OSA - kapitola 11

Kapitola 11

Stephanie ho nepustila. Což bylo dobře, protože Rourke se mohl každou chvilku překotit. Vnitřnosti měl roztřesené a duté, kdykoli připravené mu vyvřít z úst. Stephanie brala jeho pobledlost a chvění jako nervozitu a neustále ho konejšila.

„Bude tě milovat, prostě to vím. A i kdyby ne – což se nikdy nestane – nebude k tobě hrubý, víš? To je... jako... pro ně nemyslitelné. V minulosti se k Omegám nechovali dobře, co se týče svobodné vůle a tak...” Uchechtla se. „Ale jsou uctiví. Slibuju. Nemusíš se ničeho bát.”

Podařilo se mu ze sebe dostat akorát: „Jo. Ehm. Dobře.” A přitom přemýšlel, že by se šel dávit do rohu jejich čistotou skvoucího přepravníku. Ale kdyby to udělal, odtáhli by ho zpět na kliniku. Prohlásili by ho za nezdravého a odvolali by tu úmluvu. Jen aby se mohl kvalifikovat, podrobil se přísným fyzickým prohlídkám a zhodnocení genetické historie. Zdraví zastávalo při produkci mimozemských potomků nejvyšší důležitost.

Takže to teď nemohl podělat. Musel to v sobě držet a nějak to mít pod kontrolou.

Dveře se skřípěním rozevřely. Nástupní můstek byla chodba pokrytá rudým kobercem, co se svažovala. A na konci čekaly další dveře.

„Připravený?”

Rourke přikývl.

„Chudinko. Později se téhle vzpomínce budeš smát, dobrá? Pojďme se setkat s mužem tvých snů!”

Vykročila, ale rychle zjistila, že jí Rourke nestačil. Naštěstí byla trpělivá a nepustila ho. Rourke se o ni musel trochu opřít, aby zůstal stát, a ona na to nic neřekla. Stará dobrá Stephanie.

To svažování chodby nepomáhalo. Chodba se kymácela, ale vlastně se to klátil on.

„Jsi v pořádku, zlatíčko?” zeptala se a Rourke se rychle narovnal. Byl tak blízko tomu, aby se dostal z tohohle vesmírného toustovače a začal nový život pro svou matku a sebe.

„Co když mě nebude mít rád?” zašeptal, aby odklonil její podezření.

„Bude, zlatíčko,” řekla a uvolnila si jednu ruku, kterou mu pak shrnula vlasy z čela. Ale Rourkeovi se nebezpečně zvedl žaludek a neměl to jak ovládnout. Snídaně se mu drala ven, hned.

„Ach bože.”

Pustil ji a běžel, vrazil do dveří a hledal v místnosti toaletu nebo odpadkový koš. Rozmazaně viděl židle a velké okno, z kterého byl venku vidět raketoplán. Vedle něj stálo pár lidí, ale došel mu čas a Rourke se vrhl k jednomu užitečnému předmětu. Květině v květináči.

V duchu se cítil špatně. A nebylo to jen z fyzických důvodů. Ale bylo to lepší než pozvracet Stephanii její pěkné boty na podpatcích nebo tu lesklou mramorovou podlahu. Navzdory tomu svému ubohému stavu si byl dobře vědom toho, že ta budova byla pěkná.

„Omlouvám se,” řekl Stephanii nebo komukoli, kdo poslouchal.

„To nic,” slyšel, ale byl to mužský hlas, tichý a vyrovnaný.

Ale ne. Tohle je pohroma.

Vzhlédl, než se mohl ovládnout – a než si mohl otřít tu vlhkost pod rty.

Ale zmocnilo se ho další zhoupnutí a on měl hlavu v květináči, než ze sebe mohl začít dolovat druhou omluvu. Nebo cokoli, co měl říct, aby tohle napravil.

Zachri se dotkl jeho zad. Rourke se cítil nechutně a zahanbeně, ale nemohl s tím nic dělat.

Když se zdálo, že jeho žaludek skončil s vyprazdňováním, prostě tam jen visel nad tím nepořádkem a přál si, aby mohl zmizet a nemusel tomu muži čelit.

„Co s ním je?” zeptal se vyrovnaný hlas.

Byl konec. Rourke nebyl v dokonalém fyzickém zdraví, ani zdaleka ne. Láska na první pohled teď byla rozhodně nemožná.

Odtáhl se od květiny, ale nedokázal se přimět se na svého Alfu podívat. Oči měl dál upřené na vlastní nohy. Někde klapaly Stephaniiny podpatky a ona dorazila s papírovou utěrkou. Mužné ruce si ji od ní vzaly a předaly mu ji. Stejnou cestou se k němu dostala i její láhev s vodou. Zachri mu ji držel, až dokud nebyl připravený.

Rourke si vypláchl ústa a vyplivl to do květináče. Došlo mu, že už to nemohl nijak zhoršit. A tuhle situaci nemohl zachránit, a tak prostě čekal.

