OSA - kapitola 12

Kapitola 12

Zachri kráčel vzpřímeně a královsky. Byl vyšší a rozložitější než lidé, kteří byli většinou bezpečnostními pracovníky. Prošli kolem údržbáře, co před sebou tlačil vozík, a Rourke se cítil špatně, věděl, že to bylo kvůli němu.

Zachri nekráčel rychle, ale ani nezpomalil nebo nezaváhal. Rourke se musel snažit, aby s ním udržel krok. Toaleta pro něj byla vděčnou přestávkou.

„Bude ti příjemnější, pokud počkám nebo pokud tě budu následovat?” zeptal se. Byl přesně takový, jak od Alfy čekal. Rezervovaný. Taky dokonalý, jak byl nad vším. Lidé se rádi ušklíbali nadřazenosti Alf, ale nikdy přímo jim do tváře.

Byli nemilosrdní.

Ale Rourke se neprodal kvůli nóbl večeřím a růžím. Věděl, že byl movitým majetkem a pouze nezbytností k miminům.

„Počkej, prosím. Bude to jen minuta.”

A v duchu doslova počítal sekundy. Omyl si tvář a prstem si vyčistil zuby. Zrovna teď by klidně i zabil za žvýkačku. Nemohl být nechutný, musel projít touhle věcí s prvním dojmem.

Stáhl ramena vzad, když měl ještě dvacet sekund k dobru, a Rourke si v hlavě urovnal všechno, co o alfách věděl. Měli rádi, když omegy působili pokorně a zranitelně, ale také zdravě a schopně plodit děti.

Musel být v podstatě dámou v nesnázích a už se nesměl poblít. Prosté.

„Hotovo,” řekl, když se vrátil k Zachrimu. Podle toho jeho klidného výrazu Rourke čekal, že každou chvilku vyřkne jeho 'známku' a sdělí Stephanii své rozhodnutí.

Tohohle si vezmi zpět. Není hoden.

Ale on mu nabídl ohnutý loket a Rourke jím provlékl ruku. A pak šli zpět k eskalátoru. Kráčet s ním synchronně byl největší test Rourkeova reakčního načasování, co za poslední dobu zažil. Také se snažil zadržovat vlastní emoce a být vážný a klidný.

Zachri mu druhou rukou zakryl tu jeho.

„Jaká byla cesta?”

„Ehm...” Rourke se v duchu zděsil. Nechtěl, aby působil pomalu nebo nedokonale. „Bylo to velmi příjemné.”

Zdálo se, že se zamračil, ale těžko se to odhadovalo.

„Trvalo to dlouho.”

„Omlouvám se.”

Teď se rozhodně mračil.

„Nekáral jsem tě.”

Och.

Rourke nasucho polkl, nebyl si jistý, co říct.

Přinejmenším byl pohledný.

Vlasy měl pomněnkově modré a pěkně mu ladily s jeho tmavě šedým oblekem. Měl na sobě lidský oděv, což alfy v dnešní době dělali často, ale měl na něm malé ozdoby jeho kultury. Jako třeba přezkové knoflíky až k límci a sotva zřetelné výšivky tmavou nití kolem ramen.

Vlasy měl dokonale sčesané, žádné jemné načechrání nebo kudrlinky nebo cokoli jiného. A leskly se.

Poštěstí se mi jich dotknout? ...Možná ne.

Čekal, že dělání dětí bude stejně romantické, jako když se dají dohromady hřebec s kobylou.

Ty topasové oči najednou sklouzly k němu a Rourke řádně sklonil hlavu. Právě včas, aby spatřil, že se blížila země a jen tak tak, aby s ním sestoupil z eskalátoru.

„Jsem, co jsi čekal?” zeptal se.

„Uch, jo.” Sakra. Udělal to znovu.

„Vážně?”

„Ano. Tvoje vlasy... jsou modré.” Rourke v duchu panikařil, když zaslechl svá vlastní slova. „Totiž... líbí se mi to. Ehm...”

Mayday! Mayday! Vymysli něco, kreténe!

