PK - kapitola 5.1

Kapitola 5 1/2

V následujícím týdnu nechal Hüi Wei naschvál rozsvítit lucerny v každém domě svého harému kromě dvou. Ještě nebyl připraven stanout tváří v tvář Lan'xiu. A co se týkalo Ci'an, ta mohla klidně shnít a čím dříve, tím lépe. Po jejím útoku na Meiju rozkázal, aby na okna Ci'anina domu namontovali mříže a aby byly její dveře zamčené. Když jí bylo dovoleno jít ven, doprovázela ji ozbrojená stráž.

Ostatní manželky ji dál laskavě zahrnovaly ve svých dýcháncích, ale Hüi Wei rozkázal svým vojákům, aby na ni neustále dohlíželi. I když v jejím domě pravidelně obměňoval služebnictvo, stejně se jí nějak podařilo získat jed a pokusila se ho vlít Fen do čaje, když třetí manželka poprvé přišla.

Do Ci'anina domu mohl vejít pouze dvorní lékař a to jenom, když byla nemocná. Jinak ji drželi v ústraní dokonce i před vlastní dcerou, než to dítě zemřelo.

Hüi si dál užíval společnosti svých druhých manželek, zatímco stále ignoroval existenci princezny Lan'xiu. A doufal, že všem přihlížejícím je to nad slunce jasné. Byl by naivní, kdyby ignoroval skutečnost, že špehové byli všude – dokonce i na jeho dvoře – a úplatky nebo dostatek piva dokázalo přesvědčit muže nejvyšší věrnosti k předání něčeho, co mu přišlo jako neškodná zkazka. Takže Hüi Wei měl pocit, že si mohl být jistý, že Wu Min si byl naprosto vědom toho, že dar v podobě jeho sestry byl ignorován.

Hüi byl rozhodnutý, že nechá uplynout alespoň dva týdny, než zajde do sedmého domu, ačkoli byl na Lan'xiu zvědavý. Její vzhled měl stále vpálený do mysli, ačkoli jí na setkání věnoval stěží letmý pohled. Přemýšlel, jak zněl její hlas a jestli byla její kůže jako hedvábí—

Myšlenky mu neustále odbíhaly k ní. Hüi se pokáral a s odhodlaným elánem se znovu přísně vrhl na své zodpovědnosti.

Od svých druhých manželek už si toho o ní hodně vyslechl, když za nimi zašel, ačkoli se s ní ještě nesetkaly. Hüi si vydedukoval, nejenom že o ní Meiju mluvila, ale druhé manželky musely nějakou chvíli strávit jejím pozorováním z okna, když jí bylo dovoleno projít se po náměstíčku na čerstvém vzduchu. Fen a Huan zaujala její krása a nedokázaly mluvit o ničem jiném. Alute svým flegmatickým způsobem řekla, že Lan'xiu nosila pěkné oblečení, a Bai obdivovala její smích. Ale Bai byla trochu ztřeštěná. Také řekla, že Lan'xiu na ramenech sedí dva skřítci a jeden že ji rozesmutňuje a druhý ji rozesmívá.

Hüi se bavil přemýšlením, co by o Lan'xiu řekla Ci'an, ale když přihlédl k tomu, že za druhou konkubínou odmítal zajít, s největší pravděpodobností se to nikdy nedozví.

Zrovna když se rozhodl, že nastal ten správný okamžik, z domu ho odvolalo povstání na západě. Po drsné, ale krátké kampani hlava vzpurného krále zdobila kopí u brány do města, na vládnoucí stolec byl dosazen nový funkcionář a nechal mu tam dostatek vojáků, aby ho motivoval k řádnému smyslu loajálnosti vůči císaři. A Hüi se mohl vrátit domů. Hüi měl podezření, že by v tom spiknutí mohl mít prsty Lan'xiuin bratr Wu Min, ale pochybený král odmítl cokoli přiznat, než přišel o hlavu. Možná že kvůli Hüi Weiově strategii tu dívku ignorovat byl Wu Min netrpělivý a vždycky to byl muž, co svoje tahy na šachovnici moci skrýval naivními pěšáky.