Ten mimozemský Alfa měl ruku pořád na jeho zádech. A druhou se ho opatrně dotýkal na paži. Na někoho, kdo by se měl bát, aby ho nepozvracel, stál naprosto až moc blízko. A tak Rourke pomalu zvedl oči k Alfově tváři.

Oči měl přimhouřené na Stephanii.

„Ty a tvoje sdružení má na starost jeho péči. Měli jste ho na té své klinice tři měsíce a nezařídili jste, aby mu bylo dobře?”

Stephanie si před hrudí svírala tablet, jako kdyby si přála, aby se za něj mohla scvrknout.

„Uch. No... Já... Myslím, že to je jen z nervozity. Ohledně vašeho setkání byl velmi nervózní.”

Alfa se na něj podíval a Rourke se mu nedokázal podívat do očí. Ani na chvilku. Oči měl rozkošně hnědé, ale zdálo se, že v nich byl náznak vnitřního zlatého světla. Co se týkalo jeho těla, Alfové byli stejní jako lidé, akorát vlasy měli divoce zbarvené. Ale když se jim člověk podíval do očí, zjistil, že to byly oči podobné nějakému stvoření a mimozemské. Vůbec ne lidské.

Ale ruce měl dokonalé. Velké a uhlazené, každý nehet zastřižený.

Možná byl nedávno na manikúře.

Ta myšlenka odumřela, když k němu Alfa přistoupil blíž. Jednou rukou se ho dotkl v zátylku. Druhou mu ovinul kolem zad a pak ho jemně přitáhl k sobě. Rourke se tváří dotkl hladké, hedvábné látky jeho košile a pod ní cítil teplo a jeho hruď.

Rourke měl tvář rozpálenou a uzardělou.

„To je celé?” zeptal se Alfa Stephanie. „Neměla bys ho znovu prohlédnout?”

„No...”

Rourke jen pomyslel na to, že by znovu nakráčel na kliniku, a polila ho hrůza. Prostě věděl, že pokud se tam vrátí, najdou na něm něco špatného. Pošlou ho domů a Alfa už ho nebude chtít.

„Byl jsem jen vyděšený, omlouvám se,” řekl rychle a tiše. Nějak to musel napravit. Ale neviděl jak. A tak se uchýlil ke své poslední možnosti, opatrně Alfovi sevřel košili – ohledně těchto bytostí, co byly nad zákonem a vládly Zemi jako králové, by nikdy neudělal nic neopatrného.

„Prosím, nech si mě,” prosil. A znovu se mu nedokázal podívat do očí. Alfa se tvářil nespokojeně. A tak oči upřel na límeček jeho košile. „Nejsem nemocný. Už nebudu zvracet. Neposílej mě pryč. Prosím.”

Dlouho nic nedělal, kvůli čemuž Rourke pomalu pustil jeho košili. Po chvilce se Alfovy paže kolem něj napjaly. Alfa se tělem mírně předklonil. Rourkeovi chvilku trvalo, než si uvědomil, že ho možná objímal.

„Tvoje organizace je zodpovědná za jeho blaho,” řekl Alfa nad ním Stephanii a jeho tón nebyl pěkný. „Buď byly vaše procedury nedostatečné, nebo jsi selhala ty – osobně.”

„Já... totiž, my—”

„Tvoje výmluvy jsou nedůležité. Prověří se to.”

Rourke ze svého místa slyšel, jak nasucho polkla. Bylo mu jí líto, ale důležité bylo, že možná ještě nebyl z kola venku. Nenápadně si hřbetem ruky otřel pusu, jen pro případ, že tam měl ještě nějaké skvrnky.

Tohle muselo být v pořádku. První pohled, první vůně... Bože, zkonil oboje.

Znovu se zkusil podívat Alfovi do očí. Byl vysoký, Rourke mu vrškem hlavy dosahoval jen k bradě. Rourke vydržel celé dvě sekundy, než pohled sklopil.

„Půjdeme?”

„Jo.” Rourke nedokázal ani mluvit příliš nahlas. Přišlo mu to špatné. „Uch, jen musím počkat na své věci.”

Měl malý kufr osobních věcí, co měl někdo donést z lodi. Alfa znovu upřel pohled na Stephanii a ona hned začala jednat. Co možná nejrychleji se na svých podpatcích rozběhla k ceduli, kde se psalo: VÝDEJ ZAVAZADEL.

„Je tu dvůr s otevřeným nebem,” řekl Alfa, odstoupil od Rourkea a vzal ho za ruku. „Pojďme tam. Toalety jsou po cestě.”

----------------------------------------

~ Možná to zkonil, ale Alfa nevypadá, že by mu to nějak zvlášť vadilo. Tedy pokud není mistr pokerové tváře. ~

<Předchozí>...<Hlavní stránka>...<Následující>