myslí. Při vší její inteligenci z Lan'xiu sálala vrozená sladkost. Navzdory jejímu očividnému trápení, že jí udělili nízké postavení sedmé konkubíny muže, s kterým si ještě nevyměnila ani slovíčko, zdálo se, že je Lan'xiu upřímně ráda, že ona, první manželka Meiju, přivedla jejich pánovi čtyři zdravé syny a dvě nádherné dcery.

Paní Meiju se byla také ochotná vsadit, že až Lan'xiu porodí vlastní syny, přijme jejich postavení méně důležitých synů a nezvedne jediný svůj útlý prst, aby je v domácnosti nějak pozvedla. Ačkoli neměla pochyb o tom, že kdyby se Lan'xiu rozhodla to udělat, tak by to dokázala.

Jenom fakt, že druhá manželka Ci'an porodila jen jednu dceru a ještě k tomu churavou, Meiju umožnilo pustit své děti byť jen na minutku z dohledu. Kdyby se Ci'an podařilo porodit chlapce, všechno by bylo ztraceno.

Nalila šálek čaje a nabídla jej Lan'xiu. „Jasmínový. Doufám, že ti bude chutnat.”

Lan'xiu se pro něj natáhla a zlehka si přičichla. „Voní nádherně. Jako květiny.”

Meiju shlédla na svoje vlastní baculaté, ale pěkně tvarované ruce. Lan'xiu měla na tak delikátní dívku trochu velké ruce a na úpatí palce a prstů měla nešťastné mozoly. Další její chybička a Meiju se pokárala, že je ráda, že to vidí. „Máš ráda šití?”

Lan'xiu okamžitě odložila svůj šálek a nechala své ruce vklouznout do rukávů. „Bohužel v tom nejsem nadaná.”

„Jen jsem tak přemýšlela kvůli tvým rukám. Měla bys používat náprstky, aby ses nepopíchala,” řekla Meiju.

Lan'xiuinu tvář zbarvil ruměnec jako růže. „Moc dobře nešiju.”

„Třetí manželka Fen, i když šlechtického původu, byla před příjezdem sem nucena pracovat na polích,” řekla Meiju v naději, že to v princezně vyvolá důvěru.

„Určitě si života tady užívá,” řekla Lan'xiu.

Meiju se slitovala nad jejím očividným nepohodlím. „Odpusť mi mou zvědavost. Nepozvala jsem tě sem proto, abych tě mohla vyslýchat. Místo toho ti chci povědět o této domácnosti a o tvém postavení v ní.”

„Vím, že jsem sedmá a nejskromnější konkubína,” řekla Lan'xiu, její hlas nic neprozrazoval.

„Já jsem první manželka, jak jsem ti řekla. Žila jsem tu jako Hüi Weiova manželka deset let, než si přivedl další.”

„To byla druhá manželka Ci'an, pokud si dobře vybavuju,” řekla Lan'xiu s roztomilou drobnou vráskou mezi svým klenutým obočím.

„Když Hüi Wei na bitevním poli poprvé dosáhl úspěchu, šlechta ze sousedních států, jež si nepřála se s ním setkat ve válce, poslala jako obětinu míru konkubíny. Ci'an, Fen a Huan všechny dorazily téměř ve stejnou dobu a já jsem jako gesto uvítání a slušnosti svolila, aby se jim říkalo manželky. Ve skutečnosti jsou pouhými konkubínami. Já jsem jediná manželka, kterou si Hüi vzal.”

S hlubokým povzdechem Meiju dodala: „Budu k tobě upřímná a budu doufat v tvou mlčenlivost. Ci'an byla chyba. Hüi Wei porazil provincii na severovýchodě ovládanou barbary. Byla to těžká bitva a mnoho životů v ní bylo zhaceno. Hüi Wei usoudil, že bude lepší se usmířit a zastavit to krveprolití. Její otec, král Daji, měl zůstat v určitých mezích a císař mu povolil tam běsnit dle gusta. Ale Dajiho podmínkou bylo, že císař – a pokud ne on, tak sám Hüi Wei – si musí vzít jeho dceru.”

„Takže mému pánu Qiang Hüi Weiovi Ci'an vnutili,” zeptala se Lan'xiui a řádně použila celého jeho titulu.

