OSA - kapitola 10

Kapitola 10

Za tři měsíce...

Napsal jí. Neboj se, mami. Brzy tě uvidím. A pak aby to neznělo tak finálně: Je to zábava! Rychle se vyfotil, než ho mohl pilot přichytit a říct mu, aby mobil schoval.

To bylo startování. Cestování vesmírem bylo celkem nudné, jako být v autobusu, co se nikdy nepohybuje, z kterého nikdy nemůžete vystoupit. Rourke akorát celou dobu seděl u sebe v pokoji. Kvůli tomu procesu, kdy se z něj stávala omega, mu bylo špatně a cítil se slabě. Byl jako jeho matka, pohyboval se, jen když potřeboval na záchod.

Letěli na odvrácenou stranu měsíce, kde Alfa mimozemšťané měli od povstání svoji loď. Rourke to vždycky znal jako „vesmírný hrad” a viděl obrázky v knihách historie, jak se vznášel na obloze vedle Měsíce. Doktor mu řekl, že ten hrad byl živý pomocí AI nebo něco takového. Že to našlo Zemi a přivedlo to sem Alfy, aby to tu zabrali.

Vysílalo to signál, co mu pocuchal DNA – gen, co se nacházel v jedné pětině mužů v jeho městě, kde loď napáchala spoušť, když poprvé přistála.

Raketoplán byl zároveň i klinika, co měla pomoct jemu a čtyřem dalším tím procesem projít. Ale všichni už odešli a začali svůj život na Měsíci se svými novými partnery. Rourke byl jediný, kdo tu zůstal. Jenom on a personál, šest týdnů.

Rourke se pořád cítil pod psa, ale teď už to dokázal lépe skrývat. Pokud z něj nedokážou udělat Omegu, pokud ten proces selže? Jeho máma zemře a zmizí i budoucnost, co jí slíbil.

A tak se deset dní zbavoval většiny svého jídla. Přestal si říkat o prášky na bolest. Už nezvracel tak často a když ho doktor kontroloval, bavil se s ním.

Všechno fungovalo. Šel na Měsíc. Dneska.

„Nervózní?” zeptala se Stephanie. Po osmém týdnu ji poslali sem nahoru. Trval na tom jeho Alfa. Jmenoval se Zachri. To mu musela říct Stephanie, protože on si ještě nepřečetl tu složku s profily.

„Jo. Velmi.” Snažil se usmát a udržet si ten úsměv. Nedokázal snést život v tomhle bílém toustovači a jeho matka ho potřebovala, aby se jí udělalo lépe. Její zdravotní péče byla zdarma, ale životní náklady ne. Bez Rourkeovy výplaty ji nájem bytu téměř vyšťavil. Peníze z jeho dražby nedostane, dokud se neprovdá, k čemuž může dojít až po povinných osmi měsících dvoření nebo pokud neotěhotní.

Stephanie z kapsy vytáhla malou nádobu. „To je pro tebe. Extra dávka, jelikož se dneska setkáme s tvým Alfou. Pomůže to na nervy.”

Dávali mu prášky na potlačení čtyřikrát denně, protože si mysleli, že jeho nevolnost pocházela z okamžitého nástupu omega říje. Bylo to vzácné, ale doktor řekl, že to dávalo smysl. Tělo už měl vyčerpané proměnou, a tak ho říje přemáhala.

Rourke si přiblížil ruku k ústům v přesvědčivém, rychlém pohybu. Pak si usrkl z lahve vody, co mu také donesla. Ale prášky si dal do kapsy a Rourkeovi se kvůli té vodě zvedal žaludek.

„Pojďme si zapnout pásy,” řekla Stephanie a vzala ho za ruku.

Možná se z nich stali skvělí přátelé, ale těžko se to odhadovalo, jelikož za tu péči o něj dostávala plat. A on s ní moc nemluvil, protože mu neustále bylo zle. Ale vyslechla si, jak trochu povídal o své matce, a to hodně pomohlo.

Rourke měl jen stěží sílu vyplnit všechny ty formuláře, co mamce slíbil, ani nemluvě o nějakých dlouhých konverzacích a zprávách po telefonu. Neměli mezi sebou moc kontaktu, protože neměl nic nového, co by jí řekl. Každý den jim oběma bylo zle. Hodně spali. A to bylo celé.

Ale dneska se to změní.

Zatímco šli do kokpitu pilota, Stephanin tablet cinkl. Palec zahákla za jeho růžek, aby si ho udržela jednou rukou, a pak prsty druhé ruky vytvářela něco v rozhraní tabletu. Na obrazovce se ukázal známý profilový obrázek jeho Alfy.

„Taky je nervózní,” řekla a stiskla mu ruku. „Ptá se, jak se cítíš.”

Alfy silně věřili na lásku na první skutečný pohled – a první vůni – a věřili, že konverzace před setkáním jim může zamlžit instinkty. A tak Stephanie mluvila se Zachrim o Rourkeovi.

„Řekni mu, že je mi skvěle. Jsem vzrušený. Nemůžu se dočkat.” Chce se mi hodit šavli.

Rourke nasucho polkl a soustředil se na to, aby dýchal vyrovnaně. Doufal, že mu částečně bylo špatně z té klaustrofóbie, že žil v tomhle vesmírném toustovači. Bez ohledu na své fyzické zdraví se bude cítit lépe, jakmile bude mít pevnou půdu pod nohama a nebe nad hlavou.

Stephanie doťukala na obrazovce a zastrčila tablet, zrovna když došli do kabiny pilota. Podél stěny tam byla řada sedadel a letuška jim oběma pomohla zajistit pásy přes ramena a kolem pasu. Na obrovském okenním monitoru byla vesmírná stanice na Měsíci.

„Tvůj nový domov...” řekla Stephanie s tichým povzdechem a vzala jeho ruku do svých. Rourke byl za tu útěchu vděčný.

Co když se stane to nejhorší, co si dokážu představit? Co když mu budu páchnout špatně a odmítne mě?

Možná že nebylo tak chytré nebrat svoje prášky...

Sedadla se začala chvět v turbulencích a Rourke zavřel oči. Musel velmi tvrdě bojovat o duševní klid a vnitřní stabilitu, aby se nepozvracel.

Co když moje matka zemře a tohle všechno je k ničemu?

----------------------------------------

~ Takže žádná policie, ale celá kapitola se nesla v tak depresivním tónu... Že by v příští konečně Alfa? ~

<Předchozí>...<Hlavní stránka>...<Následující>