„Promiň. Nebyl bych tak praštěný, kdyby mi nebylo špatně. Totiž není mi špatně. Jsem nervózní. Já...”

Zachri se uchechtl. Ale nebyl to šťastný smích, jako od normálního člověka. Bylo to naschvál a zdvořilé, ačkoli to nepatrné zacukání ve rtech působilo opravdicky.

„Lidé mají podivné reakce, když se s námi setkají. Obzvláště omegy, jelikož vás nejprve netrénujeme. Neboj se.” Pohladil Rourkeovu ruku na své paži.

Rourke nevěděl, co si měl vzít z toho konceptu, že o něm alfa musel smýšlet jako o domácím mazlíčkovi. Což svým způsobem byl, takže to bylo v pořádku.

Odešli posuvnými skleněnými dveřmi a vyšli do zahradní oblasti. A Rourke téměř zapomněl na alfy, jen co očima prvně spočinul na obloze.

„Och, jů.” Zaklonil hlavu a trochu se otočil. Tolik, kolik mu Zachriho sevření dovolilo. V raketoplánu samozřejmě viděl spoustu vesmíru, ale vždycky byl v té malé krabici s nízkým stropem a úzkými chodbami. Tohle bylo poprvé za tři měsíce, kdy byl venku. Kdekoli by to bylo úžasné. A na téhle obloze bylo víc hvězd, než kdy viděl za celý život dohromady. A ještě lepší bylo, že tu na obloze byl obrovský modrý a bílý srpek.

„Je to velkolepé,” zamumlal pro sebe a Zachri se znovu uchechtl.

„To souhlasíme.”

Ten hlubší smysl Rourkeovi trochu zmařil náladu. Alfy považovali Zemi za svůj majetek, i když na Zemi nepatřili. A Rourke tu víru akorát podpořil tím, že se jim prodal. Jeho město k mimozemským vetřelcům chovalo hlubokou zášť a Rourke zradil lidi, kterých býval součástí.

Stephanie mu od jeho odchodu neposlala jedinou zprávu.

Ale bylo to nádherné.

„Počkat... to jsme? Jsme venku?! Nebo to je... sklo?”

„Většina míst bude zakrytá nerozbitnými dómy. Jelikož je toto dočasný domov, neinvestujeme tu moc energie.”

„Ale toto letiště a pár veřejných parků je výjimkou. Je tu energetické silové pole, co rozptyluje světlo a udržuje uvnitř kyslík. A občas generujeme atmosféru k malému deštíku. Není to nic, co máte na Zemi, ale v reproduktorech po parku – v hlavním parku, ne tady – přehráváme zvuky bouření a doprovází to trochu přesvědčivé mlhy. Lidé to milují, je to velká událost.”

„He.” Přišlo mu vtipné, že předstíraná bouře byla zábavou. Ta obloha byla neuvěřitelná.

„Chceš se se mnou posadit?”

Zachri kývl k lavičce. Byla pod dubem, co vypadal, že se mu tu vedlo, ale také pod tou vesmírnou oblohou vypadal nepatřičně. Cesta byla z větší části z bílé hlíny, ale kolem úpatí stromu byla tmavá hlína.

„Ano!” To znělo trochu moc nadšeně. „Uch, ano. To bych rád.”

„Dobře. Jsem rád.” Ale Zachriho úsměv nepůsobil na jeho rysech tak přirozeně jako to malé ušklíbnutí rtů. Rourke odhadoval, že měl povahu z větší části vážnou.

Zdálo se, že si ta prostá dřevěná lavička nebyla vědoma, že je ve vesmírném městě, jediném svého druhu. Byla normální a neškodná. Posadili se a ta díra nervozity v Rourkeově žaludku rostla. Kvůli té vesmírné zahradě byl vzrušený. Tohle bylo poprvé, co si užíval pobyt ve vesmíru. Výhledy z raketoplánu byly úžasné, než se mu udělalo zle, ale většinu doby se bál o svou matku a rozptyloval se tím, že se ujišťoval, že to byl dobrý plán.

Pak onemocněl. Což dokazovala ta ubohá pokojová rostlina a obtěžovaný údržbář.

