PK - kapitola 2

Kapitola 2

Princezna Lan'xiu následovala vojáka vpředu, vědoma si druhého vojáka s mečem v ruce následujícího ji a jejího sluhu. Potají se kolem sebe rozhlížela a všimla si silných kamenných zdí kolem paláce, příliš vysokých na zteč a příliš hladkých na to, aby se člověk odvážil zkusit své štěstí při šplhání. A za nimi byly další podobné hradby kolem města, které by musel zdolat, kdyby se mu to povedlo s těmi prvními.

Ozbrojené stráže strážili každý možný vchod, aby vetřelcům zabránili vniknutí. Uvnitř hradeb bylo použito velkého mistrovství, aby se zdejší obyvatelé cítili, jako že jsou v nějakém nádherném parku. V patřičném ročním období stromy a keře nádherně kvetly, ačkoli teď na zemi ležel sněhový poprašek. V zoufalství si Lan'xiu všimla stop na sněhovém kabátci, díky nimž byl kradmý útěk nemožný.

Poslušně je následovala na další řádně strážené náměstíčko, taková pevnost v pevnosti, a poklesla na duchu, když poznala, že toto je harém. Byl oddělen zdí s velkou stále zamčenou železnou bránou. Voják bránu odemkl a dovolil jim vstoupit a ona slyšela, jak se jako reakce na jejich zaklepání zevnitř zvedla závora. Jakmile byli uvnitř, voják bránu zase zavřel. Ale místo jedné velké budovy se společným zařízením, spatřila dvanáct samostatných domů rozestavěných kolem náměstí. Uprostřed parku stály holé broskvoně a slivky obklopené hnědými keři, jenž zima připravila o listy. Na otevřeném prostranství stálo šest laviček.

Všechny domy byly stejné, kromě toho prvního. Zatímco všechny domy měly kobaltově modré střešní tašky, ten nejkrásnější dům měl zářivě karmínové tašky, aby to jeho obyvatelům přineslo velké štěstí. Tento dům byl větší, skvostnější, s keramickým chrámovým psem v každém rohu střechy, aby zabránili štěstí uniknout ven. Zastřešená cestička vedla k předním dveřím a zevnitř zářilo světlo, nasvětluje červené závěsy do teplé záře. Stíny pohybující se za závěsy naznačovaly, že rodinka uvnitř se oddávala večerní zábavě.

Lan'xiu se na tento dům s touhou podívala. Hodil se pro ženu jejího původu, ale její postavení už jí nedovolovalo žádné požitky. Věděla, že navzdory osudu vyvěštěnému při jejím narození, se její úděl změnil na temnější, mnohem pochmurnější cestu.

Napravo u dveří každého domu visela lucerna. Tato lucerna svítila pouze u pátého domu a prosvětlovala chladný modrý soumrak. Jak procházeli kolem domu se zapálenou lucernou, jeden z vojáků zamručel.

Správně odhadnout tento bezeslovný komentář nebylo povinností princezny Lan'xiu, a tak vojáka v tichosti následovala, dokud nezastavil před sedmým domem a odněkud vytáhl velký železný klíč. Když klíčem otáčel, zámek na protest zaskřípal a panty zasténaly, když voják dveře otevíral.

Lan'xiu si nadzvedla svůj plášť, aby vstoupila do temné, studené chodby, připravená na vše, co mohlo následovat. Soudila, že vojáci dostali rozkaz ji sem zavést a popravit ji tu. Když se její eunuch, Shu Ning, postavil mezi ni a vojáka, cítila teplo jeho těla. Neutěšilo ji, že pojal stejné podezření jako ona.

Potlačila svůj instinktivní impuls vyskočit, když voják poprvé promluvil, nechtěla, aby ten muž viděl, jak moc je vyděšená.

„Má paní, můj pán Jiang se omlouvá. Nedostali jsme žádné ohlášení o vašem příjezdu a dům pro vás není připravený. Pokud bude paní trpělivá, hned tu budou sluhové, aby rozdělali oheň a zapálili lampy. Dům byl udržován v čistotě, takže je obyvatelný. Zavazadla vám přineseme.”

„Jiang? Myslel jsem si, že generál se jmenuje Qiang Hüi Wei?” zeptal se eunuch vojáka ostře.

„Pán Jiang je generálův zástupce. Dohlíží na hladký běh domácnosti generála Qianga. Jakékoli stížnosti nebo požadavky směřujte na něj.”

Lan'xiu mávla ladnou ručkou, ale nepromluvila. Dáma jejího postavení služebným nedávala rozkazy přímo. Od toho tu byli eunuchové.