Hüiova první návštěva musí být určitě k Meiju, která vždycky když se vrátil z války, se k němu tiskla a kontrolovala, jestli neutržil nějaké zranění. Pak si protokol žádal, aby navštívil všechny své ženy jednu po druhé, aby jim všem poskytl úlevu, že je nezraněn.

A tak to byl celý měsíc po princeznině příjezdu, než poslal sluhu, aby zapálil lucernu visící vedle dveří sedmého domu.

„Konečně jdeš okusit princezninu krásu,” škádlil ho Jiang při obědě. „Možná že po prvním soustu zůstaneš až do posledního.”

„Viděl jsi ji od slyšení?” zeptal se Hüi nebezpečným tónem.

„Jenom ve svých představách, kam se poslední dobou často utíkám, abych strávil svůj čas.” Jiang si směšně povzdechl a nasadil zasněný výraz. „Bez tvého svolení bych se neměl odvážit vstoupit do tvé domácnosti. Když jsem tam šel naposledy, bylo to na tvůj rozkaz, abych si promluvil s první manželkou.”

„Já vím,” omluvil se Hüi. „Opravdu jsem tě nezpochybňoval. Tahle princezna je mi trnem v oku a čím dřív ji vytáhnu, tím lépe. Přemýšlím, jak moc by Wu Mina urazilo, kdybych ji teď poslal zpět.”

„Aniž bys za ní zašel?” Jiangova tvář se rozzářila škodolibým veselím. „Neumím si představit nic horšího. Tedy pokud bys části jejích zad neposlal v různých truhlicích. Ale to by bylo tragické mrhání veškerou tou krásou. Jak tě znám, najdeš způsob, jak ji využít a urazit jejího bratra.”

„Všichni neustále povídají, jak je krásná,” řekl Hüi netrpělivě. „Ci'an je krásná, ale nebezpečná. Kdyby mohla, tak by mě zabila.”

„Pokusila se o to?” zeptal se Jiang se zájmem.

„Ano,” odsekl Hüi.

„Proč jsi mi to nikdy neřekl?”

„Protože bys ji zabil a jak si jistě vzpomínáš, potřebujeme ji živou, aby její otec zůstal poslušný.”

„Jak to provedla?”

„Hodila po mě vázou a pak se mě pokusila bodnout,” řekl Hüi. „Když zjistila, že neschvaluju její pokusy zavraždit mé ostatní manželky, řekl jsem jí, že už její lucernu nenechám znovu zapálit a ona kvůli tomu vybuchla.”

„Trefila tě?”

„Samozřejmě že ne. Stál jsem v klidu. Ženy se nedokáží trefit, na co míří. A ani to bodání jí moc nešlo.” Hüiovy rty se stočily spokojeností. „Obávám se, že když jsem s ní skončil, bylo třeba lékaře.”

„No, tohle s princeznou Lan'xiu nezažiješ,” řekl Jiang.

„Jak to víš, když jsi ji neviděl?” zeptal se Hüi zvědavě.

„Od toho Ci'anina malého záchvatu vzteku s Meiju jsem sledoval, co se v domácnosti děje,” řekl Jiang. „Mám zodpovědnost za první manželku a tvé děti.”

„A já ti za to děkuji,” řekl Hüi.

„A ty my musíš dát vědět, jak to šlo s tvou poslední kobylkou,” pokračoval Jiang, aniž by uznal díky, které považoval za zbytečné.

„Je neslušné o princezně mluvit, jako kdyby byla kůň,” řekl Hüi, trochu ho to rozčílilo.

„Já myslel tvého koně,” řekl Jiang s nevinným překvapením. „To nové hříbě, co přivedli ze statku minulý týden. Je to kráska.”

„Nic takového jsi nemyslel,” odsekl Hüi. A pak uvažoval, proč je tak napjatý. S novou konkubínou to nemohlo mít co do činění. Ženy byly všechny stejné až na pár podrobností ve vybarvení a podobně a on už si prošel novým přírůstkem v domácnosti. Neměl žádný důvod, aby byl takhle nervózní. Nervózní měly být ženy. Bylo jejich povinnosti jej potěšit a ne obráceně.