Meiju si odkašlala. „V té době byl Hüi velmi mladý, s ohněm v tříslech. Ci'an je velmi pěkná; o tom nepochybuj. Nebylo to úplně diplomatické rozhodnutí, že ji přijal. Ale brzy si svou chybu uvědomil. Sdílí se svým otcem jeho ambice a nemilosrdný charakter. Ve skutečnosti je naprosto možné, že její otec byl jenom rád, že se zbavil její bojovné a soutěživé povahy. Možná by se jí dokonce povedlo jej svrhnout, kdyby tam žila o něco déle. Hüiovi vlastně přišlo nezbytné ji silou vysvětlit, že nedovolí, aby se zbavila kohokoli, kdo ji stál v cestě stát se první manželkou.”

Lan'xiu šokem zalapala po dechu. „Pokusila se vás zranit?”

Meiju přikývla a odpověděla: „Ano, pokusila.”

Po krátké odmlce se Lan'xiu natáhla, aby se poprvé dotkla Meijuna rukávu. „Jsem ráda, že se jí to nepodařilo.”

Meiju, potěšená, že Lan'xiu konečně vystoupila ze své skořápky dost dlouho na to, aby navázala tento chabý kontakt, řekla: „Hüi byl kvůli ní velmi nespokojený. Nemyslím si, že by od té doby její lucerna kdy zasvítila. Ve skutečnosti...” Zhluboka se nadechla, než pokračovala, zahanbená, že v ní pomyšlení na Ci'anin trest stále vyvolával takové potěšení. „Ji zbil. Bičem.”

Lan'xiu znovu zbledla.

Meiju se nad ní smilovala a řekla: „Takhle se k tobě nikdy nezachová. Ty jsi dáma. Řekl, že když se žena chová jako mula, tak se k ní tak člověk musí chovat. Je to velmi věrný a čestný muž, co nestrpí zradu.” Bedlivě sledovala, jak Lan'xiu zareaguje.

Po té úchvatné tváři přeletěl další náznak neproniknutelné bolesti, ale pak princezna řekla: „Takže můj pán oplácí vaši věrnost svou vlastní.”

„Ačkoli už Hüiovi nemohu porodit další děti, moje lucerna se stále jednu noc týdně rozsvěcuje,” řekla Meiju tiše.

„Tahle lucerna, o které mluvíte. Je to nějaká metafora?” Lan'xiu se zarděla rozpaky.

„Když se Qiang Hüi Wei rozhodne navštívit domácnost, lucerna vedle dveří té vyvolené se rozsvítí. To kterékoli manželce dovolí se připravit jej přijmout a zabrání to nevhodným návštěvám.”

„Aha.” Lan'xiu se mírně zachvěla a usrkla ze svého šálku.

„Hüi Wei během dne pošle sluhu, aby lucernu zapálil. Takhle poznáš, že se rozhodl za tebou přijít,” vysvětlila Meiju. „Jsi tak rozkošná, překvapilo by mě, kdyby tvoje lucerna nezazářila příliš mnoho nocí, než hvězdy vyblednou z nebe.”

„Až ten šťastný den nastane, bude to nezasloužená čest,” řekla Lan'xiu a úplně se jí nepodařilo potlačit děs v hlase.

Meiju to trápilo. Nevěděla, jak má tuto dívku utěšit. Zdálo se, že je ještě bázlivější než jakákoli jiná manželka a všechny to byly panny, když přišly – s možnou výjimkou druhé konkubíny Ci'an. U ní člověk nikdy nevěděl. „Jsi předpokládaná sedmá konkubína. Pokud se Hüi rozhodne k tobě nikdy nepřijít, tak ti ten titul zůstane. Pokud tě přijme, pak budeš sedmou konkubínou nebo z mé milosti sedmou manželkou. Hüi Wei je velmi důležitý muž. Jsou doby, kdy musí odjet nebo na nás nemá čas.”

„A vy vždycky čekáte uvnitř těchto hradeb,” spíš prohlásila Lan'xiu, než aby se na to zeptala.

„Jako jeho první manželka jsem Hüi Weie při různých příležitostech doprovázela do vnějšího světa,” řekla Meiju s pýchou. „Všechny manželky se navštěvují a naše děti si spolu hrají, dokud chlapci nedojdou věku, aby šli trénovat a do školy. Je to velmi příjemný život. Všechno pohodlí je zajištěné. A já mám velmi ráda dobrou partičku karet nebo mahjongu.”

„Ale v těchto hradbách jsme vězenkyněmi.”

„Ne větší než Hüi Wei.” Meiju viděla, že její slova pro dívku nic neznamenají. „Všechny máme svá vlastní břímě, které na tomto světě a na tom dalším musíme nést. Muži jsou stejnými vězni svého osudu jako ženy.”

„Možná.” Nezdálo se, že by tomu Lan'xiu úplně věřila. „Když se scházíte, je přítomna i druhá manželka Ci'an?”