Výhled na Zemi byl úžasný, ale dobré časy teď skončily. Alfa mu pustil ruku, zatímco se posadil a Rourke si všiml, že prsty potahoval za materiál svých kalhot na koleni. Připravoval se. Co nevidět mu měl doručit nějakou špatnou zprávu.

Rourke se chytil okraje lavičky a podíval se na oblohu. Ten modrý srpek na obloze byl nádherný a obrovský, ale takový exotický výhled mu stejně nebyl určen.

Možná si mě vezme někdo jiný.

Ale na to nemohl spoléhat. Když ho odmítnou, Omega Society bude vědět, že nedokáže projít proměnou.

Rourke zrovna obdivoval otevřenou oblohu bez bílého stropu nízko nad hlavou, když Alfa promluvil:

„Omlouvám se.”

„To nic,” řekl Rourke automaticky.

„Nemyslím si, že víš, s čím souhlasíš.”

Kvůli tomuhle k němu Rourke znovu vzhlédl. Alfa teď měl ruce na kolenou sbalené do pěstí. Oči měl přimhouřené, díval se na zem a rty měl zachmuřeně stisknuté.

„Vzal jsem si tlumící léčiva. A když už jsi měl přistát, začal jsem být nervózní, a tak jsem si vzal další. A pak znovu když jsem čekal, až se objevíš. Dal jsem si aspoň dvakrát větší dávku než normálně, ale nezabírá to.”

„Co tím myslíš? Jaká tlumící léčiva?”

„Něco jako ty, co bereš, abys ovládl svá nutkání, ale naše jsou mnohem silnější.”

„Och.” Rourke si vybavil leták, ve kterém si přečetl o svých lécích. „Ale to nedává žádný smysl. Proč bys ty potřeboval brát antikoncepci? Tedy pokud... to nesnižuje počet spermií?”

„Ne, Rourke, tlumící léčiva nejsou antikoncepce. Ovládá to instinkt a emoce. Vymysleli jsme to, abychom mohli mít svobodnou vůli. Abychom vás 'neznásilnili', když za námi přijdete.”

Řekl ta slova, jako kdyby to byly slabiky, co si trénoval. Jako kdyby to nic neznamenalo.

„Ale moje nezabírají. Musím zavolat tu dívku, aby tě přišla vyzvednout.”

„Počkej!” Rourke z toho nedokázal vymyslet, jestli ho odmítl nebo ne, ale pokud byl problém v tabletkách, možná měl záchranné lano. „Mám pár navíc. Tady, vidíš?” Vytáhl z kapsy dvě tablety. „Prosím, neposílej mě pryč. Vážně chci, aby tohle vyšlo.”

Alfa si ty tablety vzal z jeho ruky. Pomalu. „Proč by ti dali tablety navíc?”

Ano, proč? Rourke nedokázal vymyslet, jak na tu otázku odpovědět. Snažil se získat čas, škrábal se zezadu na krku. „Ehmmmm...”

Alfa si obě tablety hodil do pusy a polkl. Vody evidentně nebylo třeba.

„Na tom nesejde. Nezaberou.” Zalovil ve vnitřní kapse pro telefon.

„Ne, počkej.” Než se Rourke vzpamatoval, chytil Zachriho za ruku. Ani ve snu by ho nikdy nenapadlo, že by se Alfy dotkl bez dovolení. Ani za milion let. Ale táhl Zachriho od jeho telefonu a rychle mluvil. „Na co potřebuješ tlumící léčiva? Prostě buď bez nich. Řekni mi, co se stane.”

„'Znásilním' tě.”

„D... dobře...” Rourke ho pustil. To znělo jako dobrý důvod, proč sem Stephanii hned zavolat. Ale kvůli sexu sem přišel, ne? „No, kde bys to udělal? Tady?”

„Ano. Nejdřív. A pak tě vezmu domů.”

„Ehm... Kdo další tu je?” Všiml si, že všichni na příletové stanici byli zaměstnanci. Ale nezdálo se, že by tu byl nějak velký provoz. Byla tu jenom jedna dokovací stanice.