„Bohužel jsi mě přichytil,” souhlasil Jiang. „Ale co je jeden lechtivý vtípek nebo dva před nárokováním té nejkrásnější manželky, kterou se ti kdy podařilo získat?”

Hüiovy rty se uvolnily v úšklebku a on se uchechtl. „Musím přiznat, že jsem trochu zvědavý, co si celou tu dobu myslela. Možná se jí ulevilo, že jsem ji nechal na pokoji.”

„Myslíš si, že ti to poví?”

„Ne, přijde mi jako tichá dívka. Dokonce ani Meiju ji nedokázala vylákat a ona má evidentně ráda Meiju a cítí vůči ní úctu.”

„Jak by měla.” Jiang souhlasně pokýval a pak se naklonil k Hüiovi, aby ho prsty zlehka pohladil po tváři. „Musíš se oholit. Přece tu ubohou dívku nechceš dodrápat k smrti. Pokud k ní půjdeš takhle, tak se celé dny nebude moct ukázat na veřejnosti.”

Hüi si rukou přejel po svých vousech, jenž byly na muže této země celkem tvrdé. Vždycky se potají těšil, že si dokáže vypěstovat vous, když většina nemohla. „Předpokládám, že to by vůči ní byla jen malá slušnost.”

„Jdi se umýt, pro požehnání bohů,” nakázal „A pak chci slyšet každý detail.” Smilně si promnul ruce. „Ta nejkrásnější dívka, jakou jsem kdy viděl.”

Hüi zjistil, že je zase jen krůček od toho, aby se rozčílil, ale nic neřekl. Vstal a odebral se do svých komnat, aby se oholil. A možná by se mohl převléct do nějaké přitažlivější róby. Přemýšlel, jestli by se Lan'xiu víc líbilo, kdyby měl vlasy zapletené v copu, ale on je udržoval krátké kvůli bitvám, aby nepřátelům neposkytoval nic, za co by jej mohli chytit. Když měl vlasy dlouhé, padaly mu k ramenům v nepoddajných vlnách a on si spíš myslel, že ho to dělalo divočejším a impozantním jako lev.

Znovu se musel ukáznit. Tvrdl jen při prostém pomyšlení na ni. Ten jediný pohled na její ohromující krásu jej začal pronásledovat a v břiše se mu svíjel plamen touhy, zažínal jeho mužství jako se to nepovedlo žádné jeho manželce. Během nedávného tažení se ukájel, až byl bolavý, a snil o její kráse.

Bylo na ní něco tak svůdného a fascinujícího, že to bylo víc než pouhá krása. Chtěl hledět do jejích očí a sledovat, jak se v nich odrážela jeho touha. Hüie vyděsilo, když si uvědomil, že chtěl její lásku, a přesto jí ještě neznal a ani ji sám nemiloval.

Na té dívce bylo něco zvláštního a Hüi přemýšlel, jestli náhodou není čarodějnice, co jej během toho krátkého okamžiku, co byli ve stejné místnosti, okouzlila. Bál se té mocné přitažlivosti, co k ní cítil, ale také si v ní liboval.

Přimělo ho to se cítit jako muž. Jako dobyvačný muž.

Ona teď byla jeho a on ji bude vlastnit, nárokuje si ji a ovládne ji, aby se sehnula před jeho vůlí.

V této náladě dokázal čekat pouze do setmění. Pro muže a pána bylo nevhodné, aby projevoval jakoukoli dychtivost po společnosti pouhé ženy a ještě k tomu konkubíny. Věděl, že až půjde do jejího domu, všechny oči se budou upírat na něj. A musel se nutit k loudání, když tam toužil běžet s větrem o závod, strhnout dveře a vzít ji do náručí.

Třikrát zaklepal na dveře a čekal, dokud je mladá služka s hlubokou úklonou neotevřela a neustoupila, aby mu umožnila vstoupit.