Shu Ning znovu promluvil: „Jsem si jistý, že princezna nebude mít důvod ke stížnostem. Jak jí mám připravit jídlo?”

„Jídlo vám hned doneseme, spolu s vodou, čajem a vínem.” Vypadalo to, že voják už si nepřeje dál pokračovat v konverzaci. On a jeho druh ustoupili a postavili se na stráži po obou stranách dveří.

Okenice byly zvenku zavřené a soumrak stíny v domě prohloubil. Jen mdlé světlo měsíce pronikající kulatým oknem nad dveřmi postříbřilo leštěnou podlahu, jak Lan'xiu nervózně vyčkávala na nějaký zvuk, tiché kročeje nebo zašustění látky, který by jí řekl, že útok začne.

Na ten útok nikdy nedošlo, alespoň ne v podobě násilí. Někdo zaklepal na dveře a jeden z vojáků je otevřel a odhalil tak skutečnou armádu služebnictva sestávající z eunuchů a žen oděných v prostých, ale dobře ušitých šatech. Nesli s sebou lucerny, zakryté podnosy, z nichž vycházely mučivé vůně, a metry drahých látek. Jeden nesl koš se žhavými uhlíky, jenž vzal do obývacího pokoje. Přistoupil ke krbu a brzy přemluvil oheň k životu.

Ostatní eunuchové pelášili kolem, rozvěšovali lucerny a závěsy do oken, sundávali z nábytku potahy a odhalovali tak židle a stoly vyřezávané z růžového dřeva vykládané perletí. Za několik málo minut proměnili tu chladnou, pustou místnost v příjemný a teplý pokoj.

Shu Ning promluvil se služebnictvem a několika nařídil, aby pro princeznu připravili tu největší ložnici, dalším, jak se postarat o zavazadla, a ještě dalším, aby na stůl připravili podnosy s jídlem. Pak všem nakázal, aby z místnosti odešli.

„Pojď, princezno Zhen Lan'xiu, posaď se a najez se. Určitě jsi znavená a hladová.”

„Ningu, proč takhle mluvíš?”

Ning trhl hlavou ke dveřím a přiložil si ruku k uchu. „Prolom svůj půst, má paní. A pak tě doprovodím do tvé ložnice a uložím tě.”

Lan'xiu mu věnovala žalostný úsměv a povzdechla si. „Obávám se, že nemám moc hlad.”

Ning si toužebně přičichl k jídlu a trval na svém: „Musíš něco sníst.” Zvedl pokličku a řekl: „Tady je rýže s kousky zlaté broskve.”

„Dobře,” řekla Lan'xiu rezignovaně. „Můžeš mi trochu nandat.” Chopila se hůlek a střídmě jedla. Pak zírala na Ninga šeptaje: „Jez, hlupáku, nečekej na mě. Vím, že máš hlad. Přestaň předstírat.”

„Ano, má paní,” řekl Ning hlasitě, než sykl: „Musíme je přimět chovat se k tobě, jak tvému rodnému postavení přísluší.”

„Ach, Ningu. Co bych si bez tebe počala?” Lan'xiu natáhla svou útlou ruku a poplácala jej po paži. „Jsem tak ráda, že ses rozhodl mě doprovodit.”

„Nic mě od tebe neodežene, Lan'xiu,” řekl Ning tiše. Pak začal hladově jíst, do misky si vybral vepřové, rýži a zeleninu. Když měl dost, vzhlédl a zjistil, že ho Lan'xiu pozoruje. Ke rtům si přiložil prst. „Ložnice je nahoře. Musíš si odpočinout.”

Otevřel dveře a nahlédl do chodby. V jejich nepřítomnosti mělo služebnictvo napilno. Zbytek domu se rozehříval a lucerny byly rozsvícené. V jejich světle teď viděl schodiště, co se kroutilo na druhé odpočívadlo. V hale byli seřazení tři eunuši a tři služebné, jako by na ně čekali. „Má paní se nyní uchýlí k odpočinku,” oznámil Ning.

Nejstarší služebná tleskla a tři eunuši odpochodovali ke dveřím. Vyšli ven a dva vojáci je následovali. V tichu Lan'xiu a Ning slyšeli skřípání klíče v zámku a věděli, že teď jsou uvěznění v luxusním domě.

„Doveď mě do ložnice,” nakázal Ning neohroženě.

Nejstarší žena mu složila pukrle a poprvé promluvila: „Ty jsi otrok její výsosti?”

„Já jsem její osobní sluha,” zdůraznil Ning. „Sloužím jí ve všech záležitostech.”