„Jsme tu jenom my a personál, ale ten nás nebude obtěžovat. Zahrada tu je obzvláště proto, aby se nové omegy seznámili s Měsícem.”

Ach. To vysvětluje ty normální věci.

„Omlouvám se. Hned musím zavolat tu dívku.”

Rourke potřeboval víc času, aby o tomhle popřemýšlel, ale prostě mu to nebylo dovoleno. Alfa měl svůj telefon. Jen jednou zmáčkl tlačítko a přiložil si ho k uchu.

„Byl bych s tím v pohodě,” řekl rychle. „Dokud nás nikdo neuvidí. A pokud to nebude... však víš... násilné nebo tak něco.”

A pokud se znovu nepozvracím. Žaludek se mu začal chvět, ale doufal, že to tentokrát vážně bylo od nervů.

Zachri na něj zíral. Na obrazovce svého mobilu stiskl rudé tlačítko. Zrovna když Rourke mlhavě zaslechl Stephaniin hlas. Alfa spustil ruku a telefon mu z ní prostě vypadl. Zapomenutý. Zatímco oči intenzivně upíral na Rourkea.

„Ehm...”

Rourke se velmi těsně držel okraje lavičky. Přinutil se dýchat, zatímco se alfa nahnul velmi blízko.

A pak z něj vypadl řetězec slov, neboť se bál, že ho Alfa možná políbí. Nebo očichá.

„Zrovna teď bys to pravděpodobně neměl dělat, protože jsem se zrovna pozvracel a budu chutnat vážně špatně, ale Stephanie má moji tašku a mohl bych si jít vážně rychle vyčistit zuby a taky... se připravit a—”

Teď už byl velmi blízko a nezastavoval se. Když už byla řeč o vůních, Zachriho dech měl náznak máty.

Přitiskl svoje ústa na jeho. Rourke pohnul hlavou, aby se mu přizpůsobil, ale netroufl si rozevřít rty a pustit ho dovnitř. To by bylo hnusné.

Ale stejně na tom nesešlo, protože ho Zachri popadl za zátylek a stejně ho políbil. A pak měl Rourke jeho rty na čelisti, na krku a ucítil zuby na klíční kosti. Srdce mu bušilo jako vyděšenému zajíci. Hlavu měl těžkou a jako v oblacích zároveň.

Už mu nebylo špatně. Vydral se z něj tichý zvuk touhy a překvapení.

Ještě nikdy nic takového nedělal. Měl by se bát, že byl na veřejnosti, když se mu Zachriho dotyk dostal pod tričko a chtěl z něj hned stáhnout veškeré oblečení.

Zapomněl na to, že Alfy byli nebezpeční a mimozemšťani. Rourke se ještě nikdy necítil mocnější, nebo tak citlivý. Okamžitě se Alfovi vyškrábal na klín, i když ho lavička nepříjemně tlačila do kolen. Obkročmo se posadil Zachrimu na klín a přitiskl se k němu, prsty mu okamžitě zabořil do vlasů.

Nádherné, modré a exotické a ach tak jemné. Rourke je vzal do pěsti, naschvál mu je cuchal. Nechtěl ho za ně zatahat nebo mu ublížit, ale přitáhl si ty prameny k tváři, aby je ucítil na své kůži.

Zachriho oči byly překvapivé. Teď rozhodně zářily a Rourke se kvůli tomu vzpamatoval, dostal se nohama znovu na zem. Lapal po Alfově dechu, úplně zapomněl na hygienu. Zachri měl ruce jemu pod tričkem a osahával mu záda. A když mu po kůži přejel nehty, Rourky skroutil páteř.

Dělám to.

Všechno šlo podle plánu. Alfy, mimina, jeho matka – všechno se to dělo. Ale nebylo to to velké břemeno a sebeobětování, co si myslel. Rourke se nemohl dočkat, až se před ním skloní.

A pak všechno zabil ženský hlas.

„Hej! Co to s ním děláš?!”

----------------------------------------

~ Stephaniiiiie... to je vrcholný příklad kazišukství! ~

<Předchozí>...<Hlavní stránka>...<Následující>