„Děkuji,” řekl Hüi zdvořile. Tyhle prosté úkony zdvořilosti nemohl zanedbávat a vyhrálo mu to věrnost většiny jeho podřízených.

Žena se znovu uklonila, ale zůstala zticha.

Hüiovu pozornost upoutal eunuch, co sešel ze schodů a pak se hluboce uklonil. Svým lehkým hlasem řekl: „Generále Qiangu, moje paní vás očekává v ložnici.”

„Děkuji,” řekl Hüi. „Můžeš jít.”

Služka beze slova odspěchala dozadu, ale eunuch vyhlížel ztrápeně, jak se stáhl pomaleji. Kdyby byl Hüi v jakékoli jiné situaci, tak by o tom možná přemýšlel, ale veškerá jeho pozornost se upírala na dívku, co na něj čekala v patře.

Každým jeho krokem napětí rostlo. O každý krok, co jí byl blíž, byl nervóznější, než kdyby čelil hordě barbarů ze severu. Ačkoli nedokázal říct proč. Tady byl v postavení moci. Pokud by ho neměla ráda, nebyl v tom žádný rozdíl. Vzal by si ji proti její vůli tak často, jak by si přál. Vlastnil ji.

Chodba nahoře byla tmavá a otevřené byly jediné dveře. Z nich se linula teplá záře a Hüi šel k ní.

Beze zvuku zalapal po dechu, když tu dívku zahlédl. Stála s očima sklopenýma, s rukama skrytýma v rukávech svého hanfu, strach vrytý v každé linii svého těla. Ale jak na něj takhle čekala, ačkoli byla jasně vyděšená, bylo na tom něco odvážného, a to v něm vybudilo nepatrnou něžnost, která jej překvapila. Čekal vášeň a ona v něm opravdu vybudila téměř strašlivě divoké přání jí zbavit oděvu, hodit ji na postel a uchvátit ji, ale v jeho reakci na ni bylo něco mnohem složitějšího než sexuální přitažlivost.

Bylo to, jako kdyby se jeho srdce vznášelo štěstím, že konečně našel svou spřízněnou duši a že s ní bude vždy jedním. Nic jako ta klidná spokojenost, kterou cítil s Meiju. Tento pocit byl nový a mocný a znepokojující. Ale jeho štěstí mu přišlo v přímém rozporu s dívčiným utrpením a donutilo jej to pokusit se ji utěšit. Zavřel za sebou dveře.

„Princezno Zhen Lan'xiu,” řekl.

„Můj pane Qiangu Hüi Weii,” odpověděla řádně, ačkoli se jí hlas třásl.

Viděl, jak se celé její tělo chvěje, ale ten její hlas mu byl hudbou pro uši. Na rozdíl od pronikavých tónů většiny jeho manželek byl Lan'xiuin hlas nízký a melodický a jeho jméno vyslovila tiše.

Řasy se jí zachvěly na tvářích jako křídla motýla a on si přál podívat se do jejích skrytých očí. „Podívej se na mě,” rozkázal.

Polekaně vzhlédla a když se jejich oči setkaly, cítil, jak mu duše vyletěla z těla, aby se setkala s tou její. Zdálo se, že to také pocítila, protože se jí mezi obočím objevila malá vráska, jako kdyby ji trápil nějaký nový pocit, který nečekala. „Můj pane?”

„Patříš mě. Přiznáváš, že patříš mě?” dožadoval se.

„Patřím vám,” souhlasila tiše. Koutky úst se jí stáhly dolů a oči se jí naplnily nezvyklou směsicí smutku a touhy, ačkoli hluboko v nich hořel oheň.

Hüi by přísahal, že nechtěla nic víc, než co chtěl on, spojit jejich těla a zažít extázi jejich splynutí. V jejích očích se ukázaly pochyby a strach, zatímco její nádherná tvář zůstala netknutá.

„Nikdy jsem neviděl tak dokonalé stvoření,” zamumlal. Přistoupil blíž a položil jí dlaň na tvář.

Lan'xiu zavřela oči a otřela se tváří o jeho ruku jako kotě, stále se chvěla.