„Byla vám udělena výjimka,” odpověděla žena. „V žádném domě není muži dovoleno zůstat přes noc. Ale zdá se, že vaše zvyky jsou jiné. Moje jméno je Jia a budu hospodyně princezny Lan'xiu. Jsem vám k službám. Tyhle hloupé holky jsou Din a Miu. Nemusíte se o ně starat. Všechny nezbytné rozkazy řekněte mě a já se o to postarám.”

Ning se uklonil. „Já jsem Shu Ning. Můžeš mi říkat Ning. A teď, princezna Lan'xiu je po cestě vyčerpaná a půjde si odpočinout.”

„Samozřejmě. Následujte mě.” Jia mávla rukou na dvě mladší ženy, co se zachichotaly a odběhly dozadu a celou cestu se na princeznu otáčely. „Vůbec si jich nevšímejte, pane Ningu. Jsou mladé a hloupé a ještě nikdy princeznu neviděly. Ale já jsem sloužila v největších domech a vím, jak to chodí. Prosím, následujte mě, pane Ningu.” Otočila se a vedla je po schodech nahoru.

Lan'xiu se musela usmát, když se Ning nadmul nad tím uctivým titulem, co mu Jia přidělila, ačkoli neměla příliš veselou náladu. Avšak při pohledu na pokoj, jenž jí byl přidělen, potěšením zalapala po dechu.

Postel z růžového dřeva byla masivní, stála uprostřed pokoje s řádnými nebesy a na rozích byli do nejmenších podrobností vyřezání draci a fénixové. Klenutý strop zdobily glazurované malby polí a potoků. Žlutá hedvábná nebesa ve světle olejových luceren a malých keramických kamen zářila. Stejně žluté závěsy visely i v oknech a díky načechrané prošívané přikrývce ve svěže zeleném saténu se pokoj zdál útulný. Postel zdobily měkké, levandulové polštáře. Ve výklenku jednoho okna stál toaletní stolek z růžového dřeva s odpovídající židlí se žlutým polštářkem. Dřevěnou podlahu pokrýval tlustý koberec složitého vzoru vyplétaného krémovými, žlutými a zelenými barvami s občasnými náznaky lososově červené a kobaltově modré.

Jia otevřela dvířka od šatníku z růžového dřeva, co prodlužoval jednu stěnu, aby jim ukázala, že Lan'xiuno oblečení bylo pečlivě rozvěšeno, zatímco ty intimnější části oděvu poskládány a uloženy do zásuvek.

Přešla ke dveřím schovaným za závěsem na stejné straně jako byla postel a když je otevřela, odhalila tak velkou, dobře vybavenou koupelnu. „Voda se dovnitř čerpá pumpou. A pokud si paní bude přát koupel, pod vanou se dá rozdělat oheň, aby se ohřála voda.” Jia ukázala k obrovské měděné nádobě. Celá místnost byl zázrak z keramických dlaždiček a mědi a využívala to nejmodernější instalatérské zařízení.

Pak otevřela další dveře na opačné stěně, co vedly do menší místnosti. „Předpokládám, že budeš chtít spát paní co nejblíže, kdyby volala,” řekla k Ningovi. Na princeznu se stále nepodívala přímo.

„To je báječné,” řekl Ning. „Velmi mě to potěšilo. Myslela jsi na všechno, aby se princezna cítila příjemně.”

„Děkuji, pane.” Jia předvedla pukrle a pokradmu se podívala na Lan'xiu a tlumeně zalapala po dechu nad její krásou. Pak hospodyně odešla a zavřela za sebou dveře.

Lan'xiu a Ning stáli jako sochy a bedlivě naslouchali. Ning po špičkách přešel ke dveřím a otevřel je. Chodba byla prázdná. Kývl hlavou na princeznu. „Obhlídnu to,” řekl a vzal si jednu lucernu. Prohledal jak koupelnu, tak svůj pokojík, než se vypravil na chodbu.

Lan'xiu se pažemi objala, aby ztišila svůj třes, a čekala, až se vrátí. Nebo hůře, až někdo jiný vstoupí, možná postříkaný jeho krví, aby jí přinesl zprávu o jeho smrti. Neuvědomila si, že zadržuje dech, dokud se dveře znovu neotevřely a neodhalily jejího věrného sluhu.

„Na tomhle podlaží jsme jenom my,” řekl Ning tiše. „Půda je prázdná. Nenašel jsem žádný způsob, jak by nás mohli špehovat, ale bude lepší, když budeme opatrní.”

„Opatrní!” zasmála se Lan'xiu hořce.

„Pšt,” varoval ji Ning. „Jsi unavená. Radši si jdi lehnout. Mám připravit koupel?”

„Ne!” Lan'xiu se otřásla. „Ne tady! Ne teď. A musíš najít cestu ven. Pokud zase ani jeden z nás nebude spát, tak musíš utéct.”