„Ano. Je jedna z nás, ačkoli stále intrikuje a plánuje, jak si získat Hüi Weiovu přízeň. Nadarmo, ale oba nás to baví. Ostatní manželky si jí moc nevšímají, ačkoli je řádem převyšuje.”

„Pročpak?”

„To ti musím vysvětlit. Jak jsem řekla, Ci'an je zahořklá, zvrácená duše. Nedokáže se naučit být spokojená s tím, co má.” Meiju sledovala, jak princezna na její zahalená slova rady zareaguje, ale dívka svou tvář udržovala ve stejné neproniknutelné masce. „Třetí manželka Fen a čtvrtá manželka Huan. Nikdy se neodlučují.”

„Takže velmi blízké přítelkyně.”

„Velmi blízké.” Meiju přikývla, potěšená, že se zdálo, že Lan'xiu situaci chápe, aniž by jí to musela říkat přímo. „Pokud jednu nenajdeš doma, pak je pravděpodobné, že bude doma u té druhé – obě zaneprázdněné.”

„Šestá manželka Alute je jako dokonalý kousek vyřezávaného nefritu. Krásná na pohled, ale světla v patře nerozsvěcuje. Alespoň má velmi akceptující povahu. Snědla by všechno, co před ní položíš.”

„A pátá manželka?” zeptala se Lan'xiu.

Meijuna tvář se uvolnila pobavením. „Mám za to, že si ji zamiluješ. Všichni ji milujeme. Jmenuje se Bai. Je velmi okouzlující a vtipná, vždycky má za lubem nějakou lumpárnu. Všechny nás rozesmívá, dokonce i během krátkých zimních dnů a chladu venku.”

„Budu se těšit na setkání se všemi,” řekla Lan'xiu.

„Jen si určitě skryj dýku v rukávu, až se půjdeš setkat s Ci'an. Mám podezření, že tě vůbec nepřijme.”

„Budu si dávat pozor,” ujistila Lan'xiu Meiju. „Děkuji, že jste se se mnou podělila o svá moudra. Je od vás nanejvýš štědré, že jste se uvolila přivítat pouhou sedmou konkubínu.”

„Nebyla jsem vždycky první manželkou, má drahá. Vím, jak se cítíš.”

Teď bylo na Lan'xiu, aby se na starší ženu dívala s údivem. „Ale... jak je to možné? Vy jste první manželka. A jste tak laskavá. Nedokážu uvěřit, že byste zabila šest nebo sedm předchozích manželek, jak o to usiluje Ci'an.”

Meiju shlédla na své ruce, na svůj věk stále hladké, s vyleštěnými nehty s půlměsíčky u kořene. „Jsem starší než můj manžel Hüi Wei. Kdysi jsem byla konkubínou jeho staršího bratra. Také jsem mu porodila děti, ale byly churavé a žádné z nich nepřežilo dětství. Nemilovala jsem ho, ale splnila jsem svou povinnost. A pak ho zabili v bitvě.”

„To je mi líto,” řekla Lan'xiu tichým hlasem.

„Pokud by Hüi Wei nebyl takovým mužem, jakým je, tak by mě mohl shodit z hradeb nebo mě s hanbou poslat do mé vesnice nebo prodat k potěšení vojáků. Místo toho za mnou přišel, když jeho bratr zemřel a on nastoupil na jeho místo. A pak se se mnou oženil. Byla jsem mu dobrou manželkou a porodila mu šest zdravých dětí. Dala jsem mu syny, které jsem nemohla dát jeho bratrovi.”

„Zní jako skvělý muž, ale proč mi to všechno povídáte?” přemýšlela Lan'xiu.

„Já vlastně nevím.” Meiju se cinkavě zasmála. „Přeju si ti nabídnout útěchu. Byla jsem v mnohem nejistějším postavení než ty, ale můj pán je laskavý muž. Ať už tvůj bratr osnoval cokoli tvým posláním sem, není třeba, aby ses bála, že tě Hüi za jeho pochybení potrestá. Bude vůči tobě trpělivý.”

Lan'xiu znovu nakrčila obočí a rychle zamrkala. „Děkuji vám za všechnu vaši laskavost, první manželko. Myslela jsem si, že se ke mně štěstí obrátilo zády, ale jistě na mě září, že mě dovedlo za vámi. Nikdy na váš soucit nezapomenu.”

Meiju se zvedla a rázně řekla: „To doufám ne. Přece jenom se od teď budeme vídat každý den až do konce našich životů. Vítám tě u dvora pána generála Quinga Hüi Weie a v domácnosti, princezno Lan'xiu, předpokládaná sedmá manželko.”
---------------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>