„Nezraním tě,” řekl Hüi, jak na ni shlížel.

Neodpověděla, ale zvedla jednu ruku, aby se dotkla té jeho. Na rozdíl od hladkého dotyku, co čekal, zavrzala proti jeho kůži drsnost ztvrdlé dlaně, mozoly, které neměly být na rukách žádné ženy. Zíral na vlastní mozoly od meče a došel k závěru, který se zdál nemožný. Podezíravě přimhouřil oči, jak pátral v té nádherné tváři. Nemohlo být možné, aby žena...

Okamžitě od ní odskočil, za zápěstí ji držel tak silně, že z ní vyloudil výkřik bolesti. „Co je tohle za zradu?” zavrčel, zatřásl její rukou a ukázal na mozoly na její dlani.

„Nejsem součástí žádné zrady, můj pane!” vykřikla Lan'xiu se strachem. Pokusila se svou ruku stáhnout, ale na to byl na ni příliš silný.

Hüi ji přitáhl až k sobě, jednou rukou jí obě ruce uvěznil za zády. Neodporovala mu, jak jí hrubě prohmatal hruď. Nenašel žádnou známou, oblou měkkost. Prohmatal ji mezi nohama a našel tam tvrdost. Znechucen ji od sebe odhodil a zíral na ni tam, kam dopadla. „Žádná zrada, říkáš!” řekl s opovržením. „Ty nejsi žádná žena!”

Lan'xiu se roztřeseně postavil na nohy a hrdě se na něj díval. „Nejsem žádná žena, ale ta zrada není má. Nebylo mým přáním prodat se do nechtěného otroctví. Zradil mě můj bratr a využívá mě, aby zradil vás.”

Hüi vytasil svůj meč, který nikdy neodkládal. „Měl bych tě hned zabít.”

„Uděláte, co považujete za nejlepší, můj pane,” řekl Lan'xiu. Složil ruce, sklonil hlavu a čekal.

Hüi pozvedl meč a přikročil k nádherné dívce – chlapci – popadl ho za vlasy a stáhl mu hlavu vzad, aby odhalil to dlouhé, útlé hrdlo. Položil ostrou čepel proti Lan'xiuově kůži, až se tam utvořila linka z šarlatových kapek, ale chlapec neutrousil ani slovíčko na protest. Jen čekal a sledoval Hüie svýma průzračnýma očima.

Něco v jeho výrazu Hüie přimělo pustit Lan'xiuovy vlasy, zaznamenal proti své dlani měkké pohlazení, jak se uvolnily z jeho sevření a dopadly v mračnu kolem chlapcovy tváře. Odstrčil ho od sebe. „Sedni si támhle!” rozkázal a ukázal na židli. Začal přecházet sem a tam, zatímco dohlížel na chlapce, co šel poslušně k židli a usedl.

„Můžu tě zabít teď nebo za pět minut. Předpokládám, že v tom nebude žádný rozdíl,” zamumlal Hüi. Ta bitva zuřící v jeho nitru jej skoro ochromila. Wu Min jasně poslal chlapce v převlečení za ženu, aby z něj udělal hlupáka, ale na tom záleželo jen málo. Mnohem víc ho trápila jeho reakce na toho chlapce. Ještě víc, než když o něm smýšlel jako o ženě, z něj naléhavě toužil servat oděv a splnit svůj původní plán uchvácení. A nedokázal pochopit, jaké temné síly ho k tomu poháněly.

„Kdo—co jsi zač?” dožadoval se nakonec.
---------------------------------------------------------
~ U nás prší. Volný den a ono prší. Takže mi to nedalo. ~

~ A Lan'xuino tajemství je venku. Příště se dozvíme, jak se s ní(m) Hüi vypořádá. ~

~ Přiznávám, že to je podraz, takhle to rozdělit v nejlepším, ale kapitola byla dlouhá a jak se znám, neustále bych to překládání odkládala a když bych se k němu dokopala, odkládala bych zase druhou kontrolu... takže byste se té kapitoly ani nedočkali m(￣ｰ￣)m ~

<Předchozí>...<Následující>