„Já tě neopustím, má paní,” řekl Ning rozrušeně.

„Ačkoli mě doručili vlastní smrti do rukou, není třeba, abys sdílel stejný osud,” řekla Lan'xiu. „Nemůžeš mě zachránit. Musíš zachránit sám sebe.”

„Nikdy nevíš, tohle nemusí vést k tvojí smrti,” řekl Ning s nadějí.

„Můj Ningu, vždycky jsi byl optimista. Pro tebe je sklenka vždycky napůl plná.” Lan'xiu se roztřeseně zasmála. „Ale znáš mého bratra. Hodilo by se k němu, kdyby mě prostě shodil z útesu, ale takhle dosáhne mé smrti, aniž by měl mou krev na rukách. Víš, že najde způsob, jak mou vraždu využít.”

„Generál za tebou dneska večer nehodlá zajít,” upozornil Ning. „To je pro válečníka zvyknutého brát si, co mu patří, nezvyklé. Možná už má svoji favoritku a moc se o tebe nezajímá. Slyšelas ho při audienci. Řekl, že má dost manželek. Možná že nikdy nepřijde.”

„Pán Qiang Hüi Wei má inteligentní tvář,” řekla Lan'xiu. „Při nároku na svou cenu neukáže žádný nemístný spěch. Ale je také příliš inteligentní, aby ignoroval samolibé ambice mého bratra. Možná mě z popudu zabije, aniž by zjišťoval, jestli jsem do těch intrik zapletená. Mezi nimi dvěma nejsem v bezpečí a jelikož ty jsi můj sluha, tak nejsi v bezpečí ani ty, můj drahý příteli. Musím tě odtud dostat.”

„Možná mě nechají jít ven, když řeknu, že ti jdu koupit pudr nebo něco takového,” navrhl Ning.

„Možná. A možná že jeden z těch vojáků je tak spokojený se svým místem, že by odmítl i jmění ve špercích. Kdybych jen vlastnila jmění ve špercích, pak bych podplatila každého muže, abych tě osvobodila.”

Ning k ní přišel a padl na kolena, začal trochu vzlykat. Popadl ji za ruku a políbil ji, neschopen promluvit, dokud neucítil, že jej druhou rukou hladí po hlavě. „Pokud zemřeš, zemřu s tebou,” prohlásil.

„Co jsem kdy udělala, že si zasloužím tak skutečného a věrného přítele jako ty?” uvažovala. „Byla bych mnohem šťastnější, kdybych věděla, že aspoň ty jsi přežil, než abys se mnou sdílel můj osud.”

„Co bych dělal? Kam bych šel?” naříkal Ning.

„Kdo jiný by tě snášel?” řekla Lan, hlas se jí trochu otřásal smíchem, ačkoli se jí v očích třpytily slzy.

Ning jí okamžitě oplatil: „Kdo by to snášel s tebou? Pokud má Hüi Wei v hlavě mozek, tak brzy zjistí, že ta tvoje krása zakrývá žihadlo letní vosy.”

Lan se zasmála. „Takže čest oběma stranám. Zemřeme společně.”

„Nebo možná budeme společně žít.” Ning si otřel oči do rukávu. „Byla jsi věštkyně, nebo tě to aspoň matka učila. Jsi si jistá, že zemřeme?”

„Víš, že člověk nedokáže číst svůj vlastní osud,” řekla Lan s lítostí. „A od smrti mé matky se mnou bohové odmítají mluvit a cesta není jasná. Před očima mám mraky.”

Ning si povzdechl. „Alespoň jsme pryč od posluhovačů tvého bratra a dneska v noci můžeme spát. Budeme se střídat v hlídkách.”

„Rozhodně mě vzbuď, až začneš podřimovat,” kárala ho Lan.

„Jenom jednou jsem byl tak unavený, že jsem nedokázal udržet oči otevřené,” namítal Ning.

Lan se usmála. „Já si vezmu první hlídku.”

„Nemůžu spát v tvojí posteli,” upozornil Ning.

„U okna je jedno roztomilé křeslo s polštářem, přesně tvojí velikosti,” řekla Lan a ukázala na výklenek částečně skrytý za závěsy. „Zdá se, že v tvém pokoji je další přikrývka. Můžeš si ji přinést a zabalit se do ní.”

Ning doširoka zívl jako kočka, neobtěžoval se ústa si zakrývat. „Myslím, že to udělám, pokud to myslíš vážně.”

„Myslím to vážně,” řekla Lan. Sledovala svého přítele a sluhu, jak odspěchal do malé předsíňky a zamumlala: „Budu mít dost času spát, až budu mrtvá.”
---------------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>